Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Váš pohled se krátce střetne. Přistižena při činu sebou trhneš a v další chvíli poplašeně ukročíš dozadu dříve, než Werther stačí… Cokoliv. Dveře se s prásknutím zavřou, jak do nich prudce strčíš, abys je co nejrychleji zavřela. A pak… Pak nastane ticho. Zkrátka jen ticho, rušené leda tak ozvěnou vlastního bušícího srdce a mělkého dechu. Zastaví tě až dřevěné bradlení, do kterého narazíš. Ozve se tiché zaskřípání, jak vetché dřevo málem povolí, ale naštěstí se tak nestane. Snad jen Wertherův kabát ti sklouzne z ramen, přes která ti ho mistr ještě před tím vším starostlivě přehodil, aby ti nebyla venku zima.

Jakkoliv čekáš, že každým okamžikem musí ze dveří vyjít mistr, aby… Aby co? Zkontroloval tě? Uklidnil tě? Vysvětlil ti to?... Nestane se nic z toho. Stojíš tam sama uprostřed noci, zatímco myslí stále rezonuje výjev, kterého jsi byla svědkem. A čím déle nad tím vším přemýšlíš, tím více ti dochází, že tohle… Skutečně muselo být osobní. Všechny ty náznaky, to, jak se toho celého ohledně těch mladíků chytil… I to, čeho jsi nyní byla svědkem…

Ovšem ať už je to jakkoliv, slíbila jsi, že pohlídáš okolí a děláš to dokonce i teď.

Čas pomalu plyne, těžko se odhaduje, zda v řádu minut nebo hodin. Snad na tom ani nezáleží, připadá ti to snad jako celá věčnost protkaná tichým hlasy. Werther. Timur. Tobiasz. Fantazie pracuje na plno, najednou ti tak nedělá nejmenší problém si k některým zvláštním zvukům, které se proderou skrze mezery v prknech stodoly ven, přiřadit i konkrétní barvitý obraz. Nakonec ovšem i ty utichnou… Těžko říci, zda je to dobře nebo špatně. Co si o tom myslet, co cítit… 

Dveře stodoly se najednou pohnou a s táhlým zavrzáním se pomalu otevřou. Nebo spíše – jsou otevřeny. A neobjeví se v nich nikdo jiný než právě Werther. Ostatně… Těžko by se dalo věřit tomu, že kterýkoliv z mladíků uvnitř opustí to místo po vlastních nohou. A živý. Mistr se tentokrát protáhne pootevřenými dveřmi ven tak, aby nikdo nemohl nahlédnout dovnitř a rychle je za sebou opět zavře. Pohledem krátce přelétne okolí a zakotví jím na tobě. Nezdá se, že by se na tebe za to vyrušení hněval, tu emoci bys v jeho výrazu hledala jen těžko. Ale nečteš tam ani starost jako prve, spíše jen… Tu zvláštní únavu, která přichází společně s úlevou, že už je po všem.

Tmavé oči se do tebe chvíli zkoumavě vpíjí a… Werther kýve hlavou jako by si snad sám na něco odpověděl. S tím vykročí tvým směrem.

„Pojď, Kazandro, musíš určitě už být… Unavená,“ promluví a něco v jeho hlase je pořád jinak. Napětí, které tam nemá, co dělat. „Do vesnice to raději vezmeme oklikou. Kolem mlýnice,“ naznačí krátce směr i to, abys ho následovala. „Ten kabát si nech. Tohle mi dej, ponesu ho, ať se ti lépe jde,“ a aniž by si počkal na tvůj souhlas, natáhne se pro tvůj mokrý kabátec, který je stále plný vody.

Stačíte se od stodoly vzdálit sotva několik metrů, když tě do nosu uhodí zápach, co sem nepatří. Čpavá vtíravá vůně spáleniny a kouře… Kouře, který pomalu protéká pod zavřenými dveřmi a škvírami ve dřevě…

Cestou necestou

Kainovu poznámku o škole života nechávám bez odezvy. Naše pohledy na tuhle věc se diametrálně liší a zavání to tak leda hádkou. A ne tím zábavným druhem hádky. Ať už to křičel jakýkoliv nebožák, snad ho aspoň potkal rychlý konec. Víc mu přít nemůžu. A dle toho, že se ozvaly pouze dva výkřiky, dost možná tohle štěstí měl.

„Víc takových jako já?“ Pobaveně se zeptám Kaina, ale pak se mi přes tvář mihne stín. „Ehm, ne… už ne.“ Můj úsměv trochu posmutní, ačkoliv ho na rtech držím s hrdinským nasazením. Naštěstí ve stále těžším terénu na sebe nemusíme ve tmě tak moc často hledět. Naopak je třeba se věnovat stále hustším a hustším větvím. Proto ani nic dalšího nevysvětluji. Nechávám to vyznít do ztracena a snažím se soustředit na cestu před námi, i když je to dost odvážné pojmenování toho nekonečného křoví.

Doslova tak trochu minu Kainovu další rýpavou poznámku na můj výběr cesty. Ostatně, muselo mu být jasné, že tohle byla naprosto nahodilá volba. Ani jsem se to nesnažila příliš skrýt a nějak přesvědčivě o tom lhát. Prostě jsem jen… šla.

A stejně tak jdu i teď. I když se z pod bot začínají ozývat výmluvné čvachtavé a mlaskavé zvuky, jak podrážky dopadají do studeného bláta, do kterého se někdy noří až… No příliš hluboko. Větvičky nepříjemně chytají za oblečení jako nenechavé ostré prsty a pichlavé maliní… No, na tohle téma ani nechci začínat. Je to vpravdě špatná cesta. Doslova pekelná a já začínám litovat své volby. Ale jen tak trochu. A jen tiše. Snad jen sem tam nespokojené zasyknutí nebo tichá nadávka, co mi uteče přes rty dávají tušit, že ani já z toho terénu nejsem zrovna na větvi.

„No, neříkám, že se to trochu nezvrtlo.“ Zavrčím, když se zrovna přetahuji s pichlavým ostružiním o svůj rukáv. „Možná to byl lepší plán než ten můj, ale… Tady už to prosím tě nezkoušej.“

*Rrrrrzzz*

Ozve se zčistajasna zvuk trhané látky, jak už to nevydržím a rukou prostě škubnu tak, že se kus rukávu roztrhne a část ho zůstane na těch zpropadených pichlavých šlahounech. Jen vytřeštím oči a na chvíli ztuhnu. Tohle se bude špatně vysvětlovat.

„Řeči o tom, že to mohlo být i horší si nechám od cesty, jo?“ Zafuním rozladěně, než jen pokrčím rameny. Teď s tím už nic nenadělám. Vyspravit si to můžu až… no nejdřív v panství. „A už jsi slyšel o tom, že cesta je cíl? A vůbec… cesty se přeceňují.“ Promlouvám opět o něco veseleji, zatímco se dál boříme do bahna a trápíme v hustém mlází.

„Boty… Boty? Vidíš, už jsem na ně úplně zapomněla a ty mi je tak připomeneš. Kruté.“ Vydechnu s přehrávanou dávkou utrpení. „Chtěla jsem říct, že už pomalu uschly ale… Ale ne. Přiznám se, že tahle pomsta byla z mé strany naprosto neplánovaná, ale… Asi osud.“ Zasměji se pobaveně. I přes to vše je to vlastně… úsměvné. Tím zvláštním, dost nerozumným způsobem.

 Přeci jen se po nějaké době našeho nočního utrpení otočím na svého společníka, kterému zrovna bota zajela dobrých deset čísel do bahna. „Víš, možná bychom mohli…“ Zazní můj smířlivý, váhavý tón naproti Kainovu naštvanému zavrčení. Ovšem ani jeden větu nedokončíme. Mně zastaví Kainův ostražitý pohled směřující… ne, na mě ne. Někam za mě? A jeho… Ať už tam vidí cokoliv, jistě to nebude jen další maliní.

Srdce mi poskočí a zamrznu na místě. Co tam je? Mědvěd? Vlk?... Nemrtvá čarodějnice?! Co když je tohle prokletý les?! Co když jsme vlezli do nějakého místa, kterému se místní vyhýbají. A… A… Opět se mi v hlavě spustí kolotoč fantaskních myšlenek podpořených spoustou pohádek a pověstí, které jsem si tam za roky uskladnila. Šustění křoví pokračuje i když stojíme jako dvě sochy. Krve by se ve mně v ten moment nedořezal, a tak jej poslechnu na slovo. Pomalu, opatrně se otočím. Jsem skoro bez dechu, když zaostřím do tmy před námi a uvidím…

„… Divočák?“ Šeptnu ke Kainovi a přeci jen se lehce ušklíbnu. Oproti těm nočním můram, co se mi vyrojily v hlavě, tohle bylo až skoro... roztomilé. Tedy opravdu jen skoro. Moc dobře jsem věděla, že i divoký kanec se svými zuby uměl být pěkně nebezpečný a bylo třeba na ně na lovu dávat pozor. Zvláště na jaře, když vyváděli mladé. Teď byl ale začínající podzim… A s trochou štěstí si půjde zase po svém.

Trochu se přikrčím a rozhlédnu se po okolí po případných stromech, na které by se dalo vylézt, pokud by došlo na nejhorší. Zbraň jsem u sebe neměla a Kain měl jen dýku. Tohle nebyla ideální volba zbraní na střet s divokým prasetem. Udělám krok zpátky ke Kainovi… Tiše opravdu tiše, aniž bych z prasete spustila oči. „Je jen… na procházce.“ Špitnu k němu, zatímco prase zaryje trochu nosem v zemi, než s po chrochtáním vyrazí vycházkovým tempem zpátky do houští.

„Vidíš?“ Usměji se veseleji a šťouchnu do něj rozverně ramenem teď pro změnu já. „Napínavá cesta, co?“ Mrknu pobaveně, aby se pak vzápětí ozvalo pár dalších zvuků praskání a pochrochtávání z křoví. Teď už vícero stran. A mě úsměv trochu nervózně zamrzl na rtech.

„Ehm… Co kdybychom to vzali trochu stranou? Raději.“ Syknu a kývnu bradou do směru, odkud se nic takového neozývá. Alespoň zatím. „Ah, měla jsem si vzít nějakou zbraň… Zatraceně.“ Drmolím tiše, zatímco se prodírám opatrně pro změnu jiným mlázím.

„Asi u sebe náhodou nemáš kuši nebo lovecké kopí, co?“ Otočím se na Kaina, u kterého se teď držím raději skutečně blízko. A míříme… Ani nevím kam… Všechno se tu zdá v té tmě takové… stejné. O směr se ale můžeme starat později, až les kolem nás zase trochu utichne.

„Takže nějaké návrhy, kudy jít?“ Prohodím pak náhle skoro neslyšně ke svému společníkovi s jistou stopou kapitulace v hlase. Tohle možná už… stačilo.

Elzbieta

 Tichý zvuk kroků lámajících stébla trávy ti prozradí, že tě Kain nakonec po tom všem jen tak odejít. Po pár minutách s tebou Kain srovná krok a jeho hlas prolomí ticho, mezi které vámi panovalo. Navzdory tomu, že se na něj zářivě usměješ, opětuje ti to jen ušklíbnutím.

„No, rozhodně díky tobě dostanou takovou školu života, že je pak už jen tak nějaká ženská nerozhodí,“ poznamená napůl pobaveně – i když to očividně myslel naprosto vážně – a prsty si mimoděk prohrábne vlasy. „Zvláště, pokud je vás tam takových víc,“ dodá polohlasně.

„… hmm, co dodat. I já měl krutou školu, očividně mě to poznamenalo,“ tiše se uchechtne, zatímco kráčíte dál. Černé siluety menších stromů v remízku se pomalu blíží a vrhají vaším směrem dlouhé temné stíny, ve kterých by bylo tak snadné se ztratit. Ostatně s tím ztrácením se to možná nebude tolik od věci, protože nemáš ani ponětí, kudy vás to právě vedeš. Ačkoliv… Cziernowoda je v okolí jen jedna a ohně na náměstí budou zajisté ještě hořet dlouho, nemluvě o jezeru – nakonec tam vždy nějak trefíte, pokud se budete držet na otevřeném prostranství.

„Aha, aha, jistě… Jsem rád, že si tu cestu tedy pamatuješ lépe než já, protože já si nic z toho nepamatuji,“ pronese Kain s vážností sobě vlastní a překročí onu větev, na kterou jsi ty schválně došlápla. S těmi slovy i přimhouří oči a jeho pohyb se trochu změní, jak najednou našlapuje opatrněji a rozvážněji, což je rozhodně na místě. Není zde pořádně vidět na zem, bledé světlo měsíce a hvězd proniká skrze větve stromů a místy husté mlází jen ostýchavě a v některých místech takřka vůbec.

Vzduch v remízku značně zhoustne, a to doslova. Jediný, kdo se tu zřejmě kdy procházel, tak bude místní zvěř, dle těch pár úzkých prošlapaných chodníčků. Mlází je zde nepříjemně pichlavé, větve stromů rostou natolik nízko, že se dokonce i ty musíš ohýbat – nemluvě o Kainovi, který je o dobrou hlavu vyšší než ty, možná i o něco více.

„… hm… byla by to příjemná procházka?“ rýpne si Kain s tichým zasyknutím, když se mu rukáv zachytí do tenkých trnitých šlahounů plazících se mezi nízkými smrky.

Kéž by to bylo to nejnepříjemnější. Čím hlouběji se noříte do útrob remízku, tím častěji zvuk vašich kroků doprovází vlhké mlasknutí hlíny, do které se noří vaše boty. Jak se zdá, tak remízek zadržuje vodu – a není jí zrovna málo dle toho čím dál většího bahna skrývajícího se pod listím a jehličím.

„A já začínám trochu litovat toho, že jsem si tě prostě nehodil přes rameno,“ ozve se tiché zamručení, „Že tohle má být pomsta za ty mokrý boty, hm?“ pokračuje dál za zvuků praskajících větviček a poněkud hlasitějšího zaklení, když se mu bez varování zaboří bota do vody a bahna skoro až po kotník. „Přísahám, že…“

… Kain náhle utichne uprostřed věty s pohledem upřeným kamsi za tebe. Dokonce se jako na povel přestane hýbat, doslova tam strne a máš pocit, že chvíli snad ani nedýchá.

„Elo? Teď hlavně… Nedělej… Žádné… Prudké… Pohyby,“ šeptne tiše. V první chvíli to může působit snad jako vtip, ovšem navzdory tomu, že ani jeden z vás se neprodírá křovím, tak přesně tenhle zvuk se ozývá.

Cynik

Opravdu jsem takový cynik? Letí mi hlavou, když Kain nahlas vysloví své obavy. Někdo zraněný? Napadený zvířetem? Někdo, kdo by mohl potřebovat… pomoc? Ne, to mě ani pořádně nenapadlo. Ostatně, někdo po takovém výkřiku buďto křičí dál a volá o pomoc a nebo… už nemůže. A pak takové snažení nemá valného významu. Tady bylo to následné ticho příliš výmluvné, než aby mě napadly bláhové nápady na to jít bezcílně pročesávat tmou zalité pole a remízky. Přesto… Mělo mě to napadnout? Napadlo by to normálního člověka? Kaina to evidentně napadlo a dle jeho výrazu své slova myslel vážně. Byl opravdu tak naivní nebo já… jiná?

Ne, nedívám se na něj nějak blahosklonně. Jako někdo, kdo snad ví víc. Jen semknu trochu pevněji rty a… A Kain domluví. Větu sice nechá nedokončenou, ale to ani nebylo třeba. Nepřesvědčí mě mu cokoliv dalšího říkat. Stále si stojím za tím, že je to hledání bezvýznamné, z vícero důvodů, a tak se prostě jen otočím a nechám ho si vybrat. Někdy je lepší věci prostě rozetnout a zbytečně nepropírat. Nebylo tu ostatně co.

Udělám dalších pár kroků a ohlédnu se s tou krátkou výzvou, abych viděla, jak tam jen stojí. No, dobře… Dobře. Jestli chce…

Zahledím se zase před sebe a pokračuji. Co když ale nepůjde za mnou? To tu skutečně celý den skončí takhle? Opravdu? Ne… Určitě přijde. A nebo…

Letí mi v hlavě roj myšlenek, zatímco kráčím od něj dál. Už se neohlížím. Ale… On mě vážně nechá jen tak odejít! Po tom všem?! Kvůli tomu, že mu jednou neodpovím na otázku? Hmmh! Jeho chyba! Stisknu ruku mimoděk v pěst, když v tom…

♬♬♬♬♬

Zaslechnu šustot trávy pod jeho kroky. Tak přeci… Někdy nejsou věci až tak těžké, jak se na první pohled zdají. Koutek rtů mi cukne do sebejistého úsměšku, který ale hned rychle silou vůle skryji, jen co se zvuk kroků přiblíží těsně za mě. Nezpomaluji a ani se neohlížím, ale ani neběžím, takže Kainovi nedělá problém mne dohnat a brzy se mnou srovnat tempo.

„Kdybych měla zlaťák pokaždé za to, když tohle slyším.“ Usměji se na něj zářivě. Viditelně mě potěšilo, že si nakonec vybral mou společnost před prohledáváním pustých polí. Ne, že by tohle byla až taková konkurence pro večerní program, ale člověk si musí umět vážit i malých vítězství.

„Vlastně by stačila i měděná koruna, když o tom tak přemýšlím.“ Nakrčím zamyšleně rty a ohlédnu se na Kaina jdoucího vedle mě. „Pár hodin… Hmm, a teď si vezmi, že jsou na světě i takoví nešťastníci, co se mnou tráví prakticky skoro každý den v roce. Chudáci, že?“ Uteče mi tiché zasmání.

„Ale… Ale šlechtí tě to. Opravdu. Ne každý se mnou vydrží. Vlastně… málokdo. Tak to ber jako lichotku.“ Mrknu na něj šibalsky, zatímco se blížíme travou k jednomu z remízků s pár stromy. Oproti tomu velikánovi na kopci se jeví tak tenké a malé, i když už pár desítek let tam jistě stát také budou.

„Heh..?“ Vymáčknu ze sebe, když do mě strčí hravě ramenem a položí tu zákeřnou otázku. Ne, vůbec nevím, kam jdu. Vlastně jsem chtěla jít kamkoliv pryč, od toho stromu… Ehm, jak trefně poznamenal. Má mě přečtenou. Podezíravě přimhouřím oči na vteřinu dvě, ale pak jen povytáhnu obočí a blahosklonně pokývám hlavou.

„Ale jistě, že vím. Tedy… takhle mě podceňovat. Vím naprosto přesně, kde jsme a kam jdeme. Copak si myslíš, že mě ten laciný trik se šátkem mohl snad zmást? Mě? Pff, nejsem žádná další vesnická holka, co tě pak bude úpěnlivě prosit, aby si ji odvedl domů do chalupy za mámou a tátou, protože se ve tmě bojí.“ Prosakuje do mého přednesu opět divadelní tón spíše než smrtelná vážnost.

 „Vidíš?“ Kopnu do jednoho kusu husté trávy, který zrovna míjíme. „Přesně tenhle drn si pamatuji, jak si mě sem vedl. A tu větev taky.“ Schválně šlápnu na kousek suchého dřeva, kterým se spíše podvědomě vyhýbám. Větévka vydá vyčítavé *křup* a já jen pokývnu významně hlavou.

Vůbec nevím, kam jdeme, ale to mi na dobré náladě rozhodně neubírá. Však časem na nějakou cestu narazíme a když ne, není nic těžkého vylézt na strom a rozhlédnout se, kterým směrem jsou světla Cziernowody.

To už se ale vpleteme mezi kmeny toho malého remízku, který nakonec… není až tak malý, jak jsem si původně myslela. Překračuji větve a uhýbám jim, jak se mi vplétají sem tam do vlasů a chytají mě za oděv. Rozhodně je to hustší remízek, než čekala. Pokud je to tedy remízek.

„Hmmh, zkratka.“ Otočím se na Kaina, když se zrovna snažím prodrat mezi opravu hustým větvovím, ale… Ale ono to nemůže být husté přeci pořád. Jen v té tmě není vidět pořádně kolem nás a tak se těžko odhaduje, kdy to už bude končit.  „Ale chápu, že si mě vedl kolem, když…. Au!“ Zasměji se vesele, než můj smích přetne, jedna z větviček, co mě zákeřně škrábne do tváře. V té tmě taky není nic vidět! Jen si se zamračením otřu rukou mimoděk zraněnou tvář a pokračuji dál.

„Navíc, Cziernowoda nemůže být daleko. A co by to bylo za procházku, kdybychom šli tou starou nudnou cestou?“ Pokračuji se svým typickým nevyhasínajícím entusiasmem, který je ale málokdy až tak nakažlivý. V těchto fázích už to spíše některé lidi začíná pěkně štvát. To mě ale pranic netrápí. Musím totiž řešit husté maliní co se rozhodlo, že mi z kalhot vytahá pár nití.

„No, neslibovala jsem, že to bude snadná cesta.“

Se mnou nikdy.

Kazandra

Po zádech a pažích ti přeběhne mráz, který nemá nic společného s chladnou nocí. Chvíli ti připadá jako by tě snad šálil zrak, přesto to vidíš. Stín ženské siluety, jakkoliv v pootevřených dveří nikdo nestojí. Máš z toho ten zvláštní neurčitý pocit… Ne, neumíš to popsat. Odhodláš se přiblížit se, ovšem stačí krok, to krátké mrknutí a jediné, co náhle vidíš je… Stín. Obyčejný stín, který vrhá pootevřené křídlo dveří.

Pomalu tak dojdeš až ke stodole, kterou jsi dosud obcházela v uctivém odstupu. Nevšimneš si ničeho podezřelého, dokonce i ten divný pocit zmizí jako by nikdy nebyl. Jako by se ti to celé zdálo. Na tom teď ovšem nezáleží, protože vrata jsou pootevřená a je to tvoje chyba.

Opatrně se dotkneš hrubého dřeva s úmyslem je zkrátka dovřít… Ale je to silnější než ty. Musíš se ujistit, zkrátka… Musíš. Skoro jako bys to v tu chvíli ani nebyla ty, přesto je to tvoje tvář, která nahlédne do pootevřené škvíry…

… ne, nikdo přede dveřmi nestojí. Nic, co by dokázalo vrhnout stín, který jsi tam spatřila.

A tak není nic ani nikdo, kdo by ti zabránili ve výhledu na to, co se děje uvnitř.

Tvůj pohled okamžitě přitáhne Tobiasz. Je stále na tom stejném místě jako když jsi odcházela, ovšem zde veškerá podobnost končí. Předtím klečel zhroucený na zemi, ovšem nyní visí nad zemí tak, že se jí sotva dotýká propnutými špičkami. To by snad nebylo tak hrozné. To až způsob, jakým visí. Dojde ti to v okamžiku, kdy pohledem přelétneš po jeho propnuté siluetě. Ruce má zvednuté nad hlavou. Nebo spíše vykroucené nad hlavou. Bolest z vykloubených ramen i zpřetrhaných vazů mu milosrdně vzala aspoň na chvíli vědomí.

Werther se akorát sklání nad Timurem. Mladíkova tvář je zesinalá, zbrocená ledovým potem. Najednou působí strhaně jako by se do ní vepsalo vše, co se tu muselo stát. Zaslechneš, jak vyděšeně drmolí.

„… je… její věci jsme… Hodili do náhonu…“ souká ze sebe namáhavě a není mu dost dobře rozumět, avšak mezi těmi slovy zaslechneš těch pár, ze kterých by se nejednomu člověku udělalo zle. Tělo. Prasata. Kosti… Werther mu mlčky naslouchá a působí jako by se čas kolem něj zastavil. Nehne se mu ani sval ve tváři, přesto z něj přímo čiší to nepříjemné napětí. Pnutí, které mu zatuhlo ve svalech. A oči mu nahněvaně planou opravdovou zlostí a něčím, co jsi z něj neznala. Ta správná emoce, kterou z něj čteš a je schovaná pod tím vším, je… Bolest.

A Jacek?… Jacek k tomu nemá, co říci. Leží tam nehybně v kaluži vlastní krve, která se kolem něj rozlévá po prašné hliněné podlaze. Je mrtvý. Z kůže mu už vyprchala společně s krví i veškerá barva, ústa má ještě stále pokřivená… Ne, bolestí ne. Snad strachem? Šokem? Překvapením? Smrt ho zastihla nepřipraveného. Ale přišla si pro něj a ty sis mohla být jistá, že si je nakonec vezme všechny.

A pak tam jsi ty. Stojíš ve dveřích, déle, než sis plánovala. Dost možní i déle, než bys sama chtěla. Ty a tvůj stín ženské siluety vykreslující se ve světle z pootevřených dveří, který sama vrháš.

Werther jako by snad vycítil tvoji přítomnost, lehce trhne hlavou směrem ke dveřím a váš pohled se krátce potká.

Elzbieta

„… takže už si vedeš sbírku, hm?“ utrousí ještě Kain pobaveně, než seskočí bez známky zaváhání dolů. Nicméně tím veselá nota vašeho rozhovoru končí. Jakkoliv to mohlo působit, že se Kain na tvůj popud rozhodl přestat řešit, co nebo koho jste to slyšeli křičet, tak nyní se ukazuje, že celé to nepříjemné téma rozhodl pouze odložit na bezpečnější místo.

Tentokrát jsi ovšem opatrnější, obezřetnější. Nenecháš si omezit svůj manévrovací prostor a poodstoupíš od stromu, abys k němu nestála zády. Kain se v tu samou chvíli zastaví a jen se pootočí na místě, abyste k sobě stále byli čelem, nicméně se nijak nesnaží se ti už více přiblížit nebo snad o cokoliv jiného. Dokonce krátce pozvedne ruce v tom smírném gestu.

Tvá odpověď přichází rychle. Krátká a jasná. Ne.

„Záleží, Elo,“ odpoví ti Kain, zatímco horečnatě přemýšlíš, jak z toho ven. „Buď se někomu něco stalo – někam spadl, napadlo ho zvíře, cokoliv, co opravdu bolelo a musí to být vážné – a v tom případě by ten člověk mohl potřebovat pomoc, protože oba víme, že tohle z vesnice určitě nešlo a pochybuji, že by dotyčného v tuhle chvíli mohl kdokoliv hledat… Nebo se stalo něco… Jiného,“ naznačí neurčitě. Hledí ti přitom do očí a při posledním slově lehce povytáhne obočí. „Ale podle toho, jak se chováš…“ ne, ani nyní větu nedokončí, ale to ani nemusí.

Nicméně ty se do kouta zahnat nenecháš. Těžko říci, co Kainovi běží hlavou, když se zkrátka otočíš a vykročíš po mírně klesajícím svahu směrem k Cziernowodě. Jeden krok. Druhý krok. Třetí krok. Ohlédneš se. Ne, Kain za tebou v mžiku nevyběhl jak poslušný pes, namísto toho se ti do zad zabodává jeho zamyšlený pohled. Ani to tě ovšem nezastaví a pokračuješ dál… Ani vlastně nevíš kam. Dál nocí?

Ovšem tentokrát to vypadá, že tou nocí budeš tentokrát kráčet sama.

Možná to tak vlastně bude lepší. Jednodušší… Ne?

Možná to naopak celou věc ještě více zkomplikuje, pokud se Kain rozhodne jít hledat zdroj toho hluku na vlastní pěst.

Možná…

… si Kain trpitelsky povzdechne. Tráva tiše zašustí, jak se vydá za tebou. Neběží ani na tebe nevolá, abys na něj počkala. Vlastně mu stačí jen natáhnout krok, aby se ta snad desetimetrová vzdálenosti mezi vámi začala zkracovat. Je otázkou sotva pár minut, než tě dojde a objeví se po tvém boku, možná i dříve pokud ještě více zvolníš to vycházkové tempo.

„Občas je to s tebou náročné, víš to?“ poznamená jakoby mimochodem, „a to tě znám… Den? Hm, přepočítávat to na hodiny společně stráveného času to raději nebudu,“ lehce se ušklíbne a potřese hlavou.

„A vůbec,“ ukročí schválně do strany, aby do tebe lehce vrazil ramenem, „že jsem tak smělý a drzý k tomu, máš vůbec ponětí, kam to jdeme nebo jsi jen melodramaticky vystřelila prvním směrem, který neznamenal vrazit do stromu?“ neopomene si do tebe rýpnout, nicméně… Nicméně dle jeho výrazu i přes ten pobavený tón poznáš, že to myslí vážně a na tuhle odpověď opravdu čeká.

Tři možnosti

Podrážky mých bot se konečně dotknou trávy. Nebylo to vlastně až tak zlé. Vůbec to nebylo zlé. Roztáhne se mi na rtech spokojený úsměv, než zakloním hlavu, abych mohla vyhlížet blížícího se Kaina. Chvíli jeho temnou siluetu hledám mezi větvemi stejně jako několikrát před tím během samotného sestupu, ale nedaří se mi ho zahlédnout. Trochu zamračím, aby…

„Heh?“ Udělám málem na místě piruetu, jak se rychle otočím po známém hlase. Je tam. Samozřejmě, že tam je. Visí hlavou dolů a… žertuje. Jak jinak.

„Ne, děkuji. Tuhle lichotku ještě ve sbírce nemám.“ Ušklíbnu se, zatímco se Kain obratně dostane z větve na zem. Je dobré vidět, že ho těch pár zvuků, které k nám donesl do koruny vítr tak nerozhodilo. Trochu jsem se bála, že…

Ale myšlenku ani nedokončím, protože ke mně vykročí a ve tváři má opět ten vážný výraz. To snad ne. Proč ho to tak zajímá?! Uteče mi krátký povzdech, ale ještě, než něco řeknu, tak ho pár lehkými kroky jakoby nic obkroužím a dostanu tak strom zpoza mých zad. Do stejné pasti se už tak snadno chytit nenechám. Snad ani on to nebude znovu zkoušet.

„…Ne, nechci.“ Odpovím po delším rozmyšlení, avšak pevným hlasem. Atmosféra mezi námi najednou zase nepříjemně zhoustne. Ne, opravdu nemám zájem říkat mu na tohle téma více. Už tak jsem řekla víc než dost a navíc… Nebylo mezi námi to nepsané pravidlo o nevyptávání se na zbytečnosti?

„Nemůžu říct s jistotou, jestli to souvisí a i kdyby. Není to jedno? Teď? Tady?“ Povytáhnu tentokrát já lehce obočí a sklouznu po něm pohledem. Ne, už se nesměji, ale naopak zrcadlím Kainův vážný výraz. Jak rychle se to celé zase změnilo? Chvíli přemítám nad tím, jak z toho všeho ven. Opravdu se Wertherovi s Kaz podařilo rušit mi večer i zde tak efektivně? A byli za tím vůbec oni? Hmmh, i kdyby ne. Nebyl to můj problém!

„Strom je to pěkný, ale nemá tu asi teď smysl jen stát. Co myslíš?“ Drobné pokrčení rameny a pak… Pak se otočím na patě a vyrazím. Kam? Snad k tomu svahu vedoucímu k Cziernowodě? Nejsem si tak úplně jistá, ale je to jasné znamení pro Kaina. I když jsem v jeho očích malá holka, nenechám se zahnat do kouta a pokud mu něco nechci říct, tak mu to neřeknu. Tak. Buďto si řekne, že mu za to stojím anebo ne. Byl by ale blázen, kdyby…

 „Půjdeme?“ Ohlédnu se po něm přeci jen krátce přes rameno, ale nezastavuji a pokračuji vycházkovým tempem do tmy. Tak trochu věřím v to, že se ke mně přidá. Další možností je, že tam zůstane jen tak stát a na má pravidla nepřistoupí. To je… také varianta, kterou se ale nenechám na první pohled rozhodit a budu pokračovat dál. Já se nikoho doprošovat nebudu! Natož abych někomu sypala z rukávu tyto tajné informace jen za hezký úsměv…. I Když ten má opravdu hezký. Hmm, ne soustřeď se! Nenechám sebou mávat! Potřesu drobně hlavou.

No a jako poslední možnost vidím to, že by chtěl být opět tak neodbytný jako posledně a chtěl se své odpovědi domoci silou, ale to bych se tentokrát už nerozpakovala adekvátně bránit.

Úsměv, neúsměv.

Elzbieta

Tvé úvahy ohledně toho znepokojivého rušení nočního klidu se rychle rozeběhnou směrem k Wertherovi a Kazandře. A také… Tobiaszovi. Je snadné si vzpomenout, jak zvláště se Werther během odpoledne choval a co před tebou zmínil a naznačil. Ostatně, pokud měli s Kazandrou nějaké plány – čeho jiného by se nakonec měly týkat? Nabízí se to samo. Avšak zda to opravdu souvisí… O tom se skutečně můžeš jen dohadovat. Kdyby ti aspoň Werther o tom jejich slavném plánu na večer něco řekl, mohla jsi na to být připravená, ale takhle…

„Náhoda… Hm,“ zopakuje po tobě Kain zamyšleně a těžko v tu chvíli odhadnout, zda se s tím názorem ztotožňuje nebo zvítězilo jeho paranoidní obezřetné já, se kterým jsi už měla tu čest a že to nebylo nedávno.

Znovu se rozhlédneš, zda nezahlédneš povědomou siluetu mistra nebo dívky v zeleném kabátu, ovšem nezdá se ti, že bys… Nebo možná… Ve tmě na pastvinách za vesnicí to působí, jako by se slabě svítilo v jinak temné siluetě nevelké dřevěné stavby. Snad nějaká stodola? Salaš? Kůlna? Kdo ví – a otázkou i zůstává, zda si toho všiml Kain. Nebo jestli to vůbec souviselo.

Ostatně Kain má v další chvíli úplně jiné problémy, když se poleká vaší nezvané návštěvy v podobě podobně vyděšené veverky, která na chvíli ztuhne, zatímco na vás zírá… A pak šíleným úprkem vydá pryč skrze větvoví až vám nakonec rychle zmizí z dohledu.

„Omlouvám se, chlupatou havěť jsem do možné společnosti vážně nepočítal,“ Kain se ušklíbne, ačkoliv je znát, že se mu ulevilo, že to byla… Jen veverka. Oproti tomu… Ucítíš na sobě jeho pátravý pohled, jakmile se chopíš slova. Tvůj klid. To, co mu naznačuješ. Neřekne ti na to ovšem nic a těžko říci, zda je to dobré znamení nebo ne. U někoho jako Kain si tím opravdu nemůžeš být jistá, už ti přeci jen párkrát ukázal, jak lehce by se v něm dalo splést.

Nakonec jen pomalu kývne hlavou. „A já se už bál, že bys o mě snad mohla mít starost,“ utrousí pobaveně. „Hm, dobře. Tak vzhůru dolů,“ zavelí bez dalšího otálení. Nejdříve nechá z větve slézt tebe a jakmile vás dělí několik pater větví, tak sám začne obratně šplhat dolů. Není to o nic méně náročné než cesta nahoru – dost možná je to právě o to těžší, jak se musíte spouštět a opatrně vybírat, na kterou větev se dá došlápnout a kde ne.

Temnou siluetu Kaina nakonec pohledem vždy najdeš, stejně tak nejde přeslechnout. Tentokrát se neozve už žádný praskot oznamující pád či jiné nepěkné překvapení, ze kterého by ti snad poskočilo srdce.

Nakonec doskočíš do vysoké trávy, která ztlumí zvuk tvého doskoku. Cítíš se vlastně… Příjemně. Paže tě nepálí ani svaly nijak neprotestují vůči téhle… Rozcvičce. Náročností by to vlastně odpovídalo, přeci jen ve Společenství vás týrali neustálým cvičením a pohybem.

„… hm, už ti někdo řekl, že patříš mezi ten druh lidí, kteří nevypadají zle ani vzhůru nohama?“ ozve se ze strany. Zahlédneš Kaina, jak tam visí hlavou dolů, zatímco si tě prohlíží. Dlouho tak ovšem nezůstane, v další chvíli povolí nohy a zároveň se zhoupne. Lehce se tak přetočí ve vzduchu a dopadne do stoje. Stačí jen trochu zapružit v kolenou a ustojí to bez toho, aby musel do podřepu nebo chytat rovnováhu rukama.

„Tak…“ opráší si ruce o stehna, než k tobě přistoupí blíže. „Nechceš mi říct, co jsi myslela tím, že pokud to je tak, jak si myslíš, tak to není žádná škoda a že by bylo lepší tu nebýt?“ povytáhne obočí. Tentokrát se neusmívá ani nevtipkuje, naopak se tváří celkem… Vážně.