Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

„To je vážně jen chleba? Zrovna dneska? Ale no tak…“ zaúpí nešťastně Isaiah, když spatří, co tam na vás dneska čeká. Vážně to je jen chleba. A ten čaj rozhodně není slazený, medem ani ničím jiným. Ostatně jakmile to zmíníš, tak si útrpně povzdechne a se značným nenadšením si taktéž nalije a vezme si hned několik krajíců. „Tak přesně tohle jsem nechtěl slyšet. Sladké, slané, nic,“ mrmlá tiše, zatímco se svléká z kabátce i svetru, aby obojí ještě řádně vyklepal, než svršky odloží na jednu z lavic a zasedne k jídlu také.

„Nech bejt, mohlo to být horší. Taky mohl být jen ten čaj, to už tu taky bylo,“ poznamená Aron. Je sice pravda, že suchý chleba klouže do krku jen pomalu a opravdu to není dobrá snídaně, ale lepší než žádná.

„Jo, tak, proto jste oba přišli tak rudí a funěli jste u toho,“ uchechtne se Arek, když zmíníš ranní službu, „a já se už lekl, že jste venku dělali něco víc zdraví prospěšného, než je ruční práce s lopatou,“ zakření se pobaveně a loupne po tobě vyzývavým pohledem. Jen chudák Isaiah v tu chvíli zrudne snad ještě o něco více, a navíc se málem udusí v čaji, kterého se akorát rychle napil.

„Uh, k jaké…?“ vyhrkne rozhozeně a rychle k tobě zalétne pohledem, když opět promluvíš. „Jo, tohle,“ snad se mu i trochu uleví, když takhle změníš téma. Tedy. Určitě se mu uleví. „Dávalo by to smysl. No, třeba se jí aspoň nebude chtít v takový zimě mrznout venku… I když s tím, jak po nás chtěla, abychom uklidili od sněhu jen malý nádvoří, tak mám jisté obavy…“ lehce se zamračí, to už se ovšem pustí do svého přídělu chleba.

„No jo vlastně… Kdo všechno vlastně dneska odjel?“ v Arekově tváři se najednou objeví ten přemýšlivý zachmuřený výraz.

„Jo, počítáš správně. Zůstali jsme tu sami s Volchem a ježibabou,“ ušklíbne se Isaiah a jídelnou se rázem rozlehne ozvěna několikahlasného povzdechnutí si.

Arek si vzápětí srkne čaje. „No… Každopádně, slyšela jsem něco o sázení?“ dodá vzápětí a podívá se po tobě. „Takže o co, hm? Ať je to ráno aspoň trochu zábavné…“ Dvojčata a sázky. To byla kapitola sama o sobě. Hlavně, co se týkalo Areka, který miloval sázení se o pitomosti i vážné věci a dokázal vždy vymyslet něco… No, možná až příliš adrenalinového. Vlastně jak ses dozvěděla, tak to byl právě on, kdo přišel se sázkou o to, zda se tehdy vrátíš z tvého výletu do Cziernowody. A taky víš, že tehdy Krisztián si byl jistý, že ne a pak ho kvůli tomu před vámi všemi na nádvoří zbila Jitřenka. Jinak se tomu krátkému souboji, na které ji vyzval, nedalo říkat.

Do vašeho dohadování se ohledně možné sázky se po chvíli ovšem vloží někdo, od koho bys to vlastně ani nečekala.

„… bude nás mít Dragowski. Celých těch několik dní,“ ozve se od svého hrnku Eryn. „Být vámi, tak si zbytky toho chleba nacpu do kapes a někam schovám. Domluvil nám v kuchyni zvláštní režim,“ dodá polohlasně. „Tohle byl poslední čerstvý chleba, co nám donesli.“

Kazandra

Stojíš v kuchyni a čekáš, než kuchařka naskládá na připravený tác misky a talíře s jídlem i konvici s kávou. Vyjma kuchařky, ženy ve středních letech tam s ní je ještě jedna, o trochu mladší. Obyčejná, nijak zvláště hezká. Při pohledu na její tvář se ti ovšem spojí se jménem, které Volch předtím zmínil. Sara. A je to také ona, kdo na tebe kývne, jakmile je vše nachystané, aby sis dřevěný tác mohla převzít a odejít.

„Víš, které to jsou dveře?“ položí ti nečekanou otázku. „Východní křídlo, druhé patro, třetí nalevo, s ozdobným kováním, nespleť si to. Zaklepej třikrát, krátce za sebou,“ předá ti všechny potřebné informace. Přeci jen jsi zatím neměla důvod navštěvovat mistra Dragowskiho v jeho soukromých komnatách.

Tác ve tvých rukách je těžký a hříšně voní. Zvláště, když jsi sama nesnídala. Celé to jen dokresluje vůně kávy, která s sebou přináší nečekané vzpomínky na zcela jiná rána. Strýc by určitě byl rád, že už nejsi jen bastard, ale legitimní potomek. Sice jsi musela zároveň podepsat prohlášení, ve kterém se vzdáváš jakýkoliv nároků na Rydzynu a k rodu Sulkowski tě tak poutalo jen jméno, ovšem pro svět mimo zdi panství ti postavení šlechtičny mohlo přinést jisté výhody, pokud by ses jich dožadovala.

Ovšem opravdu to nebylo vše, co sis s Rydzyny odvezla. Co by strýc řekl na ten chladný výraz tvé matky, se kterými si tě měřila? Jako by tě snad ani neviděla ráda. Byla jsi stín její minulosti, který se jí připomněl v tu nejméně vhodnou chvíli. Malopolský vojvoda z vaší delegace totiž opravdu nadšený nebyl, přesto… Přesto jeho strach z vás byl větší než cokoliv jiného. A to nejdůležitější… Co by ti asi řekl k Tianovi? Moc dobře jsi věděla, jak Krisztián na většinu lidí působil. Ovšem také to, že to dělala schválně a účelově. Přeci jen… Vyrostl v jiném světě než vy všichni. Včetně tebe. Být panchartem u císařského dvora nebyl žádný med.

Tvé kroky každopádně míří právě do východního křídla. Musíš pospíchat, pokud nechceš, aby cestou káva vychladla stejně jako zbytek jídla – a zároveň si dávat pozor, abys nic nevylila. Nepřipadá v úvahu, že bys tác i s jeho obsahem donesla mistrovi v jiném stavu, než jsi ho v kuchyni dostala. Vše muselo být… Dokonalé. Šlo přeci o Volcha.

Nakonec se zastavíš před avizovanými dveřmi a krátce zaklepeš. Klep. Klep. Klep. Přesně jak ti říkala ta žena, která zřejmě musela nosit Volchovi jídlo pravidelně… Jak jinak by to věděla? Stojíš za dveřmi a čekáš na vyzvání, které ovšem nepřichází. Namísto toho tam stojíš… A co teď zaklepat znovu? Vejít dovnitř bez svolení? Snad bys mohla, chtěl přeci, abys mu tu snídani donesla, ale…

… z rychlého přemítání, co dál, tě vytrhne tichý zvuk otevírajících se dveří.

„No konečně,“ ucítíš na sobě Volchův pohled, když dveře otevře a v další chvíli odstoupí stranou namísto toho, aby si od tebe tác přebral a mohla jsi odejít. „Tudy. Postav to na ten stolek,“ vyzve tě naopak k tomu, abys ho následovala dovnitř. Zvuk klapnutí, jak za tebou dveře zavře v ten okamžik nepatří zrovna mezi ty nejpříjemnější.

Uvnitř se to dle všeho skládá z několika z několika za sebou průchozích pokojů, není to tedy tak, že bys mu vešla rovnou do ložnice. Panuje zde příjemné teplo sálající ze zapáleného krbu, ve kterém tiše praská oheň stravující pár polen dřeva. Mistr musel zřejmě těsně před tvým příchodem přiložit. Je zde celkem poklizeno, snad jen přes jedno z křesel je přehozených pár kousků oblečení, na jiném stolku zase pár knih, na komodě pro změnu leží vyskládané dýky společně s lahví oleje a několika zmačkanými hadříky. Vlastně to zde působí… Obyčejně. Však také… Jak jinak by to mělo vypadat?

Volch tě následuje, pomalu, nikam nepospíchá a drží se ti po celou dobu v zádech.

„Viděl tě někdo, jak sem jdeš?“ položí ti nenuceně tu poněkud zvláštní otázku. Ve stejnou chvíli projde jen kousek od tebe a posadí se do křesílka u stolku. „Hm, buď tak laskavá…“ vezme z tácu prázdný šálek a přisune ho po stolku kousek od tebe v tom poměrně jasném gestu.

„Víš, došlo mi, že za všechny ty roky jsme neměli příležitost si promluvit,“ pokračuje, zatímco tě sleduje. „Amélie si tě chválí,“ dodá jakoby nic.

Pěkný den

„Hah, no jen aby.“ Mrknu potměšila na Isaiaha, když zmíní Lukyana. Na chvíli mi k světlovlasému učedníkovi zalétne pár myšlenek. Netušila jsem, čím to bylo, ale poslední měsíce to vypadalo, že začal pookřávat, co se našich společenských interakcí týkalo. Byla jsem za to ráda, i když jsem nevěděla, co přesně za tím stojí. Celé ty roky jsem s ho snažila mezi nás alespoň částečně začlenit, ale neslavila jsem valnější úspěchy, ale teď… S tím, jak se ztrácela Eryn, tak alespoň on nešel stejnou cestou.

Určitě si Lukyan tu cestu s mistry užije. Přála jsem mu to. Však měl dobrou společnost. Tedy z větší části. Sivak i Werther byli ti z lepších mistrů a Jitřenka? No, třeba i ona dostane lepší náladu mimo tyhle známé zdi. A Wiola? S ní se určitě také nudit nebude. Alespoň, že on… Nabrala jsem raději další lopatu sněhu a dala se do práce. Nás tu teď moc pěkných dnů nečekalo, ale… Budou jen takové, jaké si je uděláme. Nakonec se to přežene a přežije.

Isaiah není hloupý a pochopí, že má odpověď měla daleko k pravdě. Tohle téma je ale tak ožehavé, že ani on netlačí na pilu a nechá mě být. Co by říkal na to, kdybych mu vysvětlila, o co mi tu jde? O to, jak se snažím Eryn a Lukyana zbavit Volchova pokřiveného zájmu? Nazval by mě zcela jistě bláznem a sebevrahem. Bez žertu. Někdy jsem si tak skutečně připadala, když se situace až nepříjemně přiostřovala, ale kdy já nekráčela na hraně? Když šlo o tyhle tři, tak poslední rok prakticky pořád.

   „Ahh, raději ne. Ne, neříkej mi to. Tohle bude asi dlouhý den.“ Zaúpím a vydám se s Isaiahem zpátky do útrob hradu. Ještě během chůze se snažím zbavit se většiny vloček ve vlasech, protože jen co bychom vešli do tepla, stala by se z nich jen ledová voda a o to opravdu nestojím. „Zima… Ehh.“ Povzdechnu si, zatímco ve spěchu bojuji s tím, abych se stihla zbavit co možná nejvíce sněhu, než roztaje. Nezdržuji se ale. Ani vlastně nemůžu. Isaiah nasadí ostré tempo, že i já mám, co dělat, abych jej dohnala.

„Ty se na ty koláče vážně těšíš.“ Vydechnu mezi kroky, zatímco už skoro běžíme směrem k jídelně. Do dveří se opřeme skoro zároveň, a tak trochu neurvale je rozrazíme. Na scénu tak vpadneme trochu jako velká voda. Krisztiánův pohoršený pohled mluví za vše, ale něco mi říká, že je spíše zklamaný, že ani jeden z nás nemá černé vlasy.

„Dobré ráno vespolek.“ Usměji se na místní společnost bez rozdílu, ačkoliv je mi jasné, že minimálně od dvou se mi odpovědi nedostane. Stále je to ale poloviční úspěch díky naší prořídlé společnosti.

„Říkáš skvělou?!.... Ah….Aha.“ Moje nadšení stejně rychle pohasne, jako vzplálo, když uvidím, copak nám tu dnes nachystali.

„Tak, mohlo to být horší. Je v tom aspoň med… Aha… No, tak žádné sladké.“ Povzdechnu si, když ani čaj viditelně není oslazený. Chleba a bylinkový čaj. Není to žádný zázrak, ale pečivo se zdá čerstvé a čaj horký. Kdo jsem, abych si stěžovala. Alespoň je, co jíst. Vezmu si kousek chleba na dřevěném talířku, pořádně velký hrnek s čajem a posadím se na obvyklé místo. Eryn… Na tu se jen krátce podívám, ale nechci jí kazit náladu. Tím, že tu zůstala takováto sestava mistrů, nebudu trpět jen já. Já vlastně vůbec v porovnání s ní. A Krisztián? No, po té ranní službě na nádvoří nějak nemám náladu se tu ještě škorpit. Raději se proto žíznivě napiji horkého čaje, až si u toho málem popálím jazyk.

„Tak to nám to pěkně začíná, co?“ Usměji se na dvojčata sedící nedaleko, zatímco si odmotám navlhlou šálu z krku a odložím si ji stejně jako kabát na jednu z volných lavic, aby alespoň trochu uschnuli.

„Chleba k snídani, ranní služba na dvoře a vybraná společnost na dalších pár dní. Tohle je jeden z těch dnů, kdy se ne tak úplně vyplatí vstávat z postele.“ Odlomím si kus chleba a začnu s chutí jíst. I když ani jedna z těch věcí nezní zrovna skvěle, úsměv mi ze rtů nemizí. Ne teď. Jsem v teple, mám poměrně slušnou snídani a horký čaj. Nemůžu si stěžovat.

„A k tvé otázce.“ Otočím se mezi sousty na Isaiaha sedícího u stolu se mnou. „Sázím, že to bude Gretel. Alespoň teď dopoledne. Však už brousila kolem nádvoří jako hladový vlk. Heh, taky nemohla dospat nadšením.“ Mlasknu a s křupnutím odlomím patku chleba. Sem tam prohodím pár veselých slov s ostatními, ale ne tolik co vždy. Snažím se především najíst a trochu rozmrznout, protože je mi jasné, že dnes nás čeká perný den a kdo ví, kdy nás odtud zase všechny vyženou. I když všechny… Kde je vůbec Kazandra?

Elzbieta

„Jistě, jistě, blednu závistí, jen na to pomyslím. Občas mě to budí i v noci ze spaní, vážně,“ zakření se Isaiah, který si z tvého rýpnutí nic nedělá. „Tedy. Ta stuha, ne Lukyan, jen aby bylo jasno,“ dodá s povytaženým obočím, aby uvedl věci na pravou míru. Ten vážný výraz mu ovšem dlouho nevydrží, když po sobě začnete házet sníh a povykovat u toho jak malé děti. Ještěže vás v tu chvíli nikdo nevidí, dokážeš si představit, že pochvalu byste za to nedostali.

Zmínka o stuze sebou nese i tu krátkou vzpomínka na Lukyana, kterého jsi svým dárkem tehdy dokonale zaskočila. A zároveň i pobavila. Bylo vlastně zvláštní vidět ho takhle, bylo to poprvé v životě, co jsi byla něčeho takového svědkem. A snad to mezi vámi i trochu více prolomilo ledy. Byly chvíle, kdy se s vámi Lukyan více bavil a sám od sebe se i zapojil do konverzace, co kolem něj probíhala. Skoro to působilo, jako by si to ti dva s Eryn prohodili. Zatímco ona se během plynoucích měsíců stávala tišší a uzavřenější, tak u Lukyana se dal pozorovat opačný vývoj.

Všechno pěkné musí ovšem jednou skončit a stejně tak i vaše blbnutí v hromadě sněhu. Ostatně, pokud chcete stihnout snídani, opravdu nezbývá nic jiného než se chopit znovu lopaty s koštětem a pořádně si máknout. Pokud má dnes vést denní program Gretel nebo Volch, tak se rozhodně chcete ráno najíst, protože kdo ví, jak to bude s obědem nebo obecně dalším jídlem.

„Hah, co bych ti k tomu řekl… Já si sice začal, ale ty! Ty jsi pokračovala, drahá Elo,“ prohodí Isaiah zvesela. Dokonce i přesto, že stejně jako ty musí sníh vyklepávat snad… Odevšad. Pak už ovšem neváhá a vrhne se do práce. Ta snídaně je vážně dobrá motivace. Stejně se ovšem během lopocení se s hromadami sněhu najde chvíle na to, aby se tě Isaiah přeci jen zvědavě zeptal na něco, o čem se jinak taktně mlčelo.

Mladík si lehce odkašle. „No, někdy do tebe šije vážně… Zle. Toho by si nevšiml jen slepej a hluchej. Nebo ten, kdo nechce, samozřejmě,“ pokrčí rameny a s tichým zafuněním odnese další kopec sněhu ke zdi. „Hm, jo. Máš pravdu. Jen… Mě to tak napadlo. Víš jak,“ zamumlá vzápětí neurčitě a tobě je jasné, že se tě znovu jen tak nezeptá. Pak už mlčky pokračujete v práci, dokud není hotovo. Dokonce se u toho i trochu zapotíš – a nejen ty.

„Ehh, nechceš, abych ti na tohle odpověděl upřímně,“ okomentuje Isaiah tvoji zmínku o rozcvičce a prsty si prohrábne vlasy, aby z nich vytřásl sněhové vločky. Ostatně… Sníh stále padá a část nádvoří je už teď pokrytá tenkou vrstvou sněhu. Nic vám ovšem nebrání se rychle vydat do jídelny, dokud je ještě čas. Isaiah natáhne krok takovým způsobem, že i tobě dělá trochu problém mu stačit.

V jídelně už sedí takřka plná dnešní sestava, chybí vlastně jen Kazandra. Krisztián sedí na svém místě, zatímco popíjí čaj. Pohled, kterým střelí ke dveří dává jasně najevo, že očekával někoho jiného než vy dva a není zase tak těžké odhadnout, koho asi.

„No konečně, už jsme si říkali, co se stalo, že zrovna vy dva vynecháte tuhle báječnou skvělou snídani,“ zahlásí Arek, sotva vás spatří. Sedí s Aronem naproti sobě a ty vzápětí pochopíš, proč se tak šklebil při zmínce o snídani. Na stole leží jen několik bochníků chleba a pár konvic s neslazeným čajem. A to je vše. Chleba aspoň není starý, ale… Pořád je to suchý chleba a čaj.

Dokonce tu sedí i Eryn, která je oproti vám vážně oblečená poměrně nalehko. S nepřítomným výrazem ve tváři trhá chleba na menší kousky, které si namáčí do čaje.

Kazandra

Cítíš na sobě Volchův pohled, jak se do tebe zapichuje, zatímco tě sjede od hlavy až k patě a zpátky. Má oči světlé barvy, někdy spíše šedé než modré, jindy zase naopak. A někdy naopak působí tím zvláštním potemnělým dojmem jako by neodrážely žádné světlo. Přesto je to pohled, kterému jsi zvyklá čelit. A zároveň jeden z důvodů, proč v tobě ten venkovský podvraťák Tobiasz dokázal vyvolat mnoho emocí, ovšem žádnou z nich nebyl strach. Oproti mistru Dragoskimu byl opravdu jen chlapcem trhajícím mouchám křídla.

Pozdravíš ho, on ti ovšem stejnou zdvořilost nevrátí. Namísto toho tam stojí, jen pár kroků od tebe a viditelně čeká na odpověď na svoji otázku, kterou ti bez položil. A té se mu samozřejmě dostane. Až moc dobře víš, že Volchovi se nevyplácí lhát. Nakonec – neděláš přeci nic špatného, ne? Nechceš nic pro sebe, těžko bys jedla staré pečivo se syrovým masem.

Přesto spatříš, jak mu krátce cukne obočí a levý koutek se bez varování zhoupne lehce nahoru v náznaku úsměvu. Či spíše úšklebku? Vřele to rozhodně nepůsobí. „Volný čas bys měla v těchto dnech využít především k odpočinku, a ne ke cvičení magie, navíc bez dozoru mistra,“ konstatuje. „Těch pár dní to jistě vydržíš bez toho, abys lezla po střechách a krmila ptáky – navíc v tomhle počasí. To ti ten jeden pád snad nestačil? Oprav mne, pokud se snad mýlím,“ napůl se tě ptá, napůl konstatuje.

„Samozřejmě, pokud ti připadá, že bys mohla přeci jen využít svůj čas k něčemu užitečnějšímu, než je odpočinek, rád ti něco vymyslím,“ lehce se ušklíbne. Zřejmě nejsi jediná, kdo dnes ráno vykročil levou nohou z postele. Nebo měl mistr Dragowski naopak natolik dobrou náladu, že jsi mu stála za pozornost i ty?

Stále stojí naproti tobě a vidíš na něm, že opravdu nad něčím přemýšlí, než udělá krok blíže k tobě. „Vlastně jednu věc pro mne můžeš udělat. Jistě, když už jsi tady a shodli jsme se na tom, že není třeba, abys žebrala v kuchyni o zbytky pro zvěř,“ bez varování se namísto dalšího úšklebku pousměje – jakkoliv jen krátce.

„Vyzvedni mi v kuchyni snídani a dones mi ji do pokoje, Sara to jistě ocení,“ oznámí ti. Poté si už jen vyčká na tvůj souhlas, že jsi pochopila, co se od tebe očekává a… Zkrátka se otočí a vyrazí z chodby pryč. A tebe tam zanechá, ať se s tím popasuješ, jak sama uznáš za vhodné.

Nakonec tak do kuchyně stejně musíš jít, i když za jiným účelem. Ačkoliv… Pokud by sis i tak řekla o zbytky, jak by se to Volch dozvěděl? Samozřejmě, pokud by se pak v kuchyni nestavil sám, aby zjistil, zda jsi jej neobešla jako… No, Ela by to zajisté udělala. A dost možná nejen ona.

Když vejdeš dovnitř a oslovíš jednu z kuchařek s tím, že tě sem poslal mistr Dariusz pro své jídlo, tak v první chvíli překvapeně povytáhne obočí. Ostatně s něčím takovým zde jsi prvně. Nebo je v tom něco více?

„Tak chvíli počkej, hned to bude,“ vyzve tě vzápětí a začne skládat na dřevěný tác misky a talíře s jídlem, včetně cínové konvice, ze které se line příjemná hořká vůně něčeho, co zcela jistě nebude čaj, ale… Káva. Pravá káva. Tu jsi znala jen z dob svého dětství. Tvůj strýc ji miloval, ačkoliv nebylo příliš snadné ji sehnat a o ceně raději ani nemluvě…

My dva

„Ahh, tohle mi nepřipomínej! Ne teď, když zase začíná zima. Kdo ví, jestli je nenapadne z toho udělat každoroční tradici.“ Otřesu se té děsivé představě, že by se měly zážitky loňské zimy opět opakovat. Tehdy na tom nádvoří jsem myslela, že to už jsou moje poslední chvilky. Bylo to strašné, ale jak se říká, dokud to bolí, tak je to ještě dobré. Rozhodně to ale nebylo něco, co bych chtěla v blízké době opakovat a vlastně ani nikdy jindy.  

Na Isaiahovi dohady o vinících jen neurčitě zamručím, ale do podobných diskuzí se nepouštím. Už to tu párkrát bylo a… Stejně na to nikdo nepřišel.

„V zrcadle? Na rozdíl od tebe aspoň vím, co zrcadlo je. Kdy ses vůbec stříhal naposledy? Hmm? Nebo pořád závidíš Lukyanovi tu stuhu?“ Zasmála jsem se.

Ano, nakonec došlo i na něj. Díky tomu, že jsme měli možnost teď častěji vyjíždět mimo panství, bylo snazší dostat se i na tržiště a já si pořád pamatovala náš rozhovor z malého nádvoří. Byl to vlastně žert, který mi za těch pár mincí stál. Ale vidět tehdy ten jeho pohled, když jsem mu tu slíbenou stuhu před všemi slavnostně předala, bylo k nezaplacení. Snad jen škoda, že mi tehdy neřekl, jaká je jeho oblíbená barva. Musela jsem s výběrem opět improvizovat.

Ale to už začne lítat sníh všude kolem a uklízení dvora se změní v prachsprostou koulovačku, jako kdyby tu běhaly rozjívené děti z vesnice. Svalit Isaiaha do sněhu nakonec není až tak těžké. Ostatně Sivakovy lekce měly všestranné použití, jen zrovna s tímto bych se mu raději nechlubila.

„Ale, ale… jak že si mi to ře…Ahh!“ Vyheknu, když díky Isaiovi ztratím rovnováhu a skácím se také do hromady bílého sněhu vedle něj. Dopad je to v rámci možností měkký, ale pořádně studený. Ruce mi zajedou až po zápěstí do navršeného sněhu a pod rukávy hned ucítím to nepříjemné stuzení a vlhko.

„Ale neee!“ Začnu se hrabat zpátky na nohy z toho ledového objetí a ještě Isaovi hrst sněhu ho obličeje na památku, ale i tak je rychlejší a překvapivě hbitě se vyhoupne zpátky na nohy.

„Souhlas. Klid zbraní.“ Zvednu prokřehlé a ruce s rudými prsty v mírumilovném gestu, zatímco ležím dál zády v hromadě sněhu, než k němu natáhnu jednu z dlaní a nechám si pomoci na nohy. Nemůžu se přestat usmívat, když vidím, v jakém stavu Isaiah je. Sníh má naprosto všude a já podle toho stuzení odtud a odtud na tom ale nebudu o moc líp.

„Ah, tohle je opravdu možné jen v zimě.“ Zamručím, zatímco vzdám snahy vyklepat sníh ze šály a prostě si ji odmotám z krku, abych ji celou pořádně vyklepala.

„Snídaně. Dobře, to je pádný argument. Tak jdeme na to. Už nám zbývá jen… Uff, půlka? No, s chutí do toho…“ Chopím se opět lopaty, kterou jsem před tím pohodila na zem a dám se do práce. Ta odsýpá nakonec docela od ruky. Když je dobrá motivace, hned jde všechno snáz. A pořádné teplé jídlo nebo alespoň horký čaj v tuhle chvíli skutečně uměli připomenout, proč bude dobré se už dál zbytečně neflákat.

„To je teda výběr. Nevím, jestli je lepší nechat si provrtat koleno nebo drátem do oka?“ Zašklebím se, aniž bych se otočila na Isaiu.

„Hmmh, není to jedno? Sivak s ostatními odjeli na několik dní. Myslím, že se nakonec nevyhneme ani jednomu.“ Povzdechnu si a naberu další lopatu sněhu. Vím moc dobře, co to znamená, až vyjde řada na Volcha. Zase si mistr něco najde a já skončím s cviky navíc. V tom nejlepším případě. Z poněkud zádumčivého soustředění na práci mě vytrhne až Isaiova nečekaná, tichá otázka.

„Cože?“ Přeci jen se po něm ohlédnu a v očích se mi zračí překvapení. „My dva? No…“ Kmitnu nejistě pohledem mezi lopatou a zrzkem.

„To je to tak vidět?“ Pousměji se lehce nejistě snad jako kdybych to celé chtěla smést ze stolu. Tohle není zrovna místo, kde bych to ráda probírala do detailu. Pokud vůbec někde. „Nevím… On nemá rád mě a já jeho. Nehledala bych za tím nic složitějšího. Na druhou stranu, divíš se mi?“ Povytáhnu lehce obočí, než se opět ozve zvuk lopaty drhnoucí o kamenné dláždění nádvoří.

„Někdy nejsou věci až tak složité. Ne s ním.“ Zamručím tlumeně během práce, které se teď věnuji o to usilovněji, zatímco mi pohled sem tam zabrousí k dvojici vran, které nás pozorují ze střechy. Pousměji se a zalituji, že nemám po kapsách nic, co bych jim mohla hodit. Alespoň pár drobků od oschlého pečiva. Ale sama mám teď hlad.  Dám se proto raději tím spíše do práce, abychom to měli už co nejdříve hotové.     

„Huuuf, doufám, že po tomhle po nás nebudou chtít další rozcvičku.“ Zapíchnu lopatu do hromady sněhu, která už je vysoká jako já a pomalu i jako Isaiah. Odpoledne ho dost možná doroste s tím, jak pořád sněží. Doufám jen, že odpolední službu schytá jiná dvojice šťastlivců.

„Tak co? Půjdeme? Asi mi chvíli bude trvat, než po tomhle zase rozmrznu.“ Fouknu si párkrát do zkřehlých prstů, zatímco čekám, až společně s Isaiahem vyrazíme co možná nejrychleji na snídani. Snad ještě něco zbylo.

Elzbieta

„Horší? No, je pravda, že klečení ve sněhu to není,“ ušklíbne se Isaiah a potřese hlavou, až se ryšavé vlasy rozletí na okamžik do všech stran. Někdo by ho vážně měl ostříhat, zase mu ty vlasy lezou všude, zvláště když si je nechává vždy narůst jen takhle polodlouhé, takže se nedají nijak stáhnout a zároveň nejsou krátké, jak to má například Kostadin. „Jak dlouho nás tam Jitřenka nechala? Pět hodin?“ zimomřivě se oklepe jen na to pomyslí. Tohle rozhodně není příjemná vzpomínka. Vytřást pak ze sebe chlad, co vám zalezl snad až do kostí trvalo dalších několik hodin a snad jediný, kdo se tvářil jako byste se celou dobu slunili byla Eryn.

„Stejně by mě zajímalo, kdo to tehdy udělal,“ dodá vzápětí polohlasně. Ne, k tomuhle kousku se nakonec nikdo nepřiznal – ostatně to byl jeden z důvodů, proč jste tam klečeli tak dlouho. A ani v soukromí se nikdo netvářil, že by s tím měl cokoliv společného… A že tehdy dopálená dvojčata zjišťovala viníka opravdu vehementně.

Mladík tiše zaúpí, když zmíníš… Koláčky. „Ale no tak, nedělej mi chutě… A vůbec. Snídani stihneme, o tom nehodlám diskutovat, tak makej, makej!“ pobídne tě vzápětí, i když sám tedy rozhodně tempo nijak závratně nenavýší.

V další chvíli tě navíc zasáhne sněhová koule. „No, a ne snad? Viděla ses někdy po ránu v zrcadle, jak se tváříš? Navíc v zimě? Úplná…“ Jenže to už se vaše dohadování změní v regulérní sněhovou bitvu. Od stěn nádvoří se odráží smích i zbytky sněhových projektilů, jak po sobě začnete sníh bez rozmyslu házet. Někdy je příjemné zkrátka jen… Nad ničím nepřemýšlet a užívat si okamžiku bez ohledu na… Cokoliv.

„… uuh!“ vyhekne Isaiah, když ho bez varování strčíš přímo do hromady sněhu. A že opravdu není malá vzhledem k tomu, jak často se musí nádvoří odhrabávat a není zde úplně moc míst, kam by se sníh dal jinam odnášet. „Potvoro!“ otituluje tě procítěně, než po tobě v další chvíli zkrátka hmátne rukama, aby tě chytil za cíp oblečení a bez milosti tě strhl do sněhu za sebou. Nutno podotknout, že Isaiah má sníh snad všude. Ve vlasech. V obličeji. A samozřejmě i na oblečení, i když podle jeho výrazu se ten mokrý ledový hnus dostal i jinam.

„Dobrý… Dobrý… Myslím, že tohle už stačilo. Jinak tu snídani vážně nestihneme a já ani trochu nežertoval, že bych z toho pak byl stejně tak načuřený a smutný. A to si nemůžeš vzít přeci na svědomí,“ zakření se a nečekaně hbitě se vyšvihne na nohy. Dokonce k tobě i napřáhne ruku, pokud bys chtěla pomoci vstát, nicméně u toho patřičně podezíravě a zároveň varovně přimhouří oči, kdyby snad měl přijít nějaký další úskok v podobě potrestání za dobrý úmysl. Znáte se za ty roky až příliš dobře.

Poté se chopí znovu lopaty a pokračuje v práci. Naštěstí vám toho zase tolik nezbývá, i když tedy hned po ránu a před snídaní to je poměrně krutá rozcvička. Copak koláčky, ale hlavně aby byl horký čaj, po tomhle byste ho uvítali s Isaiahem oba dva.

„Tak co, koho myslíš, že hned po ránu schytáme? Gretel nebo Volcha?“ ušklíbne se vzápětí. „Tohle je vážně smutný. Nemůžu se rozhodnout, co z toho by bylo horší,“ potřese vzápětí hlavou. „I když… Už kvůli tobě doufám, že to bude Gretel,“ pokračuje dál, ale rozhodně to nekřičí přes celé nádvoří, naopak ztiší hlas. Někdy je lepší být… Opatrný. Hlavně tady, kde mají vrány všude své oči. Skoro doslova. I nyní sedí dvě na hřebenu střechy a skoro to působí jako by vás zvědavě pozorovaly. „Hele, co jste si vlastně s Volchem provedli?“ odváží se dokonce i vyslovit nahlas otázku, o které dosud zřejmě jen přemýšlel.