Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

„… vážně mě zrovna teď hecuješ, Elo?“ poznamená tvůj společník napůl nevěřícně a napůl snad i pobaveně, zatímco povytáhne obočí společně s koutkem rtů. Nakonec jen potřese hlavou a rozhodne se tu poznámku nechat být.

Nicméně na svá další slova uspokojivou odpověď nedostaneš. Snad ji ani nečekáš, ostatně… Ne, Kain skutečně nepůsobí, že by se s tebou chtěl o své rodině bavit, i kdyby ses na to snad zeptala.

„Ano… Nechme to tak. Nečekaně moudrá slova, kdo by to byl čekal,“ lehce se pousměje, ačkoliv úsměv na jeho rtech příliš dlouho nevydrží, než opět zvážní. „… a kdo říká, že to byla lichotka? Jsou tací, kteří by můj vkus označili za krajně nevhodný, nestoudný a někdy až pobuřující,“ ušklíbne se. Jenže pak atmosféra opět na chvíli zhoustne, když začneš vyjmenovávat jména mistrů a…

Ne, skutečně se nezdá, že by mu ostatní vyjma Sivaka něco řekli. Na druhou stranu i tahle drobná informace… Je něčím novým. Něčím, o čem s vámi nikdo z mistrů nemluvil. Jistě, o šermířích z boží milosti jsi zaslechla – dokonce přímo z vyprávění Sivaka. Nejlepší z nejlepších….

Ovšem zmínka o Magistériu, to bylo… Nové. Stejně tak poznámka o jeho smrti. Mohl to být vůbec ten samý Sivak? Ačkoliv ne, to by byla možná až velká náhoda, kdyby ne. Kain se při tvé poznámce zcela neskrývaně zamračí. „Tohle mi budeš muset vysvětlit…“ poznamená polohlasně. Nic více ovšem nedodává, jen vykročí za tebou, když souhlasíš s tím, že by bylo vhodné se na tohle posadit.

Jakmile mu naznačíš, že místo vedle tebe je volné, tak se na něj bez zaváhání usadí. Skoro jako by se nic nestalo… Ačkoliv, stalo se něco vůbec? Někdo jiný by to asi vnímal jinak, přesto pro tebe to vlastně není nic zase tak… Strašného. Divného.

„Nechceš si ho nechat na památku? Jsem v šoku,“ prohodí Kain a chvíli to vážně vypadá, že se ta zvláštní napjatá chvilka mezi vámi skutečně nestala. Nakonec to ovšem působí, že to myslí vážně. Každopádně pokud o takovou památku nestojíš, zkrátka si ho vezme a nacpe zpátky do kapsy.

Poté se rozpovídáš o Kazandře a o věcech, o kterých bys vážně neměla mluvit. Kain tě nepřerušuje, snad jen se v jednu chvíli přemýšlivě zamračí.

„Hm… A nenapadlo tě někdy, že ten důvod… Může být i jiný? Proč tě nikam nepouští… Kdyby ty vroubky byly tak vážné, tak tu vůbec nejsi. A už vůbec ne… Sama,“ poznamená v jednu chvíli, poté tě ovšem nechá zase mluvit.

„Ne… Ne, při pohledu na tebe by mne opravdu nenapadlo, že si něco vydupala jako malá holka. Že jsi to z někoho vydupala, zatímco jsi mu stála na krku, to už zní uvěřitelněji,“ přeci jen se pobaveně ušklíbne, jak se atmosféra mezi vámi začne pomalu vracet do starých pořádků. Dva cizinci, co si spolu rozumí a ví, že se brzy jejich cesty nenávratně rozdělí…

Zatímco hledíš do koruny stromu, ucítíš na sobě Kainův pohled. Koutkem oka zachytíš, jak krátce kývne hlavou na znamení souhlasu, přesto… „Dobře, uzavřeme dohodu. Včerejší a dnešní den se počínají zítřejším ránem zkrátka nestal. Ostatně… Tohle už je pár let i bez tohohle moje osobní heslo. Žádný zítřek. Život je tak značně jednodušší,“ ušklíbne se a přesune svůj pohled na výhled před vámi, zatímco padne tvá poslední otázka. Tedy spíše žert než cokoliv jiného.

Kain se zamyslí, tentokrát ovšem opravdu jen krátce. „Takhle jsem nad tím nepřemýšlel, ale… Hm. Ne. Špatný žerty stranou, raději,“ poznamená. „Ne, nikdo nás tady nemůže sledovat, poslouchat… Jsme tu sami. Opravdu sami. To je… Celkem vzácné, najít takové místo, které to umožní, nemyslíš?“ drobně se pousměje. „A pak… Víš, jaký by byl pohled na okolí z koruny toho stromu?“ naznačí a v hlase mu zazní ta… Výzva.

Na tohle se tě přeci ptal na začátku vašeho výletu. Na tvůj vztah k výškám.

Kazandra

V žilách ti stále tepe ten zvláštní šimravý horký pocit, stejný, co proudí pod kůží. Srdce ti bije a ztěžka oddechuješ. Příchod mistra znamená konec téhle šarády, přesto jsi ještě neskončila. Ještě ne. Ještě. Ne. Přetočíš se a navzdory svázaným nohám se přisuneš k Tobiaszovi, který zhroucený na zemi lapá vyražením dechu. První rána je čistá, poté se pokusí zvednout ruku k obraně, ovšem nemá šanci. Znovu ho uhodíš. A pak ještě jedno. Tvář. Čelist. Hlava. V tom návalu zlosti je to jedno. Ruka tě pálí jak čert a po kloubech ti stéká čerstvá horká krev. Rozhodně jsi ho nešetřila. Jen silou vůle se odtáhneš a vydechneš, zatímco mladík zůstane se zaskučením ležet na zemi. Není v bezvědomí, ale působí dost mimo. Obličej má samou krev…

S uzly provazu stahujícímu k sobě kotníky chvíli bojuješ, ovšem nakonec se ti podaří ho povolit. A stáhnout si roubík po několika hodinách… Koutky rtů tě bolí a té pachutě v ústech se asi jen tak nezbavíš, ale ten pocit – volně se nadechnout… Ten je k nezaplacení.

„Co?“ Werther po tobě střelí pohledem, když promluvíš… A omluvíš se. Jacek se už ani příliš nebrání, naopak působí dost malátně až nakonec… Úplně ochabne. „Neomlouvej se. Na tvé místě…“ mistr potřese hlavou a v tu samou chvíli sundá nohu z krku bezvládného mladíka, který ovšem dle pohybů hrudníku stále dýchá.

„Jsi v pořádku?“ cítíš na sobě mistrův pohled, kterým tě přelétne. Navzdory věcnému tónu hlasu, který se k Wertherovi příliš nehodí, zahlédneš v jeho tváři stín starosti. „Zvládneš ho svázat? Nemusíš dbát na jeho pohodlí…“ kývne vzápětí hlavou k Jackovi, kterého zanechá v tvé péči, pokud se na to budeš cítit.

„Hmmm…“ zamručí tiše vzápětí a přimhouří oči, když svoji pozornost přesune k Tobiaszovi, který se snaží zvednout ze země. Poněkud nekoordinovaně a zmateně, přesto zřejmě pochopil, že se odsud musí dostat pryč. Dokud je čas. Dokud může. „Udělal ti něco, Kazandro?“ zeptá se tě Werther tiše, zatímco se rozejde k vidlím, které jsi odhodila stranou. Za chůze se pro ně sehne a lehce přechytí dřevěnou rukojeť v ruce, a aniž by zpomalil, tak zamíří k Tobiaszovi.

„… udělej si pohodlí, než na tebe dojde řada, chlapče,“ pronese polohlasně a nadhodí si vidle v ruce. V další chvíli se od stěn stodoly odrazí divoký výkřik, který se nepříjemně protáhne. Vzápětí ti dojde proč. Bylo to tak rychlé… Tobiasz stále leží na zemi a tvář má pokroucenou bolestí, zatímco v šoku zírá na svoji dlaň probodnutou jedním z těch tupých hrotů, jak Werther zapíchl vidle do země. Přes jeho ruku. Vzápětí jeho řev utichne, když mu Werther bez milosti nacpe málem až do krku smotek ze šátku, kterým původně umlčeli tebe.

Mistr ti věnuje snad až lehce omluvný pohled… Než se vydá ven. Není pryč dlouho, vlastně vůbec dlouho. Zato se nevrátí sám. V jedné ruce drží nohu Timura, který je mimo sebe stejně jako Jacek, a tak se ani trochu nebrání tomuhle nešetrnému způsobu vláčení a v druhé… Tvůj mokrý kabát.

Obojí složí na zem, ačkoliv tvůj kabát položí na balík starého sena značně jemněji a opatrněji. Sám pak k Timurovi přiklekne, aby ho za pomocí jednoho z provazů, co tu jsou, bez větších problémů svázal do kozelce.

Nakonec dojde i na Tobiasze, kolem kterého se rozlévá krev a zdá se, že na chvíli odpadl taky. Werther laskavě osvobodí jeho ruku, avšak jen na to, aby mu ji společně s tou druhou bez ohledu na zranění svázal za zády a odtáhl ho přímo pod hák, na kterém jsi měla viset ty. Nyní… Nyní přes něj visí jen delší konec lana vedoucího od Tobiaszových rukou…

„… nemusíš tu zůstávat, pokud nechceš, Kazandro,“ uvědomíš si, že Werther na tebe mluví. „Volba je na tobě, a žádná z těch možností není špatná, ano?“ promlouvá k tobě vážným hlasem.

Svět se nikdy nezastaví

Pozorně si prohlížím Kaina a nemůžu si než nevšimnout těch podobností mezi ním a lidmi, které znám už tolik let. Možná je to jen tím, jak se mysl v novém světě snaží hledat podobné vzorce. Snažit se vše napasovat na věci, které už dobře zná. Těžko říct. I tak mě ale napadne jedna z možností. Dost šílená možnost, ale ten svět venku neznám, tak proč by nemohl mít něco společného s tím ze Společenství. Rozhodnu se zariskovat. Sdílet s ním tentokrát víc než jen neurčitý útržek informací. Udělat něco, za co by mě čekal tvrdý trest. Ale… Ale jestli ze všech učedníků je někdo, kdo opravdu riskuje a nenechá se tolik svazovat pravidly, jsem to já. Možná mně neměli dávat takovou volnost, ale to už není můj problém. Uklidňuji se v duchu, zatímco moc dobře vím, že teď dělám něco opravdu špatného. Doslova trestuhodného. Ovšem dokud to nezjistí… jako kdyby se nic nestalo. I tak se ale obejmu na chvíli rukama, jak mě ovane studený noční vítr. Některé z těch vyhlídek jsou skutečně… mrazivé.

Kain nepůsobí napjatě. Ne, vlastně se mě snaží uklidnit. Opět. Tentokrát má proč, ale k mému rozrušení po setkání s Bartelem má tohle skutečně daleko.

„Neublížil si mi. Neboj.“ Zavrtím hlavou a promnu si bezděčně otlačené zápěstí. „Spíše si mě vylekal. Hmmh, to především. Na to, aby si mi ublížil by ses musel snažit víc. Mnohem víc.“ Hořký úšklebek podbarví ne zrovna optimistický význam těch pár slov, ale dál už to nerozvádím. To i z tréninků si odnáším bolestivější památky než teď. Víc bolí pošramocené ego a to, že jsem se nechala jen tak snadno zahnat do úzkých. Naivita mi nikdy nechyběla. Přesto… Nevypadá to, že bych se v Kainovi spletla. Skutečně to není zlý člověk. Zvednu k němu opět pohled, zatímco si mě on sám pozorně prohlíží.

„Tvůj otec bude mít asi nějaký problém, pokud za tebou posílá mladá děvčata, aby… No, vlastně ani nevím, co si čekal, že ti provedu? Rozhodně asi nic příjemného dle tvého výrazu.“ Pokrčím lehce rameny a do hlasu se mi poprvé vloudí trochu odlehčený tón. Kdo je jeho otec? Už o něm mluvil. Stejně jako o starší sestře. Otázka by se přímo nabízela, ale nepoložím ji. Nepotřebuji to vědět. Zajímá mě Kain a ne jeho rodina, ať už je jakákoliv.

„Vypadá to prostě na nešťastnou souhru okolností. Nechme to tak. Když už se tak nenápadně snažíš to celé vyžehlit paní dokonalou.“ Nakloním hlavu lehce na stranu a shrnu si rozlétané vlasy za ucho.

Jména mistrů u něj však nevyvolají reakci, jakou bych čekala. To je… dobře. Vlastně moc dobře. Jistě má vlastní problémy sám, ale tyto zrovna bych mu nepřála. Jen Sivakovo jméno u něj přeci jen zabrnká na povědomou strunu.

„No, možná ne až tak dávno.“ Podotknu a uhnu pohledem k polím a loukám zalitým měsíčním světlem. Na jeho další otázku hned neodpovím, raději. Sám vypadá nervózně a já sama tu našlapuji po velmi tenkém ledě. Stačí jeden neopatrný krok a probořím se. A nechci strhnout i jeho se mnou. Ovšem… Ovšem, někdy je zajímavé dojít na druhou stranu i přes veškeré riziko, které to s sebou nese.

Souhlasně pokývám hlavou a bez dalších slov vyrazím k jednomu z větších kořenů vybíhajících z tlustého kmenu stromu, co se noří do země jako zkroucený had. Posadím se na něj a jen drobně hlavou pokývnu k místu vedle sebe. To, jestli toho nakonec Kain využije nebo ne ale už nechávám na něm. Ta situace mezi námi je stále poněkud zvláštní. Ale já už večeřela vedle lidí, kteří mi provedli mnohem horší věci, jakkoliv to bylo v zápalu boje.

„Tady…“ Natáhnu ruku s šátkem, abych mu jej vrátila. „Na cestu zpátky už ho nebudu potřebovat.“ Konstatuji bez zaváhání a dám tak jasně najevo, že odtud chci skutečně odejít. Ovšem všeho do času.

„Hmmh, cvičí…“ Hlesnu pak zčistajasna. „Kazandra… No, ta má jistá privilegia. Není držena od všeho jako já. Může mezi lidi. Občas. Já… no, hmmh, nemám na to asi správný rodokmen anebo možná dobře vědí, proč zrovna mě nikam nepouští. Pár vroubků už mám. Na rozdíl od ní. Vlastně tím, že jsem si možnost téhle cesty vybojovala, jsem si to asi zpátky doma docela pěkně zavařila.“ Uchechtnu se trochu přiškrceně a raději opět odvrátím pohled někam jinam, aby neviděl ten záchvěv nervozity, který se mi vepsal do tváře. Ne, tak úplně jsem to tehdy nedomyslela. Viděla jsem jen to jedno. Ten jediný příslib něčeho. A chtěla jsem to tak moc, že všechno ostatní přestalo být důležité.

„Ah, hmmh, ne. Byl to šermířský turnaj. Nemysli si. Nešla jsem si to vydupat jako malá holka. To by zrovna tam moc nefungovalo.“ Pousměji se, když koutkem oka pohlédnu na Kaina. To, že mám nějaký výcvik už stejně ví, takže v tomhle směru toho nemám moc co skrývat.

„Ale tohle nejsou věci, o kterých bych s tebou měla mluvit. Vlastně bych o nich neměla vůbec mluvit. Vzpomínáš, co jsem ti říkala ten večer u hospody? Že je to nebezpečné? Tak to stále platí. Bude lepší, když na tohle celé zapomeneš. Včetně mě. Počítám, že zítřejším dnem zase končí tady ten můj osobní závan svobody. Svět se nezastaví. Nikdy se nezastaví…“ Povzdechnu si a vzhlédnu do koruny stromu, ve které tiše ševelí listoví.

Elzbieta

Jakmile jsi volná, ustoupíš od něj. Málem zakopneš o kořen stromu, ale ustojíš to. Zároveň s tím si stáhneš pásku, aby ses mohla rozhlédnout kolem sebe. Stejně ovšem nakonec tvůj pohled spočine na Kainovi, který mezi vámi zachovává stále tu stejnou vzdálenost. Nebýt toho, co se stalo… Nenacházíš na něm nic jiného. Kain na tebe působí stále stejně. Není napjatý, ani výraz v jeho tváři nenapovídá, že by se po tobě snad chystal znovu vrhnout. Ruce má volné – prázdné. Nedrží v nich žádnou zbraň a ani je nemá v pozici, aby mohl co nejrychleji tasit dýku schovanou u pasu, jak už moc dobře víš.

Ostrému tónu tvého hlasu čelí statečně, nenechá se jím zastrašit ani rozhodit. Jen na tebe hledí skoro jako tehdy v tom komediantském táboře, kdy ti říkal, abys… Dýchala. Uklidnila se. Nyní patrně čeká na ten samý okamžik, kdy z tebe sklouzne napětí.

„Elo…“ zopakuje tvé jméno. Mluví klidným jistým hlasem, zatímco po tobě klouže jeho modrý pohled. Snad jako by se snažil odhadnout tvoji další reakci. „Ano, jsem si jistý,“ kývne krátce hlavou a v jeho hlase nezaslechneš ani stín pochyb. Přesto se vyhne odpovědi na tvoji předchozí otázku. Čím. Za koho tě měl. Nicméně ty ho z toho nenecháš tak snadno vyklouznout, teď už ne.

Kain si drobně povzdechne a na okamžik se zatváří… Že si je až příliš vědom toho, že si za tohle všechno může sám. Tentokrát jsi to ty, kdo toho druhého pátravě pozoruje. Hodnotí. Odhaduje. Jsou to jen drobnosti. Je dobře stavěný, podobně jako ostatní učedníci, které znáš. Nemá přehnaně silná a velká ramena ani paže jako Valek, přesto jak sis už sama mohla ověřit, svaly má a sílu v rukách také. Stojí rovně, jeho postoj je pevný. Jistý. Pohlednou tvář s rovnými čistými rysy nehyzdí žádná jizva.

Zprvu si myslela, že bude jen o pár let starší než ty, nyní… Nyní si tím náhle nejsi zase tak jistá, jakkoliv pro to nemáš žádný hmatatelný důkaz.

„Měl jsem… Podezření, že bys mohla být někdo od mého otce, Elo. Byla jsi… Příliš dokonalá. Někdo, za kým bych se otočil. Kdo by mě zaujal. Koho bych chtěl poznat. A pak ten váš kůň, tvůj výcvik… Přesto něco na tobě bylo…“ odpoví upřímně a lehce pokrčí rameny. „Opravdu jsem ti nechtěl ublížit.“

A pak z tebe vypadne ta zaskočená otázka, jak náhle v hlavě sepne pár maličkostí a doplní mnohem děsivější celkový obraz, co se ti tam skládá před očima.

„… kdo bych měl být?“ zpozorní a vidíš na něm, že si není úplně jistý, kam přesně tím míříš a zároveň ti nechce napovědět, pokud bys myslela něco jiného. Je to… Bolestně napjatá situace pro vás oba. Nakonec se nadechne… A ty ze sebe vysypeš jména mistrů. Ne ta skutečná. Ta, kterými jste jim říkali vy mezi sebou a jak se občas navzájem oslovovali oni sami.

Jitřenka. Větroplach. Sivak. Volch.

Slyšet tě kterýkoliv z nich… Možná je lepší se nedomýšlet, co by následovalo. Nelíbilo by se jim to. Tím si můžeš být zcela jistá. Kain se jako na povel přemýšlivě zamračí a…

„… Sivak,“ zopakuje po tobě lehce zaraženě. „O tom… O tom jsem už slyšel. Šermíř Boží milosti. Býval… Legendou… Zvláště v dobách Purpuru, když se přidal k Magistériu… Nicméně to už je opravdu dávno. Měl by být… Mrtvý,“ Kainův hlas se na chvíli vytratí do ticha. „Ty jména… To jsou ti, co tě cvičí, že? Někde stranou od všeho. A všech. Tebe i tu… Černovlásku,“ dovtípí se, jakkoliv ve světle toho všeho to působí jako jasná informace.

„Dobře… Tohle je možná rozhovor, na který by bylo lepší se… Posadit,“ prsty si bezděčně vjede do vlasů.

Známá jména

Všechno se to pokazilo. Během jen pár vteřin se situace zhoršila natolik, že jsem se skutečně připravovala na to, že se odtud budu muset probojovat. Ne, neváhala bych, kdybych musela. Na pochyby a lítost by byl čas potom. Nebyla jsem z těch, kteří nad situací sáhodlouze přemýšleli. Naopak mi instinkt velel dostat se odtud pryč. Osvobodit se!

Kdyby to ale bylo jen tak snadné.

Připravuji se na to, že mu budu muset ublížit, aby mě pustil, ale dávám mu ještě čas. Zkusila jsem to s ním přeci jen nejdříve po dobrém, a tak čekám na jeho reakci. Bylo by lepší, kdybychom se domluvili, už jen protože teď tahám za kratší kus stébla já v této pozici, ale pokud budu muset… Ne, nezaváhám. Semknu pevně rty a potáhnu vzduch do plic, připravujíc se na možný útok, ale v tom se ke mně Kain nakloní.

Ta slova. Ta prosba, abych mu věřila. To, že mi nechce ublížit. To vše zní ve světle současné situace dost zvláštně. Rozhodně se tím nenechám, jakkoliv uchlácholit. Naopak sebou už nazlobeně škubnu a jen tiše odfrknu, když se mi samozřejmě nepodaří vyprostit.

Jeho hlas zazní však vzápětí z mnohem větší blízkosti a na čele náhle ucítím hřejivý dotyk. To mě přeci jen alespoň na ten moment zastaví od pokusů zbavit se šátku na očích a jen se zhluboka nadechnu.

„…Dobře.“ Hlesnu s jistým sebezapřením, když mi slíbí, že mě pustí. Nejsem si jistá, jestli mu to můžu věřit, ale přeci jen ten moment mu dám, ačkoliv mi teď dal dobrou šanci jej zasáhnout. Byl opravdu blízko mohla bych… Ne, po tom celém dni mu dlužím aspoň tuhle malou šanci. Ovládnu proto chuť se od něj dostat s použitím síly a přinutím se zůstat nehybná. Alespoň na těch pár vteřin, než mě pustí. Snad.

Chvíli to trvá, ale nakonec stisk na rukou skutečně povolí. Stáhnu je ihned k tělu a bleskurychle ustoupím pár kroky do strany, abych neměla za sebou kmen stromu, který mě dostával do jisté nevýhody. Trochu klopýtnu o nějaký kořen, který samozřejmě nevidím, ale podaří se mi udržet rovnováhu. Ještě, než se zastavím, tak si ve spěchu si strhnu z očí ten zatracený kus látky, až mi kolem hlavy zůstanou rozcuchané prameny vlasů.

„Hmmmh.“ Zamručím, zatímco na něj hledím nedůvěřivým a podmračeným výrazem a stejně jako on se i já snažím mezi námi zachovat rozumnou vzdálenost. Když ale já udělám krok vzad. On udělá krok vpřed. Až opožděně, když se mžitky ze tmy přeci jen trochu ustálí, si začnu všímat i našeho okolí. Jsme uprostřed… ničeho. Doslova. Nebýt tu toho obrovského majestátního stromu, nic v okolí by tu ani pořádně nebylo. Nemůžu se jím ale příliš kochat, protože světlovlasý mladík přede mnou si krade většinu mé pozornosti.

Kloužu po něm ostražitým pohledem, zatímco mi do očí padají rozcuchané prameny vlasů a hledám náznaky toho, kdyby si to přeci jen chtěl rozmyslet. Ale… Ne, nevypadá, že by snad sahal po zbrani nebo se snad o něco dalšího chtěl pokoušet. Srdce mi stále buší, ale přeci jen o něco málo zpomalí, když se situace dostane do tohoto zvláštně poklidného bodu.

„Co to mělo být?!... Jistý? Jistý s čím?!“ Přeci jen ze sebe nakonec dostanu a v ostrém tónu hlasu je patrné v prvním momentu popuzení, než si všimnu toho, jak se tváří a vzpomenu si na tu tenoulinkou jizvu na krku. Že by skutečně jen měl strach?

„… A teď už si jistý jsi? S… čímkoliv.“ Přivřu unaveně oči a povzdechnu si. Přeci jen mi z těla část toho nahromaděného napětí vyprchá a nahradí jej lehká úleva. Tohle mohlo dopadnout ošklivě.

 „Kdo sis myslel, že jsem, hmm? Proč by ses vůbec ptal na můj výcvik? Kaine… já… Ne, skutečně tu nejsem, abych ti ublížila. Nehledala jsem tě. Nevím… Nevím, kdo jsi a ani jsem o to nestála.“ Potřesu hlavou, zatímco mi prsty zajedou do už tak rozcuchaných vlasů. Chvíli tam jen stojím a prohlížím si toho zvláštního mladíka. Jak to myslel, že jsme si podobní? Mohl by snad…? Kolik mu tak může být let?

„Kaine… Kdo… Kdo tě naučil to všechno, co umíš…? Ty nejsi snad…“ Slova se mi zadrhávají, zatímco doširoka rozevřené modré oči upírám na mladíka zahaleného v šeru.

  „Všichni jsme tak trochu… Jiní,“

Znějí mi v hlavě Wertherova slova, ale… Ale to nemůže souviset. Je to jen souhra náhod, která mi drnká zbytečně na nervy, protože je to tak čerstvé a nové. Přesto… Obezřetně se rozhlédnu ještě jednou kolem nás, jestli je skutečně to zdání soukromí opravdové. Odpovědí mi je jen crkání hmyzu z trávy a šumění listů v koruně staletého stromu. Kousnu se do rtu. Neměla bych. Neměla… Ale…!

„Jitřenka, Větroplach, Sivak… Volch… Říká ti to něco?“ Vyslovím v rychlém sledu za sebou ty přezdívky, které používají mezi sebou především učedníci. Mistrům tak většinou napřímo neříkáme, ačkoliv někteří by to jistě přijali lépe než jiní.

Udělám krok k muži přede mnou, abych mu lépe viděla do tváře v tom měsíčním svitu. Pokud je zná… pokud by je snad znal… Co přesně by to znamenalo? Raději nechci domýšlet a doufám, že v jeho výrazu uvidím pouze zmatení.

Uvědomuji si, že je to další pravidlo, které jsem dnes porušila a pokud se to někdy někdo dozví, tak… Tak mi to za to stálo. Stejně jako tohle všechno, co se dnes děje. Litovat toho nebudu.

Elzbieta

Celá situace se tak rychle… Přetočí. Do něčeho, co už najednou nepůsobí jako žert. A to dokonce ani ten hloupý. Kain ti drží ruce pevně nad hlavou a jeho stisk ani na okamžik nepoleví, zvláště když se mu pokusíš vytrhnout. Snad o to silněji přitiskne tvé ruce ke stromu. Vnímáš, že stojí jen kousek od tebe. Dost možná by stačil drobný pohyb a mohl by se na tebe natisknout celým tělem. Jeho tvář je blízko té tvé, v jedné chvíli opravdu blízko. Je to vůbec pořád hra? Ať už je to jakkoliv, ten příjemný uvolněný pocit z tvého těla rychle vyprchává.

Nepustí tě dokonce ani na tvoji prosbu, namísto toho je to on, kdo tentokrát promluví. A to, co říká… Nedává smysl. Nebo ano? Je to střípek, co dosedá do té mozaiky a zároveň vše rozbíjí. Snažíš se to všechno popřít, vysvětlit mu, že se skutečně jedná jen o… Omyl? Náhodu? Když jsi mluvila o následcích a trestu, rozhodně jsi nečekala, že by to mohlo přijít tak brzy.

Srdce ti buší, tak silně a hlasitě, že to zajisté musí být slyšet. Cítit. Doluješ ze sebe další a další slova, vše jen proto, aby tě pustil. Protože jinak… Jinak to bude bolet. Dost možná vás oba, ale ty jsi ta, kdo se ocitl v těžké nevýhodě. A to zcela dobrovolně, to je na tom snad to nejhorší.

„Hmm…“ zaslechneš to tiché zamyšlené zamručení, se kterým Kain opět jen dlouze vydechne. Zní to trochu unaveně, avšak můžeš se jen dohadovat, jak se nyní tváří. „V pořádku, Elo, nechci ti ublížit. Vážně… Nechci, věř mi,“ promluví tiše, jakkoliv v téhle situaci ta slova vyznívají poněkud absurdně. Nechce, ale najednou si nemůžeš být jistá, zda se nenajde důvod, aby musel.

„Nech toho, Elo,“ napomene tě vzápětí, když pohneš hlavou ve snaze si šátek aspoň částečně stáhnout z očí. V tu samou chvíli se k tobě přiblíží ještě více, dost na to, že stačí nádech, aby se vaše hrudě dotýkaly. Čelem se dotkne toho tvého, snad aby tě přiměl se opět soustředit jen na něj.

„Teď tě pustím, ano? Pustím tě a odstoupím od tebe. Není čeho se bát. Slibuji,“ zaslechneš jeho hlas, který ti trpělivě vysvětluje, co teď bude dít. Snad má obavy, aby se neopakoval ten zběsilý útěk od stanů nebo jsi na něj nezaútočila, sotva by tě pustil.

Každopádně jak řekne, tak vzápětí i udělá. Cítíš, jak se od tebe odtáhne a v další chvíli stisk prstů kolem tvých zápěstí povolí až je nakonec úplně pustí. V tu samou chvíli od tebe úplně odstoupí a tobě nic nebrání v tom, aby sis sama stáhla pásku z očí. Po takové době, kterou jsi strávila ve tmě, ti před očima dokonce i po stáhnutí šátku chvíli tančí mžitky a nepodaří se ti hned na své okolí zaostřit. Je to tak zvláštní pocit… Ovšem aspoň zde není žádné ostré světlo. Ačkoliv tvé okolí se ani neutápí v naprosté tmě, díky bledému měsíčnímu svitu, které se rozlévá po otevřené krajině.

Kain tě zavedl na kopec nad vesnici. Vypadá to zde jako nějaká pastvina mezi poli, které se jinak kolem Cziernowody rozkládají. Jsou odsud vidět ohně na náměstí i lesknoucí se plocha jezera. Stojíte pod jediným stromem, který zde je. Vypadá opravdu starý, dva lidi by nedokázali obejmout ten mohutný kmen, zatímco jeho koruna se rozpíná jak do výšky, tak i šířky. Skutečně… Byste zde měli celé moře času… Ať by se zde stalo cokoliv, bylo by to jen mezi vámi dvěma. Není tady kam se schovat vyjma koruny stromu.

Kain stojí několik kroků od tebe. V bezpečné vzdálenosti na to, aby stihl reagovat, pokud by ses přeci jen rozhodla mu to vrátit. A zároveň v dostatečné blízkosti, aby ti dokázal zabránit v útěku.

„Omlouvám se, Elo. Jen jsem si… Potřeboval být jistý. Opravdu jistý,“ lehce potřese hlavou. Ne, netváří se, že by z tohohle celého měl kdovíjakou… Radost. A ani, že by se ti chystal říci, že to byl jen žert a ty ses nechala nachystat. „Ovšem neznamená to, že bych cokoliv z toho, co jsem říkal předtím, nemyslel vážně.“

Prokletý talent

♬♬♬♬♬

Rozpovídám se. Slova plynou jedno za druhým. Tak přirozeně, že se snad může zdát, jako kdybych si něco takového natrénovala předem. Společně s nimi mi však ale z ramen spadá i část toho napětí, které se mi tam nahromadilo za celý ten den. To, že jsem neuposlechla mistra. To, jak to celé dopadlo s Bartelem a nejen jím. Vlastně i fakt, že jsem teď byla… kdo ví kde. Ačkoliv neříkám nic určitého, je zvláštně osvobozující své myšlenky volně vypustit a zformovat do vět, aniž bych se musela bát trestu. Když domlouvám, na rtech mi hraje lehký ale spokojený úsměv.  Ať už jsem se rozhodla jakkoliv, teď jsem byla ráda za to, že jsem tu byla.

„Měl by ses na to dívat z té pozitivní stránky. Taky si těch kůzlat mohl být donucen koupit víc než tři. Nebo ještě hůř… pár jehňat k tomu.“ Prohodím se stejnou pobavenou notou v hlase jako Kain, který se však záhy dle zvuku jeho hlasu opět přiblíží. Jen tázavě nakloním hlavu na stranu na jeho poznámku o talentu. Že bychom se tu sešli dva, kteří přitahují problémy? To by byla skutečně ironie osudu. Ale to už se má ruka vydá nahoru k šátku, který si chci sundat. Však už není třeba, abych ho měla pořád na sobě, když už jsme tam. Ať už je tam, kdekoliv.

„Netrpělivá? To skutečně jsem. Neříkej, že tě to překvapuje?“ Usměji se šibalsky, ale to už mě opět chytí za zápěstí a zabrání mi tak sundat si pásku z očí i tentokrát. Ten stisk se mi zdá ovšem o něco pevnější než minule. Nekompromisní. Trochu pootočím rukou, jen v náznaku toho, že bych byla ráda, kdyby ji uvolnil. Bezvýsledně.

„Ale no tak, proč…?“ Větu ale nedokončím, protože mnou trhne do boku. Udělám rychlý krok tím směrem, nic jiného mi nezbývá, a náhle ucítím sevření i kolem druhého zápěstí. Rozhodně pevnější, než by bylo třeba.

„Kaine…?“ Unikne mi skrz rty překvapeně jeho jméno, než zády narazím do stromu, na který mě natlačí. Zamračím se a teď už rukama trhnu prudčeji. Tak, abych se mu vytrhla. Tahle hra se mi už přestává líbit. K ničemu mi to ale není. Místo toho, abych měla ruce volné, vytáhne mi je nad hlavu a já na kůži ucítím hrubou kůru stromu, která se na ni tiskne.

„Hmmh, Kaine, pusť mě, ano?“ Vydechnu a hlas se mi trochu poplašeně zachvěje, když se ke mně tak přiblíží. Tohle má být nějaká další hra? Lekce, která mi snad má dokázat, že bych si neměla až tak veřit? Ať už je to cokoliv, už je to trochu moc.

Na jeho otázku ani nestihnu odpovědět, protože záhy pokračuje dál. Kdo to je? Kým je? Další zkouška? Ten smrtelně vážný hlas i ta situace, ve které jsem, mi najednou začíná napovídat, že tohle už nebude hra. On… on nežertuje. Srdce mi přidá na rychlosti, ale teď to skutečně není díky němu. Nebo vlastně… je, ale z jiných důvodů. Trhnu rukama teď o poznání silněji a pokusím se pootočit zápěstím, ale nevypadá to, že by tudy vedla cesta ven.

„Co? O čem to mluvíš?“ V hlase už mám patrné napětí stejně jako v celém těle, ale snažím se jej krotit. Alespoň navenek.

„Kdo jsi? Nevím to… A ani mě to nezajímá. Kaine, co blázníš? Musel sis mě s někým splést. Vůbec netuším, co jsi zač. To musí být nějaký omyl. No tak, pusť mě.“ Snažím se znít klidně. Jako kdyby to bylo jen celé prostě nedorozumění. Nechci, aby mi do hlasu prosákla panika, kterou začínám chtě nechtě pomalu cítit. Říkala jsem, že si následky ponesu sama, ale nečekala jsem, že… Kain nevypadal jako… mistři. Dlouze se nadechnu a zavřu oči, i když to není přes tmavou látku vidět.

„Kaine…“ Zašeptám a nakloním se také blíže k němu. Kontroluji svůj dech, aby na něm nebylo patrné to, jak rychle mi ve skutečnosti buší srdce.

„Prosím… Tohle není zapotřebí. Nikdo mě sem neposlal. Nejsem tu, abych ti ublížila. Je to jen omyl. Nic víc. Ale… rozumím. Asi… Asi jsem musela vypadat podezřele. Žádnou souvislost s tebou to ale nemá. Jen jsem… Jen jsem si chtěla… užít poslední večer.“ Opřu hlavu s povzdechem o kmen. Vážně se to muselo takhle celé převrátit? Proč jenom…?

 „Jen mě pusť. Ano? Vysvětlí se to. Není se čeho bát.“ Promlouvám konejšivým hlasem, ale nevydržím se opět trochu nezavrtět, jestli jeho sevření o něco nepovolilo, i když vím, že to k ničemu nebude. Ne takto. Alespoň zkusím naklonit hlavu na stranu a pohnout jí párkrát po kůře stromu tak, aby se mi podařilo shrnout alespoň částečně pásku z očí. Jeho otázku na výcvik naprosto ignoruji. Ne, na tohle téma nehodlám cokoliv říkat. Už tak jsem řekla víc než dost.

Pokud však ani tohle nevyjde, tak… Tak mi začíná být jasné, že jsem si na dnešní večer nezvolila zrovna nejlepší program.

Zase ses dostala do problémů, Elo?

Možná… Možná jsem se opět po hlavě vrhla po té nejhorší a nejšílenější možnosti, jakou Cziernowoda nabízela, ale… Ale chtěla jsem jen prostě chvíli žít svobodně. Jen jeden den!

Ne, nelituji toho. Jestli toho bude někdo litovat bude to on! Tak snadné to mít se mnou nebude!

Nehodlám se nechat zatáhnout do dalších problémů nebo nedej bozi se nechat svázat. Pokud mě Kain nepustí, tak už s ním přestanu jednat v rukavičkách a při nejbližší vhodné příležitosti jej bez varování silně kopnu. Klidně víckrát. Nevidím sice úplně, kde je, ale půjde to alespoň poznat po hlase. Navíc, když mě drží, tak nemá moc prostoru, kam jinam si stoupnout. Potřebuji jen, aby povolil sevření. Aby mě konečně pustil a síly se trochu vyrovnaly.

Někdy prostě věci nedopadnou tak, jak si jeden maluje. A snad to dnes večer bude platit oboustranně.