Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

„I tak si to rád poslechnu,“ vybídne tě Kain navzdory tvému ohrazení se a čeká, co mu k tomu tedy sama řekneš. Těžko říci, co tím sleduje – pokud vůbec něco. A své odpovědi se vzápětí i dočká, což ocení krátkým kývnutím hlavy. Na rtech se mu mihne ten zamyšlený úsměv, se kterým tě přelétne pohledem, ovšem sám už k tomu nic nedodá.

Ostatně vzápětí máš úplně jiné starosti, když musíš vyměnit meč za jeho kalhoty, abys mohla zašít těch několik potrhaných míst na nohavicích.

„Dobrá, dobrá… Skoro nové a oblíbené k tomu. Mám k nim už vytvořený citový vztah. Nesmíš se pak divit, že jsem ochotný udělat cokoliv pro jejich záchranu a zachování!“ pokusí se z toho vymluvit. Ne, ty kalhoty zcela jistě nejsou nové. Vlastně byly spravované na dost místech. Ačkoliv nepůsobí to, že by si je taktéž někde natrhl či o něco rozškubl. Ne. Vše, co je na nich pečlivě zašité jsou rovné průřezy různé délky. Vlastně si dokážeš živě představit, že pokud by to bylo od toho, co se nabízí… Tak bude mít Kain na nohách hned několik jizev.

„… hm…“ zamručí Kain zamyšleně, kdy se váš pohled na okamžik střetne a ty sklouzneš očima po jeho siluetě. Již řádně oblečené siluetě. „… slyším v tvém hlase snad zklamání?“ ve tváři se mu objeví šelmovský úsměv.

To už je tvá práce u konce. Skutečně – s tímhle už více nesvedeš a vlastně ani není třeba. Kalhoty jsou zašité a rozhodně se nemáš za co stydět. Stehy jsou drobné a jeden sedí vedle druhého jako řada vojáků. Chvíli by to mohlo vydržet, pokud si Kain kalhoty opět o něco nerozškubne.

„To bych si v životě nedovolil!“ ohradí se proti tvému nařčení a zvedne ruce nahoru, dlaněmi směrem k tobě v tom smírném gestu kapitulace. „Zvláště dokud máš tu jehlu stále po ruce,“ dodá polohlasně, když chytá hozené kalhoty.

„No vidíš, to mě nenapadlo… Že bych si tě tu nechal do rána, když se tak pěkně nabízíš?“ Chvíli to tedy skutečně působí, že o tom přemýšlí. „Hm… Zní to lákavě, ale opravdu asi budu klidnější, když se budeme bavit bez toho, že budeš mít v ruce něco ostrého,“ dokončí nakonec myšlenku společně s veselým úšklebkem. Kalhoty v další chvíli opět letí vzduchem, ale tentokrát směrem na tlumok s věcmi.

„Ty mi dneska dáváš zabrat, víš to?“ povzdechne si, nicméně stejně jako ty se stále usmívá. Prsty si na okamžik vjede do vlasů a mimoděk si je prohrábne, než se vzápětí opatrně opře předloktími o desku improvizovaného stolu. „Nicméně abych odpověděl… Ano, nějaké plány jsem měl. Nutno podotknout, že skoro žádný z nich nakonec nepřežil své střetnutí s tebou,“ uchechtne se a znovu potřese hlavou. „A ne, některé události dnešního večera jsem opravdu nepředpokládal,“ pokračuje dál.

„Ale zase aby sis o sobě tolik nemyslela…“ trochu více se předkloní a nahne nad deskou, zatímco natáhne svoji ruku směrem k tvé tváři, „zažil jsem už i šílenější večery. A jsem upřímně rád, že ses nerozhodla některý z nich překonat, to bych se už asi opravdu musel začít bát,“ koutky rtů se mu roztáhnout v ten jeho pěkný úsměv, se kterým bříška prstů zlehka přelétnou po tvé líci a vzápětí uchopí pramen světlých kadeří povlávající volně podél tvé tváře. Opravdu nikam nepospíchá, když ti ho pomalu zastrčí za ucho a ani to úplně nevypadá, že by tu ruku chtěl zase stáhnout zpátky k sobě. Ne, namísto toho prsty sklouznou po tvé tváři i dlani, o kterou si hlavu zapíráš.

„Možná to s tím závěrem večera ještě přehodnotím. Rozhodně bych měl ještě pár nápadů, co s ním,“ řekne, a tak trochu ztlumí hlas, aniž by spustil pohled z tvé tváře. S tím se i nakloní přes stůl ještě blíže.

Kazandra

Když padne jméno „Turban“, tak Werther krátce povytáhne obočí, ale nic ti na to nakonec neřekne… Ačkoliv na zdejší končiny by to bylo skutečně exotické jméno a Jackův bratr vypadal všelijak, ale rozhodně ne jako cizinec.

„Snad… Nemám to slovo rád. To, co znamená,“ poznamená mistr polohlasně a víc už k tomu nedodává. Těžko odhadnout, zda Valek s Urbanem skutečně unikli svému osudu anebo… Ne. Noc měla být ještě dlouhá, a i kdyby ne, tak Cziernowoda byla vzdálená od sídla den jízdy. Ovšem cokoliv se ještě mělo či nemělo stát nyní záleželo už jen na Větroplachovi, který pro jednou nedostával své přezdívce.

Ze svázaného uzlíku kape voda stejně jako z mistra a na chvíli přitáhne i tvoji pozornost. Těžko se dá odhadnout, co vlastně skrývá, ale… Nevypadá to, že by v tom byl nějaký předmět. Spíše oblečení? Pak by dávalo smysl, proč byl zatížený dvěma kameny, aby náhodou z náhonu nevyplaval. Držela ho tam váha kamení i tíha proudu dopadající vody v uměle vybudovaném korytu.

„Ano. Její věci,“ odpoví ti Werther po krátkém zaváhání. Snad nečekal, že se na to zeptáš, těžko říci. „Báli se, že by je někdo mohl najít v lese a ptát se. Hodit je do jezera je napadlo až potom, ale už se nikomu nechtělo lézt do náhonu pod kolo. Čekal jsem toho opravdu hodně, ale tohle ne,“ bez varování se mu na rtech objeví cynický úšklebek, nebo aspoň jeho náznak. „Nakonec ale… Aspoň bude co pohřbít,“ dodá o poznání pevnějším a jistějším hlasem. Dokonce při těch slovech rozhodně kývne hlavou. Jako by to byla správná věc. Vykopat hrob a místo těla do něj uložit těch pár věcí.

Jakmile Werther vidí, že mu bez problémů stačíš, tak natáhne krok. Není důvod tu dál otálet a čím dříve se dostanete do vesnice a domu paní Arlowski, tím lépe. Ostatně jak se blížíte tmou ke vsi, tak čím dál zřetelněji slyšíš ten halas z náměstí, co ani za dobu vaší nepřítomnosti nijak zvláště nepolevil. Hudba hraje, ozývá se smích i křik. Dokonce i výskot. Skoro to působí, že se na náměstí děje i něco více než je jen tancovačka a hody.

Když zmíníš Elu, mistr se po tobě krátce podívá, ovšem díky šeru a stínům v jeho tváři dost dobře nevyčteš nic z jeho výrazu.

„O tom nepochybuji,“ uchechtne se krátce a opět působí… Uvolněně. Tak jako předtím. Je otázkou na kolik to před tebou hraje nebo ne, ale vlastně na tom ani příliš nezáleží. „Vlastně… Ty víš, co mělo znamenat to předtím? Měl jsem za to, že bude mít radost z volného večera, zvláště když se jí povedlo najít si zde i společnost,“ padne ta nečekaná otázka. A snad i dobrá otázka.

„Pokud se ti bude chtít, bránit ti v tom nebudu,“ pokrčí vzápětí rameny a vlastně ti tím dá na výběr. „Ačkoliv, možná by asi nebylo od věci zkontrolovat, že je vše v pořádku, co?“ prohodí s krátkým povzdechem a nejsi si jistá, zda se tě ptá nebo ti to oznamuje.

V jednu chvíli uhnete mezi stromy a chvíli kráčíte opravdu tmou. Nicméně Werther tě vede jistě. Skoro to působí jako by mu nedostatek světla vůbec nevadil a přesně věděl, kam má šlápnout a kudy jít. Vlastně… Párkrát máš pocit, jako bys v jeho tváři… Oči… Lesknou se. Jako oči velké kočky číhající v temném stínu.

„Už jen kousek. Jen budeme muset přelézt plotek na konci zahrad a budeme skoro u domu,“ ukáže kamsi před vás, kde se skutečně ve tmě tyčí temná silueta plaňkového plotu, na kterém sedí sova, co vás zaujatě pozoruje…

Závěr mladého večera

„Ale no tak. Netvař se, že nevíš, jak jsem to myslela.“ Promluvím na Kaina, zatímco si rozvazuje boty. „Myslím tím, že tohle rozhodně není meč na nějaké tréninky, přesto je na něm patrné, že byl docela používán. A oba víme, kdy se po takové zbrani sahá. To je vše. Nehledej za tím žádné skryté významy, protože tam… nejsou. Rozhodně ne z mé strany.“ Pokrčím krátce rameny a dovysvětlím, co jsem svou neurčitou poznámkou myslela.

Pak už jsem ale nenadálým vývojem událostí nucená se otočit. Tohle totiž rozhodně nebylo chování, které by nás učili na hodinách etikety a vlastně jsem se s ním nikdy ani nesetkala. Určitě ne ve Společenství. Kain samozřejmě i přes mé vyzvání nemlčí, jak se dalo čekat. Jen se kysele zaškaredím, do tmy a se zamručením pokývám hlavou, aniž bych zrovna tohle téma chtěla nějak více rozpitvávat. „Hmmh, jistě, jistě.“

Pak už se ale chopím kalhot a nejdříve si je prohlédnu, abych zhodnotila situaci. „Skutečně nové kalhoty? Tedy… Asi bych už měla předpokládat, že si jisté věci dost přibarvuješ.“ Odolám nutkání se ohlédnout. „Jen kdyby už nebyly párkrát vyspravované, co?“ Usměji se vědoucně a potřesu hlavou, aniž bych ale nějak výrazněji váhala a dala se do práce.

Nevidím na něj, ale slyším brzy tichý šramot zpoza mých zad. Nutkání otočit se je velké, ale… Ale neohlédnu se. Však dost možná bych se střetla s jeho pohledem, když se mě snažil načapat při tom zmíněném okukování. Raději se proto soustředím na svou práci, abych s tím byla brzy hotová. Naštěstí tady jí není tolik jako na mém kabátci, který to schytal rozhodně víc.

„Takže bezpečná?“ Povytáhnu lehce nedůvěřivě obočí, ale pak se přeci jen ohlédnu, zrovna v momentu, když se Kain nakloní mým směrem. Oči po něm rychle sklouznu od hlavy až k patě, napřímím se a naberu jen trochu vzduchu do plic ke slovům, která… nepřijdou. Protože se chopí svého meče a vrátí se s ním ke svým věcem. „…To skutečně je.“ Hlesnu k jeho zádům se smíšenými pocity a raději se zase chopím jehly, abych to už konečně dodělala.

Ještě nějakou chvíli to zabere, ale nakonec jsou kalhoty zašité, povolené stehy opět opravené a vše, co jsem s nimi mohla udělat, hotové. Dlouze vydechnu a přehnu je v ruce, abych je Kainovi složené podala. „Ale no tak, nejdřív slyším, že noc je ještě mladá a pak, že už je tu závěr večera. Nebo se mi jen snažíš nenápadně naznačit, že mi to moc trvalo?“ Ušklíbnu se na něj a místo podání po něm ty kalhoty na ten kousek prostě pobaveně hodím, abych pak jen tak mimochodem poposunula lampu opět doprostřed stolu a ponořila se opět trochu do tmy. Pro jistotu. Natáhnu se po opět doplněném poháru a trochu napiji, než si podepřu dlaněmi bradu a zamyšleně si Kaina prohlížím.

„Je to už vše, co si chtěl sešít? Anebo si snad nenápadně vytáhl z tlumoku ještě další hromádku oblečení, když máš takovou vzácnou a nápomocnou návštěvu?“ Zvlní se mi rty do křivého úsměvu a sklouznu po něm očima.

„A neočekával… Hmm, takže si měl už nějaké plány?“ Protáhnu otázku s neskrývaným zájmem, aniž bych z něj spouštěla pohled, než mi uteče tiché zasmání. „Protože já tedy vůbec! Nic z toho! Nejsem sice zrovna někdo, kdo by nějak plánoval do budoucna, ale tedy dnes to bylo překvapení za překvapením. Takže, jestli si neočekával pouze závěr večera, tak smekám.“ Skloním uctivě hlavu, než si ji opět položím do dlaní, ale lehký úsměv mi ze rtů ne a ne zmizet.   

Elzbieta

 Kaina svým podivením se nerozhodíš. „Hm, co ty víš. To jsi nikdy neslyšela, že věk je jen číslo? Člověk je jen tak starý, jak se cítí,“ ušklíbne se, zatímco obnaží čepel meče, aby ti ho mohl opatrně podat. Jakmile tvé prsty ovinou měkkou kůži jílce, pustí jej a poodstoupí od tebe. Zbraň ti příjemně sedne do ruky a díky své váze se dobře drží i jednoručně. Dokážeš si představit, že s touhle zbraní by Kain dokázal být nepříjemně rychlým soupeřem i pro tebe.

„Tak trochu. Není to zrovna zbraň vhodná pro tvrdé kryty, ale nestěžuji si, kovář na tom bastardovi odvedl dobrou práci,“ promluví, když se váš rozhovor stočí ke zbrani, kterou drží v rukách. Opravdu pěkný kousek. Nepochybně i drahý, ačkoliv těžko říci jak moc, tak daleko tvé znalosti i představy nesahaly. Oproti vašim cvičným zbraním byla tahle skutečně ostrá. Stačilo by nešikovně přejet prstem po konci ostří a zajisté by ses pořezala. Ne, tohle skutečně nebyl meč určený k nácviku boje, ale k zabíjení. „Hm… Více než něco?“ zopakuje po tobě Kain zamyšleně – leč s patrným zájmem v hlase, zatímco si povoluje šněrování bot, aby se mohl konečně zout a hodit boty ke straně, snad aby nezavazely.

Stud mladíkovi opravdu nic neříká, možná je až trochu zarážející, s jakou samozřejmostí a klidem si bez ohledu na tvé vlastní rozpaky kalhoty stáhne a vystoupí z nohavic. „Nenech se rušit, rád si poslechnu, co vše tě překvapilo,“ vybídne tě a ani se nesnaží zakrývat jisté pobavení. Vzápětí se pro kalhoty sehne a vezme je do ruky, aby ti je mohl na tvůj pokyn podat.

„Jistě, meč,“ povytáhne obočí a neubrání se tomu, aby se aspoň krátce nezasmál. „Dobrá, dobrá, mlčím. Jako hrob. Nebo jak se to říká,“ potřese hlavou. „… ale za tohle to stálo,“ neodpustí ti pobaveně, když si od něj ty kalhoty bereš.

Vlastně nevypadají zase tak špatně, přeci jen už na omak jsou šité z pevnější látky, co by měla něco vydržet. Najdeš tam tak v jednom místě povolené švy a na dalších dvou se látka pro změnu natrhla v místech, kde už jednou zašívaná byla.

Po krátkém zhodnocení se tedy pustíš do práce, během které se ke Kainovi pro svůj vlastní klid natočíš zády. Umožní ti to i sáhnout po světle, aniž by ses prozradila. „Jen si posluž,“ okomentuje to Kain a vzápětí zaslechneš zpoza svých zad šramot, jak se zřejmě prohrabuje svými věcmi. zřejmě z nich i něco vytáhne a pokud by ses přeci jen pootočila, abys aspoň koutkem oka viděla, co dělá – tak bys spatřila, jak si na sebe natahuje jiné kalhoty. O poznání volnější a patrně i z lehčí látky.

„Klidně se už můžeš otočit zpátky, situace je v rámci možností bezpečná, slibuji,“ prohodí Kain, který se v další chvíli nakloní tvým směrem… Aby se chopil meče a opatrně ho zvedl ze stolku. S tím ho i vrátí zpátky do té odrbané staré pochvy a vrátí ke svým věcem.

Sám se poté posadí opět na bednu namísto stoličky a dolije vám oběma do pohárků víno. Cítíš na sobě jeho pohled, jak tě přemýšlivě sleduje a popíjí u toho.

„No, takový závěr večera jsem úplně neočekával,“ nadhodí do ticha rušeného jen zvukem jehly provlékané látkou. Ano, v ledasčem to připomíná večery strávené ve společenství, ovšem zároveň to nemůže být více vzdálené tomu místu. Není tady nikdo, kdo by ti říkal, co máš dělat, ačkoliv…  „Ale děkuji. S jehlou v ruce si vždycky připadám tak… Nepatřičně,“ lehce se pousměje.

Jehla a nit

„Nechám to tedy na tvé představivosti.“ Mrknu na Kaina, když zmíní mou domnělou šermířskou dovednost, kterou už však dále raději nerozebírám. Ostatně, kdyby se zeptal mistrů, vlastně by se mu dost možná nedostalo zrovna tak pochvalné odpovědi, jak se tu holedbám. Na mou adresu v tomto směru slova chvály nepřicházely až tak často, jak by mohly, a mně to vlastně vyhovovalo. Méně pozornosti, více svobody.

„No, zhýčkaný. Hah, a jak!“ Zasměji se vesele. „Ale, ne, ne. Dál to už rozebírat nebudu. Jsou věci, nad kterými je nejlepší se pak někdy zamyslet. Hmmm… Třeba pak v té měkké posteli, až se ti to poštěstí.“ Blýsknu zuby v širokém úsměvu, než se zase začnu věnovat šití a ticho stanu na chvíli vyplní jen tlumené popraskávání plamínku lampy na stole.

Ani nevím, kolik času uteklo, ale kabátec je nakonec vyspraven a dojde řada na Kaina. Neváhám a hned ho bez jakéhokoliv zaváhání vyzvu, aby mi podal svou zbraň. Na tohle jsem totiž popravdě zvědavá. Ostatně je to patrné na očích, jak jej se zájmem sleduji, když vykročí ke kraji stanu.

„Dnešní děvčata?“ Povytáhnu nevěřícně obočí. „Jistě, jistě… Moje chyba. Nějak jsem asi minula chvíli, kdy se do stanu místo Kaina, vrátil jeho praděd.“ Uchechtnu se a natočím se tak, aby mi Kain mohl meč rovnou podat a nezavazel nám tu ten stolek. „Ale ne… Nemusíš se bát. Spát se zatím opravdu nechystám.“ Pousměji se, i když jistou únavu skutečně cítím. Avšak to už se za doprovodu tak známého zvuku tasené zbraně zaleskne v tlumeném světle chladná ocel. Skoro až nedočkavě si poposednu a natáhnu se pak po nabízeném jílci, abych si meč od něj vzala. Je vidět, že vím, jak jej uchopit a nebojím se, že by mi snad spadl, nebo jsem se tvářila šokovaně nad tím, jak je těžký. Možná spíše naopak.

„Hmm, tedy…“ Zamručím a uznale nakrčím rty, zatímco si zbraň prohlížím a zkouším i její vyváženost. „Lehčí, než bych čekala na jedenapůlručku.“ Přejedu pak lehce nehtem po pár zásecích, které ale jasně značí to, že ta zbraň není jen pro parádu. „Ale i tak to bude kvalitní ocel, když už zřejmě něco bude mít za sebou a není ještě na kusy nebo s pár vylomenými zuby…. Nebo možná má za sebou víc než něco.“ Vzhlédnu na chvíli ke Kainovi, než svou pozornost opět stočím ke zbrani, která už dost možná zabila. A skoro určitě ne jednou. Tohle není jako naše tréninky. Tohle je opravdové. Očima fascinovaně kloužu po té lesklé čepeli, když…

„Je to skutečně mistrná práce. Ani jsem nečekala, že…“ Ohlédnu se přes rameno na Kaina, který už kamsi skopl boty a právě si rozepíná opasek. No, rozhodně se nerozpakuje. Na kratičký moment překvapivě strnu, než pochopím, co bude následovat, a tak se zase rychle sklopím pohled k meči a raději se ještě trochu pootočím na bedně, snad abych ho skutečně neokukovala.

„Ehm, že… No, podej mi pak raději ty kalhoty.“ Odkašlu si a poplácám dlaní na stolek, aniž bych se na něj otáčela, zatímco zpoza sebe slyším tiché šustění látky. Počkám, až tak učiní, pak si je přitáhnu k sobě a naopak místo nich na stůl položím opatrně Kainův meč. Ne, teď mu ho skutečně z ruky do ruky podávat nebudu.

„Tak… Děkuji za ukázku a…“ Zarazím se, nad tou trochu podivnou volbou slov zrovna v této situaci. „Tedy nemyslela jsem to tak. Myslela jsem ten meč. A… Hmmh! Ne, prosím… Nic neříkej.“ Raději se chopím pořádně těch kalhot, abych si je možná až příliš soustředěně začala prohlížet.

„Noo… nevypadají tak zle, jak jsem se bála. Tohle půjde ještě docela dobře zachránit. Je vidět, že jsem ti tu cestu křovím vcelku proklestila.“ Nadhodím napůl v nadsázce a napůl vážně. Přeci jen to tvrzení v pár chvílích asi nebude daleko od pravdy.

„To… snad! Zatraceně!“ Začne se pak po pár chvílích ode mě ozývat nespokojené mrmlání, jak se opět snažím bojovat s jehlou a nití. Teď sedím ještě ve větší tmě a začíná z toho být skutečně úmorná, ne-li nemožná výzva.

„Ehm, jestli na chvíli dovolíš.“ Aniž bych se otočila, natáhnu ruku k lampě, abych si ji trochu přitáhla k sobě. Vlastně si ji postavím přímo vedle sebe na kraj stolu.  Teď, když ke Kainovi sedím zády, neměl by to být až takový problém dovolit si něco takového. A skutečně… S lepším světlem to jde hned mnohem lépe! Dokonce si na kalhotách všimnu i pár menších děr a prodřenin, které před tím milosrdně skrylo šero. Dám se tedy do práce, abych i tenhle kousek pečlivě vyspravila.

Večer strávený šitím… Skoro jako… Tam.

Kazandra

Nic netušící čtveřice kolem tebe bezstarostně projde, aniž by si všimli čehokoliv podezřelého. Zkrátka se jen baví. Vtipkují. A také zcela nepochybně jsou opilí… Koluje mezi nimi měch a Urban navíc nese i velký džbán. Těžko říci, kam míří. Možná jen kousek za vesnici? Nebo k tomu vysokému stromu? Představa, že Valek s Urbanem ve skutečnosti ty nic netušící dívky vedou k té stodole je… Mrazí z toho. Ale zároveň to působí jako přitažené za vlasy, nemohli by si přeci dovolit… Až tak.

Jenže ať je to jakkoliv, tak zároveň moc dobře víš, že dnes už se žádná zábava konat nebude. Ať jdou kamkoliv, musí si všimnout toho kouře. A zákonitě jim dojde, odkud jde… Ovšem to už není tvoje starost. Nebo by aspoň neměla být.

Z Werthera kape voda proudem, a i v tom šeru poznáš, že se mu lepí oblečení ke kůži. Čím jsi blíže, tím je ti jasné, že se zřejmě musel i potopit pod vodu, protože dle všeho má mokré i vlasy, které si musí shrnout z čela a tváře, aby mu nezavazely.

Ještě než k němu stačíš dojít, všimneš si jak z toho mokrého uzlíku vytáhne dva kameny velké jako pěst a odhodí je s patrným znechucením stranou. Nakonec to, co drží v rukách není tak velké. Vlastně to působí jako raneček… Něco zavázaného ve světlém vyšívaném šátku. Není zrovna ve stylu, který by se ti líbil, avšak stejně ti někoho připomene. Elu. Ta by jistě nosila něco takového.

„To nás nemusí trápit, vlastně bude lepší, když o tom vesničani budou vědět,“ odpoví ti poměrně klidně, zřejmě jen netrápí, že snad budete odhaleni. Nicméně spatříš, jak se při zmínce o Valekovi zamračí. Zvláště, když doplníš, že v tom dost možná také sehrál svoji roli.

Werther chvíli jen mlčí, zatímco mu crčí voda z cípů oblečení. Měla by mu být zima, přesto se nezdá, že by to nějak zvláště vnímal. Zkrátka tam jen stojí s pohledem zabodnutým do zad vzdalující se halekající čtveřice a je na něm znát, že nad něčím přemýšlí.

„Dobrá. V tom případě je to o to lepší. Pokud to věděli, stejně o tom nebudou moci nikomu říci. Pokud by nechtěli vysvětlovat… Cokoliv,“ vysloví nakonec pomalu ten verdikt, ačkoliv si můžeš být poměrně jistá, že zvažoval i zcela jiné možnosti, jak tuhle nepříjemnost vyřešit. „Ten druhý také patřil k nim?“ zeptá se tě vzápětí.

„Hm…“ přechytí uzlík jen do jedné ruky a tou druhou si začne aspoň provizorně ždímat vodu z oblečení. „Už jsem měl i lepší nápady. Aspoň, že ten kabátec zůstal v bezpečí,“ povzdechne si a pohledem zalétne ke zmiňovanému kusu šatstva, který máš stále přehozený přes sebe a příjemně tě hřeje i v té zimě, která zde je.

„Pojď, půjdeme. Vezmeme to raději zadem přes zahrady, a ne skrze náměstí, čím méně zvědavých očí nás uvidí, tím lépe… Tohle by se asi vysvětlovalo hůře…“ krátce pokýve hlavou. Podobnost s Elou a jejím příchodem v podvečer je málem úsměvná. Ale jen málem.

„Nebudu lhát, dnešní večer jsem si představoval trochu jinak,“ ušklíbne se mistr po několika metrech, kdy se při každém jeho kroku ozývá výmluvné čvachtnutí na znamení, že v botách bude mít nyní více než jen vlhko.

Elzbieta

„Je od tebe skutečně milé, jaké na mě bereš ohledy,“ poznamená Kain pobaveně a vzápětí pokrčí nonšalantně rameny, „myslím, že trochu toho okukování zvládnu,“ dodá s tou nepatrnou leč citelnou výzvou v hlase namísto souhlasu. Tedy ne snad že by mě oblečení kdovíjak dotrhané, ale přeci jen sem tam najde pár míst, kterým ostré větvičky a maliní daly celkem zabrat, takže jehla a nit se uživí.

Stejně tak se pousměje, když ti tvář ovládne nadšení z jeho nabídky týkající se meče. „To bych prosil, že už dnes bylo dost napínavých momentů,“ potřese hlavou. „Hm, až skončíš s tím kabátcem, podám ti ho,“ přislíbí ti vzápětí.

Co se týče slabého světla lampy, nijak to už nekomentuje. Sice krátce povytáhne obočí, když se náhle pohneš blíže ke světlu a zabráníš mu v tom, aby zesílil plamen, nicméně se s tebou nijak o lampu nepřetahuje a zkrátka se zase jen pohodlně usadí. Pokud si všiml tvých hojících se šrámů v té krátké světlé chvíli, tak rozhodně nedává nic najevo. Místo toho raději krátce upije vína z pohárku.

Při zašívání tě nijak nevyrušuje, jen mlčky pozoruje, jak ti to jde. Přeci jen si skutečně počínáš možná až s nečekanou zručností a zašívání potrhané látky ti jde rychle a pěkně od ruky. Byť tedy provléknout roztřepený konec nitě uchem jehly je chvílemi napínavé není dle Kainova výrazu napínavé jen pro tebe. Ovšem zdá se, že se mladík dobře baví, i když se k tomu nijak nevyjadřuje.

„Hm, po pravdě budu pro jednou rád, pokud mi přes cestu nic nepřeletí,“ lehce se ušklíbne a znovu pozdvihne pohárek ke rtům. „Já vím, je to šokující odhalení, ale občas je příjemné, když plány skutečně vycházejí,“ potřese hlavou.

„… ne, vlastně nevím, jak jsi doopravdy dobrá s mečem, ale když tvrdíš, že se představení nepočítáš, tak si minimálně budeš myslet, že dobrá jsi, hm?“ opáčí ti bez mrknutí oka společně s vyzývavým úsměvem. Těžko říci, zda to myslí vážně nebo si tě opět jen dobírá. Pokud na tom tedy vůbec záleží.

„No… Ne, neoznačil bych šití za něco podřadného, to rozhodně ne, ale na druhou stranu… Chápu, že to každý nevnímá zrovna jako něco zábavného k ukrácení dlouhé chvíle,“ pokrčí vzápětí rameny a více tě ohledně toho nevyslýchá v rámci vaší… Nepsané dohody, které se oba víceméně držíte, když kolem sebe jen slovně kroužíte a opatrně našlapujete bez toho, aniž by se kterýkoliv z vás rozhodl pro výpad vpřed.

„… počkat, počkat, počkat… Já jsem zhýčkaný?“ chytí se těch slov s přehrávaným pohoršením nad tím, co jsi to o něm právě řekla.

Každopádně čas plyne společně s nití prokluzující látkou a během vašeho hovoru se ti podaří sešít kabátec tak dobře, jak to jen je ve tvých silách. Takhle v šeru to vlastně vypadá více než dobře, nicméně je otázkou, zda to obstojí i za denního světla.

„Hmm… Tak tedy, jak si dáma přeje,“ Kain bez řečí vstane a pár kroky dojde ke stěně stanu, aby z pod věcí a pláště vytáhl slibovaný meč. „A neříkej, že jsi snad unavená. Noc je naopak ještě mladá… Hm, ta dnešní děvčata, nic nevydrží,“ povzdechne si hraně a přechytí meč v ruce. Ladně jej v rámci omezeného prostoru stanu vytáhne z kožené pochvy a vzápětí jej přetočí tak, aby ti mohl nabídnout jeho jílec k uchopení. Pochvu odhodí zpátky k věcem.

Jedenapůlruční bastard je nečekaně lehký na to, že na první pohled působí spíše pádně. Je znát, že se Kain o něj dobře stará – a nejen to. Jakkoliv dle všeho udržuje ostří nabroušené, tak je na čepeli znát poměrně velké množství záseku. Všimneš si škrábanců i na záštitě a hlavici. To vše znamená jediné – ten meč nemá jen na parádu. Ne, tenhle kousek někdo používá a dost možná pravidelně. Takhle zblízka z něj cítíš i slabou vůni oleje. Dle toho, jak se leskne, tak mu musel Kain věnovat svoji péči ještě před večerem.

Nicméně zatímco si prohlížíš meč, na který by byl hrdý každý zbrojíř, tak si Kain na znamení, že opravdu nežertoval, konečně zuje z těch mokrých bot, které odhodí bokem. A s tím si začne rozepínat pásek u kalhot, které půjdou dolů vzápětí.

Můžeš si být i poměrně jistá tím, že pod nimi opravdu nic dalšího nemá – snad jen naštěstí lemy jeho tuniky sahají takřka do půlky stehen…

Něco svého

„A to je chceš nechat děravý?“ Ani já na sobě nedám znát nějaké rozpaky. Vlastně zachovávám stále ten praktický nádech, který naše konverzace má dnes snad… poprvé? „Můžu se otočit, abys snad neměl problém, že bych tě okukovala, zalátat je a pak ti je vrátit. Asi je to snazší než vybalovat. Dokončím ten kabátec a pak se můžeme podívat na tvé věci. Jestli zítra odjíždíš, jen tak ti je nikdo nespraví.“ Mávnu rukou, k již zabaleným brašnám, ale je mi jasné, že tohle by mělo ochránit od rozpaků spíše mě než jeho. Na druhou stranu je má potrhané kvůli mně, a i sám přiznal, že si s jehlou a nití ne tak úplně rozumí. Měla bych tedy zaplatit tuhle část dluhu.

Následuje krátký přípitek, po kterém žíznivě vypiji prakticky celý pohár během chvíle. Kain nevypadá, že by na tom byl podobně jako já, ale nekomentuji to. Však byl kdo ví kde, mohl se napít, občerstvit, vlastně cokoliv, jak hrdlo ráčí, zatímco já jsem tu čekala. Jen tedy vděčně kývnu, když se v mém poháru díky jeho přičinění opět zaleskne nová hladina. Tentokrát se ale po ní nevrhám a nechám ji tam stát. Však na ni také časem dojde.

„Skutečně? Můžu?“ Zajiskří mi v očích neskrývané nadšení, když mi Kain sám od sebe nabídne, že bych si ten meč mohla prohlédnout taky jinak než z pár metrů v tom zpropadeném šeru. „Tak mi ho pak podáš, ať se ti nepřehrabuji ve věcech? A ne, nic takového neplánuji. Dnes už těch napínavých momentů bylo více než dost. Teď si mnohem raději prostě jen… protáhnu nohy.“ Slastně si povzdechnu, zatímco na chvíli propnu nohy v kolenou. Opravdu se to dnes nezdálo, ale docela jsme toho nachodili… A naběhali… A napadali. Ehm, prostě náročný den.

„To je v pořádku. Asi olej. Nech to. Vidím na to dostatečně. Ať nám to ještě chvíli vydrží hořet.“ Řeknu tiše a natáhnu se automaticky po jeho ruce, o níž lehce zavadím, avšak pak si uvědomím, že právě dělám přesně to, co jsem nechtěla – nakláním se blíže ke světlu lampy. Zase se tedy stáhnu zpátky na bednu, na které si lehce poposednu a už nechám na něm, zda skutečně trochu povytáhne knot anebo nechá plamen, jak je. Kain není hlupák. Už by bylo příliš nápadné zkoušet něco víc.

Raději se proto začnu věnovat zašívání a částečně se skryji za prameny světlých vlasů, které se mi svěsí přes tvář. Cítím na sobě Kainův zamyšlený pohled, ale příliš nepřemýšlím nad tím, co se mu asi honí hlavou. Ten příjemný okamžik klidu si prostě mlčky užívám. Však večery s jehlou nebo nějakým jiným drobným nářadím pro mě byly za odměnu po náročných dnech. Ty chvíle, kdy jsem si mohla vytvořit něco opravdu svého. Něco, co mi i tak trochu připomínalo můj život tam venku. A nemusela jsem prostě slepě sledovat všechna ta pravidla Společenství, i když jsem se s nimi i několikrát srazila. Tedy především názor mistrů na to, co je a není praktické. Když si vzpomenu, kolik jsem toho slyšela od Jitřenky a nejenom slyšela… Ale přitom je to zrovna ona, kdo za mě ty roky platil Bartelovi a Agniežce. Ale proč?

Tiše si povzdechnu během šití, než zapošiji poslední steh a ukousnu nit, abych…. Ahh, zase to zatracené navlíkání! Tisknu k sobě pevně rty, zatímco se i teď snažím trochu déle trefit do oka jehly. Vlastně mi to zabere většinu času Kainova vyprávění o jeho dalších plánech.

„Ano?“ Dostanu ze sebe trochu vítězoslavně, když se mi to konečně podaří a potáhnu tentokrát raději delší kus nitě, ať mi chvíli vydrží.

„Takže Rydzina? Hmm, proč ne. Navíc, nikdy nevíš, co ti přeletí přes cestu. Dokud nikam vyloženě nemusíš, je to, myslím, ideální.“ Pousměji se na Kaina, než si poposunu kabátec na kolenou a přejdu na druhý rukáv.

„A ty snad víš, jak jsem dobrá s mečem?“ Prohodím jen tak mimochodem, aniž bych se na něj podívala. „To představení se tak úplně nepočítá, ale… Ale asi to měla být pochvala, že?“ Zajede jehla opět do látky, než zamyšleně mlasknu. „Ale řekněme, že tyhle drobnosti mi umožňují… Hmm, tam u nás si dívka zrovna moc nějaké parády neužije. Zbytečnosti. Nepraktické hlouposti. Co si nevyrobíš, jako kdyby si neměl.“ Přejedu prsty zamyšleně po pestrobarevných korálkových náramcích, které se zablesknou v mihotavém světle lampy.

„Takže jsem vlastně ráda, že jsem se tohle naučila už jako malá. Většina ostatních by to stejně považovala za ztracený čas... Hmm, někteří snad i za něco podřadného.“ Nemůžu si než nevzpomenout na Krisztiána. Ostatně ani Kazandra by na něco tak prostého, jako šití, jistě hleděla dost rozpačitě, pokud by se snad měla chopit jehly a nitě. A zbytek… Hmm, nevšimla jsem si, že by někdo z nich byl podobně zapálený do takovýchto věcí.

„Ah, postel… To chápu.“ Pousměji se, zatímco se začnu věnovat opět zašívání. „Víš, že mi trvalo opravdu dlouho si na ni zvyknout? Dřív bych usnula snáze spíše na něčem podobném.“ Kývnu pobaveně bradou k slamníkům s houněmi. „Teď už budu ale možná aspoň z poloviny tak zhýčkaná jako ty.“ Ušklíbnu se maličko křivě, než se opět začnu tiše věnovat šití. Ještě pár chvil to trvá, než….

„Hmm… Tak. Hotovo!“ Překousnu naposledy nit a zvednu kabátec do vzduchu, abych si jej zkusmo prohlédla ze všech stran, jestli jsem někde něco nevynechala, ale vypadá to na dobrou práci. Tedy za těchto podmínek. Spokojeně si pokývnu hlavou, než jej odložím na bednu vedle a natáhnu se pro pohár přede mnou, abych se za odměnu opět napila.

„Tak... Co kdyby si mi podal ten meč? Prohlédla bych si ho, odborně zhodnotila a pak se můžu začít věnovat tvým věcem. Co ty na to? Navíc… noc už docela… Uaaaah, pokročila.“ Neplánovaně zívnu a jen trochu překvapeně zamrkám, abych se zase probrala. Je pravda, že večer je to náročnější, ale nehodlám ho jen tak prospat. Ještě trochu upiji, zatímco Kaina s neskrývaným zájmem sleduji a s pohárem v rukách čekám, až mi donese ten slíbený meč.