Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

„Počkat, počkat, počkat… Kazandra tancovala kolem ohně… S dalšími lidmi? Živými lidmi? Kazandra?“ podiví se tentokrát Wiola.

„Ale no tak…“ povzdechne si Lukyan.  

„No jsem snad jediná, koho to překvapilo?“ potřese dívka hlavou. Váš rozhovor jí přeci jen vrátil do tváře trochu života, když už ne barvy.

„… ne, to nejsi,“ zamručí překvapivě Krisztián.

Ostatně ten, aby nezůstal jen u jediné otázky si neopomene záhy rýpnout i do tebe. Ale… Takový on už byl. Netvářil se zrovna jako jeden z vás a ani neměl potřebu se s vámi kdovíjak družit, ale na druhou stranu… Nedonášel, když už byl svědkem něčeho, co si zasloužilo spravit o tom mistry. Ne, až příliš dobře chápal, že všechno má své hranice a přeci jen… Trávili jste pospolu opravdu hodně času. Ať už byly vztahy všelijaké… Bylo třeba to mít na paměti.

„A vypadám snad, že by mi to vadilo? Svůj k svému, tak se to snad říká, ne?“ lehce se ušklíbne a v očích mu zajiskří. Vaše štěkání se a vzájemné rýpání do sebe bylo už takový… Sport.

Wiola se na tebe vděčně pousměje, byť jen náznakem. Všimneš si, že i přestože tu teď s vámi vlastně celkem čile konverzuje, tak ji to vyčerpává. Na čele se jí perlí krůpěje ledového potu a pravděpodobně nejen tam. „To budu moc ráda. Ani nevíš, jak ti závidím, muselo to být…“ šeptne.

„Ále… Vážně, to ani nestojí za řeč. Prostě… Takový normální špatný den,“ povzdechne si Isaiah. Něco se stalo, určitě se něco stalo – tím si můžeš být jistá. Otázka je – co a proč. Nicméně… Času na to zjistit to máš dost, není kam pospíchat ani důvod na někoho snad tlačit.

Eryn vám všem zmizí z dohledu i s náručí plnou zbraní, ačkoliv ji vyprovodí Lukyanův pohled, ze kterého je patrná jistá starost.

„Jen do toho. Bude to příjemná změna oproti Isaiově žvanění,“ pousměje se Wiola.

Isaiah se jako na povel zaškaredí, ačkoliv víš, že se doopravdy nezlobí. „Hej! To bolelo, abys věděla! Já nežvaním. Nikdy nežvaním, že jo, Elo? No tak, aspoň ty by ses mě mohla zastat,“ křivě se pousměje.

Krisztián jen dle očekávání převrátí oči v sloup, nicméně tobě nic nebrání v tom se rozpovídat o představení kočovné společnosti potulných herců a komediantů, kterého ses stala nečekaně součástí. Bylo to Kainovo první velké překvapení a v ten den zdaleka ne poslední. Snad jen zůstává otázka, zda to udělal, aby se ti zalíbil? Zavděčil? Nebo si jen chtěl ověřit, kým jsi nebo naopak nejsi? Zůstalo po něm stále tolik nezodpovězených otázek, na které zřejmě nikdy nedostaneš odpovědi. A dost možná – kdyby o jediné z nich věděli mistři, rozhodně by tě nečekalo milé uvítání a už vůbec ne klidný rozhovor se Sivakem.

Pokračuješ ve vyprávění příběhu o velké lásce, co vlastně nebyla ani tak romantická, jako spíše… Nu, Juliana nebyla zrovna dívkou z pohádky. Naopak spíše potvora, která se zamilovala do toho, co nakonec nikdy nemohla mít. Ironie. A Walerian? Jen další povrchní mladík, který šel za krásnou tváří. Nicméně takhle se to publiku podat nemůže, vše je potřeba zahalit do zvučných slov a dramatických gest. To je něco, v čem jsi dobrá, a tak se nádvořím nese jen tvůj hlas a všichni tě poslouchají… A co více. Během tvého povídání jde vlastně práce pěkně od ruky. Rozhodně to je příjemnější než zde sedět v tom napjatém tichu.

A pak… Dříve než stačíš zakončit ten dramatický příběh tragickým koncem vyprávějícím o zbytečné smrti dvou mladých lidí… Z nebes se spustí déšť. Nejdříve jen lehce poprchává, je to jen pár drobných kapek… Které se vzápětí bez varování promění v prudký liják.

„Ale né…“ ozve se hned několikahlasé zaúpění, zatímco se všichni překotně sbírají ze schodů a snaží se posbírat zbraně.

Na druhou stranu… Tak akorát včas. Skrze chodby sem dolehne krátký leč výrazný zvuk zvonu. Čas oběda přišel. A nikde v dohledu nebyl žádný mistr, co by vám zakázal tam jít, i když ještě nemáte hotovo…

Repríza

Chvíli sleduji, jak se nám nad hlavami honí mračna, zatímco pokračuji v práci na vybrané zbrani. Nevypadá to dnes na zrovna nejlepší počasí. Můžu být ráda, že se podobně nemračilo tehdy v Cziernowodě. Pořádný slejvák by uměl takový jarmark slušně pokazit. Tehdy by mě to mrzelo, i když jsem nakonec skončila mokrá i tak. Dnes už mi to bylo ale jedno, jestli zaprší a nebo nakonec přeci jen vysvitne slunce. S blížící se zimou se podobné dny musely zákonitě stát stále častějšími a já… jak já jsem neměla ráda zimu! Ah, ne tohle období v roce prostě nebylo pro mě. Těžko říct, zda za to mohly potlačené ranné vzpomínky na zasněžený les a ten nekončící mráz nebo prostě jen to, že jsem celkově zimu ne zrovna dobře snášela, ale pokaždé, když se ochladilo, jsem se musela pořádně nabalit. Stejně mi byla v tomhle promrzlém hradu i tak zima.

„Noo… nemusely. Tedy, pokud jsme nechtěly. Však už jsme zodpovědné dost.“ Odpovím Isaiovi se samozřejmostí mně vlastní na jeho překvapený dotaz. „Nevím, co Kazandra, té první večer v hospodě zrovna nevyšel asi dle jejích představ, takže druhý den už zrovna nehýřila nadšením pro nic z toho. Karty jí zrovna nešly… a domluva s lidmi také úplně ne. No, nečekaně.“ Vyměním si s nimi krátký pohled, když si vzpomenu na to, jak stačilo, abych na chvíli odešla na vzduch a situace u stolu se zvrhla nečekaným způsobem. Skutečně asi působila jako ten slabší kus, který je tím spíše zaujal. „Ale druhý den jsem ji zahlédla, jak tancovala vesele kolem ohňů s ostatními, takže počítám, že se jí to rozleželo v hlavě. Werthera jsem tam každopádně nikde neviděla, tak to zvládla také sama.“ Pokrčím lehce rameny a raději už ale nezabíhám do podrobností. Nebyla jsem v ten moment zrovna v nejlepším rozpoložení.

„Aaale tady někomu viditelně chybí pozornost a potlesk.“ Střelím ostrým pohledem po Kriszitiánovi, který Wiolu tak nevybíravě přeruší. „Ještěže si mezi ty husopasky nemusel jet ty! Z toho šoku by ses u Kostadina vzpamatovával minimálně další týden. Vlastně můžeš být rád, že jsi nebyl v turnaji dost dobrý, a to šílené nebezpečí se ti vyhnulo. Obloukem.“ Povytáhnu obočí, než z něj stočím svou pozornost zpátky na Wiolu. Nemůžu říct, že by její rýpnutí s husopaskou bylo výplodem nějakého génia, ale v jejím stavu se asi nebylo čemu divit. I snaha se cení a však už jsem tu byla já, abych zapšklého Krisztiána zase rychle usadila.

„A ano byl… Klidně ti pak povím víc.“ Věnuji Wiole trochu tajuplný úsměv, ale více už to nerozebírám. Tohle skutečně není povídání pro všechny.

Má otázka na to, co se zde stalo se nakonec nesetká s očekávanou odpovědí. Nebo alespoň spíše pravdivou. Nejsem včerejší. Žiji tady s nimi už několik let a tohle byla z Lukyanovy strany dost okatá výmluva, zvláště když ji doplnilo těch pár pohledů od ostatních, a ještě Erynina reakce. Dobře, něco se tu děje, ale nevím co. A nechtějí mi to říct.

„Hmm, na tom herectví a kamenných tvářích byste měli ještě zapracovat. Berte to jako kolegiální radu.“ Nakrčím rty a sjedu je vědoucným pohledem.

„Ale dobře… Neříkejte mi to. Však ono to někdy někde vyplave napovrch. Jako vždy.“ A tím myslím to, že se to pokusím vydolovat z Isaiha nebo Wioly, až bude vzduch čistý. Nebo možná dvojčat, pokud to vědí? Místo ale dalšího rozebírání tohoto tématu mi pohled sklouzne na Erynina bosá chodidla. Své jisté teorie, proč nebo spíše kvůli komu tomu tak je, si ale nechám pro sebe. Některé věci vědí všichni, i když se o nich nemluví. S mojí zimomřivostí by tohle byla moje smrt. Horší než mokré boty. Tedy… To by bylo asi na zvážení, ale prakticky porovnávat to nechci.

„Takže tu budeme cídit železo, dokud nezaprší. Skvělé. Vlastně jsem nečekala, že zrovna tady si odpočinu víc než v Cziernowodě.“ Uteče mi krátké uchechtnutí, zatímco se chopím dalšího z mečů, ale k úvahám o dvojčatech a Kazandře se nevyjadřuji. Byla jsem teď několik dní pryč, takže vůbec netuším, co tomu mohlo předcházet.

„Ale jestli chceš Wiolo, a vlastně i vy ostatní, slyšet, o čem to představení bylo, klidně vám jej můžu převyprávět, ať nám to trochu lépe utíká. Jen odehrávat to tu za všechny role v jedné osobě raději nebudu. Sice jsem musela většinu odimprovizovat, ale dle ovací bych řekla, že to ty husopasky nepoznaly.“ Zašilhám krátce po Krisztiánovi, ale více pozornosti mu nevěnuji. Místo toho se zapřu ležérně rukou o zídku a přelétnu jiskřivým pohledem své nové publikum.

„Takže… Hmm… Jak to bylo… Hmm, ano. V jedné daleké zemi žila Juliana, dívka, které nebylo na poli krásy rovno…“ Začnu dramaticky. Nesnažím se lovit z paměti přesné znění, ale příběh znám, a tak prostě zbytek tak nějak zkombinuji s tím, co si pamatuji a co ne, to domyslím. Výrazně intonuji a sem tam místo čištění zbraně doplním svá slova rozmáchlými gesty, takže má práce trochu pokulhává, ale oproti Krisztiánovi je to pořád ještě v limitu. Během vyprávění se držím většinu času své pozice vypravěče, z které sklouzávám sem tam jen do jednotlivých dialogů. Nezvedám se na nohy, abych snad skutečně začala hrát, i když to k tomu párkrát skutečně vybízí. Je to ale vlastně příjemné. Nechat mysl soustředit se na něco jiného. Tvořivého a zábavného.

A tak jim pomalu ale jistě vyprávím příběh osudové lásky Juliany a Waleriana, který skončil jak jinak než v slzách. Nádvořím se nese můj zvučný hlas, kterého je vždy všude plno stejně jako mě.

Kazandra

„Vážně? Potřebuješ si to rozmyslet? Abych si to nevzal osobně,“ prohodí pobaveně Arek na úkor svého dvojčete a vesele pokračuje dál. Skutečně se zdá, že se vyspal do pěkného rána. Rozhodně jiného než všichni ostatní. Samozřejmě i taková rána tady byla a rozhodně se nejednalo o něco výjimečného, ale snad díky těm pár dním mimo sídlo vnímáš najednou tyhle věci trochu více. Zvláště hloupost té sázky, která stále visí ve vzduchu. Správně tušíš, že z tohohle nebude nic dobrého. Jak by také mohlo být? Zvláště pokud dvojčata nebo vlastně kdokoliv jiný, kdo se vsadil, vybere Volcha… Ať už komukoliv. Ne, to by vážně mohlo dopadnout opravdu zle.

„Hah, šílené teorie? Tedy… Kdo nás práskl?“ potřese Arek hlavou, to už si ovšem sedá vedle tebe. Tian se z toho tváří přesně tak nadšeně jak by se dalo očekávat. Přeci jen… Tohle bylo jeho místo. A to už poměrně dlouho, rozhodně si sám od sebe k nikomu nesedal a tohle území zkrátka prohlásil za své. Bylo to nejdále od jídla i vchodu, takže ani nehrozilo, že by mu ho snad někdo zasedl. Ovšem měl zde dobrý přehled po místnosti a nemusel se účastnit konverzací ostatní, pokud opravdu nechtěl. A nyní na něm bylo znát, že nechce.

Tvůj pohled ti opětuje jen krátce než s otráveným úšklebkem pokračuje mlčky v snídani. Můžeš si ovšem všimnout, že už si nedává na čas. Naopak se do placky s medem pustí jako by mu snad opravdu chutnala. Máš takové tušení proč – a že se tady opravdu dlouho nezdrží.

Oproti tomu Arek z toho opravdu nic nedělá. „No, to mi zní, že se tu budeš královsky bavit a já se stejně nic nedozvím,“ zašklebí se Arek. „Ale jak se tak koukám, tak možná některé nebyly zase tak šílené, hm?“ pohledem na okamžik výmluvně zabloudí do tvé tváře. Jistě. Ten monokl. Za těch pár dnů se podlitina na tváři stačila stáhnout z výrazných barev do jemnějších odstínů, které za správného světla nebyly ani vidět. Ale v ranním světle a zblízka to už tak slavné nebylo, jakkoliv ses snažila to zamaskovat. Nicméně… Zde se modřiny příliš neřešily. Ani ty ve tváři. Prostě se to při výcviku stávalo, stačila jedna rána či nešikovný úhyb nebo sraz zbraně a bylo to. O nejrůznějších pádech ani nemluvě.

Možná proto se na tebe Tian předtím tak díval? Proto se zeptal? I nyní na sobě na chvíli ucítíš svůj pohled, když to Arek bez zbytečného přešlapování na místě zmíní.

Nakonec po chvíli vejde do jídelny s mohutným zazíváním Aron. Rozhodně se netváří jako sluníčko a vlastně by teď byli oba bratři snadno rozeznatelní. Zatímco Arek hýří dobrou náladou, tak Aron působí poněkud utahaně a snad i rozlámaně dle toho, jak se opatrně protahuje.

„Uniklo mi snad něco?“ zeptá se polohlasně s povytaženým obočím, když spatří vaši sešlost u zadního stolu. Vzápětí se rozejde ke stolu s jídlem, ovšem když prochází kolem Isaiaha s Wiolou, na chvíli se zastaví.

„Jak je?“ zaslechneš ho, jak se ptá tiše Wioly, která se jen slabě pousměje a zavrtí hlavou. „A co ty? Co ta ruka, už lepší? Já dneska ráno myslel, že umřu,“ zahučí směrem k Isaiahovi, který se zašklebí.

„Povídej mi o tom…“ zamumlá.

To už se od vašeho stolu ovšem zvedá Tian, kterého zřejmě vidina, že by tady měl sedět snad s vámi se všemi opravdu neuchvátila. Ostatně… Čas běží a s ním se blíží i ranní nástup na nádvoří…

Elzbieta

S tvým příchodem to na nádvoří ožije rozhovorem, který do té doby vázl. Najednou všechno působí tak jako vždy navzdory tomu, že tu na schodech sedí skupinka podobná spíše lazarům. Isaiah, který se sotva hýbe bez bolestného šklebení a sykání, bledá nemocná Wiola, vlastně i ten Krisztián má stále na jedné ruce rukavici. Snad jen Lukyan a Eryn působí jako vždy, ačkoliv… S tím, co se stalo a čeho jsi byla svědkem, tak už moc dobře víš, že to nemusí být dobré znamení. Jsou rány a zranění, co nejsou vidět. Vždyť kolikrát jsi viděla Lukyana, jak se hýbe úsporně či Eryn, která mnohdy při výcviku neudělala jediný pohyb navíc? S plynoucími lety se to stalo vlastně něčím, co k nim patřilo a nebyl důvod tomu věnovat pozornost.

Pobereš pár cvičných mečů a vrátíš se s nimi za ostatními. V kýblu na schodech najdeš vše potřebné k jejich údržbě. Víš, co a jak, vždyť ani tohle neděláte poprvé. Snad jen je trochu zvláštní, že jste to dostali za úkol už dopoledne, nicméně… Ne, nezdálo se, že by si na to někdo stěžoval. Vlastně… Co více si přát? Snad jen aby se více svítilo sluníčko, ve stínu nádvoří se držel lezavý chlad blížícího se podzimu, navíc na obloze se začínala sbírat tmavě šedivá mračna. Odpoledne s takovou bude pršet.

Pustíš se do vyprávění toho, co se stalo se stalo v uplynulých dnech. Je to zjednodušená verze, postrádající všechny ty přebytečné detaily o věcech, které nepatří sem na nádvoří a už vůbec by neměly být určeny všem zvědavým uším, které tě nyní poslouchají. Nakonec se ovšem pomocí pár úsměvů a slov dá z toho všeho vykouzlit partičku karet s místními, jarmark a divadlo, o kterém se rozpovídáš. Vlastně v tu chvíli kolem tebe nastane nečekané ticho, jak tě každý pozorně naslouchá, jakkoliv se Krisztián snaží tvářit, jak ho nic z toho nezajímá a Eryn se k tobě pro jistotu natočí zády.

„Páni, a takový výlet opravdu naplánovali mistři?“ podiví se Isaiah, když zakončíš své vyprávění. „Tedy nic proti Větroplachovi, ale i tak. A to tě vážně prostě jen… Pustil pryč? Nemuseli jste být s ním?“ zřejmě nejen pro něj bude překvapující.

„… a to divadlo zní moc pěkně. Určitě to bylo něco dojemně romantického o velké lásce, co…“ zavzdychá zasněně Wiola, které ovšem do řeči skočí nečekaně černovlasý mladík.

„… jim Ela zkazila kvůli vlastní sázce s nějakými vesnickými husopaskami… To jistě muselo stát za to,“ poznamená Krisztian suše a ušklíbne se.

„Sám jsi husopaska,“ prskne jeho směrem Wiola první, co ji napadne, čímž si vyslouží jen jeho uchechtnutí.

„No, toho si nevšímej, jak vidíš, nic se tu nezměnilo,“ zmíní Isaiah a opatrně potřese hlavou. „Eeh… No… Trest…“ odkašle si a viditelně zaváhá, co by ti měl odpovědět.

„Jen náročný trénink, který se trochu protáhl,“ vstoupí do toho nečekaně Lukyan, aniž by vzhlédl od meče, který akorát kontroluje, zda nevynechal nějaký kousek čepele, než ho odloží pomalu vedle sebe.

V tu samou chvíli se prudce zvedne Eryn a ozve se hlasitý kovový rachot zbraní, které zvedne stejně rychle ze země. Skoro to působí jako by to udělala schválně. Nic ovšem neřekne, namísto toho přejde těch pár kroků k Lukyanovi a bezeslov sebere ze schodů i zbraně, které dosud vyčistil, než se vzápětí vydá po schodech nahoru, ke zbrojnici v domě. Až teď si všimneš toho, že na rozdíl ode všech je bosá. S tím, jak měla předtím pod sebou složené nohy to nebylo vidět a vlastně se ani není čemu divit, protože některé prsty div nemá promodralé chladem.

„Aspoň to dnes vypadá na volnější den. Kazandra někam odešla a dvojčata si zase vzal bokem Werther s Volchem,“ promluví do nastalého ticha opět Isaiah. „Zajímalo by mě, co tak najednou.“

Příběhy z cest

Lhala bych, kdybych řekla, že mě nadšené uvítání od mých pár přátel nepotěšilo. Můj úsměv se o něco rozšířil a tentokrát to nebylo něco, co bych mu vnutila. Naopak bylo to naprosto… přirozené.

„Jen seď, seď. Vypadáš… Co jste tu u všech bohů prováděli? Hmm, jeden vás nechá chvíli bez dozoru… Pak mi to povíš.“ Kývnu na Isaiu, který mě přivítá jako první. Chudák vypadá, že dostal dost zabrat a začínám mít už asi představu, koho se včera asi ten dril na nočním nádvoří týkal. Ovšem nemohl tam snad být sám.

„Ah, neříkej, že jsem vám chyběla Lukyane. To je od tebe hezké. Možná jsem měla oželet ten koláč na úkor dalších pentlí.“ Usměji se potěšeně na světlovlasého mladíka. „Nebo to snad myslíš kvůli tomu, že každá pomocná ruka se hodí?“ Přeci jen dodám v žertu, ačkoliv ke kousavým poznámkám, které si vyměňujeme třeba s Krisztiánem, to má daleko. Na Lukyana nikdy nejdu tak zhurta. I když je Volch s Eryn zocelovat už celé roky, nemohla jsem se zbavit toho křehkého dojmu, který Lukyan kolem sebe během mezilidských interakcí vyzařoval. Bylo to zvláštní. Možná za to mohla ta jeho tichost a zdrženlivost.

„Tedy… Nemyslela jsem to doslova. Jen… Doufám, že je ta ruka už lepší.“ Dodám vzápětí, když si vzpomenu, za jakých událostí jsme se na tomto nádvoří viděli naposledy. Ten můj nešťastný výpad, který měl být milosrdný, ale povedl se mi spíše opak.

To už se ale skloním nad Wiolou. Chuděra vypadá opravdu zle. A jejím slovům o nachlazení se mi příliš nechce věřit. Však, kdy jsem tu někoho viděla naposledy nemocného?

„Tak když to říká Kostadin… Určitě to přejde.“ Šeptnu povzbudivě. Nerozporuji mistrova slova raději, protože vůbec netuším, co se tu děje. A pokud i ona ví něco víc, buďto mi to řekne, až bude chtít a nebo… ne. Tady před všemi to z ní páčit nebudu. „Jsem ráda, že se líbí. Když jsem viděla ty barvy, vnitřní hlas mi říkal – Tuhle by Wiola určitě chtěla. A… viditelně se nespletl.“ Mrknu na ni, než se vydám k druhé z dívek i když o poznání pomaleji.

Cítím na sobě pohledy všech ostatních, zatímco se zastavím před bělovlasou dívkou. Je to jen pár dní, co jsem se ji dost neuměle snažila dostat z té zatracené koupelny z Volchových spárů, ale samozřejmě neúspěšně. Tehdy jsem mohla děkovat Kostadinovi, že jsem tam nezůstala také. Bylo by to dnes už jiné? Dost možná. Tak snadno bych se nenechala. Už ne.

Zaplaším ale myšlenky, které odbočí někam, kam je to teď naprosto zbytečné a raději nabídnu Eryn stuhu. Chvíli ji držím v natažené ruce, zatímco si mě prohlíží, jako kdyby tušila nějakou zradu. Lest. Avšak nic takového to není. Je to jen… pentle. A nakonec i k mému milému překvapení si ji vezme. Kolik dárků Eryn asi za ty roky dostala? Letí mi hlavou, zatímco vidím, jak se na ni divá, než… Je to pryč.  

„Dobře.“ Zopakuji po ní s pousmáním, ale už ji nechám být. Možná někdy jí k tomu zkusím něco více říct, ukázat, jak ji zaplést do vlasů, ale tohle bude chtít čas, a především ne tolik zvědavých očí kolem.   

„Ale no tak, říkala jsem, že příště. Tedy… neměl by ses moc hýbat. Raději.“ Ušklíbnu se zúčastněně bolestivě na Isaiu, když zahlédnu, jak se nešikovně pohnul a hned za to zaplatil.

„Naopak to by si měl. Třeba můžeš začít tím, jaká je tvá oblíbená barva? Sama bych vybrala… Hmm… Šalvějovou a nebo tmavě fialovou?“ Sklouznu po Lukyanovi a jeho světlých vlasech hodnotícím pohledem. „Ale pokud by sis přál jinou.“ Rozhodím rukama, než se chopím pár zbraní a potřeb na jejich údržbu, abych si je odnesla na jednu ze zídek a usadila se na ni. Jen ne chvíli mám ten nepřítomný pohled, než párkrát mrknu a zase zaostřím na ty, kteří jsou tady a teď.

Pohodlně se usadím a sáhnu po první ze zbraní, zatímco Isaiah položí tu nezvykle opatrnou otázku. Maličko přimhouřím oči a otočím se na něj. Ví něco víc? Nevím o tom, že bych jej včera viděla, ale možná něco dostal z dvojčat. Tehdy… Tehdy před koupelnou jsem to dobře nezahrála. Vlastně, vůbec jsem to nezahrála a jak jsem teď ráda, že tu nejsou. To by mi mohlo kazit představení.

„Ale ano, nebylo to vůbec zlé.“ I přes můj trochu chladnější pohled mi koutky zase silou vůle povyskočí tam, kde mají být. „Vlastně to bylo lepší, než jsem čekala. Ehm…“ Tohle nebude až tak snadné. „Nevím, jestli to už víte, ale byli jsme v Cziernowodě. S Větroplachem. Byly tam hody, místní slavnosti sklizně a také tam byl jarmark a… spousta lidí.“ Začnu cídit meč, zatímco mezi slovy sem tam zvednu pohled k ostatním.

„První večer jsme skončili v hospodě. A víte, že pít pivo je bezpečnější než vodu?“ Povytáhnu vědoucně obočí. „A nevěřili byste, jak se vyrábí.“ Dodám vzápětí, když si vzpomenu na mistrovu přednášku o chmelu a sladu. Nejsem si úplně jistá, jestli bych ji byla teď schopná odvyprávět bez chyby, ale něco bych jim pověděla. To zajisté. Pivo by dle toho ale asi určitě neuvařili.

„Večer jsme se dobře bavili. Jedli, pili, dokonce jsem si i zatancovala… a ehm… No, taky jsme hráli karty s pár místníma, za kterými jsem se zastavila, když si mistr musel něco zařídit. Byl to… zábavný večer.“ Dodám diplomaticky, aniž bych zabíhala do detailů vysvětlujících třeba, odkud si Kaz odnesla ten monokl.

„A druhý den jsem mohla jít na jarmark. Sama. Kazandra chtěla zůstat na pokoji a hledat po domě knížky. No… proti gustu.“ Pokrčím lehce rameny. „Každopádně ten jarmark byl opravdu velký! Spřátelila jsem se tam s pár místními dívkami, nakoupila, dokonce jsem si zahrála i divadlo… Což tedy bylo neplánované, ale bylo to jedno z těch představení, kdy volili náhodně lidi z publika. Hmmh, ano náhodně…“ Zamyslím se krátce, jak se mi přetrhne nit a pár vteřin trvá, než opět navážu.

„Ale věřte mi, že takové představení Cziernowoda ještě neviděla. Zvlášť ne, když se nebohá Juliana – tím myslím mě – chopila na konci toho meče, aby pomstila padlého Waleriana. Chudák herec potulného rytíře se tvářil docela zoufale, když jsem jej vyzvala na duel. Tedy než jsem se nechala sprovodit ze světa, protože jsem ještě před tím stihla s Adou a Lenou uzavřít sázku, že ta postava zemře. Nakonec jsem tomu musela trochu pomoct.“ Máchnu mečem, než se zase dám do cídění. Nutno podotknout, že tenhle kousek je o poznání kvalitnější práce než to, s čím museli ti herci sehrávat bojové scény na druhou stranu se ta cvičná zbraň nedá srovnávat s mečem, který patřil Kainovi.

Elzbieta

Někdy je lepší předstírat. Schovat se za masku, za kterou nikdo nedohlédne a skrýt tak před světem všechno to bolavé. Opravdové. Dnes ti nezbývá nic jiného, pokud se chceš vyhnout nechtěné pozornosti. Stačí si vzpomenout, jak jsi včera zaskočila Areka s Aronem… Těm jsi utekla, ovšem nyní sis už nic podobného nemohla dovolit. Tvůj veselý hlas se tak odrazí od stěn schodiště a ozve se na nádvoří dříve, než stačíš seběhnout poslední schody a objevit se na denním světle.

„Elo!“ vyhrkne překvapeně Isaiah, který náhle aspoň na chvíli ožije a vypadá, že se mu vážně ulevilo. „Já bych tě snad i obejmul, kdybych si nebyl jistý, že mě pak nebudeš muset chytat,“ dodá s vřelým úsměvem na rtech. Všimneš si, že sedí tak trochu pokroucený jako by ho bolela záda a hadřík s olejem drží netypicky v levé ruce, zatímco pravou si jen přidržuje meč opřený o stehno.

To Krisztián rozhodně radostí z toho, že tě vidí, nehýří a jen protočí oči v sloup. Vzápětí od tebe odvrátí pohled a snad demonstrativně meč přetočí v ruce a pustí do leštění už vyčištěné strany čepele. Neopomene se u toho drobně ušklíbnout, snad namísto výzvy.

„Hm, něco tu chybělo. Teď už je jasné, co. Nebo spíše kdo,“ ozve se Lukyan. „Vítej zpátky, Elo,“ dodá měkce a s tím se natáhne po jedné z dalších zbraní, které má kolem sebe vyskládané. Na to, jak vypadal před pár dny, nyní rozhodně působí lépe než Isaiah. Snad jen trochu unaveně, ale to u věčně klidného a tichého Lukyana nebylo ničím výjimečným.

To už se ovšem rozhodně předat dárky, které jsi koupila na jarmarku v Cziernowodě. Wiola k tobě překvapeně zvedne pohled. Takhle zblízka vážně nepůsobí moc dobře… Je příšerně pobledlá a oči se jí lesknou jako při horečce, zatímco hnědé vlasy působí zplihlým dojmem. Takhle ji neznáš. Dokonce jsou patrné i zbytky podlitin kolen nosu, který ji při turnaji zlomila Eryn.

„Počkat, vážně?“ zamrká, když opravdu sáhneš do kapsy a vytáhneš z ní barevnou stuhu. „Děkuji, je krásná,“ vypadne z ní skoro až dojatě, když sevře pentli mezi prsty. Dokonce se i pousměje, jak si ji prohlíží. „… a… To nic není. Jen… Asi jsem se nachladila. Podle Kostadina to do pár dní přejde…“ povzdechne si vzápětí.

Co je ovšem více překvapující – a to dle pohledů naprosto pro všechny – když se několika kroky přesuneš k Eryn. Zrovna k Eryn, která se na tebe od tvého příchodu snad ani nepodívala. I teď to chvíli trvá, než odtrhne pohled od čepele, kterou vehementně drhne brusným papírem jako by se ji snad snažila naostřit. Podezíravě přimhouří oči, když k ní natáhneš ruku se stužkou a vzápětí se zamračí. Chvíli si tě jen prohlíží skoro jako by… Hledala… Snažila se přijít na to, co se za tímhle skrývá. Proč bys něco takového vůbec dělala.

„Dobře,“ je to jedno jediné slovo, které nakonec tiše vysloví. Stužku sevře váhavě mezi prsty – skoro jako by ani nevěděla, co s ní. Vlastně celé to působí tak… Zvláštně. Eryn s barevnou stuhou. Vidíš, jak přejede po jejím lesklém povrchu prsty, mezi které ji na okamžik stočí. Její výraz… Něco v něm… Ne, je to pryč dříve než se stačí cokoliv stát.

„Tedy, cítím se uražen, že taky nedostanu žádnou stuhu do vlasů,“ potřese hlavou Isaiah a prohrábne si své krátké rusé vlasy. Že to byl zatraceně špatný nápad mu dojde až opožděně, o to procítěnější zasyknutí ze sebe vyrazí, zatímco mu v tváři bolestně zacuká.

„Já snad k tomu raději nic nebudu dodávat,“ povzdechne si Lukyan a těžko říci, zda tím naráží na tu hloupost, co nyní Isaiah udělal nebo to, že on by si tu stuhu do vlasů klidně dát mohl. Dlouhé je na to má dost. Dlouhé a plavé jako… Kain. Ten stejný Kain, kterého ti připomene ta těžká vůně oleje na zbraně. Není to stejné, přesto i podobnost stačí…

To už si ovšem jdeš do zbrojnice pro zbraně, abys mohla přiložit ruku k dílu. No, není tam toho málo, máte co dělat. Zvláště pokud byste to chtěli stihnout do oběda.

„Každopádně to zní, že sis to užila…“ ozve se Isaiah, tentokrát nečekaně opatrně a kradmo po tobě střelí pohledem, když se vrátíš.

Kazandra

„Záleží na tom?“ pokrčí Tian rameny a už se k tomu více nevyjadřuje. Ať to s tou sázkou bylo jakkoliv… Vzít to už zpátky nejde. Tedy, samozřejmě by se z toho dalo vycouvat, ale něco ti říká, že to Krisztianovi hrdost nedovolí. Zvláště pokud se vsadil s dvojčaty… „Ale nejsem v tom sám, v Elin návrat nevěřilo víc lidí,“ vítězoslavně se ušklíbne a připadá ti, že schválně zvýší hlas, aby to Isaiah s Wiolou dobře slyšeli.

Když se váš pohled přehoupne v pro tebe nečekané téma místních nevychovanců z Cziernowody, cítíš na sobě Tianův pohled. Zvláště když uhneš pohledem. Nicméně jeho… Co? Starost? Zvědavost? Odmávneš jen lakonickým sdělením o mistrovi, které Tian nakonec… Nerozporuje. Jen lehce povytáhne obočí, přesto k tomu sám již nic nedodává ani z tebe netahá žádné další informace. Místo toho si raději jen ukousne z placky s medem a zapije to chladnoucím čajem.

Ty se na oplátku dozvíš i něco málo, co se tu během těch pár dní vaší nepřítomnosti dělo. Provokovat Volcha… Skoro se až nabízí zeptat se přímo zamlklého zrzka, co za šílenost ho to napadlo. Těžko říci, jak dlouho ho tam s Lukyanem nakonec mistr Dragowski držel nebo zda se pak stalo i něco více, ale rozhodně to musel být náročný večer.

Tian jako na povel přimhouří oči, když dovnitř vejde Arek. Vůbec nemusíš pochybovat, že Arek zasáhl Krisztiánovo citlivé místečko. Vidíš, jak se nadechuje, nepochybně k přezíravé poznámce ve znamení protiútoku. Ovšem v tu stejnou promluvíš ty. Raději. Kdo ví, jak by tahle výměna názorů dopadla s tím, co se včera stalo, o té sázce ani nemluvě.

„Jó… Dobré ráno. Nebo něco takového. I když… Já dobré ráno rozhodně mám,“ Arek se na tebe široce usměje. Poznáš na něm, že tě vidí rád – a dost možná proto se Tian ještě o něco více zachmuří a raději se plně soustředí na svoji snídani. „Neříkej, že bys ho viděla raději než mě, Kaz,“ dodá Arek v tom dobrém rozmaru, v jakém očividně je. „Víš, jak marnivý je, asi se zapomněl před zrcadlem… Hm, ne, počkat, to jsem si spletl s někým jiným…“ významně se podívá po černovlasém mladíkovi.

„Jsem v šoku, že vůbec víš, co to zrcadlo je,“ odtuší Tian suše.

„Hm, hm, hm…“ Arek předstírá, že nic neslyšel a místo toho si jde nabrat snídani. Kaši, placky, med, všechno. Některé věci se nemění a jeho chuť k jídlu rozhodně za poslední dny neutrpěla. „Tak jak bylo? Povídej, přeháněj. Vystrčit nos mezi lidi, to zní přímo skvěle. Navíc s Wertherem! Lepší doprovod jste už dostat nemohli,“ pokračuje vesele dál směrem k tobě. A co více, vypadá to, že si k vám i přisedne.

Dárky z cest

„To… budu ráda. Opravdu. Děkuji mistře.“ Kývnu vděčně, když Sivak rozhodne, že bude nejlepší s tím vším pár dní počkat. Teď už toho na mě začínalo být skutečně moc a šance, že bych se pod tíhou všech těch informací a emocí, dopustila neodpustitelného přešlapu se tak každou chvíli zvyšovala. Prvně se potřebuji dát trochu do kupy sama, než bych se snad dál doptávala na mou minulost nebo snad i… budoucnost? Ne, neuměla jsem zachovávat ledový klid nehledě na události, které pluly kolem mě. Nebyla jsem žádný kámen v proudu řeky, naopak spíše lístek, který se ochotně nechal unést do těch nejhorších peřejí.

Už už se pomalu chystám odtud odejít. Radši. Avšak Sivak mě přeci jen ještě zastaví. „Mezi námi? Jistě, samozřejmě.“ Souhlasím bez většího zaváhání. Ani jsem nečekala, že by mě s něčím takovým vypustil mezi ostatní. A i když bych o tom jistě byla schopná mluvit, tak… Tak alespoň pro teď se rozhodnu si to nechat pro sebe. Když se mě na to nebudou ostatní vyptávat, bude to ještě snazší. Ovšem ani tímto Sivak ještě neskončil.

„Lekce? S vámi nebo mistrem Morozovem? Ale mistr Morozov…“ Zarazím se však. Kostadin přeci nikoho neučil. Nikdy. Nebo snad ano? „Ehm, tedy chtěla jsem říct, děkuji mistře!“ Ukloním se o trochu více uctivě než jindy. Přeci jen mít soukromé lekce se Sivakem, šermířem boží milosti a nebo Kostadinem, který se tu ke mně jako jeden z mála choval opravdu mile, tedy na Společenství, to byla jedna z mála pozitivních informací tohoto dne. Dokonce se mi i v očích chvilkově zableskne nadšené očekávání, když se opět narovnám a pohlédnu na mistra Rallika.

„Dobře, v tom případě děkuji, mistře Ralliku a... hezký den.“ Povytáhnu koutky do úsměvu, který ke mně pasuje přeci jen o dost více než můj zamyšlený a poněkud zmoklý výraz, abych se pak otočila a vyrazila pryč ze Sivakovy pracovny.

Dveře se za mnou s klapnutím zavřou, a ještě ujdu notný kus cesty, než přeci jen zvolním krok a vydechnu. Co jsem se to všechno dozvěděla?! Těch pár nezvykle dlouhých chvil u mistra v pracovně mi tak trochu přetočilo některé části mého života na ruby. A to nejen ty týkající se mých přátel, ale také rodiny a… mě samotné. „To je den.“ Potřesu nevěřícně hlavou, zatímco ještě před kuchyní zamířím do svého pokoje, abych se tam dooblékla na den strávený venku, protože nevím, kde přesně mám ostatní hledat a ráno jsem v tom spěchu byla ráda, že jsem si alespoň něco přetáhla přes hlavu.

Doobléknu se proto a vezmu si i nějaký teplejší kabátec, než ze stolku vezmu dvojici stuh, které mám pro místní děvčata. Budou se jim líbit? Prohlédnu si tu pestrobarevnou i tu bílou s tlumenými barvami a pak jen pokrčím rameny. Měly by. Komu se nelíbí pentle? Pečlivě je smotám a schovám do kapsy, než vyrazím na poněkud pozdní snídani.

Zaklepu na dveře kuchyně, abych se na pozdravila s ženami, jenž tam dnes obstarávají vše potřebné a usadila se na jednu ze židlí u malého stolku. Nevadí mi to. Sleduji dění v kuchyni, zatímco si lžičkou nabírám kaši a využívám této zdánlivé chvíli klidu k tomu, abych se soustředila opět na to, co je pro tuhle chvíli důležité. A to je tento den a má role učedníka. Nemůžu na sobě nechat dát znát, co všechno se mi ve skutečnosti honí hlavou. Začali by se vyptávat a já… já nerada neodpovídám. Nejsem Krisztián. Vzduchem se nese vůně vařeného jídla a já si vzpomínám na to, když jsem se nějaké základní věci učila i na svých cestách s kočovnou společností, abych nakonec zjistila, že i tady se to někdy hodí, ačkoliv výjimečně. Tedy… Občas mi ujela ruka s kořením, ale já si nestěžovala. Alespoň to mělo pořádnou chuť.

Dojím a s díky za dobrou snídani odnesu svou misku, abych si ji také sama umyla. Přijde mi to tak nějak samozřejmé a já se nikam mordovat nepospíchám. Ne, když mám propustku od samotného Sivaka. I tak ale vím, že neplatí navždy, a tak se vydám hledat ostatní.

Zkouším známá místa. Zároveň sem také zkusmo naslouchám, zda odnikud nezaslechnu kovový cinkot zbraní. Ale zrovna dnes je jak na potvoru všude naprosté ticho. Začínám si už říkat, že snad nejlepší bude se někoho, kohokoliv, zeptat, když v tom zahlédnu na jednom z nádvoří známé tváře. Vyhlédnu z okna na tu o něco prořídlejší skupinu než jindy, která má dnes na starost něco vlastně vcelku… snadného. Tedy na místní poměry. I tak ale všichni vypadají jako kdyby jim uletěly včely. Nebo alespoň většina z nich. Skoro to až vypadá, že si je Sivak postupně pozval do pracovny přede mnou.

Ne, nevolám na ně. Místo toho seběhnu schody a… nasadím svůj klasický úsměv. Divné chování plodí zbytečné otázky, a tak prostě jen budu opět hrát roli veselé Elzbiety, na kterou tu jsou všichni tak zvyklí. Navíc… nechci jim přidělávat starosti. Jsou to moji přátele a vypadali samotní tak… ne zrovna vesele.   

„Tedy tedy, vidím, že se tu za těch pár dní nic nezměnilo. Stále to tak flákáte nezdárníci? I něco tak primitivního? Takhle je to s vámi jen naprosto zbytečná práce!“ Položím svůj hlas o pár tónů níž, zatímco seběhnu posledních pár schodů na nádvoří za nimi. „A jinak dobré ráno. Trochu jsem zaspala.“ Usměji se na ně tak vřele, jak to umím jen já. Nečekám, že by si někdo z nich všiml těch drobných detailů, které prozrazují to, že to není celé až tak upřímné. Na to jsem byla až příliš dobrou herečkou a oni… i tak působili duchem nepřítomní.

„To bude ten nejnablýskanější meč v celém knížectví! Bude zabíjet už jen samotným odrazem světla.“ Zašklebím se na Krisztiána cídícího dlouhý meč. Jistě je velmi rád, že mě tu vidí. Ale víc pozornosti už mu nevěnuji. Kdo ví, co se tu stalo a co se jim honí hlavou. Nikdo tu nevypadá vyloženě… šťastně.

„Jak jste se tu měli?“ Zastavím se před zbývající čtveřicí, ačkoliv Lukyan a Eryn sedí možná trochu nezvykle daleko od sebe. Z jejich výrazů toho ale vyčíst moc nejde. To se nezměnilo.

„Já… něco jsem vám dovezla.“ Ztlumím trochu hlas, když se zastavím před Wiolou a zalovím v kapse. „Ehm, děje se něco?“ Poněkud ustaraně si ji prohlédnu a lehce se k ní skloním, než před ni natáhnu ruku s květinovou barevnou stuhou. „Pro tebe, Wiolo.“ Usměji se na ni a podám jí pentli, než pak pár kroky dojdu k Eryn. Tady už je to přeci jen trochu těžší, ale ne, nebojím se, že by mě na ní snad uškrtila. To bych se jen tak nenechala. Jen… zvedne jí to náladu nebo mi ji hodí na hlavu? Kdo ví. Eryn jsem pentli opravdu nikdy nedávala a nevím, jestli někdo vůbec někdy.

„A pro tebe, Eryn. Snad se ti bude líbit.“ Podám jí tu bílo modrou pentli a pokud by ji snad nechtěla, prostě ji položím na zídku vedle ní. Lidé umí měnit své názory, když na to mají čas.

„Neříkej hned ne. Je to velmi praktická věc, co má hodně využití. I pro tebe. A i kdyby ne, tak je to pěkné a… přinejhorším to můžeš nechat na věky zaházené ve skříni. Občas tam taky něco takhle náhodně najdu.“ Pousměji se rozpačitě. Kdyby jen něco. Ne, nemám ve svých věcech moc pořádek, a tak jednou za čas na mě vypadne něco, na co jsem už dávno zapomněla. Je to vlastně skříň plná překvapení. Ovšem… pochybuji, že to tak má i Eryn. Ta asi zcela určitě ne.

„Ehm, no to je vše. Pro pány nic nemám. Omlouvám se. Poslední peníze jsem utratila za předražený koláč s ořechy, ale příště se určitě polepším a nějaké pentle vám také přivezu.“ Usměji se na Lukyana a Isaiu. Jistě příště… Kdo ví, kdy nějaké příště bude. Na okamžik mi trochu zamrzne úsměv na rtech a oči ztratí něco ze svého lesku, než se bez dalších slov otočím na patě a dojdu raději k vyskládaným zbraním, které tu jsou nachystané na čištění. Neváhám a natáhnu se po všem potřebném, abych se přidala k práci. Avšak do nosu se mi vloudí ta typická vůně oleje na zbraně, která mi připomene někoho naprosto jiného… Jen zavřu oči a tiše si povzdechnu.

Tohle bude nakonec těžší, než se zdálo.