Andor.cz - Dračí doupě online

* * *

Kazandra

Od Eryn se už odpovědi na svoji otázku nedočkáš, pokud budeš chtít o té sázce zjistit více, zřejmě se budeš muset zeptat někoho jiného. Tedy… Vlastně kohokoliv jiného než Eryn, která jen neurčitě trhne rameny a pohled upře z okna směrem k nádvoří, ze kterého se stále ozývá rytmický kovový zvuk, avšak nyní jsou v něm s každou další minutou patrné výpadky z tempa. Dost možná jsi svojí nepřítomností unikla podobnému osudu, také jsi to mohla být ty, kdo nyní mohl stát na nádvoří a cvičit až do zemdlení.

Nakonec ovšem můžeš nechat tyhle úvahy i myšlenky za sebou. V jídelně se příliš nezdržuješ ani nevyčkáváš, zda se zde objeví dvojčata nebo někdo jiný. Cestou zpátky na pokoj potkáš jednu ze sloužících, jak jde z kuchyně s naloženým tácem jídlem i pitím směrem do křídla, které patřilo mistrům. Zda to je pro Werthera nebo někoho jiného se můžeš jen dohadovat.

Pak už ti ovšem nic nebrání strávit nerušený večer ve svém pokoji s knihou sepisující poměrně bohatou historii Rydzyny. Je to poměrně obsáhlý svazek, který se věnuje nejen důležitým událostem, ale zejména pak samotným knížatům a kněžnám z Rydzyny, rodu Sulkowski. Tvého rodu, o jehož historii jsi toho příliš nevěděla. Jsou věci, které museli tví předci vymazat z historie, protože v žádné z knih jsi se o některých věcech nedočetla a už vůbec sis nevybavovala, že bys kdy viděla některé tváři či jména na podobiznách visících ve velkém sále Rydzinského zámku. A že tam měl svoje místo každý Sulkowski…

Zaujme tě zejména jedno jméno, ke kterému se dočteš. Jméno z dob, než přišel Purpur.

Kazandra Faustyna Małgorzata Sulkowski.

Jedna z Černých čarodějek, které se rodí vždy jen jednou za generaci. Bývaly časy, kdy to byla nezměrná čest a najednou i dávalo smysl, proč Rydzynské knížectví zabírá takovou významnou územní část. Jenže nyní se nikdo nechtěl chlubit tím, že pochází ze starobylého rodu vyznačujícího se zejména lidmi se silnou magickou jiskrou. Nicméně dle autora knihy byla Kazandra výjimečná dokonce i mezi Černými čarodějkami. Její schopnosti na poli zvěromagie byly jedinečné, když na sebe dokázala vzít více než jen podobu jediné vrány, ale rovnou celého hejna, které bylo schopné zakrýt oblohu nad bojištěm a…

… ráno se probudíš s knihou ležící vedle sebe. Z rozevřené stránky na tebe hledí portrét zvěčněný na stránce knihy. Podobizna černovlasé mladé ženy se zelenýma očima, bledou lehce kulatou tváří a hrdým výrazem někoho, koho nezajímá svět, který mu leží u nohou.

Do oken se opírají první nesmělé paprsky slunce na znamení, že už nastal čas vstávat. Vlastně tak jako kterýkoliv jiný den na panství. Do ranního nástupu máš ještě času dost, snad bys mohla stihnout koupel i snídani, když si pospíšíš. Takhle brzo po ránu spodní umývárna nebude zabraná, rozhodně když po ránu už bývá celkem zima.

Ať už se ovšem rozhodneš ji navštívit nebo ne, tak v okamžiku, kdy se blížíš k jídelně, tak tě přivítá silná bylinková vůně čaje a několik hlasů. U dnešní skromné snídaně, kterou tvoří jen obilné placky a med společně s teplým čajem zde sedí Wiola a Isaiah. Zrzek se nad snídaní hrbí jak spráskaný pes a tváří se jako by litovat, že vylezl z postele. Všimneš si, že chleba drží v levačce, ačkoliv je sám pravák. A usměvavá Wiola… Je nezvykle pobledlá. Působí… Nemocně? Je to nezvyklý pohled, hodně… Nezvyklý. Oproti tomu Tian zalezlý ve svém rohu a ostentativně ukusující z placky, zatímco tu druhou si nahřívá položenou na hrnku s čajem, působí jako obvykle. Ačkoliv ruku má stále výmluvně schovanou v rukavici…

Elzbieta

 „Ano, spadli do strže,“ zopakuje Sivak tichým klidným hlasem. Těch pár slov ti vykreslí za očima scénu dvou těl na dně jedné ze zdejších strží. Znala jsi pár míst, kde byl terén nebezpečný a zrádný, prudkých svahů vedoucích na hřeben, kterým bylo lepší se vyhnout. Lesy zde byly hluboké a před lety jste zdaleka neměli prochozené ani okolí sídla natož vzdálenější části lesa. Nakonec dojde i na křeslo, jehož oporu pod nečekanou tíhou nových informací potřebuješ. Sivak to nijak nekomentuje, pouze mlčky kývne hlavou na znamení, že sis to vyložila správně. Výstraha. Ostatně, nikdo z vás se na to mistrů nezeptal… Nebo snad ano? Najednou je tak těžké si cokoliv z té doby vybavit. Zůstávají jen nepříjemné ostré vjemy, útržky rozhovorů i situací.

Starý mistr si tiše povzdechne. „Ne, nemohla jsi za to. Nezavinila jsi ničí smrt. Ani tehdy a ani předtím,“ odpoví ti trpělivě. Jako by snad věděl, co potřebuješ slyšet. A pak před tebou zmíní… Tvoji matku. Stačí jen těch pár slov, aby tvé myšlenky náhle odvedl úplně jiným směrem. Nedá se říci, že by to snad bylo o něco příjemnější, rozjitřené emoce se o sobě dávají znát.

„Protože pravda je nebezpečná věc, Elzbieto. A jsou takové, na které musí být člověk připraven, aby je dokázal bezezbytku i pochyb přijmout,“ nenechá se rozhodit tvojí výčitkou. „Navíc… Je to i kvůli vašemu bezpečí. Jen považ, Elo. Pokud by se něco stalo a tvůj život se ocitl v nesprávných rukách… Jak dlouho by trvalo, než by z tebe někdo vyřezal všechno, co víš?“ potřese lehce hlavou. „Jsou věci i informace, na které musíte být dost silní…“ krátce se odmlčí, aniž by z tebe spustil pohled.

„Znal jsem tvoji matku, bývala jednou z nás, než se rozhodla odejít… Jistě si dokážeš sama domyslet, čí bezpečí jí v té době leželo na srdci bez ohledu na to, jak pošetilé to bylo. Vlastně… Sama jsi to řekla, Elo. Přání umírající dcery, co zhřešila…“ znovu si povzdechne a zády se opře o opěrku židle, na které se usadí přeci jen trochu pohodlněji. „Liliana, tak se tvá matka jmenovala,“ snad se i krátce pousměje, ačkoliv to není žádné veselé cuknutí koutků rtů. „Možná jsem ti měl opravdu říci už dříve, ale… Je to komplikované. Rozhodnutí s tím vyčkat, až budeš starší, jde jen za mnou…“

Chvíli to vypadá, že to je snad všechno, co ti k tomu Sivak chtěl říci, nicméně vzápětí se nadechne a pokračuje dál. „Zdědila jsi po své matce jisté… Dary. Říkejme tomu třeba vlohy pro magii… O té jsi už určitě něco slyšela i četla, že?“ povytáhne tázavě obočí. „S tím souvisí i schopnost vnímat věci za závojem. Například tu zvláštní ženu, o které jsi mluvila prve. Samozřejmě – je mnohem více. Manifestací aspektu, který je základem našich schopností. Dříve bychom o ní mluvili jako o bohyni, ovšem díky tomu, že za posledních dvacet let zmizelo ze světa takřka všechno magické, tak žije už jen skrze nás. Co to znamená… To už sis sama prožila,“ s těmi slovy se Sivak nečekaně zachmuří, zatímco si tě zamyšleně prohlíží.

„Mrzí mě to, Elo. Na tohle jsi měla být připravená. Je to mé selhání, mělo mi dojít, že když v sobě neseš odkaz své matky, tak se tohle… Může stát,“ dodá s vážným tónem hlasu, o které by se snad ani nedalo pochybovat, že to myslí vážně.  

Svět, který jsem znala

Pozorně sleduji mistra přede mnou, zatímco skládám své vzpomínky do slov. Všimnu si i těch drobných změn v jeho výrazu, které naznačí mnohé. Ty symboly na papíru zná. Kdo jiný by je ale měl znát než někdo, kdo spolupracoval s Magistériem? Možná se v tomto Kain skutečně nepletl. Pokračuji však dál. Ještě je toho dost, co mu musím říct nebo bych spíše měla.

Když se zmíním o Bartelovi a událostech v kejklířském ležení, zaznamenám to, jak mistr snad ještě více zpozorní. Nevěděl to? Werther mu to neřekl? Pak ale co nebo spíše koho jsem tam viděla? Nebo to celé byl jen přelud, hra světla a stínů, jak jsem si původně myslela? Vypadnu na chvíli z rytmu vyprávění, ale po chvíli zase pokračuji. Tohle teď nevyřeším a pokud bych o tom snad Sivakovi řekla, dostala bych se až příliš blízko nebezpečnému tématu, kterým byl Kain, jenž stál nedaleko. Nebo… nestál?

Domluvím a skončím své vyprávění. Chopím se ale pak opět iniciativně slova. Byla bych opravdu nerada, kdybychom můj čas na otázky zamluvili a že já jednu důležitou už mám nachystanou. Odvážím se jí vyslovit bez většího zaváhání. Však, co mi můžou provést, co mi ještě neprovedli? Navíc dohoda zněla jasně. A tak se zeptám na ty dva. Na mé přátele, o které jsem před pár lety přišla. Ani se nepohnu, když se Sivak narovná, aby… Aby co? Nakonec však promluví a já jej mlčky poslouchám. Ta slova mi v hlavě kreslí obrazy, které jsou však na hony vzdálené tomu, co jsem si za ty roky sama stvořila jako tu jedinou možnou verzi jejich konce.

„Spadli… Spadli do strže…?“ Dostanu ze sebe s neskrývaným šokem v hlase. Jít nočním lesem. Hloupý nápad. Opravdu. Jen kdybych neměla podobný jen dva dny zpět.

„A… proč..? Ale…?“ Jsem to teď naopak já, kdo je vývojem událostí zaskočen. Celou dobu jsem si myslela, že je zabili. Potrestali za nevděk, který Společenství svým útěkem vyslovili. Byl to jeden ze základních kamenů, na kterých jsem stavěla to, proč jsem to zde nenáviděla a zároveň věděla, že utéct odtud by znamenalo stejný osud. Viděla jsem v mistrech ty, kteří to rozhodli. Provedli. Ale teď… Sivak neměl důvod lhát. Nebo? Co by tím získal? Proč by ale před tím… Dojdu pár kroky k dříve nabízenému křeslu, do kterého se ztěžka posadím.

„…Výstraha… že?“ Hlesnu, aniž bych se podívala byť jen na chvíli na Sivaka přede mnou. Nakonec jim to posloužilo více než dobře. Každý z nás si pak dvakrát rozmyslel, než by něco podobného zkusil sám. A že by tu jistě bylo pár takových, co by o to stáli. Sivak se mě zeptá, zda tomu věřím a já… Já mlčím. Snažím se vybavit si, jak vypadala jejich těla, ale ze zamlžené paměti jsem schopná vytáhnout jen kusé obrazy a ten pocit mazlavé vlhké hlíny na prstech. Stejně jako ty režné pytle, které…

„Já nevím…“ Kousnu se do jazyka, když mi hlavou probleskne naprosto absurdní vzpomínka na těch pár zvířat, o která jsem se rozhodla jako malá holka postarat a všechny potkal dost krušný osud. Často přímo pod mým oknem.

„Nemohla…“ Polknu nasucho, zatímco mi v hlavě opět zní Bartelův přiopilý hlas zasypávající mě výčitkami a obviněními. „Nemohla jsem za to… že ne?“ Teď už k Sivakovi po dlouhé době vzhlédnu a v očích se mi zračí neskrývané zoufalství. Co když jsem… Co když jsem to způsobila… nějak? Jako to všechno špatné, co se kolem mne dělo? Vzpomínám si, jak mě tehdy Kain držel v náručí a konejšil. Byla to doba, kdy se vyskytovaly nové nemoci. Byly to děti jdoucí temným lesem. A koneckonců ani ta kočka vždy nedopadne na všechny čtyři, ale… Ale! Ale odtud utéct nemůžu…

Jako z dálky ke mně pak doléhají ještě další Sivakova slova, která mi dojdou až se značným zpožděním.  

„M-matka?... Vy jste znal… moji matku?“ Vydechnu tiše a… Ale ano, Bartel mluvil o Jitřence. Jestli ona znala mou matku, dost možná ji znal i Sivak, pokud už tehdy bylo… Společenství.

„Matka… ona… Patřila sem?“ Vysoukám ze sebe krátkou otázku. „Ale proč jste mi to nikdo neřekl? Vždyť ani nevím, jak se jmenovala!“ Potřesu hlavou. „Proč… Proč s námi nejednáte narovinu?“ Vmísí se mi do tónu i stopa vzteku, který tam v této společnosti rozhodně nemá co dělat. Vlastně ani nevím, na koho se zlobím. Na ně? Na sebe? Na to, že se mi tu teď bortí obraz světa, který jsem znala?

Jako když hodíte kámen do zrcadla a zůstanou jen… střepy.       

Elzbieta

„Věřím, že jich bude více než jen pár,“ poznamená Sivak než ti vzápětí navrhne tu… Dohodu, dá-li se tomu tak říkat. Zní to výhodně – pokud bude i starý mistr hrát podle pravidel nebo tě nechytí při lži. A tak souhlasíš, zatímco zůstaneš stát naproti stolu. Držíš mezi vámi stále odstup, avšak Sivak nic neříká ani to nekomentuje. Skoro to až působí, že ti ten prostor, který potřebuješ, nechává schválně.

„Mimo jiné – ano, chci abys mi pověděla i o tom, co se stalo před vaším odjezdem,“ potvrdí ti a poté ti už přenechá slovo. A že toho není zrovna málo, o čem bude nakonec hovořit. Možná je i trochu zvláštní o tom mluvit nahlas, navíc před mistrem… Ale jak jednou začneš, tak se ti zpoza rtů hrnou další a další slova, věty, jednotlivé kousky téhle zvláštní skládačky, co do sebe sice dost možná zapadá, ale smysl bys v ní hledala jen marně.

Ani Sivak se nezdá překvapen tím, že se ti někdo prostě jen tak zjevil v pokoji. Pokýve hlavou společně s vědoucným výrazem ve tváři, jakmile zmíníš neznámou ženu ze stínů. Jenže pak začneš mluvit o tom, co ti ukázala. O své matce. Vraždě, o které jsi dosud neměla ani potuchy. Mistr lehce přimhouří oči a výraz v jeho tváři nabere na té tiché zamyšlené vážnosti. Dost možná se v jednu chvíli i zamračí. Nicméně nepřerušuješ tě, ne dokud mluvíš a posouváš se událostmi posledních pár dní vpřed.

Když mu podáš papír s nakreslenými symboly, pozorně si jej prohlédne. Zná ty symboly, poznáš mu to z výrazu ve tváři, který se v ní mihne. Nicméně ani teď ti do vyprávění nijak nevstupuje, zkrátka tam jen sedí a naslouchá ti. Není to všechno, zdaleka to není všechno… Ani tvé přiznání ohledně náhlého rychlého hojení ran jej nepřiměje k překvapenému pohledu, jen ve vhodných chvílích vždy kývne krátce hlavou a očima či gestem ruky tě pobídne, abys pokračovala.

„Jaká věc?“ povytáhne krátce obočí a opět tě nechá mluvit. Tentokrát o tom, co ses dozvěděla od Bartela. Vlastně přiznání, že ses setkala s někým ze své minulosti a dozvěděla se něco… Co bys jinak nikdy nezjistila. O vší té smrti a smůle, která kočovnou společnost postihla poté, co tě od nich Hledačka odvedla.

Tohle je něco, co dle všeho Sivak nečekal. Čteš mu to z obličeje. Ne… Ať v tom stanu byl kdokoliv – pokud vůbec někdo – tak Werther to nebyl. Nebo o tom nikomu neřekl. Ne, tohle slyší Sivak prvně a je to právě z tvých úst. A nemá z toho tak úplně… Radost.

„Stalo se toho opravdu dost za tak krátkou chvíli,“ konstatuje poté, co domluvíš a uzavřeš to tím prostým „to je vše“. Vše, co by Sivak mohl vědět bez toho, aniž by tě to dostalo do maléru. Snad. „Hmm,“ skoro to až vypadá, že mistr zaváhá, zda ti hned ponechat prostor pro otázky, dle toho, jak se tváří by sám s tebou chtěl začít řešit velmi konkrétní věci – hned a bez odkladu, přesto… „dohoda je dohoda. Ty jsi svoji část splnila, Elzbieto – nyní jsem tedy na řadě já, ptej se.“

A tak se zeptáš.

Akorát že na něco úplně jiného. Něco, co s tímhle vším nijak nesouvisí.

Sivakovi cukne obočí a překvapeně se napřímí.

Přesto se dokáže ovládnout a namísto toho, aby na tebe snad vylítl nebo se rozhněval, že jsi ho takhle obešla, tak si jen povzdechne.

„Dítě, dítě… Nicméně, chápu, proč tě ze všech věcí trápí zrovna tohle,“ vysloví zamyšleně těch několik slov. „Kirila a Justyny mi je líto, Elo. Opravdu ano. Byli to jen děti a za své rozhodnutí zaplatili tu nejvyšší možnou cenu – a to naprosto zbytečně,“ začne zvolna, možná až příliš obšírně. „Nicméně je nikdo z nás nezavraždil – a už vůbec ne na můj příkaz. Našli jsme je mrtvé v jedné ze strží v lese. Nedostali se ani do vesnice, ani do města. Ostatně, běž nočním lesem… To nebyl zrovna nejchytřejší nápad, zvláště ne pro pár dětí,“ potřese hlavou. „Vás bylo jednodušší nechat při tom, co jste si myslel,“ pokračuje dál. „Stejně bys tomu nevěřila. Dost možná tomu nevěříš ani teď, hm?“ hledí na tebe tázavě.

„…ostatně… V tomhle jsi celá svá matka… Co neviděla na vlastní oči, to jako by nebylo,“ dodá bez varování.

Jedna stará otázka

„Je to složitější. Asi.“ Dostanu ze sebe poněkud zaraženě, když uvidím Kostadinovo překvapení. Werther přeci říkal, že tohle dělá běžně? Nebo jsem to aspoň tak pochopila, ale mistr teď nevypadal jako kdybych mluvila o něčem, co se zde děje alespoň jednou do týdne. Raději už to tedy nerozebírám a jen kývnu na srozuměnou, že to tedy Sivakovi řeknu. Nemůžu tam přijít s prázdnýma rukama, ne když… Zarazím se, když Kostadin potvrdí, že už byli Wertherem o všem informováni. Teď však byla otázka, co všechno jim Werther řekl a především, co všechno Werther věděl. Stačí, aby mi vzpomínky zalétly k tomu momentu ve stanu a já trochu ztratím pevnou půdu pod nohama. Nemůžu si být jistá, že Werther ví pouze a jen to, co jsem mu řekla a pokud by mě Sivak přistihl, že mlžím a nebo ještě hůř lžu, tak… Ahh, proč to nemůže být nikdy lehké?!

„… Jako vždy.“ Roztáhne se mi na rtech poněkud rozpačitý úsměv, když zaslechnu od Kostadina ta povzbudivá slova a zhluboka se nadechnu, než pár kroky doženu mistra u těch těžkých zdobených dveří. Nebude to nic jiného než jen další představení. Jen další rozhovor. Povím mistrovi část toho, co vím a bude po všem. Nic to nezmění na tom, co už se stalo. Ne, hlavně zůstat klidná.

Decentní zaklepání má k tomu, kterým mě Kostadin dnes ráno budil opravdu daleko. Kostadin pak vezme za kliku a vstoupí. Ještě si pár nejistými tahy dlaní uhladím záhyby oblečení, než vzápětí vykročím za ním.

Jsem vlastně ráda, že je tady se mnou. Bude to tak jistě… Eh, co?! Překvapeně se otočím na Kostadina, když projde zpátky kolem mne směrem ke dveřím, lehce se pousměje a prostě… odejde. Na pár vteřin tam zůstanu poněkud rozhozeně stát a hledím na zavřené dveře, za kterými mistr právě zmizel. To bylo… nečekané.

„Ehm, dobré ráno, mistře Ralliku.“ Odkašlu si po chvíli a skloním uctivě hlavu. „Omlouvám se za zdržení.“ Přispěchám s omluvou po tom dost nápadném rýpnutí na můj pozdní příchod. Jako kdybych snad za to mohla?!... Nebo skutečně mohla? Hmmh. Pohledem sklouznu ze Sivaka po té známé místnosti, a i když mám vzpomínky na ten prokletý den trochu jako v mlze, některé věci tu i po letech poznávám. Ten obraz. Tam ten zdobený kalamář, na který jsem upřeně hleděla, zatímco se kolem mne nesly hlasy té trojice a já všude cítila ten pot a hlínu…

Na výzvu k posazení jen potřesu zamítavě hlavou. Raději budu stát. Nějak se necítím na to se prostě jen tak posadit. To bych asi vyletěla z kůže.

„Otázky? Ano, asi jich pár mám.“ Přitakám a upřu pohled na starého mistra. Na rozdíl ode mě z něj sálá takový klid. Skutečně spolupracoval s Magistériem? Zrovna on? Jeho další nabídka ale zadrnká na vhodnou strunu.

Opravdu všechny otázky? Přimhouřím lehce podezřívavě oči. „Dohodu? Dobře… Dobře…“ Přemýšlivě sis jej přeměřím pohledem, ale je mi jasné, že tady říct ne nemůžu. Bude lepší souhlasit a pak tohle celé nasměrovat směrem, který se bude hodit mně, než nechat mistra, aby se aktivně vyptával. Postavit se ke kormidlu. Navíc ta jeho protinabídka je více než zajímavá, pokud ji tedy myslí skutečně vážně. Ale je to Sivak, tomu bych to i věřila.

„Tak… platí.“ Kývnu, ale nedojdu ke stolu, abych si s ním snad potřásla rukou. Místo toho je způsobně sepnu před sebou a zůstanu dál stát uprostřed místnosti, než se dlouze nadechnu. Je to jen další jeviště. Nic jiného. A tohle bude delší monolog.  

♬♬♬♬♬

„Asi chcete vědět o tom, co se mi stalo před pár dny?“ Je to spíše kontrolní otázka, na kterou mistr ani nemusí odpovědět. Moc dobře vím, proč tu jsem. Tedy… snad.

„Bylo to ten den turnaje… Později ten den. Mnohem později.“ Dodám důrazně, aby si snad někdo nemyslel, že jsem se bohapustě válela celý den v posteli, i když...  

„Šla jsem se trochu prospat a vzbudila jsem se za tmy. Bylo to zvláštní. Nemohla jsem se pohnout, jen jsem ležela jako přikovaná k matraci, ale pak jsem si všimla té ženy, co tam najednou byla také. Říkala jsem o ní mistrovi Wertherovi. Ona… vystoupila ze stínu v rohu pokoje a šla ke mně. Vypadala sama jako… stín? Až pak, když byla blíž, viděla jsem i její bledou tvář, spíše masku, a ty neustále se vlnící černé vlasy. Mluvila na mě. Jako kdyby ten šepot vycházel odevšad. Prý jsem se konečně probudila. Konečně bděla. A také… Mně nazvala Dcerou, která jí chyběla?“ Zavřu na chvíli oči, jak lovím ty stále ostré vzpomínky z paměti a na okamžik se odmlčím. „Snažila jsem se s ní mluvit. Zeptat se, kdo to je. A ona mi pověděla, že… jsem na ni zapomněla? Nechápala jsem to, ale pak mi něco ukázala nebo mně tam spíše vzala? Nevím přesně. Ocitla jsem se v minulosti.“ Nezastavuji se ve svém přednesu, který je i přes prazvláštní téma srozumitelný a bez delšího zadrhávání. Ačkoliv to zní vlastně celé tak trochu šíleně, už jsem vyprávěla šílenější historky a odehrála i zvláštnější role. Na něco se mi má divadelní průprava nakonec hodila. Kdo by to byl ale řekl, že zrovna na tohle?!

„Dotkla se mě a byla jsem pak… doma. Myslím tím opravdu doma. Tam, kde jsem žila se svou matkou. Moc si toho z té doby nepamatuji, ale tohle bylo tak přesné. Byl to ten den, kdy… Kdy jsem ji viděla naposled, ale nebylo to přesně tak, jak jsem si to pamatovala.“ Polknu a na chvíli se zamyslím, jak vůbec celé tohle klubko zamotaných nití uchopit a podat to tak, aby mistr skutečně pochopil. „Víte, vždy jsem myslela, že má matka, co byla nemocná, mě poslala do vesnice pro medicínu a já se v tom zimním lese ztratila. Byla jsem ještě tak malá. Pár zim? Ale… Ale teď to bylo celé jinak. Viděla jsem samu sebe, to malé děvče, pod schované stolem a má matka… Ležela v krvi na posteli. Byla už jistě nějakou dobu mrtvá. Někdo jí podřízl hrdlo. Tedy někdo. Vím moc dobře, kdo to udělal. Viděla jsem jej. Byl to jeden z magistrů… Řekl mi tehdy, abych si hrála. Nechala mámu odpočívat. A dal mi… hračku.“ Zkřiví se mi rty do opovržlivého úšklebku. Nechal tam malé dítě vedle vychládajícího těla její vlastní matky, aby co? Pomalu umrzla? Však, co by čekalo takové malé samotné dítě tak hluboko v lese? Jen protože neměl odvahu na to dotáhnout věci do konce, i když by to vlastně bylo milosrdnější.

„Ehm, tady… Nevím, jestli to k něčemu bude, ale tohle si pamatuji, že na ní bylo vyřezané. Možná je to jen hloupost. Nevím.“ Vytáhnu z kapsy přeložený kus papíru se zakreslenými neznámými symboly a udělám pár kroků k Sivakovu stolu, abych mu papír opatrně podala a zase ustoupila.

„Pak to začalo být zvláštní. Mluvila jsem sama se sebou… Ta dívka, já, ehm, ona si myslela, že jsem ona? Má matka. A tehdy se to začalo shodovat s mými vzpomínkami. Oblékla jsem ji a poslala do města. Přesně jako si pamatuji, že se to stalo.“ Krátce zalétnu pohledem k Sivakovi, zda se vůbec ještě tváří, že něčemu z toho věří, ale pak prostě pokračuji. Chtěl vědět, co se stalo, tak se to dozví. Alespoň tyto části.

„Ta žena… Chtěla, abych si na to vzpomněla. Jak přesně se to stalo. Proto mi asi ukázala věci i z pohledu…. Mé matky. Vím, zní to šíleně, ale v jednu chvíli jsem byla jí, když ležela v té posteli a… Do poslední chvíle nevěděla, že je tam někdo další, než už bylo příliš pozdě.“ Zajedu si prstem ke krku, abych si mimoděk trochu poupravila límec, zatímco se mi opět vybavují vzpomínky na tu řezavou bolest a pach krve.

„Ta žena ze stínů zmínila něco o přání umírající dcery, co… zhřešila? Prý má mnoho jmen, ale žádné přesné mi neřekla, i když jsem se jí na to ptala. Snad jen… že jednou ponese i to mé? Nazývala mne jejím malým stínem. Bylo to zvláštní, ale… Neměla jsem pocit, že by mi chtěla ublížit. Jestli rozumíte.“ Opět pohlédnu na mistra za stolem.

„A… poslední věc, kterou mi řekla. Hledej spásu ve stínech, Dcero. Jen tam budeš v bezpečí, až přijdou.“ Doplním poslední slova, která jsem od ní slyšela.

„Víte… nepřišla mi zlá. Naopak, nevím, jak to říct. Trpělivá? Mluvila jsem s ní, ona mi odpovídala a… Naopak to byla ona, kdo mě označil za nedočkavou, heh. Hmm, jsem přesvědčená, že mi tehdy před lety opravdu pomohla. I když to zní celé naprosto šíleně.“ Rozhodím mírně rukama, ale i kdyby mi to Sivak nevěřil, tak si za svou verzí stojím. Viděla jsem to. Byla jsem tam.

„A pak, když jsem se probudila, cítila jsem se odpočatá a především… vyléčená. Zranění z turnaje a… ehm dalších věcí, se mi zhojila. Jen tak. Jen jsem měla opravdu hlad. To bylo vše. Po tom, co jsem ale viděla, že magistr zabil mou matku, měla jsem pro to celé jisté… hmmh, vysvětlení. V Cziernowodě se to pak opakovalo. Ne tedy až tak přesně. Podařilo se mi to celé přivolat, jen tentokrát vědomě, ale nedopadlo to moc dobře. To vám jistě mistr Werther už řekl.“ Nechce se mi zrovna příliš zabíhat do podrobností, že jsem po něčem takovém sahala, abych prostě vystřízlivěla a zároveň nechci příliš rozebírat Tobiasze a jeho partu. To sem nepatří a pokud by to Sivaka zajímalo, jistě se doptá spíše Werthera, který o tom bude vědět víc.

„Bylo mi opravdu zle, ale naštěstí mě našel mistr, který mi pomohl.“ Zvolím raději tu kratší variantu, protože o těch záhadných černých ampulích se nechci moc rozpovídat. Ještě by Sivak přišel na to, že jsem ji toho večera neviděla poprvé, a to by mohl být skutečně problém. „A pak… Pak jsem zjistila, že se mi hojí sama od sebe lehká škrábnutí a další podobné rány… Naštěstí už bez toho hladu.“ Dodám šeptem trochu rozpačitě. Chvíli to vypadá, že budu končit, ale nakonec si vzpomenu na ten stín v Bartelově stanu a nejistě mlasknu.

„A ještě je tu jedna věc.“ Lepší bude to říct teď. Je to vlastně jen teorie. Nic to nemění na tom, že jsem se vrátila. Neudělala jsem žádný přešlap a navíc… Čím větším množství informací mistra Rallika zahltím, tím spíš se nebude vyptávat na zbytečné věci, jako třeba na Kaina. Protože TO by mohl být opravdu problém!

„V Cziernowodě byli na slavnostech i potulní kejklíři. Já… poznala jsem je. Byli to ti, kteří mě vychovali. Mistrovi jsem to neřekla, protože jsem to nepovažovala za… důležité. Ne po těch letech.“ Teď už volím slova opatrně, pomalu a na Sivaka se prakticky nedívám. „Zjistila jsem ale, že z těch, které jsem znala, už skoro nikdo nežije. Mluvila jsem s Bartelem, principálem. Ten se o mě se ženou staral, než mě sestra Margery odvedla. On… bál se mě. Obvinil mě z neštěstí, které je před pěti lety potkalo. Z toho, že… Že všichni umřeli. Na nějakou nemoc. Jen pár se jich zotavilo. Muselo se to stát nedlouho poté, co jsem byla odvedená a… Prý to bylo všechno kvůli mně. Prý jsem je zabila já. Všechny.“ Vydechnu a zavřu oči. „Prý jsem jim přinesla jen smůlu a neštěstí.“ Špitnu skoro neslyšně, zatímco očima propaluji zem. Chvíli tak zůstanu, než potáhnu ostře vzduch do plic a zase se narovnám.

„To je vše… A teď.. Můžu se ptát já?“ Zeptám se mistra, ale dám mu jen chvíli na odpověď, protože svou otázku už nosím v hlavě dlouhé roky. Možná Sivak čekal, že se budu ptát na schopnosti, magii, Společenství, všechno tohle, ale to mě v tuto chvíli nezajímá tolik jako jedna naprosto jiná věc. A on sám řekl, že odpoví na všechny otázky, takže… Upřu na něj nezvykle pevný a rozhodný pohled, zatímco ruce bezděčně sevřu v pěst.

„Proč jste rozhodl, aby zavraždili Kirila a Justynu? Zvlášť, jestli byli... také jiní? Jako ostatní tady?“

Elzbieta

Přeci jen se ti podaří mistra Morozova překvapit. Možná až rozhodit. „Cože ti ukázala?“ vypadne z něj zaraženě než se stačí ovládnout. „Dobře, o tomhle bude chtít mistr Rallik slyšet, Elo. O tom, co ti ukázala, i co… Víc udělala, ano?“ promluví na tebe a tobě rychle dojde, že ho nerozhodilo to, že se ti ona neznámá žena objevila v pokoji, ale to, co ti ukázala. A to dost na to, abys mu tím na chvíli sejmula tu masku klidu a nadhledu.

„Ano, řekl,“ potvrdí ti vzápětí. Těžko říci, o čem všem jim Werther pověděl. Co slyšel. Viděl. Představa, že snad mohl slyšet cokoliv ze stanu, kde ses setkala na popud Kaina s Bartelem… Mohlo by s tím snad nějak souviset, jak v jednu chvíli málem zhasla lampa? Přísahala bys, že jsi tam někoho viděla… Co když to byl Werther a věděl tak všechno? Je to znepokojující představa.

„Dobře, to rád slyším,“ skoro to působí, že se snad Kostadin i pousměje, vidíš mu to na očích, když souhlasíš, ovšem nakonec to neudělá a vážný výraz z jeho tváře jen tak nezmizí. „A ne. Nejsi jediná… Mistr Rallik ti to všechno vysvětlí,“ potvrdí ti to, co předtím Werther naznačil.

A pak… Přeci jen koutky jeho rtů cuknou do krátkého úsměvu, či spíše jen jeho náznaku. „Ty přeci zvládneš všechno, Elo, ne?“ dodá o poznání tišeji. Udělá ještě několik kroků a pak se bez varování zastaví. A to přímo u těžkých dřevěných dveří s ozdobným železným kováním. I ty si dobře pamatuješ. Za nimi se skrývá Sivakova pracovna, od které vás nyní dělí jen jedno zaklepání.

A ani to na sebe nenechá dlouho čekat. Kostadin si počká na tlumené pozvání, které se ozve zpoza dveří a bez váhání je otevře. Dovnitř vejde první a naznačí ti, abys ho následovala. Poté ti věnuje už jen jediný pohled, snad i náznak toho povzbudivého úsměvu a bez zbytečných slov zkrátka… Odejde a zanechá tě tam samotnou.

„Rád tě vidím, Elzbieto. Už jsem se bál, že se tě dnes snad nedočkám,“ zazní směrem od stolu, za kterým Sivak sedí. Má na něm rozložených několik listin i malých srolovaných svitků, které působí jako takové ty malé zprávy, které se připínají na nohy havranům a holubům. Z hlasu mistra nezaznívá žádná zloba či podráždění. I když něco takového ze Sivaka cítíš jen málokdy. Většinou je… Klidný jak stojatá voda.

„Posaď se,“ ukáže směrem ke stoličce vedle svého stolu. „Nebo zůstaň stát, co ti bude příjemnější,“ dodá s lehkým pokrčením ramen.

„Musíme si promluvit, Elo. Předpokládám, že musíš mít otázky, že?“ cítíš na sobě pohled těch ocelově šedých očí, které tě upřeně sledují. Každý tvůj pohyb i záchvěv ve tváři. „Uděláme dohodu, co ty na to? Ty mi řekneš, co se stalo. A já ti pak odpovím na všechny otázky, které budeš mít,“ navrhne ti.

Známou cestou

Několik minut?! Ne, nezopakuji po Kostadinovi ta slova, čelist mi však trochu poklesne v neskrývaném překvapení. Co překvapení. Šoku! To jsem ohluchla nebo mi někdo dal něco do pití a nebo… Ani vlastně nevím. Spalo se mi opravdu dobře. Až moc dobře. Celé to bylo tak zvláštní!

Nic dalšího k tomu ale nedodávám. Ještě bych se do toho sama zamotala a to nechci. Vyjdeme proto chodbou a já se držím po Kostadinově boku. Tu potřebu některých chodit pár kroků za mistry jsem nikdy nepochopila. Rozhodně je takto snazší vést konverzaci, čehož záhy využiji.

Moje první otázka nepadne na úrodnou půdu. Kostadin ji totiž hned stočí na mě a zažene mě tak trochu do kouta, což je patrné i na mém trochu zaskočeném výrazu. „Zvláštního? Hmm, nevím. Poslední dny se toho děla spousta. Ale… Asi raději nic.“ Uteču pohledem raději ke kamenným stěnám, kolem kterých procházíme. Je mi jasné, že tady z Kostadina nic nevydoluji, a ještě bych si mohla nepříjemně naběhnout. Nechám to tedy být.

To však neznamená, že by byl ušetřen mých dalších dotěrných dotazů. Vyslovím opatrně trojici slova v tom zvláštním jazyce, kterým jsem slyšela mluvit pouze jeho a tu… ženu ze stínů. Sleduji mistrovu tvář, zda se v ní něco mihne. A skutečně… ačkoliv žádné překvapení to pro něj není. Nepůsobí z toho ale nijak nadšeně.

A pak zazní ta stejná slova, které už jsou v našem jazyce však srozumitelná.

„Aha…“ Hlesnu skoro bezdechu, když si vybavím, že i takto mě ta žena oslovovala. „….A děkuji.“ Přispěchám pak rychle se zaslouženým poděkováním.

„Kde? Hmm… Pár dnů nazpět.“ Zamyslím se na chvíli. Měla bych mu to říkat? Řekla jsem to ale Wertherovi, i když ne nijak detailně. Pokud to už ale vše řekl zde, nemám důvod to skrývat.

„Řekla mi to ta žena v mém pokoji… Když mi ukázala, jak zabili mou matku.“ Špitnu, aniž bych se ale při těch pár slovech dívala na mistra po mém boku. „Werther… mistr, říkal, že tohle dělá. Ale já myslím, že udělala víc než jen to.“ Dodám trochu neurčitě, když si vzpomenu na celý ten zážitek, který se opravdu zdráhám nazývat snem. Rozhodně to nebyla jen vize, vzpomínka… Jak to říkala? Že minulost a přítomnost se prolínají? „Za což bych jí měla být asi vděčná a…“ Další slova se mi ale zadrhnou v hrdle, když si uvědomím, kam přesně jdeme. Znám to tady!

Nebyla jsem tu už pár roků. Naštěstí. Stále jsem si totiž pamatovala svou poslední návštěvu zde. Tu bezmoc, smutek… i ten ochromující strach, který přehlušil bublající vztek na všechny a všechno.

Byli to moji přátelé a byli…! A oni je zabili… Jen tak! I po těch letech to uvědomění bolí. Tím spíš, když tu pokračuji v životě, jako kdyby se nic nestalo. Vypadnu z rytmu, a aniž bych si to uvědomila, opět žmoulám mezi prsty nervózně lem své tuniky. Proč si se mnou Sivak nemůže promluvit jinde? Třeba co možná nejdál odtud?

„O-opravdu? Řekl?“ Vyhrknu a otočím se na Kostadina. „Hmm, já se nebojím, že… že…“ Že co? Přiznala jsem, co se mi stalo zde v panství, ale neřekla jsem Wertherovi ani slovo o tom, co se dělo v Cziernowodě. O té nemoci, mrtvých, o mém dalším léčení a... dalších věcech. Tím spíše se můžu uklidňovat, že toho se snad tento rozhovor týkat nebude. Ostatně už jsem se bála, že to se mnou skončí špatně, když se Werther dozvěděl, že mám i trochu jiné schopnosti. Teď už… Ne, nečekám, že by mě tu za něco takového přivázali ke kůlu a zapálili.  

„Že to dopadne dobře. Rozumím.“ Kývnu o něco odhodlaněji na Kostadina.

„Chápu, že asi nejsem jediná…“ Nechám svá slova vyznít do jakýchkoliv souvislostí, které si mistr v hlavě utvoří. Nakonec mi těch pár slov, co mi tehdy Werther řekl, tohle celé značně usnadňuje. Necítím se až tak slepá a nic netušící. I ta trocha se v takové situaci počítá.

„To zvládnu.“ Povytáhnu koutky do stále poněkud nejistého úsměvu. Vlastně ani nevím, komu z nás to teď říkám. Svěsím však ruce, narovnám se v zádech a přestanu donekonečna protáčet mezi prsty lem oděvu, abych se nachystala, než budu uvedena k Sivakovi.

Kazandra

Eryn skutečně stojí až nepříjemně blízko na to, že sis jí nevšimla, dokud nepromluvila.  Ovšem byla to právě Eryn, ta lepší z vás. Nebo jsi zkrátka byla jen příliš zabraná tím, co se dělo na nádvoří? Pěkný pohled to nebyl, jakkoliv komukoliv nezasvěcenému by to připadalo jako neškodné. Jakýpak trest? Ale ti jsi moc dobře věděla své. Viděla jsi to. Nicméně pak si všimneš, že dívka nemá boty a chodí tu po chodbách bosá, dokonce i přes zimu, co se vkrádá společně s podzimem a nocí do většiny chodeb v sídle krom těch, kudy vedou komíny ve stěnách. Jistěže jsi ji nemohla slyšet, jak k tobě jde…

„Není vůbec zač,“ odtuší Eryn a tón, kterým to vysloví ti jasně říká, že skutečně vůbec není zač. „Co Ela? Vrátila se s vámi? Dle toho klidného výrazu předpokládám, že ano,“ zeptá se tě rádoby konverzačně, ale stejně tak dobře víš, že Eryn s nikým z vás obvykle tyhle malé nicotné rozhovory nezapřádá. Ačkoliv těžko říci, jak to mají s Lukyanem, do toho nevidíš. Nebo aspoň ještě nedávno jsi do toho neviděla.

„Uzavírali se na to sázky. Krisztián bude zklamaný, opravdu tomu hodně věřil,“ levý koutek jí povyjede na okamžik nahoru.

„Svým lajdáctvím při dnešním opakování přechodů mezi krátkým a dlouhým výpadem,“ trhne rameny a drobně nakrčí při těch slovech nos na znamení toho, co si o tom myslí.

Více se tě nesnaží zadržet a ani se o nic nepokusí, když procházíš kolem ní chodbou pryč. Nepřipojí se k tobě, namísto toho ji zahlédneš, jak se zastaví na místě u okna, kde jsi ještě před chvílí stála ty a opře se tam lokty o parapet. Sklopí hlavu a s dlouhým výdechem…

… ti zmizí z dohledu, když zajdeš za roh a pokračuješ dál k jídelně. Je prázdná, nikdo tam není, avšak k tvé vlastní úlevě jsi dnes večeři neprošvihla, a dokonce zde zbylo i dost jídla. Na druhou stranu, dvojčata patřila mezi největší jedlíky, k tomu Isaiah i Lukyan, kteří se na večeři také nedostali… Není se čemu divit, že tu zbylo tolik jídla.

Z polévky ve velké terině ještě stoupá pára na znamení, že je horká. Voní to jako silný masový vývar se zeleninou a česnekem, ke kterému zde máte nachystaný chleba a staré známé placky a pár kousků sýra. Je to dobrá a zároveň lehká večeře, co tě příjemně zasytí…