Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

„Výborně. Tenhle rozhovor nemohl počkat, zbytek už ovšem ano. Dáme tomu pár dní, ano? Samozřejmě pokud by sis to rozmyslela, tak i dříve, tohle rozhodnutí nechám na tobě,“ přeci jen se Sivak poprvé za celou dobu lehce pousměje. Těžko říci na kolik je či není spokojený s vývojem vašeho rozhovoru, který vás nakonec zavál jinam, než bylo zamýšleno. Co si myslím, když hledí do tvé unavené tváře, ve které se mísí emoce z toho… Všeho.

Postavíš se, avšak Sivak se netváří, že by tě hodlal jen tak vypustit ze své pracovny zpátky do toho malého světa, co byl nyní klecí více než kdy jindy. Nadechne se a místností prosvětlenou paprsky slunce se opět rozlehne jeho hluboký klidný hlas.

„Ještě pár věcí, než neodejdeš, Elo,“ upozorní tě, zatímco sám taktéž vstane a přejde pár kroky blíže k tobě. „Byl bych rád, kdyby aspoň prozatím zůstal tenhle rozhovor jen mezi námi,“ požádá tě o něco, co se vlastně dalo očekávat. Společenství a jeho tajnosti na každém rohu.

„Další věc. Od zítřejšího dne ti začnou nové lekce, jen s mistrem Morozovem nebo se mnou. Aspoň prozatím, než zjistíme, zda jsi toho zdědila po matce vícero nebo máš vlohy pro jiné věci,“ oznámí ti. Sivak nebo Kostadin. Mohla jsi dopadnout hůř – mnohem hůř. Dokážeš si představit, že tohle Volch asi rád neuslyší.

„Teď… Běž do kuchyně, ať ti dají najíst. Poté se připojíš k ostatním v jejich denní rutině. Stačí říci, že jsi byla u mě, proto jdeš pozdě. To je všechno, můžeš jít, Elzbieto,“ kývne hlavou, aby zpečetil ta slova, co tě odsud propouští.

Pak už ti nic nebrání odejít a zmizet před tím vším a Sivakem zejména v prázdné chodbě. Kostadin tady nečekal jak pes za dveřmi a zřejmě si šel po svých vlastních povinnostech, když tě sem dovedl. Je tak jen na tobě, jak se zařídíš dál.

Stačí zaklepat na dveře vedoucí do prostorné kuchyně, která nikomu z vás není cizí, abys dostala narychlo udělanou misku s ovesnou kaší a medem. I čaj se najde. Jen si musíš svoji pozdní snídani sníst u malého stolku v rohu kuchyně, ve které se nyní činí dvě ženy, zatímco vaří ve velkých hrncích zřejmě zeleninu a maso, zatímco se něco dělá i v rozžhavené peci. Ostatně, nikdo z vás za ty roky neunikl práci v kuchyni, ať už se jednalo o drhnutí nádobí či škrabání zeleniny. A pak samozřejmě i zpracovávání ulovené zvěře. Sama jsi za ty roky už zvládla všechno, co jsi ulovila, vyvrhnout, stáhnou z kůže a naporcovat, popřípadě vykostit. V kuchyni se daly pochytit i základy jednoduchého vaření a principů, jak uchovávat jednotlivé druhy potravin.

Poté zbývá už jen splnit druhou věc, kterou po tobě Sivak chtěl. Připojit se k ostatním. Tohle není zase tak snadné, jak by se mohlo zdát, když nevíš, co se dnes dělá – a s kým. Znamená to projít obvyklá místa, kde by mohl probíhat výcvik a těch není zase tak málo. Nicméně se ti nakonec podaří při procházení jedné z chodeb zahlédnout někoho na tom stejném nádvoří, kde se konal ten váš „turnaj“. Poté stačí přejít k oknu a vyhlédnout z něj ven… Nenaskytne se ti pohled na šermující dvojice ani jiné formy boje či výcviku. Naopak všichni sedí na kamenných schodech a zaujatě čistí za pomocí hadřiček, hub, oleje a brusných papírů zbraně. Patrně museli dostat za úkol vyčistit všechny věci z vaší zbrojnice, rozhodně to tak působí.

Nakonec si i všimneš, že přeci jen nejsou všichni. Chybí dvojčata a Kazandra. Tian sedí stranou ode všech a pečlivě cídí ten jeden jediný dlouhý meč – dokážeš si představit, že na rozdíl od ostatních opravdu nikam nepospíchá. Isaiah se tváří jak boží u mučení a pořád se ošívá, chvílemi si snaží ulevit, zatímco Wiola sedící kousek od něj působí pro změnu duchem mimo. I na dálku si všimneš, jak je nezvykle pobledlá.

Nicméně Eryn s Lukyanem vypadají jako vždy. Sedí sice pár metrů od sebe, ale jinak… Je vše jako jindy.

Až na to, že ty moc dobře víš své.

Kazandra

„Ahh, nemusíš to zase přehánět, někdy je méně více, víme?“ na rtech se mu objeví pobavený úšklebek, se kterým lehce potřese hlavou. Zvláště mu obočí vyšponuje tvá výhrůžka o výkladu snů. „Hm, to by byl až příliš krutý trest, dokonce i na zdejší prostředí,“ poznamená, ačkoliv… Už tě trochu zná. Ne, tohle nebylo, při čem by ses bavila, i kdyby to znamenalo si ho dobírat. A stejně tak ty víš, že bys u něj tímhle také mohla tvrdě narazit. Přesto tvá odpověď trochu odlehčí atmosféru v jídelně a Tian se jí nečekaně chytne.

Když se na něj tázavě podíváš při jeho „zmínce“ o trestu za prohru v té hloupé sázce… Kratičce zaváhá, přesto se nadechne k odpovědi na tu nevyřčenou otázku.

„Hm, kdo prohrál, musí vyzvat mistra na cvičný duel. Kdo vyhrál, vybírá koho,“ poznamená polohlasně a kysele se ušklíbne. Nicméně zcela nečekaně před tebou v tu samou chvíli uhne pohledem. Tohle byla opravdu pitomá sázka. Hloupá a zbytečně nebezpečná. Ani nemusíš přemýšlet dlouho, aby tě napadlo, kdo něco takového mohl vymyslet… Tohle vypadalo na dvojčata. Akorát nebylo zrovna časté, aby vyprovokovali k něčemu takovému i Tiana.

Nicméně… Jak sama říkáš. Kdo jiný než Ela. Nabízí se snad jen jediná odpověď – Eryn. Vrátila by se ona? Ještě před pár dny by se nabízela jasná odpověď – ne. Nicméně po tom představení s Volchem a Lukyanem… Najednou už všechno nebylo tak černobílé. Ne, tenhle váš malý svět byl pod hladkým jednolitým povrchem mnohem rozmanitější a barvitější, než se mohlo zdát.

„Cziernowoda? No, venkovský jarmark… Zní vlastně jako dobrá odměna pro někoho jako je Ela,“ Krisztiánovi se levý koutek zhoupne nahoru. Nicméně jakmile zmíníš ty nevychovance… „Tak nevychovanci? To k vám mistr pustil někoho, kdo vás obtěžoval?“ vypadne z něj poněkud zaraženě. Snad na chvíli i drobně přimhouří oči, jejichž tmavý pohled se zabodne do tvé tváře. Kdo ví, na co v tu chvíli myslí… Možná si vzpomněl na celou tu eskapádu, která nakonec vedla až k jeho trestu nebo na něco jiného?

„Zajímavého… Snad ani ne. Když tedy nepočítám to, že se včera někomu podařilo parádně vytočit Volcha,“ převrátí oči v sloup. „Věnoval se nám všem opravdu intenzivně. Některým dokonce víc než jiným, že?“ hodí bradou směrem k Isaiahovi, který se jen zamračí a uhne pohledem. Vážně… Ne zrovna typické.

„… hm, to říkáš jen proto, že závidíš, žes mu nestál ani za pohled, když jsi tam div neomdlel,“ ozve se ve stejnou chvíli ode dveří, do kterých vchází… No, musíš se otočit a pár vteřin ti trvá, než si seš jistá… Arek. Tváří se poměrně odpočatě a na rozdíl od Isaiaha na něm nevidíš žádné známky včerejšího večerního cvičení.

Sluncem zalité

Ne, žádný z mých dotazů Sivaka nerozhodí natolik, aby vypěnil a nebo snad dal na sobě nějak více vidět podráždění. Není to něco, kam bych jimi mířila. To vůbec. Akorát nejsem zrovna v náladě, abych našlapovala kolem hlavního tématu opatrně jako bych se procházela po okvětních plátcích růží. To já ostatně nikdy. Většinou bych do nich spíše vlétla a… A ne, tohle kroužení nebylo pro mě.

Když zmíní, že se vše děje z nějakých důvodů, prsty jen pevněji sevřu opěrky židle. Musím se opravdu držet, abych se nezeptala, jaký důvod má to, co se děje Eryn? Čím by ospravedlnil tohle?! Avšak rychle mi dojde, že mistr o tom dost možná neví. Drží to před ním v tajnosti. Volch, Jitřenka a zcela jistě i Kostadin. Nevím, jestli je v tom zapojen ještě někdo další, ale rozhodně vím, že těmto třem v podobných věcech věřit nemůžu. Pokud vůbec některým z nich. Oči se mi unaveně přivřou, ale mlčím, než se přeci jen zeptám alespoň na něco. Posledních pár otázek.  

„Aha… mrtvý.“ Zopakuji po Sivakovi dutým hlasem bez výraznější emoce. Snad jen se špetkou zklamání, která ani nevím, kde se tam vzala. Však jsem to čekala. Nepamatovala jsem si jej. Ani mě nikdo nikde nehledal. Rodiče byli mrtví a stejně tak i většina lidí, kteří mě místo nich vychovali. A ten jeden, co přežil? Ten se mě bál a hleděl na mě jako na monstrum. Někdy je těžké trvat si na tom, že všechno nakonec dobře dopadne.

Pak už se Sivak ale pustí do vysvětlování toho, proč tohle všechno dělají. Náš výcvik. Ten dril. Opět je těžké v tom vidět jen altruistickou snahu o naše dobro, když vidím věci, které se kolem mě dějí. Když už ne dennodenně tak alespoň s jistou pravidelností. Mlčím však. Teď na to není vhodná doba a ani se na to necítím dostatečně soustředěná. Každý zjevně žijeme ve svých iluzích a přesvědčeních.

„Dobře… rozumím.“ Hlesnu pak a pokývnu hlavou. Nemůžu říct, že rozumím tak úplně všemu, ale na Sivakovi je patrné, že věří tomu, co zde dělají a já vím, že nemá smysl s ním o tom diskutovat. Tím spíš, když to nevidím vše tak zalité sluncem a jediným správným účelem jako on. Pořád mi totiž hlavou běží ta nepříjemně vtíravá myšlenka – Bylo by to jiné, kdyby mi to řekli? Dopadlo by to jinak?

„Cože? Později?“ Trochu překvapeně mrknu a vzhlédnu k mistrovi. Ten se tváří… No, nepůsobí nadšeně, ale to ani já. Dnešní ráno jsem si představovala rozhodně jinak.

„Dobře, souhlasím.“ Vydechnu i s jistou dávkou úlevy, která mi prosákne do hlasu. Přeci jen tohle bylo náročnější, než jsem si myslela. Ačkoliv… byla jsem u Sivaka v pracovně. Tady to pro mě nikdy nekončilo vyloženě dobře. Tentokrát mě alespoň nečekalo pár perných hodin s Jitřenkou. Snad…

Postavím se tedy, ale ještě, než se snad stihnu rozloučit, všimnu si Sivakova pohledu a toho jak se nadechne k dalším slovům. Počkám tedy, co ještě mi mistr bude chtít říct. Poučení? Pokárání? Nebo prostě jen přikročí ke svým otázkám? Kdo ví… Tak jako tak už to nějak zvládnu. Vždy to nějak zvládnu.

Elzbieta

„Mimo jiné. Bude toho více… A sama jsi už poznala, jak nebezpečné to může být, pokud nevíš, jak k tomu přistupovat,“ odpoví ti Sivak. Těžko říci, jak moc náročný rozhovor to je pro něj, ale dokážeš si představit, že by se tu našlo pár lidí, se kterými by to měl podstatně snazší. A kdo ví kolikrát takový rozhovor už vedl. Nebo jsi snad byla první z vás, co jste tu byli?

„Ano, postarat,“ chytí se starý mistr toho jediného slova, které ti projde skrze rty. „Chápu, že to vidíš jinak, ale jak jsem řekl. Všechno se děje z nějakých důvodů,“ zopakuje s tou neochvějnou jistotou i vírou v to, co říká. Avšak dále to sám nerozvádí ani se před tebou nezkouší obhajovat. Jako by snad tohle mělo stačit jako argument. Jenže… Stačí? Všechno se to v tobě pere a tenhle rozhovor tomu příliš nepomáhá – ačkoliv jeho účel měl být zcela jistě opačný. Promluvit si. Vysvětlit ti, jak se věci mají.

Co by na tohle všechno řekl asi Kain? Myšlenky na něj se vpletou mezi ostatní dokonce i teď.

„Pokud tě nic nenapadá, můžu mluvit já. Nebo v tom rozhovoru budeme pokračovat později. Za poslední dny se toho stalo opravdu hodně,“ nabídne ti Sivak, nicméně to už se ti přeci jen podaří usměrnit své myšlenky dost na to, aby se ti v hlavě zformulovala otázka, kterou chceš položit. A zdaleka ne jediná.

Na tvoji další otázku ovšem jen zamítavě zavrtí hlavou. „Tvůj otec, tak jak jsem ho znal, je už dlouho mrtvý. A i kdyby nebyl, tak patřil mezi důvody, proč tvá matka odešla do ústranní. A ne, nebyl jeden z nás,“ dodá jako by snad tušil, jakým směrem se rozeběhnou tvé úvahy.

A pak přijde poslední otázka. Nebo snad poslední? Cítíš, jak ti pod tíhou všech těch informací těžknu ramena.

Mistr Rallik se přemýšlivě zamračím a jeho pohled po tobě sklouzne, jak se zřejmě snaží odhadnout, kam přesně těmito otázkami míříš. Nebo snad co ti na ně má odpovědět? Ovšem nemlčí nikterak dlouho ani se nezdá, že by nad svojí odpovědí sáhodlouze přemítal a promýšlel ji.

„Málokdo si to uvědomuje, ale silná magie vyžaduje i silné tělo. Však čaromečové také měli výcvik vojáků,“ pokrčí rameny. „A další věc je magistérium. Musíte se umět bránit a chránit svůj život, ostatně svět je krutý a nikdo na vás nebude brát ohledy. Některé věci jsou snazší, pokud se stávají součástí výcviku,“ prsty krátce poklepe o stůl. „A co z toho máme? Vás. Jistotu, že skrze vás nezemře to, co se snažíme chránit.“

Opět se napřímí a drobně přimhouří oči. „Myslím, že bude moudřejší, když v tomhle rozhovoru budeme pokračovat později. Pokud souhlasíš, Elo.“

Náročný rozhovor

Poslouchám Sivaka, který pod tíhou mých dotazů už také pozbyl něco ze své dobré nálady, ale ten neměnný klid mu zůstal jako vždy. Mělo by mě to trápit? Někdy jindy asi ano. Ovšem za poslední dny se toho stalo tolik, že už jsem toho chození kolem horké kaše a mlžení měla prostě dost. To, že nám nic neřekli! To, že Werther mi nic neřekl! Prostě… ta frustrace z toho všeho na mě byla patrná, a i když Sivak nevěděl ani polovinu toho, co všechno za tím stálo, nenačasoval náš rozhovor zrovna nejlépe. Myslela jsem, že ráno bude moudřejší večera, ale místo toho jsem toho měla opět až po krk.

„Můj dar? Myslíte to, jak se mé tělo o něco rychleji léčí.“ Konstatuji, ale pořád je pro mě těžké vidět souvislost s tím, že to, že se mi teď hojí rychleji škrábnutí mě opravňuje k tomu konečně vědět, jak se věci mají. Moje myšlení se něčím takovým nezměnilo. Ani můj pohled na tohle všechno. Snad jen jsem ráda, že se mě tu nechtějí zbavit jako většina lidí, kdyby zjistili, že jsem… co? Čarodějnice. No, k těm z vyprávění mám daleko. Ale asi bych jim nevysvětlila, že tím, že se mi rychleji zahojí rozbité koleno, bych těžko ublížila i dalším lidem. Ale teď už mlčím… raději. Můžu si o tom myslet své, ale mistr nevypadá, že by byla jeho trpělivost nekonečná.

„Postarat…“ Zopakuji po něm trochu hořce to slovo.

Stačilo mi říct jen něco. Něco, co by mi ten život zde alespoň o něco usnadnilo. Ovšem po tolika letech se na podobné křivdy nesnadno zapomíná. Ne, nevěřím tomu, že jim tady šlo jen o mé dobro, o můj spokojený život, protože k tomu tohle všechno mělo opravdu daleko. A i když tu o nás bylo po materiální stránce postaráno, platili jsme za to cenu jinde.

Na slova o té ženě ze stínů jen párkrát kývnu hlavou, ale už nic nedodávám. Vypadá to, že tohle jsou věci, které budu muset řešit raději s ní. Někdy… někde. Kdo ví. Především bez dohledu mistrů.

Možná mistr čekal, že jej zahrnu hromadou zvědavých otázek o magii, našem talentu a dalších jistě pro jiné fascinujících věcech, ale já zabloudila k naprosto jiným tématům, z kterých jsem teď měla v hlavě ještě větší zmatek než dřív. Tyhle dny byly opravdu náročné, a to jsem si myslela, že po Cziernowodě budu mít čas srovnat si myšlenky. O Kainovi, o tom všem, co se tam stalo. Ale život se ani na chvíli nezastavil. Dlouze unaveně povzdechnu a promnu si mezi prsty kořen nosu.

„Takže mé otázky… Hmmm, ano…“ Zašeptám, zatímco se snažím z hlavy vykřesat něco dalšího, ale jde to opravdu ztuha. Neustále se mi tam motají vzpomínky na můj život před Společenstvím, na matku, na mou cestu sem i na ty různé drobnosti, které skutečně nenahrávají tomu nezištnému plánu postarat se o dceru jejich zesnulé přítelkyně.

„A můj otec? Žije? Znáte ho?“ Zeptám se nakonec na jednu věc, co se nabízí. Představa, že je to někdo ze Společenství je… svým způsobem silně znepokojující. Tím spíš, že by mi ty roky zde lhal. Ne, to by tak určitě nebylo. Spíš zemřel. Musel být mrtvý a nebo bohové ví kde.

„A asi… poslední otázka.“ Zadívám se vážně na Sivaka, i když teď vypadám v tváři podstatně unaveněji, než když jsem sem přišla.

„Proč tohle děláte?... Co z toho máte?“ Zeptám se krátce a tu jednoduchou otázku už schválně dál nerozvádím. Snad jen doufám, že se mi tu nebude snažit tvrdit, že tohle všechno dělají jen pro naše dobro. Abychom se snad jako děti… nenudili, zatímco tu při trestech teče krev a nejenom při nich.

Elzbieta

Sivak se tvým vpádem ani nedůvěrou nenechá rozhodit. Aspoň ne navenek. V modrých očích se šedě zaleskne, když pohne hlavou a výraz v jeho tváři ztvrdne, Obě dlaně položí na stůl, pod jednou stále drží kousek papíru s nakreslenými symboly, který jsi mu podala.

„Že něco tobě nedává smysl, Elzbieto, přeci vůbec nic neznamená,“ nekárá tě, ale tentokrát to nezní tak chápavě. „Co kdyby se vám tehdy opravdu podařilo všem třem utéci? Nebo pokud by se sem dostal někdo nepovolaný jako ta žena před pár dny? Nebo když jste teď byli mimo sídlo ve vesnici. A to jsou jen možnost, co se nabízí. Nemluvím o tom, kdybychom byli prozrazeni a na bránu zaklepala armáda magistrů,“ zachmuří se. „Svět je velký, Elo. A věci se dějí z nějakých důvodů.“

Vzápětí povytáhne obočí. „Ano, Elo? Tak co? Myslíš si snad, že by nedošlo k žádnému útěku? Že by tohle něco změnilo na tom, že jste zde zavření? Ano, některé věci mohly být skutečně jinak. Anebo také ne. Takhle to bylo bezpečnější. Jednou si na moje slova vzpomeneš, věř mi,“ uzavře to.

Prsty poklepe o stůl, přesto to nepůsobí nervózně ani neklidně. „Ty ses změnila. Dospěla jsi dost na to, aby se v tobě probudil tvůj dar. A aby ses s tím naučila zacházet, tak je nutné, abys chápala, co se děje. A proč,“ trpělivě ti vysvětlí.

Váš rozhovor se stočí k tomu nečekanému tématu, o kterém jsi nikdy ani netušila, že ho budeš kdy řešit… Zvláště se Sivakem. K tvé matce. Lilianě. Jakkoliv jsou tvé vzpomínky na matku jen mlhavé a neurčité až na pár drobných detailů, tak to je zvláštní představa. To, že byla jedním z mistrů… Mohla tady stát stejně jako Jitřenka a dohlížet na váš výcvik, pokud by se kdysi dávno rozhodla jinak?

„Ne, odsud neodešla. Tohle místo jsme našli pro vás, abychom vás mohli snadno chránit, jinak by tu nikdo z nás nebyl, Elo. Ostatně, osud tvé matky i tebe byl důvodem pro tohle všechno. Když tvá matka zjistila, že je těhotná, rozhodla se stáhnout do ústranní. Byla to její volba. A naše zase byla postarat se o tebe, abys neskončila jako ona. Mrtvá,“ konstatuje. „Na to, proč to byl hřích se budeš muset zeptat někoho jiného, než jsem já. Nejsou to má slova,“ pokrčí rameny.

To jméno ti skutečně nic neříká, ať už si ho v duchu opakuješ sebevíce. Liliana. Zkrátka jen… Cizí jméno. Pro tebe to přeci vždy byla jen máma. Nic víc, nic míň.

„Má. Ale je už na ní, jakým se ti představí,“ odpoví ti Sivak prostě a nezdá se, že by tohle téma hodlal více polemizovat. „A ne. Není jejím cílem nikomu z nás ublížit. Nicméně… Jsou věci, které i tak bolí,“ povzdechne si.

„Ne. Tohle je čas pro tvé otázky,“ odpoví ti prostě.

Kazandra

Nikdo z přítomných se netváří překvapeně, když se objevíš ve dveřích jídelny a vejdeš dovnitř. Zřejmě někdo už musel potkat Elu nebo snad díky Eryn, se kterou jsi včera chvíli mluvila? Vlastně na tom ani příliš nezáleží.

„Dobré ráno, Kaz,“ broukne tvým směrem Isaiah, která nejenže vypadá unaveně, ale dokonce tak i zní. Dost na to, aby nehýřil tou protivně dobrou náladou jako obvykle. Wiola jen s nepřítomným výrazem ve tváři kývne hlavou a úsporně si uždibne z placky. Skoro jako by ani neměla hlad. Nebo jen chuť? Atmosféra v jídelně tedy rozhodně nejiskří energií ani dobrou náladou.

Ovšem to tě neodradí od toho, aby sis nabrala jídlo a vyrazila ke Krisztianově stolu. Kaše v misce je hutná a lepkavá, ovšem s medem není zase tak špatná. Rozhodně zasytí. Navíc placky vypadají, že jsou od včerejška, aspoň dle toho, jak si Tian jednu z nich nahřívá, aby změkla. Vlastně… Nejsi si ani jistá, jestli jsi ho vůbec někdy viděla jíst dobrovolně kaši. Spíše ne.

„Hmm,“ zamručí tiše namísto odpovědi, ovšem vzápětí sotva znatelně kývne hlavou namísto souhlasu. „Ty tedy neztrácíš čas, že?“ povytáhne obočí. „Několikadenní společnost Ely se na tobě podepsala. Obvykle bývá vhodné zahájit konverzaci pozdravem,“ kratičce se ušklíbne. Některé věci se zkrátka nemění… Ačkoliv, kdo ví, před několika dny by sis k němu dost možná ani nepřisedla a raději se v klidu najedla sama u jednoho z volných stolů. Místo tu na to bylo.

„No… Vlastně jsem to do teď ani netušil, že jsem prohrál,“ pohledem přimhouřených očí zalétne směrem k Isaiahovi, který přeci jen… Opravdu nepůsobil překvapeně, že tě vidí. „Co se dá dělat. A ne, o nic cenného nejde. Leda tak o pár zlomených kostí,“ mlaskne vzápětí s takovým tím výrazem nad věcí jako by ho to vůbec netrápila. Kdo ví, možná si z tebe jen utahuje. „Ale nebudu lhát, jsem zklamaný. Kdo jiný, než Ela by měl taky udělat takovou šílenost.“

„Nepřeháníš to trochu?“ ozve tiše Wiola.

„Já? Ne, na to je tu přeci odborník někdo jiný,“ kontruje mladík bez zaváhání a stočí svoji pozornost zpátky k tobě. „To nestojí ani za řeč. Jen bude chvíli trvat, než…“ krátce zaváhá a jen na něm znát, že mu není úplně po chuti o tomhle mluvit, „dorostou nehty,“ dopoví nakonec o poznání tišeji, aby to nezaslechl Isaiah s Wiolou.

„Hm, spíše kam jste zmizely vy? Dvojčata vymýšleli šílený teorie a dle mistrů není důvod, aby nás to zajímalo,“ zakroutí hlavou leč v jeho hlase zaslechneš zájem.

Mezi řádky

Poslouchám mistrova slova, zatímco mi hlavou víří divoký rej myšlenek. Nejsme tu ani až tak dlouho a už se mi stihlo pár základních kamenů mého života vyvalit z míst, kde už spokojeně roky seděly a porůstaly mechem. A teď? Co teď…

„V nesprávných rukách?“ Přeci jen trochu zbystřím, když mistr začne ospravedlňovat, proč mi celou tu dobu, když už ne přímo lhali, tak neříkali plnou pravdu. A, že zrovna o tom já něco vím.

„Jak bych se vůbec mohla ocitnout v nesprávných rukách, když mě tu roky držíte zavřenou? To přeci nedává smysl.“ Nenechám se jen tak ukolébat nějakým vysvětlením, jakkoliv rozumně může na první dobrou znít. Stačí se na tuhle verzi podívat trochu více kriticky, aby se objevily první trhliny.  „Kdybych tohle věděla pár let nazpět…“ Tak co? Nestalo by se, co se stalo? Těžko říct. Rozhodně bych ale odtud jen tak bezhlavě neutíkala. Ne, když bych věděla, co jsme zač. Chránili tím jen sami sebe. Nikoho jiného.

„A co se změnilo, že… Že už mi to tedy můžete říct? Řekl byste mi to vůbec, pokud bych se nezeptala?“ Pohlédnu pátravě na Sivaka. Skutečně… měl v plánu mi to říct a nebo jen musel pod tíhou toho všeho, co se stalo? Co jsem už věděla. Co jsem mu pověděla. Další informace mě ale opět přimějí se napřímit. Nevím, jestli příliš čtu mezi řádky, ale to, co mi Sivak říká, nezní tak, že by zde matka chtěla zůstávat. Přesto je pro mne těžké představit si ji jako jednu z… nich. I když si ji vlastně tolik nepamatuji. Ne, zbyly mi na ni jen vzpomínky spojené se záblesky vůní, barev, zvuků… A pak ta poslední na její mrtvé tělo v zasychající krvi. I když bych si přála opak, neznala jsem ji. Neměla jsem šanci ji poznat…

„Takže odtud odešla kvůli mému bezpečí? To je snad hřích? Proč by vůbec odcházela, pokud… pokud se tu snad skutečně necítila v bezpečí. Navíc… sama.“ Hlesnu a jen potřesu hlavou. O otci jsem nikdy nepřemýšlela, ale těžko říct, zda ještě žil. Kdo to vůbec byl. Někdo takový pro mě byl ještě méně známá osoba než má matka. Opustil ji? Nás? Tak jako tak tu ale matka se mnou ale žít nechtěla, nehledě na pošetilost toho rozhodnutí, jak zmínil mistr. „V tom případě… by asi nebyla ráda, že jsem tu nakonec skončila, nemyslíte? Asi ironie osudu.“ Dodám polohlasem, ale moc dobře sama vím, že osudu za tohle poděkovat nemusím. Spíše Společenství. Dávalo i smysl, proč zrovna Jitřenka za mě platila kočovné společnosti jako jedna ze Společenství. Prostě si mě tam jen odložili a čekali… a čekali, až bude čas sklízet.

Liliana. Zvednu pohled k mistrovi, když vysloví jméno mé matky. Slyším ho poprvé a vlastně se cítím špatně, že mi to nic neříká. Nezazvoní na žádný zvoneček. Nevyvolá žádnou vzpomínku, emoci. Nic. Je to jen jméno. Nic víc. Nakonec vůbec nevím, co byla má matka za člověka. Myslela jsem si, že alespoň něco málo jsem o ní věděla, ale moje představa tímto rozhovorem vzala za své.  Nevěděla jsem o ní… nic.

Je těžké necítit silné rozčarování tím vším. Nakonec se to ani nesnažím příliš skrývat. To, že přede mnou tajili věci a kvůli čemu? Tu chabou výmluvu o tom, abych to snad někde někomu vše nevyzradila, mistrovi nevěřím a nesnažím se tak ani tvářit. Stejně tak samotný fakt, že matka tu s nimi nechtěla být a vychovávat mě zde mi na motivaci nepřidá. Jistě moc dobře věděla, proč tak činí.

„Hmmh, vlohy pro magii.“ Zamručím tiše a jen pokývám souhlasně hlavou. Ne, neskáču z toho všeho radostí, spíše to kolem mne tak nějak proplyne. Vlohy ještě nic neznamenají a kdo ví, co tím přesně myslí.

„Slyšela, četla, samozřejmě… Takže ta žena, zapomenutá bohyně, má i jméno? Sama mi řekla, že má mnoho jmen… A ano, prožila. Ale to stejně potká všechny z nás dle toho, co jste řekl.“ Řeknu bez špetky výraznější emoce. Vlastně ona byla první, kdo mi tu ukázal část pravdy a dost možná, kdyby mi to neukázala ona, nikdy jsem se tohle vše nedozvěděla. Rozhodně jsem jí nakonec byla za to vše… vděčná. Ano, vděčná.

„Co? Připravená?“ Přeci jen mě Sivakova omluva zarazí. „Myslím, že tohle vás nemusí mrzet.“ Řeknu upřímně. Rozhodně ne z těch všech ostatních rozhodnutí, která byla učiněna. „Kdybyste mi řekl, že se mi jednoho dne v pokoji objeví žena tvořená stíny, asi by to moc nepomohlo, až by se to stalo. A navíc, já nelituji toho, že se tam objevila a ukázala mi, co mi ukázala. Jsem za to vlastně… ráda. To bylo to nejmenší. A jak jsem řekla, neublížila mi. Nepřišlo mi, že by něco takového snad chtěla. Pokud nás nazývá dcerami a syny, proč by to vůbec dělala.“ Poznamenám popravdě a jen lehce pokrčím rameny. Skutečně, i když to byl ze začátku děsivý zážitek, oproti mým jiným zde ze Společenství, to vlastně mělo alespoň smysl.      

Připadám si najednou unavená, i když je teprve ráno, ale i tak se zhluboka nadechnu a poposednu si v křesle, které při mém pohybu tiše zavrže. Ještě jsme tu totiž neskončili.

„Chtěl jste se mě také na něco zeptat, že?“

* * *