Andor.cz - Dračí doupě online

* * *

* * *

Elzbieta

„Vážně? Na švadlenku bych tě tedy skutečně neodhadoval,“ prohodí Kain spíše tak mimoděk, zatímco si sedá na bednu, aby dnes mohla taky pro jednou vydechnout. Ta procházka za vesnici byla nakonec náročnější, než by kdokoliv čekal. Přeci jen krátce povytáhne obočí, když na něj bez varování rychle vychrlíš svoji otázku. Velice praktickou otázku.

„No… Což o to, něco by se našlo a nezlobil bych se, jen abych tě nepohoršil, až si budu stahovat kalhoty,“ odpoví ti po krátkém zamyšlení bez rozpaků, spíše naopak – koutek rtu mu pobaveně cukne nahoru.

„Jak říkáš. Na neobvyklý den, první z mnoha a poslední z mála,“ doplní tvůj přípitek a nijak nekomentuje, jak jsi najednou celá zplihla. Na Společenství zkrátka nešlo zapomenout, připomínalo se ti i ve zdánlivých maličkostech. Zvláště okamžiky posledních dní před odjezdem do Cziernowody. Kain pohárek jen krátce pozvedne do vzduchu, nicméně upije z něj zdrženlivě než ty a už vůbec ne žíznivě. Ale kdo ví, mohl se napít, když vám ho sháněl, těžko říci. Každopádně sotva ten svůj po několika dlouhých locích málem vyprázdníš, tak ti jej beze slov dolije.

Kain stejně jako ty zalétne pohledem směrem k meči, na který tak nenápadně narážíš. „Zlotřilý potulný rytíř…“ zopakuje po tobě zamyšleně a vzápětí se široce pousměje. „Tak pěkně o mě už dlouho nikdo nemluvil. Klidně pokračuj dál, tohle si rád poslechnu,“ prohodí bez mrknutí oka. „A to bych prosil, aby se jednalo o kvalitní práci. Že jsi to ty, klidně se můžeš podívat i zblízka, když mi slíbíš, že se taky nebudeš chtít stát zlotřilým potulným rytířem,“ mrkne na tebe, ale zřejmě to myslí vážně – stačí si jen říci.

Sleduje tě, jak si k sobě přisuneš lampu a stejně tak se zájmem pozoruje tvé zápolení s jehlou a režnou nití, zatímco sám v poklidu pomalu upíjí z pohárku.

„No… Nedovolil bych si zpochybňovat tvoje schopnosti s jehlou a nití, ale… Víš, možná by pomohlo, kdyby sis víc rozsvítila tu lampu. Nebo v ní dochází olej?“ zamyslí se nahlas a pokud ho nezastavíš, tak se natáhne, aby pootočil kovovým kolečkem a přeci jen ti na tu práci trochu více posvítil.

Nicméně přeci jen se ti podaří jehlu navléci i za toho příjemného měkkého šera a nic ti nebrání od toho, aby ses pustila do práce. Tohle je pro tebe už rutina, však kolik ses vyspravovala oblečení. A nejen vyspravovala, pokud sis chtěla v sídle cokoliv vylepšit, tak sis to musela zařídit sama vlastníma rukama. V tomhle vám mistři opravdu nebránili – pokud se nejednalo o nějaký… Nepraktický nesmysl. O čemž ses taky mohla přesvědčit… Zvláště o tom, co jaký mistr považoval za nepraktické a nesmysl k tomu. Jitřenka v tomhle byla nekompromisní furie, na druhou stranu… V čem taková nebyla, když přišla řeč na tebe a cokoliv, co jsi udělala. Nebo naopak neudělala.

Stan se na chvíli ponoří do ticha rušeného jen tím sotva patrným zvukem jehly propichující látku a následné tiché pnutí nitě protahované skrze otvor. Kain tě nijak neruší, jen se zamyšleně usmívá, když se na tebe dívá přes okraj pohárku, co vlastně nepustil zatím z ruky.

„Hmmm… Jak jsem říkal,“ odpoví ti s lehkým pokrčením ramen. „Pokračuji dál do Rydziny. Uznávám, není to nyní zrovna to nejlepší místo pro potulování se, ale na druhou stranu… Jak jsi to říkala? Cesta je cíl, a dokonce i někdo jako já potřebuje být živ i z něčeho více než je těch pár drobných, co si vydělá na živobytí kočovná kumpanie,“ pokračuje dál, možná až nečekaně otevřeně na to, co se odehrálo u stromu. Nebo ti to říká schválně, pokud by se tě na něj někdo ptal?

„Každopádně… Nebudu lhát. Vážně, ale vážně se těším na dobrou postel. Přísahám, že pro spaní na něčem měkkém bych vraždil,“ krátce se zasní.

„… vážně ti to jde od ruky. Skoro to vypadá, že s jehlou budeš skoro tak dobrá jako s mečem. Nebo s mečem jako s jehlou? Hmm,“ pousměje se.

Kazandra

Werther po tobě střelí pohledem, když zmíníš Teklu. Přemýšlivě svraští obočí, jak se zřejmě snaží spojit si v hlavě to jméno s něčím konkrétním, ovšem vzápětí mu připomeneš a vlastně i oklikou naznačíš o kom je řeč. O té nešťastné dívce, kterou jsi zachránila z Tobiaszových spárů a pokud sis to pospojovala správně, tak si měla už brzy brát Timura, protože byla samodruhá. Těžko říci, kde ležela pravda. Čí to dítě ve skutečnosti bylo a proč to na sebe vzal zrovna Timur… Možná výměnou za dívčino mlčení? Představa, že snad i ji někdy mohli vzít do té stodoly… A možná více než jednou, viděla jsi přece, jak byla z Tobiasze nesvá a snad i vyděšená, přesto se mu nepokusila nijak utéci, dokud jsi nezasáhla ty. A právě tahle dívka nyní patřila mezi těch pár lidí… Kterým mohlo dojít, že nešťastná smrt těch tří mladíků v hořící stodole vůbec nemusela být jen obyčejná nehoda.

„Ah, pro tuhle dívku,“ zopakuje po tobě Werther. Nezdá se tvým nemístným návrhem vysloveně zaskočen nebo šokován, dokonce ti ani nevěnuje pohoršený či káravý pohled, který by si to jistě zasloužilo. Ano, skutečně existovaly bylinky, jejichž odvar dokázal zbavit ženu nechtěného outěžku. Slyšela jsi o tom, nakonec mezi dívkami a ženami to nebylo zase takovým tajemstvím… Nicméně se o tom nahlas nemluvilo. Nikdy. Snad jen za zavřenými dveřmi. Bylo to nebezpečné, a ještě ke všemu bylo andělíčkářství zakázané. Za tohle nakonec potkal lynč nebo provaz už nejednu ženu.

„Kostadin by si s tím asi poradil, ale my…“ zavrtí hlavou. „Neměli bychom se do toho už více plést, Kazandro. Pokud by to ta dívka chtěla řešit, už by to určitě udělala. Hm… Ne, do tohohle nemáme právo zasahovat,“ uzavře to nakonec. Ovšem není to všechno, ucítíš na sobě jeho zpytavý pohled, který se ti chvíli vpíjí do tváře jako by tam snad něco hledal než si prostě… Povzdechne.

„Ber tohle jako… Jako dobrou radu, Kazandro. Jestli se podle ní zařídíš nebo ne, to už je ostatně na tobě. Čím více budeš svými rozhodnutími zasahovat do životů ostatních, tím… Větší bude šance, že se ti to jednoho dne vrátí. V dobrém i ve zlém. Příčiny a důsledky. Komukoliv se vklíníš do života, tak mu zároveň dovolíš, aby ovlivnil on ten tvůj.“

Svým způsobem je zvláštní slyšet Werthera takto mluvit. Podobný proslov bys očekávala spíše od Sivaka, nikoliv od bezstarostného Větroplacha, kterým sem s vámi přijel. Přesto je muž, který nyní kráčím po tvém boku, někým jiným. Skutečnějším. Opravdovějším. Aspoň pro dnešní večer.

Poté tě už Werther zanechá stát kousek od mlýna, zatímco sám se vydá k náhonu u mlýnského kola, kam vzápětí i skočí. Když se rozhlížíš kolem, nespatříš odsud žádnou mihotavou záři velkého požáru, přesto si dokonce i odsud nakonec všimneš sloupu dýmu stoupajícího k hvězdné obloze. Tam v dálce, za obzorem pastvin, který zakrývá pohled na to, zda stodola ještě hoří či ne.

Nakonec si všimneš i něčeho dalšího – rozhodně nepříjemnějšího. Světel dvou luceren, které někdo nese směrem k mlýnu. Nakonec jsi schopná odhadnout, že po té cestě kráčí snad… Pět lidí? Nebo… Ne, čtyři? Pokud ses dopočítala správně, v té tmě to není na tuhle vzdálenost zase tak lehké.

Zasykneš do nočního ticha to krátké varování, ovšem nepřijde na něj žádná reakce. Buď to mistr neslyšel nebo ano a… A na tom vlastně nezáleží. Siluety se přiblíží a společně s nimi i hlasy. Smích. Někdo se vážně dobře baví… Někdo…

V okamžiku, kdy se ukryješ mezi stromy a křoví, do nočního ticha se zařízne pronikavé dívčí zaječení… Které se vzápětí zlomí ve veselé hartusení a pokřikování vplétajícího se do Valekova bodrého smíchu. Vzápětí i spatříš, jak statný kovářův učeň nese v náruči vzpouzející se dívku, nicméně… Není v tom nic zlého. Baví se. Všichni se… Baví. On. Ona. Urban. I poslední děvče. Nakonec ji postaví na zem a… Zkrátka jdou po vyšlapané cestě za vesnici. Popíjejí, baví se…

Minou tě bez jediného povšimnutí a pokračují dál jako by se nic nestalo. Jako by si ani nevšimli kouře visícího ve vzduchu ani dýmu stoupajícího k obloze, přesto… Přesto je jen otázkou času, kdy si toho všimnou…

Jakmile se trochu vzdálí, spatříš i temnou siluetu Werthera, který se vytáhne z náhonu ven, zpátky na suchou zem. A i z té dálky ti připadá, že něco drží v ruce… Balíček? Uzlík něčeho? Kape z toho voda stejně jako z něj…

Chvíle klidu

Ačkoliv jsem ve stanu sama, tak tu není to známé ticho, tak typické pro naše pokoje v sídle s kamennými zdmi. Tam stačí zavřít dveře a hned se svět kolem zdá tlumenější. Vzdálenější. Tady naproti tomu? Tady člověk nikdy není tak úplně sám. Je to zvláštní absence soukromí, které jsem si za ty roky pomalu odvykla? Vlastně se přistihnu, jak se snažím být podvědoměji co nejtišeji, ačkoliv zrovna nedělám nic, co by snad bylo nějak hlasité.

Kabátec nevypadá nejlépe, ale to nejhorší nějak nakonec půjde vyspravit. I tak očekávám od Kaz s mistrem minimálně podezřívavé pohledy, když ne hned zvídavé otázky. Ale co už. To se nějak… odimprovizuje.  

„Co..?“ Šeptnu skoro bezhlasně, když mi však pohled sklouzne na škrábance pod roztřepenými kusy látky. Některé vypadají až podivně… zhojené? Natáhnu ruku k lampě a překvapeně so prohlédnu obě předloktí, která také schytala svou porci trnů a větví. Z některých nedávno utržených ran jsou už jen tenké růžové linky a… A já se o nic ani nesnažila?! To ono… samo? Jak tohle vysvětlím? Znejistím, když si uvědomím, že Kain není tak slepý, aby si toho snad nevšiml. Však i můj obličej schytal pár škrábanců a… A nezbývá než spoléhat na tmu. Sáhnu po lampě a trochu jí potáhnu knot tak, abych o něco utlumila plamen.  Stan se propadne do trochu hustějšího šera. Je mi jasné, že na šití taky uvidím o poznání hůř, ale lepší to bude takto.

Odložím na stůl kabátec, a ještě jednou si prohlédnu své okolí. I když by se vcelku nabízelo, chopit se lampy a prohlédnout si některé ty věci detailněji, ani se od stolu nehnu. I já mám nějaké základy slušného vychování. Však i tohle do nás ty roky vtloukají. Přesto si nemůžu než nevšimnout výbavy, kterou bych u obyčejného komedianta skutečně nečekala. Už mě to ale tolik nepřekvapuje, jak by tomu bylo jistě před pár hodinami. Moc dobře vím, že Kain má k obyčejnému komediantovi daleko. Kdybych jen věděla, kdo…? Povzdechnu si, když se můj pohled zastaví na meči, který vypadá na kvalitní kovářskou práci. Pěkně drahý kousek určitě a zbytečně nákladná věc pro lidi, kteří by s tím pořádně neuměli.  

Otočím se zpátky ke stolu a zapřu se zamyšleně lokty o dřevěnou desku, zatímco se zaposlouchám do tlumených zvuků ležení. Je to prostě celé jako před roky. Na rtech se mi roztáhne melancholický úsměv, zatímco dál čekám na svého hostitele.

Ozve se zvuk odhrnované plachty a já vzhlédnu, možná trochu poplašeněji než bych ráda, ale je to… Kain. Jenom Kain.

 „Počkej, pomůžu ti.“ Vyskočím na nohy, když vidím, jak má plné ruce a pomůžu mu vše bez zbytečného otálení vyskládat na dřevěnou desku. Vypadá to, že máme občerstvení, a nakonec i to šití. Skvělé.

„Takže, Bartel spí… To je… dobře.“ Hlesnu s neskrývanou úlevou ale přesto při tomto tématu uhnu vyhýbavě pohledem.

„Nemusíš se bát. S jehlou a nití to umím. Mám dobrou školu už od mala a překvapivě se mi to hodí i teď.“ Usměji se, ale úsměv mi v záhy trochu zmrzne na rtech.

„Učil vás to někdy Kostadin? Je třeba chytit okraj rány a propíchnout kůži na jedné a druhé straně. Stáhnout a udělat smyčku. A pak to samé, probodnout jehlou kůži a…“

Volchův klidný hlas mi zazní v hlavě a najednou je zase těžké být prostě jen tady a teď. Ne, když…

„Co potřebuješ vyspravit?“ Vyhrknu možná až příliš prudce. „Já, hmm, zašiji si tady ten kabátec a pak se můžu podívat na tvoje věci, co myslíš?“ Vezmu si od Kaina šití a s díky i jeden z pohárů, které v mezičase na plnil.

„Hmm, tak na ten dnešní velmi… velmi… velmi neobvyklý den.“ Pokusím se o nějaký přípitek, přestože se stále snažím držet svůj hlas tišší než jindy. A pak už se konečně napiji. Žízeň mám po tom všem, co máme za sebou, opravdu velkou. Vodu z jezera jsem si netroufla pít, a tak si dopřeji hned několik delších loků, než pohár opět s tichým ťuknutím odložím na dřevo.

„Takže… Netušila jsem, že jsi místo Valeriana ve skutečnosti ten zlotřilý potulný rytíř.“ Zapřu si bradu do dlaně, zatímco střídavě hledím na Kaina a pak na ten kovově se lesknoucí předmět v rohu mezi jeho batožinou. Koutky mi však brzo poskočí nahoru. „Anebo si jen nějakého takového obral u cesty.“ Shodím lehkovážně tohle téma opět raději pod pomyslný koberec, protože… Prostě ho nechci vyslýchat.

„Ale i tak to vypadá na kvalitní práci. Aspoň takto z dálky.“ Poznamenám jen tak okrajově, než se opět chopím šití a na kolenou si rozprostřu ten potrhaný kus oděvu. Chvíli v tom mizerném světle musím bojovat s tím, abych nit provlékla očkem jehly. V té tmě není skoro nic vidět, a i když by se nabízelo přisunout si lampu blíže, ani mě to nenapadne.

„No…tak…“ Mhouřím usilovně oči na ten malý kousek kovu, zatímco s navlékáním jehly tvrdošíjně bojuji, než se mi přeci jen podaří trefit nití tam, kam patří.

 „Ehm, vím, že teď to musí vypadat, že jsem si své schopnosti trochu přibarvila.“ Odkašlu si, zatímco se dám do šití. Tohle už není tak těžká práce. Však už to mám v ruce. Jehla se noří a zase vynořuje z látky ve víceméně svižném rytmu, zatímco se na chvíli rozhostí příjemné ticho. Je to… nezvykle klidný moment. I když jej sdílím s někým, koho ve skutečnosti až tak dobře neznám. Na rtech se mi usadí spokojený úsměv, zatímco se věnuji své práci.

„Takže… Máš nějaký cíl, za kterým pojedeš nebo zůstaneme u toho, že cesta je cíl a prostě se plánuješ jen toulat?“ Prohodím pak polohlasně do tmy, aniž bych ale zvedla pohled od šití natož zkoumala, jak se tváří Kain.

Elzbieta

"Ve voze a doufám, že tam i po zbytek noci zůstanou. I když tedy vysvětlit Malwině, že je to tady rozhodně není dost velké pro nás všechny bylo… Náročné,“ poznamená Kain s úšklebkem. „… a rovnou říkám, že ani kvůli tobě nehodlám k ničemu takovému svolit, jen aby bylo jasno,“ upozorní tě s tou hranou vážností a trochu zesílí světlo lampy položené na improvizovaném stolku.

„Že nejsi vybíravá? Co by někteří dali za tu šílenou režnou!“ potřese hlavou, ale na jeho hlase je znát, že to nemyslí vážně. „Ale chápu, dneska se bez pálenky taky obejdu. Tak tu chvíli počkej… Kdyby ti byla zima, tak si klidně vezmi jednu z těch dek,“ dodá a vzápětí zmizí za celtou pověšenou ve vchodu do stanu. Zaslechneš ještě pár tichých kroků, které se ovšem během chvíle ztratí v šumu hlasů a zvuků praskání ohně. Večer je zřejmě v nejlepším a sama moc dobře víš, že stany poskytují pouze iluzi soukromí.

Ovšem navzdory tomu, že Kainův stan nepůsobí kdovíjak útulně díky absenci osobních věcí nebo aspoň oblečení či látek rozvěšených na lanech kolem, jak se to často dělávalo, tak se zde cítíš příjemně. Teplo zde sice zrovna není, ale rozhodně tu je lépe jak venku a aspoň z hořící lampy sálá trochu toho hřejivého tepla, které cítíš na rukách, když k ní přisuneš kabátec, aby sis prohlédla rozsah škod z vašeho nočního běhu.

Je ti jasné, že něco půjde spravit, ale mistr ani Kazandra nejsou hloupí, zajisté si všimnou zašívané potrhané látky. Vysvětlování se zřejmě nevyhneš tak či tak. A jakkoliv škrábancům a všem těm drobným šrámům nevěnuješ příliš pozornosti, tak si nemůžeš nevšimnout, že se ti už začaly pomalu hojit. Žádný z nich nekrvácí, a po některých zůstala už jen růžová tenká jizva, která zajisté brzy zmizí také.

Těžko se odhaduje, jak dlouho je Kain vlastně pryč, ale rozhodně to už bude více jak pár minut. Aspoň máš čas… Vydechnout. V klidu si prohlédnout své oblečení a vlastně i vnitřek stanu. Všimneš si, že Kain má opravdu sbaleno. Část věcí má zabalenou v koženém nepromokavém tlumoku, který by jen sám o sobě stál za krádež. Tohle zavazadlo rozhodně nebyla levná věc. To sedlové brašny ležící hned vedle a částečně zakryté černým pláštěm působily o něco omšeleji, a že už mají něco za sebou – ale minimálně to vypovídalo o tom, že Kain musí vlastnit koně. To také nebylo úplnou samozřejmostí. Nemluvě o další věci, který z hromádky zavazadel vyčuhovala, jak se plášť svezl kousek stranou. Meč schovaný v odrbané kožené pochvě, která měla nejlepší léta už za sebou – na rozdíl od zbraně. Část jílce i záštity, kterou jsou v mihotavém světle vidět, působí udržovaně. Omotávka kolem jílce z kůže a drátků dokonce bude nová. Rozhodně tak nepůjde o ten špatně vyvážený zmetek, se kterými jsi šermovala dnes při představení.

Plachta stanu tiše zašustí na znamení přicházejícího Kaina, který ji plynulým pohybem poodhrne a vejde dovnitř. V jedné ruce nese podlouhlý váček se šitím a jehlami a společně s ním i něco, co na první pohled vypadá jako kus látky, ale ve skutečnosti to bude košile. V druhé pak nese cínový džbán s ředěným vínem a předloktím si tiskne k břichu dva pohárky, které se mu už do rukou nevešly.

„Hm, uděláš mi tam místo?“ kývne hlavou k sudu, přes který je přeložený ještě krátký kus jakési desky a počká si, dokud tak neučiníš, aby tam mohl postupně vykládat celý svůj lup. „Doufám, že s jehlou budeš zručnější než já, protože ačkoliv to nerad přiznávám, tak švadlenka jsem vážně mizerná,“ lehce se ušklíbne. Vzápětí s dlouhým výdechem dosedne na jednu z beden a natáhne před sebe jednu z nohou, aby jí trochu ulevil.

„… jinak…“ ztiší hlas a natáhne se po džbánu, aby rozlil do obou cínových pohárků, „nemusíš se bát. Bartel odpadl, asi před půl hodinou ho tahali do postele a prý rozhodně nevypadal, že by dnes byl schopný víc jak se převalit na druhý bok,“ dodá vzápětí.

Skoro jako doma

♬♬♬♬♬

Vítr kolem nás nese štiplavou vůni kouře a já ještě chvíli na sobě cítím Kainův pohled, ve kterém snad zahlédnu i jistou stopu… podezření? Ne, už nic nedodávám, raději přidám do kroku, abychom už u toho jezera byli. Nevím, co se mu honí hlavou, ale za každý problém v Cziernowodě opravdu nemůžu a ani o něm nevím. Přesto… Hmm, začínám mít pocit, že si kolem mě domýšlí až příliš spletitou pavučinu intrik místo obrazu obyčejné mladé dívky, kterou ve skutečnosti jsem. Tedy… obyčejné v jistých mezích.

Chladná voda jezera ale nakonec zavede myšlenky i rozhovor jiným směrem. Opláchnuté boty postavím na kámen vedle sebe, zatímco si omyji i chodidla, i když do vody po Kainovu vzoru přímo nevstupuji. Všeho s mírou. Balancuji tedy bosky na kamenech a sem tam se ode mě ozve tiché zašplouchání vody. Je to… osvěžující.

„Běh lesem? Prosím… Už ne. Sice jsem další program nechala na tobě, ale s takovou svého rozhodnutí snad začnu velmi rychle litovat. Ale zníš skoro jako kdyby si o tom už něco věděl.“ Zavolám na Kaina, když trefně osvětlí, proč by nebyl zrovna nejlepší nápad vyrazit do tmy bez bot. Samozřejmě, vím to a nic takového ve skutečnosti neplánuji, a tak si boty opět po návratu na břeh zase nazuji a zašněruji.

„Ne, popravdě nemám. Nejsem si úplně jistá, jestli by se mi podařilo pro převlečení prosmýknout nepozorovaně k nám. Spíše ne než ano.“ Potřesu zamítavě hlavou, zatímco z představy návratu do komediantského ležení viditelně znervózním. Kain si mého ne zrovna pozitivního rozpoložení dle jeho uklidňujících slov všimne a já k němu váhavě vzhlédnu.

„Myslíš?“ Hlesnu. „Ale… asi máš pravdu. Snad už v tuhle dobu bude všude… klid.“ Povzdechnu si, než zavadím pohledem o jeho nabízenou ruku. Koutky rtů mi cuknou zpátky do náznaku úsměvu a udělám krok blíže k němu. „Tak, dobře. Jdeme.“ Stisknu jeho ruku s už o něco větší jistotou a celé to doplním rozhodným pokývnutím. Je na čase vyrazit.

Jeho ruku nepouštím, zatímco kráčíme kolem břehu jezera. Nechávám na něm, aby mě vedl co možná nejvhodnější cestou k místu, které zná jen on. Do stanového městečka bych ještě zvládla trefit, ale hledat Kainův stan, to by mohlo být nad mé síly, pokud bych se nikoho nechtěla napřímo zeptat.

To, že Kain umí být nenápadný, jsem viděla už tehdy na náměstí, a i teď volí cestu chytře. Není to rozhodně nejpřímější trasa, ale zato využíváme dobře stínů a tmy, stejně jako míst, kterým se většina lidí vyhýbá. Přesto se rozhlížím čím dál víc, když se blížíme k Cziernowodě. Tam někde bude Kazandra s Wertherem. Co teď asi dělají? Pokud tedy… Vzpomenu si na ten výkřik uprostřed ničeho. Pokud tam vůbec jsou.

Rozhodně ale Kaina nezdržuji. Snažím se srovnat rytmus kroku s jeho, ať už v některých místech spěcháme a nebo naopak můj průvodce volí trochu volnější tempo. Nemluvím. I já vím, že tohle by naše snažení o nepozorovaný průchod dost kazilo. A tak pozoruji okolí, beze slova, zatímco jej nepouštím.

Stanové ležení se přiblíží a mně chtě nechtě trochu poskočí srdce tím nepříjemným rytmem obav. Snad i mimoděk jeho ruku trochu více stisknu, ale nic neříkám. Poslušně jej následuji až do jednoho ze stanů, který naštěstí stojí trochu stranou od ostatních. Dokonce i vchod je umístěný tak šikovně, že se většině světla z ohňů vyhneme. Kain odhrne plachtu zakrývající vstup a já za ním projdu do tmy jeho stanu.

Chvíli zůstanu jen stát a otáčím hlavou ve snaze se zorientovat a přivyknout oči na tu černočernou tmu. Ozve se škrtnutí zápalky následované tlumeným světlem. Počkám, až Kain zapálí lampu, jejíž nažloutlé světlo osvětlí většinu jeho stanu.

 „Hmm, kde jsou ta slibovaná kůzlata?“ Prohodím polohlasně, zatímco se rozhlížím kolem. Je to skoro jako závan nostalgie. Jen je tu na můj vkus málo věcí. Rychle mi ale dochází, že to nebude tím, že by si Kain snad potrpěl na tento spartanský způsob života, ale prostě protože už tu brzy nebude… A já také ne.

„Dobře, děkuji.“ Udělám pár kroků směrem ke stolku s lampou, zatímco si dál prohlížím vnitřek stanu, ačkoliv už tu toho není tolik, co bych snad neviděla. „Zapití? No, když to nebude ta šílená režná, tak je mi to vcelku jedno. Nejsem až tak vybíravá. Žízeň mám ale po té naší procházce pořádnou. Nechám to prostě na tobě.“ Kývnu na něj, než ho s úsměvem vyprovodím a zůstanu sama.

„Hmmmmh.“ Zamručím, zatímco se ještě jednou rozhlédnu kolem dokola a dojdu pár kroky ke stolku s lampou, abych se posadila na jednu z beden a začala si rozvazovat boty. Tohle bude rozhodně příjemnější. Zuji si je a postavím je kousek od vchodu, jak jsem byla už za ty roky zvyklá. Je to jako kdybych se vrátila časem pár let nazpět. Nepřipadám si tu vlastně až tak cize. Naopak, i když to není můj stan, má to tu zvláštní atmosféru dávno ztraceného domova.

Bez většího zamýšlení si stáhnu kabátec, který položím na improvizovaný stolek a přisunu se blíže lampě, abych si prohlédla, v jakém stavu je, podobně jako roztrhané kalhoty a halena, kterou jsem měla pod ním. Zasychajícím škrábancům teď věnuji pramalou pozornost. Ty se zahojí koneckonců sami. Ale oblečení bude třeba pomoci. Hmm, některé díry půjde zašít vcelku obstojně, ale je tam i pár takových, které jen s jehlou a nití prostě nezachráním. Pořád lepší něco než nic.

Odhrnu si spadané vlasy z tváře, ve které se usadil až nezvykle soustředěný výraz prozrazený lehce nakrčeným nosem, zatímco si prohlížím kabátec a zkouším, kde a jak by bylo nejlepší jednotlivé kusy sešít, zatímco prostě… čekám.

Kazandra

Nakonec se vám ta mihotavá záře ze zad úplně vytratí a obklopí vás opět už jen ta studená tma protkaná bledým světlem měsíce visícího na nebi. Kdo ví, zda se požár rozšíří po pastvinách nebo ne. Dokážeš si živě představit, jak velké neštěstí by z toho mohlo být – přesto mistr nečeká na to, jak dopadne. Jdete pryč a vše, co se v stodole stalo necháváte za sebou… Ne, to je jen naivní mylná představa. Dalo by se říci, že tím to přeci všechno skončilo, ale dle toho, co ti nečekaně poví Werther… Jak by mohlo? I mistři jsou jen lidé, jakkoliv se ta představa dosud jevila tak vzdálená. Nebyl důvod tak o nich smýšlet. Dnes je to ovšem jiné.

Kráčíte nocí sami. Navzdory obavám skrývajících se v hlubokých stínech… Vážně by vám to mohlo tak snadno projít? Je to skoro až děsivá představa, jak snadné by to mohlo být.

„Myslíš?“ poznamená Werther zamyšleně. „Nikdo se to nedozví. Řádně je pohřbí, ve vesnici za ně budou držet tryznu a společně s nimi se ztratí i všechno, co udělali. Ne, takhle to není správné. Ale je to lepší, než před tím zavřít oči a doufat v něco tak obskurního jako je spravedlnost,“ pokračuje dál tichým hlasem. „Příčiny a důsledky, Kazandro. Nakonec nás to všechny dožene…“ Mistra se ta pochmurná nálada nepouští. Přesto mluví pevným jistým hlasem, bez lítosti či smutku. Přesto takhle ho neznáš.

Mlčky pokračujete dál. Snad by se dalo čekat, že mlýnici obejdete obloukem a budete pokračovat do vesnice, ovšem namísto toho vás Werther vede přímo k ní. Za okny dřevěné velké budovy s kamennou podezdívku panuje tma a nezdá se, že by tu kdokoliv byl. Dost možná jsou všichni právě na slavnostech. Panuje zde ten přízračný klid rušený jen tichým zurčením vody. Vítr, který se kolem tebe prožene s sebou nese sílící pach kouře.

„Počkej tu na mě, ano?“ promluví na tebe nečekaně Werther, když se zastavíte na dohled od mlýnice a podá ti nazpátek mokrý kabát, co do teď nesl. „Hned jsem zpátky,“ dodá polohlasně a vzápětí se rychlým krokem vydá právě… K mlýnu. Vidíš jeho temnou siluetu, jak se zastaví u náhonu vedoucího těsně kolem domu, do kterého je ponořené masivní dřevěné kolo. Chvíli tam přechází, zdá se ti, že se snad naklání a něco hledá… Než se zkrátka sehne a skočí do vody, čímž ti zmizí z dohledu.

Čas se nepříjemně natáhne a ticho se jako na povel prohloubí.

Tedy aspoň do chvíle, než na cestě vedoucí od vesnice zahlédneš dvě světla, která se pomalu ale jistě blíží. Takhle z dálky toho sice moc nevidíš, ale je ti jasné, že k mlýnici někdo jde a rozhodně nepůjde jen o jednu osobu.

Elzbieta

Jakmile s Kainem namísto veselého poskakování srovnáš krok, tváří se mu mihne spokojený výraz naznačující, že přesně tohle zřejmě bylo důvodem nasazením toho vražedného tempa. A dost možná i to, že se vážně těšil na to, až si někde v klidu sedne a napije se, jak avizoval předtím. Tenhle večer byl nečekaně náročný a představa toho si někde v klidu a teple vydechnout a natáhnout nohy vůbec nebyla špatná.

„Nějak to dopadne. Šití mám a v nejhorším ti seženeme aspoň novou halenu, to by neměl být zase takový problém,“ odpoví ti bez většího zaváhání. Na rozdíl tebe zní v tomhle celkem jistě jako by se opravdu nejednalo o problém bez řešení.

Jakmile k vám vítr donese zápach spáleniny a kouře, Kain zvolní krok a rozhlédne se pátravě kolem vás. Ovšem oheň v dohledu ani jeden z vás nevidí, nicméně to ještě nic neznamená, nemáte odsud zase takový rozhled jako nahoře u stromu. Možná to jde z opačné strany pastvin za horizontem.

„Ne, tohle nejde od vesnice, vítr fouká k vesnici, ne od ní…“ zavrtí Kain hlavou, a dokonce ve svém zamyšlení přejde i tvůj pokus o žert na zlehčení atmosféry. „Hm…“ ten zamyšlený zvuk, co přejde přes jeho rty zní skoro až podezřívavě. „Možná,“ souhlasí nakonec opatrně s tvým vysvětlením. Ostatně dávalo by to smysl, zkrátka si někdo zapálil oheň mimo vesnici, snad právě omladina. Když jste odcházeli z náměstí, všichni působili rozjařeně a v takovém rozpoložení vznikají nejrůznější hloupé nápady… Anebo to také bylo něco úplně jiného…

Každopádně pokračujete tou nejkratší možnou cestou skrze pastviny k jezeru. Čím více se blížíte, tím je vzduch studenější na znamení, že teď už to na koupání zcela jistě nebude. Kain za tebou na kameny nejde, namísto toho zkrátka vleze až po kotníky do vody a sehne se, aby si nejdříve opláchl stejně jako tvář a poté se pustil čištění bot.

Voda je skutečně ledová, u protějšího břehu vidíš i mlhu, co se drží nad hladinou. Dnes to na koupání tedy rozhodně není – a Kain to naštěstí vidí dle všeho podobně.

„A já se tak těšil, že si to zopakujeme,“ ušklíbne se, zatímco pokračuje ve zbavování nánosu bahna z bot, co dnes dostaly nečekaně zabrat. „No… Myslím, že po prvním běhu lesem by sis to s těmi botami rozmyslela. Pořád lepší zima než větev v chodidle,“ dodá s procítěným výrazem ve tváři jako by snad mluvil z osobní zkušenosti.

„Pokud nemáš lepší nápad, tak nic jiného nezbývá,“ přitaká a tím zmaří veškeré tvé naděje, že se návštěvě toho místa dnes vyhneš. Nicméně když si všimne tvé nejistoty korunované tou plachou otázkou, tak se lehce pousměje.

„Vezmeme to zadem, hm? Stejně všichni budou buď na oslavách, sedět u ohně nebo… Mít vlastní zábavu, nikoho nebudeš zajímat, nemusíš se bát,“ ujistí tě a natáhne k tobě ruku, jejíž dlaň ti nabídne.

„… a Bartel touhle dobou už bude zpitý do němoty vyspávat pod stolem,“ dodá polohlasně.

Pak už vám nic nebrání vydat se do vesnice. Tentokrát se ovšem vyhnete náměstí i uličkám Cziernowody, zamíříte do komediantského ležení oklikou. Skoro jako zloději, skrytí pod příkrovem tmy. Vlastně se vám podaří vyhnout se jakékoliv větší pozornosti – dost to usnadňuje fakt, že Kain má jeden z krajních stanů. Neujde ti, že je orientovaný právě tak, aby se z něj dalo nepozorovaně vytratit, pokud by to bylo nutné.

Uvnitř je tma, dokud Kain nenahmatá sirky a nezapálí olejovou lampu položenou na malém stole. Obecně je stan menší než ten Bartelův a o nějakém přehnaném pohodlí se mluvit nedá – což sama dobře víš z dob, kdy jsi žila podobně, ne-li rovnou stejně. Ačkoliv všimneš si, že se Kain opravdu snažil, aby si to zde zpříjemnil, jak to bylo v jeho silách. Zejména pak spaním vytvořených hned z několika slamníků a několika houní a dek. Stolek byl pak tvořený sudem a stoličky zkrátka nízkými bednami. Na kolik by se dalo očekávat, že tu snad najdeš nějaké rozházené oblečení či osobní věci rozvěšené všude kolem, tak to naopak působí jako by Kain měl… Sbaleno. Zdá se, že dnes počítal opravdu se vším.

„Dobře… Udělej si pohodlí a já zatím seženu to šití. A něco na zapití. Nebo máš nějaké zvláštní přání?“ zeptá se tě a počká si na odpověď než vyrazí ze stranu pryč.