Andor.cz - Dračí doupě online

Zpátky na zem

„Co? Manželky se půjčují?“ Zvednu nevěřícně pohled ke Kainovi. Tohle slyším prvně. Jak by něco takového ale…? Ale pak mi dojde, jak to myslí a v ten moment se mi nahrne ruměnec do tváří, který naštěstí milosrdně skryje šero kolem.

„… To jsou mi tedy věci.“ Zamumlám trochu neurčitě a rozpačitě se zahledím raději kamsi do dáli. Ne, už to více nerozebírám. Naopak od toho tématu raději zase rychle odběhnu. Ostatně, jsou to jen sny. Nic víc, ale také ani nic míň.

Bolestivý křik, který nás ale tak neurvale vyruší nakonec přetne ten příjemný moment klidu, který jsme tu sdíleli. Nakonec ani tak jsme neutekli od problémů světa tam dole. Zaposlouchám se pozorně do zvuků noci, aby se pak opět okolím rozlehl další procítěný výkřik, ačkoliv kratší. Ne, teď už o tom nebyl pochyb. Byl to mužský hlas. Ne, ženský. Viditelně se mi při tom zjištění uleví a spustím uvolněně ramena o něco níže. Nebyla to tedy Kazandra. Buďto to s nimi vůbec nesouvisí anebo, dost pravděpodobně, došlo na Tobiasze, se kterým si Werther chtěl už před tím viditelně něco vyříkat. Ostatně proto celý ten jejich tajný plán. Ne, nebylo mi ho líto parchanta. Stačilo si vzpomenout, jak se ke mně stahovali jako smečka vlků, co zavětřila krev, když jsem se potácela noční ulicí. Vlastně jsem doufala, že je to on, a ne někdo jiný. Z toho, co jsem viděla, si odbornou péči našich mistrů určitě zasloužil.

„Hmm, někdo určitě ne…“ Poznamenám trochu neurčitě na Kainovu poznámku. Na rozdíl ode mě působil více rozrušeně. Chápala jsem to. Netušil, o co jde a už jsem měla možnost si na vlastní kůži všimnout, že byl v některých věcech skutečně opatrný.   

„Řekla bych, že je to v pořádku.“ Zazní do tmy můj klidný hlas bez špetky emocí, aniž bych na něj pohlédla. „Tohle se nás netýká.“ Doplním záhy, abych snad Kainovi nabídla i jistou útěchu. Nechci to rozpitvávat, ale zase bude lepší, aby na to zbytečně nemyslel, když nemusí.

Chvíli tam ještě stojíme bok po boku a já naslouchám nočním zvukům, zda je opět neprotne další z bolestivých výkřiků. Nedivila bych se tomu, ačkoliv… Divím se tomu, že Kazandra s Wertherem nejsou opatrnější. Co kdyby je někdo slyšel? Ovšem tady…

„Tady asi stejně nebude moc lidí v okolí. I tak… docela náhoda.“ Přimhouřím lehce oči a přelétnu pohledem pole a louky rozprostírající se kolem stromu, zda někde nezahlédnu známku přítomnosti Werthera nebo Kazandry. Ne, na rozdíl od Kaina působím o něco klidněji. K ledovému klidu to má daleko, ovšem i tak… Větev se s námi povážlivě zhoupne, když se Kain polekaně a prudce pohne.

„Ale… Ale… Naříkal jsi, že tu jsme sami?“ Usměji se na něj, než se otočím na roztomilou veverku. „Ah, veverka.“ Rozšíří se můj úsměv ještě o poznání víc, aniž by na mém chování bylo patrné nějaké rozrušení z toho nedávného křiku. Nechávalo mě to naprosto chladnou. Ani jedna z variant, co by za tím totiž mohly být, mě nijak neděsila. Spíše mě sobecky trápilo, co nám to tu pokazilo a stále i to, že mě z toho všeho sprostě vynechali. Ale já mistrův rozkaz i tak svědomitě plnila. Bavila jsem se.

„Hmm, zvláštní den? Asi pro některé. Ale pokud je to je tak, jak si myslím, tak žádná škoda.“ Pokrčím rameny bez špetky lítosti. Na hru na obyčejnou mladou dívku jsem před Kainem už dávno rezignovala, a i když jsem v jeho očích možná ještě pískle, tyto věci pro mě nejsou zas až tak nové. Opřu se o jednu z větví a shrnu si rozlétané vlasy za ucho.

„Dvě možnosti? Dobře… Nemyslím, že je dobrý nápad se do toho plést. Dost možná už bude po všem, než bychom na něco přišli a stejně, co z toho? Spíš bude lepší tu nebýt. Možná nakonec nejsme až tak daleko od lidí, jak sis myslel.“ Dodám zamyšleně, a ještě jednou se pozorně rozhlédnu po nejbližším okolí stromu. Opravdu bych tu na Werthera ani Kaz nechtěla narazit. To by mi dost ztížilo krycí historku pro tento večer. Nemůžeme tu zůstat. Vím to. A tak si jen povzdechnu a naposledy neberu dlouze vzduch do plic. Ještě jednou se rozhlédnu všude kolem nás na ty světla, jezera i tu pětici nenápadných černých čárek za obzorem. Čas se nezastaví. Zavřu na chvíli oči a otočím se na svého společníka.

„Takže zpátky na zem? Ale… Žádná soutěž tentokrát. Ještě by ses rozhodl prostě skočit. Navíc mi dlužíš cenu pro vítěze za cestu sem. Přece tě nenechám srovnat skóre.“ Ušklíbnu se hravě a pak se skloním k větvi na které stojíme.

„Počkám na tebe dole.“ Spustím se pak bez dalšího otálení o něco níže a pak začnu šplhat zpátky na zem. Tentokrát si dávám větší pozor. Ostatně sestup dolů je vždy nebezpečnější než cesta nahoru. Na druhou stranu je koruna tohoto stromu skutečně bohatě rozvětvená, takže se nestává moc často, že by nebylo kam šlápnout, zhoupnout se nebo i seskočit. Hlavně dávat pozor na suché větve.

Sem tam během cesty vzhlédnu do koruny a snažím se očima najít Kaina, ale nijak více na něj nečekám. Už se ukázal, že je schopný se sám o sebe postarat a já bych mu stejně příliš nepomohla, pokud by se s ním nějaká z větví ulomila. Lepší bude být co nejdříve dole.

Konečně se dostanu na větev, která je jen pár metrů nad zemí. To už nebude problém. Posadím se na ni, přehodím nohu a jedním obratným skokem seskočím do měkké trávy do podřepu a pak se opět s výdechem narovnám.

Kazandra

Naposledy se podíváš na scénu, kterou zanecháváš za svými zády a vykročí pryč. Dveře se za tebou tiše zavřou a světlo kolem pohasne až na úzké proužky prosvítající skrze prkna, ze kterých jsou stlučené zdi nevelké stodoly. Když se ozve výkřik – a ty moc dobře víš, komu bude patřit – je to vlastně jen přirozené pokračování toho, co jsi zanechala za svými zády.

Nastane ticho, do kterého zaznívá jen poplašené cinkání zvonečků, jak ten zvuk zřejmě vyplašil dřímající stádo. Zahlédneš několik temných siluet netopýrů, kteří vyletí ze šikmé střechy dřevěné stavby a chvíli jen chaoticky poletují proti noční obloze, než ti zmizí z dohledu. A chvíli na to se ozve další výkřik. Hlasitější. Kratší. Násilně zdušený dříve než stačí sám utichnout. Je snadné představit si proč.

Ať se rozhlížíš sebepečlivěji, nezahlédneš nic podezřelého. Mihotavá záře ohňů planoucích na náměstí je vidět až sem, stejně tak silnější poryv větru sem donese tlumený šum toho halasu, který provází oslavy. Jinak zde ovšem panuje až přízračný klid. Nezahlédneš žádní blížící se postavy směrem od vesnice, ať dělá Valek s Urbanem cokoliv, tak buď neměli v plánu se připojit k zábavě ve stodole nebo až později. Kdo ví…

Vydáš se tedy obejít stodolu, aby sis mohla být jistá, že jsi nic a nikoho nepřehlédla. Kráčíš pomalu hrbolatým terénem, cítíš vlhkost lezoucí po botou a nohavicích z mokré trávy. Vše se zdá tak poklidné… Dokonce i dění ve stodole. Chvílemi máš pocit, jako bys snad zaslechla Wertherův hlas. Nekřičí, nenadává, drží ten neměnný hluboký tón, který ti ovšem z nějakých důvodů nepřipadá vůbec poklidný a přátelský. Spíše naopak. Varovný. Rychle ti to dojde. Mluví s Tobiaszem – nebo s Timurem? Jackem? Nakonec nezáleží na tom s kým, ale spíše to… Ptá se jich na něco? Zní ti to tak. Jeho hlas občas protne ten tlumený zdušený zvuk, ze kterého by leckomu naskočila husí kůže a po zádech přešel mráz. V jednu chvíli si můžeš být i jistá, že slyšíš zalykavý hlas Timura. Snad i Tobiasze. Ovšem abys slyšela, co s nimi Werther řeší, musela bys přejít blíže.

Obejdeš celou stodolu.

A pak to uvidíš.

Dveře stodoly jsou lehce pootevřené i přestože jsi je zcela určitě zavírala.

A stín, který se vykreslil proti slabému světlu je hutný, temný… Připomíná obrys ženské siluety. Jako by někdo stál v těch pootevřených dveřích a díval se dovnitř. Až na to… Že tam nikdo nestojí.

Elzbieta

„Ne, ne, půjčují se se věci, občas i něčí manželky, ale ne sny, Elo,“ napomene tě skoro až mentorsky. „Tohle bude znít sice strašně sladkobolně, a tak trochu melodramaticky, ale… Svých snů se nevzdávej ve prospěch… No, nikoho. Ostatně… Na to jsi ještě příliš mladá,“ dodá už trochu odlehčeně. Ovšem k tomu, zda ti to bude někdy vyprávět – či spíše ne – k tomu ti nic neřekne. Oba to víte. Tohle je dost pravděpodobně poprvé a naposledy, co se vidíte a žádné tak zase někdy příště od toho ani jeden z vás nečeká.

„… hm… Umím si představit jiné věci, u kterých by byla větší škoda, kdyby nikdy nebyly dokončeny,“ přemýšlivě se pousměje.

Tvá dlaň spočine na jeho tváři natočené pro tu chvíli tvým směrem. Kain drobně povytáhne obočí a snad se k tobě i trochu více nakloní a nadechne se, aby…

… se nestalo nic z toho, k čemu situace přímo vybízela. Oba vás ze zájmu o toho druhého vytrhne ten nepříjemný zvuk, který utichne stejně nečekaně jako se ozval. Oba se pátravě rozhlédnete po prostranství kolem stromu, a že výhled na okolí odsud skutečně máte, ovšem noční krajina ani jednomu z vás neposkytne odpověď na otázku, která společně s tím křikem přišla. Kain ruku z tvého pasu nespustí, ovšem nechá tě se od něj odtáhnout. Krátce se zamračí a stiskne rty, dle jeho výrazu se mu ten zvuk opravdu nelíbil. A stejně jako ty až příliš dobře poznal, co to asi mohlo být.

„No, rozhodně to neznělo jako by se někdo dobře bavil,“ odpoví ti a v jeho hlase bys marně hledala stopy po jakémkoliv veselí, jakkoliv ta slova doprovodí i cynický úšklebek. „Hm, dnešek je vážně zvláštní den…“ poznamená do toho tíživého ticha, které náhle nastane. I přes zavřené oči na sobě ucítíš jeho pátravý pohled, se kterým nyní hledí na tebe namísto aby jím pročesával okolí.

Další výkřik na sebe nenechá čekat. Kratší. Hlasitější. Ne snad, že by se přiblížil, ale ten někdo… Zřejmě se opravdu nebavil dobře, jak podotkl Kain. Určitě nešlo o ženu, i když se také protáhl do vysoké fistule. Přesto to bylo… jiné. Krajina se opět ponoří do přízračného ticha jako by vše v okolí ztichlo v tom napjatém očekávání toho, co bude dál. A to ticho se prohlubuje, jakkoliv se už neozve žádný další křik ani jiné zvuky bolesti. Skoro jako by se to nestalo. Hned dvakrát za sebou.

„Dobře, jak bych to viděla já… Tak máme na výběr ze dvou možností,“ promluví Kain, který se už zrovna neusmívá. „Buď zkusíme zjistit, co se stalo nebo…“ ve stejnou chvíli se kousek od vás ozve polekané pisklavé zapištění následované škrabotem a šustěním v listoví. Kain sebou prudce trhne, div se nepustí větve, za kterou se dosud přidržoval. Větev pod vámi se pod náhlým přesunem jeho váhy z nohy na nohu nepříjemně zhoupne a ze tmy mezi větvemi se zalesknou korálkovitá očka… Veverky. Veverky, která se vás lekla skoro tak stejně jako muselo hrknout v Kainovi.

„…uuf… Tedy…“ mladík vedle tebe vydechne a potřese hlavou. „… nebo si najít nějaké… Jiné klidné místo,“ dopoví, jakmile sesbírá roztroušené myšlenky.

Když se mi do zad opře mistrův hlas, zastavím a ohlédnu se. Dokonce i teď se mi do zelených očí vlije špetka pátravosti, jako bych se zpětně snažila odhadnout, zda jsem jeho otázku zodpověděla správně. V sídle ostatně nezáleželo na tom, co jsme chtěli my, ale co se po nás žádalo. Někdy to nemuselo být jasné, ale právě v těch případech bylo dobré dávat pozor a předjímat. Dělali to pro nás. Učili nás a snažili se nás otužit v záležitostech, které by odradily mnohé s měkkým srdcem. To nejmenší, co jsme mohli udělat, je vycházet jim vstříc.

Werther však není jako ostatní mistři. Tyhle hry on nehraje. U kohokoliv jiného bych si nad tím nedovolila ani přemýšlet, natož se tomu opravdu otočit zády. Byla by to zkouška, nic víc. A, to co by následovalo, by byla jenom další cenná lekce. Jemu však věřím, že žádná odpověď nebyla správná ani špatná. Že se opravdu ptá, protože… mu na nás – mě – záleží.

„Samozřejmě, mistře,“ odpovím bez zaváhání. „Kdyby něco, dám vám vědět.“

Nebude to trvat dlouho. Zní to jako slib, nebo snad ujištění. Bezděčně se rozhlédnu po těch třech, schoulených na podlaze, svázaných a v případě Tobiasze i zraněných. Neřeknu na to nic, jenom kývnu. Nepohne mnou lítost ani zděšení, jako by se tomu jistě stalo u našich vrstevníků. Ať už se tady odehraje cokoliv, zaslouží si to. A i kdyby si to náhodou nezasloužili, mám úkol.

Právě teď, když se tlukot srdce uklidnil, klouby ruky mě bolí a na kůži mi pomalu zasychá krev, si uvědomuji palčivěji než kdy jindy, že… jsme jiní. My všichni ze sídla. S každou další hodinou v Czernowodě to bylo o to jasnější. Spousta toho byla nová. Neuměly jsme a neznaly nejrůznější drobnosti, které by vesnické mládeži přišly samozřejmé.  I to mělo protiváhu.

Kdybychom byly jenom obyčejné děvečky, dopadlo to s Tobiaszem a jeho partou jinak už v hospodě. Prokoukly bychom jejich hru, nebo se zní ještě spíše nevymotaly. Jistě, Ela jim chtěla dát co proto, ale bez našeho výcviku… by byly naše šance ještě horší než pod vlivem několika piv a pálenek. Není to však jenom otázka toho, co umíme a co ne. Není to dokonce ani otázka toho, co mi před pár dny svěřil Sivak. Najednou mám pocit, že naše jinakost sahá mnohem hlouběji. Do srdce, nebo snad duše… Společenství je naší součástí. Už vždycky bude.

Na ramena mi zničehonic dosedne tíha Wertherova kabátu. Ve tváři se mi mihne překvapení, ale vytratí se stejně rychle, jako se objevilo. Kosa…? Aha. To… To je. Chlad z jezera mi nemilosrdně zalézal pod halenu a tíhl ke kůži, ale teď už jsem ho necítila. Snad by se zas ozval, až bych stála venku a neměla na práci nic lepšího než hlídat okolí, ale… skutečně… Jak by kdokoliv z nás mohl pochybovat o tom, že na nás mistrům záleží? Možná to tak vždycky nevypadalo, ale bylo to tak. Určitě.

„Děkuji…“

Už se nezdržuji. Naposledy se podívám na Tobiasze, než se otočím a s tichým zacvaknutím dveří zmizím do noci. Vydechnu. Od úst se mi vznese bílý obláček páry. Opravdu už je zima. V tuhle roční dobu asi není, čemu se divit. Brzy by to jistě začalo být nepříjemné, ale mistr říkal, že to nebude trvat dlouho. A já chvíli počkat zvládnu. Klidně i delší chvíli. Příjemně prohřátý kabát si přitáhnu blíže k tělu a udělám pár bezcílných kroků dál od stodoly. Je to tady příhodné. Jakkoliv ve mně zabublá to něco pohoršeného, že mě odtáhli zrovna sem, přinejmenším mám díky pastvinám dobrý výhled na okolí. A majestátně vyhlížející strom na pozadí noční oblohy by jistě zaujal nejednoho malíře. V podobných věcech se nevyznám, ale i já musím uznat, že by to tady bylo hezké, skoro až idylické, kdyby…

… ticho zničehonic neproťal bolestný řev. Netrhnu sebou, vlastně se ani neohlédnu ke stodole a nedolehne na mě to strašlivé uvědomění, co se děje uvnitř. Kdepak, nic takového. Myšlenkami se upínám ke svému úkolu. Pokud by byl někdo v okolí, slyšel by to. Obočí mi bezděčně cukne, přičemž pohledem pečlivě pročesávám pastviny v dálce. Vlastně ani nikoho nečekám. Tobiasz nepochybně věděl, proč si tohle místo zvolil a byli jsme od slavností dost daleko, ale i tak pomalým krokem zamířím kolem stodoly a dávám pozor. Ať už se z ní ozývá cokoliv.

Svět tam dole

Kainova slova mne přimějí se ještě více usmát, i když moc dobře vím, jak ironicky je to z jeho strany myšleno. „Sluníčko nebo dříve i Zlatovlásko. Vypadá to, že jsi po mně podědil putovní titul. Ale myslím, že mu děláš čest.“ Dotknu se lehce konců pramenů jeho světlých vlasů spadajících mu po rameni a protočím jeden krátce mezi prsty. V té tmě a měsíčním světle vypadají jeho vlasy tak světlé… Ale ostatně celé naše okolí postrádá část sytých barev oproti dnu. Jako kdyby někdo ukradl malíři polovinu palety.

„Tehdy na té ulici…“ Zaletím vzpomínkami k tomu, kdy jsme se poprvé potkali a kdy na něj zavolala ta mladá dívka tou sdílenou přezdívkou. „Přiznám se, že ve mně hrklo. Skutečně hrklo. Heh, docela jste mě tím na chvíli vyděsili. Nebudu lhát.“ Uchechtnu se trochu přiškrceně.     

To už se ale rozhovor stočí k Prstům a především názorné ukázce toho, že s jejich viditelností to nebude až tak přehnané, jak se mi zprvu mohlo zdát. Přitisknu se více ke Kainovi, zatímco si nechávám ukázat, kde tyhle klenoty architektury mohu vidět. A skutečně… Jsou tam!

Prvotní nadšení z toho všeho ale vystřídá i jiný příjemný pocit té blízkosti, kterou tu sdílíme. Proti vtíravému studenému větru, který je tady nahoře vysoko nad zemí ještě silnější, je to nejlepší obrana. Ani na chvíli neuvažuji, že bych se po tom, co náš cíl uvidím, zase odtáhla, a naopak tak zůstávám, zatímco se rozpovídám o svých snech. Opravdu, nic jiného to ani být nemůže. Jen… sny. Přesto je to příjemná změna oproti nočním můrám, které mě pravidelně navštěvují záhy poté, co se mi podaří usnout a čas na bdělé snění skončí.

Domluvím a Kain to také správně pojmenuje. Sen. Ano, nic jiného to není ani v jeho očích. Sen jedné bláhové malé holky, avšak… Stačí se zaposlouchat do tónu, jakým to říká, a je mi jasné, že něco podobného by nakonec nepovažoval za špatné ani on. Přesto si vyslouží můj trochu zamyšlený pohled, když začne mluvit o závazcích a povinnostech. Zrovna on? Trochu mi to nesedí do obrázku, který jsem si o něm udělala za těch pár společných hodin. Jaké povinnosti by zrovna někdo jako Kain mohl mít? Ale… Ale tohle není něco, co bych potřebovala vědět. Rozhodně ne ke štěstí a rozhodně ne dnes.

„Jestli chceš, klidně ti ho půjčím, když se ti tak líbí. Jen tak mezi námi… myslím, že máš větší šance na to, aby se ti aspoň jeho část splnila. Třeba mi o tom budeš někdy vyprávět. I když… Asi spíš ne.“ Shovívavě se na něj usměji a podobně jako on se odmlčím, zatímco stočí rozhovor opět k té stavbě. „Někdy se vyplatí na některé věci počkat a pokud to nedopadne, tak… No, to stejně nebude naše starost.“ Pokrčím mírně rameny. „Ale byla by to škoda.“ Zalétne mi pohled zpátky k těm skoro neviditelným temným čárkám na obzoru.

„Hmm, žádný zítřek.“ Povzdechnu si hořkosladce, ale pak bez dalšího váhání natáhnu volnou ruku a dotknu se jeho tváře, na kterou ji položím. Možná nakonec dnes večer nemáme tolik času.

„A copak bys…?“ Ale stejně jako on i já jsem neurvale přerušená…. Tím bolestivým výkřikem plným agónie. Žádné peroucí se kočky nebo křik nějakého opilce ze slavností. Ne, tenhle zvuk znám až moc dobře a dle Kainovy reakce nejsem jediná. Napřímím se a prudce potáhnu vzduch do plic, abych ruku spustila z jeho tváře a rychle se ostražitě rozhlédla podobně jako on. Dokonce udělám i krok stranou od něj, abych jak sobě, tak jemu uvolnila manévrovací prostor kdyby… kdyby co?

Nic podezřelého ale odtud nevidím. Alespoň ne teď. A i podle hlasitosti se ten křik nemohl nést nikde z blízkého okolí. I tak ale…

„To neznělo dobře.“ Syknu a shlédnu do světa tam hluboko pod námi. Samozřejmě se mi na mysl dostanou ti dva. Kazandra a Werther. Mohlo to souviset? Mohla tohle být část jejich plánu? Mohlo to… Ne, ani chvíli na tohle nedokážu přestat myslet. Oprostit se od toho a nechat to za sebou. Co když se ale někomu z nich něco stalo? Ne, Werther se o sebe umí postarat a Kazandra… No, ta tam má Werthera. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, čekajíc, jestli se ozve ještě něco, nebo tím vše skončilo.

Měla bych se vrátit. Jednou bych se měla vrátit tam do toho světa dole. Ale… Ale vůbec se mi nechce a teď je to uvědomění až palčivě bolestivé.

Elzbieta

„Víš, že ti všechny tyhle poznámky během večera sčítám a začínáš se blížit k hranici, kdy za ně přijde právoplatná krutá odveta?“ povytáhne Kain krátce obočí a více k tomu už nedodává, jak váš rozhovor plyne dál.

„Už ti někdo řekl, že jsi vážně sluníčko, Elo?“ uchechtne se. „Ale jsem rád, že se chápeme,“ dodá vzápětí smířlivě namísto toho, aby pokračoval v tom vašem špičkování, které se s vámi táhne už od dnešního poledne. Ostatně ve vážnějším duchu pokračuje vaše konverzace, která se stočí k místům, která Kain navštívil. Mladík sice nesype z rukávu historky o všemožných místech, která navštívil podobně jako Werther, který je v tomhle opravdu dobrý, ale přeci jen se něco dozvíš. O Kastelu, o Prstech. V hlavním městě ležícím v samotném středu Císařství jsi skutečně nikdy nebyla. Ne, tam by kočovnou společnost, jakou jste byli zajisté nikdy nevpustili. Ne vystupovat. A tak nikdy nebyl důvod do jednoho z těch velkých císařských měst zavítat. Navíc tam bylo draho a platili se poplatky za pouhý vstup, natož vjezd vozů… Ne, ne, to nebylo nic pro vás.

„Ano, Prsty. Nakonec to má prý vypadat jako ruka natahující se k nebi,“ Kain se drobně ušklíbne, patrně si o tom celém myslí své. „Samozřejmě, že ruka našeho svrchovaného vládce, který si tím očividně něco musí kompenzovat,“ uchechtne se. „Hmm, ano, z mramoru. Takže díky tomu pravděpodobně nikdo v následujících dekádách nepostaví nic z bílého mramoru, protože všechen skoupili císařští stavitelé…“ povídá dál. „Hej, já a přehánět? Jak jsem koupil, tak prodávám!“ ohradí se vzápětí proti tomu sprostému nařčení. Ne, některé věci se skutečně jen tak nemění.

To už ti ovšem ukazuje, kam se máš podívat. Těžko říci, zda je opravdu nutné, aby tě při tom chytil kolem pasu, ale… Ne, dnes to skutečně není poprvé, co jste takhle blízko a Kain nepůsobí, že by mu to jakkoliv vadilo. Nebo na tom aspoň pro tuhle chvíli hodlal něco měnit.

Hledí stejným směrem jako ty a usmívá se jako by tam snad viděl něco více. Kdo ví. Možná vidí… A co teprve, když zajásáš, jak se ti konečně podaří spatřit siluety nedostavěných věží. Tedy, pokud to jsou vůbec ony, ale na druhou stranu… Co jiného? A skutečně jich je pět! I kdyby si to Kain jen vymyslel… Jeho úsměv se ještě rozšíří, jak je tvá radost nakažlivá.

Jakmile se o něj trochu více opřeš, tak paži obtočí kolem tvého pasu o něco pevněji a sám se zachytí volnou rukou o další větev trochu jinak, snad aby měl jistotu, že se ani jednomu z vás nic nestane. Přeci jen… Stojíte tu ve výšce… No, zcela jistě přes deset metrů a větve tady nahoře už zdaleka nejsou tak masivní a silné.

Zatímco se rozmluvíš o tom, co bys chtěla, tak tě Kain se zájmem poslouchá. Moře, pouště, nové zvyky a zkušenosti… Všechno to zní tak krásně. Lákavě. A vzdáleně…

„Jo… To zní jako sen. Pěkný sen. Prostě se jen toulat od města k městu po zajímavých místech… Bez závazků a povinností…“ zopakuje po tobě, skoro až toužebně. Jako bys mluvila o něčem nedosažitelném dokonce i pro někoho jako byl on. Ať už byl tedy… Kýmkoliv. „Hm, akorát ti nechci brát iluze, ale… Jen tak mezi námi, podle mě ty Prsty nikdy nedostaví… Ale chápu. Času je dost, ať to nakonec dopadne jakkoliv,“ pousměje se a na chvíli se odmlčí.

„Hmm… Dobře děláš. Žádný zítřek,“ šeptne. „ALE pokud by nastal… Taky bych věděl, co s ním,“ dodá spiklenecky.

Vzápětí se nadechne i k dalším slovům, ale v tu samou chvíli…

… se okolím rozletí zvuk, který sem příliš nepatří. Zní… Vzdáleně a vytratí se stejně rychle jako se ozval. Přesto za všechny ty roky to je něco, co moc dobře poznáváš. Křik. Pronikavý výkřik, který z hrdla vyrazí jen bolest tak příšerná, že sebere veškerou kontrolu nad tělem.

Kain to dle všeho pozná také. Cítíš, jak se napne a vzápětí s přimhouřenýma očima prolétne vaše okolí…

Kazandra

Kabát je těžký, nasáklý vší tou vodou z jezera, do kterého jej Tobiasz hodil. Svým způsobem to od mistra bylo milé gesto. Musel vynaložit úsilí, aby kabát z vody vylovil nebo do ní přímo vlézt a pak ho celou dobu měl u sebe. Najednou nemusíš pochybovat, že celou dobu tam někde skutečně byl a na celé to hrůzné divadlo ze stínů dohlížel. A teď… Teď jste byli tady. V téhle situaci. Timur s Jackem leželi pevně svázaní na špinavé prašné podlaze stodoly a pomalu přicházeli k sobě, zatímco Tobiasz začínal své okolí vnímat s čím dál větší palčivostí, která se projevovala zejména snahou vyplivnout šátek nacpaný hluboko do krku, který mu umožňoval dýchat jen nosem. Rozhodně to nebylo nic příjemného…

Werther nevěnuje mladíkům příliš pozornost, ta je nyní směřována k tobě. Cítíš na sobě jeho pátravý pohled, se kterým si tě prohlíží, když ti dává tu velkorysou nabídku. Dokážeš si představit, že od jiného z mistrů by pravděpodobně nepřišla. Od Volcha ani od Jitřenky rozhodně ne. Snad Sivak by tě nenutil zůstávat, ale zajisté by ti trpělivě vysvětlil, proč bys zůstat měla. Tohle starý mistr uměl a vlastně jsi na tom neshledávala nic špatného.

Werther krátce kývne hlavou, marně bys hledala v jeho tváři známku zklamání či nesouhlasu. Vlastně… Vlastně krom toho náznaku starosti o tebe z ní nejde vyčíst vůbec nic.

„Vlastně ano,“ odpoví ti a přinutí tě tím zastavit a otočit se zpátky k němu. „Nemusíš zůstat přímo zde, ale potřebuji, abys na mě počkala někde… Na dohled. Potřebuji oči, co za mě pohlídají okolí, pokud by se měl přijít někdo další,“ sdělí ti. „Nebude to trvat dlouho,“ dodá a zní to skoro jako slib. Werther ti naznačí abys ještě počkala, zatímco k tobě vykročí. Jde pomalu, nikam nepospíchá a vidíš, jak si za chůze rozepíná tmavý těžký kabátec. Má pod ním černou lněnou košili a nyní už nic nehalí skryté zbraně, které má připnuté k řemení obepínajícímu pas i hruď.

Mlčky přistoupí až k tobě a plynulým pohybem ze sebe kabátec stáhne a přehodí ti ho přes ramena. Je ti příliš velký a okamžitě cítíš tu tíhu, co ti dosedla na ramena. „Takhle to bude lepší, venku už je celkem kosa,“ řekne jakoby nic, než se od tebe odvrátí. „A abych nezapomněl… Dobrá práce, Kazandro,“ letmo se pousměje a pak už se k tobě otočí zády a vykročí k Tobiaszovi…

Venku tě uvítá ten chladný noční vzduch. Od úst ti stoupají bílé obláčky, avšak Wertherův kabátec opravdu příjemně hřeje. Kolem tebe se rozprostírají pastviny a před sebou vidíš tmavé obrysy těch posledních domů na okraji Cziernowody. Co tě ovšem možná ještě zaujme je velký starý strom v dálce nad pastvinami, který se majestátně rozpíná proti noční obloze poseté hvězdami…

… a pak ticho náhle prořízne výkřik. Opravdu hlasitý… Bolestný… Výkřik.

Sny

Stojíme na větvích na vrcholku staletého stromu a hledíme do krajiny rozprostírající se všude kolem nás. Ta světla. Ta jezera, která zrcadlí noční oblohu. A nakonec i ty temné lesy, které jako jediné z toho tak dobře znám.

„Nebála?... Heh, neříkal jsi něco podobného i posledně v tom jezeru?“ Blýsknu pobaveně zuby. „Tedy rozhodně si vypadal podobně sebejistě. Ano, ano, přesně tak ses tvářil, než…“ Větu nedokončím ale naznačím otevřenou dlaní, jako kdybych pouštěla kámen do vody. Jistě, začínalo mi být jasné, že Kain musel být snad zosobněním naprosté bezstarostnosti. Alespoň tedy na první pohled. Na ten druhý jsem si všimla i pár drobných nuancí, které přeci jen napovídaly, že pod tím lehkovážným povrchem bude ještě něco jiného. Něco hlubšího.

„Víš, že tyhle řeči mají jen ti, kteří je mít můžou?“ Šťouchnu do něj lehce loktem. „Ti, kteří udělali krok stranou, většinou tenhle názor už nesdílí, protože nemůžou. Ale… Ale vím, jak to myslíš. Tohle je skutečně zábava pro blázny.“ Zasměji se lehce.

S mou další otázkou ke Kainovi ale přistoupím blíže a s neskrývaným očekáváním vyčkávám na to, co mi řekne. O svých cestách světem. O tom, co kde zažil. I tyhle zážitky z nás dělají to, kým jsme. „Hmm, to začíná jako epický příběh.“ Špitnu, ale už ho dále nepřerušuji. Však se o něm něco chci dozvědět, a ne se stále špičkovat, ačkoliv to k tomu neustále svádí. I tak ale vidím, jak je tady nahoře spokojený a uvolněný. A já vlastně také. Tady opravdu nehrozí, že by nás někdo špehoval. Je tu dokonalé soukromí a bezpečí. Jakkoliv to na samém vrcholku toho obrovského stromu může být dost relativní pojem.

Jak málo stačilo k tomu, aby nic z tohoto neproběhlo? Stačilo, abych byla rozumná dívka a nikam s ním nechodila anebo se po tom excesu dole u stromu rozhodla urychleně vrátit zpátky do vesnice, pryč od toho nebezpečného podivína. Většina by to udělala. Ale já tu teď stojím v houpající se koruně stromu společně s ním. Místo přemítání nad co by kdyby, se ale raději zaposlouchám do Kainova vyprávění.

„Kastel? Ne, tam jsem nebyla. Alespoň co si pamatuji.“ Zavrtím hlavou zamítavě, ale pak už ho nepřerušuji. Poslouchám o tom místě, a především o té kolosální stavbě, kterou tam mají stavět. „Tedy…  Prsty? Opravdu budou tak vysoké? A skutečně z pravého mramoru?“ Vydechnu obdivně. „To bude muset být ohromující pohled! Ale myslím, že trochu přeháníš. Nemůžou být přeci vidět až na takovou dálku. Nebo…?“ Zaváhám. Kain tentokrát vypadá jistě a nepotlačuje žádný škodolibý úšklebek. Na úvahy o jeho pravdomluvnosti ale nemám moc prostor, protože mne vzápětí vyzve, abych se sama podívala.

Přisunu se blíže k němu, abych lépe viděla, kam ukazuje, zatímco ucítím jeho ruku kolem pasu, kterou si mě lépe přidrží. Koutek rtů mi mimoděk cukne trochu nahoru, ale nijak to nekomentuji. Ostatně tohle není poprvé, co jsme si dnes tak blízko. Nakloním se ještě blíže, abych skutečně viděla, kam ukazuje a přimhouřím oči, aby… „To je ono?! Skutečně… Páááni!“ Protáhnu uchváceně poslední slovo, zatímco fascinovaně hledím na tu pětici tenkých linií vybíhajících k obloze. Odtud se jeví tak drobné, ale ani si nedovedu představit, jak ohromně ve skutečnosti musí vypadat přímo z ulic pod nimi.

„To musí být pohled! Určitě budou mnohem vyšší než hradní věže!“ Povzdechnu si, zatímco se opřu trochu více o Kaina, avšak jeho otázka mě přiměje se trochu napnout a … zaváhat.

„Ehm, co bych chtěla?“ Zvednu k němu modré oči, ve kterých se zračí nejistota a snad jimi i na chvíli probleskne strach. Tyhle sny byly ve Společenství zbytečné. Někdo by mohl říct, že i nebezpečné. Neptali se nás na to, co bychom chtěli. Rozhodně ne v jiném smyslu než snad preferovanou volbu zbraně. Proč taky?

„Já… Vlastně…“ Sklopím provinile pohled zpátky k té scenérii před námi a zaposlouchám se do uklidňujícího zvuku šumění listí ve větru.

„Chtěla… Chtěla bych… Vidět moře!“ Odtrhnu pohled od krajiny před námi a upřu ho plně na Kaina stojícího vedle mě. „Viděla jsem ho naposledy jako malá a pamatuji si, že bylo slané. Skutečně slané! A ty věci, které se daly najít na pláži. Plavit se na něm! Údajně je tam některým lidem neskutečně zle. Také jsem ale slyšela o nekonečných pláních z rudých písků, které jsou na jihu! Prý je tam tak horko, že tam lidé padají k zemi jako mouchy a umírají jen díky samotnému slunci, které tam pálí většinu dne. Ale já bych to zvládla. Mám ráda léto a teplo… A… A na východě jsou zase zajímavé zvyky. Prý jsou tamější šermíři a jejich techniky dost unikátní. Určitě tam toho bude také hodně k vidění a naučení se. A co teprve sever…“ Rozpovídám se náhle se skoro až dětinským nadšením a zápalem. Ano, sice podobné myšlenky byly ve Společenství zbytečné, ale to neznamenalo, že jsem je neměla. Že jsem si během početných bezesných nocí nepředstavovala, že jsem prostě někde… jinde. Jen teď to bylo poprvé, co jsem se s tím někomu svěřila.

„Cestovala bych! Učila se a prostě žila, jak bych chtěla já. Třeba bych to jednou i dotáhla na mistra šermu. Kdo ví? Hmm, vlastně by mi bylo jedno, kam bych jela. Všude se dá ostatně najít něco zajímavého. Nakonec i v takové díře jako je Cziernowoda.“ Roztáhne se mi na rtech potěšený úsměv. „Ale ty Prsty si dám na seznam. Tedy… bude lepší je vidět, až budou dostavěné. Neměla bych čas se tam zastavovat každý rok. Moc nabitý program.“ Rozhodím doširoka volnou rukou, tak že trochu zavrávorám, jak jsem se nechala unést tím… bohapustým sněním.

„No… je to dlouhý seznam, ale…“ Pokrčím trochu rezignovaně rameny, abych se i tak pousmála a v očích mi zajiskří. „Ale kdo ví. O budoucnosti nepřemýšlím… Tedy… Ehm, kromě těchto bezvýznamných detailů.“ Odkašlu si a vyhýbavě uhnu pohledem, jak se sama tak trochu chytím při činu.    

Elzbieta

Na otázku ohledně věku se ti dostane jen neurčitého popíchnutí: „Zeptat se jistě můžeš.“ Pak už ovšem na rozhovor není čas díky závodu v lezení po větvích mohutného stromu tyčícího se dobrých patnáct metrů do výšky, do kterého se s Kainem vzájemně vyhecujete. Pád dolů by byl opravdu nepříjemný, zvláště když se oba srdnatě vytahujete po jednotlivých patrech koruny tak vysoko, jak vám to jen pevnost a síla větví dovolí. Strom je opravdu starý, musel tady stát ještě dávno před Purpurem a byl nepochybně svědkem mnoha událostí. Dle některých polámaných větví si můžeš být jistá, že rozhodně nejste první, kdo po něm leze. Na některé je naopak třeba si dávat pozor, protože jsou suché a mrtvé, to by pak opravdu mohlo skončit neštěstím.

Což se dost možná málem stane dle zvuku praskotu větví, který tě poleká. O to více, když se ti na tvé zavolání nedostane odpovědi… Naštěstí je Kain nenapíná dlouho a zanedlouho se objeví v tvé blízkosti, když se přitáhne na větev a vzápětí se na ni neohroženě postaví. V reakci na tvoji poznámku se jen vědoucně ušklíbne a vzápětí větev rozhoupe. Tedy, naštěstí to trvá jen chvíli a hned toho nechá, i tak to ovšem nebyl ani trochu příjemný pocit.

„Snad ses nebála?“ vesele se na tebe zašklebí a zřejmě si z toho vůbec nic nedělá. Naopak vypadá… Spokojeně. Úšklebek se přetaví v uvolněný úsměv a při pohledu do jeho tváře osvětlené bledým měsíčním světlem ti snadno dojde, že jakkoliv při vašich rozhovorech – a to za každé situace – Kain působil uvolněně a usměvavě, tak teprve teď je to… Snad ne skutečné, ale… Ten pocit, co z něj máš se těžko vnímá i popisuje. Ovšem jako by nyní mladík byl ve svém živlu a neskrytě si to užíval. „… to napětí je na tom přeci to nejlepší, ne? Když ti buší srdce a víš, že jsi přesně na té hranici, kdy stačí krok stranou… A ten pocit úlevy, když se ti podaří po té tenké čáře přejít bez toho, aniž bys nakonec přepadla,“ dodá vzápětí, zatímco pohledem klouže po tom dechberoucím výhledu do zdejší krajiny.

Když se postavíš vedle něj a vaše paže se lehce dotknou, krátce se po tobě podívá a na rtech se mu usadí hřejivý úsměv.

„Na méně místech, než bych si přál a zároveň více, která jsem opravdu nechtěl navštívit,“ odpoví ti poněkud šalamounsky, ovšem úsměv jeho tváře nemizí. „Ale nejvíce procestované mám asi srdce Císařství. Je tam spousta velkých měst, která stojí za návštěvu. Zvláště to hlavní, Kastel. Byl jsi tam někdy? Před deseti lety tam začali se stavbou pěti věží, kterým místní říkají Prsty. Staví je z bílého a zlatého mramoru a jakmile je jednou dokončí, budou vidět z každého koutu říše…“ rozpovídá se. „Hmm…“ rozhlédne se vzápětí kolem vás. „Vidíš? Tam…“ ukáže najednou kamsi nalevo od vás a druhá jeho paže mimoděk ovine tvůj pas, aby tě přidržel a ty ses mohla naklonit, abys lépe viděla.

Chvíli ti trvá se zorientovat a zaostřit, přeci jen nevíš, co přesně máš hledat. Pak přeci jen ovšem spatříš na obzoru, daleko za lány černého lesa, drobné tenké čárky tyčící se jen kousek nad něj. A skutečně. Napočítáš jich… Pět. Každá je jinak vysoká a nikdy by tě nenapadlo, že by to mohly být věže.

„A kam by ses ráda podívala ty, Elo? Co bys chtěla zažít?“ zeptá se tě s neskrývaným zájmem o tvoji odpověď.

Každý drobný detail

„Nevděk…“ Nakrčím rty a zabodnu pohled do země před námi, než si prostě jen povzdechnu.

„Za nevděk… Ale to je jedno. Už je to pár let.“ Dodám trochu bez intonace a pak se přeci jen ohlédnu po Kainovi, když se mě optá na můj věk a změní tak příhodně téma.

„Hmm, kolik myslíš?... Patnáct zim. Letos to bude šestnáctá. Mám se ptát na oplátku na tvůj?“ Pousměji se, aniž bych ho nějak více napínala. Ve Společenství patřím mezi ty mladší z učedníků, ale to neznamená, že bych měla nějaké speciální zacházení. Ne, to skutečně ne. Jeho polemizování nad rovnováhou ve světě už tentokrát nechám bez odpovědi. Ještě bychom se tu zamotali do filosofických diskuzí, a to by teprve byl zabitý večer.

„Můžeš mi sepsat lepší verzi. Jistě to bude pár lidí zajímat. Ideálně ale bez tragického konce, ano?“ Popíchnu jej ještě, než se naše pozornost stočí k vysokému stromu vedle nás a té jisté výzvě, která tu doslova visí ve vzduchu. A přesně dle očekávání ji Kain bez zaváhání přijímá. Od někoho jako on bych nečekala nic jiného. Povzdychávání nad tím, jak je to zbytečné a nebezpečné, necháme těm zodpovědným typům lidí.

♬♬♬♬♬

„Umět padat je pro život jedna z nedůležitějších dovedností.“ Podotknu lektorským přednesem, zatímco se protahuji, ale pak už na nic nečekám a vyšvihnu se na první z větví. Na Kainovu pobídku ani nestačím nic říct, protože se rozběhne a já jen překvapeně povytáhnu obočí, když se během chvíle dostane o nějaký ten metr nade mě. Rozhodně to není obyčejný komediant.

Místo uznalého pokyvování se ale postavím rychle na větvi a vzhlédnu k němu a především větvím, které mám kolem sebe v dosahu.

„Víš, jak se to říká…“ Přitáhnu se k jedné, abych po ní o kousek přeběhla dále od kmenu a přiblížila se tak výhodně skloněné dvojici větví.

„… První vyhrání...“ Trochu vyheknu, když se přitáhnu k jedné z větví, která je už několik pater nad zemí. A Kain šplhá nedaleko mě. Dohnala jsem ho! Teď ještě nepolevit, a to tempo udržet. Tam po těch tenčích větvích by to mělo jít jedna báseň.

„…z kapsy vyhání.“ Houknu na něj vítězoslavně z výšky, když jej nakonec v jedné části předeženu a dostanu se až k vrcholku stromu. Jako první! Ne, tady si nemusím na nic hrát. Dnes ne.  

Přeci jen se s obavami nakloním, když zaslechnu to praštění dřeva a rychle se rozhlédnu do koruny pode mnou. „Kaine?!“ Zavolám automaticky tu naprosto hloupou otázku, na kterou buďto odpoví a je zcela zbytečná a nebo neodpoví a pak vlastně také. Naštěstí ale po chvíli mezi listím a větvemi zahlédnu jeho světlé vlasy, od kterých se odráží bledé měsíční světlo. Koutky mi cuknou nahoru, když vidím, jak se blíží. Je v pořádku.

„Tedy? Že by si zrovna ty něčeho nakonec litoval?“ Usměji se na něj široce, zatímco se poposunu v sedu na větvi, abych mu udělala místo. Tahle vypadá ještě dostatečně silná, aby nás unesla ob…. „Co? Co? Počkej!“ Natáhnu se po něm, abych ho zastavila, když se větev s námi díky jeho snaze rozhoupá, až listí poplašeně zašustí. Skoro mám až pocit, že v ní něco tlumeně křuplo. Ale pokud se neláme teď, tak… Tak je to v pořádku.

„Ty to potřebuješ udělat vždy napínavé, že?“ Zakloním hlavu, abych k němu krátce vzhlédla. A i když se jeho silueta rýsuje naproti bílému světlu měsíce, nemůžu si než nevšimnout jeho rozzářeného výrazu. Já na tom nejsem jinak. I když jsem z toho rychlého výstupu docela zadýchaná, nemůžu se přestat usmívat. Pod kůží cítím ten opojný pocit energie a svobody, zatímco mi vítr cuchá divoce vlasy.

Nadechnu se dlouze nosem a zahledím se na svět kolem nás. Je jako na dlani. Tolik světel. Tolik míst, které by stály za to navštívit. Tolik věcí, co by se dalo podniknout. A to je jen malý střípek opravdového světa. Jen ten, uprostřed kterého stojí tenhle strom. A teď my dva.      

Snad jako kdybych chtěla vidět ještě dál, trochu více z výšky, tak se podepřu rukou, stáhnu nohy pod sebe na větev a jedním plynulým pohybem se postavím vedle Kaina, o jehož paži se lehkým dotykem zapřu.

„Kde všude si byl? Jaké to tam je?“ Brouknu a mírně se k němu nakloním, zatímco pohledem dál kloužu po té malebné scenérii a snažím se si ji vyrýt do paměti tak, aby mi ji nic v budoucnosti už nesmazalo. Nezkalilo. Podobně jako celý tenhle večer. Každičký drobný detail.