Andor.cz - Dračí doupě online

Zpropadená zima

Letošní rok jsem si podzimu příliš neužila. Bylo teplo, teplo a pak najednou začalo jednoho dne zničehonic mrznout a mrznout už nepřestalo. K mé značné nelibosti jako každý rok. Skoro to až vypadalo, že se slunce vysvítilo přes to parné léto a pak to prostě vzdalo. Podobně jako já, když už jsem asi po sté překračovala stíny v malém šermířském sále a kromě toho, že to vypadalo, jako kdybych se procházela neustále ze strany na stranu, tak se tam nic zvláštního nedělo.

„Já vím, že už jsem to říkala, ale…“ Otočila jsem se na Sivaka. To ztělesnění klidu a nezdolné vůle.

Ale tohle se mi zdálo ještě nemožnější než před tím to jablko nebo pak i další drobné věci, kterými jsem po čase zvládla manipulovat na vzdálenost… stínu. Bylo to zvláštní, ale díky pravidelným tréninkům jsem si na to začala zvykat. Sice jsem si po takových hodinách připadala doslova jako praštěná a odcházela s kusem hrubé látky přitisknuté k nosu, ale i tak to stálo za to. Ovšem to bylo jen to.

Ale věc, co po mě teď chtěl Sivak, bylo něco naprosto jiného. Propadnout se do stínu? Splynout s ním a vyjít někde naprosto jinde? Ehh, nevím, kolik let si na tohle vyhradil, ale když si vezmu, že mi skoro celý rok trvalo podat si jedno jablko, tak bych odhadovala tak… Pět? Deset let?

Nedalo se ale nic dělat. Na jednu stranu to byla fascinující představa, že by se mi něco takového povedlo. Dřív jsem ani nevěřila, že si podám to jablko, avšak nakonec se to podařilo. I když to působilo, jako kdyby s ten den stín spíše nade mnou smiloval. Tak třeba i teď…

Další krok přes stín a… nic.

„Myslím, že aspoň pět.“ Zamumlám tiše, čímž si vysloužím jen Sivakův tázavý pohled, než pokračuji dál v tom, co jsem dělala.

๑ ๑ ๑

Dnes měli odjíždět mistři s Lukynem a Wiolou. Wiola sama mi k tomu nic moc neřekla. Buďto to měla zakázané a nebo toho moc sama nevěděla a tak jsem až natolik urputně nevyzvídala. Třeba mi to poví, až se vrátí. A Lukyan… ten neříkal nikdy skoro nic. Byla to na jednu stranu škoda. Na rozdíl od Eryn vypadal stále ještě jako někdo, kdo by se třeba i jednou za čas rád pobavil s ostatními. Někdy jsem se ho snažila zahrnout do společenského dění, pobavit ho, ale vlastně jsem ani netušila, jestli ho to těší a nebo jej to naopak otravuje. U Lukyana bylo těžké poznat, co se mu zrovna honí hlavou. V tomhle byl můj naprostý opak.  

Mistr Rallik už včera zrušil naše lekce na několik dalších dní, takže jsem věděla, že také jede s Wiolou a Lukyanem. To, že jela Jitřenka mě až tak netrápilo. Sice za poslední rok mi žíly netrhala už tak jako dříve, i když se nezdálo, že by slevila ze svých nároků. Přesto její místo strašáka pod postelí přebral někdo jiný, kdo se ji rozhodl překonat. A to s nečekaným nasazením. Na druhou stranu i tak bylo příjemné mít trochu více volnosti. Ovšem to by musel spíše odjet Volch a ne Werther.

Když jsem si dala dvě a dvě dohromady, zjistila jsem, že mistři, kteří tu zůstávají, jsou jako sněm z mých nočních můr. Až tedy na Kostadina, ale toho jsem už několik týdnů neviděla. Snad ho tam aspoň někdo chodil kontrolovat, jestli žije. Párkrát jsem přemýšlela, že bych se tam zastavila, ale jaksi mi chyběl důvod, takže jsem to zase celé rychle zavrhla. Kostadin nebyl z těch, kteří by zůstali stát ve dveřích kvůli přátelskému rozhovoru. Tím spíše, že to byl jeden z mistrů.

Jako kdyby nestačilo, že tu byla ta zatracená zima, tak se ještě něco vznášelo ve vzduchu a vůbec se mi to nelíbilo. Bylo mi jasné, že tyhle dny bych měla držet hlavu skloněnou a šoupat nohama.

Ale to bych nebyla já.

๑ ๑ ๑

Na snídani jsem šla s veselým smíchem v doprovodu Isaiha. Za ten poslední rok se skutečně vytáhl, takže jsem musela zvedat pohled výše, než jsem byla zvyklá a změnil se i ve tváři. Skutečně přestával vypadat jako ten malý chlapec ale dospělý muž, do kterého pomalu rostl. Chování ale za zevnějškem značně pokulhávalo. Já jsem byla však poslední, kdo měl co říkat.

„A slyšel jsi to tom, jak to Arekovi podjelo na těch schodech a zastavil se až dole? Joo, led umí být zrádnější než bahno. Ah, škoda, že jsem to neviděla. Připomněla bych mu všechny ty řeči, co na mě měl o tom, jak zima je skvělá a že bych si jí jen měla správně užít. Procítit. Vím, moc dobře, co bych mu pak o tom prociťování to řekla.“ Zasním se a teatrálně si povzdechnu, než se rozesměji společně s Isaiou, když v tom náš smích přestane, jako když utne.

Gretel. A ten její pichlavý pohled, který do nás zabodne. Nebo spíše nejdříve do… mě? A já jen nasucho polknu.

๑ ๑ ๑

♬♬♬♬♬

„Víš, že jsem to čekala horší? Ne, vážně.“ Naberu další sníh na lopatu a odhrnu jej k velké hromadě, kterou tu vršíme v rohu nádvoří. Není to tak dlouho, co mistři odjeli s Lukyanem a Wiolou. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to třeba nebyla náhoda, že mě sem Gretel poslala, abych toho byla svědkem, ale… ne. I když jsem ji nesnášela, nikdy mi nepřišlo, že ona měla vyloženě něco osobního jen proti mně. Ta spíš nesnášela všechno a všechny. Protivná čarodějnice!

„To, jak se na nás dívala…Hmm, tedy ne, že bych tohle chtěla shazovat. Je to pořád děsná otrava a krutý trest. Přímo strašlivý. Hlavně, když se ostatní nacpávají na snídani. Ahh, snad nejsou koláčky. Hmm… to by mě skutečně naštvalo!“ Potřesu hlavou a naberu další sníh na lopatu, zatímco se dál snáší z nebe chundelaté sněhové vločky, tančí kolem a usazují se mi ve vlasech. Vlastně by to celé vypadalo krásně idylicky, nebýt toho, že je prostě zima.

Nabalená jsem určitě o vrstvu víc než zbytek učňů. Možná i dvě, když si vzpomenu na Eryn. I když se z nás mistři snažili každou zimu vychovat otužilé stádo, své zimomřivosti jsem se nezbavila a prostě mi přišlo příjemnější cítit se v teple než si tu něco dokazovat.

Nadechnu se k dalším slovům, ale když v tom mě do ramene něco trefí. Sněhová koule se rozprskne na spršku sněhu, z které mi i pár kousků vletí za krk a na tváře, kde mě pořádně zastudí, než se vsáknou do hrubě pletené šály.

„Tyyy!“ Otočím se na Isaiu, oči výhrůžně přimhouřené do úzkých štěrbin. „Já ti dám protáhlý obličej! A po ránu!“ Pustím lopatu sehnu se, abych nabrala do dlaní pořádnou porci sněhu, který rychle párkrát poplácám a vytvaruji do přibližné koule.

„A já to s tebou vyhrála jo? No, jestli nestihneme snídani, tak to bude kvůli něčemu úplně jinému. Nebo někomu?“  Zazubím se na něj, než po něm bez dalšího varování mrsknu sněhovou kouli a se smíchem se rychle sehnu pro druhou. A pak třetí. Čtvrtou.

„Nějak se ti tam ten sníh kupí. Měl by si rychleji odhazovat!“ Křiknu na něj vesele, zatímco se pobavený hlas protkaný smíchem odráží od stěn nádvoří a kusy sněhu létají vzduchem.

„Ahh, za krk ne! Ne za krk! … Jen počkej, pomůžu ti.“ Vytřepu si z šály studící hroudu sněhu, než se pár rychlými kroky přiblížím k Isaiovi, abych jej bez okolků strčila do hromady sněhu, kterou tu tak pečlivě už nějakou dobu vršíme. No co, jestli se o pár minut zpozdíme na snídani, už to žádný rozdíl neudělá.

S koláčky jsem se už s těžkým srdcem stejně rozloučila.

Kazandra

Podzim byl letos nezvykle krátký a sychravý. Babí léto se rychle zlomilo do toho vlhkého studeného počasí a teploty spadly pod bod mrazu. Vzduchem poletovaly sněhové vločky na znamení příchodu zimy a poslední dva týdny takřka každý den hustě sněžilo. Když jsi dnes ráno vyhlédla z okna ven, tak se z oblohy líně snášely v pomalých obloucích velké vločky sněhu na znamení, že zřejmě ani dnešní den nebude jiný. Vypadalo by to zajisté krásně, kdyby se s neustále přibývajícím sněhem nepojily i všechny ty protivné povinnosti, jako neustálí odhrabávání, odhazování a nošení dřeva.

V pokoji panuje navzdory počasí venku příjemné teplo, skoro se ti až nechtělo vylézat z postele, ale dnes je den jako každý jiný a nikdo z vás nemá nárok na ranní pospávání. Zvláštně ne dnes. Dozvěděla ses už před týdnem od Jitřenky, že na těchto pár dní se budeš muset obejít bez jejích lekcí. Jak se zdálo, tak musela opustit na několik dní sídlo společenství, a z toho, co jsi dnes ráno viděla z okna, tak nebyla zdaleka jediná. Ke krytému kočáru mířil vskutku nezvyklý průvod, Jitřenka se Sivakem a Wiola. K nim se záhy i připojil Werther s Lukyanem, kteří dle všeho neměli cestovat v kočáře, ale na koních. Ostatně Wertherova Siegera bys poznala všude.

Vlastně by to neznělo tak špatně – pár dní klidu… Poslední týdny byly opravdu náročné. Výcvik ani trochu nepolevoval a lekce s Jitřenkou se začínaly stávat náročnější a náročnější. Jak se ukázalo, tak udržet ten zvláštní stav, kdy se kolem tebe vše zpomalilo na déle jak pár kratičkých vteřin, bylo náročné. Takřka nemožné. Často ti tekla krev z nosu a bolelo tě z toho celé tělo jako bys ho měla potlučené, když tě Jitřenka stále dokola a dokola nutila snažit se vydržet déle. Více. Někdy, pokud jste to přehnaly, se ti objevovaly po těle i opravdové modřiny. Jak ti ostatně Amelie vysvětlila, tak nešlo o to, že bys kolem sebe snad zpomalila čas… Ne, naopak ses dostávala do stavu, kdy jsi zrychlovala samu sebe. Při opravdu neopatrném pohybu či selhání soustředění tak tělo na takové přetížení reagovalo po svém. Naštěstí zranění se vám hojila rychle a na vše ostatní tu byly Kostadinovy dryjáky.

Ostatně, mistra Morozova jsi už delší dobu neviděla, i když zajisté v sídle byl. No, možná to bylo tím, že jsi nepotřebovala jeho pomoc a v poslední době vlastně ani nikdo jiný.

Každopádně odjezd té ranní výpravy znamenal, že jste zde zůstali vydáni napospas Gretel a Volchovi. A samozřejmě Baronce, ale se příliš často výcviku neúčastnila… Aspoň ne toho klasického, jak ses dozvěděla od Tiana, který s ní naopak trávil času poměrně dost. Stejně jako ty s Jitřenkou. Jak se ukázalo, i v Tianovi se probudily jisté… Schopnosti. Manipulovat se stíny a vytvářet z nich… Iluze.

Nyní ovšem máš úplně jiné starosti. Kráčíš rychle chodbou, avšak tvé kroky tě nenesou směrem k jídelně na snídani, co by se měla každou chvíli už podávat, ale naopak ke kuchyni. Podařilo se ti domluvit s jednou z kuchařek, že si tam můžeš dvakrát týdně chodit pro odřezky z masa a staré pečivo pro své vrány. Za těch pár měsíců jsi je tak skutečně mohla začít vnímat. Bylo jich šest, které zde zdržovaly na střechách panství a nedočkavě tě vyhlížely, kdy se objevíš, ať už s odřezky a zbytky z kuchyně nebo i s něčím, co se ti podařilo jim schovat z běžného jídla.

Dojdeš až k těm známým dveřím, abys na ně mohla zaklepat a už už se i rukou natahuješ, abys to udělala, když najednou zaslechneš z chodby za sebou pár rázných kroků. Možná až příliš, skoro jako by někdo schválně při každém kroku o něco více dupnul.

„Co tu děláš?“ ozve se zpoza tebe ve stejnou chvíli ostrý hlas, který velice dobře poznáš. Volch. Nebývalo úplně zvykem tady takhle po ránu potkat nějakého z mistrů… Vlastně to nebývalo vůbec zvykem. A přesto zde byl a pohled jeho modrých lehce přimhouřených očí se zabodával právě do tebe.

Elzbieta

Podzim se přehoupl v další zimu strávenou v panství. Tahle přišla snad dokonce ještě dříve než ty předchozí, denní teploty už jen málokdy vystoupaly nad bod mrazu. Ostatně to samé platilo pro tvé nadšení z příchodu chladných měsíců, které nečekaně rychle vystřídaly barevný podzim. Skoro jako by se babí léto bez varování ze dne na den zlomilo pod náporem ledového větru nesoucího na svých křídlech první sněhové vločky.

Dny se rychle krátí, ovšem kéž by se to samé dalo říci o denním programu. Ten je naopak v posledních měsících náročnější než kdy jindy. Zejména pak hodiny se Sivakem, které se nyní soustředí spíše na tvoji schopnost používat stíny než na šerm. Ovšem rozhodně to neubírá na jejich intenzitě – ba právě naopak. Odcházíš z nich s bolavou hlavou a železitou chutí krve v ústech. Ne snad, že by tě mistr bil, ostatně od toho zde jsou jiní, ale používání magie není vůbec lehké a důsledky toho, když to přeženeš, jsou nepříjemné. Krev tekoucí z nosu. Závratě a slabost. Přesto s ubíhajícími týdny jsi zaznamenala pokroky. Dokázala jsi skrze stíny pohybovat věcmi. Jen na určitou vzdálenost, ovšem nepřipadalo ti to najednou zase tak těžké. Nicméně sotva jsi zvládla tohle, tak jste přistoupili k opravdové výzvě. Abys to samé dokázala se sebou. Projít stínem a objevit se v jiném. Zatím se ti to nedařilo, ovšem jak to rád říkával Sivak?

Chce to čas a trpělivost.

Starý mistr občas dokázal být opravdu frustrující tím svým nezdolným klidem i neochvějnou jistotou.

Ten ovšem dnes ráno odjel a ty jsi měla mít pár dní klid od vašich lekcí. Nevíš, kam odjel, ale společně s ním byla pryč i Jitřenka s Wertherem a k tvému překvapení s nimi odjela i Wiola a Lukyan. Nečekaný výběr, mohla ses jen dohadovat o co snad mohlo jít. Na druhou stranu pro vás to neznamenalo nic dobrého, zůstali jste tu s Gretel, Baronkou a Volchem. A samozřejmě Kostadinem, ten ovšem poslední týdny takřka neopouštěl své křídlo v sídle a tys neměla důvod, proč za ním zajít. Nicméně… To se dost možná mělo brzy změnit.

Neměla jsi z toho dobrý pocit.

A dost možná oprávněně, protože jsi to byla právě ty, kterou Gretel poslala ještě před snídaní odházet sníh z nádvoří – i proto jsi viděla, jak odsud Sivak s ostatními odjíždí. Naštěstí jsi na to aspoň nebyla sama, tuhle ranní službu s tebou schytal i Isaiah, který měl tu smůlu a kráčel chodbou směrem k jídelně s tebou, když vás Hledačka odchytila.

Už týden v kuse sněží. Velké sněhové vločky dokonce i teď poletují líně vzduchem a v krouživých obloucích dopadají pomalu na zem. Jedna za druhou. Působí to skoro až poeticky. Kdyby to ovšem neznamenalo to, že nejpozději odpoledne bude třeba zase odházet sníh z nádvoří ke stěnám.

„Fuuh… Určitě to udělala schválně. Čarodějnice,“ ušklíbne se Isaiah, zatímco se opře o lopatu, aby se protáhl. Za ten rok se změnil. Dokonce více než bys považovala za možné. Vytáhl se více do výšky, nyní tě převyšoval zcela jistě o hlavu, možná i více, zatímco z jeho tváře začínaly mizet ty jemné dětské rysy, tak ryšavé vlasy mu trochu ztmavly. Nicméně na divokém rozcuchu, co mu věčně hnízdil ve vlasech se nic nezměnilo. Věděla jsi, že nejčastěji cvičí s Jitřenkou a bylo pravdou, že od té doby se jeho postřeh a tichošlápkovství ještě více prohloubilo. Snad i trochu více zvážněl, i když…

… bez varování tě trefí do ramene narychlo splácaná hrouda sněhu.

„Tedy, pracovat hned po ránu, a ještě se u toho dívat na tvůj protáhlý obličej, to jsem to teda vyhrál,“ zakření se na tebe. „Ale teda jestli kvůli tomuhle nestihneme snídani, tak se budu tvářit asi podobně,“ zarozumuje vzápětí nahlas.

* * *

* * *

* * *

* * *

* * *

* * *

* * *

* * *

Zima, jaro, léto... a zase zima

♬♬♬♬♬

„Hmm, snad to bude držet… Mělo by.“ Přeměřím si lehce přimhouřeným pohledem svůj výtvor a poodstoupím od okna, do kterého jsem přivřela deku tak, aby nebylo zvenku vidět, že se tu snad v tuto hodinu ještě svítí, a ještě k tomu se tu pohybují dvě siluety. Ne, to by rozhodně ničemu neprospělo. Možná jsem kolem toho celého dělala trochu přehnané tajnosti, protože ani Wiole jsem nemohla říct celou pravdu toho, co se ve skutečnosti stalo v Cziernowodě za ten pouhý jeden den. Ale pokud to měla být historka o tajemném herci, bylo třeba podpořit atmosféru a také zamezit tomu, aby se k nám nedejbozi přidal nějaký zvědavý mistr.

„Taaak, víš, jak jsem říkala, že v Cziernowodě to nebylo zlé a užila jsem si to? Tak za tím bylo ještě něco navíc. Nebo spíš někdo.“ Povytáhnu vědoucně obočí a posadím se s hrníčkem čaje na postel za Wiolou, která už v posledních dnech začínala alespoň vypadat o něco lépe a pookřávala.

„… A pak mě vytáhl od stolu přímo z pod nenechavých rukou toho kovářovic učně a požádal mě o tanec. Kdyby nebyl tak dobrý tanečník, tak má po botách. Ta režná byla opravdu moc…“

„A víš, kdo byl ten Walerian? On! Celé to bylo nachystané a předem domluvené. Stála jsem ho jen tři kůzlata. Jen… Hah, to vlastně nebyla až tak vysoká cena, když o tom teď zpětně tak přemýšlím.“

„Napsala jsem těch pár slov na stěnu a měla si vidět, jak se mu málem zastavilo srdce. Měla jsem tušení, že není jen tak obyčejný komediant. Tedy… ehm… na… komedianty.“

„A pak jsme si povídali na lavičce u jezera a já mu snědla koláč. Byl výborný. Tedy, nabídl mi ho zcela dobrovolně. Ani se neptej, kolik za ně chtěli.“

„Říkala jsem mu ať tam nechodí. Prosila jsem ho, ale pak… No skončili jsme oba ve vodě. Byl tam strmý břeh a ten blázen tam prostě spadl i se mnou. V botách, oblečení, ve všem. To byly moje jediné boty. Jediné boty na celý ten den!“

„No, ano v té trávě. Co? Nekoukej se tak. Tak nějak to přirozeně… vyplynulo. Ne, až tak dobře jsem nevěděla, co dělat, ale… Hmm, improvizovala jsem. A on věděl.“

„A večer jsme se zase potkali u ohňů. Chvíli jsme se… hledali na návsi, ale našli jsme se. Pak… No, co? Že to nemám natahovat? Ale no tak, Wiolo, děláš, jako kdyby si věděla, jak to celé skončí!“

„Hmm ano, na slamnících ve stanu. No… ano. Některé věci tam jsou slyšet. Vím. Je to přeci jen stan.“

„Ehh, co? Nevím… Byla tam tma. Počkat, jak Aron i Arek?!!!“

„Hmm, to taky. Ano… A dokonce…“

„Ne, moc jsme toho nenaspali. Divíš se? Ale ráno… Tomu neuvěříš. Až ráno jsem si všimla, že měl na zádech tetování. Přes celá záda. Opravdu detailní. Byl to havran v černém kruhu. Zvláštní. Doteď si to tak živě pamatuji… stejně jako zbytek těch věcí.“

A potemnělou místností se už poněkolikáté rozezní tlumený dívčí smích.

„Opravdu? Ale… To… je mi líto, Wiolo. Opravdu.“ Šeptnu pak a zúčastněně jí lehce stisknu ruku, když se mi přizná k důvodu toho, proč jí bylo tak zle.

Ne, tohle by mě nenapadlo. Ale… mělo. Však to, že jsou s Aronem spolu jsem věděla, jen jsem si doteď myslela, že pouze s Aronem!

„Asi se nedalo nic dělat… Ale tak hlavně, že už ti je líp.“ Pousměji se povzbudivě, zatímco mi myšlenky zalétnou ke Společenství. Dali jí na výběr? Mohla si v tomto vybrat a nebo nebylo jiné cesty. Nesebrala jsem, ale odvahu se jí zeptat. Byl to její život a také… její boj, ať už to nakonec dopadlo jakkoliv.   

๑ ๑ ๑

„Tak polezte. A tiše!“ Syknu, zatímco se sama snažím dostat po kluzkých taškách a na vršek střechy. Takhle po tmě a ještě v tom vlhkém počasí je to skutečně výkon. Sem tam se i mně noha smekne a musím se rukama přidržet, abych nespadla dolů. Tma sice výhled na nádvoří hluboko pod námi milosrdně kryje, ale i tak je alespoň něco z něj patrné. A byl by to opravdu dlouhý pád.

„Ufff, opravdu nechápu, co s těma střechama Kazandra pořád má.“ Zafuním, když se musím na poslední chvíli přidržet okraje jednoho z vikýřů, abych nezahučela dolů. „Ale už tam budeme. Brzy.“ Ohlédnu se na čtveřici postav, které společně se mnou šplhají po rozložité střeše panství. Jedné z těch nejvyšších. Jedné z těch, z kterého to bude vidět. Dnes zcela určitě! Nebe je jako vymetené a nikde žádná mlha nebo něco, co by nám kazilo výhled do krajiny. Ve dne by to bylo zcela jistě lepší, ale tohle by se mistrům vysvětlovalo těžko.

„Teeeda, jsem opravdu ráda, že se ještě netopí.“ Ušklíbnu se, když se konečně dostaneme k jednomu z širokých komínů, z kterého se stane provizorní ale plně postačující sezení. Počkám, až se všichni vyškrábou až sem, než se postavím a rozhlédnu do stran. Pokud Cziernowoda byla tam… A černé lesy jsem viděla tamhle… A strom stál… Uhhhh! Co to tu vymýšlím?!

„Hlavně trochu trpělivost. Potřebuji to… jen… někde to určitě je. Přece bych vás sem nevytáhla jen tak… Heh… he.“ Uteče mi nervózní zasmání, zatímco se rozhlížím jako ostříž po horizontu a snažím se najít těch pár tenkých linií tyčících se naproti noční obloze a raději se vůbec neohlížím na Wiolu, jejíž spalující pohled cítím v zádech i tak. Kde to jen je? Muselo to být tam? Nebo… tam? Hledej, Elo, jinak tě z té střechy shodí!

„Tam… Tam to je!“ Vykřiknu vítězoslavně a jen sebou trhnu, jak se můj hlas nepříjemně hlasitě rozezní po okolí a odrazí se i od nádvoří pod námi. „Pardon.“ Syknu, ale to už se hrnu k ostatním, abych jim to ukázala.

„Tam… Vidíte těch pět tenkých čárek? To jsou věže, které stavějí až v hlavním městě Císařství! V Kastelu. Prý se jim říká Prsty. Hej… Areku, nesměj se. Má to být ruka! Rozumíte? Ruka, co se natahuje k nebi. Zatím jsou rozestavěné, ale až jednou budou stát, měly by být vidět z celé říše. Prý je staví z bílého a zlatého mramoru. Opravdového mramoru… Hmm, dovedete si to představit?“ Povzdechnu si zasněně. „Prý se teď v Císařství nic moc jiného z mramoru pár dalších let nepostaví, protože byl všechen skoupen na tohle. No, nedá se tomu upřít jistá… impozantnost. Co myslíte?“ Pokrčím rameny, zatímco se usadím vedle ostatních na okraj komína a mezi věžemi panství pozoruji těch pár nenápadných siluet na obzoru, o kterých jsem ještě před pár dny neměla ani nejmenší tušení. Stejně jako o spoustě dalších věcech…

„Počkat jak jako… A TO JE VŠECHNO?!!!“

๑ ๑ ๑

Zima! Zatracená zima! Ani jsem se nenadála a byla tu. Jako každý rok. A jako pokaždé jsem z toho nebyla ani v nejmenším nadšená. Ty mrazivé dny, studené zdi pokojů a vše tak… ledové! Brr. Nesnášela jsem to. Bohužel se ale zdálo, že mistři tohle roční období naopak milovali. Však, kdy lépe trénovat ve ztížených podmínkách než na zasněženém nádvoří, když mrzlo až praštělo a jeden se musel spíš bát, aby mu meč nepřimrzl k prstům než, že by mu vypadl.

Poslední týden nám ani nevytápěli pokoje a já se klepala zimou, kam jsem chodila. Bylo to z jejich strany naprosto zbytečné a prostě… Už jsem toho měla dost! Zvlášť, když jsem musela poslouchat sem tam nějakou poznámku na to, jak zima zoceluje tělo a ducha. A že ještě není tak zle a abych se přestala klepat a přehrávat. Prý tohle není divadlo. Divadlo… Já jim dám divadlo! No… Kdo by se divil, že se stalo, co se stalo. Já se nedivila. Někdy se prostě věci dějí a boží vůle se promítne přes činy smrtelníků. A já nebyla jediná, koho to poslední dny opravdu ale opravdu štvalo. A těch krbů bylo také několik.

Fouknu si do prokřehlých rukou, zatímco tam všichni klečíme na nádvoří v lehkých oděvech, ve kterých nás povětšinou vytáhli z postele. Je mi zima. Opravdu velká zima. Klepu se jako osika a nechápu, jak někteří můžou být tak… klidní? Lukyan s Eryn vypadají, jako kdybychom tu klečeli v příjemném jarním počasí, zatímco já přestávala cítit nohy a prsty na rukou.

Sníh padal všude kolem nás a slunce pomalu stoupalo nad obzor, ale hodiny běžely a jeho paprsky byly v tuto roční dobu příliš slabé na to, aby nám mohly v našem trestu jakkoliv ulehčit. Objímala jsem se pažemi a se zavřenýma očima čekala až bude konec, zatímco mě tělo mrazilo a pálilo zároveň. Byl to jeden z nejhorších dnů mého života zde.

Nenáviděla jsem zimu! Nenáviděla jsem je! Nenáviděla jsem to tady!

๑ ๑ ๑

„Soustředit se a představit si, jak chytám jablko. Hmmh, to nezní… složitě.“ Nakrčím rty a jen krátce zvednu pohled ke starému mistrovi, než se zahledím na zmiňovaný cíl, začnu se soustředit, v hlavě si vizualizuji do detailu to, jak se natahuji skrz temný stín. Má ruka se vynořuje na druhé straně, aby jej chytila a… A nic se neděje. Jen máchám rukou ve vzduchu před sebou v potemnělé místnosti.

„Ehm… Zkusím to ještě jednou, mistře? Teď to už určitě půjde. Určitě.“ Kývnu jen krátce hlavou na  Sivaka, na jehož odpověď ani pořádně nečekám, než se zhluboka nadechnu, natáhnu ruku a…

„Já nevím. Opravdu to má takto fungovat? Už jsem to zkoušela snad stokrát a… A nevím…Nejde mi to.“ Zamračím se a ostrým pohledem probodnu to zatracené jablko, ke kterému jsem se ani nepřiblížila. Nevím, co jsem od těchto tréninků čekala, ale tohle? Tohle skutečně ne. Seděla jsem tu s mistrem v místnosti plné stínů a více než hodinu se mračila na jablko na stolku pár metrů přede mnou. Na to, jak jsem se těšila na trénink se Sivakem, šermířem boží milosti! Tak tohle byl těžký střet s realitou. A jedním jablkem.

Možná mistr nakonec vycítil jistou, ve mně se hromadící frustraci, ačkoliv to nebylo nic těžkého. Mračila jsem se na celý svět a poslední okamžiky tréninku mi sem tam utekl i procítěný zklamaný povzdech. „Příště. Jistě…“ Zafuním a pevně stisknu rty, než přeci jen zvědavě pootočím hlavu po mistrovi, když zmíní druhou část tréninku.

„Meč? Ale… Ale jistě. Ráda!“ Vyskočím na nohy a chopím se nabízené zbraně, kterou si obdivně a možná i poněkud překvapeně prohlédnu, jen co ji dostanu do rukou. Není to totiž vůbec cvičná zbraň, na jaké jsme tu byli zvyklí, ale opravdový naostřený kus oceli, na kterém jsou patrné známky bojů. Těch opravdových bojů! Žádných cvičných duelů. Těch, kdy nejenom teče krev, ale ti méně šťastní lidé umírají. Přejedu nehtem po pár zásecích na čepeli podobně jako tehdy, když jsem si prohlížela Kainův meč, než jej spustím a chytím jílec tak, abych se připravila ke střehu.

Z mých tréninků se Sivakem se stala během následujících týdnů rutina. Nejprve jsem musela přetrpět tu otravnou část s jablkem, o kterém už se mi i párkrát zdálo, než došlo na ty zajímavější části. Tedy… Ne, ještě hned ne. Pak tu byly ještě mistrovy pokusy donutit mě uklidnit rozjitřenou mysl, správně dýchat a na nic nemyslet. Na nic nemyslet?! Považovala jsem to za něco fyzicky nemožného. Člověk přeci musel pořád myslet. Nebo alespoň… já. Občas jsem se cítila trochu provinile, když mistr se mnou narazil hned ve dvou věcech ze tří. Skutečně jsem nebyla vhodný materiál na podávání ovoce skrz stíny a ani na tiché sezení na zemi s hlavou naprosto čistou. Nevím popravdě, co bylo horší. Jestli hypnotizovat jablko na stolku a nebo sedět nehnutě na zemi a tvářit se… povzneseně. Klidně.

Maličko jsem pootevřela oko a zašvidrala na Sivaka stojícího nedaleko. Seděla jsem opět na zemi a snažila se pravidelně dýchat a na nic nemyslet.

Jak dlouho tohle bude ještě trvat? Nemohli bychom přejít na tu zajímavější část? A kde bere Sivak pořád ty jablka? Proč to musí být pokaždé jablko? Nemůže to být i jiné ovoce? Je v tom nějaký trik? Ahhh ne, začíná mi brnět noha!     

Svistot tasené oceli ale přetne mou tajnou nit myšlenek a já prudce otevřu oči, abych se v poslední chvíli překulila vzad, jak čepel protne vzduch v místě, kde jsem zrovna seděla. Ah, tohle byla konečně ta zábavnější část. Povyskočí mi koutek rtů do křivého úsměvu, zatímco se vrhnu po svém meči.

Ani mi nevadilo, že u této části kolikrát tekla krev a bolelo to. Opravdu to bolelo. Ale na rozdíl od ostatních částí jsem v tomhle viděla smysl a mohla popustit uzdu těm už pár hodin potlačovaným emocím.

Nenáviděla jsem to jablko!

๑ ๑ ๑

„Ahh, fialky!“ Rozplývám se nad drobnými fialovými kvítky, které jako každé jaro vykvetly na mezích a loukách v okolí panství. Měla jsem je ráda. Krásně voněly a ta jejich sytá barva byla prostě kouzelná. Možná bych si měla udělat pár výšivek s jejich motivem na tu novou halenu. Prolétlo mi hlavou, zatímco se ostatní ale hrnuli dál za mistrem, který nás vedl kamsi… do polí?

Jen jsem pokrčila rameny a utrhla si jeden z kvítků, abych k němu přivoněla a vzala si ho s sebou, než jsme zastavili uprostřed ničeho. Nebo spíše to tak působilo na první pohled. Už notnou dobu se mi totiž od podrážek ozývalo výmluvné mlaskání čerstvého bahna. Ještě aby ne, když poslední dny tak často pršelo.

Werther nás rozestaví, abychom tu pokračovali ve cvičných soubojích, jenž běžně probíhaly na pevném nádvoří. Ne tak mazlavém bahně. Postavím se čelem k Wiole, která z toho celého vypadá také nesvá, ale to už se ostatní začnou kácet k zemi, nebo spíše k bahnu, a to si chtě nechtě přitáhne i naši pozornost. Možná se až moc dlouho věnujeme pobavenému sledování ostatních, kteří se skutečně plácají na zemi, než přeci jen sevřu trochu pevněji jílec meče a kývnu na Wiolu. „Víš, jak jsem ti říkala o tom mokrém oblečení…“ A zaútočím, zatímco se snažím nedělat příliš dlouhé úkroky a držet nohy spíše u sebe, aby mi to tak nepodjíždělo.

Trénink je to ale dlouhý, takže nakonec všichni skončíme chtě nechtě v bahně, které se dostává všude. Lepí se na boty, prosakuje dovnitř i oblečení se nepříjemně lepí na tělo a já…

Opravdu nenávidím mokré boty…. Ale tohle byla nečekaná zábava.

๑ ๑ ๑

Od toho prokletého dne, kdy mě probudila záhadná rána na schodišti se pár věcí změnilo. Pár věcí mi došlo a začala jsem si tak více všímat i záležitostí jiných. Těch méně šťastných, jakkoliv to ve světle mého života znělo zvláštně. Nikdy jsem neměla ráda, když věci nebyly fér. Život nebyl fér. A k některým z nás skutečně nebyl fér ani trochu. Třeba právě Eryn. Ani nevím, co nakonec udělala s tou stuhou, ale doufala jsem, že jí to alespoň na chvíli projasnilo den, než šly věci zase z kopce. Věděla jsem, že ostatní to ví. Bylo to takové tiché tajemství, o kterém nikdo nemluvil a jen se tvářil, že neexistuje. Já ale tohle nedokázala. Zároveň jsem ale nedokázala tomu celému učinit přítrž. Zatím ne.

A tak jsem se rozhodla udělat něco posvém. Ty malé sabotáže mistra Dragowskiho a jeho času tráveného s Eryn se nakonec i párkrát vydařily. Dokonce jsem byla několikrát i tak blízko tomu, aby to viděl i mistr Rallik a něco… něco s tím udělal! Tohle přeci nemohlo jít jen tak dál. Neříkal to sám, že my jsme jejich budoucnost? Že tohle dělají pro nás? Při spojení těchto slov s představou toho, co se dělo za zamčenými dveřmi mi běhal mráz po zádech.

Byla jsem možná blázen. Hazardér. Ale stálo mi to za to. Však co nejhoršího by mi Volch mohl udělat? I kdyby to znamenalo, že dá alespoň jednou Eryn pokoj a nechá ji vydechnout, tak to za to stálo.

„Víš moc dobře, proč to dělám, Lukyane. Je to prachant! Ostatní se tváří, jako kdyby to neexistovalo, ale i když se od toho budeme odvracet, tak to nezmizí. Eryn si tohle nezaslouží. Ty si to nezasloužíš. Nikdo z nás a… Spíš mi je líto, že nemůžu udělat víc. Hmmh, možná časem… Co? Ne, bude to v pořádku. I kdyby na to přišel, tak mě určitě nevynese v zubech a nehodí do hradního příkopu. Nemusíš se bát. Je to od tebe milé, ale… Ale to zvládnu. Kdo jiný než já?“

 *Křup*

Ten nepříjemný, charakteristický zvuk zlomené kosti se rozlehl sálem a skrz pootevřenými rty mi uteklo bolestivé vyjeknutí. Na čele mi vyrazily další krůpěje studeného potu a přidaly se už k té záplavě dalších. Byl to dlouhý trénink. Opravdu dlouhý. Kam se na něj hrabaly soukromé lekce se Sivakem. I když jsme tam používali ostré zbraně, nekončila jsem v takovém stavu jako… teď.

Většina ostatních už ani pořádně netrénovala, ale místo toho sledovali tu nečekanou a krvavou scénu, která se tu před nimi odehrávala. Volch stál naproti mně a z jeho chladného výrazu se dalo pramálo vyčíst, kromě toho, že mě nečeká nic dobrého. Já jsem ale věděla, proč se tohle všechno děje. Věděla jsem to moc dobře. Přišel na to. Musela jsem udělat někde chybu nebo mě snad někdo prozradil? Kdo ví, ale jedno bylo jisté. Ještě jsem měla před sebou pár perných chvilek. Viděla jsem mu to na očích, které měly v sobě ten nebezpečný lesk. Podobně jako tehdy v té koupelně, kdy došlo na srovnání účtů.  

Odplivnu krvavou slinu a pomalu se narovnám. Světlé rozcuchané vlasy mi padají do tváře a lepí se na ni. Na pár místech se smáčely i v krvi z rozražené kůže. Pořádně to ale ani nevnímám. Bolí to. Jistěže to bolí. Ale nehodlám se tady před tím parchantem plazit! Ne, dokud zvládnu stát!

Přehmátnu na meči, který už zvládnu držet pouze jednou rukou, zatímco mi ta druhá zlomená visí podél těla a připravím se alespoň trochu ke střehu, i když vím, že to k ničemu nebude. V uších mi hučí a tepe krev, přes kterou ani nevnímám to ticho, jenž se rozprostřelo šermířským sálem.

„Šp-špatný…úkrok. Chápu.“ Zaostřím na Volcha tyčícího se přede mnou, a i když se mi okraje zorného pole trochu rozmazávají, jeho vidím moc dobře. Stojí o ode mě jen kousek s tou zatracenou cvičnou zbraní, se kterou se dá nadělat i tak velká paseka.

„Příště… se… polepším, mistře.“ Koutek rozbitých rtů my začne stoupat vzhůru, ale nestihne to. Přijde další rána. A pak další a další.

Vzpomínky na to, co následovalo, jsou podivně zamlžené. Ne, pak už to k nějakému souboji mělo daleko. Zůstala jen bolest, krev a… vztek. Vztek na toho parchanta, který mi tohle provedl. Toho, který z Eryn udělal jen odraz toho, kým byla kdysi ta dívka, kterou jsem zde před lety poznala. Nebylo to fér. Prostě nebylo! Ale tohoto jsem nelitovala. Ani, na chvíli. Ani, když jsem se nějakým záhadným způsobem ocitla místo šermířského sálu na stole u Kostadina, jehož hlas jsem slyšela jako z dálky.

„H-hádejte.“  Dostanu ze sebe ochraptělou odpověď a jen zavřu oči, abych se vyhnula Kostadinovu pohledu. Měla jsem ho ráda. Z mistrů byl jeden z mála, se kterým jsem si opravdu rozuměla, ale zároveň jsem nechápala, jak někdo jako on, může Volcha krýt. Věděl, co se děje. On dost možná nejlépe hned po Volchovi a Eryn, protože kde jinde Eryn končila, když věci zašly příliš daleko, než právě u něj na ošetřovně?

Mohl tomu učinit přítrž už dávno, ale místo toho to nechával pokračovat. Ať už k tomu měl jakékoliv důvody, kazilo mi to obraz laskavého a spravedlivého Kostadina, který bych měla raději v hlavě. Tím spíš mě to burcovalo k tomu něco udělat. Když už se nikdo za nás nepostaví, musíme to udělat sami. Nebo spíše sama? Hmmh, v tom svém bláznovství jsem tu byla nakonec jediná. Ostatní se chovali naprosto stejně jako Kostadin. Dělali jako kdyby se nic nedělo. A to mi někdy dokázalo rozpálit krev v žilách. Ta… zbabělost.

„Hmmh.“ Bolestivě zaúpím a kývnu hlavou, když zatlačí na další z míst, kam jsem schytala jednu z těch mnoha ran. Skrz pevně sevřená víčka prosvítá narudlé světlo, zatímco cítím Kostadinovy ruce prohmatávající mi dobité tělo, jak zjišťuje, co vše mám zlomené. Snažím se příliš nehýbat a celá to nějak vydržet, než…

„..Dobře.“ Hlesnu, když ucítím jeho dotyk na ruce, kde jsou hned dva prsty v poněkud nepřirozených úhlech. Syčivě potáhnu vzduch do plic a začnu se soustředit.

Trvá to. Jistěže to trvá, ale s Kostadinovým vedením jsem schopná se dát dohromady za zlomek času, který by byl jinak potřeba na vykřesání se z takového stavu. Jindy bych tu ležela dlouhé dny nebo spíše i týdny s tím, co vše jsem měla zlomené. Volch se skutečně nekrotil. Možná i protože věděl, že nemusí. Nebo jsem ho opravdu rozzlobila. Kdo ví.

Nakonec jsem ale ještě to stejné odpoledne seděla na lehátku a v rukou držela horký hrnek s nějakým bylinkovým čajem s medem, z jehož sladkosti se mi při každém napití křivila ústa. Pořád ale lepší tohle, než aby se mé tělo zase rozhodlo začít požírat samo sebe.

„Zastavím se pak ještě v kuchyni, jestli mi něco nedají. Mám docela… hlad.“ Zamručím unaveně a mezi prsty zamyšleně protočím pramen vlasů slepených zaschlou krví. Ano ty tahající šupinky zaschlé krve byly jedinými připomínkami, co se stalo. Ty a ještě vzpomínky, kterých se jen tak horkou vodou nezbavím.

„Ehm, mistře…?“ Vzhlédnu váhavě ke Kostadinovi, který si něco chystá u jednoho ze stolů, abych se nadechla k dalším slovům… „…Ale nic. Promiňte.“ Které zase spolknu. Raději. Místo toho do sebe obrátím zbytek čaje s medem a jen se zašklebím, než odložím hrníček na jednu ze spousty komod, které tu Kostadin má.

„Asi raději půjdu.“ Seskočím z lehátka na nohy, které mě opět nesou jako jindy. Je to skoro jako zázrak. Tedy ne skoro. Je to zázrak. „A… děkuji.“ Ještě krátce pohlédnu na mistra, než se vydám ke dveřím jako už tolikrát před tím.

Někdy jsem nesnášela i sebe. Za tu svou zbabělost!   

๑ ๑ ๑

Konečně bylo léto! Sídlo Společenství se prohřálo na snesitelnou teplotu a venku bylo tak krásně! Svítilo slunce. Bylo horko a vše šlo hned snáz. Tedy… Až na chvíle, kdy toho bylo skutečně moc i na mě. Dnes jsem za to mohli poděkovat ale jen jednomu jedinému člověku. Mistr Dragowski nás proháněl po opevnění až do zemdlení. Skoro až doslova. Byli tu totiž tací, kteří už k tomu neměli opravdu daleko. I já, co teplo a horko snášela poměrně dobře, jsem už toho měla plný zuby. Neustále nahoru, dolů, k bráně a zase zpátky. Žízeň byla protivná a v očích mě štípal slaný pot. Dát sem teď jednu sklenici s vodou, strhl by se o ni dost možná krvavý boj.

Volch tam stál a nehybně nás sledoval, jak se tu pachtíme neustále dokola na vytyčené trase. Až příliš často jsem na sobě cítila jeho pohled, ale to pro mě nebylo nic nového. Ne poslední měsíce, kdy se zjevně rozhodl mi život zde patřičně okořenit. Nikdy to nezašlo až do takových mezí jako tehdy v šermírně, ale i tak jsem si s už železnou pravidelností na jeho lekcích vysloužila vždy něco extra. A o žádné příjemné zpestření nikdy nešlo. Nenechala jsem se jím ale zastrašit. Ne jím! Čím víc do mě šil, tím okatěji jsem se stavěla na odpor. Bylo to hloupé. Kazandra by jistě řekla, že to vůbec nebylo taktické. Ale já se vždy řídila spíše emocemi než chladným úsudkem a ty ve mně vřely. Třeba právě teď.

„Pojď.“ Sykla jsem k Eryn a naklonila se k ní, abych jí pomohla vylézt nahoru. Vypadala děsně. Teklo z ní a jindy bledá pleť jí nerovnoměrně rudla. Na to, jak tehdy vypadala spokojená na zasněženém náměstí, teď vypadala na tom rozpáleném jako ryba vytažená z vody. Volchovo napomenutí prořízne vzduch a zazní v něm to jediné jméno, které mě donutí trhnout hlavou k temné siluetě tyčící se v dálce naproti slunci.

„Parchant.“ Zavrčím tiše, ale místo toho, abych se narovnala a rozběhla se za ostatními, pokračuji v tom, co jsem chtěla udělat. Skloním se a vytáhnu Eryn nahoru, abych jí pomohla zpátky na nohy, než ji postrčím přede mě. Je mi jedno, jestli mi naloží něco navíc. Stejně bych se tomu dost možná nevyhnula. Volch málokdy hrál podle pravidel a něco by si našel, pokud by chtěl. Tak ať mu to alespoň jednou usnadním, než se mu pro změnu já pokusím hodit kámen pod nohy jinde.

๑ ๑ ๑

Houpavá jízda vozu mě neustále nutila klížit oči. Tedy alespoň do té části cesty, než jsme se dostali konečně do Morsku. Tady už jsem ožila a zvědavě se rozhlížela kolem. Domy byly velké, kamenné. Nic jako v Cziernowodě a vlastně ani v Grunwaldu, který se vedle Morsku zdál skutečně malý.

Těch pár slov, která zaslechnu od Kostadina s Wertherem jasně naznačí, že tohle poslouchat nechci. Politika. Něco, co mě nikdy nezajímalo a nebavilo. Měla jsem pocit, že o podobných věcech řečnili většinu cesty. I tak to bylo ale zábavnější než sedět mezi zdmi panství. Ačkoliv, co jsem tak slyšela, tak pánové měli za sebou rozhodně zábavnější výlety než bylo shánění surovin pro Kostadinovu ošetřovnu. Chudák Isaiah tehdy nabral rudější barvy než Eryn na sluníčku, když začaly padat otázky doslova na tělo.

Wiola se rozohnila tak, jak jsem ji ještě neviděla. Možná to mělo co dělat také s tím, že Arek s Aronem na výlet vyrazili také a rozhodně nebyli tak sdílní jako Isaiah. Tu výměnu jsem tehdy sledovala se zamyšleným úsměvem a zůstávala na sebe až nezvykle tiše. Přinášelo to vzpomínky, které byly už dávno zapomenuté. Po tolika měsících se z toho jednoho jediného dne v Cziernowodě stal postupně jen vybledlý obraz toho, co se tehdy odehrálo.

Kain. Nikdy už jsem toho tajemného mladíka neviděla. Ani na jedné z mých pár cest mimo panství. Vlastně… vlastně jsem se tomu ani nedivila. Říše byla obrovská a dalo s v ní snadno ztratit. Takto zpětně mi to přišlo až pošetilé, jak mě to tehdy celé sebralo. Ale to okušení svobody a dalších věcí po tolika letech bylo tehdy tak opojné, že mi skutečně trvalo pár týdnů, než jsem to byla schopná nechat za sebou a přestat se k tomu vracet. Byl to jen jeden den. Nic víc. Nic neznamenal.

Trhnu sebou a rychle se napřímím, když mezi lidmi proudícími po ulicích Morsku zahlédnu ten povědomý obraz. Dlouhé světlé vlasy povlávající v lehkém letním vánku, ale…

Ale byl to jen omyl. Jen… omyl.

„Co? Ale no tak… Víte moc dobře, že až tak nepiji. A i kdyby… Tak se do postele zvládnu pokaždé dostat sama.“ Zaškaredím se na oko uraženě na Werthera, který mě popíchne. Muselo se nechat, že pití bylo o poznání snazší, když člověka nemusela ráno trápit nepříjemná kocovina.

Viditelně jsou oba mistři v dobrém rozmaru a já vlastně také. Tyhle chvíle mimo panství jsem si uměla pokaždé užít. Nadechnout se čerstvého vzduchu. Pobavit se. Seznámit se s novými lidmi. Jen k zážitky nabité Cziernowodě to mělo i tak pokaždé daleko.

Možná to tak ale bylo lepší… Určitě to tak bylo lepší.

A navíc jsem tyhle naše malé, i když vlastně obyčejné výlety měla opravdu ráda.

๑ ๑ ๑

A léto bylo pryč. Opět. Rána začínala být stále více a více lezavá a ve vzduchu byla cítit vlhkost a tlející listí, které se houpavě snášelo z okolních stromů. Mrholilo. Zase. Přesto jsem oceňovala, že dnes nepršelo. To by tuhle nepříjemnou chvíli dokázalo ještě velmi rychle zhoršit.

Kámen mi v ruce těžknul a první bolest začínala vystřelovat po natažených svalech pěkně přes paži, rameno až do zad. Chvíli jsem zkoušela některé ze cviků, které se do mě snažil natlačit ty měsíce Sivak. Soustředit se. Nechat mysl oprostit od těla a… Ahh ne! Gretel mě štve! Jen ona může vymyslet takový zdánlivě prostý ale časem skutečně ďábelský trest. Kdo jí zase šlápnul na kuří oko? A že jich určitě měla pod těma botama hodně. Čarodějnice jedna!

Teda… hmm… od určité doby některé nadávky, i když nevyslovené nahlas, neměly ten správný břink jako dříve. Můj drobný úšklebek, co se mi zamyšleně roztáhne na rtech, ale nezůstane nepovšimnut a tenká hůlka připomene, že tohle není čas, kdyby po nás chtěla abychom se tu na ni šklebili. Jen tiše syknu, semknu pevně rty a v očích se mi popuzeně zableskne. Zrovna ta, která mi tehdy před už vlastně šesti lety lhala.

Nesnáším ji! Čarodějnici!

๑ ๑ ๑

Už ani nevím pokolikáté tu stojím a natahuji ruku před sebe, zatímco se mračím na červené jablko v šeru přede mnou. Uběhlo už tolik měsíců, vystřídalo se tu nespočet jablek, ale vždy to bylo stejné. Probodávala jsem ten kus ovoce zarputilým pohledem a držela před sebou nataženou ruku, zatímco… se nic dalšího nedělo. Párkrát už jsem se mistrovi snažila naznačit, jestli to přeci jen není omyl. Zbytečná práce. Přeci jen by ten společný čas šel využít na něco smysluplnějšího než hodiny pozorování ovoce. Ostatně v těch lekcích s mečem i bez něj jsem se za ty měsíce zlepšila.

Pozorovala jsem to sama na svých reakcích zde při boji se Sivakem a vlastně i na dalších hodinách s ostatními, kdy jsem se musela tím spíše držet zpátky, abych opět… nevybočovala. Ne, tam jsem se nemusela nijak extra snažit. Ovšem tady v malém šermířském sále, kde jsme byli jen my dva, už na každém mém kroku záleželo. Tedy… ne dokud jsem byla stále v té první části našich lekcí, což představovalo pouhé zírání na ovoce. To bylo naopak naprosto zbytečné!

Pitomé jablko! Pitomá ztráta času! Připadám si tu opravdu jako blázen s tou rukou máchající ve vzduchu, zatímco mě mistr pozoruje s tím svým neochvějným klidem. Prostě jablko padlo příliš daleko od stromu a tohle je zbytečné. Tak! Vím to. Teď ještě, aby si to přiznal i sám mistr Rallik.

Zhluboka se nadechnu a tiše naštvaně zavrčím, zatímco snad už po miliónté natáhnu ruku, aby… Se moje ruka propadla do stínu, který ji pohltí a já jen překvapeně otevřu oči, zatímco se mi dostane vjemu ze zmizelé ruky. Podle hmatu něco držím. Držím to zatracené jablko! Kmitnu pohledem ke stolku přede mnou, kde se kolem něj ze stínu vynořila potemnělá silueta dlaně. Mé dlaně. Je to celé k neuvěření, ale… Na takové úvahy bude čas potom. Teď hlavně potřebuji…!

Stáhnu ruku rychle zpátky, dokud v ní stále cítím hladký povrch jablka a doslova ji i s ním vytáhnu ze samotného stínu. Nevěřícně na něj pár okamžiků hledím, než si s ním vítězoslavně pohodím, chytnu jej a… Sivakova slova mě zarazí, když už je na půl cesty k mým ústům.

„Vrátit aaahhh! Ne!“ Zaúpím, když mistr stanoví novou podmínku. „No… tak zase za rok.“ Zašklebím se na jablko, než se nadechnu, natáhnu ruku a…

๑ ๑ ๑

„Hmm, už je to další rok.“ Smutně jsem se pousmála a sklonila pohled k dvojici křížů, které byly zdánlivě jen jedny z mnoha, ale pro mě byly důležité. Opravdu důležité.

Stavěla jsem je sama. Stloukala dřevo, zahrabávala ho do kypré hlíny a zastavovala se zde každý rok na výročí toho, kdy se to všechno stalo.

Vždy se něco změnilo. Já se měnila. A přišla jsem jim o tom povyprávět. Jen na chvíli. Popovídat si. Prostě tak jako vždy se svými přáteli, i když tentokrát už mi neodpovídali zpátky. Už dlouhé roky ne. Pokaždé jsem jim přinesla nějakou drobnost. Pár korálků na šňůrkách, nějakou stuhu, prostě něco, čím jsem přizdobila ty hrubě opracované kusy dřeva, jež za tu dobu stihly už i částečně porůst břečťanem.

„Musím říct, že se toho stalo opravdu hodně. Možná vás dnes budu zdržovat trochu déle, tak hlavně žádné stížnosti. Nevadí, když si přisednu, že?“ A s tím se usadím na jeden z větších kamenů porostlých mechem, přitáhnu si oranžovou šálu více ke krku a pustím se do tichého, šeptavého vyprávění.

Skutečně se toho stalo tolik!    

♫♪♪♫

✝ ✝ ✝

Sedíte v pokoji Wioly na její posteli, zatímco na zšeřelé chodbě panuje klid. Není to sice víno ani režná, co popíjíte, ale jen obyčejný čaj, ovšem to nevadí. Proklouznout večer do cizího pokoje je sice proti stanoveným nepsaným pravidlům, ale nikdo nechodí jak dráb po chodbě, aby na to dohlížel. Wiola vypadá už o něco lépe než před pár dny, barva se jí do tváří sice ještě nevrátila a stále působí tak strašně unaveně, ale oči se jí aspoň už nelesknou horečkou, a naopak je v nich patrná i jiskra.

Váš rozhovor se tiše nese pokojem, dokonce i přes okno jste raději přehodily jednu z dek namísto závěsu, abyste měly opravdu soukromí. A že ty potřebuješ ke svému soukromí absolutní soukromí. Wiola na tebe kulí překvapeně oči, když začneš mluvit o Kainovi. V tvém vyprávění je to jen herec, šarmantní a záhadný, přesto stále jen neškodný komediant a sebejistý floutek s pěkným úsměvem a jiskrnýma očima.

Wiola ti naslouchá a culí se u toho. A když tebe snad ovládnou rozpaky nad tím, co se jí snažíš naznačit, tak ona se tě bez obalu začneš vyptávat. Na všechno. Hlavně na všechny ty důležité podrobnosti ohledně té nečekaně dlouhé… Noci. Tichý šepot občas přejde v chichotání, a ty se dozvíš i pár věcí… Pro srovnání. Dívat se po tomhle na Areka s Aronem stejně už asi nebude nikdy možné.

A pak… Pak Wiola najednou zvážní. Nadechne se. A ty na ní vidíš, jak moc váhá, než přeci jen promluví. „Já… Musím ti něco říci. Slíbila jsem… Slíbila jsem Kostadinovi, že nic nepovím, ale…“ A pak to ze sebe začne pomalu soukat. Důvod, proč jí v ty poslední dny po turnaji bylo tak zle. Byla těhotná. S důrazem na to… Byla. Kostadinovův dryják tehdy po turnaji to dle všeho vyřešil, ovšem následky si tělo neslo stále…

✝ ✝ ✝

„Ne, vážně to nic není, Kazandro,“ trvá si Tian tvrdohlavě na svém dokonce i přesto, že by bez tvé pomoci vstával ze židle asi ještě teď. Pokud vůbec. Dokonce i přes volné kalhoty vidíš, že má levé koleno ošklivě opuchlé a možná je lepší si ani nepředstavovat, jak bude ten otok ve skutečností vypadat. Moc pěkný pohled to zajisté nebude. „No, dobře. Možná… Možná bych ráno měl zajít za Kostadinem,“ povolí nakonec, zatímco čelí tvému pohledu. „Nebo… Asi ještě dnes večer,“ dodá váhavě, když vidí, jak se na to tváříš.

Jistěže z té pitomé sázky nevycouval, ne, to mu hrdost nedovolila. A právě ta dostala řádně zabrat, když mu dvojčata vybrala Jitřenku, přesně jak ti říkali při snídani… To na Lukyana byli milosrdnější. Dostal Sivaka. Každopádně Krisztian se toho zhostil se ctí a muselo se mu nechat, že Jitřenku vyzval vcelku elegantním způsobem. Pokud by bylo vhodné vyzývat vznešené dámy na souboj, určitě by se to dělalo takhle.

Jenže to nic nezměnilo na tom, jak moc si ho za to vychutnala. Poslala ho do prachu nádvoří během pár úderů srdce, tvrdě a nemilosrdně. Vlastně mu ani nedala šanci cokoliv předvést. Už tehdy jsi viděla, jak kulhá poté, co se zvedl a dokážeš si představit, kolik úsilí ho stálo zahrát, že je vše v pořádku.

Ale nebylo, jak jsi sama poznala, když se večer nezvedl ani poté, co už všichni dojedli. A tak jste spolu nakonec kráčeli tou už tolik známou cestou k ošetřovně. Takhle večer jistě nebude mít mistr Morozov radost, ale ještě se nestalo, že by s něčím vážným kohokoliv z vás vyhodil.

„Hm… A děkuji, Kaz,“ vysloví Tian polohlasně. Opatrně. Snad i s jistou vděčností. A pak udělá něco, co u něj není zase tak běžné.

Pousměje se.

✝ ✝ ✝

Po obloze plují těžká šedivá mračna, skrze která neprosvítá ani kousek modré oblohy. Vzduchem poletují sněhové vločky padající pomalu k zemi jako by měly snad všechen čas světa. Na rozdíl od vás. Od úst stoupají obláčky páry a pod oblečení se dere kousavý chlad, jak teploty už jen málokdy vystoupají nad bod mrazu. Zima zde bývá nemilosrdná a těžká díky neustálému sněžení, díky kterému je nutné neustále odhazovat ze všech cest a nádvořích sníh a do lesa se musí přes pozemky brodit závějemi.

Nic z toho vás ovšem nyní netrápí. Jeden vedle druhého klečíte na nádvoří, zatímco na vás dosedá sníh. Ještě chvíle a bude to vypadat jako by na byly po nádvoří rozmístěné sochy. Sněhové vločky sedají do vlasů, na tenkou látku tunik a halen a už nějakou chvíli netají. Klečíte tam všichni pospolu přesně tak, jak vás ráno mistři vytáhli z postelí. Nenechali vás obléknout se ani obout, naopak jakékoliv vrstvy navíc krom halen a kalhot musely jít dolů. Ti šťastnější měli vlněné ponožky, ale po několika hodinách už to bylo vlastně jedno. Nezbývalo než vzpomínat na všechny ty Sivakovy rady, jak se vnitřně rozehřát jen za pomoci vůle.

Mezi sloupovím stojí Jitřenka, která vás úkosem sleduje, zatímco si ruce hřeje o plechový hrnek s horkým čajem, ze kterého stoupá pára. Někdo v noci uhasil všechna ohniště v krbech ve velké hale, která vedla komíny teplo do ubikací mistrů. Trest přišel ještě nad ránem, kdy v chodbách panovalo husté šero a slunce se ještě ani nezačalo klubat zpoza obzoru.

Někdo to zvládá lépe, někdo hůře. Lukyan se svým stoickým klidem, Isaiah se neustále ošívá a pažemi si přejíždí po pažích. Jen Eryn tam klečí a tváří se jako by se jí chlad ani zima vůbec netýkaly. Vlasy má plné sněhu, vločky jí už obtěžkaly i řasy a začaly se chytat na bledou tvář. S přivřenýma očima a tváří natočenou k obloze připomíná spíše sochu než živou bytost, zatímco na rtech jí sedí nepřítomný úsměv.

Slunce již dávno vyšlo a pár hodin je za vámi. Ovšem kdo ví, kolik jich ještě zbývá…

✝ ✝ ✝

„Soustřeď se, Elo. Nikam nepospíchej. Představ si, jak saháš po tom jablku a bereš ho do rukou. A jakmile tu představu budeš mít, soustřeď se na ni…“ promlouvá k tobě Sivak klidným pomalým hlasem, zatímco hypnotizuješ očima jablko vzdálené od tebe na několik metrů. Vidíš jen jeho kontury, zbytek se ztrácí v temné stínu, ve kterém jablko leží. Ty sedíš v jiném. Moc dobře víš, co po tobě Sivak chce a jak by to mělo fungovat. Měla bys být schopná skrze svůj stín dosáhnout do toho vzdálenějšího. Vzít to zatracené jablko a vytáhnout ho ze svého stínu. Jenže to nejde. Prostě to nefunguje. Občas… Občas máš pocit jako bys něco cítila. Ale je to příliš vzdálené. Neurčité. Ne, nejde to.

„Hm, dobře. Nebudu tě už dneska trápit. Zkusíme to zase příště, ano?“ ozve se najednou. „Vezmi si meč. Trochu se protáhneme,“ vybídne tě a vzápětí ti podá jedenapůlruční meč. Je to pěkný kousek. Moc pěkný. Skoro jako ten, co ti půjčil na chvíli Kain. Snad jen tenhle je mnohem starší a svá nejlepší léta má za sebou, přesto… Držíš v rukách zbraň, která zabíjela. A zdaleka ne poprvé.

Během týdnů nabrali tvé tréninky se Sivakem ustálené podoby. Vždy jste byli v malém šermířském sále. Bylo zde několik velkých zrcadel a k osvětlení jste využívali jen několika lamp k docílení prostoru protkaného stíny. Sivak tě učil, jak se správně soustředit. Ostřit mysl. Znělo to napínavěji, než to ve skutečnosti bylo, vlastně po tobě chtěl akorát spoustu dechových a meditačních cvičení, které jste vždy završili pokusy z tebe vykřesat aspoň trochu… Něčeho. Příliš se to nedařilo, avšak Sivak nad tebou nikdy nezlomil hůl. Jak sám říkal, některé věci chtějí zkrátka jen čas a trpělivost. Času jste ostatně měli spoustu, ovšem tvá trpělivost…

Ovšem druhá část výcviku byla o dost zábavnější. Nevíš, zda to dělal jen proto, abys neodcházela z jeho lekcí s mizernou náladou nebo v tom bylo něco více, ale dával ti soukromé lekce šermu, které byly zaměřené především na efektivitu boje. Žádné finesy ani piruety, ale brutální efektivita. Navíc jste cvičili s opravdovými naostřenými meči. A leckdy i bez nich. Boj zdaleka nekončil vyražením meče z ruky. Nevyhnula se ti tak ani zranění, ale… To tě vlastně nemuselo tolik trápit.

Sál v další chvíli naplní ostrý zvuk taseného železa, jak na tebe starý mistr bez varování zaútočí.

✝ ✝ ✝

Do spánku tě tvrdě zasáhne konec dřevěné krátké dřevěné hole až se ti svět před očima na chvíli rozostří. Nestihla jsi to. Opět. „No tak. Umíš to přeci lépe, Kazandro,“ slyšíš nespokojené mlasknutí Jitřenky, která na tebe hledí s přimhouřenýma očima.

„Znovu. Jestli ani tentokrát neuhneš, přerazím ti tou holí nos,“ oznámí ti v další chvíli, zatímco tě obchází a protáčí hůl v ruce. Prostě jen tak. Jako by o nic nešlo. Připomíná ti v tu chvíli velkou kočku obcházející poraněného ptáčka, co se bezmocně plácá na zemi. Dá ti jen chvíli na to, aby ses vzpamatovala.

A pak bez varování prudce vystartuje a zaútočí.

Nemáš se, jak bránit. Ruce máš provazem spoutané za zády. Ne na pevno a zápěstími u sebe, jsou dostatečně volné na to, aby ses dokázala stále dobře hýbat, ale to je asi tak všechno. Vidíš, jak se konec hole nemilosrdně blíží. Zasáhne tě. Víš to. Když ne tímhle, tak druhým koncem, jakmile hůl přetočí. A bude to bolet, hodně bolet. Jenže namísto paniky se musíš zklidnit. Soustředit. Musíš…

… čas se bez varování natáhne…

… a ty uhneš. Odtančíš pár kroků z dosahu hole dříve než stačí dopadnout. Zvládla jsi to! Třeští tě hlava a z nosu ti teče krev, ale dokázala jsi to. Poprvé po těch týdnech lekcí, ze kterých jsi se vracela zbitá a rozbolavělá jsi zvládla to přivolat. A použít vědomě svoji schopnost. Magii! Opravdovou magii! Jistě, Jitřenka tě jen nebila, učila tě, jak ostřit svoji mysl, soustředit se, dýchat… Ale šlo to jen pomalu. Ten pocit k tobě přicházel jen nárazově a nezávisle na tom, zda jsi o to stála nebo ne. Mnohdy to byl opravdu jen pocit a nedokázala jsi po tom neurčitém chvění sáhnout.

Až do dnes.

Vidíš, jak se Jítřenka letmo pousměje, jakkoliv vzápětí opět zvážní. „Vidíš, říkala jsem ti to. Umíš to lépe.“

✝ ✝ ✝

Ve vzduchu je cítit svěžest a z korun kvetoucích stromů se ozývá cvrlikání ptáků na znamení příchodu jara. Poslední zbytky sněhových závějí už roztály a paprsky slunce lechtající na tváři příjemně hřejí. Společně s jarem pomalu mizí z chodeb sídla i lezavá zima, ačkoliv je neustále nutné topit, a tak vás rozhodně nemíjí takřka každodenní rituál sekání a zpracovávání dříví na podpal, aby mělo služebnictvo, čím v noci zatápět.

Nicméně jak všechen sníh během pár dní roztál, tak se pozemky kolem sídla společenství proměnily spíše v mokřady. Což by nebylo tak strašné, pokud by Werther nedostal skvělý nápad, jak vám zpestřit odpolední cvičení. Namísto šermírny nebo nádvoří vás vzal na jedno z menších polí za budovami. Venku stále nebylo teplo, ale vlastně to bylo příjemné… Aspoň do okamžiku, než vás proti sobě postavil do cvičných soubojů přímo v tom poli…

„ÁÁááá!“ ozve se Isaiahův procítěný výkřik, kdy Aronovi při posunu do strany podjede v kluzkém bahně noha a namísto efektivního ukončení krátkého boje na zrzka spadne jak pytel brambor a strhne ho sebou k zemi. Arek se neubrání pobavenému vyprsknutí smíchy, který ho ovšem záhy přejde, když ho Eryn bez milosti srazí do bahna tím, když se kolem něj schválně sklouzne a v úchopu zapáčí za jeho pravý loket. Mladík zaskočeně vyhekne, nicméně se nerozpakuje své soupeřce podtrhnout nohy a se škubnutím ji poslat do bláta hned vedle sebe, kde se jejich souboj promění v regulérní zápasy v bahně, jak si to dívka nenechá ani na okamžik líbit.

„No vidíte! Tak se mi to líbí. Nebojte se využít výhodu prostředí,“ uchechtne se pobaveně Werther, který to celé pozoruje. „Nemyslete si, že budete vždy bojovat jen v nějakém vymydleném sádle nebo uklizené ulici. Ne, ne, obvykle se takové věci dějí v malých uličkách, kde vám nohy kloužou po chcankách nebo hůř. Zlaté bahno, mládeži, zlaté bahno,“ pokračuje s úsměvem dál a ani se nesnaží skrývat to, že se vaším pozorováním baví.

Netrvá to dlouho a všichni máte rozmokřené bláto snad všude. Lepí se na boty, takže hýbat se rychle a efektivně vlastně vůbec není lehké. A navíc studí. A je mokré. Nikdo z toho nevyšel se ctí, zvláště když se od hlavy až k patě zablácený Arek rozhodl se zlovolným výrazem ve tváři obejmout každého, kdo by vypadal aspoň trochu čistě.

„Tak, ale teď to zkusíme trochu vážněji, ano? Takže, rozestavte se, začneme znovu,“ vstoupí do toho Wertherův hlas na znamení, že dnešní špinavý den plný bahna pod košilí rozhodně ještě neskončil. Jedno je už ovšem nyní jasné…

Boj o koupelnu bude dnes obzvláště tvrdý.

✝ ✝ ✝

Tvé sabotování Volcha zpravidla mívá své lepší a horší okamžiky. Za všechny ty měsíce sis mohla připsat několik úspěchů, kdy se ti podařilo mu málem způsobit i problém, když jsi šikovně jeho směrem poslala Sivaka zrovna ve chvíli, kdy někde zůstal sám s Eryn. Malé i větší sabotáže vyžadovaly často kreativitu, a tak trochu chybějící pud sebezáchovy, ale stálo to za to. Jestli něco mělo smysl, tak tohle. Lukyan si samozřejmě všiml, o co se snažíš a pokusil se s tebou si o tom párkrát promluvit… Odradit tě od toho. Abys zbytečně neriskovala. Vlastně ti připadalo, že má o tebe opravdu starost… Přesto se někdy zdálo, že všechny tvé snahy jsou k ničemu. Eryn… Měnila se vám před očima. Takřka nemluvila a pokud ji už někdo vyprovokoval k reakci, tak se nedočkal zrovna vřelého slova.

Nicméně… Tentokrát se ti to příliš nepovedlo. Volch si spojil dvě a dvě dohromady a při následující lekci šermu ti to dal řádně pocítit, když se ti celé dvě hodiny poměrně intenzivně věnoval. A zbil tě při tom jak neposlušného psa do krve.

„Mám se ptát?“ cítíš na sobě zkoumavý pohled Kostadina, zatímco ležíš zhroucená na dřevěném stole, kam tě odnesla po skončení lekce dvojčata. „Dobře… Dobře… Tohle je zlomené. Tohle taky. Tady to bude naštípnuté, bolí to, kdy na to takhle zatlačím?“ slyšíš jeho hlas, zatímco ti metodická prohmatává ruce, nohy i žebra.

„Hm. Vnímáš mě, Elo? Potřebuji, aby ses soustředila. Tak, jak jsem tě to učil, ano? Budeme postupovat… Hezky zvolna. Nejdříve prsty, ano?“ promlouvá k tobě dál. Ano… Tvůj výcvik s Kostadinem. Učil tě, jak si správně hojit rány. Tak, aby ses tím nezabila. Nebylo to vlastně nic jednoduchého a bezpečného, jak ses dozvěděla. Po každém léčení ses musela najíst nebo aspoň napít něčeho sladkého, abys doplnila energii, jinak tělo začalo stravovat samo sebe. A to nebyl pěkný pohled.

Cítíš, jak tě Kostadin drží opatrně za ruku. Jakmile se začneš soustředit na místo, kde se tě dotýká, začne se do něj přesouvat šimravé teplo. Víš, co to znamenáš. Hojíš se. Rány se zcelují a kosti i svaly srůstají.

„Výborně… Budeme pokračovat, teď tady…“

✝ ✝ ✝

Dnes máte nečekaně volné odpoledne. Dvojčata, Isaiah i Lukyan jsou pryč s Wertherem, a vlastně k vidění není ani Volch a Jitřenka. Venku svítí slunce, které se tak lákavě opírá do suchých střech. Vyrazíš tak stejně jako mnohokrát před tím na svoje místo. Tam vysoko do sedla jedné ze střech, kde je za komínem takový šikovný plácek, kde se dá pohodlně usadit s dekou a knihou. Je od tam krásný výhled na lesy a pozemky panství, které se v jarním počasí začínají zelenat a obrážet veselými barvami klubajících se květin.

S novou knihou pojednávající o historii Říšského kuratoria, společnosti shromažďující po epidemii Purpuru zbývající přeživší čaromeče a magiky, tak opatrně kráčíš po vrcholu střechy, odkud i pěkně vidíš na malé nádvoří.

„Krá!“ ozve se najednou z jednoho z komínů za tvými zády.

Sedí tam černošedá vrána. Drobná. Možná to bude spíše kavka. Shlíží na tebe zaujatě modrými očky a naklání hlavičku ke straně.

„Krá!“ skoro jako by po tobě něco chtěla.

A ty… Máš zase ten zvláštní pocit sounáležitosti, toho zvláštního spojení… Blízkosti… Nevíš, jak to popsat, ale na okamžik tě to prostoupí tak intenzivně, že…

„Krá!“ vrána najednou prudce zamává křídly a poplašeně vylétne. Přímo proti tobě. Vrazí pro tebe. A ty… Jako bys to v tu chvíli cítila. Její strach. Svůj odraz zrcadlící se v jejích modrých očích… Tvých očích… Ani nevíš jak, snad špatně ukročíš, jak se lekneš, kdo ví. Smekne si to noha a ruce promáchnou vzduch.

Padáš. Ostrá bolest ti vyrazí z hrdla výkřik a světu sebere barvy. Tvary. Všechno kolem tebe… Se společně s prudkým dopadem propadne do nicoty.

✝ ✝ ✝

„Tak znovu. Nechci vidět žádné postávání. Pokud někoho přistihnu, jak to fláká, budete to opakovat další hodinu bez přestávky,“ vybídne vás zostra Volch, čímž vyvolá akorát tak vlnu zoufalých pohledů. Vysoko na modrém nebi bez mráčku visí slunce, které nemilosrdně praží na jižní parkán. Vzduch je zde natolik horký, že se tetelí před očima, zatímco oblečení promočené potem se lepí k tělu.

Letos je léto obzvláště suché a parné, ale úlevy byste čekali jen těžko. Naopak. S přibývajícími týdny a měsíci je výcvik daleko tvrdší a intenzivnější. Zvláště ten dnešní, kdy jste se namísto chopení se zbraní vydali společně s mistrem Dragowskim k parkánovému opevnění sídla. Už ani nevíte, po kolikáté se přitahujete po kamenné hradbě nahoru, přebíháte část ochozu a šplháte po členité hradbě až nahoru, odkud na vás shlíží přísná tvář mistra. Wiola si už vylomila jeden nehet a krvácí, některým z vás se už nevyhnul ani pád – v tomhle počasí bylo lehké, aby se jednomu zatočila hlava a najednou nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Arek takhle málem spadl a bylo by to ošklivé, kdyby ho nezachytil na poslední chvíli Krisztián. Odřeniny a naraženiny už má snad každý a jazyk se žíznivě lepí k patru. Dokonce i Kazandra a Isaiah, kteří patří za nejlepší a nejhbitější lezce, toho mají dost. A Eryn, která zdejší vedra snáší nejhůře z vás, protože jí na bledé kůži okamžitě naskakují rudé skvrny a snadno se spálí, se jen ze zaťatými zuby přitahuje do jednoho z výklenků a z toho, jak těžce dýchá a chvějí se jí ruce je jasné, že už to dlouho nevydrží. Přesto…

„Elo! Hni sebou a nezdržuj ostatní!“ ozve se jako kdy práskne bičem ve chvíli, kdy se Ela sama zdrží, aby Eryn aspoň trochu pomohla, když se už na podruhé musí přitáhnout a nenajde v rukách dost síly. Ostatně, Volch poslední dobou nevynechá příležitost, aby Elu za něco okřikl nebo po ní nechtěl něco navíc.

„No tak. Rychleji. Všichni. Kdo nebude do minuty nahoře, zopakuje si to znovu i s během k západní bráně,“ dolehne k vám ta děsivá výhružka. Znovu už ne. Opravdu ne.

Leje z vás a pot štípe v očích, zatímco Volchova tmavá silueta se rýsuje proti slunci jako když dravec číhá na to, až nejslabší kus ve stádu udělá chybu.

✝ ✝ ✝

Vůz už dávno nekodrcá po hliněné udusané cestě, ale po pěkné dlážděné hlavní císařské cestě vedoucí do Morsku. Po Cziernowodě a malém Gruwaldu to je Morsk město, kde vlají císařské vlajky. Ulice jsou zde široké a uklizené – tedy aspoň ty hlavní vedoucí napříč městem k náměstí. Slunce se opírá do vozu, část cesty tak přežíváš jen s namočeným hadrem na hlavě, ovšem po čtyřech dnech cesty se konečně blížíte k vašemu cíli.

Na kozlíku sedí Kostadin a vedle něj Werther a oba spolu něco zaujatě řeší. Týká se to politiky, a tak to není nic, co by tě kdovíjak zaujalo na rozdíl od města, jehož bránou jste právě po zaplacení poplatku projeli. Jak jsi pochopila, Kostadin si zde potřebuje vyzvednout nové zásoby, aby doplnil svoji apatyku a Werther… Werther zde má dle svých slov „vlastní zařizování“. Zdržíte se tady sice jen jednu noc, ale rozhodně je osvěžující vypadnout z panství a cestovat po venkově.

Sivak vám tehdy skutečně nelhal, nakonec vás všechny začali mistři brát na své pochůzky. Jak ses dozvěděla od rozpačitého Isaiaha, tak Werther je vzal i párkrát do bordelu v Grunwaldu, což bylo pro všechny… Velmi záživné. No, bylo lepší nechtít detaily, ačkoliv Isaiah byl rudý až za ušima už tehdy, když se o tom omylem při tvém vyzvídání zmínil. Wiola mu potom dala řádně zabrat, jak ho zahrnula otázkami.

Nicméně… Slunce svítí a mistři sedící před tebou mají celkem dobrou náladu.

„… Elo? Hlavně se nám nikde zase neopij, víš, jak to pak dopadá,“ vytrhne tě z přemýšlení náhle Werther, který se při těch slovech i pobaveně ušklíbne.

Snad jen… Jediné věci se zde nedočkáš. Zde ani na žádné z vašich zastávek. Kaina, který teď může být kdoví kde… a s kdo ví kým…

✝ ✝ ✝

Tak jste tady. Stále se tomu nedá dost dobře věřit, ale… Děje se to. Vážně se to děje. Právě jste se stali váženými hosty knížecího města Rydzyna. Děláš zde společně s Krisztiánem doprovod Baronce a Sivakovi. Nebo spíše oni vám? Nebo oni všichni tobě? Těžko říci.

Důvod, proč jste vyrazili na tak dalekou cestu je prostý a děsivý zároveň. Tvůj děd, kníže Sulkowski, Rydzynský pán před několika měsíci zemřel. Prostě… Jen tak. Byl mrtvý. Tvůj strýc nezvěstný… Ovšem než si supi stačili začít porcovat Rydzynské panství, tak Malopolský vojvoda Czartoryski oznámil chystanou svatbu s tvojí matkou.

Měla se konat právě dnes. Ostatně park bohatě zdobený květinami, girlandami i svícemi, které se měly k večeru zapálit, to na tebe křičel z každého koutu, zatímco jste procházeli směrem ke svatební bráně před kostelem, kde se celá ta sláva měla konat. Svoji matku jsi zatím neviděla a kdo ví, zda jsi vůbec měla šanci s ní i potom promluvit. Stála by o to vůbec? A ty?

Cítíš na sobě Krisztiánův zamyšlený pohled, zatímco kráčíš zavěšená do jeho rámě jako správná mladá dáma. Před vámi jde Baronka se Sivakem a něco řeší. Nepochybně další plány na následujících pár dní, co zde strávíte.

Jak totiž moc dobře víš, nejste tu jen tak. Ne, to rozhodně ne. Ani jste nedostali pozvánku, tu si Baronka zařídila jediným dopisem sama, stejně jako pozdější osobní schůzku s tvojí matkou a jejím novomanželem.

Jste tu kvůli tobě.

A tvému uznání jako legitimního potomka rodu Sulkowski…

✝ ✝ ✝

Dešťové kapky bubnují o kamenné dláždění pokryté vrstvou barevného listí z okolních, které sem přinesl včerejší silný vítr. Sychravý podzim s sebou oproti horkému létu přinesl spoustu vody a několik dní v kuse už prší nebo aspoň mrholí. Ale je to jedině dobře, krajina potřebuje vodu – a zejména pak zdejší studny. Dvě z nich ke konci léta takřka vyschnuly a situace s vodou se v panství stala nepříjemnou, takže se muselo šetřit, kde se jen dalo. Z toho neustálého tahání věder a kýblů jste měli málem vytahané ruce z kloubů.

Dnes si toho mrholení i nadbytku vody užíváte do sytosti. Stojíte v rozestupech v kruhu s rukou napřaženou na napnutou paži před sebou. Každý z vás drží v dlani kámen, tak akorát velký, aby se tam vešel. Zprvu se nezdál ani těžký, ale po hodině byla i ta malá váha nepříjemně znát. Po dvou hodinách přišly první záškuby v pažích a po té třetí se do prstů začínala zakusovat taková malá neustávající křeč vystřelující pomalu až k rameni. A z ramene do lopatky. A z lopatky do zad.

Je to krutý trest.

Skoro stejně jako Gretel, která mezi vámi prochází a v rukách drží tenkou hůlku. Není to Jitřenčin proutek, ale dokáže rozseknout kůži stejně snadno, jak naznačuje pár krvavých šrámů na ramenech, zádech i přes ruce těch, kteří ruku povolili. K vašemu překvapení i zoufání totiž Hledačka zůstala na panství více jak pár týdnů. Dokonce se ani nesebrala a neodjela po zimě pryč. Stále tady byla, ačkoliv jste ji příliš často nevídali. Někdy i celé dny.

Dnes se vám ovšem věnovala s mimořádnou pečlivostí.

Už čtyři mučivě dlouhé hodiny.

Mrholení se náhle změní v prudký liják.

„Konec,“ odtuší bez varování Gretel. „Bylo to lepší, než jsem čekala,“ poznamená suše, přesto… Zní to skoro jako pochvala. Vůbec první, kterou jste od ní kdy slyšeli. S tím se otočí a rázným krokem se vydá z nádvoří pryč, zatímco vy vyčerpáním i bolestí popadáte jako to listí na podzim do kaluží vody rozesetých po nádvoří…

Nádvořím se prožene studený vítr v předzvěsti blížící se zimy.

✝ ✝ ✝

Sivak to opakuje stále dokola. A dokola. Soustředit se. Představit si to jablko ve své dlani a vzít si ho. Proč to vlastně musí být pořád to zatracené jablko?! A kéž by to bylo tak snadné! Je to jen pitomé jablko ve stínu, však jak bys ho mohla vzít, když je několik metrů od tebe? Sivak se musel splést. Neměla jsi talent své matky.  Zarputile na ten kus ovoce hledíš a srdce ti zběsile tluče. Možní vztekem, možná zklamáním, kdo ví. Jak bys taky mohla, když…

… stín se bez varování zachvěje a obemkne tvoji ruku. Ta na chvíli zmizí. Prostě jen tak. Je to tak zvláštní pocit, ze kterého tě zamrazí v zádech a v tom šoku ti snad i na čele vyrazí ledový pot.

A v té samé chvíli to ucítíš. Jablko, ve své dlani. Stejně tak vidíš, jak se v dalekém stínu objevil o něco temnější obrys… Obrys tvé vlastní dlaně a prstů, které pomalu jablko obemknou a sevřou. Jako bys ho cítila a zároveň ne.

Poté stačí už jen ruku stáhnout k tělu. Stín ji nedrží a centimetr po centimetru se objevuje ve světle lampy, jak s ní hýbeš až je nakonec celá venku. I s jablkem. Tím krásným naleštěným červeným jablkem, které jsi ještě nedávno dost možná chtěla po Sivakovi tak akorát hodit, aby tě s tím přestal mučit a týrat.

„Vidíš? Říkal jsem ti to. Stačí čas a trpělivost,“ zaslechneš jeho spokojený hlas protkaný úsměvem, který mu sedí na rtech. „Tak. A teď ho tam zase vrátíš. Pak ti možná dovolím si ho za odměnu i sníst.“

✝ ✝ ✝

Sedíš opět na střeše, pevně a bezpečně usazená. Na pád na nádvoří zbyly už jen nepříjemné vzpomínky, ovšem strach jsi nakonec dokázala překonat a pohybovat se po střechách jako dříve. I když… Mohlo vůbec něco být jako dříve? Ale ne. Kazandra Sulkowski by se přeci nemohla být výšek. To by bylo směšné. Naštěstí jsi to s pomocí a péčí Kostadina přežila. Byl to zázrak. Jako tehdy s Volchem… Ovšem za pár dní jsi mohla opět chodit a fungovat, jak jsi byla zvyklá.

A tak mohly započít i tvé pokusy. Sice bezvýsledné, ale klíčem bylo to nevzdávat. Přesně jak tě učila Jitřenka.

Vrána sedící naproti tobě po tobě zvědavě pokukuje a naklání hlavičku, zatímco si každou chvíli přihopká pro kus syrového masa z odřezků z kuchyně, co jsi sehnala. Naučila jsi jich takhle hned několik, aby vyhledávaly tvoji společnost. Sotva ses tak objevila na střeše, tak se sem slétávaly.

Dnešek nebyl výjimkou, přesto…

… najednou jsi to cítila. Opět. Jenže tentokrát už víš, co s tím pocitem. Jak se zhluboka nadechnout a ponořit se do něj.

Vrána se najednou zastaví. Hledí na tebe tvýma očima… A pak přihopká až k tobě a přeskočí ti na koleno, do kterého jemně zatne drápky. A ty najednou cítíš oboje. Drobnou bolest z nohy i měkké teplo a látku pod pařátky…

Kazandra

 „Ty? No… Už tě přeci jen trochu znám. Ale neboj, i tak tě mám rád,“ okomentuje tvé podivení se Arek a navrch přidá další úsměv, než si nabere vrchovatou lžíci kaše. Snídaně má být základ dne a Arek to bere opravdu vážně. Ostatně jako každé ráno, ať už máte k jídlu cokoliv. Nakonec nikde není dáno, že se nestane během dne něco, díky čemu se nedostanete k obědu a občas i k večeři. Zde je opravdu lepší se najíst pokaždé, když k tomu člověk dostane příležitost.

Nicméně poté Arek nečekaně poukáže na stav tvého obličeje. Krisztián se ani nesnaží předstírat, že na tvoji odpověď také nečeká – a čas k vymyšlení vhodné odpovědi se krátí závratnou rychlostí. A tak se rozhodneš pro tu nejbezpečnější variantu. Pravdu. Tou se nikdy nic nezkazí, pokud se před podáním šikovně upraví a zabalí do těch správných slov. Ten druhý skutečně dopadl o dost hůř… Podstatně hůř. V hořící stodole, která v sobě pohřbila jeho tělo, stejně jako pár dalších.

Zahlédneš, jak Krisztián povytáhne obočí, byť to nijak nekomentuje. To Areka se i nadechne, že by k tomu snad i něco měl, ovšem příchod bratra ho přeruší. Ve srovnání s Arekem skutečně Aron nepůsobí zrovna dobře a odpočatě už vůbec ne. Je to… Vskutku zvláštní. Stejně jako posledních pár dní, které toho přinesly opravdu hodně.

„Hmm,“ zamručí Krisztián, aniž by ti na tvé rozloučení odpověděl. Snad jen krátce kývne hlavou, ovšem bez toho, aniž by cokoliv řekl či dodal, odejde z jídelny rychlým krokem pryč. Ani ten čaj nedopil, jak si všimneš.

Aron si nabere jídlo stejně poctivě jako jeho bratr a po krátkém zaváhání přeci jen vyrazí si sednout k vám. Ostatně i Wiola s Isaiahem vypadají, že už dojedli a pomalu se zvedají od stolu pryč. Vlastně jediný, koho jsi dnes ještě neviděla je Eryn s Lukyanem a… Elu. Že by si zrovna ta nechala utéci snídani? I když kdo ví, včera se chovala na své poměry opravdu podivně.

To, že jsi tu ovšem zůstala sama s dvojčaty se ti nakonec nečekaně hodí. Zmíníš tak, co ses dozvěděla při včerejším setkání s Eryn, které sice nebylo dvakrát příjemné, ale aspoň… Poučné.

„Eryn, jo? Je pravda, že ta se na to tvářila podobně jako ty,“ utrousí Arek mezi sousty, která do sebe s nevídanou chutí tlačí. Skoro to až vypadá, že si půjde ještě přidat. Tedy… Asi určitě si půjde přidat.

„… aspoň nežvýkej a nemluv ve stejnou chvíli,“ zahučí Aron, který bratra chvíli sleduje s povytaženým obočím. Dnes je tedy rozhodně ještě více než obvykle.

„No jo, no jo…“ potřese Arek hlavou a rychle polkne sousto kaše. „K té sázce… Vždyť co by to bylo za život bez trochy toho nebezpečí?“ poznamená rádoby nevinně. „Kdyby Krisztián neměl ty hloupý řeči…“ pokrčí rameny.

„Je to jen sázka, vždyť o nic nejde, Kaz,“ pokusí se to trochu zmírnit Aron.

„Přesně… A pak… Neříkej, že bys nechtěla vidět Jitřenku, jak vyklepne to naše princátko,“ zakření se pobaveně Arek. Je trochu náročné sledovat ty dva, jak mluví na přeskáčku.

„No, každopádně… Wiola s Eryn se toho nechtěli účastnit, Isaiah držel s náma a Krisztián s Lukyanem si vsadili proti Ele,“ odpoví ti na tvoji otázku Aron. Kdo by to byl řekl…

Pak už nemáš příliš důvod zde zůstávat. Snídani máš snězenou a riskovala bys zvědavé a všetečné otázky k tomu, se dělo v Cziernowodě. Zanecháš tak dvojčata napospas snídani a sama zamíříš z jídelny pryč. Doba ranního nástupu se blíží a jestli něco víš, tak že je lepší tam být s předstihem. Tím se rozhodně nic nezkazí…

… snad až na to, že tam ani nestačíš dojít. V chodbě narazíš na světlovlasou ženu, kterou jsi teď pár dní neviděla. Jitřenku. Skoro jako by ji Arek přivolal. Na to, že není zrovna teplo je oblečená poměrně lehce. V kalhotách a haleně. Obojí působí jako by dnes měla v plánu více než jen lekci v chování či čemkoliv podobném.

„No vida, tady jsi. Doufám, že jsi už připravená?“ povytáhne obočí, zatímco tě přelétne pohledem od hlavy až k patě a zase zpátky. „Dnes nás čeká náročný den. První z mnoha, tak pojď. Čím dříve začneme…“ nechá větu vyznít do prázdna, zatímco ti naznačí, abys ji následovala…

Příběhy bez konců

„Tak se jí zeptejte.“ Pokrčím lakonicky rameny, když začnou padat nevěřícně dotazy na Kazandru tančící mezi vesničany.  Na jejich obranu, také bych tomu nevěřila, kdybych to neviděla na vlastní oči. Přeci jen Kazandra a vesnické tance? Na druhou stranu dle jejích slov nebyly nakonec tak těžké.

To už ale Krisztián přispěchá s odvedou za můj slovní výpad. Tiše si uchechtnu, než se na něj otočím. „Aby ti do toho nosu brzo nenapršelo.“ Prohodím k němu jen krátce a významně zvednu pohled k zataženému nebi. Ne, nechci tu rozehrávat společný duel, který by se mohl natáhnout na nepříjemně dlouho, a proto raději volím něco… mírnějšího. Dnes na podobné věci nemám skutečně náladu, ačkoliv se snažím to na sobě nedat tak znát.

„Tak třeba příště.“ Pousměji se o něco smířlivěji na Wiolu, která vypadá skutečně špatně, ale to už navrhnu lepší program, než je jen tiché leštění zbraní. Místo povídání o dni v Cziernowodě je epický příběh o jedné zatracené lásce určitě lákavější. I když jsou hlavní hrdinové dohnaní do extrémů, aby pointa příběhu byla jasná každému, stále je myslím, co poslouchat.

„Noo… ale nežvaní. Alespoň ne teď. Za to někdy jindy...“ Mrknu na Isaiu šibalsky, než se přeci jen pustím do vyprávění. Slova se skládají ve věty a ty přirozeně plynou a znovu utváří ten příběh, který se jistě v mnoha variacích vypráví po celém světě. Ale určitě tohle je jediná verze s ozbrojenou Julianou!

Samozřejmě, že mi myšlenky opět zalétnou i k Walerianovi. Kainovi, který se vyhoupl v nestřeženém okamžiku na pódium, když jsem zrovna řečnila za Julianu. Ať už jsem čekala cokoliv… To, jak to vše nakonec dopadlo, se od toho na hony vzdálilo. Stále jsem si nebyla jistá, co přesně tím sledoval, ačkoliv sám mi ten den několikrát zopakoval, že především chtěl, abych se bavila. Což o to. Bavila jsem se. Velmi. Při divadle a vlastně i po něm. Ovšem těžko říct, jak to celé mohlo dopadnout, kdybych roli Juliany nepřijala. Pokusil by se mě i tak vytáhnout pod nějakou záminkou k jezeru a nebo by tam skončil náš příběh? Kdo ví. Tak jako tak skončil. Jen o pár hodin později. A mně zůstaly jen vzpomínky a spousta otázek, na které už nikdy nedostanu odpovědi.

Dovedla jsem si ale živě představit, že jeho tohle rozhodně netrápilo. Ne, teď byl dost možná na té své zmiňované cestě do Rydziny a nebo klidně i někam úplně jinam. A možná měl už na večer vybraný strom, na který požene další vyhlédnutou dívku. Na odvážné plány ho užilo.

„… ale pak…“

*kap… kap*

Dopadnou z nebe první kapky na dláždění kolem a brzy ucítím i zastuzení na tvářích.

„Tak pokračování asi příště…. Nebo chcete tu verzi, žili šťastně až do smrti?“ Zašklebím se, zatímco stejně jako oni začnu ve spěchu sbírat zbraně ležící všude kolem mě a pak se rozběhnu společně s ostatními.

Snad jen na chvíli zvolním krok, než po pár krocích zastavím. Vzhlédnu zamyšleně k podmračenému nebi a lehce přivřu oči, zatímco cítím kapky dopadající mi na tváře a čelo…

Abych se ale po chvíli, zaslechla halekavé volání mého jména a rychle se opět rozběhla za ostatními. Procházek v mokrém oblečení bylo za poslední dny až moc.

A ty zpropadené boty mi stále ještě neuschly!