Andor.cz - Dračí doupě online

Studená voda jezera

„Nic proti tomu nemám… Ale neplánuji si zvykat na takové věci, které… Ne, tohle by mě naopak hodně znepokojilo, pokud by to někdo tam u nás zkusil.“ Potřesu pobaveně hlavou na Kainovu zmínku o konejšivém objetí. Ne, takové chování se ve Společenství nenosilo a kdyby mě snad někdo jen tak zčistajasna objal, začínala bych se spíš více bát, než aby mě to uklidnilo.

Ohledně našich teorií k původu kostí tam v remízku se už nevyjadřuji. Jsou to jen dohady. Spousta dohadů. Neměli jsme šanci tam něco pořádného vidět a…. „Hej, já tam určitě nechci zpátky, abych to tam pročesávala. Rozhodně ne v téhle zpropadené tmě bez jediného zdroje světla… A taky pořádné zbraně.“ Zvednu ruce v jasném gestu kapitulace. Ne, tohle by mě ani nenapadlo. Rozhodně ne teď uprostřed noci. Ráno ale… Ne, ne! To musíme odjet. Ať si to vesničané pořeší.

„Nápad? Hmm, pokud by si měl nějaké šití, tak bych to potrhané oblečení mohla zkusit vyspravit. I to tvoje, ať ti za tyto nepříjemnosti nějak revanšuji. Tyhle věci mi vcelku jdou… I když ani já neumím zázraky.“ Dodám hned vzápětí, aby snad Kain neočekával, že jen s jehlou a nití budu schopná zalátat chybějící třetinu rukávu.

„Vážně vypadám až tak strašně?“ Zamračím se na něj, zatímco mi věnuje zářivý úsměv. „Ale nebála bych se, že si na památku odneseme nějaké jizvy. Ne z takových škrábnutí.“ Mávnu ledabyle rukou, ale je těžké od něj odtrhnout pohled, když se tak usmívá. Ten jeho zatracený úsměv. Nemůžu nakonec než mu jej mírně oplatit, ačkoliv jeho šarmu ten můj nedosahuje ani omylem.

Vyrazíme, a i když si myslím, že jsem spěchala dost, je to nakonec Kain, kdo udá ještě vražednější tempo. Ten skutečně šetří každou vteřinu. Letí mi hlavou, ale vůbec si nestěžuji. Naopak přestanu poskakovat kolem a musím také řádně přidat do kroku, abych snad nezaostávala.

„Tedy… A to jsem ráno měla výčitky, že jsem odmítla rozcvičku. Mám pocit, že tenhle večer mi moji laxnost pořádně vynahradí.“ Prohodím vesele mezi pravidelnými nádechy a výdechy, zatímco spolu procházíme noční krajinou.

„Oblečení… Jistě, nějak to… vymyslíme.“ Přitakám mu neurčitě, ačkoliv vůbec netuším, co přesně má na mysli. Rozhodnu se mu ale věřit. Rozhodně je z nás dvou teď ten… důvěryhodnější, což je vskutku děsivá představa vzhledem k tomu, co se stalo mezi námi u toho stromu.

Brzy se tak začneme blížit jezeru. Už z dálky je vidět, jak jeho rozložitá hladina odráží oblohu a stejně tak i množství světel z ne už tak daleké vesnice. Už tam skoro budeme. Pousměji se, aby Kain však náhle o něco zpomalil. „Hmm?“ Otočím se trochu nejistě na něj, aby se mi vzápětí dostalo vysvětlení toho proč.

Na jeho výzvu trochu více začichám a skutečně… Jako kdyby někde něco hořelo. „Nenenene… Na mě nekoukej! Já nic po cestě nezapálila!“ Vyhrknu rychle v žertu, i když se přeci jen zamyslím, jestli jsem nemohla někde nějak… Ne, nemohla! „Nebude to spíš od ohňů z vesnice? Nebo… Ne, nikde nic podezřelého nevidím.“ Rozhlédnu se kolem nás, ale rozhodně nemáme odtud tak dobrý výhled jako z vysokého stromu na kopci. Přeci jen jsme už skoro u jezera a terén k němu je zde poměrně svažitý. „Rozhodně to ale nevypadá, že by se Cziernowoda chystala lehnout popelem. Naštěstí.“ Zahledím se na mihotavá světla vesnice, která nevypadá, že by ji snad stravoval nějaký velký požár. Díky bohům!

„Pojď, už jsme skoro tam. Možná si jen někde místní omladina rozdělala ohýnek k večerním… plánům.“ Pokrčím rameny a zamířím dolů k jezeru. Však už je nedaleko a já skutečně potřebuji to bahno dostat dolů.

Dojdu k jednomu z břehů, kde je několik kamenů vybíhajících do vody. Ne, rozhodně tam neskáču. Jen si podřepnu a skloním se k vodní hladině. Naberu trochu studené vody do dlaní a opláchnu si obličej. Je to chladivý příjemný pocit, i když možná trochu moc studený.

„Být to tak před měsícem, riskla bych i noční koupel, ale takhle… Už to jednou dnes stačilo.“ Blýsknu úsměvem na Kaina nedaleko na břehu, zatímco si pomalu omývám krk a kusy odhalené kůže, ze kterých se line nepříjemné pálení. Postupně se tak postarám o sebe, pak i špinavé oblečení, a nakonec si zuji boty, abych je pořádně vydrbala ve vodě. V tuhle chvíli mě ani nemusí moc trápit, jestli trocha prosákne dovnitř. Těžký den.

„Tak… to by bylo.“ Postavím se zase na kamenech a prohrábnu si párkrát vlasy, abych z nich vyndala další list. Jen nevěřícně potřesu hlavou a zahodím jej ledabyle do vody. Bosky přeběhnu zpátky na travnatý břeh, abych se tam posadila a se smutným povzdechem si opět začala obouvat boty. „Vážně… začínám si říkat, že by to bylo snazší bez nich.“ Zamručím, zatímco potáhnu tkanice. „Takže teď… K vám?“ Přeci jen trochu zaváhám. Kejklířské ležení bylo jedno z posledních míst, co jsem dnes večer chtěla navštívit. S tím vším, co se dnes stalo… Ale pokud má Kain nějaký plán, co s tím otrhaným vzhledem anebo snad aspoň jehlu a nit, budu to muset skousnout. Už jen kvůli nepříjemnému vysvětlování před mistrem. To by teprve byl problém.

Se značným sebezapřením si obuji boty a zapřu se rukou do trávy, abych se postavila.
„Půjde to… Půjde to tak, aby si nás nikdo moc nevšiml?“ Položím tichou, nesmělou otázku. Ne, nepotřebuji se tam opět potkat s Bartelem a vlastně nejraději ani s nikým jiným. Pořád si totiž pamatuji ta slova, která mi řekl… To osočení z toho všeho, co se jim stalo a… A ani dnes to nevypadalo úplně, že bychom měli štěstí. K moru a černému kašli to mělo tedy daleko, ale viditelně se mi dnes moc nedražilo. Proč do toho tahat ostatní? Už tak stačilo, že se do toho namočil Kain.  

Elzbieta

„Aha, aha, obezřetností, takhle se tomu mezi děvčaty říká,“ přitaká Kain pochybovačně, ale spíše si tě v tu chvíli už jen dobírá, než že by tady podrážděně soptil a měl zlost. Ani se po tobě neožene, když do něj lehce strčíš, jen povytáhne na okamžik obočí a smířen se svým osudem si trpitelsky povzdechne.

„Já nevím, co se ti na tom nelíbí. Zní to přeci jako výhra pro obě strany. Nebo snad máš něco proti mému konejšivému objetí a uklidňování, hm? A dobře promysli svoji odpověď,“ drobně se ušklíbne, přičemž k tobě natáhne ruku, aby stejně jako ty na okamžik chytil tvůj rukáv a zvedl ho. Tohle… Tohle se ti skutečně bude vysvětlovat jen těžko. Pokud to vůbec půjde vysvětlit nějakou zastírací historkou, která vysvětlí, jak sis na náměstí nebo u jezera udělala… Tohle všechno. „Hm, s tím oblečením bych možná měl nápad, jak to vyřešit…“ nadhodí vzápětí s tou nepatrnou výzvou v hlase, ačkoliv to dál nerozvede.

Pak ovšem řeč přijde na přeci jen vážnější téma, a to váš nález v remízku. Ten zvuk pukající lebky pod tvojí nohou… Nedá se na něj jen tak zapomenout. Stejně jako na ten šok a prozření z toho, do čeho jsi to vlastně šlápla.

„Možná odnes, možná někoho zabili přímo tam?“ Kain pokrčí rameny. „Ani to nemusel být někdo místní… Navíc, lidi se ztrácejí pořád a všude…“ vzápětí se lehce zarazí, když mu připomeneš jeho vlastní včerejší slova o dívce ztracené při loňských slavnostech. Mohla by to snad být skutečně ona? Zní to… Šíleně. Byla by to opravdu velká náhoda. „Možná souvisí, možná ne. To už se asi nedozvíme. Leda bychom se vrátili zpátky a pokusili se najít zbytek… Hm, těla. Kvůli věcem,“ utrousí zamyšleně a vzápětí ti věnuje obzvláště vážný pohled. „Čistě pro jistotu… Ne, ani na to nemysli, rozhodně se tam nevracíme,“ oznámí ti. To už se k tobě ovšem nakloní, aby ti aspoň otřel krvácející šrámy.

Počíná si jemně, vždy látku na chvíli k rance přitlačí a pak opatrně otře okolí. S vodou by to bylo mnohem lepší a jednodušší, ovšem tu nyní ani jeden z vás u sebe nemá.

„Hm, vím, ale já určitě nevypadám tak strašně jako ty. Je to má zvláštní schopnost. Ať se stane cokoliv, můj obličej nakonec vždy zůstane ušetřen. Vsadím se, že i ten škrábanec, co tam teď mám, tak mi ani trochu neubírá na neodolatelnosti,“ prohlásí se sebejistotou sobě vlastní a doprovodí to dokonce i… Vážně pěkným úsměvem. Tohle on opravdu umí a je ti jasné, že to o sobě moc dobře ví.

„… já tě vážně asi zakousnu,“ utrousí, jakmile začneš hýřit energií a dobrou náladou. „Jezero zní asi nejlépe. Odmítám tu bloudit a hledat potůčky, aby se milostpaní mohla decentně opláchnout. Jen hezky trp stejně jako já,“ ušklíbne se, zatímco mu vybíráš z vlasů větvičku. Vlastně se tě za tu ruku pokusí i chytit, ale tentokrát jsi rychlejší a včas ucukneš a snad i odskočíš z jeho dosahu.

Kainovi tak nakonec ani nezbude nic jiného než se vytáhnout zpátky na nohy. Tváří se u toho trpitelsky, ale tentokrát si už můžeš být poměrně jistá, že to jen hraje.

Rozejde se tak zpátky k Cziernowodě – a tentokrát vás vede Kain, který tě okamžitě nasměruje tím správným směrem. A především tím, který nevede dokonce ani kolem remízku, do kterého jsi vás tak neohroženě zavedla.

Cítíš na sobě Kainův pohled, jak tě pozoruje, zatímco kolen něj vesele trdluješ. S úsměvem na znamení nevyřčené kapitulace nakonec jen potřese hlavou a natáhne krok – tentokrát opravdu a že tempo, které nasadí, je opravdu vražedné. Pomalu se tak blížíte ke světlům slavící Cziernowody. Potůček nebo studánku bys na vaší cestě ovšem hledala jen marně.

„Nejdříve k jezeru, ty boty fakt potřebují vydrbat,“ odpoví ti. „A pak do ležení. Chtěla jsi přeci vymyslet něco s tím oblečením, ne?“

Vzápětí se ovšem na okamžik zarazí a slyšíš, jak se dlouze nadechne. „Hm… Cítíš to taky?“ svraští přemýšlivě obočí. A… Skutečně. Jak zavane vítr… Přinese s sebou i čpavý pach spáleniny.

Zpátky mezi lidi

Sedíme v trávě a svět se zdá najednou zase o něco klidnější. Správnější. A rozhodně bezpečnější, když se nikde kolem nás neválí kosti a nechrochtají přerostlá prasata. Když vidím, jak na tom Kain je, píchne mě svědomí. Přeci jen takhle jsem si to nepředstavovala ani v té nejhorší variantě, co mě napadla, když jsem vyrazila neznámo kam. S tím, že se ztratíme, jsem na jednu stranu počítala. Bylo by to řešitelné. Ale tohle… Ne, tohle mě skutečně nenapadlo. „No, já vím, ale stejně.“ Přitáhnu si kolena k hrudi a zahledím se zamyšleně na pastviny kolem nás.

„Hej, určitě jsem nevybíhala s hrůzou v očích. Spíš bych řekla… soustředěním? Profesionální obezřetností?“ Povyskočí mi koutek o něco vzhůru a strčím ho rukou lehce do ramene. Ale opravdu jen trochu. Pořád je na něm patrné, že z toho všeho není dvakrát nadšený a rozhodně nestojím o to dráždit hada bosou nohou.

„Představa je to ale jistě líbivá. Tedy pro tebe. Já bych byla jen vyděšená oběť, co potřebuje konejšivé objetí a uklidňování. Víš, že by to ale takhle nefungovalo? Ne, se mnou… Hmm, jo oblečení. To máme problém oba. Dnes mi už padly dvě sady. Strašné. Navíc…“ Vezmu za doširoka roztržený rukáv, z kterého visí několik nití. „Tohle jen tak nesvedu na procházku u měsíčku… I když bych vlastně nelhala. Svým způsobem.“ Pokrčím drobně rameny a pak se prostě a jednoduše se spokojeným vydechnutím položím do trávy. Aspoň na tu chvíli.

„Jo, historka. Povídej mi o tom.“ Odfrknu si, zatímco hledím na nebe poseté hvězdami. Je to krása. Nikde kolem nejsou žádná světla a jsou tak patrné o ty drobné hvězdičky, které nesměle poblikávají do tmy. Stébla se mi vlní kolem hlavy a z louky cítím lehce bylinnou vůni.

„Hmm, myslíš, že tam někdo odnesl tělo? A nebo těla? Kdo by to byl řekl, že se lidi můžou ztrácet i v takové malé vesnici jako je Cziernowoda, ačkoliv… Něco si zmiňoval. Ale neřekla bych, že zrovna tohle souvisí. Kdo ví… Hmmm?“ Natočím tvář, když se ke mně Kain skloní, aby mi otřel krev z pár škrábanců. Neuhnu. Poslušně držím, dokud není hotový. Snad po něm jen trochu zvědavě pokukuji. „Nikomu o té potupné prohře prosím neříkej… A víš, že to mělo být pro tebe?“ Neodpustím si poznamenat, když vezme ten kousek látky, který jsem mu před tím podala, ale pak se přeci jen trochu útrpně pousměji. „Děkuji.“ Šeptnu a ještě chvíli jej sleduji, než očima zabloudím opět k hvězdné obloze. Moc dlouho je tam však neudržím.

„Vážně už žádné výpravy?“ Otočím se na bok a podepřu si hravě rukou hlavu. „Hah… Chápu. Chápu. Už budu mlčet. Žádné další dobrodružství. Ani žádné osudové setkání. Dnes toho už bylo dost. Ale však jen počkej… Ještě ti to bude chybět. Tedy… Dej tomu možná měsíc. Rok. Dva!“ Rozesměji se vesele, jak to napětí a nebezpečí nahrazuje prostě dobrá nálada, která pomalu ale jistě prosakuje i zpátky ke Kainovi. Někdy je prostě dobré být naživu.

 „Ale máš pravdu. Napila bych se.“ Kývnu rozhodně a zase se vytáhnu na nohy, aniž bych čekala, že mi Kain snad pomůže. „Tedy… ty boty fakt dostaly zabrat. Snad bude po cestě nějaký potůček, studánka anebo pak to jezero. Takhle nikam mezi lidi opravdu nemůžu. Skutečně vypadám, jako kdyby si mě v tom bahně vyválel.“ Roztáhnu doširoka ruce a skloním pohled k mému potrhanému a špinavému oblečení. Není to rozhodně ideální, ale pokud by se mi podařilo někde u vody to nejhorší opláchnout, tak snad bude tma dostatečně milosrdná. „A ty na tom nejsi o moc lépe… Tak, lepší. Maličko.“ Přikročím k němu a vytáhnu mu z vlasů kus větve i s jehličím, co mu tam zůstala.  

„Tak pojďme. A tentokrát nechám vedení na tobě… Výjimečně.“ Pousměji se a počkám, až se ke mně Kain přidá, abychom vykročili travou. Je mi jasné, že tohle všechno je dnes naposled a žádné příště už nebude, ale… Zvednu pohled k měsíci, který se za tu dobu posunul zase o notný kus na nebi. Ozve se ode mě jen tiché povzdechnutí. Vím, že na zítřek se nemá myslet, ale je to těžké, když vidím, jak se nezadržitelně blíží. Přidám do kroku. Nemáme času nazbyt. Udržuji svižnější tempo, než se s hravým poskočením otočím na Kaina a udělám pár kroků pozpátku, aniž bychom zastavovali.

„A kam máme vlastně namířeno? Do té putyky anebo máš nějaké jiné plány? Tedy… pokud tam tentokrát trefíme.“ Dobře, možná jsem nevydržela ho neprovokovat příliš dlouho, ale tohle bylo ještě naprosto nevinné. Otočím se zase kolem své osy a pokračuji dál směrem, který udává Kain. Tentokrát to skutečně nechávám ochotně na něm. Snad jen, pokud po cestě potkáme nějakou vodu, ať už zmíněný potůček nebo snad studánku, využiji pár chvil k tomu, abych ze sebe udělala zase trochu člověka. Dle hesla, že mokré oblečení je stále lepší než zabahněné.

Snad jen mi pohled častěji zabíhá k temné siluetě lesíka, jehož stranu míjíme. To jen pro případ, abych tam snad nezahlédla ten záblesk světla odraženého od divých prasečích očí.

Elzbieta

„Jo, naposledy, i kdybych tě měl svázat do kozelce a odtáhnout,“ upozorní tě Kain, zatímco se vydýchává z toho nočního sprintu remízkem, kterým jste si zpříjemnili dnešní večer. Vzápětí se narovná a vykročí za tebou – dál odsud. Jen jednou se ohlédne přes rameno k hradbě nízkých smrků, ovšem opravdu to nevypadá, že bys cokoliv pronásledovalo. Naopak nebýt vás, tak v okolí panuje ten obvyklý noční klid rušení jen hemžením zvěře ve vysoké trávě.

„Hm, nic, co by se do pár dnů samo nezahojilo,“ mávne rukou nad těmi pár šrámy a škrábanci, co si od místních houštin vysloužil. Bez většího zaváhání se posadí do trávy vedle tebe a chvíli se věnuje pokusům o očištění bot od toho největšího bláta, na které se mu nalepilo listí a jehličí.

Ucítíš na sobě Kainův pohled, když se rozmluvíš, a nakonec ze sebe vysoukáš dokonce i omluvu. „V pořádku, neomlouvej se. Taky jsem za tebou nemusel vůbec chodit a mohl si prostě počkat, až s křikem a hrůzou v očích doběhneš zpátky,“ odmávne to rukou. Jakkoliv jsi z něj předtím četla… Zjevné nenadšení tím, kam jsi vás to vlastně zavedla, tak se nezdá, že by se snad na tebe hněval nebo z toho byl nyní nějak podrážděný. A že by na to měl nárok.

„… hm… Jo, mohlo to být krásné. Objal bych tě, řekl ti, že už jsi v bezpečí a neměl bych u toho ani trochu zabahněný boty ani zničený nový kalhoty,“ dodá zasněně a na závěr té představy si trpitelsky povzdechne. Kousek látky si od tebe sice vezme, ovšem šrám na tváři nechá být, naštěstí to krvácí jen trochu.

„Zážitek to tedy rozhodně byl. Jen to trochu upravím a bude z toho výtečná historka do hospody nebo k ohni,“ ušklíbne se, než opět zvážní. „Já… Nejsem si tím úplně jistý, Elo. Asi se mohlo stát, že se někdo zranil a zemřel tam, ale… Takhle kousek od vesnice? A zrovna na takovém… Místě? To už mi připadá uvěřitelnější, že tam někoho zabili a tělo pak vyhrabali divočáci,“ lehce potřese hlavou. Vlastně o tom mluví celkem jistě jako by pro něj něco takového nebylo ničím novým a už vůbec ne šokujícím.

„… a není to nakonec jedno? Ty máš zážitek, já mám historku… A někdo možná dost špatný den, jestli se zítra někomu zmíním o tom, co jsme našli,“ pokrčí rameny. „Počkej chvíli,“ natáhne se k tobě i s tím kouskem látky, který jsi mu dala na otření krve z tváře. „Vypadáš jako bys to trní vyzvala na souboj a prohrála,“ utrousí mimoděk a zároveň se k tobě nakloní, aby ti otřel těch pár krvavých šliců, co na sobě máš.

„Hm a nevím jak ty, ale vážně bych se teď něčeho napil,“ poznamená. „A ano, snažím se ti teď naznačit, že pro dnešní noc bych se možná už zdržel dalších výprav do podezřelých a potenciálně nebezpečných míst, protože se trochu obávám, na co bychom s tvým talentem přitahovat k sobě osudové tragédie mohli narazit příště…“ dodá s jistým pobavením a přeci jen se na tebe poprvé od toho setkání s divočáky pousměje.

Kazandra

„Dlouhý den,“ zopakuje po tobě Werther s kývnutím hlavy a zároveň s tím si povzdechne, „to tedy byl,“ podotkne souhlasně a v tu chvíli působí opravdu unaveně. Tedy aspoň do okamžiku, než ti vezme mokrý kabát, který ti zachránil z jezera a společně se odsud vydáte pryč.

„Bude to trochu zacházka, ale bude to tak… Lepší,“ dodá vzápětí, zatímco se rozejdete pastvinou. Nemíříte přímo k vesnici, spíše to působí, že vás teď čeká cesta podél Cziernowody směrem k jezeru, které je odsud trochu vidět.

Jak se společně vzdalujete od omšelé budovy staré stodoly, zápach kouře sílí. Dokážeš si živě představit ten hustý černý dým stoupající vzhůru k obloze stejně jako rudé plameny olizující střechu. Netrvá to ani příliš dlouho, když se ozve nočního ticha ozve praskot provázený temným hučením sílícího ohně. Okolí pastvin osvětlí mihotavá narudlá záře, která se vám opře do zad a vykreslí před vámi pokřivené stíny nedávající zapomenout, od čeho právě teď s mistrem po boku odcházíš.

Dnes nakonec nikoho v Cziernowodě nečeká příjemná noc… Dokonce i skrze oslavy je dost možná jen otázkou času, kdy si někdo všimne mohutného ohně svítícího uprostřed temnoty jako maják. Poplašené cinkání zvonců ovcí i krav jen zesílí, jak zvířata větřící kouř a smrt utíkají na opačnou stranu pastvin. Vidíš jejich siluety, jak se stádo překotně přesouvá pryč.

Jdete mlčky – aspoň do chvíle, než se odhodláš promluvit a položit tu opatrnou otázku, která se tolik nabízí.

„Ano, někoho jsem znal,“ odpoví ti nakonec Werther po krátkém nepříjemném ticho, které mezi vámi nastane. „Jmenovala se Marianna, zmizela před rokem. Po slavnostech,“ pomalu pokračuje dál, jakkoliv by nic z toho dodávat nemusel. Nebyla to tvoje věc a Werther byl mistr. „Myslel jsem, že utekla. Že ráno zkrátka sedla na jeden z těch vozů, co odsud mířili pryč. Cziernowoda jí byla malá… Vaska byla přesvědčená, že se jí něco stalo. Podezřívala svého muže, starostu,“ Werther při těch slovech drobně potřese hlavou a znovu si sotva znatelně povzdechne.

„Nevěřil jsem jí…“ do hlasu mu na okamžik vklouzne hořkost. „Vždyť… Měla tady být v bezpečí. Kde jinde, než zrovna tady?“ dodá o poznání tišeji. Ovšem jakkoliv by se to nabízelo, neslyšíš z jeho hlasu smutek ani žal, ty bys ostatně ani nenašla v jeho tváři. „Asi vážně stárnu,“ utrousí polohlasně a ušklíbne se.

Pomalu se blížíte směrem k jezeru a hukot ohně se vám vzdaluje, nahrazován jiným tichým zvukem, který se k vám naopak blížíme. Či spíše vy k němu. Zvuk tekoucí vody, snad menší říčky. Ostatně netrvá to zase tak dlouho a zahlédneš místo před vámi, kde se právě do jezera dle všeho vlévá malá nenápadná říčka. Vesničani zde dle všeho vytvořili malý jez, který tiše hučí do noci. A u toho jezu se tyčí temná silueta mlýnice i s vodním kolem…

Venku z remízku

Utíkáme. Kolem se míhají stromy a větvoví. Kain si naštěstí nehraje na žádného hrdinu a více než zdatně se mnou drží tempo. Vybělené kosti toho nebožáka anebo snad i nebožáků necháváme za sebou a já jen tiše doufám, že společně s nimi tam zůstanou i ta obrovská prasata.

Stíny se protahují a zase zkracují, jak mezi jehličím prosvítají sem tam stříbrné měsíční paprsky. Mám co dělat, abych uhlídala naše okolí, Kaina i svou cestu… Sakra! Dopad na zem není ani tak bolestivý jako spíše překvapivý.

„Dobrý!“ Křiknu krátce na Kaina, aniž bych se na něj otáčela a raději se vytahuji rychle zpátky na nohy bez jeho pomoci. Na nějaké zachraňování nečekám. Umím se o sebe postarat sama. Prasata… Ne, nikde vidět nejsou. Kdo ví, kolik jsme toho už uběhli. Všimnu si toho, že Kain trochu zvolní a já ho napodobím. Především proto, abychom se jeden druhému neztratili.

Konečně se mezi kmeny objeví o něco světlejší prostor jasně značící, že se blížíme buďto konci lesa nebo nějaké prostornější mýtině. Ještě naposledy se ohlédnu, než proběhnu ven… Ven z lesa!

Uběhnu ještě pár metrů od hradby stromů, než se zastavím a zadýchaně se otočím. Stojím v polích. Kolem lýtek až ke kolenům se mi vlní vysoká stébla trávy, mezi kterými je i několik drobných lučních kvítků. Všude kolem je… Ticho.

Křoví zašustí a já přimhouřím oči a ukročím, aby… Se z něj vynořil Kain. Úlevně vydechnu a přivřu na chvíli oči. Vypadá v pořádku. Tedy… až na to špinavé, potrhané oblečení a pár šrámů, které tam utržil. Já na tom velmi pravděpodobně nebudu jinak. Štípání z nespočtu ranek, které si s sebou odnáším na památku, ale teď moc pozornosti nevěnuji. Jen se nejistě podívám na dlaně od bahna a pak je bez většího otálení otřu do stehen. To už se stejně ztratí.

„Heh… naposledy, jo?“ Vydechnu stále ještě zrychleným dechem. A donutím se zhluboka párkrát pomaleji nadechnout. „Co…? Jo, jsem v pořádku. Nic mi není.“ Potřesu hlavou, zatímco se otočím na patě, abych poodešla od toho prokletého remízku, co není remízek, ještě o pár desítek metrů dál do bezpečnější vzdálenosti.

„A ty?“ Ohlédnu se mezi kroky na Kaina, než se prostě svalím do trávy a posadím se. Samozřejmě tak, abych měla dobrý výhled na les před námi. Pro jistotu. Srdce mi stále ještě buší jako splašené, ale tělem se začíná rozlévat i silný pocit úlevy a uvědomění toho, že žijeme. Nic se nám nestalo. Zvládli jsme to.  

„Tedy… Já opravdu myslela, že to bude jen malý remízek.“ Pokusím se usmát, ale výraz se mi trochu zkřiví, když si začnu prohlížet, kde všude jsem poškrábaná. V té tmě a přes tu špínu to až tak dobře nejde poznat, ale zranění se i tak připomínají štiplavou bolestí.

„Není to ni… Není to nic hrozného. Jen pár škrábanců…. Ehm.“ Vzhlédnu ke Kainovi, kterému z roztržené tváře teče krev a trochu se zarazím. „… Promiň. Tohle jsem opravdu nechtěla.“ Dostanu ze sebe přeci jen upřímnou omluvu a zalovím v kapse z které vytáhnu kus čisté látky, abych mu ji opatrně podala. Ne, bude lepší, když si to otře sám, když mám tak špinavé ruce.

„A na mou obhajobu… Tohle se mi skutečně běžně nestává! Mám talent na problémy, ale ne až takový! Heh… tohle bylo… opravdu nečekané. Ale… hmmh, rozhodně to byl zážitek!“ Uteče mi bublavý a stále trochu nervózní smích.

„Ty kosti… Viděl si ty kosti?! Myslíš, že se tam jen někdo ztratil nebo…“ Nechám větu nedokončenou, ale jen významně povytáhnu obočí. Takhle zpětně se to zdá skoro jako šálení smyslů anebo výplod rozjitřené fantazie, ale vím, co jsem viděla. Tedy… myslím si to.

„Nevím, jestli tomu dnes říkat štěstí nebo neštěstí.“  Otočím se na Kaina a mimoděk si otřu hřbetem ruky štípající spánek.

Elzbieta

 „Tihle jsou sakra větší,“ opraví tě Kain. Na tyhle divočáky by si netroufl pravděpodobně ani medvěd, zvláště když jich bylo více. Dokážeš si živě představit, že by jen tihle tři dokázali společně medvěda rozpárat stejně jako tehdy toho koloucha. Tvůj společník se pro jednou ani nesnaží znít klidně a nad věcí, když ti dá ten jasný pokyn a postrčí tě před sebe.

Křupne to.

Ten zvuk přitáhne nejen tvůj pohled, ale i Kainův. Oba chvíli bezhlesně hledíte na lebku vystupující z bláta, ve které nyní zeje nepravidelný otvor, jak jsi na ni omylem došlápla. Ať je to kdokoliv, tak tu musí už nějakou dobu ležet. A nejen ta lebka. Vybaví se ti kost, kterou prase vyrýplo ze země a… Kolik jich tady může v bahně ležet? Představa, jak tady prasata to tělo roztahala… A sežrala… Kdo ví, jestli jen tohle jedno…

Ozve se další zaryčení, ke kterému se přidají další prasata svým chrochtáním, které najednou zní všelijak, jen ne roztomile. Kaina rozhodně nemusíš nijak popohánět, sotva se rozeběhneš, tak tě následuje. Rozhodně to nepůsobí, že by si chtěl hrát na hrdinu – nebo tam snad neohroženě zkoumat váš hrůzný nález.

Běžíte stejným směrem, kterým jste sem přišli. Žene tě vpřed strach z lidožravých prasat, která… Těžko říci, zda vám jsou v patách nebo ne. Není čas ani prostor se ohlížet a zjišťovat to. Prodíráte se mlázím a maliním, probíháte mezi nízkými smrky bez ohledu na cokoliv. Párkrát ucítíš nepříjemné škubnutí následované ostrou bolestí, ovšem není to nic, co by tě přimělo zpomalit.

Kain… Všimneš si, že přeci jen po chvíli jeho tempo zvolní a dává si už více pozor na to, kam šlape a kudy probíhá namísto panického úprku pryč z tohohle strašidelného remízku. Snad ve chvíli, kdy se ohlížíš, abys jej spatřila dobrých několik metrů za sebou, zajede ti noha do jedné z bahnitých brázd. Nyní už není třeba přemýšlet nad tím, proč je tu takové bahno a šílený terén – je to tu celé rozryté od skupiny prasat, kteří zřejmě v remízku žijí už delší dobu. A kterým se zde dle všeho velmi dobře daří…

„Elo!“ zaslechneš Kainův blížící se hlas, ovšem to už se sama zvládneš vytáhnout na nohy a bez rozmyslu opět vyběhnout vpřed. Jak divoké zvíře proběhneš trním, jakkoliv bolest v tu chvíli takřka ani necítíš. Není důležitá. Hlavně neztratit přehled o okolí a znovu někam nespadnout. I tak ti připadá, že trvá snad celou věčnost, než spatříš mezi smrkovými větvemi stříbřité bledé světlo opírající se do pastvin rozprostírajících se mezi starým stromem a tímhle remízkem.

Stačí si jen popoběhnout pár metrů…

… a jsi venku.

Křoví za tebou se výhružně roztřese, ovšem namísto divokého krvelačného prasete z něj vyleze jen Kain. Přes tvář se mu táhne krvavý šlic a ve vlasech má zapletenou větvičku a nějaké to jehličí. Rozhodně nepůsobí tak upraveně jako z kraje večera. Boty má celé od bahna, vlastně i tak trochu kalhoty a na rukávech je hned několik vytahaných nitek a na jednom místě vzala látka za své. Dle té trochy krve i s kůží.

Ty na tom tedy nejsi o moc lépe, vlastně rozhodně ne lépe – spíše hůře a v nespočtu drobných ranek začínáš cítit štiplavou bolest.

„Tohle je poprvé a naposledy, co jsem tě nechal vybírat cestu…“ vydechne Kain, který se zastaví kousek od tebe. Těžce oddechuje, jak i jemu ten běh zrychlil dech. Dlaněmi se zapře o stehna a s dlouhým výdechem se předkloní.

„… jsi v pořádku?“ zaslechneš ho, jak se tě ptá.

Krmiště

Kainovo popichování nechávám být. Tak trochu začínám mít pocit, že už mu to tu leze krkem a popravdě, nadšená z tohoto místa taky nejsem. Na to, že kolem stromu jsem viděla převážně pole a pláně, tak jsem musela vážně vybrat jednu z nejhorších cest, co se daly. Jsem prostě expert.

„Vyválíš v blátě? Dobře, tak pak uděláme zastávku u jezera. Tam už to oba známe.“ Přeci jen si neodpustím něco málo poznamenat. Vlastně noční koupel v jezeře se i v tomhle počasí zdá jako milosrdnější osud než tohle… pichlavé… cosi!

Moje oblečení začíná dostávat zabrat a stejně tak i moje kůže. Už ani nenadávám. Spíše se ode mě jen sem tam ozve tiché zasyknutí. Jen místo Jitřenčina proutku mě teď šlehají větvičky a nebo škrábají malé ale pěkně ostré trny. Kain na tom jistě nebude lépe a já už skoro začínám mít výčitky svědomí za to, že jsem ho do toho namočila taky. Možná teď lituje, že za mnou nakonec šel.

*Čvacht*

Zapadne mi noha do bláta. Tohle bylo skutečně horší, než jsem plánovala. A už se ani po Kainovi moc nedívám, protože cítím, jak začíná být z toho celého značně rozčarován. Ale vykřikovat tady do tmy, že tohle jsem nechtěla, by bylo naprosto zbytečné. Lepší bude zatnout zuby a rychle to projít. Však už to nemůže být daleko.

Jako kdyby les vyslyšel mé myšlenky a rozhodl se i tyhle výhonky naděje zadupat zase do země. Divočák, co nám zkříží cestu, nás donutí zastavit a popožene mi krev v žilách. Není to ale nic tak hrozného. Ne, dokud se bude zajímat sám o sebe a o to, kde najít něco k snědku. Kromě nás tedy. Naštěstí skutečně zase brzy zmizí v mlází a naše cesta je tak volná. Ať už vede kamkoliv.

„Napínavá… No, ještě řekni, že… Ale, dobře, dobře. Už mlčím.“ Stisknu významně rty a raději se zaměřím na to, jak se odtud dostat. Ne, skutečně se nebojím toho, že by mě tu Kain shodil do bláta. Ne tady, protože stále ještě nejsme tak úplně… sami. Ze všech stran se k nám najednou linou zvuky šustění větví a sem tam nějaké to pochrochtnutí. V té husté tmě je to poměrně… děsivé. Být tu Kain s nějakou jinou, obyčejnější, dívkou, asi už mu tu hystericky křičí, ale tak nějak mě přešla chuť na to bystře poukázat. Vlastně mě přešla chuť tak nějak mluvit celkově.

♬♬♬♬♬

„Heh, no možná bych měla…“ Ale ani jako on větu nedokončím. Ty zlověstně zvuky se totiž přiblíží natolik, aby… „…Tyhle jsou nějak větší.“ Hlesnu skřípavě, když se můj pohled upře na skupinu prasat, která skutečně vypadají v té tmě podivně… obrovsky. Sem tam se v těch pár zbytcích měsíčního světla zalesknou výhrůžně jejich černé oči a mně dochází, že máme problém. Ten bílý záblesk v houštinách také neznačí nic dobrého. V lese toho moc bílého není. Snad jen květiny…. A kosti.

„A sakra.“ Špitnu při tom pohledu. Prasata žerou vše. Lidé si často myslí, že jsou to líná a nemotorná zvířata. Ale já je v lesích kolem panství měla možnost poznat i jinak. Dokonce jednou jsem viděla, jak stádo prasat odlovilo čerstvého koloucha. Koordinovaně, jako smečka vlků. A co s ním pak provedli… To šlo velmi rychle.

Srdce se mi rozběhne o pár rychlostí rychleji a jen potáhnu ostře vzduch do plic. Je to nakonec Kain, kdo z nás promluví jako první a já… Ne, na tohle skutečně nemám co poznamenat. Teď už není čas na žerty. Udělám krok zpátky, abych ucítila, jak mě Kain postrčí ještě důrazněji dopředu a já tak trochu klopýtnu na něčem… oblém, kluzkém.

*Křup*

Ten povědomý zvuk se mi vůbec nelíbí. Ne, to nebyla větev. Letí mi hned hlavou, zatímco se můj pohled automaticky skloní k zemi, na které… Syčivě se nadechnu a rozevřu doširoka oči, když uvidím, svou překážku na cestě. Nikdo mi nemusí říkat, co to je. Lebka… Lidská lebka. Jen na moment zamrznu na místě, než se otočím po Kainovi. Ještě pár kroků obezřetně zacouvám, ale… Ale oni o nás stejně vědí!

„Pryč!“  Syknu naléhavě na svého společníka a prudce se odrazím, abych vyběhla společně s ním pryč. Ne, nehodlám ho tam nechat, ale tady snad nebude ani chvíli váhat a bude chtít odtud zmizet stejně jako já.

Vyběhneme. Tmou a hustým porostem. Pryč odtud. Pryč od té skupiny prokletých lidožravých prasat! Běžím. Kmeny stromů se kolem nás míhají jako tiší svědci blížícího se konce. Kolik toho už tady musely ty stromy vidět. Co všechno se tu stalo?! Proplétám se mezi větvemi, ale teď už jim tak neuhýbám. Spíše se snažím držet směr a především mít alespoň nějaký přehled o našem okolí. Jestli vidím Kaina… Ano, tam je. A jestli naopak nevidím někde ty zatracený divočáky. Ne, zatím ne.

*Čvacht*

Opět mi zajede v jednom místě noha nečekaně hluboko do bahna, až ztratím rovnováhu a dopadnu s vyheknutím na všechny čtyři. Kolena dopadnou do měkkého a mezi prsty ucítím chladné mazlavé bahno. Ne, nezastavuji ale, rychle tahám nohu z bahnitého vězení a zase se zvedám. Je to jen zdržení. Malé zdržení. Obezřetně se rychle rozhlédnu, než vyběhnu. Šlehání větví a pichlavé tahání maliní už ani nevnímám nehledě na to, jestli to odnese zrovna oděv a nebo i kůže. Ne teď. Srdce mi buší jako o závod a běžím… vlastně se stejným nasazením. Snažím se ale nepanikařit. Pravidelně dýchat. Vnímat své okolí a být připravená v mžiku jednat, pokud by to situace vyžadovala. Dávám si také dobrý pozor na to, abych tu někde za sebou nenechala Kaina a drželi jsme se pospolu.

Tedy…

...Pokud mě tu nenechá on.

Elzbieta

„Mám chtít vědět, jak by to vypadalo, kdyby se to zvrtlo víc než jen trochu?“ utrousí Kain, zatímco se prodíráte hustým podrostem sveřepě vpřed. Tedy, spíše ty a Kain prostě jen jde za tebou, čehož momentálně hořce lituje. Nepochybně v duchu – ovšem po chvíli se přestává krotit a dává najevo svoji nespokojenost i nahlas.

Tohle opravdu není lehký terén. Za denního světla by bylo protivné lézt něčím takovým, ovšem v noci, kdy ani pořádně nevidíte, kam vlastně šlapete to je přímo vražedné. Ozývá se křupání větviček, čvachtavé zvuky došlapů do bahna a sykání i klení se občas prolne i se zvukem trhající se látky. Sama cítíš, že jsi to párkrát úplně neodhadla a na kůži tě pálí hned několik šrámů a tenký ranek. Jak je na tom Kain se můžeš v té tmě jen dohadovat, ale dokážeš si živě představit, jak asi budete vypadat, až se vám podaří se z remízku vymotat.

„… že se cesty přeceňují? Dobře, promluvíme si o tom znovu až tě vyválím v blátě, hm?“ nadhodí Kain a vlastně v tu chvíli se nedá úplně odhadnout, zda to myslel vážně nebo ne. I když zrovna jemu bys věřila, že to myslel smrtelně vážně.

„Osud… Ne, ne, na osud tohle nesváděj,“ Kain s tebou dle všeho dokonce ani trochu nesouhlasí a začínáš z něho mít pocit, že opravdu příliš nebaví. Zvláště, když mu zajede bota do bahna a vzápětí si všimne, že v remízku nejste tak zcela sami.

Mlází se třese na znamení toho, že se k vám něco blíží a zajíc nebo ježek to rozhodně nebude. Ne, tohle bude větší a zejména těžší. Mnohem těžší. Hlavou ti letí nepřeberné množství variant toho, co se k vám asi může blížit. Něco z toho zní šíleně i tobě samé, ovšem v té nepříjemné tmě a uprostřed zamokřeného remízku by mohlo být možné snad všechno. Zvláště po tvých nedávných zážitcích…

Kain vydechne – dost možná úlevou, když se před vámi vynoří z keře temná silueta středně velkého divočáka s úctyhodnými páráky čnějícími z tlamy ven. Tohle by mohlo bolet, pokud by se kňour rozhodl se s vámi začít poměřovat. Z posledních let jsi měla s divokými prasaty hned několik zkušeností, když jste je lovili v lesích kolem sídla.

„… zklamaná?“ ušklíbne se Kain, ovšem i nadále se nehýbe a jen pozoruje kance, který se kousek od vás zastavil. Ozve se zafunění, jak zavětří a vzápětí s chrochtnutím zaboří rypák do země. Ozve se i chroupnutí, jak se mu podařilo ze země zřejmě dostat něco, co by mohl okamžitě slupnout. Naštěstí se na místě dlouho nezdržuje a stejně nečekaně jako se objevil, tak i zmizí v houštinách. Nicméně když se podíváš na místo, kde prase předtím rýplo čenichem do země, zahlédneš tam něco… Bílého. Dlouhého. Vypadá to jako… Kost…?

Kain po tobě střelí pohledem. „Napínavá? Já tě vážně v tom bahně vyválím…“

Brzy ti ovšem začne docházet, že tenhle divočák rozhodně nebude v remízku mezi poli jediný. A podle zvuků, které se kolem vás ozývají… Jich nebude jen pár. Přeci jen divoká prasata žijí ve skupinách, které nebývají zrovna malé. A vy jste jednu z nich právě vyrušili z bahenní koupele. Naštěstí není jaro a nehrozí vám tak pronásledování bachyněmi chránícími své mladé, ale… Ale ani tak to není příjemné. Stejně jako myšlenka toho, že šplháte na jeden z těch stromů ve vašem okolí. Listnáčů je zde jen pár, zbytek tvoří zejména smrky, není tak moc z čeho vybírat.

„Jo, obojí běžně tahám po kapsách, jen dneska jsem vyrazil na lehko, abych tě nevyděsil,“ zamručí Kain polohlasně v odpověď. „Dobře, dobře…“ tak trochu zaváhá, když se ho zeptáš, kam teď. „Myslím, že bude nejlepší…“

♫♪♪♫

Nedořekne to. Chrochtání i funění se nepříjemně přiblíží a tentokrát se v dohledu vyloupne těch zavalitých siluet hned několik, a že ten kňour předtím oproti nim vypadal drobně.

„… takže…“

Zaryčení, které se ze tmy mezi smrky ozve nezní ani trochu přátelsky.

„Zpátky, stejným směrem. Hned,“ vyhrkne o úder srdce později Kain a prostě tě strčí před sebe.

V ten stejný okamžik, když ovšem došlápneš na zem se ozve hlasitý praskavý zvuk, jak ti něco křupne pod nohama. Vzdáleně to připomíná lupnutí, které se ozve, když někdo došlápne na šnečí ulitu. Nebo skořápku? Něco... Tvrdého a dutého zároveň. Ten zvuk se nedá ignorovat, stejně jako nepříjemný pocit, který z toho všeho máš. A nejen ty podle toho, jak sebou Kain trhne.

Stačí krátký pohled dolů…

Ze země se na tebe šklebí část lebky zabořené v tom bahně. Lebky, do které jsi šlápla. Lidské lebky.