Andor.cz - Dračí doupě online

* * *

* * *

* * *

Konec představení

♬♬♬♬♬

Výzvy. To slovo mi na rtech rozehraje samolibý úsměv a v očích mi zajiskří, než je slastně přivřu a přitisknu se k muži, jehož pravé jméno dost možná ani neznám, ale to je teď naprosto jedno. Jména… Ta se často přeceňují. Za to činy…

Padnu do houní a dek rozprostřených na těch pár slamnících, zatímco mi výhled na chvíli zakryje bílá látka haleny, která brzy letí kamsi do tmy. Dříve mi tu možná byla zima, ale to už dávno neplatilo. Netrvá to dlouho a srdce se mi tento den už kdo ví pokolikáté rozbuší nezvyklou rychlostí, stejně jako dech se stane mělčím. Tentokrát to má ale pramálo společného s tancem na živou melodii, prkny pódia, travnatým břehem jezera, či snad větvemi tyčícími se vysoko naproti černé obloze a v neposlední řadě ani s během skrz noční les. Ne, teď je to něco jiného. Něco nového a…  doslova dechberoucího.

Slova, která jsem tahala z červenající se Wioly, tohle nemohla nikdy přesně popsat a já brzy zapomněla na ni, Společenství, okolní svět. Zůstali jsme jen my dva. Kain si uměl dokonale přitáhnout mou plnou pozornost a já mu ji ochotně věnovala.

๑ ๑ ๑

Zvuk zvonů se náhle proplete mezi naše přerývavé oddechování, ale zdá se tak vzdálený. Lehce otočím hlavu k zavřenému východu ze stanu, na kterém se odrážejí stíny vrhané vzdálenými ohni v ležení. Petrolejka už dávno zhasla a stan se ponořil do tmy. I nadále se ozývá pravidelné vyzvánění… ale horká dlaň na tváři mi připomene, že tu jsou lepší věci než nějaké… zvony.

๑ ๑ ๑

„Počkej… Jen se obléknu.“ Šeptnu a shrnu si vlasy na holá záda, po kterých se rozprostřou podobny zlatému vodopádu. Pomalu vstanu z vyhřáté postele, abych se pokusila ve tmě stanu najít alespoň svou košili. Nemůžu přeci spát jen tak. I po tom všem.

„Ale no tak. Nevidím tě sice pořádně, ale vím, že se směješ. Nemohl by si mi raději pomoct?“ Ohlédnu se na temnou siluetu Kaina na lůžku, který nevypadá, že by se mu chtělo zrovna dvakrát kamkoliv vstávat. Jen si rezignovaně povzdechnu a zkusmo pošoupnu bosou nohou sem tam po zemi, abych nahmátla naše odházené svršky. Chvíli to trvá. A rozhodně se mi to nepodaří napoprvé, ale nakonec se předkloním, abych mezi prsty sevřela známou lněnou látku své haleny.

„Mám ji.“ Uteče mi vítězoslavně, když v tom ucítím Kainovy ruce kolem pasu a pak potáhnutí za ten kus oděvu v mých rukách. „Ale no tak… Nech mi ji. Prosím. Počkej… Nehaž ji… Ahhh, ty si ji vážně zahodil. Ty jsi opravdu…“ Jen si do svého šepotu povzdechnu, ale má další slova na jeho adresu přetne dlouhý polibek. Možná na tu košili bylo ještě brzy.     

๑ ๑ ๑

Spánek. Klidný spánek bez jediného špatného snu. Bez jediného probuzení uprostřed noci doprovázeného přidušeným lapáním po dechu a studeným potem. Prostě jen… spánek. Něco, co bylo pro ostatní tak běžné, ale ne však pro mne. Rozlepím oči a zamžourám do světla, které prosakuje skrz stanovinu. Je to tak věrně známý pohled. Jako… doma…. Před lety. Vydechnu a od úst mi vystoupá lehký obláček páry, avšak není mi zima. Ne, ležím pod dekami a na zádech cítím hřejivé teplo… Až po chvíli se mi myšlení rozběhne natolik, že pochopím, kde jsem. S kým jsem. A nemusím se až tak sáhodlouze zamýšlet, aby se mi vybavila i nedávná noc. Ne, na tu opravdu jen tak nezapomenu. Na nic z toho dne.

Ohlédnu se, abych pohlédla do tváře spícího mladíka. Vypadá tak klidně a spokojeně. A já se necítím jinak. Ulehnu zpátky na polštář a položím ruku na tu jeho, která spočívá na mém pasu. Ne, ani teď na sobě nemám ani kousek oblečení, ale vlastně mi to ani nevadí. Pod dekami a vedle něj je teplo i tak. Zavrtám se mezi přikrývky a blíže k němu, když si mě přitáhne ještě blíže. Je to tak krásné ráno. Spokojeně se usměji, zatímco se mi začnou klížit oči, když v tom… Ráno! Je ráno!

Srdce mi poskočí ale teď naprosto z jiného důvodu než večer a to uvědomění… Je vše, jen ne příjemné. Svět se skutečně nikdy nezastaví. A nezastavil se ani včera. Opona se zatáhla. Je konec představení.

Dlouze vydechnu a semknu pevně rty. Nechce se mi. Nechce se mi vstávat. Vracet se. Nechce se mi nic z toho. Ne, když jsem mohla zkusit na ten jeden den, že se dá žít i jinak. Ale… Ale nemám na výběr. Ještě jednou se ohlédnu na spící Kainovu tvář, než jen zavřu oči a chytím jeho ruku na mém pase, abych si ji tentokrát nepřitáhla blíže, ale naopak nadzvedla opatrně tak, abych se z pod ní vysoukala a mohla vstát z toho improvizovaného lůžka. Nechci ho budit. To by věci jen ztížilo. Asi tedy spíše mně než jemu. Určitě jsem nebyla jeho první a ani poslední, ale on pro mě byl…

Jen potřesu hlavou a začnu rychle sbírat rozházené svršky, které se povalují všude kolem dokola. Počínám si tiše, ale u košile mi přeci jen uteče trochu hlasitější povzdech. „Opravdu… blázen.“ Šeptnu, když na ní vidím těch pár vlhkých fleků od vína, ve kterém přistála. Co se dá dělat? Nic. K mokrým botám přidám ještě vínem zmáčenou halenu. Přetáhnu si ji přes hlavu a jen se zašklebím, když mě do nosu uhodí na typická vůně vína. Začnu si oblékat i zbytek oblečení, abych si nakonec přes halenu natáhla kabátec, který alespoň celý zapnu, aby nebyly skvrny hned vidět. Naposled si nechám ty prokleté vlhké boty. Zrovna balancuji na jedné noze, zatímco si natahuji na tu druhou zbývající botu, když v tom se z postele ozve zamručení. Jen prudce trhnu hlavou po tom zvuku. Není to ale nikdo jiný než Kain, který rozhodně nevypadá, že by se chystal vstávat. Jen se přetočil a… A oči mi sklouznou na jeho záda a ten podivný obrazec, který je na nich vytetován. Havran v kruhu. Má to něco znamenat? Nejspíš určitě, ale to bude vědět jeho nositel, ne já. V té tmě jsem si toho nevšimla, ale teď… Chvíli na něj hledím, než se ozve ten rozespalý hlas.

„Hmm, ještě ne.“ Šeptnu měkce, zatímco si kleknu na houně vedle něj a prsty mu přejedu lehce po zádech. „Ještě klidně spi. Není kam spěchat. Ne dnes.“ Nakloním se k němu, abych… Abych posbírala veškerou rozhodnost a přiměla se zase vstát. Bylo by snadné zůstat tu ještě chvíli. Ale pak bych se musela loučit a nebo by se to celé zase zvrtlo jako tehdy večer a nemusela bych jen tak odejít. Vyhoupnu se zpátky na nohy a pár tichými kroky dojdu k plentě stanu a jen se naposledy ohlédnu na ležícího mladíka zakrytého dekou, kterého dnes vidím naposled. Rty se mi zvlní do posmutnělého úsměvu, než odhrnu plentu stanu a rychle se prosmýknu ven. Zůstane po mně jen závan chladného ranního vzduchu. Říkala jsem mu, že se neumím loučit.

Ostře se nadechnu toho studeného vzduchu, ve kterém jsou cítit stopy přízemních mrazíků a jen si dopnu kabátec až ke krku. Musím… Musím se vrátit. A to rychle. Stačí krátký pohled na slunce, které už musí být chvíli nad horizontem, aby mi došlo, že mám dost možná problém. Tedy… Ten jsem nejspíš měla už od toho večera, kdy jsem se nevrátila, ale teď… Teď to bude teprve problém!

Prohrábnu si prsty párkrát rozcuchané vlasy, abych vyrazila s odstupem kolem komediantského ležení. Nechci, aby mě tu nikdo viděl. Nechci narazit na Bartela. Na nikoho. I když to nebude nejrychlejší cesta, bude to tak lepší. Ještě jednou se ohlédnu k tomu stanu, ve kterém jsem strávila noc, než mi zmizí z dohledu a já přidám do kroku, ačkoliv se ke každému musím nutit. Včera se to zdálo tak snadné. Dohoda, že budeme žít jen pro ten jeden den. Avšak teď, když nastal zítřek, došlo na tu stinnou část plánu.

Dobrá nálada mě začínala opouštět, jak jsem se blížila ulicemi Cziernowody. Připadala jsem si naopak, jako kdybych kráčela naopak k houpající se oprátce, co tam na stromě čeká jen na mě. Nechtěla jsem tam. Ani za mák se mi tam nechtělo. Stačilo si ale jen vzpomenout na Kirila s Justynou a co jim provedlo Společenství kvůli jednomu jedinému špatnému rozhodnutí. Po tolika letech, co jsme tam s nimi žili, ani nezaváhali. Ne, nemohla jsem utéct. Když už ne kvůli sobě, tak především kvůli Kainovi. I kdybych s ním nikam nejela, našli by ho a vyslýchali a já vím, jak efektivně se Společenství umí ptát.

Zamířím proto chtě nechtě k domu paní Arlowski… I přes ten svižný krok si ale připadám tak trochu jako zvíře hnané zase zpátky do klece.

† † †

„Tak zimu… Hm, s tím se dá naštěstí něco udělat,“ odpoví ti Kain polohlasně a výmluvně si tě k sobě přitáhne o něco blíže a pevně tě obejme. Vaše rty se spojí v dlouhém polibku, který přerušíš nakonec ty, když se od Kaina krátce odtáhneš. Nastane krátké ticho prosycené vaším dechem i kakofonií zvuků oslav doléhajících sem zvenčí.

„Hmm… Pomalu říkáš?“ zamyšleně se pousměje, zatímco se jeho pohled vpíjí do tvé tváře. „Víš, co jsme si to říkali o těch výzvách…“ hlesne škádlivě do tvých rtů a jedna z jeho rukou tím vláčným pomalým pohybem vklouzne pod tvou halenu. Dlaň sklouzne po boku k břichu a začne stoupat směrem k vzhůru v příslibu těch dalších plánů.

S jeho blízkostí zmizí i veškeré pochybnosti i obavy, zůstane jen přítomný okamžik prosycený vším tím novým. Zakázaným. Vzrušujícím. Tím, co jsi dosud slyšela jen z vyprávění rdící se Wioly. A především vědomím toho, že…

Tohle jsi ty.

Tvoje volba.

Tvé rozhodnutí.

† † †

„Dobrá, zařídím to,“ přislíbí ti mistr, který tě vzápětí nechá projít dveřmi do dovnitř. V chodbě tě přivítá příjemné objímající teplo, hospodyně zřejmě musela navečer zatopit v kamnech. „Neděkuj mi, není za co, Kazandro,“ odmítne tě Werther společně s rázným zavrtěním hlavy na znamení, že to myslí vážně. Vezme si od tebe svůj kabát a jen si ho přehodí přes rameno, teď už ho ostatně nebude potřebovat ani jeden z vás.

„Chvíli to asi zabere, ale… Zkusím to urychlit,“ povzdechne si a vykročí chodbou pryč, zřejmě aby našel někoho, kdo obstará vše potřebné.

V domě panuje klid a ticho, ovšem jak to vypadá, tak všichni nejsou na slavnostech. Zřejmě i Elzbieta, po kterých není nikde ani vidu ani slechu, pouze tlumok s jejími věcmi ležící na posteli ti napovídá, že tu zřejmě ani nebyla. Snad za půl hodiny se ozve zaklepání na dveře malé komůrky, kde vás s Elou nechala ubytovat paní domu. Stojí za nimi hospodyně, žena středního věku, která se sice tváří poněkud rozespale a snad i poněkud rozladěně, ovšem stačí jí jediný pohled na tebe a výraz v její tváři rázem změkne.

Zavede tě do místnosti, kde na tebe čeká mnohem více než jen lavor či kýbl teplé vody a hrudka mýdla, ale rovnou káď, ze které se kouří. Ve vzduchu je cítit šalvěj a v místnosti panuje vlhké horko. Je zde nachystaná i velká plátěná osuška.

Máš tolik času, kolik potřebuješ, nikdo tě neruší.

V pokoji pak na tebe čeká hrnek s vychládajícím bylinkovým čajem a nejen to. Na posteli najdeš vedle svých věcí něco, co tam předtím rozhodně nebylo. Knihu. Velkou knihu v pěkných zdobených deskách pojednávající o historii Rydzyny. Když ji otevřeš, spatříš na první straně kostrbatě vepsáno: Majetek Leslawa Arlowski.

† † †

Nečekaný závěr o to překvapivějšího večera přijde až po několika hodinách, kdy petrolejka na stole už nějakou chvíli nehoří. V Kainovi ses skutečně nespletla, rozhodně jsi nebyla jeho první děvče, a zcela jistě ani druhé, páté… Na to až příliš dobře přesně věděl, co dělá a proč. O těch pár chvílích, kdy tě přiměl skoro až litovat své vlastní prosby, aby na to šel pomalu ani nemluvě.

Snad jen v jednu chvíli vás vyruší na vzdálený zvuk zvonů rozléhající se pár minut nocí, ovšem Kainovy myšlenky jsou na hony vzdálené tomu všeho nechat a vyběhnout ze stanu zjišťovat, co se stalo. O těch tvých ani nemluvě. Ne, byly tu mnohem závažnější věci k dořešení, než co se děje venku…

Z černého těžkého spánku tě probere světlo zalévající vnitřek stanu. Sluneční paprsky se opírají do celty a barví ji do oranžových a zlatavých tónů provázejících východ slunce. Kolem panuje přízračné ticho, které ruší jen zvuk poklidného oddechování ozývající se zpoza tebe. Chvíli ti trvá uvědomit si, kde jsi a proč cítíš, jak se k tvým zádům něco… Někdo tiskne. Kain. Stačí jen lehce pootočit hlavu a zahlédneš jeho tvář zabořenou do polštáře jen kousek od tvé hlavy.

Ležíte spolu na těch pár slamnících a houní položených na zemi, zahrabaní v dekách, pod kterými je tak příjemně teplo. Zvláště když tě Kain ve spánku objímá a spokojeně ti funí do vlasů a teď i do tváře. Skrze malátnou únavu si záhy uvědomíš to, že ani jeden z vás na sobě nemá ani kousek oblečení, které se válí rozházené po stanu. Včetně tvé košile ležící na zemi mezi shozenými pohárky, kam ji včera hodil Kain poté, co jste o nic svedli boj, když sis ji chtěla obléci na spaní a Kain na to měl jiný názor. Na košili, a nakonec i to spaní.

Nezbývá než doufat, že na ní nebudou tolik vidět fleky od vína… Nebo že vůbec v té zimě uschnula. Kain jako by snad věděl, jakým směrem se v ten okamžik ubíhají tvé myšlenky, zamručí ze spaní a s nepřítomným úsměvem na rtech si tě přitáhne blíže k sobě.

Úsměvnou vzpomínku na večer ovšem vzápětí nahradí nepříjemné uvědomění.

Je ráno.

Zítřejší den nakonec přišel… A váš společný čas vypršel. Jednou pro vždy.

† † †

… stojíš uprostřed pastvin proměněných v bitevní pole. Tráva je zdupaná a země podmáčená vydatným deštěm a krví, která se společně s vodou již nestačí vpíjet do hlíny. Rudá jezírka čeří topící se mouchy a ve vzduchu se vznáší ten dusný sladký odér smrti. Přesto zde nevidíš jediné ležet jediné tělo, jediného padlého vojáka, který by zahynul v krvavém boji, co se zde musel odehrát.

A pak to náhle spatříš. Tam, pod tím velkým stromem tyčícím se nad tím vším. Němým svědkem krutosti, co zbarvila zemi doruda. Někdo… Někdo tam leží. Muž oděný v barvách rydzynských pánů. Šedivé vlasy má slepené krví a na sinalou vrásčitou tvář pokrytou stařeckými skvrnami mu dopadá to bledé přízračné světlo slunce skrytého za ocelově šedými mračny.

Na hrudi padlého sedí velký černý havran, který zaujatě klove do nehybné tváře. Z lící vytrhává kousky kůže i masa, zoban i peří má pokryté zasychající krví. Místo očí má mrtvý už jen černé díry zející za propadlými potrhanými víčky. A čím blíže celé té scéně jsi… Tím více ti buší srdce ze zjištění, kdo to je.

Pán Rydzyny.

Tvůj děd.

Mrtvý sebou náhle trhne a sípavě zalapá po dechu. Jeho ochraptělý výkřik o pomoc splyne se skřekem, který ze sebe vyrazí havran. Ruka starého muže se rozechvěle zvedne, ovšem ne aby odehnal svého trýznitele, ovšem namísto toho se prsty pokroucené bolestí napnou a ukážou tvým směrem, zatímco se potrhané rty pohnou v tichém šepotu.

Havran se náhle zarazí, skoro jako by mu rozuměl a upře na tebe své krvavě rudé oči. Lidské oči, které to přijdou…

… známé.

Ze snu tě vytrhne zvuk zvonů bijících v kostelní věži. Ten vzdálený zvuk se chvíli rozléhá Cziernowodou než utichne stejně nečekaně jako se rozezněl. A ty víš proč. Takhle bily zvony i u vás, když někde hořelo a bylo potřeba svolat lidi…

† † †

Podaří se ti odtlačit Kainovu paži a vstát z vašeho ležení, aniž bys ho probudila. Přivítá tě sychravá zima zakusující se do nahé kůže, která ve stanu panuje navzdory slunci, které už pomalu stoupá po obloze nahoru. Jeho paprsky ovšem s blížícím se podzimem už nemají po ránu sílu. Ve stanu panuje těžší vzduch prosycený pižmem a potem, ta charakteristická vůně, co svým způsobem ani není nepříjemná a bude se proplétat vzpomínkami na večer, dokud jednoho dne nevyblednou.

Chvíli chodíš po stanu a sbíráš svoje svršky, aby sis je mohla obléci. Když si natahuješ na nohy navlhlé boty, Kain se s dalším tichým zamručením ze spánku protáhne a přetočí se na břicho. Při tom pohybu mu sklouzne deka z ramen a odhalí před tvým zrakem část zad, která přitáhne tvoji pozornost.

Nejsou to další jizvy ani zranění, která by ti o tvém společníkovi napověděla více, ovšem o to více překvapující pohled to je. Přes horní polovinu zad se Kainovi táhne kresba vytlačená do kůže za pomocí jehly a inkoustu. Tetování havrana s rozpjatými křídly zakrývajícími lopatky. Kolem ptačí siluety je vyvedený rozpíjející se kruh a skoro máš pocit, jako by se jeho krvavě rudé oči upíraly přímo na tebe.

„… hm… neříkej, že už je ráno…“ ozve se v tu samou chvíli tiché zachraptění z pod záplavy světlých vlasů…

† † †

Ráno tě probere pruh světla dopadající ti na tvář. Slunce se už klube zpoza obzoru a první sluneční paprsky se derou skrze hrbolaté okenní tabulky malého okna nad postelí. Ležíš schoulená na posteli pod těžkou teplou dekou a cítíš se všelijak, jen ne odpočatě. Opožděně ti dochází, kde jsi a… A že je něco špatně.

Ta malá postel, na které ses měla v noci tlačit s rozjívenou plavovláskou, které bylo všude dost dokonce i v té široké, kde vás předchozího večera nechal spát Werther. Jsi v ní sama. Její věci leží na zemi přesně tam, kde jsi je večer zanechala a po Ele není ani vidu ani slechu. Ať je kdekoliv, musela se tam zdržet až do rána.

Než ovšem stačíš v myšlenkách pokročit dál, ozve se krátké leč úderné zaklepání na dveře. Stejné, kterým celý tenhle výlet před pár dny začal.

„To jsem já, Werther,“ ozve se zpoza dveří mistrův hlas. „Vstávejte a rovnou se sbalte. Musíme už vyrazit…“

Kazandra

Werther si vyslechne tvoji odpověď, která mu bohužel ovšem neosvětlí nic z toho, na co se ptal. Nicméně… Ne, ty Ele do hlavy opravdu nevidíš, ačkoliv ji znáš aspoň dost dobře na to abys věděla, že jí tahle nálada dlouho nevydrží. Zítra bude dost možná už všechno zase jinak, ať už dobrém nebo zlém slova smyslu.

„No… Možná nám k tomu nakonec řekne něco sama,“ pokrčí rameny. „Dobře… Máš pravdu, asi bude lepší jí nechat… Opravdu volný večer,“ zhodnotí to nakonec a krátce u toho kývne hlavou. „Mohlo by jí to jen prospět. Všiml jsem si, že jí život v odluce příliš nesvědčí,“ dodá zamyšleně, zatímco pokračujete chladnou nocí dál.

Werther to tady zřejmě opravdu dobře zná – rozhodně to vypadá, že přesně ví, kudy musíte jít. Jindy by tě to možná i zarazilo, nicméně s tím jediným jménem, které vyplavalo z temných vod minulosti, to dává najednou všechno smysl. Mariana. Ať byla kýmkoliv, nebyla mistrovi lhostejná. Přivedl ji sem? Schoval ji sem snad? Proto tady tak dobře znal a doprovázel vás sem ze všech mistrů zrovna on? Stačí si vzpomenout na překvapení toho rána, kdy tobě a Ele zaklepal na dveře s oznámením, že vyrážíte pryč.

Pomalu se blížíte k siluetě plaňkového plotu rýsujícího se před vámi. Co tě ovšem zaujme mnohem více je sova sedící na jedné z latěk. Velké žlutě žhnoucí oči bystře sledují okolí. Zřejmě tu musí číhat na myši nebo hraboše rejdící ve vysoké trávě. Nyní se ovšem pohled těch očí svítících do tmy upírá směrem k vám. Chvílemi máš pocit, že jsi to ty, na koho sova hledí a očima se vpíjí do těch tvých. Běhá z toho mráz po zádech a zároveň s tím cítíš podivné… Souznění. Ten pocit sounáležitosti a tichého porozumění mezi dvěma dravci, kteří po většinu svého života shlížejí na svět z bezpečí a výšky své větve. Tiše pozorují své okolí a zkrátka… Jen trpělivě vyčkávají… Přehoupneš se přes plotek.

Ten pocit zmizí. Jako by se to křehké pouto náhle přetrhlo. Sova jako na povel trhne hlavou a s tichým zahoukáním se prudce od plotku odrazí a vznese se do vzduchu. Párkrát mávne křídly a zmizí ti během pár okamžiků z dohledu.

S Wertherem pokračujete rozlehlou zahradou, která slouží zároveň jako pastvina pro těch pár krav a koz, co náleží k domu. Zabereme vám to sotva pár minut, když se před vámi objeví silueta již známého stavení. Werther zpomalí, když vcházíte na dvůr statku kolem stájí a chléva a podívá se po tobě.

„Zařídím ti aspoň trochu teplé vody na opláchnutí. A horký čaj. Nebo mléko? Řekni si, Kazandro. Klidně i něco k jídlu, pokud máš hlad,“ nabídne ti. „Věci jsem vám jinak už nechal přenést do pokoje, který vám Vaska připravila ke spaní,“ dodá vzápětí. Projdete přes dvůr, kam doléhá ryk a halas z náměstí. Je zde prázdno, jen psi vás sledují z opačné strany dvora a ani se nehnou.

„Dámy mají přednost,“ nečekaně se na tebe pousměje, když vzápětí otevře dveře vedoucí do domu a ustoupí lehce stranou.

Konec dnešního šíleného večera je konečně v dohledu…

Nové věci

♬♬♬♬♬

Mé dobré rozpoložení trochu zakolísá, když se myšlenkami vrátím k mistrovi a tomu dnešnímu večeru, který se v jednu chvíli zdál skutečně nevydařený. V určitý moment to dokonce vypadalo, že odejdu z náměstí a zbytek večera raději zaspím sama na pokoji. Zaspím! Já?!

Ovšem stejně rychle, jako se dnešní den měnila situace, změnily se i mé plány na večer. Bylo skoro až k neuvěření, co vše se dnes stalo a co všechno nové jsem zažila. A většinu dne jsem strávila právě v jeho společnosti. Prohlédnu si toho záhadného mladíka přede mnou, na kterého bude těžké zapomenout, i když by to bylo to nejrozumnější, co bych pak mohla udělat. Po letech to byl konečně někdo, kdo mě poslouchal, nechával mě jednat tak, jak chci a nesnažil se mě… změnit. Jistě, dost tomu šlo na vrub to, že jsme spolu strávili jen jeden společný den, ale i jeden slabý plamínek umí prozářit tmu. A já teď byla opravdu ráda, že jsem ten ranní turnaj na nádvoří vyhrála. Opravdu, upřímně ráda.

„Bavila, ano, to ano.“ Věnuji mu potěšený úsměv, když se vrátíme k dnešnímu divadlu. „To víš, však jsem ti to už říkala, jsem mistr improvizace.“ Přimhouřím vesele oči, zatímco se tu na sebe oba spokojeně usmíváme. Bylo těžké zůstat vedle Kaina vážná, a navíc já nikdy neměla problém se prostě usmát. Svět byl pak hned hezčí, i když se v něm neděly zrovna věci, které by nutily k pousmání. Spíše naopak.

„Výzvy, improvizace… Jak nás tak poslouchám, tohle není kombinace, co by mohla skončit dobře. Spíše recept na problémy.“ Šeptnu s křivým pousmáním, zatímco se ke mně Kain nakloní, aby tentokrát překonal tu krátkou vzdálenost až přímo ke mně a políbil mě. Je to jen lehký polibek, ale i tak po něm zůstane na rtech chuť vína a srce přidá něco na svém rytmu. „Hmm… Tak zvědavý.“ Vydechnu, když se o něco odtáhne. „Tak třeba…“ Ale větu už nedokončím, protože Kain naváže, tam kde přestal a já se rozhodně nevzpouzím jeho plánům, abych se snad snažila pokračovat v řečnění. Naopak.

Vytáhnu se na nohy, ale to už mě Kain stáhne k sobě. Uteče mi přes rty tiché zasmání během toho houpavého kroku, než se posadím bokem na jeho klín. Cítím jeho ruce na bocích i jeho dech, jak je jen kousek ode mě. Najednou mě myšlenky na to, zda by si snad mohl všimnout hojících se ran na mé kůži, vůbec netrápí. Netrápí mě mistr. Kazandra. Společenství. Je to jako tehdy na břehu jezera, kdy se nás čas a okolní svět netýkal. Koutek rtů mi poskočí nahoru, než se nadechnu k dalším slovům.

„Uznávám… Má to své jisté výhody.“ Hlesnu tiše a pomalu obtočím ruce kolem jeho krku. „Nechtěla jsem to totiž říkat, ale máš tu děsnou zimu.“ Zasměji se krátce a chvíli na mladíka jen zamyšleně hledím. Ne, neznám ho. A on nezná mě. Ne doopravdy. Přesto tady jste. Teď a tady. A já si zde vůbec nepřidám nemístně. Naopak. Je to celé až zvláštně… přirozené. Možná je to tím vínem a nebo prostě jeho teplem, které prohřívá i mé tělo, ale místo toho, abych se jako počestná dívka ohradila a zase vstala, překřížím jen ruce za jeho krkem.

Vím, že některým, jako třeba byla Kazandra, bych tohle vysvětlovala těžko, ale… Ale ostatní mi můžou být jedno. Zítřek mi může být jedno. Celé společenství! Můžou si mě zavřít na další roky mezi ty chladné zdi, mordovat mě v šermírně až do zemdlení, ale dnes večer budu dělat věci jen tak, jak chci já. A snad i protože, tohle je něco, co by dost možná nikdo z nich neschvaloval…

„… Říkal si něco o dalších plánech?“ Přitáhnu se k němu blíže k polibku, zatímco kromě vína cítím i tu nezvyklou nervozitu ale také jistou dávku vzrušení, která provází vždy něco zakázaného. A tohle působí jako rozhodně příjemnější moment než plížení se chodbami sídla v hodinách, kdy je zákaz vycházení.

„Ale možná si je raději nechám spíše názorně ukázat? Tedy… pomalu, ano?“ Špitnu a na kratičký okamžik uhnu vyhýbavě pohledem, než z jedna s mých dlaní doputuje na jeho tvář a já si trochu poposednu, abych se k němu mohla lépe otočit.

„Ostatně, sám si to říkal. Noc je ještě mladá.“ Zajiskří mi v očích a zajedu mu prsty do dlouhých vlasů, abych jeho tvář sklonila k mé a prostě a jednoduše se ztratila v tom přítomném a novém okamžiku.

A zítřek?

Zítřek neexistuje.

Elzbieta

„Každou chvíli? A pak, že já přeháním,“ poznamená Kain pobaveně, ale více k tomu už nedodává. Ani nemusí, oba dobře víte, jak jsou nastavená pravidla pro dnešní večer. Dokonce o po tom, co se stalo v těch pár minutách pod vzrostlým stromem za vesnicí. Jak málo vlastně stačilo, aby to dopadlo úplně jinak? Jak by to tehdy pokračovalo, pokud by ti Kain neuvěřil? Jsou věci, nad kterými je lepší nepřemýšlet. I proto, že nyní jste tady. Společně. A oba se tváříte jako by se nic z toho nestalo.

Skutečně ti nepřipadá, že by si Kain všiml tvých hojících se zranění. Kdo ví, jak teď musí vlastně vypadat těch pár šrámů na tvé tváři. Možná jsou už zcela zahojené nebo také ne – abys to zjistila, musela by sis po nich přejet prsty, ovšem tím bys k tomu také mohla přitáhnout nechtěnou pozornost.

„Trochu ano,“ lehce se ušklíbne a bez zaváhání se natáhne po smotku nití, do kterého jsi jehlu demonstrativně zabodla a schová ho zpátky do váčku z pevné tuhé látky, ve kterém ti vše potřebné k zašívání donesl. Zatáhne šňůrku kolem hrdla a odhodí ho stejným směrem jako kalhoty – ke svým věcem. „Pro jistotu,“ okomentuje své počínání.

Vzápětí ti ovšem svojí poznámkou připomene něco, na co jsi dosud nepomyslela. A to návrat zpátky do domu paní Arlowski. Co vlastně říkal Werther? Je pravda, že se celé odpoledne choval zvláštně a vlastně ti pak skoro nic neřekl, zkrátka tě jen poslal… Bavit se. A zároveň ti zadal ten zvláštní neurčitý úkol, o kterém vlastně ani nevíš, co si myslet. Pokud vůbec něco. Těžko by ti tak mohl vyčítat, když se nevrátíš během noci. Vlastně by měl vůbec být rád, když se vrátíš – ostatně jen na to několikrát během dne apeloval, aby nemusel řešit problémy s Gretel nebo Sivakem. No, těžko se mu divit.

Kainovo obočí kmitne nahoru, když zaznamená tu náhlou změnu v tvém chování. Nastane mezi vámi krátká chvíle ticha, kterou ovšem přeruší jeho klidný bezstarostný hlas. „V tom případě se tím nemusíš trápit. A ani bys neměla. Dnes to má být jen o tom, co chceš dělat ty. A ne to, co musíš nebo se od tebe očekává,“ pokrčí rameny a přes rty mu sklouzne povzbuzující úsměv.

Poté se váš rozhovor stočí ke Kainovým plánům, které tak směle zmíní. „Hmm. To byl vlastně jeden z těch, které dokonale vyšly. Bavila ses a zvládla jsi to, nic jiného jsem ani neočekával. I když… Ano, s tím soubojem na závěr představení jsi zrychlila tep více než jen pár lidem. To bylo vskutku… Nečekané,“ v očích mu pobaveně zajiskří a koutky cuknou směrem nahoru.

Ani teď se nezdá, že by Kain nějak řešil, co máš nebo nemáš na tváři. Vlastně to působí, že ho zajímá něco úplně jiného. Neptá se ani si tě pátravě neprohlíží, jakkoliv předtím jsi na sobě kolikrát cítila jeho zamyšlený pohled, který příliš nekorespondoval s tou bohémskou povahou i vystupováním, kterým se tak často a nahlas prezentoval. Jako by byli dva Kainové, kteří se chvílemi prolínali a vystupovali navzájem ze svého vlastního stínu.

„Proč by ne? Zapomněla jsi, Elo? Mám výzvy rád,“ odpoví ti škádlivě a zřejmě si nic nedělá z toho, že bys to opravdu mohla myslet vážně. Nebo… Kdo ví. Možná právě proto.

Zatímco se k mladíkovi před sebou nakloníš blíže, odsuneš stranou lampu. Všimne si toho, jistěže ano, ale nekomentuje to. Prsty, které ti sklouzly hravě po hřbetu dlaně se nakonec zastaví na tvém předloktí, které lehce sevřou. Jeho dotek příjemně hřeje, obzvláště teď.

„Možná,“ řekne tajemně. „Chtěla bys o nich slyšet něco víc?“ zeptá se tě polohlasně, zatímco se jeho tvář přiblíží k té tvé.

„Hm… Nepoučitelný. To už jsem taky párkrát slyšel…“ pousměje se a v další zruší tu nevelkou vzdálenost, co vás dělí. Krátce tě políbí, skoro jako by jen chtěl ochutnat tvé rty, ze kterých je nyní cítit slabě víno stejně jako z těch jeho. „Povídej, co tam o mě máš dál? Jsem zvědavý,“ vybídne tě tiše a vzápětí opět přitiskne své rty k těm tvým. Trochu tě škádlí a dle všeho to dělá schválně.

Tentokrát to ovšem nepůsobí, že by chtěl zůstat jen u toho. Ne, když se vykloní zpoza desky a zatáhne tě za ruku, aby tě přiměl vstát a mohl si tě vzápětí přitáhnout na klín.

„Takhle to bude… Pohodlnější, co myslíš? Zvláště, pokud tě pořád… Zajímají mé další plány,“ vydechne do tvých rtů poté, co se jim opět chvíli věnuje. Cítíš jeho ruce na svých bocích, stejně jako ten blížící se okamžik, kdy se věci dostanou za hranici, kde už tenhle večer nepůjde vzít tak zcela… Zpět.

Muž s plánem

Nevím, jestli je to tím všudy přítomným šerem nebo skomírajícím plamenem lampy, který vykresluje v Kainově tváři mihotavé stíny, ale za tu dobu, co tu jsme spolu, sami, tak mi přijde, že se až nezvykle často propadá do tichého zamyšlení, se kterým si mě prohlíží. Občas si říkám, co se mu asi může honit hlavou, ale ať to beru tu z jedné nebo druhé strany, nic kloudného mě nenapadá. Tohle ale nikdy nebyl tak zcela můj obor. Číst v ostatních jako v otevřených knihách. Ano, častěji se mi je podařilo zviklat a získat pro vlastní věc. To ostatně nebylo až tak těžké. Ale nikdy k tomu nebylo třeba, abych musela chápat jejich niterné pohnutky a nevyslovené myšlenky. Prostě se někdy stačilo jen… Usmát.

Kalhoty jsou spravené. Těch pár už dříve vyspravovaných děr mi pak hned něco napovědělo o jejich majiteli. Skoro až zalituji, že jsem přeci jen trochu nepodváděla a na chvíli ho neokukovala. Potvrdila bych si aspoň tak svou domněnku o tom, od čeho pochází. Ne, tohle na větve ani trní nevypadalo.

„Víš, že je těžké ti pak věřit, když každou chvíli měníš naprosto jejich příběh.“ Povzdechnu si tiše, když začne opět přehrávaně uvádět věci na tu pravou míru. A nemyslím tím vlastně jen ty kalhoty, avšak… Avšak s tím jsme do toho dnes šli. Jen další divadlo, jen dvě neurčité role na to dnešní představení. A opona se už pomalu chystala zatáhnout.

Nechám to už tedy tak. Je to… Je to ostatně jedno, jak se věci mají ve skutečnosti. Dnes je to jedno. Vlastně možná můžeme být každý tak trochu někým jiným. Tou lepší verzí sebe sama. Nebo možná zajímavější? A nebo prostě jen takovou, z které by ostatní neměli strach?

„To se ti muselo zdát.“ Schovám úsměv za okraj poháru, zatímco mi pohled jen tak letmo sklouzne k lampě. Mohl si všimnout těch ran? Snad… Ne, nevypadalo to.  Přehraji si v mysli to, jak se Kain ode mě opět odtáhl, aniž bych však v jeho tváři zaznamenala známky nějakého překvapení nebo šoku. To už ale letí kalhoty jeho směrem a záhy pokračují ke zbytku věcí kamsi do stínů.

„Jehlu? No, dobře, jestli chceš srovnat šance, tak… prosím.“ Vezmu ji a názorně ji zapíchnu do klubka nitě, abych vše zase trochu sbalila a položila na stůl. „Tak… Klidnější?“ Cukne mi koutek nahoru nad touhle další scénkou.  

„Co do rána?“ Zarazí mě jeho myšlenkový pochod a tentokrát se viditelně zamyslím já nad něčím, nad čím jsem vlastně doteď vůbec nepřemýšlela. Jak dlouho tu chci zůstat? Kdy se vůbec chci vrátit? Nebo ještě lépe – kdy jsem se měla vrátit?

„Já… Já vlastně ani nevím.“ Zamumlám polohlasně něco naprosto vytrženého z kontextu. „Neřekli mi, kdy se mám vrátit.“ Tahle tichá slova ani pořádně nepatří Kainovi. Klopím totiž u nich zrak k desce stolu a opravdu… nevím. Neřekli mi totiž skoro nic! Tak je to asi jedno. Nebo rozhodně ne něco podstatného.

Ten moment se natáhne, ale já pak raději zabrousím k něčemu veselejšímu, než byly myšlenky na mistra a Kazandru.

„Oh, takže jsi muž, co má vždy plán.“ Rozšíří se mi drobně úsměv, zatímco si jej s bradou v dlani prohlížím. „Tohle tedy podněcuje mou jistou zvědavost… Co to asi tak mohlo být za plány? Už jen to, že si mě nechal vytáhnout na to pódium byl rozhodně jeden z těch odvážnějších. Řekni mi, šlo to i tam podle očekávání a nebo už tehdy se to zvrtlo?“ Nakloním hlavu lehce na stranu, ale to už se Kain pohne a natáhne ke mně ruku. Neuhnu, jen mi k ní kmitnou na chvíli oči, zatímco bleskově přemýšlím, jestli je to zrovna ta se škrábancem? Dle jeho reakce to ale nakonec tak… nevypadá? Ne, když se vpíjí jeho očima do mých místo toho, aby se snad pídil po tom, kde všude mám ty zázračně hojící se šrámy.

„Tohle zní skoro jako výzva. Nechtěj, ať to beru jako výzvu.“ Blýsknu zuby v trochu dravčím úsměvu, přičemž skoro neznatelně pohnu hlavou ve směru jeho doteku, který nakonec netrvá až tak dlouho, jak jeho ruka sklouzne po té mé ve skoro až hravém gestu a zanechá za sebou na kůži dozvuk toho krátkého momentu.

„Ou, takže další plány?“ Mlasknu, ale poposednu si také blíže ke stolu. Nenakláním se přes něj jako Kain, ale ostatně není až tak velký, aby to snad bylo z mé strany třeba. Jen poposunu lampu o něco dále od nás, aby snad o ni některý z nás nezavadil rukou. Až mne samotnou překvapí, jak v některých chvílích zvládnu být praktická. Zvlášť, když musím mít pořád na paměti to, abych se příliš nevykláněla do světla. V tuhle chvíli to ale začíná být stále vzdálenější myšlenka, před kterou se hromadí jiné. Mnohem zajímavější.

„Možná by sis před toho blázna měl přidat ještě… nepoučitelný.“ Šeptnu s notičkou pobavení, abych se přeci jen nakonec maličko naklonila nad stůl blíže k němu. Ať už jsou jeho plány jakékoliv, nehodlám mu je tentokrát kazit. To ani v nejmenším.

Elzbieta

„I tak si to rád poslechnu,“ vybídne tě Kain navzdory tvému ohrazení se a čeká, co mu k tomu tedy sama řekneš. Těžko říci, co tím sleduje – pokud vůbec něco. A své odpovědi se vzápětí i dočká, což ocení krátkým kývnutím hlavy. Na rtech se mu mihne ten zamyšlený úsměv, se kterým tě přelétne pohledem, ovšem sám už k tomu nic nedodá.

Ostatně vzápětí máš úplně jiné starosti, když musíš vyměnit meč za jeho kalhoty, abys mohla zašít těch několik potrhaných míst na nohavicích.

„Dobrá, dobrá… Skoro nové a oblíbené k tomu. Mám k nim už vytvořený citový vztah. Nesmíš se pak divit, že jsem ochotný udělat cokoliv pro jejich záchranu a zachování!“ pokusí se z toho vymluvit. Ne, ty kalhoty zcela jistě nejsou nové. Vlastně byly spravované na dost místech. Ačkoliv nepůsobí to, že by si je taktéž někde natrhl či o něco rozškubl. Ne. Vše, co je na nich pečlivě zašité jsou rovné průřezy různé délky. Vlastně si dokážeš živě představit, že pokud by to bylo od toho, co se nabízí… Tak bude mít Kain na nohách hned několik jizev.

„… hm…“ zamručí Kain zamyšleně, kdy se váš pohled na okamžik střetne a ty sklouzneš očima po jeho siluetě. Již řádně oblečené siluetě. „… slyším v tvém hlase snad zklamání?“ ve tváři se mu objeví šelmovský úsměv.

To už je tvá práce u konce. Skutečně – s tímhle už více nesvedeš a vlastně ani není třeba. Kalhoty jsou zašité a rozhodně se nemáš za co stydět. Stehy jsou drobné a jeden sedí vedle druhého jako řada vojáků. Chvíli by to mohlo vydržet, pokud si Kain kalhoty opět o něco nerozškubne.

„To bych si v životě nedovolil!“ ohradí se proti tvému nařčení a zvedne ruce nahoru, dlaněmi směrem k tobě v tom smírném gestu kapitulace. „Zvláště dokud máš tu jehlu stále po ruce,“ dodá polohlasně, když chytá hozené kalhoty.

„No vidíš, to mě nenapadlo… Že bych si tě tu nechal do rána, když se tak pěkně nabízíš?“ Chvíli to tedy skutečně působí, že o tom přemýšlí. „Hm… Zní to lákavě, ale opravdu asi budu klidnější, když se budeme bavit bez toho, že budeš mít v ruce něco ostrého,“ dokončí nakonec myšlenku společně s veselým úšklebkem. Kalhoty v další chvíli opět letí vzduchem, ale tentokrát směrem na tlumok s věcmi.

„Ty mi dneska dáváš zabrat, víš to?“ povzdechne si, nicméně stejně jako ty se stále usmívá. Prsty si na okamžik vjede do vlasů a mimoděk si je prohrábne, než se vzápětí opatrně opře předloktími o desku improvizovaného stolu. „Nicméně abych odpověděl… Ano, nějaké plány jsem měl. Nutno podotknout, že skoro žádný z nich nakonec nepřežil své střetnutí s tebou,“ uchechtne se a znovu potřese hlavou. „A ne, některé události dnešního večera jsem opravdu nepředpokládal,“ pokračuje dál.

„Ale zase aby sis o sobě tolik nemyslela…“ trochu více se předkloní a nahne nad deskou, zatímco natáhne svoji ruku směrem k tvé tváři, „zažil jsem už i šílenější večery. A jsem upřímně rád, že ses nerozhodla některý z nich překonat, to bych se už asi opravdu musel začít bát,“ koutky rtů se mu roztáhnout v ten jeho pěkný úsměv, se kterým bříška prstů zlehka přelétnou po tvé líci a vzápětí uchopí pramen světlých kadeří povlávající volně podél tvé tváře. Opravdu nikam nepospíchá, když ti ho pomalu zastrčí za ucho a ani to úplně nevypadá, že by tu ruku chtěl zase stáhnout zpátky k sobě. Ne, namísto toho prsty sklouznou po tvé tváři i dlani, o kterou si hlavu zapíráš.

„Možná to s tím závěrem večera ještě přehodnotím. Rozhodně bych měl ještě pár nápadů, co s ním,“ řekne, a tak trochu ztlumí hlas, aniž by spustil pohled z tvé tváře. S tím se i nakloní přes stůl ještě blíže.