Andor.cz - Dračí doupě online

Nejlepší z možných

Opravdu nechápu, proč mě nikdo nevzbudil. Mohli přeci zaklepat! Věděli, že už jsem zpátky. Věděli… Letí mi hlavou nazlobené myšlenky, zatímco se snažím moc nepřizabít po cestě ke dveřím. Takhle dlouho jsem nespala… No, snad nikdy. A jestli někdy, tak rozhodně ne takto tvrdě. Možná, že mě přišel vzbudit Isaiah? Vzpomenu si na ten opatrný šepot zpoza dveří, ale to byla ještě noc a k buzení to mělo daleko. Ale to je jedno. Teď už je to všechno jedno. Hlavně musím…! Zalomcuji zamčenými dveřmi a jen jim věnuji překvapený pohled, než mi dojde, že je musím v první řadě odemknout. Klíček zarachtá v zámku a já jimi trhnu tak prudce, až mě ovane poryv rozraženého vzduchu.

Začnu ze sebe okamžitě sypat omluvu i jakés takés vysvětlení, protože ať už je za těmi dveřmi kdokoliv, nezněl nadšeně. Pohled mi v první chvíli padne na vysoké kožené boty, které hned zúží možnosti toho, kdo by mě tu mohl v tuhle pokročilou denní dobu přijít tahat z postele. Ještě ale, než o tom začnu sáhodlouze přemýšlet, zvednu svůj pohled a očima vystoupám až k té známé tváři.

Krátce střižené plavé vlasy rámují ten ostře řezaný obličej, zatímco na sobě cítím pohled jeho světlých očí. Je to dosti přísný pohled, ačkoliv zrovna u Kostadina vím, že ve skutečnosti mohou být věci i trochu jinak. Oproti jiným mistrům byl Kostadin rozhodně jeden z těch laskavějších. A vlastně kromě Werthera to byl i někdo, koho jsem na tomto místě měla svým způsobem ráda. Za současné situace to byla snad nejlepší možnost z těch, kteří by mě sem mohli přijít budit. Snad…

K jeho povzdechu se přidá krátce i ten můj, úlevný, když mi tak trochu nechtěně uteče, ale opravdu jsem ráda, že tu stojí on, a ne třeba Jitřenka. Brrr!

„Čas? No… Asi ano, ehm, omlouvám se, mistře. Asi jsem spala moc tvrdě.“ Skloním vyhýbavě pohled k zemi a nejistě si zastrčím pramen vlasů za ucho. Tedy, pokusím se o to, protože to, co tam nahmátnu má k nějakému učesanému decentnímu pramínku daleko. Očima mi probleskne zděšení, když si sáhnu na stranu hlavy, která se po pohmatu jeví spíše jako kdyby si v ní vrabci udělali hnízdo. Strašné! Prostě strašné! A dost možná i horší než strašné, když na to upozorní už i Kostadin!

„Vlasy? Dobře, dobře… Zkusím to. Bude to jen… Cože? Sivak?“ Střelím pohledem po Kostadinovi, když zmíní jméno starého mistra. Sivak? Osobně promluví? To nevěstí nic dobrého, ačkoliv… Werther tehdy v cziernowodské uličce říkal, že by mi k tomu mohl něco říct. Souvisí to? Šlo to tak rychle? To a nebo se někdo dozvěděl, co všechno jsem prováděla a vykládala předevčírem Kainovi a pak to nebude ani trochu pěkný rozhovor. Ani… trochu!

Kostadin jako kdyby vycítil, kam se ubírají mé myšlenky, anebo si snad všiml té smrti, co mi probleskla doširoka rozevřenýma očima, mě však záhy uklidní.

„Vážně nechystá?“ Povytáhnu lehce podezřívavě obočí, ale pak si uvědomím, s kým mluvím, a tak pohled zase rychle sklopím. „Dobře, bude to jen chvilka. Možná trochu delší chvilka.“ Přejedu s útrpným výrazem dlaní po tom chuchvalci, který byl dříve vlasy a pak udělám krok zpět, abych dveře zavřela. Dle bouchnutí možná trochu rázněji, jak jsem z toho všeho ještě tak poplašená.

„Pardon!“ Zavolám bez rozmyslu skrz dveře, aby si to snad mistr nevykládal nějak osobně, než se otočím na patě a začnu se rychle přehrabovat ve skříni a tahat z ní nějaké vhodné kousky oblečení. Obléci se do jedné z tunik a kalhot není až takový problém, ale ten hlavní nastane pak. Vezmu do ruky hřeben a přivřu oči.

„Proč… Proč já?... Sakra… Tsss!“  Sem tam mi uteče bolestivé zasyknutí, zatímco se snažím rychle a poněkud nešetrně rozčesat zacuchané vlasy. A skutečně, nakonec je to něco, co mi ze všech příprav zabere nejvíc času. Nesnažím se to ale dotáhnout k dokonalosti. Ne teď, když Kostadin určitě netrpělivě přešlapuje za dveřmi. Jakmile je dostanu do použitelného stavu, vyčešu je do nedbalého drdolu a nechám je prostě tak. Zvlášť na mě je to dost lajdácké, ale nedá se nic dělat. Není čas.

Když vracím hřeben do jednoho ze šuplíků u stolku, všimnu si hromádky papírů, které jsem tam nechala pár dnů zpátky. Na jednom jsou ty podivné symboly, které jsem si zakreslila po tom snu nesnu a na druhém několik slov, na které jsem se chtěla zeptat Kostadina. Ideální! Střelím pohledem ke dveřím, za kterými je právě on! Prostě osud! Rychle papíry přehnu a strčím do jedné z kapes, pak už vykročím ke dveřím, jenž otevřu o poznání spořádaněji než poprvé.

„Hotovo.“ Věnuji Kostadinovi omluvný úsměv, než s ním vykročím chodbami sídla. Chvíli jdu vedle něj tiše, bez jediného slova. Pouze mi k němu co pár kroků zalétne zamyšlený a někdy i zvědavý pohled. Říkal Werther, že jsme tu všichni jiní? Nevydržím ale mlčky dlouho.

„Ehm, předpokládám, že se tu za ty tři dny nic zvláštního nestalo… mistře?“ Přeci jen promluvím, když si vzpomenu na ten včerejší návrat doprovázený zvukem trestu. „Já… ještě jednou se omlouvám. Nevím, proč jsem spala tak…hmm, moc. Ty poslední dny ale byly docela…“ Zvednu pohled ke stropu, jak se snažím najít to vhodné slovo, co by jasně a stručně popsalo opravdu všechno, co se stalo. „…divoké.“ Otočím se s křivým pousmáním na Kostadina, jehož medicína mi tam dost možná i zachránila život. Ať už se mi dělo cokoliv, když mě Werther našel. Ví to? Řekl mu to Werther? A co všechno jim Werther vůbec řekl?

Chvíli jdeme a míjíme okna, které prosvětlují dlouhou, ale jinak prázdnou chodbu jasným denním světlem. Vydržím je sledovat ale jen chvíli, než se opět nadechnu ke slovům.

„Nemohla bych se vás na něco zeptat, mistře?“ Vyhrknu bez delšího přemýšlení, zatímco mi ruka zajede do kapsy s přeloženými papíry. „Bude to jen taková drobnost.“ Mumlám, do šustění papírů, aniž bych vlastně čekala na jeho odpověď, než rozložím ten správný. Nechci to říct špatně. Ne před ním.

„Mo sgàile beag,“ Zopakuji pečlivě a pomalu ta slova z úst stínové ženy, jenž mi stále znějí v hlavě, když si vzpomenu na tu její návštěvu. Zdá se to dávno, a přitom jako kdyby to bylo včera. „Nemohl byste mi prosím říct, co přesně to znamená?“ Zeptám se ho jakoby nic, zatímco na něm doslova visím pohledem.

Elzbieta

Je tak trochu zázrakem, že se tou překotnou cestou z postele ke dveřím nepřerazíš o vlastní nohy, jak prudce vyskočíš a div se ke dveřím nerozběhneš. Paprsky slunce opírající se do hrbolatých skleněných tabulek zavřeného okna ti dávají jasně najevo, že jsi zaspala. S trochou štěstí jen snídani, avšak máš takové neblahé tušení, že i obvyklý ranní nástup. Prostě jen tak. Ani si nevzpomínáš, kdy se ti něco podobného stalo naposledy, bude to už… Opravdu dlouho. Přesto si nyní ani neuvědomuješ, že by ses snad nad ránem, byť na chvíli probrala a přetočila nakonec na druhý bok. Dokonce ani to, že by se tě snad někdo pokoušel budit… Bývalo přeci zvykem, že pokud někdo zaspal, tak pro něho někdo zaběhl, aby ho probudil. Přesto si nic takového nevybavuješ… Že bys spala tak tvrdě?

Ovšem na ničem z toho nyní nezáleží. Splašené myšlenky letí stejně jako ty směrem k neprozřetelně zamknutým dveřím. Chvíli s nimi bojuješ, než ti dojde, proč ti nejdou otevřít. Rychle tak otočíš klíčem v zámku a o to prudčeji vezmeš za kliku, abys otevřela. Stane se tak akorát v okamžiku, kdy na ně opět dopadne pěst, aby důrazně zabušila na dveře na znamení, že bys opravdu, ale OPRAVDU měla okamžitě vylézt z postele.

Vyhrkneš rychle svoji omluvu a na okamžik nastane nepříjemné ticho. Až nyní máš prostor se nadechnout a zvednout pohled z pánských kožených bot a nohou nahoru, abys konečně zaostřila na toho, kdo se ti dobýval do pokoje.

Ten krátký okamžik přeruší Kostadinův těžký povzdech, ve kterém se mísí podráždění a úleva. Ucítíš na sobě pohled jeho světlých pronikavých očí, se kterými tě sjede od hlavy až k patě. A opravdu tak trochu v první chvíli působí jako by se mu ulevilo. Jako by si to ovšem sám uvědomil, cuknou mu koutky a ze rtů se stanou přísné linky.

„Nějak ti utekl čas?“ zopakuje po tobě a povytáhne obočí. Ovšem aspoň si můžeš být jistá, že navzdory ostrému tónu hlasu tě za tohle nezpohlavkuje jako někdo jiný. Nebo hůř. Pozdní příchody se exemplárně trestaly a mnohdy se trest vztahoval na všechny bez ohledu na to, kdo byl onen opozdilec.

„Ty jsi vážně… Neuvěřitelná, Elo. Jsi zpátky jak dlouho? Celý půl den? A už tě musí mistři tahat z postele?“ pokárá tě a výraz v jeho tváři přeci jen trochu změkne jako by se snad doopravdy ani nehněval… I když jistou rozmrzelost z něj čteš.

Krátce se odmlčí a zvedne ruku, aby tě svým rázným gestem rovnou umlčel. „Převleč se a udělej něco s těmi vlasy,“ poukáže na ten zjevný fakt, že jak ti vlasy během noci pomalu schnuly, zatímco ses převalovala ze strany na stranu, tak jsi je nyní měla rozježené do všech stran.

„Chce s tebou mluvit Sivak,“ oznámí ti a dá ti pár úderů srdce, abys to vstřebala. „Počkám tu na tebe,“ dodá vzápětí a teprve až nyní odstoupí ode dveří i tebe. „… a netvař se tak, Elo. Nemusíš se bát, nikdo se ti nechystá trhat hlavu. Ani nic jiného,“ potřese hlavou.

Dobré ráno

Ležím na měkkém polštáři a hledím kamsi nahoru. To uvědomění, že jsem zpátky, zpátky ve Společenství, se na mě valí každým okamžikem tady jako vlny dorážející na pobřeží. Nechci na to ale myslet. Nechci přemýšlet o tom, co mě čeká zítra. Další dny, týdny… a možná i roky, pokud s tím něco neudělám. Ale co? Hmm, ne, teď ne. Teď raději zavřu oči, aby mi má mysl ve tmě za zavřenými víčky začala vykreslovat obrazy ještě nedávných událostí, z kterých se staly jen pouhopouhé vzpomínky. Něco, co čeká jednou nás všechny.

Nevydrží mi to ale příliš dlouho. Unavené tělo si řekne o svůj díl odpočinku a já tak usnu, skoro jako kdyby mě do vody hodil. Na chvíli mě na hladinu vědomí vytáhne tichý zvuk zaklepání na dveře. Ten rytmus poznávám. Isaiah…? Proletí mi hlavou táhlá myšlenka, zatímco se ke mně donese skoro neslyšná ozvěna mého jména. Ne, nechci si teď povídat. Nechci nikomu vyprávět zážitky z cest. Chci jen… spát. A tak se rozespale otočím a přitáhnu si peřinu až pod bradu s pevným rozhodnutím pokračovat v tom, co už jsem tak úspěšně nač…

๑ ๑ ๑

„Hmmh?“ Zamručím rozespale, když mě probere opět zvuk mého jména. Tentokrát to má ale k tomu nesmělému šepotu daleko. Opravdu velmi, velmi daleko! Otevřu oči a trochu zamrkám, když mě oslní sluneční paprsky. Ne, tentokrát se neprobouzím vedle nikoho. A ani slunce nestoupá čerstvě nad obzor jako jindy. Tohle je… „Sakra!“ Zkopu peřinu a rychle vyskočím z postele, až se málem přerazím o přikrývku, která se mi zamotá do noh. Musím udělat pár klopýtavých kroků a přidržet se stolku, abych se nenatáhla jak dlouhá, tak široká. Rozcuchané vlasy mi na chvíli vletí do obličeje a zakryjí výhled, zatímco židle, do které při tom vrazím, s bouchnutím spadne na zem. Skutečně se však nezdržuji tím, abych ji zrovna teď zvedala. Jen si rychle shrnu rozlétané vlasy z tváře a pokračuji spěšně ke dveřím. Stále jsem ještě rozespalá z toho až nezvykle hlubokého a poklidného spánku, že se cítím celá lehce opožděná. Ale i takto si uvědomuji to, že je to špatné. Hodně, hodně špatné!  

„Už… Už jdu.“ Mumlám trochu ochraptěle, než konečně stisknu kliku dveří, za kterou vezmu a… Dveře se jen zarazí v pantech. Ještě jednou to zkusím a…  „Co? Huh?" Jen vteřinu na to vše hledím, než mi pohled padne na klíček v zámku a dojde mi, co se právě stalo. Zamknula jsem. Včera večer… jsem…

*Cvak*

Rychle otočím klíčem a vezmu opět za kliku. Tentokrát mi vyjdou dveře vstříc a otevřou se. Možná trochu rychleji, než je běžné, protože jimi poplašeně trhnu a otevřu je tak hned dokořán.

„Já… omlouvám se… Nějak mi utekl čas. Spala jsem a… No, je ráno… A… Jen se rychle nachystám a budu… Kdekoliv, kde bych měla zrovna být.“ Drmolím vlastně jen hromadu skoro náhodných slov, než vůbec vidím, kdo přesně za nimi stojí. Ale v tuhle chvíli mě to až tak netrápí.

Z možností přicházejících v úvahu asi v tuhle chvíli není žádná ta dobrá.

Elzbieta

Avizovaná chvilka se trochu protáhne, přeci jen dostat z vlasů většinu vody ti zabere delší dobu, než jsi čekala a ani tak to rozhodně není dokonalé. Do zad se ti jako na povel začne vpíjet vlhkost, jakmile se převlečeš a vyrazíš ke dveřím. V umývárně za sebou necháváš vlhkost a páru stoupající z vody, kterou jsi nechala v zazděné kádi. Nicméně si můžeš být celkem jistá, že horkou vodu by mohl některý z učedníků ocenit, i když je už použitá.

Když odemkneš a pootevřeš dveře, tak se tvůj pohled střetne s překvapenými dvojčaty, kteří tě tu opravdu nečekali. Rozhodně ne dle toho, jak se oba tváří. Cítíš na sobě jejich pohledy, ten Arekův se zastaví na tvé tváři, kterou zcela netypicky nebrázdí ten obvyklý úsměv, co k tobě neodmyslitelně patří. Aron se nadechne, ovšem ty ani jednoho z nich nepustíš ke slovu, když se s nimi rychle rozloučíš, a aniž bys na cokoliv čekala, tak vyrazíš pryč.

„Tak… Dobrou noc?“ vypadne z Arona poněkud zaraženě.

„Ale no tak, Elo, to snad tak…“ zavolá za tebou zároveň s tím Arek, to už ovšem mizíš za roh chodby a necháváš oba bratry za sebou.

Nikoho dalšího už nepotkáš a otočením klíčem v zámku pokoje se pojistíš, že v dnešní večer už nikoho ani neuvidíš. Zůstaneš tak v pokoji jen a jen… Sama. Těžko říci na kolik je to moudrý nápad, ovšem… Kdo ví. Třeba zítra bude lépe. Snad. Nezbývá než doufat, přeci jen všechno nakonec nějak přebolí.

Spánek si pro tebe přijde nečekaně brzy poté, co přivřeš oči. Bylo to nečekaně dlouhých a náročných pár dní, co máš za sebou a ať se ti to líbí nebo ne, tak ve vlastní posteli a v přítmí svého pokoje, kde tě obklopuje ten důvěrně známý pocit, vůně i ticho… Snad až těch pár úderů srdce před usnutím si uvědomíš, jak moc unavená ve skutečnosti ze všech těch nových zážitků jsi.

Někdy v průběhu večera tě na okamžik probudí tlumené zaklepání na dveře. Opatrné, snad až váhavé. Na okraji vědomí ti dojde, že takhle neklepe žádný z mistrů, navíc ten zvláštní atypický rytmus, se kterým klouby prstů dopadají na dřevo přeci znamená jen…

„Elo…?“ zaslechneš i tichý hlas, vzdálený šepot dotírající na tvoji rozespalou mysl. „Elo,“ zopakuje Isaiah tlumeně, zatímco znovu zaklepe. Pokoj se utápí v šeru, tak světlo v lampičce dohořelo a dovnitř dopadá jen bledý svit měsíce visícího na noční nebi. Znovu se už další zaklepání ani tvé jméno už neozve a vlastně se stačí přetočit na druhý bok, abys znovu usnula a…

„… ELO!“ ostrý zvuk tvého vlastního jména doprovázený dost rázným zabušením na dveře, které snad i poskočí v pantech tě vytrhne z náruče hlubokého poklidného spánku.

Chvíli ti trvá, než se probereš dost na to, aby ti došlo, že je něco špatně. Hodně špatně. Tvůj pokoj se už dávno neutápí v hlubokých temných stínech noci, a dokonce ani v ranním řídkém šeru. Ne. Do okna se opírají zlatavé paprsky slunce na znamení, že jsi zaspala. A rozhodně ne jen o zanedbatelných pár minut…

Bez otázek

Voda je příjemně horká a prohřívá svaly až k samotným kostem. Musí se nechat, že ta práce a čas, který jsem přípravě lázně musela věnovat, za to opravdu stáli. Poslední připomínky nedávného večera jsou smyté a na kůži a vlasech zůstane jen slabá vůně mýdla a bylin. Je to vzácná chvíle klidu. Zvláště tady v panství, kdy je jindy těžké ukořistit si takové nerušené momenty jen pro sebe.

Nedá se ale říct, že by mé myšlenky nabíraly ale nějakých optimistických směrů. Naopak. Stačí mi přejet prsty po zjizvené kůži na zádech, abych si vybavila jedny z nejtěžších okamžiků zde. Následky Jitřenčina trestu, ze kterých jsem se dlouhé dny a týdny dávala dohromady. Nebýt tehdy Kostadina, tak… Alespoň, že si s tím chytře počkala až poté, co jsem musela Kirila s Justynou pohřbít tam mezi ostatními kříži. Bylo to jako…

Zrak se mi rozostří, jak se začnu propadat do vzpomínek starých doslova pár let, když v tom se ozve rána na dveře, až sebou se zašploucháním trhnu a trocha vody vycákne na kamennou podlahu koupelny. Co? Otočím prudce hlavu za zvukem, aby se ale ke mně z chodby donesly známé hlasy.

Dvojčata poznám i bez toho, aniž bych musela poslouchat to jejich neustále hašteření. K té nedokončené větě si můžu velmi dobře doplnit jedno jméno, které bych zde také očekávala. Eryn. Však to není tak dlouho, co se zde s Volchem zamknuli a dost možná to nebylo naposled. A snad ani… poprvé. Hmmh.

„Chviličku.“ Zavolám krátce, když padne jméno zbývající dívky v panství. Takže Wiola ani Eryn snad nebyly na tom nádvoří s… Volchem? Ať už se tu stalo cokoliv, byla jsem teď opravdu ráda, že jsem nepokoušela své štěstí a nešla se tam zvědavě podívat. Volcha bych dnes opravdu potkat nechtěla. A vlastně ani zítra, kdybych k tomu měla co říct.

Voda trochu více zašplouchá, jak vstanu z vany, abych se natáhla pro větší kus látky sloužící jako osuška a setřela si vodu z těla. „Možná trochu delší chviličku.“ Doplním, když se snažím vyždímat co nejvíc vody z dlouhých vlasů, abych si hned nezamokřila čisté oblečení. I tak ale spěchám. Pokud už tu jsou Arek s Aronem, možná tu budou brzy další a já tu nechci mít za dveřmi zástup plný zvědavých pohledů. Už tihle dva budou stačit. A tak jakmile to alespoň trochu jde, natáhnu si volnější kalhoty a lehkou lněnou košili s nenápadným vyšíváním. To byla moje zásluha. Zjistila jsem, že sice mistři proti výraznějším úpravám střihu často protestují, ale vyšívání účelnost oděvu neměnilo a mohly se i tak daly přidat zajímavé barvy a vzory. Ideální činnost na dlouhé bezesné noci, kterých jsem zažila za poslední roky opravdu nepočítaně.

Nakonec si nazuji suché boty a vyrazím ke dveřím. Otočím klíčkem v zámku a pomalu je otevřu, abych vyhlédla na chodbu.

„Promiň, Arone, ale nejsem Wiola.“ Pohlédnu na jednoho z mladíků, kteří oba vypadají, že je někdo prohnal pořádným drilem. Co se tady zase muselo stát? Svraštím obočí, když je tam tak vidím a všimnu si toho potu i krve. Ne, neusmívám se jako jindy. Vlastně můj hlas je na mě nezvykle monotónní. Snad na chvíli zaváhám, když se mi dere na jazyk otázka, co přesně stalo. Ale zase ji spolknu. Otázky plodí otázky a je mi jasné, co by následovalo po ní. A tentokrát mým směrem.

 „Areku, Arone… Ehm, nebudu vás zdržovat. Uvidíme se… zítra. Dobrou noc.“ Přinutím se ke krátkému nevýraznému úsměvu, než se mezi nimi prosmýknu, aniž bych za sebou zavřela dveře a vyrazím rychlým krokem chodbou pryč. Ohlédnu se jen jednou, než mi zmizí za ohybem chodby. Ať už se dnes stalo cokoliv, on mi to někdo i tak brzy řekne. Tyhle věci se neděly až tak často, aby se to považovalo za něco nezajímavého.

Wiola. Kde té je teď konec? Na druhou stranu bylo vlastně pěkné, že o ni měl Aron starost. Bylo by to vlastně skoro až úsměvné. Nakonec si to Wiola nezařídila až tak špatně na možnosti, které život zde nabízel.

Rozhodně svou kamarádku ale nejdu hledat. Ne, té bych se už tak snadno nevykroutila, a i když jí jistě jednoho dne povím o tom úžasném dnu první poslední, dnes… Dnes ještě ne. Některé věci se před tím musí usadit.

Dojdu proto zpátky do svého pokoje, abych poslední metry skoro už běžela. Pro jistotu. Zabouchnu za sebou dveře a… zamknu. Také pro jistotu. Dnes už nechci nikam chodit. Nikoho vidět. Rozsvítím těch pár svící v pokoji a převléknu se rovnou do noční košile. Bude to tak pohodlnější a je to také snazší, když se o ni se mnou nikdo tentokrát nepřetahuje.

„Hmmmh.“ Povzdechnu si posmutněle, zatímco si prohrábnu vlhké vlasy a posadím se na stoličku ke stolku, abych se pustila do jejich mechanického rozčesávání. Když jsem se vším hotová, potichu si vybalím konečně všechny věci z cestovního vaku. Roztřídím čisté a špinavé oblečení, dokonce i to potrhané. Na chvíli se zastavím, když v rukách sevřu ten barevný šátek, který jsem si koupila na tržišti. Koutky mi v ten moment poskočí do zamyšleného úsměvu. Je to pěkná připomínka na ten jediný den.  

Opatrně ho složím a schovám do skříně mezi mé ostatní věci, než pár kroky přejdu pokoj, abych se posadila na postel, než si pak do ní jen tak lehnu a zahledím se do známého stropu. Ještě dnešní večer snad bude klid, než to zítra začne zase vše nanovo. Přivřu oči a dlouze vydechnu…

A já to zvládnu.

Vždycky to nějak zvládnu.

Kazandra

Zamíříš stejně jako Ela do patra na pokoj a jakkoliv vedou vaše kroky stejnými chodbami, tak nekráčíte bok po boku. Naopak, zahlédneš Elu, jak ti mizí z dohledu za zákrutem schodiště a dříve, než stačíš vejít do patra, tak jsou její dveře už zavřené a všude panuje ticho. Ovšem to ti nevadí, klid naopak vítáš – zvláště pak ten svého vlastního pokoje. Mít po těch pár dnech soukromí mezi čtyřmi důvěrně známými stěnami…

Ovšem nezdržíš se dlouho – a vlastně ani nemůžeš, pokud chceš stihnout večeři. Představa něčeho teplého jídlu podávaného na talíři je skutečně lákavá, a tak vyrazíš z pokoje ven. Nezbývá než doufat, že dnes bude dobrý den a nebude tam čekat jen chleba s miskou sádla a trochou soli. I takové dny tu byly.

Ovšem než stačíš sejít až k těm známým dveřím jídelny, tak tě v půli cesty zastaví vlastní… Zvědavost. Co se asi děje na nádvoří? Přeci jen jste tu pár dní nebyli, kdo ví, co se za tu dobu mohlo stát. Možná nic a možná… Ne, rozhodně cvičení na nádvoří v tuhle hodinu neprobíhalo jen tak. Zamíříš tak zšeřelými chodbami, které nyní na mnoha místech ozařuje jen měkká záře lamp.

Zatímco se blížíš chodbou k oknům s příhodným výhledem na velké nádvoří, kovový zvuk střetávajících se zbraní sílí. Dost na to, abys rozeznala, že se jedná o dvě dvojice pohybující se v rychlých rytmických stále se opakujících výměnách.

Nakonec dojdeš až k oknu a vyhlédneš ven.

Otevře se ti pohled na osvětlené nádvoří. Skutečně ses ve svém odhadu nespletla, na kamenném dláždění opravdu zahlédneš dvě cvičící dvojice. Jednou z nich je Arek a Aron, zatímco v té druhé poznáváš Isaiaha a Lukyana. V rukách drží krátké meče a skutečně se pohybují v předem určené sekvenci, kdy jeden provádí výpady a druhý se brání, aby po několika úderech přebral iniciativu a vyměnili si, kdo kryje a kdo útočí. Znovu. A znovu. A znovu. Stačí ti chvíle pozorování, abys poznala, že už takhle musí cvičit… Dlouho. Jejich pohyby. Nejsou už plynulé a navazující, ba právě naopak. Trhavé, mnohdy už nedotažené, některé výpady jsou příliš prudké a jiné zase lajdácké, jak se mermomocí snaží všichni zúčastnění držet to vražedné rychlé tempo.

Důvod toho všeho spatříš vzápětí, stačí stočit pohled a trochu pohnout hlavou.

Volch tam stojí opřený zády o zeď a rytmicky tleská přesně v tom tempu v jakém se obě dvojice pohybují.

Nešetří je. Vůbec je nešetří.

A pak najednou přestane. Všichni zúčastnění okamžitě zastaví a vyčerpaně svěsí ruce s meči. Volch asi něco říká, protože vzápětí se Arek s Aronem rychle ukloní a vidíš je odcházet z nádvoří, zatímco… Lukyan s Isaiahem musí pokračovat dál…

„… jsou tam už čtyři hodiny,“ ozve se najednou z chodby tichý hlas Eryn. Stojí jen pár metrů od tebe a ramenem se opírá o kamennou zeď. „Vítej zpátky doma,“ lehce se při těch slovech ušklíbne, zatímco po tobě sklouzne její pohled.

Elzbieta

„V pořádku, Elo. Skočím pro někoho, aby to vynosili… Jen běžte,“ odpoví ti Werther a gestem ruky naznačí, že společně s Kazandrou můžete jít. Kam, to už je ostatně na vás vzhledem k tomu, že vás mistr nehodlá hnát na velké nádvoří, abyste se připojili… No, k čemukoliv, co se tam děje. Až příliš živě si to dokážeš představit vzhledem k rytmu v jakém na sebe čepele naráží. Vypadá to na opakování stále té samé sekvence útoků a krytů, dokola a dokola. Bez přestávky. Volch vás dokázal nutit v takovém mlýnku cvičit klidně hodinu bez odpočinku.

Rychle tak zamíříš pryč, opačným směrem od nádvoří i toho, co se tam děje. Jedna noha míjí druhou v ostrém tempu, které nasadíš, abys ani náhodou na nikoho nenarazila. Skutečně, nikoho z mistrů ani učedníků cestou do patra, kde máte pokoje nepotkáš, jen dvě služebné, co akorát chodí po domě a doplňují vše olej v lampách či mění svíce. Obě tě jen mlčky pozdraví a vzápětí je necháš za zády. Některé věci se zkrátka nemění.

V pokoji to vypadá stejně jako když jsi ho opustila. Zdá se, že tu za tu dobu nikdo nebyl – nikdo u mistrů ani sloužících. Dlouho se zde ovšem nezdržíš, ostatně není prostor na otálení, vzápětí se tak vydáš do velké spodní koupelny. Máš štěstí, nikdo zde není, a dokonce je zde i doplněný štos dřeva na podpal kvůli ohřevu vody.

Chvíli to to zabere, než vše nachystáš a voda příjemně horká, abys do ní mohla vlézt a aspoň na nějaký čas se ztratit před světem v páře stoupající z vodní hladiny. Nikam nepospícháš, zatím k tomu není ani důvod. Horká voda příjemně prohřívá svaly ztuhlé po cestě a smývá z kůže poslední pozůstatky noci strávené v komediantském stanu. Po těch třech dnech je to vlastně příjemné se jen tak naložit do lázně.

Když zkroutíš a natáhneš ruku tak, aby sis dosáhla na záda, nahmatáš pod prsty hrbolaté pruhy zjizvené kůže. Je jich jen pár, Kostadin skutečně uměl konat zázraky, když došlo na hojení ran. Moc dobře si pamatuješ, kolik času tvým zádům věnoval, aby se ti kůže správně zahojila a nedostala jsi sněť. I tak jsi strávila pár dlouhých dnů v nepříjemných horečkách, ani nemluvě o tom, kolikrát ti popraskaly strupy. Rozhodně to nebylo nic příjemného. O to zvláštnější je nyní těch pár jizev nahmatat. Proč ti zůstaly zrovna tyhle, zatímco zbytek zad působil netknutě? Zvláště, když se ti nyní hojily rány takřka před očima…

… z úvah tě bez varování vytrhne šum hlasu zpoza dveří. O pár úderů srdce později se ozve rachtavý zvuk kliky, který následuje dutá rána nárazu něčeho těžkého do dveří.

„… uuuh…“ Arekovo procítěné zaúpění se rozlehne chodbou i koupelnou. „Ale no tak! Tohle je zrada!“ vyhekne a dokážeš si živě představit, jak si mne rameno, kterým musel do dveří vrazit, jak nečekal, že bude zamčeno, a tak zřejmě ani nezpomalil, když bral za kliku.

„Neřvi tak, co když tam je…“ zaslechneš i Arona, který ke konci ztiší hlas natolik, že už nezaslechneš, čí jméno to mohl vyslovit.

„Já neřvu. Já jen nechci jít spát zpocenej, navíc sem stejně nechodí žádná mistra a Volch je ještě venku,“ zahučí nespokojeně Arek, který si ještě hlasitě povzdechne, zatímco ten hlas nakonec ztiší taky a skoro se zdá jako by se tam ti dva o něčem dohadovali.

V další chvíli se jako na povel ozve to jemné gentlemantské zaklepání na dveře.

„… všechno v pořádku, Wiolo?“ zaslechneš Aronův váhavý hlas. Zřejmě se ti dva museli shodnout, že jediný, kdo se tady mohl v tuhle dobu zavřít byla právě Wiola.

Když jim nakonec otevřeš, stojíš v chodbě – stejní jako před těmi pár dny, co jste odjeli. Do nosu tě doslova uhodí silný pach potu, kterým jsou oba zbrocení. Vlasy se jim lepí ke tvářím i krku, a dokonce i lehké haleny mají propocené. Zahlédneš i pár krvavých šrámů a odřenin. Večer musel být… Opravdu náročný.

Prostě jen tak

Dotknu se Wertherova ramena s tou dobře míněnou nabídkou, ale jen co se mistr trochu vzpamatuje, tak ji bez delšího zamyšlení odmítne. „Ehm,… No tak dobře. Kdybyste si to rozmyslel…“ Nechám větu nedokončenou a stáhnu se opět zpátky na své místo na voze mezi dvěma pytli. Chvíli ještě trochu zamyšleně sleduji Werthera, abych se jen trochu napřímila, když jeho slova o posteli zazvoní na povědomou strunu. Znějí tak podobně.

„Vážně, ale vážně se těším na dobrou postel. Přísahám, že pro spaní na něčem měkkém bych vraždil,“

„Hmmh, na tom něco bude.“ Zamručím tiše a raději stočím pohled kamsi do tmy. Ne, opravdu si nedovolím Werthera dobírat z toho, že je příliš zhýčkaný jako někoho jiného. Vlastně tu postel nakonec ocením po celém dni na rozkodrcaném voze také. Jen… Tyhle vzpomínky jsou ještě příliš čerstvé, aby mi to snad přišlo úsměvné. Snad… někdy jindy.

Propadneme se zase do ticha a mlčení, které brzy následuje tma. Malá lucernička se houpe na straně vozu a sem tam se od ní ozve tiché kovové zavrzání. Skoro se to až zdá, že všude kolem nás nic nežije. Jen ty stromy. Už i zvířata odtud utekla? Sem tam ukousnu kousek ze škvarkové placky, kterou mám místo večeře a prostě čekám, než…

… Nakonec dojde na to, čeho jsem se bála, ale zároveň jsem věděla, že se tomu nevyhnu. Skrz semknuté rty se jen syčivě nadechnu, když uvidím tu známou siluetu. Panství. Někdo, by snad mohl tohle místo nazývat i domovem, ale takovému slovu jsem se bránila. Tohle místo pro mě rozhodně nebylo domovem. Spíše vězením… Do kterého jsem se dobrovolně vracela. Jako kdybych měla na výběr.

Přiblížíme se k té velké černé bráně, které jsem se jako malá vždy tak bála. I teď trochu poblednu ve tváři, když jí projíždíme, ale z naprosto jiných důvodů. Ještě chybí, aby se za námi s dunivým zahřměním zabouchla. To se však nestane. Naštěstí. Ačkoliv by to pranic nezměnilo. Místo toho s námi vůz zastaví na známém nádvoří a jsme na konci cesty.

Postavím se, vezmu své věci a seskočím bez větších obtíží na zem. Wertherův výraz mne přeci jen na chvíli zarazí. Není snad rád, že jsme se vrátili? Všimnu si totiž, že se tváří dost podobně jako já. Také nevypadá moc nadšen z toho, že jsme zpátky. Ale jeho důvody jsou jistě na hony vzdálené těm mým. I tak se stejně jako ostatní otočím po známém kovovém řinčení. Trénink v tuto hodinu neznamená nic dobrého. Nesnášela jsem tyto tréninky za trest. Často jejich účelem nebylo nás něco naučit jako jindy, ale prostě jen zmordovat. Dát nám lekci. Rozhodně to tak není něco, čeho bych se chtěla dobrovolně účastnit. Ať už se tam děje cokoliv, ráda tyhle věci odložím alespoň o pár dní, než… Než se zase ozve to ostré – Elo!

„Ne, myslím, že alespoň dnes něco podobného vynechám, když výjimečně můžu.“ Zavrtím zamítavě hlavou a jen se krátce ohlédnu po Kazandře. Kdo ví, jak se rozhodne ta. Já však na ni čekat nehodlám. „Mistře, kdybyste chtěl pomoci…“ Přeci jen nakonec trochu váhavě dodám, ale Werther se zrovna netváří, že by byl v dobré náladě, a tak zase o krok ucouvnu. O ten náklad se jistě postará místní služebnictvo. Měla bych raději jít. I tak ještě chvíli posečkám, než si přeci jen hodím popruh vaku přes rameno a vyrazím již velmi dobře známou cestou do útrob panství.

K nádvoří, odkud se ozývá zvuk zbraní, se ani nepřiblížím. Tohle smrtí problémy a já dnes chci svůj klid. Vyrazím proto směrem do části s našimi pokoji. Spěchám, a přitom se snažím, pokud možno vyhýbat zbytečným střetům. Ne, ani nechci nikomu povídat čerstvé zážitky z Cziernowody. Rychle proto zapadnu do svého pokoje, který je ponořený ve tmě. Už po paměti dojdu k jedné z lamp na stole, kterou zapálím, abych si nachystala tentokrát skutečně čisté oblečení. A dokonce suché boty! Ano, pohled na takový malý zázrak mi dnes poprvé vykouzlí úsměv na rtech. Popadnu je a vak hodím do rohu místnosti. Jen na stolek vytáhnu z kapsy kabátce dvojici stuh, abych je tam snad nezapomněla. Pak už ale s hromádkou oblečení v jedné a lampou v druhé ruce, vyrazím skrz chodbu do nedaleké koupelny.

Otevřu potichu dveře do prázdné, studené místnosti, ve které je stále cítit ta typická vlhkost. Nikdo tu není. Není se čemu divit, pokud jsou všichni dole na nádvoří. No, nemám času nazbyt. Pokud si chci dopřát horkou koupel, mám co dělat. Snad to stihnu, než tu začne být nával a pak… Pak mám v plánu se raději uklidit do pokoje. Pryč od zvědavých pohledů a dotazů. Alespoň pro dnešní den. Oblečení proto odložím na vhodné místo a dám se do práce. Rozdělat oheň, nanosit vodu a v mezičase rozsvítit těch několik lamp a světel, které v koupelně jsou. Brzy je ta dříve temná místnost plná mihotavého nažloutlého světla a ve vzduchu je cítit pára.

*Cvak*

Otočím klíčkem v zámku, abych měla jistotu, že mě tu nebude nikdo rušit a stáhnu ze sebe konečně oblečení, než si nachystám osušku a mýdlo a vklouznu do horké vody. Spokojeně vydechnu a zavřu oči, zatímco se ponořím až po bradu. Tohle jsem po těch posledních dnech potřebovala.

Chvíli jen tak ležím a nechávám si prohřát tělo, zatímco se kolem mne klikatí horká pára, než sáhnu po mýdle slabě vonícím bylinkami, začnu si nejdříve mýt vlasy, než pak pokračuji dál. A jak tak otáčím pažemi v tom světle lamp, tak se skutečně můžu přesvědčit, že na nich není nic. Jediný šrám. Jediná stopa po včerejším večeru.

Prostě jen…tak.

Přesto natáhnu ruku a přejedu si prsty po zádech, na kterých nahmátnu dvojici známých jizev.

A některé věci se ani tak nemění.