Andor.cz - Dračí doupě online

Jen pro ten jeden den

„Hmm, nechci ti brát iluze, ale víš, že tohle není jen na tvém uvážení, že?“ Odrazím jeho rýpnutí bez většího zaváhání. Ne, tento typ poznámek mě nechává naprosto klidnou. Pokud nebudu na něco chtít odpovědět, tak prostě neodpovím. Není na tom nic složitého a jistě si to uvědomuje i Kain. Tak snadno se do této pozice vmanipulovat nenechám. Stále to beru však jen jako žert. Být to totiž myšleno jinak… Hmm, ne je to jen žert. Na tváři zašimrají jeho vlasy a já se jen lehce pousměji. Teď na něj skutečně nemusím vidět, abych si dokázala představit, kde tak asi zrovna je.

Nenakláním se však k němu blíže, protože i tak je třeba se soustředit na další kroky. Možná jsme trochu zvolnili tempo, ale nezastavujeme. Navíc to už dojde na tu velkou a významnou otázku, která vyžadovala i vlastní předehru. Moje povytažené obočí jasně naznačuje má velká očekávání, která tímto vyvolal. Samozřejmě jako pravděpodobnější vidím to, že jde jen o další žert, který mě má udržet na špičkách.

Vyčkávám proto tedy tiše, než zazní ta otázka. Nebo možná dvě? V první chvíli mě napadne to odbít něčím lehkovážným, nic neříkajícím. Ale pak ta slova zase spolknu. Možná je na čase aspoň na chvíli přestat hrát tuhle neosobní hru. Zůstanu proto ještě těch několik dalších kroků tiše. Zamyslím se a…

A jsme v cíli. Slyším kolem jen tiché zvuky přírody a je mi jasné, že budeme na nějakém místě dál od Cziernowody. Ani jsem nečekala nic jiného. Poslední část cesty a travnatý terén to jasně naznačovali. Ruka mi automaticky začne stoupat k šátku, abych se ho zbavila a mohla se podívat na místo, které Kain shledal jako vhodné. Náhle ale ucítím jeho prsty, které se kolem té mé otočí. Ne, nepřetahuji se s ním. Jen natočím opět tvář směrem, kde asi tuším, že by mohl stát.

„Asi chceš prvně tu odpověď, že?“ Spustím svou ruku tedy zase zpátky a nechám si šátek na očích. Alespoň pro tuto chvíli. Těch pár okamžiků navíc ve tmě už nic nezmění. Nadechnu se a… posbírám v hlavě těch pár rozuteklých slov.

„Hmm, asi v tvých očích musím vypadat trochu jako sebevrah nebo někdo, kdo se vrhá do problémů po hlavě, že? No, možná na tom něco trochu bude… Nebudu lhát. Ale ne, běžně tohle nedělám. Vlastně… Tohle nikdy nedělám.“ Povzdechnu si. Jak to mám vůbec říct?

„S cizinci se běžně nepotkávám. Prakticky nikdy je nepotkávám. A… A i kdyby. Neřekla bych, že ty budeš běžný cizinec. Možná něco na těch slovech o nejzajímavější osobě v Cziernowodě bude nakonec platit i pro tebe, hmm? Ostatně, komediant nejsi. To už vím moc dobře. I když herecký talent ti nechybí. To ti musím přiznat. Umíš číst, dvorská etiketa se u tebe také nezapře. Tedy, když chceš. A nejsem tu také jediná, kdo má za sebou nějaký ten výcvik, jak si trefně poznamenal. A tím nemyslím jen ten bojový… Na tom náměstí si měl viditelně nade mnou navrch. I když tedy… tohle nebyla zrovna má oblíbená disciplína, takže to neber hned jako obdivnou pochvalu.“ Zašklebím se, uhnu pohledem a zamyšleně si povzdechnu.

Takhle ve tmě šátku je to možná snazší si skládat myšlenky dohromady a prostě je vyslovovat nahlas. Popisovat tu stále nedokončenou mozaiku, kterou jsem si za ty chvíle s ním v hlavě poskládala. Nevidím, jak se tváří. Ale je mi jasné, že jsme na hony daleko od všech zvědavých uší. Je to chvílemi skoro jako kdybych tu byla jen já…

„Ale tohle je vedlejší. Nemyslím si… Nemyslím si, že jsi zlý člověk. Takových pár znám, ale ty se mi nezdáš jako oni. To je hlavní. To zrzavé děvče, Malwína, tě má ráda. A určitě to nebude jen kvůli tomu, že si jí koupil tři kůzlata. Stejně tak si mi párkrát už nezištně podal pomocnou ruku, i když si nemusel. Třeba v tom hostinci včera? Nemusel si to dělat. Nemusel ses do toho zaplétat. Nic si o mně nevěděl a nic si tím nezískal. Stejně tak celá ta záležitost s Bartelem. Kdyby si chtěl, ty informace z něj dostaneš sám. Nepotřeboval si mě k tomu. Samozřejmě… Všimla jsem si…“ Protáhnu zamyšleně ta slova a udělám pár zamyšlených kroků vpřed tentokrát už bez jeho opory a sama.

„.. Jak ses mi párkrát snažil naznačit, že to, co dělám není úplně… rozumné? Jít s tebou jen tak někam? Nemysli si, vím to. Ať už jde o to, že tě pořádně neznám, tak také ještě hůř o to, co mě po tomhle dost možná čeká za trest, ale… Ale je mi to jedno. Je to moje rozhodnutí. Jen moje.“ Semknu rty a ve tváři se mi na těch pár vteřin usadí vzdorovitý výraz, než se ohlédnu přes rameno snad ke Kainovi, ačkoliv si nejsem zcela jistá, kde teď zrovna stojí.

„Kdyby si měl jeden den… Jeden den na to dohnat ztracené roky, které tě někdo proti tvé vůli držel… no, pryč od toho všeho. Mimo tenhle svět. Tak by si snad neriskoval? Než.. než budeš zase zpátky? Nechtěl by si toho zažít co nejvíc? Nehledě na to, že se možná ošklivě spálíš? To už k tomu ostatně také patří, a já se s tím vypořádám jako vždy, pokud na to dojde. Nebylo by to poprvé… a ani naposled.“ Pokrčím ledabyle rameny, ačkoliv je pro mě ve skutečnosti těžké o tom mluvit. Opravdu jsem si nemyslela, že budu své osobní motivace vysvětlovat zrovna jemu. Ale včera jsem si ani nemyslela, že s nějakým takovým hejskem vůbec ještě nějak zapovídám, takže… Ne, nebyla jsem dobrá v odhadování sledu událostí.

„Litovat toho ale nebudu. Ať už to dopadne jakkoliv. Nikdy jsem nelitovala… Ani, když jsem se rozhodla dříve… Hmmh, párkrát opravdu… ne zle, ale tak, že to nedopadlo vůbec dobře.“ Potáhnu noční vzduch do plic a narovnám se. „Na to mám trochu talent.“ Dodám tiše, avšak bez špetky hořkosti v hlase, která by se tam dala očekávat.

Kazandra

Srdce se ti rozbuší, když se Tobiasz přesune za tvoje záda a přiklekne si k tobě, aby ti mohl povolit provaz, který by měl pevně svírat zápěstí. Zjistí to. Dojde mu, že jsi měla celou dobu ruce volné a… A co? Že jsi to na ně hrála? Zarazilo by ho to? Vytušil by, že tohle celá má být jen… Past? Nevíš a vlastně si ani nejsi jistá, zda vůbec máš na něco takového prostor. Nesmíš zklamat mistra. Věří ti, že zvládneš svoji část plánu. Nemůžeš to pokazit. Zkrátka… Nemůžeš.

Rozhodneš se tak během okamžiku. Jakmile ucítíš, že je Tobiasz jen kousek od tebe společně s teplem sálajícím z jeho rukou, kterými se natáhne po tvých zápěstí, rychle se pohneš. Hlavou trhneš prudce dozadu. Ten pohyb sice nebude mít takovou razanci jako kdybys mu chtěla dát klasickou hlavičku, ani si nemůžeš být jistá, kam přesně ho pustíš – ale to nevadí. Potřebuješ ho rozptýlit. A na to stačí občas i ledabylé plácnutí dlaní přes oko, natož tohle.

Tobiasz polekaně vykřikne, jak se tvé temeno bez varování setká s jeho tváří. Máš pocit, že jsi ho trefila spíše do zubů než do nosu, který by byl lepším cílem. Ucítíš bolest, která ti prošlehne hlavou, ale to nevadí. Nic to není. Zároveň s tím totiž pustíš provaz a škubneš rukama od sebe, aby ses osvobodila. Tobiasz se od tebe polekaně odtáhne. Chyba. Správně měl udělat opak. Ale neudělal.

Dá ti to prostor se k němu natočit, nohy přitáhnout blíže k tělu. Jednou rukou se zapřeš o jeho rameno, abys udržela rovnováhu a nikam nepřepadla, zatímco druhá sbalená v pěst vystřelí vpřed. Jednou. Dvakrát. Ozve se tupý zvuk nárazu, jak se kloube střetnou s jeho lícní kostí a jednou sklouznou směrem k oku. Zůstane ti na nich krev. Vše se ti v tu chvíli rozmaže, jak převládne instinkt nad rozumem. Tohle je skutečné. Žádná hra. Chtěli ti ublížit. Hodně ublížit. Tobiasz se po tobě ožene a chytí tě za vlasy, ty ho od sebe ovšem prudce odstrčíš. Zabolí to, jak mu mezi prsty zůstane hrst tvých černých kadeří. Přepadne ovšem na zem, tvář má od krve.

Křičí. Na tebe. Na… Na Jacka.

„Chyť ji kurva!“ prořízne prašný vzduch stodoly jeho hlas zkreslený bolestí, zatímco se sbírá ze země. Zbraň jsi z něj v té rychleji nenašla a ani žádnou nevidíš ve svém dosahu. Za to Jacka ano. Mladík se tě pokusí chytit za nohy. Za ten provaz, co ti pevně stahuje kotníky k sobě. Vlastně se mu to i podaří – nebo ho aspoň necháš, aby si to myslel, než se v další chvíli svaly ve tvém těle stáhnou a zase vymrští. Prudce vykopneš oběma nohama vpřed, abys ho nakopla. Zásah. Přímo do kolene.

Jacek se zapotácí, jak mu noha vypoví službu.

„Ty… Ty… Tohohle budeš litovat!“ Tobiasz už stojí na nohou. Ale nejde k tobě. Ne. Místo se přesune k jednomu z trámů, aby z něj sundal něco, co jsi do teď neviděla. Vidle. Hroty jsou olezlé rzí a jeden z nich je zlomený.

Dochází ti čas.

Musíš si osvobodit nohy, ale… Ovšem tvojí jedinou šancí je povolit uzel vlastníma rukama. Stihneš to? Ne… Musíš, prostě… Musíš se odkulit z Tobiaszova dosahu, když se po tobě těmi vidlemi bez zaváhání vztekle ožene. Je mu jedno, jestli tě zraní. Jak moc. Vidíš to na něm. A taky si palčivě uvědomuješ, že tohle může dopadnut špatně, pokud ho neodzbrojíš. V tu samou chvíli zahlédneš koutkem oka rychlý pohyb. Jacek? Kdo jiný. Pořád tu byl a…

… vzduchem se něco rychle mihne. Přímo nad tvojí hlavou. Ozve praskavý zvuk nárazu a do všech stran se bez varování rozletí dřevěné třísky. To, když Tobiasze nad tebou zasáhne staré letící vědro a zasáhne ho do hrudi tak silně, že mladík sletí na zem a sípavě se rozkašle.

Stačí ti jediný pohled za sebe, abys zjistila, co se stalo. Werther. Jeho silueta se tyčí proti otevřeným vratům stodoly, zatím tlumená oranžová zář dvou malých luceren osvětluje jeho tvář a vykresluje za jeho siluetou pokřivené temné stíny. Zaslechneš tiché sípání a přidušené lapání po dechu. To Jacek, který se kroutí na zemi a snaží se odtlačit mistrovu nohu, zatímco mu Werther stojí na krku a čím víc se mladík brání, tím více váhy na ni přenáší….

Elzbieta

„… já si s tebou ty boty snad vyměním,“ poznamená Kain pobaveně, když mu připomeneš stav svých bot. Ne, skutečně se na to nedá zapomenout, zvláště když kráčíte navlhlou mokrou trávou, která tomu rozhodně nepomáhá, ba právě naopak. A až příliš živě si dokážeš představit, jak budou za dalších pár hodin asi vypadat tvoje nohy – a moc pěkný pohled to nebude. Ovšem tohle všechno je nyní daleko, ukryté kdesi za příkrovem tmy, kterou nyní kráčíš neznámo kam s cizincem po svém boku.

Po tvé další odpovědi nastane chvíle ticha, jak zřejmě Kain rozmýšlí nad tou svojí. „Netvrdím, že je na tom něco špatného. Jsem nadšenec do… Nových zážitků,“ odpoví ti nakonec. „Mám pocit, že s tebou se snad ani nejde nudit, hm?“ obrátí to proti tobě, ale zní to spíše jako konstatování než otázka.

Ujdete dalších pár kroků, než se Kain nadechne k té trochu zvláštní žádosti, zatímco se k tobě skloní. Poznáš to z toho, jak blízko tebe jeho hlas náhle zazní.

„Jistě, jako každý muž s dobrými mravy se nejdříve dívky ptám na svolení,“ opáčí lehce, jakkoliv jeho hlas v jedné chvíli zakolísá. Nakonec se mu tvého svolení dostane, avšak s jistou výhradou. Cítíš, jak se k tobě za chůze ještě více nakloní, až tě na tváři krátce zalechtají jeho dlouhé vlasy, které si nechal pro dnešní večer rozpuštěné. „Tak právo neodpovědět? To si ještě budu muset promyslet,“ trochu tě popíchne, ale najednou je těžké rozlišit, zda to myslí jako žert nebo mluví zcela vážně.

„Tak tedy…“ odmlčí se a ticho se protáhne v dramatickou pauzu. Jako by to dělal schválně. Tedy… Jsi si celkem jistá, že to schválně dělá. Zcela jistě si tě tady jen nestydatě dobírá a vytasí se nakonec s nějakou hloupostí.

„… běžně tak důvěřuješ cizincům nebo jsem jen já něčím výjimečný?“ zeptá se tě a v hlase mu namísto smrtelné vážnosti zaznívá především zvědavost a upřímný zájem. „Nebo si prostě jen věříš, že se ti s tvým výcvikem nemůže nic stát?“ doplní tu otázku o třetí možnost.

Uděláte ještě několik kroků, než se náhle zastavíte a cítíš, jak se od tebe zase vzdálí, jak se narovná. „Tak… A jsem tady,“ oznámí ti, dost možná ti skočí do řeči, když se akorát nadechuješ k odpovědi. Avšak pokud by sis v té chvíli chtěla stáhnout šátek z hlavy, chytí tě bez varování za ruku a zastaví tě v tom pohybu.

Cítíš ten studený noční vánek otírající se o tvář a proplétající se vlasy, stejně tak slyšíš tiché šumění listů ve větvoví stromu či stromů, u kterých musíte stát. Zcela jistě nejste ve vesnici a vlastně ani si nejsi jistá, jak daleko od Cziernowody můžete být. Kráčeli jste trávou, nezakopávala jsi o žádné kořeny či větve, neslyšela jsi pod nohama šustit listí, takže v lese zcela jistě nejste. Dle toho, co jsi viděla při vaší cestě, budete spíše na nějakém otevřeném prostranství… Snad pastvině? Nebo na jedné z těch luk kolem polí…

Sami uprostřed ničeho.

Kazandra

To, co v první chvíli vypadá jen jako opravdu nepovedený krutý žert se nakonec změní ve skutečnost. Kroky mladíků se od tebe vzdalují tak dlouho, dokud ti nakonec úplně nezmizí z doslechu a ty zůstaneš… Sama. Leží na zemi, v mokré trávě, listí a polámaných větvičkách. Není to příjemné, z vlhké líny stoupá lezavý chlad, který se sem plazí i směrem od jezera a ty jsi mu vydaná napospas. Kabát, co by tě zahřál je nenávratně pryč. Ale i nyní se můžeš utěšovat tím, že to není nic… Zase tak nového. Zima a nepohodlí, i na to se vás mistři snažili připravit. Snad jen kdyby kolem tebe nelezla ta všemožná drobná havěť…

Doléhá sem hudba, zpěv a výskot z náměstí, oslavy se zřejmě skutečně začínají rozjíždět. Sem tam zaslechneš prasknutí větvičky či zašramocení v trávě či rákosí kolem břehu, avšak nikoho nevidíš. Ze svého místa máš vlastně výhled tak leda do korun stromů tyčících se nad tebou, skrze které prosvítá noční obloha. Slyšíš i tichý šum větru proplétajícího se listovím… Ale jinak nic.

Jiná dívka by byla na tvém místě jistě k smrti vyděšená. Tohle je opravdu krutá lekce. A značně nepohodlná. Provaz ti příliš neumožňuje změnit pozici a ten šátek má podivnou nepříjemnou pachuť. Ovšem… Ty nejsi jen tak nějaká dívka. Ten čas nevěnuješ marným prosbám ani modlitbám či vystrašenému vyhlížení Tobiasze, ale snaze povolit provaz stažený kolem zápěstí.

Není to zrovna příjemná kratochvíle. Mokrý provaz dře při každém pohybu o kůži a je ti jasné, že ti tam po něm s takovou zůstanou rudé odřeniny a dost možná i spáleniny. Tedy… Ne možná. Určitě. Rameno a bok jsou nakonec tvým nejmenším problémem. Nakonec se ti provaz přeci jen podaří uvolnit, ovšem poté nastane problém… Povedlo se ti to až moc. Pokud budeš chtít dál hrát bezbrannou oběť, musíš tomu sama pomoci a lano částečně sevřít v dlani tak, aby působilo stále napnutě. Tohle… Tohle už tě bude bolet více, protože musíš více zatínat svaly a vynaložit i vlastní úsilí. A pak nezbývá než doufat, že si toho nikdo nevšimne.

A čas běží…

Možná tam ležíš hodinu. Možná dvě. Čas se odhaduje špatně. Skoro to až vypadá, že na tebe všichni zapomněli a zůstaneš tu do rána. Za jiných okolností by to byla ta lepší varianta, nyní… Ovšem máš štěstí. Nakonec zaslechneš opět… Kroky. Smích. Mládenci se zřejmě dobře baví a mají dobrou náladu. Dokonce… Velmi dobrou.

„Ale, ale, ale… Tys tu na nás počkala. Hodná holka. Chyběli jsme ti?“ jako prvního uvidíš Tobiasze, který se k tobě bez skrupulí skloní a dotkne se tvé tváře. Působí, že něco vypil, ale nebylo toho dost na to, aby nad sebou ztratil kontrolu.

„Hm, však brzy bude moci ukázat, jak moc jsme jí chyběli,“ ušklíbne se pobaveně Timur, kterého dříve zaslechneš, než uvidíš. Nakonec jsou tu opět ti tři. Valeka ani Urbana nikde nevidíš a nezbývá než doufat, že na vás někde nečekají. I tak… Jsou tři. Ne, s tím jsi nepočítala.

Nikoho tvůj názor na věc nezajímá, ovšem dobrá zpráva – ani nikdo nekontroluje tvoje pouta. Tentokrát tě zvedne ze země Timur s Jackem. To brzy Timur zřejmě myslel vážně. Nesou tě mezi sebou, zatímco obezřetně kráčejí tmou, krytí stromy a keři kolem jezera. Ne, skutečně vás tady nikdo neuvidí ani nenachytá. Nemají namířeno ani přímo do vesnice, jako spíše za ni. Není to úplně kousek cesty… A už vůbec ne příjemné cesty. Baví se mezi sebou jako by… Nic. O oslavách. Plánech na zítřek. Řeč sklouzne i k tobě, a to už se vůbec neposlouchá snadno. Padne pár náznaků, několik oplzlých poznámek, když se ve svém hovoru zaberou do tématu, jaké tvary se asi ukrývají pod tvými šaty a k tvým možným zkušenostem. Na těch ostatně tolik nezáleží, jsou více než ochotní tě mnohému za dnešní noc naučit.

Pak spatříš i cíl vaší cesty. Stojí kousek za vesnicí… Na pastvině. Z dálky slyšíš cinkání zvonečků. Snad ovce? Krávy? Vypadá to jako malá stodola, která má už svá nejlepší léta za sebou. Zastaví se před ní a shodí tě na zem před vraty jako bys byla pytel ovsa, a ne živý člověk. Uvnitř stodoly zaplanou dvě světla, která ten zaprášený prostor osvětlí do příjemného šera.

„Tak jo, hm, Jacku, pomoz mi,“ houkne Tobiasz. „Tady ji pověsíme,“ dodá vzápětí, ale to už tě opět zvedají ze země. Jen aby tě přenesli kousek dovnitř a opět položili – nebo spíše posadili. Kam tě chtějí pověsit ti je hned jasné – přes jeden z trámů je přehozené lano s železným hákem.

„… hm… Co…“ zaslechneš tlumený hlas Timura, který nešel za vámi dovnitř, ale zůstal před stodolou. V tu chvíli jeho hlas ovšem prostě… Utichne. Zřejmě si ale jediná, kdo si toho všiml, protože pozornost Tobiasze a Jacka máš jen a jen ty.

„Doufám, že nejsi stydlivé děvče, Kazandro. Ale… Nemusíš se bát. My ti s tím odhazováním ostychu pomůžeme,“ dozvíš se od Tobiasze, který se k tobě skloní, aby ti… Aby ti povolil pouta na rukách. Na tohle je budeš potřebovat svázané před tělem. A tobě je jasné, že je jen otázka pár vteřin než si všimne, že uzel je více než povolený i bez jeho přičinění.

Za hranice

Jen zamítavě potřesu hlavou na jeho otázku, zatímco mi uvazuje látku kolem očí. Nebojím se. V tom mu nelžu. Jsou jiné, horší věci, kterých se bojím a procházky po vesnicích a jejich okolí to skutečně nejsou. Ať už se zavázanýma očima nebo ne.

Avšak pokud by se zeptal, zda jsem z toho nejistá, tak by to už bylo něco jiného. Samozřejmě, že jsem. Dnešní den dává mým nervům skutečně zabrat a tohle celé je pro mě naprosto nové. Už jen to, že nejsem za zdmi panství mě vytrhlo z toho každodenního stereotypu, který i přes svou nudnost nabízel i určitou… jistotu. Ne, pocit bezpečí ne. Ale věděla jsem alespoň, na čem jsem. Zato tady s Kainem? Je to skutečná improvizace.

Pak už ale vyrazíme. Dle utichajících zvuků skutečně nemíříme na náměstí, jak jsem si myslela. Ostatně tam by naše podivná dvojice jistě vyvolala nejedno pozdvižené obočí a možná i pár otázek. O zrak jsem sice přišla, ale stále mi zbývají jiné smysly. Ty však zaplňuje mé nejbližší okolí, tedy já. Slyším své bijící srdce a vnímám i svůj dech, který přeci jen nabral něco na rychlosti, a to nejenom díky svižnému tempu. Pod podrážkami bot křupou kamínky i hlína. Zatím je zem tvrdá a zdá se, že mě snad Kain vodí po Cziernowodě. Zatočíme tolikrát, že už minimálně poslední tři zabočení opravdu netuším, jakým směrem jdeme. A nejsem si jistá, zda to ví i sám Kain. Možná by si to vysloužilo i nějakou nejapnou poznámku z mé strany, ale mlčím. Soustředím se raději na své kroky a alespoň to něco z vjemů, které ke mně z okolí proniknou.

Neskromně musím přiznat, že se v tom pohybu posledu postupně zlepšuji. Ne, nedělám to poprvé, ačkoliv tréninky ve Společenství se s tím nedaly tak úplně srovnat. V lecčem byly náročnější. Volch byl v podobných ztíženích, které před nás servíroval, někdy až nezvykle vynalézavý. Ne, že by mě to tehdy trápilo. Stačilo se držet toho šedého průměru. Snažit se… No, tak aby se neřeklo. I kdybych to dost možná zvládla i líp, nestálo mi to za to. Co z toho? Vyčnívat znamenalo jen problémy a na falešné pochvaly jsem nevěřila. Ne, když uměl stejně rychle následovat mnohem horší trest.

Vše mi po ty roky v rámci možností vycházelo. Volch mě nechával být a podobně i ostatní mistři. Dokud nevěděli, že nezvládnu víc, bylo vše v pořádku. Na co bičovat chromého koně? Otázkou ovšem je… Jak to bude teď?

„Hmmmh.“ Uteče mi podobně jako Kainovi tiché zamručení, které ale nemá s naší cestou nic společného. Ale to už si všimnu, že nějakou dobou kráčíme travou. Na moment jsem se nechala unést opět někam jinam. Teď už jistě budeme mimo hranice, které mi vytičil Werther.

„Pocit...?“ Zopakuji trochu překvapeně jeho otázku. Přišlo to tak zčistajasna do toho ticha, že mě lehce zaskočil. „Noo… Studený.“ Cukne mi koutek nahoru. Ne, na mokré boty jsem skutečně nezapomněla a ani jen tak nezapomenu. Na rozdíl ode mě ale Kain zněl zvláštně vážně. Natočím k němu zvědavě tvář, ale samozřejmě nevidím nic než černo. Jen nad hlavami nám šumí vítr v korunách stromů a zem se zdá, že se postupně zvedá. Tak přeci jen mě vede na nějaký kopec?

Jeho zamyšlený tón mě donutí nakrčit čelo. Je to pro něj nové? Hmm, kdyby věděl, co všechno dnes bylo nové pro mě. Vlastně celý tenhle den byl jako jedna šílená jízda.

„Tak na tom není přeci nic špatného? Alespoň tu dnes nebudu jediná, která si odtud odnese nové zážitky. A vůbec… Aspoň se určitě tak nenudíš.“ Prohodím o poznání veseleji, než zněl před tím Kain. Neujdeme toho ale moc, než můj společník opět promluví.

Automaticky natočím hlavu lehce po směru jeho hlasu, který zní o poznání blíže. Ta otázka je zvláštní, ale nejspíš jde zase o nějakou hru či žert. O co jiného by šlo?

„Opravdu se mě ptáš na svolení? Však už si mi jich dnes položil snad… no hodně. Jaký rozdíl udělá jedna další?“ Podotknu bez jakéhokoliv stínu v hlase.

Elzbieta

 „… výborně, takže můžu být z nás dvou já ten, kdo si zlomí kotník? Celkem osvěžující změna,“ utrousí Kain v reakci na tvoji zmínku korunovanou záhadným úsměvem, zatímco po tobě sklouzne pohledem, jakkoliv nic dalšího už nedodává. Poté už přistoupí k důvodu, proč jste zde zastavili. Zaváže ti ten pruh látky přes oči a tobě přibude další drobný detail vytvářející poněkud nesourodou mozaiku, která se pomalu utváří kolem toho neznámého mladého muže.

„Osud vždy ví, co dělá. A zároveň nemá tušení… Ironie, že? I když ano, zrovna v tomhle si je osud celkem jistý. Pořád se nebojíš?“ nakloní se k tobě a kolem ucha ti proletí jeho škádlivé zašeptání. Vzápětí ti jako by nic nabídne rámě, přesně jak se sluší a patří od správně vychovaného mladého šlechtice. A ty jej jako slušně vychovaná mladá dáma přijmeš. No ano, dnešek je svým způsobem plný ironie.

Kain se krátce zasměje a působí to, že náhodní kolemjdoucí jej vůbec netrápí. „Budeš to chtít i s pikantními detaily, předpokládám,“ prohodí vesele, ovšem to už kráčíte vstříc neznámu.

Rychle se vzdalujete halasu z náměstí – tentokrát doopravdy. Hudba a výskot pomalu utichají, až si najednou uvědomíš, že nic z toho neslyšíš. Zato si ovšem o to zřetelněji uvědomuješ zvuk vlastního dechu, srdce bijícího v hrudi a vašich kroků. Skrze tu zvláštní noční melodii je těžké vnímat cokoliv dalšího. Jdete natolik svižně, že je dokonce obtížné se soustředit na něco více. Sem tam do toho pronikne nějaké zašramocení, občas došlápneš na něco, co ti vydá pod podrážkou ostrý zvuk. Jednou z dálky zaslechneš i pronikavý vřískot koček.

Několikrát zatočíte, možná až mockrát. Může ti připadat, že tě Kain prostě jen vodí po vesnici, a dost možná by tě tohle moc nepřekvapilo. Sem tam zaslechneš od Kaina i tiché „hm“, které obvykle následuje další odbočka. Párkrát i zaznamenáš, že kráčíte trávou, a ne po ulici či vyšlapané cestě jako by tě snad vzal mezi domy. Nakonec jeho ostré tempo nezvládáš tak špatně. Jakmile tomu přivykneš, jde to vlastně samo a tvůj krok se stává nečekaně jistým. Není pro tebe ani problémem ustát kdejaké to škobrtnutí i bez toho, aniž bys hned zatínala prsty do jeho rámě a přenášela na Kaina větší část své váhy. Nakonec to nebylo o nic těžší, než když vám při šermu podobnou věc provedl už několikrát Volch. Oproti boji poslepu tohle opravdu bylo… Nic.

Až nakonec cesta pod tvýma nohama opravdu zmizí a nahradí ji už jen tráva rostoucí v zemi v divokých trsech rostoucích v mírně stoupajícím terénu. Stejně tak ti náhle dojde, že slyšíš šumění větru ve větvích stromů, ten tichý neurčitý šum protkávající jinak dokonalé… Ticho.

„Tak jaký to je pocit? Kráčet do neznáma…“ promluví po neurčitě dlouhé době Kain. „Přiznávám, že i pro mě je tohle… Nové,“ dodá až nečekaně zamyšleně a připadá ti jako by chtěl něco dodat, nicméně… Zaváhá. Nadechne se. „Hm… Za chvíli už tam ale budeme,“ řekne po krátké odmlce již obvyklým lehkým tónem hlasu a opět se odmlčí, ovšem tentokrát… Tentokrát to není na dlouho.

„… můžu na tebe mít ještě otázku, Elo?“ vnímáš, jak se k tobě za chůze při těch slovech nakloní…

Do neznáma

„Divíš se mi? Mluvíš o výškách a já moc dobře viděla, když jsem přijížděla do Cziernowody, že tady by jeden nějakou vyšší stavbu pohledal. Takže… co zbývá? Skála anebo lézt na stromy.“ Nakrčím rty, když zmíní mou údajnou zálibu ve skalách. Ne, skutečně netrvám na takovém večerním programu, jde jen o prostou logickou dedukci.

„Eh, ne opravdu nepotřebuji fňukat nad zlomeným kotníkem a nechat se odnášet. Kamkoliv. Tohle si můžeš schovat pro jiné.“ Zaškaredím se naproti jeho rýpavému úšklebku.

„Vlastně, když už to zmiňuješ, poslední dny jsem k ošetření spíš tahala ty švarné jinochy já.“ Krátce blýsknu zuby v tajemném úsměvu a docela se zájmem sleduji, jak na tuhle poznámku bude Kain reagovat. Nelžu mu. Stačí si jen poskládat těch pár událostí, které předcházeli mému výletu sem. Byla jsem to já, kdo nakonec Lukyana i Krisztiána tahal na zpátky na nohy. Však jsem oba k té zemi také poslala. O Volchovi naopak ale raději… Ne, to sem skutečně nepatří. Více už se ale na tohle téma nevyjadřuji. Tohle byla sama o sobě dost vágní informace, ale dál by to mohlo být už nebezpečné. A jak si ji přebere Kain? No, to už je na něm.

„A navíc kapesníček na zlomený kotník? Tedy… to je velmi nepraktická romantika. Jako vystřižená z divadelního představení.“ Podotknu nakonec odlehčeně, ale to už se čas nachýlí a on mě vyzve, abych se otočila.

Ještě na chvíli zaváhám. Přeci jen… Snižuje mi to šance něco udělat. Kdyby mi chtěl ublížit, nebo mě snad zabít, rozhodně by byl moment překvapení na jeho straně. Ovšem, pokud by o něco takového stál, už měl velmi výhodnou příležitost pár okamžiků dříve. Tam ve tmě nedaleko stanů. Ne, tam jsem mu byla vydaná všanc mnohem víc. A… A co blázním?! Proč by někdo něco takového vůbec měl chtít? Hlavně klid.

Otočím se a zahledím se na zeď přede mnou. Na tvářích mě zašimrají jeho prsty a jen lehce pohnu hlavou po jejich směru. „Snad osud ví, co dělá…“ Povzdechnu si krátce, ale to už mi výhled zakryje tmavá látka. Stojím tam skoro nehnutě a cítím, jak mi ji zavazuje vzadu na hlavě na pevný uzel. Počíná si obratně. Bez zaváhání. „… Hmmh, a vypadá to, že ví.“ Uteče mi tiché uchechtnutí, které ale má jen skrýt ty rozporuplné pocity, co to ve mně vyvolává. Tohle pro Kaina také není nové. Na rozdíl ode mě. Těžko říct, k čemu se mu takováto dovednost hodila. Skutečně zrovna tohle zabíralo na ženy? Ty rozumné by to mělo naopak odradit, nebo snad ne? I když… co já o tom vím… Nikdy jsem mezi ty rozumné nepatřila. A proto tu teď stojím a mám tmu před očima.

„Ne, v pořádku.“ Potřesu zamítavě hlavou na jeho otázku. Skutečně to uvázal dobře. „No, šla bych sama, ale když se tak nabízíte Waleriane.“ Nechám se otočit vedená jeho dotykem a zaklesnu se do něj.

„Jestli někoho potkáme, budeš mi muset popsat, jak se tvářil. Tohle se tu asi běžně neděje.“ Pousměji se a zvednu tvář k místům, kde bych očekávala Kainovy oči, do kterých by mu jinak pohlédla. Teď je ale všude stále jen to… šero.

To už ale vykročíme. Jeden krok, dva. Kain přidá na rychlosti, a i já mám co dělat, abych udržela krok za těchto ztížených podmínek. Jestli si ale myslí, že to jen tak vzdám anebo budu fňukat, tak se šeredně plete. Nakloním hlavu trochu na stranu a zaposlouchám se do okolních zvuků. Jdeme zpátky mezi lidi? Ne, neřekla bych… Ne dle té cesty, která je stále více a více hrbolatá. Došlapuji lehce. Obratně. Někdy udělám pár drobnějších kroků, když se zdá, že jdeme částí s více překážkami, a naopak v místech, kde je zem alespoň na chvíli rovnější natáhnu krok. Párkrát se mi i noha zvrtne do strany, ale rychle přenesu váhu ne tu druhou. Jde to. I přes to, že tak spěchá, to jde.

Co už ale tak moc nejde, je dávat pozor na mé okolí. Jistě. Snažím se. Nakláním hlavu na tu na jednu, jindy na druhou stranu a sem tam ji i pootočím za podezřelým zvukem, když jej k nám noční vzduch donese. Ne, tentokrát nemluvím. Snažím se soustředit na to, kudy jdeme. Kolikrát a kam zabočíme. Zda stoupáme a nebo klesáme. Co je slyšet kolem nás i co pachy cítím v nočním vzduchu. Každý drobný detail, který by mi mohl napovědět, kudy to vůbec jdeme a kam… Nikdy nevím, jestli nebudu muset cestu zpátky hledat sama, ale… Kdo by přehlédl slavící Cziernowodu s těmi plápolajícími ohni?

A tak jej následuji. Pro mě tak netypicky zcela mlčky. Světem, který je schovaný za neprůhlednou tmavou látkou. A opravdu doufám, že nás teď nikdo nevidí. Tohle bych mistrovi vysvětlovala těžce.

Elzbieta

„Taky že jsi,“ odpoví ti Kain bez mrknutí oka, ovšem ty jeho ruku už nepustíš a on se ti nepokusí, jakkoliv vysmeknout. Jen ji sevře tvé prsty ve své dlani a bok po boku pokračujete směrem do další anonymní setmělé uličky. Brzy za sebou necháte náměstí i s oslavami, na které ses tolik těšila a nyní si jen necháváš celé utéci bez toho, aniž by sis byť jednou zatančila v kole. Je to trochu hořkosladké, ovšem… Co v dnešní den není. A možná ani ten den.

Kain nonšalantně pokrčí rameny. „Myslím si spoustu věcí,“ broukne rádoby zamyšleně, „hm, vlastně když nad tím tak přemýšlím… Všimla sis toho, že dost lidí se začne obávat a strachovat se až v okamžiku, kde je pozdě?“ nadhodí. Snad by to v takovou chvíli mohlo vyznít zlověstně, ale Kain pokračuje vzápětí dál. „Hm, ano, to jsi říkala. Moc dobře si to pamatuji. A asi budeš jedno z mála děvčat, kterým to i věřím,“ dodá a pro jednou to nepůsobí, že by si z tebe jako obvykle utahoval.

„Ale no tak,“ mlaskne káravě vzápětí, když se zmíníš o Cziernowodě a zdejších zlovolných nebezpečí, „nekaž mi to. Víš, jak je těžký ve zdejších podmínkách vymyslet něco zábavného, přiměřeně nebezpečného a zajímavého zároveň?“ lehce potřese hlavou a povytáhne obočí, zatímco stále kráčíte bok po boku směrem k ústí široké ulice.

Nakonec se zastavíte ještě předtím, než dojde ke konci ulice. Respektive Kain zastaví a tím přinutí zadrhnout se uprostřed kroku i tebe. Odtáhneš se od něj, přesně jak velí instinkt. Je to zvláštní situace, do které ses dostala. Kain jako by vycítil tu drobnou změnu ve tvém chování nebo to napětí a ostražitost, se kterými na něj nyní hledíš, nechá ruce svěšené podél boků a vyvaruje se jakýmkoliv prudkým pohybům.

„… kdo říká, že se jdeme projít po vesnici?“ prohodí a těžko říci, zda to myslí vážně nebo ne. U něj vlastně člověk nikdy neví. To, že tě dnes vykoupe v jezeru jsi také nečekala – ačkoliv dle všeho to neměl nakonec v plánu ani on.

„Hm, zmiňuješ tu skálu nějak podezřele často, víš to? Až si říkám, jestli jsem tě špatně neodhadl a neměl tě vzít raději tam. Přeci jen, co by to bylo za romantické plány na večer, kdyby nezahrnovali oplakávání něčího sraženého vazu. Nebo aspoň zlomené ruky nebo nohy… Hm, doufám, že nepatříš mezi ten typ děvčat, které považují za vrchol dobrodružství to, že jim švarný jinoch kapesníčkem ošetří zlomený kotník a pak je ve svém mužném náručí odnese do svého zámku. Kapesníček totiž nemám a neuhrál bych to ani na chalupu,“ prohodí s pobaveným úšklebkem.

„V tom případě se otoč a poddej se svému osudu,“ vybídne tě a jakmile tak učiníš, tak k tobě přistoupí ještě blíže. Nejdříve ti shrne vlasy z tváře, aby nezavazely a teprve poté se ti zhoupne před očima pruh tmavé látky na dvakrát přehnuté látky, který se vzápětí napne a překryje ti oči. Pak už to jde rychle, Kain bez známky zaváhání usadí látku do správné polohy kolem hlavy, aby nesklouzávala a sváže ty dva konce pevným uzlem. Ne, rozhodně ani tohle nedělá poprvé.

„Hm, nikde to netlačí?“ zeptá se a cítíš, jak se pohne, aby zkontroloval, že ti to sedí přes oči jak má. „No… Řekl bych ti, že ti to sluší, ale to vyznělo asi už vážně divně,“ poznamená. „Takže, smím vám nabídnout své rámě, drahá Juliano? Nebojte, nedopustím, abyste cestou zahučela do nějaké díry. Nebo třeba kupky hnoje,“ vezme tě za ruku a nasměruji ji dlaní ke svému předloktí, abys mohla sama do jeho rámě zaklesnout.

„Tak jdeme,“ vybídne tě vzápětí a vykročí vpřed. Nutno podotknout, že rozhodně nezvolí pomalé bezpečné tempo přizpůsobené někomu, kdo nevidí na cestu a šlape vlastně do prázdna. Naopak vyrazí poměrně svižným krokem, který ti nedává šanci přemýšlet, jakkoliv váhat, pokud nechceš po jeho boku nemotorně klopýtat.

Udělat tohle jiné dívce, tak by ta chuděra visela na jeho pravděpodobně hned po pár krocích, když by došlápla na první nerovnost. A že jich tady tedy je požehnaně dle toho, co cítíš pod každým krokem s čím dál větší intenzitou.