Andor.cz - Dračí doupě online

Zpátky mezi lidi

Sedíme v trávě a svět se zdá najednou zase o něco klidnější. Správnější. A rozhodně bezpečnější, když se nikde kolem nás neválí kosti a nechrochtají přerostlá prasata. Když vidím, jak na tom Kain je, píchne mě svědomí. Přeci jen takhle jsem si to nepředstavovala ani v té nejhorší variantě, co mě napadla, když jsem vyrazila neznámo kam. S tím, že se ztratíme, jsem na jednu stranu počítala. Bylo by to řešitelné. Ale tohle… Ne, tohle mě skutečně nenapadlo. „No, já vím, ale stejně.“ Přitáhnu si kolena k hrudi a zahledím se zamyšleně na pastviny kolem nás.

„Hej, určitě jsem nevybíhala s hrůzou v očích. Spíš bych řekla… soustředěním? Profesionální obezřetností?“ Povyskočí mi koutek o něco vzhůru a strčím ho rukou lehce do ramene. Ale opravdu jen trochu. Pořád je na něm patrné, že z toho všeho není dvakrát nadšený a rozhodně nestojím o to dráždit hada bosou nohou.

„Představa je to ale jistě líbivá. Tedy pro tebe. Já bych byla jen vyděšená oběť, co potřebuje konejšivé objetí a uklidňování. Víš, že by to ale takhle nefungovalo? Ne, se mnou… Hmm, jo oblečení. To máme problém oba. Dnes mi už padly dvě sady. Strašné. Navíc…“ Vezmu za doširoka roztržený rukáv, z kterého visí několik nití. „Tohle jen tak nesvedu na procházku u měsíčku… I když bych vlastně nelhala. Svým způsobem.“ Pokrčím drobně rameny a pak se prostě a jednoduše se spokojeným vydechnutím položím do trávy. Aspoň na tu chvíli.

„Jo, historka. Povídej mi o tom.“ Odfrknu si, zatímco hledím na nebe poseté hvězdami. Je to krása. Nikde kolem nejsou žádná světla a jsou tak patrné o ty drobné hvězdičky, které nesměle poblikávají do tmy. Stébla se mi vlní kolem hlavy a z louky cítím lehce bylinnou vůni.

„Hmm, myslíš, že tam někdo odnesl tělo? A nebo těla? Kdo by to byl řekl, že se lidi můžou ztrácet i v takové malé vesnici jako je Cziernowoda, ačkoliv… Něco si zmiňoval. Ale neřekla bych, že zrovna tohle souvisí. Kdo ví… Hmmm?“ Natočím tvář, když se ke mně Kain skloní, aby mi otřel krev z pár škrábanců. Neuhnu. Poslušně držím, dokud není hotový. Snad po něm jen trochu zvědavě pokukuji. „Nikomu o té potupné prohře prosím neříkej… A víš, že to mělo být pro tebe?“ Neodpustím si poznamenat, když vezme ten kousek látky, který jsem mu před tím podala, ale pak se přeci jen trochu útrpně pousměji. „Děkuji.“ Šeptnu a ještě chvíli jej sleduji, než očima zabloudím opět k hvězdné obloze. Moc dlouho je tam však neudržím.

„Vážně už žádné výpravy?“ Otočím se na bok a podepřu si hravě rukou hlavu. „Hah… Chápu. Chápu. Už budu mlčet. Žádné další dobrodružství. Ani žádné osudové setkání. Dnes toho už bylo dost. Ale však jen počkej… Ještě ti to bude chybět. Tedy… Dej tomu možná měsíc. Rok. Dva!“ Rozesměji se vesele, jak to napětí a nebezpečí nahrazuje prostě dobrá nálada, která pomalu ale jistě prosakuje i zpátky ke Kainovi. Někdy je prostě dobré být naživu.

 „Ale máš pravdu. Napila bych se.“ Kývnu rozhodně a zase se vytáhnu na nohy, aniž bych čekala, že mi Kain snad pomůže. „Tedy… ty boty fakt dostaly zabrat. Snad bude po cestě nějaký potůček, studánka anebo pak to jezero. Takhle nikam mezi lidi opravdu nemůžu. Skutečně vypadám, jako kdyby si mě v tom bahně vyválel.“ Roztáhnu doširoka ruce a skloním pohled k mému potrhanému a špinavému oblečení. Není to rozhodně ideální, ale pokud by se mi podařilo někde u vody to nejhorší opláchnout, tak snad bude tma dostatečně milosrdná. „A ty na tom nejsi o moc lépe… Tak, lepší. Maličko.“ Přikročím k němu a vytáhnu mu z vlasů kus větve i s jehličím, co mu tam zůstala.  

„Tak pojďme. A tentokrát nechám vedení na tobě… Výjimečně.“ Pousměji se a počkám, až se ke mně Kain přidá, abychom vykročili travou. Je mi jasné, že tohle všechno je dnes naposled a žádné příště už nebude, ale… Zvednu pohled k měsíci, který se za tu dobu posunul zase o notný kus na nebi. Ozve se ode mě jen tiché povzdechnutí. Vím, že na zítřek se nemá myslet, ale je to těžké, když vidím, jak se nezadržitelně blíží. Přidám do kroku. Nemáme času nazbyt. Udržuji svižnější tempo, než se s hravým poskočením otočím na Kaina a udělám pár kroků pozpátku, aniž bychom zastavovali.

„A kam máme vlastně namířeno? Do té putyky anebo máš nějaké jiné plány? Tedy… pokud tam tentokrát trefíme.“ Dobře, možná jsem nevydržela ho neprovokovat příliš dlouho, ale tohle bylo ještě naprosto nevinné. Otočím se zase kolem své osy a pokračuji dál směrem, který udává Kain. Tentokrát to skutečně nechávám ochotně na něm. Snad jen, pokud po cestě potkáme nějakou vodu, ať už zmíněný potůček nebo snad studánku, využiji pár chvil k tomu, abych ze sebe udělala zase trochu člověka. Dle hesla, že mokré oblečení je stále lepší než zabahněné.

Snad jen mi pohled častěji zabíhá k temné siluetě lesíka, jehož stranu míjíme. To jen pro případ, abych tam snad nezahlédla ten záblesk světla odraženého od divých prasečích očí.

Elzbieta

„Jo, naposledy, i kdybych tě měl svázat do kozelce a odtáhnout,“ upozorní tě Kain, zatímco se vydýchává z toho nočního sprintu remízkem, kterým jste si zpříjemnili dnešní večer. Vzápětí se narovná a vykročí za tebou – dál odsud. Jen jednou se ohlédne přes rameno k hradbě nízkých smrků, ovšem opravdu to nevypadá, že bys cokoliv pronásledovalo. Naopak nebýt vás, tak v okolí panuje ten obvyklý noční klid rušení jen hemžením zvěře ve vysoké trávě.

„Hm, nic, co by se do pár dnů samo nezahojilo,“ mávne rukou nad těmi pár šrámy a škrábanci, co si od místních houštin vysloužil. Bez většího zaváhání se posadí do trávy vedle tebe a chvíli se věnuje pokusům o očištění bot od toho největšího bláta, na které se mu nalepilo listí a jehličí.

Ucítíš na sobě Kainův pohled, když se rozmluvíš, a nakonec ze sebe vysoukáš dokonce i omluvu. „V pořádku, neomlouvej se. Taky jsem za tebou nemusel vůbec chodit a mohl si prostě počkat, až s křikem a hrůzou v očích doběhneš zpátky,“ odmávne to rukou. Jakkoliv jsi z něj předtím četla… Zjevné nenadšení tím, kam jsi vás to vlastně zavedla, tak se nezdá, že by se snad na tebe hněval nebo z toho byl nyní nějak podrážděný. A že by na to měl nárok.

„… hm… Jo, mohlo to být krásné. Objal bych tě, řekl ti, že už jsi v bezpečí a neměl bych u toho ani trochu zabahněný boty ani zničený nový kalhoty,“ dodá zasněně a na závěr té představy si trpitelsky povzdechne. Kousek látky si od tebe sice vezme, ovšem šrám na tváři nechá být, naštěstí to krvácí jen trochu.

„Zážitek to tedy rozhodně byl. Jen to trochu upravím a bude z toho výtečná historka do hospody nebo k ohni,“ ušklíbne se, než opět zvážní. „Já… Nejsem si tím úplně jistý, Elo. Asi se mohlo stát, že se někdo zranil a zemřel tam, ale… Takhle kousek od vesnice? A zrovna na takovém… Místě? To už mi připadá uvěřitelnější, že tam někoho zabili a tělo pak vyhrabali divočáci,“ lehce potřese hlavou. Vlastně o tom mluví celkem jistě jako by pro něj něco takového nebylo ničím novým a už vůbec ne šokujícím.

„… a není to nakonec jedno? Ty máš zážitek, já mám historku… A někdo možná dost špatný den, jestli se zítra někomu zmíním o tom, co jsme našli,“ pokrčí rameny. „Počkej chvíli,“ natáhne se k tobě i s tím kouskem látky, který jsi mu dala na otření krve z tváře. „Vypadáš jako bys to trní vyzvala na souboj a prohrála,“ utrousí mimoděk a zároveň se k tobě nakloní, aby ti otřel těch pár krvavých šliců, co na sobě máš.

„Hm a nevím jak ty, ale vážně bych se teď něčeho napil,“ poznamená. „A ano, snažím se ti teď naznačit, že pro dnešní noc bych se možná už zdržel dalších výprav do podezřelých a potenciálně nebezpečných míst, protože se trochu obávám, na co bychom s tvým talentem přitahovat k sobě osudové tragédie mohli narazit příště…“ dodá s jistým pobavením a přeci jen se na tebe poprvé od toho setkání s divočáky pousměje.

Kazandra

„Dlouhý den,“ zopakuje po tobě Werther s kývnutím hlavy a zároveň s tím si povzdechne, „to tedy byl,“ podotkne souhlasně a v tu chvíli působí opravdu unaveně. Tedy aspoň do okamžiku, než ti vezme mokrý kabát, který ti zachránil z jezera a společně se odsud vydáte pryč.

„Bude to trochu zacházka, ale bude to tak… Lepší,“ dodá vzápětí, zatímco se rozejdete pastvinou. Nemíříte přímo k vesnici, spíše to působí, že vás teď čeká cesta podél Cziernowody směrem k jezeru, které je odsud trochu vidět.

Jak se společně vzdalujete od omšelé budovy staré stodoly, zápach kouře sílí. Dokážeš si živě představit ten hustý černý dým stoupající vzhůru k obloze stejně jako rudé plameny olizující střechu. Netrvá to ani příliš dlouho, když se ozve nočního ticha ozve praskot provázený temným hučením sílícího ohně. Okolí pastvin osvětlí mihotavá narudlá záře, která se vám opře do zad a vykreslí před vámi pokřivené stíny nedávající zapomenout, od čeho právě teď s mistrem po boku odcházíš.

Dnes nakonec nikoho v Cziernowodě nečeká příjemná noc… Dokonce i skrze oslavy je dost možná jen otázkou času, kdy si někdo všimne mohutného ohně svítícího uprostřed temnoty jako maják. Poplašené cinkání zvonců ovcí i krav jen zesílí, jak zvířata větřící kouř a smrt utíkají na opačnou stranu pastvin. Vidíš jejich siluety, jak se stádo překotně přesouvá pryč.

Jdete mlčky – aspoň do chvíle, než se odhodláš promluvit a položit tu opatrnou otázku, která se tolik nabízí.

„Ano, někoho jsem znal,“ odpoví ti nakonec Werther po krátkém nepříjemném ticho, které mezi vámi nastane. „Jmenovala se Marianna, zmizela před rokem. Po slavnostech,“ pomalu pokračuje dál, jakkoliv by nic z toho dodávat nemusel. Nebyla to tvoje věc a Werther byl mistr. „Myslel jsem, že utekla. Že ráno zkrátka sedla na jeden z těch vozů, co odsud mířili pryč. Cziernowoda jí byla malá… Vaska byla přesvědčená, že se jí něco stalo. Podezřívala svého muže, starostu,“ Werther při těch slovech drobně potřese hlavou a znovu si sotva znatelně povzdechne.

„Nevěřil jsem jí…“ do hlasu mu na okamžik vklouzne hořkost. „Vždyť… Měla tady být v bezpečí. Kde jinde, než zrovna tady?“ dodá o poznání tišeji. Ovšem jakkoliv by se to nabízelo, neslyšíš z jeho hlasu smutek ani žal, ty bys ostatně ani nenašla v jeho tváři. „Asi vážně stárnu,“ utrousí polohlasně a ušklíbne se.

Pomalu se blížíte směrem k jezeru a hukot ohně se vám vzdaluje, nahrazován jiným tichým zvukem, který se k vám naopak blížíme. Či spíše vy k němu. Zvuk tekoucí vody, snad menší říčky. Ostatně netrvá to zase tak dlouho a zahlédneš místo před vámi, kde se právě do jezera dle všeho vlévá malá nenápadná říčka. Vesničani zde dle všeho vytvořili malý jez, který tiše hučí do noci. A u toho jezu se tyčí temná silueta mlýnice i s vodním kolem…

Venku z remízku

Utíkáme. Kolem se míhají stromy a větvoví. Kain si naštěstí nehraje na žádného hrdinu a více než zdatně se mnou drží tempo. Vybělené kosti toho nebožáka anebo snad i nebožáků necháváme za sebou a já jen tiše doufám, že společně s nimi tam zůstanou i ta obrovská prasata.

Stíny se protahují a zase zkracují, jak mezi jehličím prosvítají sem tam stříbrné měsíční paprsky. Mám co dělat, abych uhlídala naše okolí, Kaina i svou cestu… Sakra! Dopad na zem není ani tak bolestivý jako spíše překvapivý.

„Dobrý!“ Křiknu krátce na Kaina, aniž bych se na něj otáčela a raději se vytahuji rychle zpátky na nohy bez jeho pomoci. Na nějaké zachraňování nečekám. Umím se o sebe postarat sama. Prasata… Ne, nikde vidět nejsou. Kdo ví, kolik jsme toho už uběhli. Všimnu si toho, že Kain trochu zvolní a já ho napodobím. Především proto, abychom se jeden druhému neztratili.

Konečně se mezi kmeny objeví o něco světlejší prostor jasně značící, že se blížíme buďto konci lesa nebo nějaké prostornější mýtině. Ještě naposledy se ohlédnu, než proběhnu ven… Ven z lesa!

Uběhnu ještě pár metrů od hradby stromů, než se zastavím a zadýchaně se otočím. Stojím v polích. Kolem lýtek až ke kolenům se mi vlní vysoká stébla trávy, mezi kterými je i několik drobných lučních kvítků. Všude kolem je… Ticho.

Křoví zašustí a já přimhouřím oči a ukročím, aby… Se z něj vynořil Kain. Úlevně vydechnu a přivřu na chvíli oči. Vypadá v pořádku. Tedy… až na to špinavé, potrhané oblečení a pár šrámů, které tam utržil. Já na tom velmi pravděpodobně nebudu jinak. Štípání z nespočtu ranek, které si s sebou odnáším na památku, ale teď moc pozornosti nevěnuji. Jen se nejistě podívám na dlaně od bahna a pak je bez většího otálení otřu do stehen. To už se stejně ztratí.

„Heh… naposledy, jo?“ Vydechnu stále ještě zrychleným dechem. A donutím se zhluboka párkrát pomaleji nadechnout. „Co…? Jo, jsem v pořádku. Nic mi není.“ Potřesu hlavou, zatímco se otočím na patě, abych poodešla od toho prokletého remízku, co není remízek, ještě o pár desítek metrů dál do bezpečnější vzdálenosti.

„A ty?“ Ohlédnu se mezi kroky na Kaina, než se prostě svalím do trávy a posadím se. Samozřejmě tak, abych měla dobrý výhled na les před námi. Pro jistotu. Srdce mi stále ještě buší jako splašené, ale tělem se začíná rozlévat i silný pocit úlevy a uvědomění toho, že žijeme. Nic se nám nestalo. Zvládli jsme to.  

„Tedy… Já opravdu myslela, že to bude jen malý remízek.“ Pokusím se usmát, ale výraz se mi trochu zkřiví, když si začnu prohlížet, kde všude jsem poškrábaná. V té tmě a přes tu špínu to až tak dobře nejde poznat, ale zranění se i tak připomínají štiplavou bolestí.

„Není to ni… Není to nic hrozného. Jen pár škrábanců…. Ehm.“ Vzhlédnu ke Kainovi, kterému z roztržené tváře teče krev a trochu se zarazím. „… Promiň. Tohle jsem opravdu nechtěla.“ Dostanu ze sebe přeci jen upřímnou omluvu a zalovím v kapse z které vytáhnu kus čisté látky, abych mu ji opatrně podala. Ne, bude lepší, když si to otře sám, když mám tak špinavé ruce.

„A na mou obhajobu… Tohle se mi skutečně běžně nestává! Mám talent na problémy, ale ne až takový! Heh… tohle bylo… opravdu nečekané. Ale… hmmh, rozhodně to byl zážitek!“ Uteče mi bublavý a stále trochu nervózní smích.

„Ty kosti… Viděl si ty kosti?! Myslíš, že se tam jen někdo ztratil nebo…“ Nechám větu nedokončenou, ale jen významně povytáhnu obočí. Takhle zpětně se to zdá skoro jako šálení smyslů anebo výplod rozjitřené fantazie, ale vím, co jsem viděla. Tedy… myslím si to.

„Nevím, jestli tomu dnes říkat štěstí nebo neštěstí.“  Otočím se na Kaina a mimoděk si otřu hřbetem ruky štípající spánek.

Elzbieta

 „Tihle jsou sakra větší,“ opraví tě Kain. Na tyhle divočáky by si netroufl pravděpodobně ani medvěd, zvláště když jich bylo více. Dokážeš si živě představit, že by jen tihle tři dokázali společně medvěda rozpárat stejně jako tehdy toho koloucha. Tvůj společník se pro jednou ani nesnaží znít klidně a nad věcí, když ti dá ten jasný pokyn a postrčí tě před sebe.

Křupne to.

Ten zvuk přitáhne nejen tvůj pohled, ale i Kainův. Oba chvíli bezhlesně hledíte na lebku vystupující z bláta, ve které nyní zeje nepravidelný otvor, jak jsi na ni omylem došlápla. Ať je to kdokoliv, tak tu musí už nějakou dobu ležet. A nejen ta lebka. Vybaví se ti kost, kterou prase vyrýplo ze země a… Kolik jich tady může v bahně ležet? Představa, jak tady prasata to tělo roztahala… A sežrala… Kdo ví, jestli jen tohle jedno…

Ozve se další zaryčení, ke kterému se přidají další prasata svým chrochtáním, které najednou zní všelijak, jen ne roztomile. Kaina rozhodně nemusíš nijak popohánět, sotva se rozeběhneš, tak tě následuje. Rozhodně to nepůsobí, že by si chtěl hrát na hrdinu – nebo tam snad neohroženě zkoumat váš hrůzný nález.

Běžíte stejným směrem, kterým jste sem přišli. Žene tě vpřed strach z lidožravých prasat, která… Těžko říci, zda vám jsou v patách nebo ne. Není čas ani prostor se ohlížet a zjišťovat to. Prodíráte se mlázím a maliním, probíháte mezi nízkými smrky bez ohledu na cokoliv. Párkrát ucítíš nepříjemné škubnutí následované ostrou bolestí, ovšem není to nic, co by tě přimělo zpomalit.

Kain… Všimneš si, že přeci jen po chvíli jeho tempo zvolní a dává si už více pozor na to, kam šlape a kudy probíhá namísto panického úprku pryč z tohohle strašidelného remízku. Snad ve chvíli, kdy se ohlížíš, abys jej spatřila dobrých několik metrů za sebou, zajede ti noha do jedné z bahnitých brázd. Nyní už není třeba přemýšlet nad tím, proč je tu takové bahno a šílený terén – je to tu celé rozryté od skupiny prasat, kteří zřejmě v remízku žijí už delší dobu. A kterým se zde dle všeho velmi dobře daří…

„Elo!“ zaslechneš Kainův blížící se hlas, ovšem to už se sama zvládneš vytáhnout na nohy a bez rozmyslu opět vyběhnout vpřed. Jak divoké zvíře proběhneš trním, jakkoliv bolest v tu chvíli takřka ani necítíš. Není důležitá. Hlavně neztratit přehled o okolí a znovu někam nespadnout. I tak ti připadá, že trvá snad celou věčnost, než spatříš mezi smrkovými větvemi stříbřité bledé světlo opírající se do pastvin rozprostírajících se mezi starým stromem a tímhle remízkem.

Stačí si jen popoběhnout pár metrů…

… a jsi venku.

Křoví za tebou se výhružně roztřese, ovšem namísto divokého krvelačného prasete z něj vyleze jen Kain. Přes tvář se mu táhne krvavý šlic a ve vlasech má zapletenou větvičku a nějaké to jehličí. Rozhodně nepůsobí tak upraveně jako z kraje večera. Boty má celé od bahna, vlastně i tak trochu kalhoty a na rukávech je hned několik vytahaných nitek a na jednom místě vzala látka za své. Dle té trochy krve i s kůží.

Ty na tom tedy nejsi o moc lépe, vlastně rozhodně ne lépe – spíše hůře a v nespočtu drobných ranek začínáš cítit štiplavou bolest.

„Tohle je poprvé a naposledy, co jsem tě nechal vybírat cestu…“ vydechne Kain, který se zastaví kousek od tebe. Těžce oddechuje, jak i jemu ten běh zrychlil dech. Dlaněmi se zapře o stehna a s dlouhým výdechem se předkloní.

„… jsi v pořádku?“ zaslechneš ho, jak se tě ptá.

Krmiště

Kainovo popichování nechávám být. Tak trochu začínám mít pocit, že už mu to tu leze krkem a popravdě, nadšená z tohoto místa taky nejsem. Na to, že kolem stromu jsem viděla převážně pole a pláně, tak jsem musela vážně vybrat jednu z nejhorších cest, co se daly. Jsem prostě expert.

„Vyválíš v blátě? Dobře, tak pak uděláme zastávku u jezera. Tam už to oba známe.“ Přeci jen si neodpustím něco málo poznamenat. Vlastně noční koupel v jezeře se i v tomhle počasí zdá jako milosrdnější osud než tohle… pichlavé… cosi!

Moje oblečení začíná dostávat zabrat a stejně tak i moje kůže. Už ani nenadávám. Spíše se ode mě jen sem tam ozve tiché zasyknutí. Jen místo Jitřenčina proutku mě teď šlehají větvičky a nebo škrábají malé ale pěkně ostré trny. Kain na tom jistě nebude lépe a já už skoro začínám mít výčitky svědomí za to, že jsem ho do toho namočila taky. Možná teď lituje, že za mnou nakonec šel.

*Čvacht*

Zapadne mi noha do bláta. Tohle bylo skutečně horší, než jsem plánovala. A už se ani po Kainovi moc nedívám, protože cítím, jak začíná být z toho celého značně rozčarován. Ale vykřikovat tady do tmy, že tohle jsem nechtěla, by bylo naprosto zbytečné. Lepší bude zatnout zuby a rychle to projít. Však už to nemůže být daleko.

Jako kdyby les vyslyšel mé myšlenky a rozhodl se i tyhle výhonky naděje zadupat zase do země. Divočák, co nám zkříží cestu, nás donutí zastavit a popožene mi krev v žilách. Není to ale nic tak hrozného. Ne, dokud se bude zajímat sám o sebe a o to, kde najít něco k snědku. Kromě nás tedy. Naštěstí skutečně zase brzy zmizí v mlází a naše cesta je tak volná. Ať už vede kamkoliv.

„Napínavá… No, ještě řekni, že… Ale, dobře, dobře. Už mlčím.“ Stisknu významně rty a raději se zaměřím na to, jak se odtud dostat. Ne, skutečně se nebojím toho, že by mě tu Kain shodil do bláta. Ne tady, protože stále ještě nejsme tak úplně… sami. Ze všech stran se k nám najednou linou zvuky šustění větví a sem tam nějaké to pochrochtnutí. V té husté tmě je to poměrně… děsivé. Být tu Kain s nějakou jinou, obyčejnější, dívkou, asi už mu tu hystericky křičí, ale tak nějak mě přešla chuť na to bystře poukázat. Vlastně mě přešla chuť tak nějak mluvit celkově.

♬♬♬♬♬

„Heh, no možná bych měla…“ Ale ani jako on větu nedokončím. Ty zlověstně zvuky se totiž přiblíží natolik, aby… „…Tyhle jsou nějak větší.“ Hlesnu skřípavě, když se můj pohled upře na skupinu prasat, která skutečně vypadají v té tmě podivně… obrovsky. Sem tam se v těch pár zbytcích měsíčního světla zalesknou výhrůžně jejich černé oči a mně dochází, že máme problém. Ten bílý záblesk v houštinách také neznačí nic dobrého. V lese toho moc bílého není. Snad jen květiny…. A kosti.

„A sakra.“ Špitnu při tom pohledu. Prasata žerou vše. Lidé si často myslí, že jsou to líná a nemotorná zvířata. Ale já je v lesích kolem panství měla možnost poznat i jinak. Dokonce jednou jsem viděla, jak stádo prasat odlovilo čerstvého koloucha. Koordinovaně, jako smečka vlků. A co s ním pak provedli… To šlo velmi rychle.

Srdce se mi rozběhne o pár rychlostí rychleji a jen potáhnu ostře vzduch do plic. Je to nakonec Kain, kdo z nás promluví jako první a já… Ne, na tohle skutečně nemám co poznamenat. Teď už není čas na žerty. Udělám krok zpátky, abych ucítila, jak mě Kain postrčí ještě důrazněji dopředu a já tak trochu klopýtnu na něčem… oblém, kluzkém.

*Křup*

Ten povědomý zvuk se mi vůbec nelíbí. Ne, to nebyla větev. Letí mi hned hlavou, zatímco se můj pohled automaticky skloní k zemi, na které… Syčivě se nadechnu a rozevřu doširoka oči, když uvidím, svou překážku na cestě. Nikdo mi nemusí říkat, co to je. Lebka… Lidská lebka. Jen na moment zamrznu na místě, než se otočím po Kainovi. Ještě pár kroků obezřetně zacouvám, ale… Ale oni o nás stejně vědí!

„Pryč!“  Syknu naléhavě na svého společníka a prudce se odrazím, abych vyběhla společně s ním pryč. Ne, nehodlám ho tam nechat, ale tady snad nebude ani chvíli váhat a bude chtít odtud zmizet stejně jako já.

Vyběhneme. Tmou a hustým porostem. Pryč odtud. Pryč od té skupiny prokletých lidožravých prasat! Běžím. Kmeny stromů se kolem nás míhají jako tiší svědci blížícího se konce. Kolik toho už tady musely ty stromy vidět. Co všechno se tu stalo?! Proplétám se mezi větvemi, ale teď už jim tak neuhýbám. Spíše se snažím držet směr a především mít alespoň nějaký přehled o našem okolí. Jestli vidím Kaina… Ano, tam je. A jestli naopak nevidím někde ty zatracený divočáky. Ne, zatím ne.

*Čvacht*

Opět mi zajede v jednom místě noha nečekaně hluboko do bahna, až ztratím rovnováhu a dopadnu s vyheknutím na všechny čtyři. Kolena dopadnou do měkkého a mezi prsty ucítím chladné mazlavé bahno. Ne, nezastavuji ale, rychle tahám nohu z bahnitého vězení a zase se zvedám. Je to jen zdržení. Malé zdržení. Obezřetně se rychle rozhlédnu, než vyběhnu. Šlehání větví a pichlavé tahání maliní už ani nevnímám nehledě na to, jestli to odnese zrovna oděv a nebo i kůže. Ne teď. Srdce mi buší jako o závod a běžím… vlastně se stejným nasazením. Snažím se ale nepanikařit. Pravidelně dýchat. Vnímat své okolí a být připravená v mžiku jednat, pokud by to situace vyžadovala. Dávám si také dobrý pozor na to, abych tu někde za sebou nenechala Kaina a drželi jsme se pospolu.

Tedy…

...Pokud mě tu nenechá on.

Elzbieta

„Mám chtít vědět, jak by to vypadalo, kdyby se to zvrtlo víc než jen trochu?“ utrousí Kain, zatímco se prodíráte hustým podrostem sveřepě vpřed. Tedy, spíše ty a Kain prostě jen jde za tebou, čehož momentálně hořce lituje. Nepochybně v duchu – ovšem po chvíli se přestává krotit a dává najevo svoji nespokojenost i nahlas.

Tohle opravdu není lehký terén. Za denního světla by bylo protivné lézt něčím takovým, ovšem v noci, kdy ani pořádně nevidíte, kam vlastně šlapete to je přímo vražedné. Ozývá se křupání větviček, čvachtavé zvuky došlapů do bahna a sykání i klení se občas prolne i se zvukem trhající se látky. Sama cítíš, že jsi to párkrát úplně neodhadla a na kůži tě pálí hned několik šrámů a tenký ranek. Jak je na tom Kain se můžeš v té tmě jen dohadovat, ale dokážeš si živě představit, jak asi budete vypadat, až se vám podaří se z remízku vymotat.

„… že se cesty přeceňují? Dobře, promluvíme si o tom znovu až tě vyválím v blátě, hm?“ nadhodí Kain a vlastně v tu chvíli se nedá úplně odhadnout, zda to myslel vážně nebo ne. I když zrovna jemu bys věřila, že to myslel smrtelně vážně.

„Osud… Ne, ne, na osud tohle nesváděj,“ Kain s tebou dle všeho dokonce ani trochu nesouhlasí a začínáš z něho mít pocit, že opravdu příliš nebaví. Zvláště, když mu zajede bota do bahna a vzápětí si všimne, že v remízku nejste tak zcela sami.

Mlází se třese na znamení toho, že se k vám něco blíží a zajíc nebo ježek to rozhodně nebude. Ne, tohle bude větší a zejména těžší. Mnohem těžší. Hlavou ti letí nepřeberné množství variant toho, co se k vám asi může blížit. Něco z toho zní šíleně i tobě samé, ovšem v té nepříjemné tmě a uprostřed zamokřeného remízku by mohlo být možné snad všechno. Zvláště po tvých nedávných zážitcích…

Kain vydechne – dost možná úlevou, když se před vámi vynoří z keře temná silueta středně velkého divočáka s úctyhodnými páráky čnějícími z tlamy ven. Tohle by mohlo bolet, pokud by se kňour rozhodl se s vámi začít poměřovat. Z posledních let jsi měla s divokými prasaty hned několik zkušeností, když jste je lovili v lesích kolem sídla.

„… zklamaná?“ ušklíbne se Kain, ovšem i nadále se nehýbe a jen pozoruje kance, který se kousek od vás zastavil. Ozve se zafunění, jak zavětří a vzápětí s chrochtnutím zaboří rypák do země. Ozve se i chroupnutí, jak se mu podařilo ze země zřejmě dostat něco, co by mohl okamžitě slupnout. Naštěstí se na místě dlouho nezdržuje a stejně nečekaně jako se objevil, tak i zmizí v houštinách. Nicméně když se podíváš na místo, kde prase předtím rýplo čenichem do země, zahlédneš tam něco… Bílého. Dlouhého. Vypadá to jako… Kost…?

Kain po tobě střelí pohledem. „Napínavá? Já tě vážně v tom bahně vyválím…“

Brzy ti ovšem začne docházet, že tenhle divočák rozhodně nebude v remízku mezi poli jediný. A podle zvuků, které se kolem vás ozývají… Jich nebude jen pár. Přeci jen divoká prasata žijí ve skupinách, které nebývají zrovna malé. A vy jste jednu z nich právě vyrušili z bahenní koupele. Naštěstí není jaro a nehrozí vám tak pronásledování bachyněmi chránícími své mladé, ale… Ale ani tak to není příjemné. Stejně jako myšlenka toho, že šplháte na jeden z těch stromů ve vašem okolí. Listnáčů je zde jen pár, zbytek tvoří zejména smrky, není tak moc z čeho vybírat.

„Jo, obojí běžně tahám po kapsách, jen dneska jsem vyrazil na lehko, abych tě nevyděsil,“ zamručí Kain polohlasně v odpověď. „Dobře, dobře…“ tak trochu zaváhá, když se ho zeptáš, kam teď. „Myslím, že bude nejlepší…“

♫♪♪♫

Nedořekne to. Chrochtání i funění se nepříjemně přiblíží a tentokrát se v dohledu vyloupne těch zavalitých siluet hned několik, a že ten kňour předtím oproti nim vypadal drobně.

„… takže…“

Zaryčení, které se ze tmy mezi smrky ozve nezní ani trochu přátelsky.

„Zpátky, stejným směrem. Hned,“ vyhrkne o úder srdce později Kain a prostě tě strčí před sebe.

V ten stejný okamžik, když ovšem došlápneš na zem se ozve hlasitý praskavý zvuk, jak ti něco křupne pod nohama. Vzdáleně to připomíná lupnutí, které se ozve, když někdo došlápne na šnečí ulitu. Nebo skořápku? Něco... Tvrdého a dutého zároveň. Ten zvuk se nedá ignorovat, stejně jako nepříjemný pocit, který z toho všeho máš. A nejen ty podle toho, jak sebou Kain trhne.

Stačí krátký pohled dolů…

Ze země se na tebe šklebí část lebky zabořené v tom bahně. Lebky, do které jsi šlápla. Lidské lebky.

Kazandra

Váš pohled se krátce střetne. Přistižena při činu sebou trhneš a v další chvíli poplašeně ukročíš dozadu dříve, než Werther stačí… Cokoliv. Dveře se s prásknutím zavřou, jak do nich prudce strčíš, abys je co nejrychleji zavřela. A pak… Pak nastane ticho. Zkrátka jen ticho, rušené leda tak ozvěnou vlastního bušícího srdce a mělkého dechu. Zastaví tě až dřevěné bradlení, do kterého narazíš. Ozve se tiché zaskřípání, jak vetché dřevo málem povolí, ale naštěstí se tak nestane. Snad jen Wertherův kabát ti sklouzne z ramen, přes která ti ho mistr ještě před tím vším starostlivě přehodil, aby ti nebyla venku zima.

Jakkoliv čekáš, že každým okamžikem musí ze dveří vyjít mistr, aby… Aby co? Zkontroloval tě? Uklidnil tě? Vysvětlil ti to?... Nestane se nic z toho. Stojíš tam sama uprostřed noci, zatímco myslí stále rezonuje výjev, kterého jsi byla svědkem. A čím déle nad tím vším přemýšlíš, tím více ti dochází, že tohle… Skutečně muselo být osobní. Všechny ty náznaky, to, jak se toho celého ohledně těch mladíků chytil… I to, čeho jsi nyní byla svědkem…

Ovšem ať už je to jakkoliv, slíbila jsi, že pohlídáš okolí a děláš to dokonce i teď.

Čas pomalu plyne, těžko se odhaduje, zda v řádu minut nebo hodin. Snad na tom ani nezáleží, připadá ti to snad jako celá věčnost protkaná tichým hlasy. Werther. Timur. Tobiasz. Fantazie pracuje na plno, najednou ti tak nedělá nejmenší problém si k některým zvláštním zvukům, které se proderou skrze mezery v prknech stodoly ven, přiřadit i konkrétní barvitý obraz. Nakonec ovšem i ty utichnou… Těžko říci, zda je to dobře nebo špatně. Co si o tom myslet, co cítit… 

Dveře stodoly se najednou pohnou a s táhlým zavrzáním se pomalu otevřou. Nebo spíše – jsou otevřeny. A neobjeví se v nich nikdo jiný než právě Werther. Ostatně… Těžko by se dalo věřit tomu, že kterýkoliv z mladíků uvnitř opustí to místo po vlastních nohou. A živý. Mistr se tentokrát protáhne pootevřenými dveřmi ven tak, aby nikdo nemohl nahlédnout dovnitř a rychle je za sebou opět zavře. Pohledem krátce přelétne okolí a zakotví jím na tobě. Nezdá se, že by se na tebe za to vyrušení hněval, tu emoci bys v jeho výrazu hledala jen těžko. Ale nečteš tam ani starost jako prve, spíše jen… Tu zvláštní únavu, která přichází společně s úlevou, že už je po všem.

Tmavé oči se do tebe chvíli zkoumavě vpíjí a… Werther kýve hlavou jako by si snad sám na něco odpověděl. S tím vykročí tvým směrem.

„Pojď, Kazandro, musíš určitě už být… Unavená,“ promluví a něco v jeho hlase je pořád jinak. Napětí, které tam nemá, co dělat. „Do vesnice to raději vezmeme oklikou. Kolem mlýnice,“ naznačí krátce směr i to, abys ho následovala. „Ten kabát si nech. Tohle mi dej, ponesu ho, ať se ti lépe jde,“ a aniž by si počkal na tvůj souhlas, natáhne se pro tvůj mokrý kabátec, který je stále plný vody.

Stačíte se od stodoly vzdálit sotva několik metrů, když tě do nosu uhodí zápach, co sem nepatří. Čpavá vtíravá vůně spáleniny a kouře… Kouře, který pomalu protéká pod zavřenými dveřmi a škvírami ve dřevě…

Cestou necestou

Kainovu poznámku o škole života nechávám bez odezvy. Naše pohledy na tuhle věc se diametrálně liší a zavání to tak leda hádkou. A ne tím zábavným druhem hádky. Ať už to křičel jakýkoliv nebožák, snad ho aspoň potkal rychlý konec. Víc mu přít nemůžu. A dle toho, že se ozvaly pouze dva výkřiky, dost možná tohle štěstí měl.

„Víc takových jako já?“ Pobaveně se zeptám Kaina, ale pak se mi přes tvář mihne stín. „Ehm, ne… už ne.“ Můj úsměv trochu posmutní, ačkoliv ho na rtech držím s hrdinským nasazením. Naštěstí ve stále těžším terénu na sebe nemusíme ve tmě tak moc často hledět. Naopak je třeba se věnovat stále hustším a hustším větvím. Proto ani nic dalšího nevysvětluji. Nechávám to vyznít do ztracena a snažím se soustředit na cestu před námi, i když je to dost odvážné pojmenování toho nekonečného křoví.

Doslova tak trochu minu Kainovu další rýpavou poznámku na můj výběr cesty. Ostatně, muselo mu být jasné, že tohle byla naprosto nahodilá volba. Ani jsem se to nesnažila příliš skrýt a nějak přesvědčivě o tom lhát. Prostě jsem jen… šla.

A stejně tak jdu i teď. I když se z pod bot začínají ozývat výmluvné čvachtavé a mlaskavé zvuky, jak podrážky dopadají do studeného bláta, do kterého se někdy noří až… No příliš hluboko. Větvičky nepříjemně chytají za oblečení jako nenechavé ostré prsty a pichlavé maliní… No, na tohle téma ani nechci začínat. Je to vpravdě špatná cesta. Doslova pekelná a já začínám litovat své volby. Ale jen tak trochu. A jen tiše. Snad jen sem tam nespokojené zasyknutí nebo tichá nadávka, co mi uteče přes rty dávají tušit, že ani já z toho terénu nejsem zrovna na větvi.

„No, neříkám, že se to trochu nezvrtlo.“ Zavrčím, když se zrovna přetahuji s pichlavým ostružiním o svůj rukáv. „Možná to byl lepší plán než ten můj, ale… Tady už to prosím tě nezkoušej.“

*Rrrrrzzz*

Ozve se zčistajasna zvuk trhané látky, jak už to nevydržím a rukou prostě škubnu tak, že se kus rukávu roztrhne a část ho zůstane na těch zpropadených pichlavých šlahounech. Jen vytřeštím oči a na chvíli ztuhnu. Tohle se bude špatně vysvětlovat.

„Řeči o tom, že to mohlo být i horší si nechám od cesty, jo?“ Zafuním rozladěně, než jen pokrčím rameny. Teď s tím už nic nenadělám. Vyspravit si to můžu až… no nejdřív v panství. „A už jsi slyšel o tom, že cesta je cíl? A vůbec… cesty se přeceňují.“ Promlouvám opět o něco veseleji, zatímco se dál boříme do bahna a trápíme v hustém mlází.

„Boty… Boty? Vidíš, už jsem na ně úplně zapomněla a ty mi je tak připomeneš. Kruté.“ Vydechnu s přehrávanou dávkou utrpení. „Chtěla jsem říct, že už pomalu uschly ale… Ale ne. Přiznám se, že tahle pomsta byla z mé strany naprosto neplánovaná, ale… Asi osud.“ Zasměji se pobaveně. I přes to vše je to vlastně… úsměvné. Tím zvláštním, dost nerozumným způsobem.

 Přeci jen se po nějaké době našeho nočního utrpení otočím na svého společníka, kterému zrovna bota zajela dobrých deset čísel do bahna. „Víš, možná bychom mohli…“ Zazní můj smířlivý, váhavý tón naproti Kainovu naštvanému zavrčení. Ovšem ani jeden větu nedokončíme. Mně zastaví Kainův ostražitý pohled směřující… ne, na mě ne. Někam za mě? A jeho… Ať už tam vidí cokoliv, jistě to nebude jen další maliní.

Srdce mi poskočí a zamrznu na místě. Co tam je? Mědvěd? Vlk?... Nemrtvá čarodějnice?! Co když je tohle prokletý les?! Co když jsme vlezli do nějakého místa, kterému se místní vyhýbají. A… A… Opět se mi v hlavě spustí kolotoč fantaskních myšlenek podpořených spoustou pohádek a pověstí, které jsem si tam za roky uskladnila. Šustění křoví pokračuje i když stojíme jako dvě sochy. Krve by se ve mně v ten moment nedořezal, a tak jej poslechnu na slovo. Pomalu, opatrně se otočím. Jsem skoro bez dechu, když zaostřím do tmy před námi a uvidím…

„… Divočák?“ Šeptnu ke Kainovi a přeci jen se lehce ušklíbnu. Oproti těm nočním můram, co se mi vyrojily v hlavě, tohle bylo až skoro... roztomilé. Tedy opravdu jen skoro. Moc dobře jsem věděla, že i divoký kanec se svými zuby uměl být pěkně nebezpečný a bylo třeba na ně na lovu dávat pozor. Zvláště na jaře, když vyváděli mladé. Teď byl ale začínající podzim… A s trochou štěstí si půjde zase po svém.

Trochu se přikrčím a rozhlédnu se po okolí po případných stromech, na které by se dalo vylézt, pokud by došlo na nejhorší. Zbraň jsem u sebe neměla a Kain měl jen dýku. Tohle nebyla ideální volba zbraní na střet s divokým prasetem. Udělám krok zpátky ke Kainovi… Tiše opravdu tiše, aniž bych z prasete spustila oči. „Je jen… na procházce.“ Špitnu k němu, zatímco prase zaryje trochu nosem v zemi, než s po chrochtáním vyrazí vycházkovým tempem zpátky do houští.

„Vidíš?“ Usměji se veseleji a šťouchnu do něj rozverně ramenem teď pro změnu já. „Napínavá cesta, co?“ Mrknu pobaveně, aby se pak vzápětí ozvalo pár dalších zvuků praskání a pochrochtávání z křoví. Teď už vícero stran. A mě úsměv trochu nervózně zamrzl na rtech.

„Ehm… Co kdybychom to vzali trochu stranou? Raději.“ Syknu a kývnu bradou do směru, odkud se nic takového neozývá. Alespoň zatím. „Ah, měla jsem si vzít nějakou zbraň… Zatraceně.“ Drmolím tiše, zatímco se prodírám opatrně pro změnu jiným mlázím.

„Asi u sebe náhodou nemáš kuši nebo lovecké kopí, co?“ Otočím se na Kaina, u kterého se teď držím raději skutečně blízko. A míříme… Ani nevím kam… Všechno se tu zdá v té tmě takové… stejné. O směr se ale můžeme starat později, až les kolem nás zase trochu utichne.

„Takže nějaké návrhy, kudy jít?“ Prohodím pak náhle skoro neslyšně ke svému společníkovi s jistou stopou kapitulace v hlase. Tohle možná už… stačilo.