Andor.cz - Dračí doupě online

Prostě jen tak

Dotknu se Wertherova ramena s tou dobře míněnou nabídkou, ale jen co se mistr trochu vzpamatuje, tak ji bez delšího zamyšlení odmítne. „Ehm,… No tak dobře. Kdybyste si to rozmyslel…“ Nechám větu nedokončenou a stáhnu se opět zpátky na své místo na voze mezi dvěma pytli. Chvíli ještě trochu zamyšleně sleduji Werthera, abych se jen trochu napřímila, když jeho slova o posteli zazvoní na povědomou strunu. Znějí tak podobně.

„Vážně, ale vážně se těším na dobrou postel. Přísahám, že pro spaní na něčem měkkém bych vraždil,“

„Hmmh, na tom něco bude.“ Zamručím tiše a raději stočím pohled kamsi do tmy. Ne, opravdu si nedovolím Werthera dobírat z toho, že je příliš zhýčkaný jako někoho jiného. Vlastně tu postel nakonec ocením po celém dni na rozkodrcaném voze také. Jen… Tyhle vzpomínky jsou ještě příliš čerstvé, aby mi to snad přišlo úsměvné. Snad… někdy jindy.

Propadneme se zase do ticha a mlčení, které brzy následuje tma. Malá lucernička se houpe na straně vozu a sem tam se od ní ozve tiché kovové zavrzání. Skoro se to až zdá, že všude kolem nás nic nežije. Jen ty stromy. Už i zvířata odtud utekla? Sem tam ukousnu kousek ze škvarkové placky, kterou mám místo večeře a prostě čekám, než…

… Nakonec dojde na to, čeho jsem se bála, ale zároveň jsem věděla, že se tomu nevyhnu. Skrz semknuté rty se jen syčivě nadechnu, když uvidím tu známou siluetu. Panství. Někdo, by snad mohl tohle místo nazývat i domovem, ale takovému slovu jsem se bránila. Tohle místo pro mě rozhodně nebylo domovem. Spíše vězením… Do kterého jsem se dobrovolně vracela. Jako kdybych měla na výběr.

Přiblížíme se k té velké černé bráně, které jsem se jako malá vždy tak bála. I teď trochu poblednu ve tváři, když jí projíždíme, ale z naprosto jiných důvodů. Ještě chybí, aby se za námi s dunivým zahřměním zabouchla. To se však nestane. Naštěstí. Ačkoliv by to pranic nezměnilo. Místo toho s námi vůz zastaví na známém nádvoří a jsme na konci cesty.

Postavím se, vezmu své věci a seskočím bez větších obtíží na zem. Wertherův výraz mne přeci jen na chvíli zarazí. Není snad rád, že jsme se vrátili? Všimnu si totiž, že se tváří dost podobně jako já. Také nevypadá moc nadšen z toho, že jsme zpátky. Ale jeho důvody jsou jistě na hony vzdálené těm mým. I tak se stejně jako ostatní otočím po známém kovovém řinčení. Trénink v tuto hodinu neznamená nic dobrého. Nesnášela jsem tyto tréninky za trest. Často jejich účelem nebylo nás něco naučit jako jindy, ale prostě jen zmordovat. Dát nám lekci. Rozhodně to tak není něco, čeho bych se chtěla dobrovolně účastnit. Ať už se tam děje cokoliv, ráda tyhle věci odložím alespoň o pár dní, než… Než se zase ozve to ostré – Elo!

„Ne, myslím, že alespoň dnes něco podobného vynechám, když výjimečně můžu.“ Zavrtím zamítavě hlavou a jen se krátce ohlédnu po Kazandře. Kdo ví, jak se rozhodne ta. Já však na ni čekat nehodlám. „Mistře, kdybyste chtěl pomoci…“ Přeci jen nakonec trochu váhavě dodám, ale Werther se zrovna netváří, že by byl v dobré náladě, a tak zase o krok ucouvnu. O ten náklad se jistě postará místní služebnictvo. Měla bych raději jít. I tak ještě chvíli posečkám, než si přeci jen hodím popruh vaku přes rameno a vyrazím již velmi dobře známou cestou do útrob panství.

K nádvoří, odkud se ozývá zvuk zbraní, se ani nepřiblížím. Tohle smrtí problémy a já dnes chci svůj klid. Vyrazím proto směrem do části s našimi pokoji. Spěchám, a přitom se snažím, pokud možno vyhýbat zbytečným střetům. Ne, ani nechci nikomu povídat čerstvé zážitky z Cziernowody. Rychle proto zapadnu do svého pokoje, který je ponořený ve tmě. Už po paměti dojdu k jedné z lamp na stole, kterou zapálím, abych si nachystala tentokrát skutečně čisté oblečení. A dokonce suché boty! Ano, pohled na takový malý zázrak mi dnes poprvé vykouzlí úsměv na rtech. Popadnu je a vak hodím do rohu místnosti. Jen na stolek vytáhnu z kapsy kabátce dvojici stuh, abych je tam snad nezapomněla. Pak už ale s hromádkou oblečení v jedné a lampou v druhé ruce, vyrazím skrz chodbu do nedaleké koupelny.

Otevřu potichu dveře do prázdné, studené místnosti, ve které je stále cítit ta typická vlhkost. Nikdo tu není. Není se čemu divit, pokud jsou všichni dole na nádvoří. No, nemám času nazbyt. Pokud si chci dopřát horkou koupel, mám co dělat. Snad to stihnu, než tu začne být nával a pak… Pak mám v plánu se raději uklidit do pokoje. Pryč od zvědavých pohledů a dotazů. Alespoň pro dnešní den. Oblečení proto odložím na vhodné místo a dám se do práce. Rozdělat oheň, nanosit vodu a v mezičase rozsvítit těch několik lamp a světel, které v koupelně jsou. Brzy je ta dříve temná místnost plná mihotavého nažloutlého světla a ve vzduchu je cítit pára.

*Cvak*

Otočím klíčkem v zámku, abych měla jistotu, že mě tu nebude nikdo rušit a stáhnu ze sebe konečně oblečení, než si nachystám osušku a mýdlo a vklouznu do horké vody. Spokojeně vydechnu a zavřu oči, zatímco se ponořím až po bradu. Tohle jsem po těch posledních dnech potřebovala.

Chvíli jen tak ležím a nechávám si prohřát tělo, zatímco se kolem mne klikatí horká pára, než sáhnu po mýdle slabě vonícím bylinkami, začnu si nejdříve mýt vlasy, než pak pokračuji dál. A jak tak otáčím pažemi v tom světle lamp, tak se skutečně můžu přesvědčit, že na nich není nic. Jediný šrám. Jediná stopa po včerejším večeru.

Prostě jen…tak.

Přesto natáhnu ruku a přejedu si prsty po zádech, na kterých nahmátnu dvojici známých jizev.

A některé věci se ani tak nemění.

Čas pomalu plyne společně s tichou cestou, která vede do útrob tolik známého lesa. Celý den na cestě není nic zábavného, přesto si ani jedna z vás nestěžuje, o nezvykle zamlklém Wertherovi ani nemluvě. Kolem se už zvolna šeří, na panství dorazíte zcela jistě až za tmy, o tom vůbec nepochybujete.

Wertherovi zrovna znovu spadne hlava a povážlivě se zhoupne na znamení, že mistr opět musel na chvíli usnout. Za poslední hodinu jízdy jste si mohly všimnout, že se mu to stalo snad už po páté. To už se Ela ovšem odhodlá za tichého souhlasu Kazandry zvednout se a přesunout se blíže ke kozlíku. Dívčí dlaň jemně spočine na rameni tmavovlasého muže a stačí to na to, aby se probral. Dokonce bez toho, aby se po Ele ohnal, což je dobrá zpráva pro všechny. Poslední to dopadlo vcelku neškodně, ovšem taky nemuselo.

„Hmmm,“ Werther táhle – a značně rozespale – zamručí a natočí tvář směrem k plavovlásce. Vážně působí unaveně. Jeho tvář postrádá obvyklý snědý odstín a svým způsobem působí… Starší. „Jsi hodná, Elo,“ lehce se pousměje, „ale ne. Ten kousek už zvládnu sám. Žádný strach, zvládnu to, jen… Jsem se zamyslel,“ povzdechne si a otočí se čelem zpátky po směru cesty.

Snad jen chvíli na to zaloví v jedné z vnitřních kapes těžkého koženého kabátce a vytáhne malou kovovou tabatěrku. Chvíli na to následuje tichý zvuk ostrého popotáhnutí nosem a krabička zmizí zpátky v kapse. Werther se na kozlíku tak trochu zavrtí, než s dalším dlouhým výdechem narovná v zádech a zůstane sedět vzpřímeně.

„Tedy nevím jak vy, děvčata, ale vážně se už těším na vlastní postel,“ prohlásí a vzápětí se už všichni opět ponoříte do toho zádumčivého ticha rušeného jen klapotem kopyt po lesní cestě a drkocání kol kočáru…

… nakonec se setmí tak, že Werther musí zapálit malou lucerničku připevněnou ke sloupku vozu, aby aspoň trochu osvětlovala vaše okolí. Ozývá se zvuk pracujícího dřeva a ševelení vánku v korunách stromů, ovšem v lese jinak panuje zvláštní… Prázdno. Ticho. Stejně jako v posledních týdnech, kdy to působilo jako by se snad z lesů kolem panství vytratila veškerá zvěř. Všechen život. Vyjma těch vašich.

A pak se stane to, co se zkrátka stát muselo.

Mezi stromy proti vám vystoupí impozantní silueta sídla Společenství. Váš domov. Tmavé stěny se pnou proti nebi a v několika oknech se dokonce i svítí. Udusaná lesní cesta zvolna přejde v dlážděnou a tlumený dusot kopyt nahradí ostrý pronikavý klapot, který nelze přeslechnout. Cestu lemuje pár luceren, které svítí do tmy a vedou až k dřevěné bráně. Ta je nečekaně otevřená… Snad na znamení toho, že jste již očekávání.

Těch posledních pár metrů, než projedete pod velkou hlavní bránou na malé kamenné nádvoří je snad nekonečných. Snad jen pro každou z vás z jiných důvodů. Může to připadat jako celá věčnost, kdy jste odsud odjížděli vstříc Cziernowodě a všemu tomu novému a neznámému, co tam na vás čekalo.

Jakmile vůz projede na nádvoří a zastaví se, ozve se nepříjemný hlasitý skřípot dřevěné kované brány, která pomalu sjíždí za vašimi zády zpátky k zemi… Až nakonec i tenhle zvuk utichne. A to znamená jediné.

Konec.

Werther seskočí z kozlíků a protáhne se, zatímco pohledem přelétne po osvětleném prostranství. Neusmívá se a vlastně… Vlastně vůbec nepůsobí šťastně, že jste zpátky. Vzápětí jeho pozornost ovšem přitáhne něco jiného – a tu vaši ostatně dost možná taky. Směrem z průchodu na velké nádvoří se ozývá ten ostrý kovový zvuk, třeskot čepelí narážejících na sebe. Znamená to, že i po setmění pokračují ostatní v cvičení? Touhle dobou spíše už měla být večeře. Nebo krátce po večeři a přípravy na noční odpočinek… Ne snad, že by se tohle párkrát nestalo – a obvykle to znamenalo jediné. Trest.

Mistr lehce povytáhne obočí a vzápětí se otočí směrem k vám. „No… Možná byste raději měly jít, pokud se nechcete k nim připojit…“ naznačí vám.

Tichý návrat

Má krátká odpověď ohledně večera se nakonec nevyhne doplňující otázce, ale to se dalo čekat. Asi… Nejspíš. Kdo ví. Bylo to poprvé za těch pět let, co jsem někde byla. Těžko říct, zda nás snad bude někdo po návratu vyslýchat, nebo spíše chtít podat hlášení více dopodrobna, či zda nás prostě jen nechají být a žít. Osobně bych byla ráda za tu druhou variantu, ale už jsem se v životě spálila tolikrát, že si nedělám raději žádné plané naděje. Wertherova otázka přesto nepůsobí jako něco vlezlého. Něco, čím by se mě snažil nachystat při nějaké nesrovnalosti. Snad jen mě zarazí označení Kaina jako chlapce. Za celý ten den bych jej tak ani jednou neoznačila. I přes jeho zdánlivě hravé a lehkovážné chování jsem kolikrát měla pocit, že jeho oči… působily nezvykle dospěle.

„Ano, s ním.“ Zvednu pohled k Wertherovi a setkám se s tím jeho. Ani nevím, co se mu honí hlavou, ale teď se skutečně necítím na to, dodávat nějaké detaily a bavit tak svou společnost zábavnými historkami jako vždy. Ne, teď rozhodně ne. To už se ale zapojí do rozhovoru Kazandra se svou poznámkou o snadných vesnických tancích a zmínkou, že šlo vlastně vše podle plánu. Plánu, o kterém jsem stejně nic netušila. Otočím k ní pohled, který je prakticky bez výrazu a snad jen drobně povytáhnu obočí v tom nevěřícném výrazu. Neříká mi nic nového. Však jsem ji sama viděla, jak se vesele protáčí na náměstí společně s ostatními, než… než jsem šla zase dál. Na její slova tak nakonec neřeknu nic. Jen po určitém čase odvrátím pohled zase kamsi do dáli. Ať už to byla z její strany provokace nebo prostě jen snaha o jakýs takýs rozhovor, neřeším ji. Přesto pak zaznamenám Wertherova slova. Zbystřím až u těch, kdy zmíní Tobiasze a jeho partu. Takže to skutečně byly výkřiky patřící jim.

„To je dobře… Ale byla to jen náhoda. Tedy ten první večer.“ Hlesnu a potřesu hlavou. Skutečně zrovna já si žádné zásluhy v tomto připisovat nehodlám. Nebyly by zasloužené. Je mi jasné, že Kazandra s Wertherem v tomhle sehráli mnohem podstatnější roli až následující den. A já? Já si jen chtěla popovídat a seznámit se s novými lidmi. To bylo vše. Nebyl za tím žádný tajný složitý plán. Jen asi mé štěstí na lidi.

Nic dalšího už nedodávám. Mám z toho celého pocit, že tohle je především věc mezi Wertherem a Kazandrou. Ať už se toho večera stalo cokoliv. I tak je dobrá zpráva, že je na světě o pár parchantů méně.

♬♬♬♬♬

Vůz se s námi kodrcá dál po cestě a brzy necháme Cziernowodu za námi. Po většinu cesty jsem zamlklá. Třídím si v hlavě myšlenky, zážitky, emoce. Postupně se snažím si to celé zracionalizovat. Podívat se pravdě do očí, že jsem neměla žádnou jinou možnost. Alespoň ne teď. Vlastně… Vlastně bych cítila i výčitky vůči Wertherovi, pokud bych mu svým útěkem nadělala problémy. Tyhle dny s námi jednal až nezvykle férově. A to rozhodně nebylo zvykem. Modré oči se stočí k zádům muže sedícího na kozlíku a uteče mi jen tichý povzdech.

Proč nemůže být nikdy nic snadné?

Den postupuje. Zastávek využívám k tomu, abych se protáhla a trochu probrala. Nakonec jsem toho v noci až tolik nenaspala, a tak se mi i párkrát stane, že na pár chvil během jízdy usnu. Jsou to ale jen krátké šlofíky, které skutečně netrvají nějak moc dlouho.
Když dojde na oběd, vezmu si s díky jednu z placek a kousek masa. To mi stačí. Je to rozhodně rozdíl oproti předchozím dnům, kdy jsem trpěla tím nezdolným apetitem, ale teď nemám ani pořádně hlad. A především chuť. V hlavě se mi stále honí úvahy o tom, co bylo, ale také co bude. O Kaina mít starost nemusím. Ten už ráno zněl, že je vše jako vždy a pro něj vlastně bylo. Chyběla jsem mu vůbec po probuzení nebo byl naopak rád, že má o starost míň? Hmmh, zbytečná úvaha. Naprosto zbytečná. Můj život se vrací do starých kolejí, alespoň navenek, a já s tím nic nenadělám. Ne přímo teď. Přesto se se mi představa, že se zase vrátím do Společenství a do té denní rutiny, zdá po těch pár dnech na svobodě tak… nepříjemná. Svazující. Ne, nebude to stejné. Já nejsem stejná. Vytáhnu si během úvah z vaku hřeben, abych si začala tiše pročesávat vlasy. Nejdříve postupně rozplést a pak pěkně pramen po prameni….

Navíc ještě teď, pokud Werther ostatním mistrům oznámí to, že… co? Že se mi rychleji honí zranění? Raději si ani nechci představovat, jak by něco takového šlo cvičit. Ale… Ale nenechám sebou zametat. Prostě ne!

Hmm, snad si toho Kain toho večera nevšiml a pokud ano, tak.. Tak už je to stejně jedno, jako ostatně všechno, co se toho dne odehrálo. Povzdechnu si a vytáhnu z vlasů malý kousek jehličí, který tam musel zůstat ještě z té mé zkratky. Chvíli ho zamyšleně protáčím mezi prsty, než jej zahodím z vozu. Doupravím si nějak provizorně vlasy, opět zavřu oči a položím si hlavu na jeden z pytlů. Po Kazandře se ani pořádně neotáčím. Ať si dělá, co chce a dá mi pokoj. Tak to bude nejlepší pro nás obě a vlastně i pro mistrův klid.

Stromy se míhají u cesty a pomalu ale jistě houstnou. Sleduji, jak se postupně mění směr stínů, díky slunci postupujícímu na své nebeské dráze. Teď den utíká až nezvykle rychle. Vyplněný jen monotónním zvukem kol a cinkáním postroje. Ne, rozhodně se necítím, jako kdybych se vracela domů. Naopak, s houstnoucím a tmavnoucím lesem cítím to nepříjemné pnutí v těle, jak se vydávám na cestu, ze které není návratu. Budu zase za těmi vysokými zdmi dokud… Dokud co? Dokud s tím něco neudělám. Hmmmh. Místo zbytečných úvah si raději schovám do kapsy dvojici barevných pentlí, které jsem koupila pro Wiolu a Eryn. Snad budu mít příležitost jim je dát a pokud ne, počká to na zítra.

Svět kolem potemní. V černých hustých lesích kolem panství se umělo smrákat opravdu brzy. Zvláště v podzimních a zimních měsících. Za pár hodin budeme zpátky. Ohlédnu se po Wertherovi, jehož skloněná hlava se povážlivě houpe na hrudi. Kočíroval tentokrát celou cestu a už před tím nevypadal zrovna odpočatě. Aniž bych cokoliv řekla, vytáhnu se na nohy a udělám pár kroků k mistrovi. Trochu si připadám jako to ráno, kdy jsem se nad ním skláněla, abych jej probudila z toho podivného stavu. Tehdy jsem si naštěstí odnesla jen hrst vytržených vlasů, ale teď naštěstí vypadá, že skutečně jen… spí.

„Mistře... Mistře?“ Promluvím na něj tiše a lehce se dotknu jeho ramene. „Nechcete si odpočinout vzadu? Můžu vzít opratě na ten kousek zpátky. Tady už není, kam se ztratit.“ Podívám se na něj stále s poněkud nezvykle vážným výrazem. Ne, skutečně nemám v plánu nikam utíkat ani krást vůz i s nimi. Ale on vypadá, že se potřebuje vyspat a já můžu stejně dobře sedět vzadu mezi pytli a nebo na kozlíku s opratěmi v rukách. Už nás opravdu nečeká zrovna složitá cesta a třeba alespoň pomůže, když se budu muset soustředit na něco jiného.

„Ale jak chcete, samozřejmě.“ Hlesnu pak a nechám už Werthera, ať se rozhodne. Pokud nebude chtít, jen kývnu a usadím se bez dalších zbytečných řečí zpátky na své místo. Bude-li ale souhlasit, tak se přehoupnu na kozlík vedle něj a chopím se opratí stejně jako už po cestě sem, a i dříve v dobách, kdy jsem cestovala s těmi, kteří už… nežijí.

„To tys je zabila, ty…“

Pohled mi trochu zesklovatí při té vzpomínce a hrdlo se mi sevře, ale nic nahlas neříkám. Nepochopili by to. Vůbec netuší, co vše se mi za ten den Cziernowodě přihodilo a možná to tak bude snazší.

Všechno bude jednou zase snazší.  

Minete ohořelé trosky staré stodoly a necháte ji za sebou. I ten velký strom na kopci budete zřejmě míjet v uctivém odstupu, o remízku ani nemluvě. Přesto tahle místa připomenou události včerejšího večera, ty příjemné i ty… Další.

Po Wertherově otázce mířící na Elu nastane na chvíli ticho. Možná na delší chvíli, než by mělo, přesto se odpovědi nakonec dočká. Ačkoliv jen krátké a vyhýbavé, jak u Elzbiety nebývá zvykem – čehož si všimnou všichni přítomní. Werther především. Krátce se ohlédne přes rameno k vám do vozu.

„Tak to jsem rád. Byla jsi s tím chlapcem, předpokládám,“ spíše konstatuje, než aby se ptal, přesto další pohled, co směřuje do vozu naznačuje, že očekává odpověď – jakkoliv krátkou a úspornou.

Když Ela ovšem tu samou otázku vrátí opačným směrem. Dříve než se ovšem stačí opět rozhostit ticho, tak se slova ujme Kazandra, jakkoliv ani tohle není ve vašem rozpoložení zrovna vítané téma k rozhovoru.

„Hm, ano… Vesnické tance naštěstí nevyžadují žádnou lekci. Což je dobře, nevím jak vy, ale pokud se můžu vyhnout jednomu z těch dvorních tanců, kde má každý překrok své místo v taktu… Ne, děkuji,“ prohodí Werther, ačkoliv mu musí být jasné, že dnes nikdo takové řeči neocení. Přesto se zdá, že to neříká jen tak z dobré nálady, ale spíše to je pro něj takový… Oslí můstek.

V další chvíli se totiž nadechne a promluví o něco tišším a vážnějším tónem hlasu. „Každopádně zpátky k večeru… Ti mladíci už nebudou nikoho obtěžovat. Nikdy. Žádná další ztrácející se děvčata během oslav ani jindy. A to i vaší zásluhou, Elo, Kaz. Nebýt vás…“ krátce zaváhá jako by si nebyl jistý, zda má pokračovat dál či ne, přesto se nadechne k dalším slovům. „Nikdy bych na to nepřišel,“ povzdechne si.

Zhruba po necelých dvou hodinách tiché jízdy překročí vůz hranici lesa, který vás spolkne a zakryje výhled do členité krajiny kolem Cziernowodského jezera. Zpáteční cesta příliš neutíká, snad díky tichu, které mezi vámi panuje. Werther sedí na kozlíku a tentokrát se vás nesnaží bavit svými historkami ani tlacháním o ničem.

Dokonce až před polednem si vzpomene, že vám zapomněl říci o nachystaném jídle k snídani. Na cestu máte zabalené placky, obyčejné a škvarkové, k nim i pár plátků uzeného masa. Během cesty párkrát zastavíte – především, aby si Sieger odpočinul a Werther ho mohl napojit a dát mu píci. Samozřejmě je třeba se i protáhnout, přeci jen máte před sebou celý den cesty a dříve jak k večeru do sídla Společenství nedorazíte.

Tentokrát vám Werther ani nepředá otěže, nicméně jakmile se den přehoupne v pozdní odpoledne, tak ho přistihnete, že mu padá lehce hlava a na kozlíku za jízdy poklimbává… A les kolem vás začíná houstnout. Vlastně ho už i začínáte poznávat, přesně takhle vypadá les obklopující sídlo. Tušíte, že před sebou máte snad ještě tři hodiny jízdy, možná o něco méně, špatně se to odhaduje. Nicméně skrze koruny stromů proniká méně a méně světla a prostranství mezi vzrostlými stromy smíšeného lesa začíná zvolna houstnout v šero…

Jako každé ráno

„… Elo,“

Trhnu sebou, jako kdybych dostala políček a ohlédnu se rychle na Werthera, když přijde to jasné varování. Samozřejmě, že to musím být já, kdo si má dávat pozor. Vždycky jsem to já! Spolknu ale slova, co se mi derou na jazyk. Nejsem až takový blázen, abych dnes pokoušela své štěstí ještě více než už jsem doteď zkusila. Nic dalšího už tedy neříkám. I tak ale do Kaz zabodnu nazlobený pohled, jako kdyby snad ona mohla za to, že mě teď mistr okřikl a pak už se se svými věcmi vydám do domu.

Netrvá to nakonec až tak dlouho a jsem opět zpátky na nádvoří. Oblečení mám suché, snad až jen na ty prokleté boty, které nestihly uschnout. Teď bych si na ně postěžovala. Zmínila je v nějakém nejapném žertu a oba bychom se tomu zasmáli, ale… Ale místo toho jen natáhnu ruku k Siegerovu nosu, abych s ní zase rychle ucukla zpátky, když zaznamenám tu jeho trochu nečekanou reakci. Vážně… Už i on? Smutně si povzdechnu, než mě z myšlenek vytrhne Wertherův hlas. Jen trochu nepřítomně přikývnu a vykročím k vratům, abych se do jednoho z křídel opřela a otevřela je dokořán. Tiše posečkám, až kolem mne vůz projede, abych za ním vrata opět zavřela a vyskočila bez větších problémů nahoru. I přes to všechno, co mám za sebou po včerejším dnu, se cítím… dobře. Alespoň po fyzické stránce. Nakonec i škrábance od trní a větví milosrdně zmizely a já tak nemusela nic zbytečně vysvětlovat. Těžko říct, zda to bylo mnou nebo tím Kostadinovým dryjákem, ale vlastně mě to v tuto chvíli trápilo asi nejméně ze všech ostatních věcí.

Werther pobídl koně a vůz s námi vyjel mezi těch pár ulic vesnice, která nakonec přinesla víc zážitků, než jsem si, kdy mohla představit. Snažím se nedívat se tím směrem. Tam k jezeru. Stejně jako tehdy těsně po našem příjezdu, ačkoliv teď k tomu mám úplně jiný důvod. A přesto… jsem nepoučitelná! Ohlédnu se. Po tom zamečení koz. Po tom smíchu mladého děvčete. A především po tom hlase, který tak dobře znám. Snad čekám, že ho tam naposledy zahlédnu, ale vůz s námi poposkočí a další z domů mi zablokuje výhled na cokoliv, co se tam dělo. Alespoň, že podle hlasů to znělo vesele. Asi jako vždy… Jako každé ráno… Jako kdyby se nic nestalo. Přivřu oči a přitáhnu si kolena k tělu, abych si o ně zapřela bradu. Stejně tu není už tolik místa díky těm pytlům a bednám všude kolem. Ani se už nerozhlížím pořádně kolem. Tak nějak je mi to jedno. To všechno.

„Co?... Eh?“ Zamrkám trochu překvapeně a můj nepřítomný pohled nabere něco na své ostrosti, když zaslechnu své jméno. Werther. Ptal se na něco. Na můj večer? Chvíli mi o trvá, než se vrátím zase do přítomnosti a poskládám si v hlavě myšlenky natolik, abych na něco takového odpověděla bez zbytečných emocí.

„Ano, v pořádku. Nebyl to špatný večer… Hmm, vůbec to nebyl špatný večer.“ Odpovím pevným i když lehce zastřeným hlasem, ale ani se nesnažím nějak falešně usmívat. Proč taky?

„A váš?“ Zeptám se po chvíli ticha spíše z důvodu, abych rozhovor svedla jinam, než že by mě to ve skutečnosti zajímalo. Nic dalšího ale už na tohle téma nedodávám a vlastně se jich ani více nevyptávám. Jen vzhlédnu, když v dálce uvidím známý strom a další z míst, která jsme ten večer navštívili. Teď už to jsou ale jen vzpomínky. Aniž bych cokoliv řekla, začnu si mechanicky rozvazovat boty, abych si je sundala a nechala po cestě schnout. Už jsem v nich strávila víc času, než je zdrávo.

Postavím je na jedno z mála volných míst a opět se opřu zády o dřevěnou stěnu vozu. Houpavý rytmus doprovázený zvukem kopyt je svým způsobem uklidňující, ačkoliv ne už tak moc, když vím, kam nás každou chvíli přibližuje. A mně se zničehonic v hlavě začnou míhat nebezpečné myšlenky pohrávající si s myšlenkou, která už tam dva roky nebyla. Kterou vytlačila bolest a strach. Ale…

… teď, když jsem mohla okusit svět tam venku, se nakonec zdá, že i za ten jeden jediný den se dá stihnout hodně. A někdy… Někdy je dobré snít.

„Svých snů se nevzdávej ve prospěch… No, nikoho. Ostatně… Na to jsi ještě příliš mladá,“

A kameny dál drkotají pod koly vozu do toho nezvyklého tíživého ticha…

„Neděkuj a upaluj,“ vybídne Werther Elu a na rtech se mu mihne lehký úsměv, který ovšem v další chvíli opět zmizí jako by tam nikdy ani nebyl. Mistr v dnešní ráno působí nezvykle vážně. Snad až nevyspale. Vzápětí se ohlédne přes rameno a natočí tvář vaším směrem, když se potkáte ve dveřích a vaše krátká konverzace nabere nečekaně hutné napjaté atmosféry. „… Elo,“ ozve se nečekaně z jeho směru to jedno jediné slovo. Jméno. Vyslovené tím varovným způsobem někoho, kdo na tohle nemá náladu, vůli a už vůbec ne sílu.

A zatímco Elzbieta zmizí v domě, aby se převlékla a trochu se opláchla ve vodě v lavoru, co v pokoji zůstal, tak mistr vezme od Kazandry vak s věcmi a přidá je na vůz.

„V noci bylo všechno v pořádku?“ optá se černovlásky během čekání na opozdilou učednici. Na tu se nakonec nečeká naštěstí příliš dlouho, než se vyloupne ze dveří stavení, připravená dle všeho k odjezdu. Skutečně to vypadá na zvláštní ráno. Werther působí unavený a bez nálady, Kaz působí vlastně vcelku odpočatě jako obvykle, jen si nelze nevšimnout toho, že její zelený kabát je plný mokrých skvrn, jak jen velmi pomalu v tomhle počasí usychá a Elzbieta zase nehýří jako obvykle tou protivně dobrou náladou – spíše naopak.

A Sieger… Zvědavě natáhne k Ele hlavu – skoro jako by si pamatoval, kdo mu předchozí noc přišel podstrojovat masem. Nozdry se mu na okamžik roztáhnou, jak nasaje její pach… A v další chvíli se jako na povel zašklebí. Uši stáhne výhružně dozadu namísto varování a zároveň s tím se ozve ten nepříjemný hlasitý zvuk udidla, které v tlamě zkousne.

„Otevřete mi bránu a pak ji za mnou zase zavřete, ano?“ pokyne vám Werther, který se vyhoupne na kozlík. Zdá se, že se to opravdu děje – a váš výlet opravdu končí. Nyní už zbývá jen návrat… Domů. Pro každou z vás to má náhle jiný význam. Jedna se těší a ta druhá… Když vůz vyjíždí ze dvora, všimnete si postavy tmavovlasé ženy stojící na ochozu, odkud mlčky pozoruje váš odjezd. Ve tváři je bledá, skoro až zelená a tváří se tak zvláštně… Smutně. Zlomeně. Pohled jejích tmavých očí vás vyprovází, dokud nezavřete křídla vrat a nezmizíte jí z dohledu.

Na náměstí už nezbývá, než si naskočit na vůz a naposledy se rozhlédnout po vesnici, kterou opouštíte. Všude je prázdno, ozývá se jen kokrhání kohoutů a z dálky štěkot psa. Náměstí je opuštěné a tiše působí i komediantské ležení. Tedy aspoň do chvíle než se vůz rozdrkocá náměstím pryč. Ranní ticho náhle protne pronikavé kozí mečení a dívčí křik i smích provázející rusé vlasy, co divoce zavíří mezi stany jako by snad před něčím… Někým utíkala… Někým, kdo tím bolestně povědomým hlasem nazlobeně křičí… „MALWINO! Já tě…“

Werther v tu samou chvíli ovšem s mlasknutím popožene Siegera do ostrého klusu.

Během pár minut opustíte probouzející se Cziernowodu a vjede do cesty mezi poli a pastvinami vedoucími k lesům, ve kterých se nenávratně ztratíte před světem.

„Tak jak sis užila večer, Elo? Všechno v pořádku?“ zeptá se náhle Werther, snad aby rozbil to napjaté ticho, co mezi vámi vzadu na voze panuje. Tentokrát se tam musíte poněkud uskromnit, vůz je z poloviny zaskládaný bednami a pytli. Trochu to působí jako část zásob. Snad pytle s moukou, ovšem co je v bednách… Těžko říci.

Werther žene koně cestou nečekaně svižným tempem jako by snad chtěl být co nejdříve pryč. Kazandra dobře tuší proč asi. Cesta stoupá do mírného kopce a vám oběma začíná okolí připadat zvláštně povědomé. Ele díky velkému mohutnému stromu pnoucímu se do výšky, který se před vámi v dálce rýsuje a… A od kterého není zase tak těžké pohledem vyhledat i ten remízek, který se táhne mezi poli po vaší levici.

Po dalších pár minutách se vám navíc za zákrutem cesty otevře pohled na vzdálené… Spálené trosky jakési menší dřevěné stavby… Kolem je vypálený kruh trávy, ze kterou stoupá kouř a snad na některých místech stále tančí plamínky… A ve vzduchu je stále cítit ten silný zápach spáleniny.

Zpátky do klece

♬♬♬♬♬

Ulice Cziernowody vypadají jako po vymření. Doslova jako kdyby někdo přišel a odvlekl všechny ty slavící lidi bohové ví kam. Je mi to ale jedno. Ať už se tu stalo cokoliv, co ty oslavy zkazilo, nebyl to můj problém. Moje starost. A už vůbec ne něco, co by mě v tuhle chvíli zajímalo. Sama jsem měla dost vlastních problémů a docházela mi tak kapacita na ty cizí. Přistihla jsem se, jak jsem se opět ohlédla v bláhové naději, že tam přeci jen někoho zahlédnu. Tu vysokou postavu se světlými vlasy. Nejraději bych si za to ale vlepila. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem ho nechala poklidně spát s vírou v to, že to tak bude lepší. Těžko říct, zda lepší, ale snazší to bylo. Asi… Tedy… Kdo ví. Nakonec mi to celé nepřišlo totiž ani takto vůbec lehké.

Tak jako tak se přeci jen přede mnou vynoří známá vrata, před kterými se zastavím. Zaváhám. Ještě bych snad mohla… Ne, nemůžu… Nikdy jsem nemohla! A s tím vezmu za jedno z křídel, pootevřu jej a prosmýknu se na dvůr. To, co tam vidím, mi jen popožene krev v žilách a donutí mě se instinktivně napřímit. Je tam. Werther, který už zapřahává Siegera. Přišla jsem moc pozdě na to, aby se mi snad podařilo nepozorovaně dostat až zpátky do pokoje, ale nelituji ani vteřiny navíc. Trochu hrdě zvednu bradu, snad v očekávání toho, že teď dojde na ten trest. Ospravedlňování se, které ale nemám v plánu a…. A Wertherova slova mi seberou vítr z plachet. Vidím, jak si mě prohlíží a v hlavě se mu jistě skládá vlastní verze toho mého podivného večera. Něco si jistě zvládl domyslet a něco… Ne, nemyslím si, že tomu všemu, co stalo, by věřil. Nehodlám to však ani na chvíli zkoušet.

„Dobře…“ Dostanu ze sebe trochu chraplavým hlasem po tom prvotním překvapení, když zazní i jistý rozkaz. Skoro jako kdyby se nic nedělo. Jestli by nebylo lepší, kdyby si tu na mě vylil zlost a já měla důvod, proč se na někoho také na oplátku zlobit. Řešit něco jiného. Snáz zapomenout. Vykročím, než se přeci jen ještě ohlédnu na Werthera. „Děkuji.“ Dodám pak zčistajasna, avšak nezastavuji se a kráčím dále s hlavou skloněnou k domu.

Nestihnu ale ani dojít ke dveřím, aby se z nich vyloupla Kazandra. Pěkně vymydlená, upravená a viditelně v dobrém rozmaru. Doslova zářící. Můj přesný opak. Chm, asi jim ty včerejší tajné plány vyšly na jedničku. Zkřiví se mi rty do stěží znatelného úšklebku, zatímco ji sjedu pohledem. Nese věci nás obou, to znamená, že Werther i ona museli dobře vědět, že tu nejsem.

Dorazím k ní, abych si vysloužila jen jednu větu o té zatracené stuze.

„Taky tě ráda vidím Kazandro a dobré ráno.“ Zavrčím tiše a ze slov mi doslova kape ironie, kterou jsem do nic vložila. To ji nikdo neučil slušnému vychování anebo jí nestojím ani za pozdrav? Čemu se divím. Však už včera večer na tom náměstí na mě koukala, jako kdyby vůbec nechápala, co mi vadí, zatímco tam s mistrem kuli pikle. A teď… To se mi snaží dávat tak ostentativně najevo, že je něco víc? A do něčeho takového se vracím. Prej rodina. Semknu rty pevněji k sobě, abych náhodou ještě něco nevhodného neutrousila, než se natáhnu pro můj vak v jejích rukách.

„Dík.“ Vezmu si ho od ní bez dalšího vyptávání a pokud ho včas nepustí, prostě jí jej vytrhnu. Nemám na ni a její povýšené chování náladu a bude lepší, abych se jí klidila z cesty než udělám něco, co už Werther jen tak nenechá být. S cestovním vakem v rukou vykročím zpátky do domu. Nejdu k sudům, o kterých mluvil Werther, ale na náš pokoj, ve kterém jsme měli i lavor s vodou. To bude přeci jen příjemnější, a navíc mi to dá možnost se převléci do něčeho čistějšího, co nesmrdí rozlitým vínem.

Neohlížím se. Dveře se za mnou zabouchnou a já rychlou chůzí dorazím zpátky do toho malého kamrlíku, kde jsem nakonec ani jednou nezamhouřila oka. Voda v lavoru je studená, ale stále tam je. Dokonce nevypadá, že by ji Kazandra k něčemu v noci použila. Ale to by mi teď bylo stejně jedno. Shodím věci na postel a nachystám si převlečení, abych se pak svlékla z toho potrhaného a zase vyspravovaného oděvu a opláchla se. Chvíli se pokojem ozývá sem tam jen tiché šplouchnutí vody, zatímco se v tichosti zbavuji připomínek nedávného večera. Nakonec si přes hlavu přetáhnu suchou a čistou halenu, zatímco tu čpící vínem smotám mezi své ostatní věci. Převléknu se, ale česáním vlasů se teď nezdržuji. Na voze bude času dost.

Dost času…

S povzdechem si hodím vak opět přes rameno a vyrazím zpátky na dvůr. Snad mi to moc dlouho netrvalo a pokud ano… Je mi to jedno. Pár nazlobených pohledů, nějaké to hartusení nebo i ránu už snesu. Jestli to někomu pomůže, aby se cítil líp, ať si poslouží. Avšak… Werther dnes nevypadal, že by se k něčemu takovému chtěl snad uchylovat. Působil zvláštně… unaveně. Jen Kazandra z nás tří nakonec vypadala, že je dnes skutečně pozitivní. Opravdu zvláštní ráno.

Vyjdu na nádvoří a dojdu k vozu, abych na něj hodila své věci a přešla kolem Siegerovu boku nakonec k jeho hlavě. Zdá se to tak dávno, co jsem mu propašovala do stáje kousek uzeného. Sleduji jej, ale nesnažím se ho za každou cenu pohladit, pokud sám nechce. Tak nějak bez výrazu a jediného slova vyčkávám, jestli po mě Werther bude chtít, abych snad s něčím pomohla anebo nás nažene už na vůz. Nevypadá to však, že by tu bylo moc dalších nutných příprav. Pojedeme a já se s tím budu prostě muset smířit. Na nějaké vyprávění o svém úžasném dni se ale ani v nejmenším necítím. Stejně jako mě už nezajímá, co dělali ti dva, může jim být jedno, co jsem dělala já. Čekám tedy, až Werther zavelí a pak poslušně naskočím na vůz. Jako dobře vycvičený pes.