Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Do ramene i boku se ti zakousne nepříjemná bolest ze zranění, které ještě není plně zhojené, ovšem stát se něco takového včera, vypadalo by to úplně jinak. Tohle je spíše nepříjemné, než že by ti to působilo výraznější bolest. Anebo jsi jen zkrátka už na ten pocit uvykla? Těžko říci, myšlenky nyní sklouzávají ke zcela jiným věcem a problémům – jako třeba svázaným nohám, které dost omezí veškeré tvé možnosti. Snad jen malou útěchou může být to, že se ti při svazování rukou podaří dát zápěstí do takové pozice, aby se ti ve výsledku provaz nezařízl do kůže natolik silně, aby ti po chvíli ruce odkrvil. Možná kdybys měla čas, tak se z toho za dostatečně vynaloženého úsilí a jistého velkého nepohodlí dostaneš. Přeci jen jsi tím získala trochu větší prostor pro manévrování a tohle nebyl jeden z těch uzlů, které vás učili mistři a nedali se rozvázat.

S příchodem Tobiasze atmosféra ještě více zhoustne a vyhrotí, zvláště když tě vybídne k omluvě. Pěkné a upřímné omluvě. Cítíš na sobě pohled všech tří mladíků stojících kolem tebe, jen Jacek po chvíli lehce trhne hlavou – snad na něm zahlédneš stopy jisté nervozity – se kterou poodejde trochu stranou, aby se ujistil, že vás tady nikdo nenachytá. Nebo snad něco zaslechl? Mohl zahlédnout Werthera? To si můžeš jen domýšlet.

„Hmm, ano, ten včerejšek. O tom si ještě promluvíme. Později,“ ztlumí hlas do výhružného šepotu. „Ale víš, jak se to říká. Nejdřív práce, pak zábava. A jelikož jsem od tebe žádnou omluvu neslyšel, tak… Čas na tu slíbenou lekci slušného chování,“ vykročí směrem k tobě. Pohledem zalétne k Timurovi stojícímu za tebou a jen krátce kývne hlavou. Je trochu děsivé, jak moc… Každý ví, co má dělat. Dělají tohle poprvé? Nepřijde ti to tak.

Cítíš, jak ti Timur vsune ruce pod paže a vytáhne tě do sedu, kde tě i přidrží. Tobiasz se zastaví až u tebe a vytáhne z kapsy kabátu pomačkaný, a ne úplně vábně vypadají šátek. Párkrát s ním prudce mávne, až vidíš, jak se z něho vznese prach a snad i drobné částečky připomínající piliny. V jeho prostředku udělá velký uzel a nakloní se k tobě. Jednou rukou tě chytí za čelist a prsty silně stiskne čelistní kloub, aby tě přinutil pootevřít ústa. Ať už se to obejde bez boje nebo se snažíš protestovat, tak nakonec skončíš s roubíkem pevně utaženým za zátylkem.

„Nelíbí se ti to? Mám toho nechat? Hm, stačí říct,“ ušklíbne se Tobiasz, který ti bez ostychu sjede rukou po hraně brady přes krk až k tvé hrudi, kde se zastaví na místě, kde rozhodně nemá, co pohledávat a stiskne. Ale jen krátce, vzápětí se bez varování opět odtáhne a vytáhne se do stoje.
„Hmm, myslíš, že tě budou hledat? Hádám, že ano… A nemusíš se bát, něco určitě najdou,“ přejde pár metrů stranou až ke břehu jezera. V další chvíli se ozve žblunknutí vody, jak do ní hodí tvůj zelený kabát. „Tak, to by bylo… A co teď s tebou… To víš, večer je ještě mladý, vytratit se uprostřed nejlepšího… Komu by se chtělo…“

Na chvíli tě nechají samotnou, jak společně s Timurem poodstoupí stranou a chvíli něco řeší. Jacek dál stojí bokem a hlídá a z dálky sem doléhá celkem hlasitě zvuk oslav. Když se k tobě vrátí, tak tě Timur opět vezme pod rameny a Tobiasz za nohy. Bez větších obtíží tě zvednou do vzduchu a nesou tě dál od náměstí. Snad tohle by mohl být ten vhodný okamžik pro Werthera? Ovšem… Ne. Ten se nikde neobjevuje. A vlastně ani vaše cesta není kdovíjak dlouhá a končí nakonec u temné siluety mlází mezi stromy, kterým se chvíli prodírají a ty protivné větvičky tě všude bodají, než tě tam složí na zem.
Tobiasz ještě zkontroluje, zda se provaz nikde nepovolil, ne, opravdu tohle zřejmě nepodceňuje.

„Tak pěkný večer, Kazandro,“ popřeje ti ještě výsměšně, než… Než prostě odejdou. A nechají tě tam ležet ve tmě na zemi mezi keři.

Beze strachu

Jeho pobavené průpovídky mě vrací nohama na zem. Do přítomnosti. Nutí mě přemýšlet o tom, jak na ně správně břitce odpovědět. Navázat na něco tak titěrného, ale při tom… v ten moment zvláštně dožitého.

„Pronesu? Nebyl si to náhodou ty, kdo mi hrdinně nabízel to, že mě odnese až na náměstí? Hmm, někdy je snadné se přecenit. Chápu.“ Povytáhnu přezíravě obočí a vrátím mu jeho rýpnutí s obratností mi vlastní. Je to stále poněkud hořkosladké, jakkoliv se to už snažím nedat na sobě znát, ale dává mi to skutečně alespoň možnost zaměřit se na něco jiného.

Jeho poznámku o mých botách nechám bez odpovědi nebo spíše bez otázky? Ten tajemný příšlib něčeho v jeho hlase dost dobře naznačoval, že tady bych se asi moc odpovědí nedočkala. A jestli prostě plánuje cestu někam, kde si je budu moci vyzout nebo snad skončíme někde u ohňů, to už je v tuhle chvíli stejně jedno. Pokračujeme tedy dál.

Při té jeho lehce absurdní otázce mi myšlenky zalétnou k naší malé černovlásce. Co ta asi teď dělá? Dál se baví nebo už začali s Wertherem podnikat… cokoliv, co podnikat chtěli? Aniž bych cokoliv řekla, zamračím se do tmy před námi. Pořád to zcela nepřebolelo, ten pocit zrady, ale ve světle toho všeho, co se stalo, se zdá podivně vybledlý. Vzdálený. Ne, v tuhle chvíli mě ti dva a jejich problémy či zábava netrápí. Každému, co jeho jest.

 Procházíme stranou od většiny dění ve vesnici. Ani před tím jsem se ho neúčastnila a držela se ve stínech a teď tomu není jinak. Nevadí mi to. Kain mi zvládá dělat dostatečně zábavnou společnosti tak a… „Ts, a pak že já jsem dramatická.“ Protočím oči, když se náš pohled na chvíli setká po jeho divadelním přednesu, než se opět zadívám na cestu před námi jako kdyby se nic vážného nestalo. A také nestalo. Jen jdeme trochu blíže jeden druhému.

Vracíme se zpátky k náměstí. Tam, kde to vše začalo. Přijde mi jako kdyby utekla celá noc od doby, co jsem tudy procházela naposled. Rozhodně se cítím unaveněji, než když jsem odtud odcházela, ale… Ale to chce čas. Rozhodně se dnes večer ještě spát nechystám. Rozhlížím se kolem a hledám známé postavy. Werthera. Kazandru. Ne, že bych za nimi chtěla jít. To ani v nejmenším. Ale je dobré mít alespoň nějaký přehled o tom, kde by asi tak mohli zrovna být. Pro jistotu. Werthera však nikde nezahlédnu. To mě nakonec ani tolik nepřekvapí. Avšak všimnu si zelené… Toho zeleného kabátu i zelené stuhy vpletené do vlasů splývajících s noční oblohou. Míří k jezeru… Proč? Nejspíš za Wertherem nebo je to součást jejich plánu? Hlavně, když se mi nebude motat do cesty. Odtrhnu od její vzdalující se postavy chladný pohled.

To už ale zapadneme do jedné z uliček vybíhajících z náměstí. Tentokrát už je mi jedno, jestli je to jedna v tom mistrem zakázaném pásmu. Jak jsem už řekla Kainovi. Dnes večer si tu jimi nenechám stavět další hranice.

Světlo ohňů z náměstí opět vystřídá šero tiché uličky. Chybí tu už jen další kočka, kterou bychom svým příchodem vyplašili. „Hmm, myslíš, že bych se měla bát toho, že jsme tu sami?“ Otočím se na Kaina a v očích nemám po nějakém strachu ani stopu. „Jak už jsem říkala, umím se o sebe postarat. Možná líp, než by si čekal, takže… Neřekla bych, že kráčím do záhuby. Spíš na procházku.“ Pronesu naprosto sebejistě bez sebemenšího zaváhání. Ne, nemám zapotřebí tu na něj hrát nějakou zdrženlivou a ustrašenou dívku, kterou nejsem. Skutečně se nebojím.

„Myslím, že je třeba zmínit, že jsme stále v Cziernowodě. Tady té záhuby příliš hrozit nebude. Možná je tu tak nebezpečí, že zakopneme ve tmě o někoho, kdo na oslavách příliš přebral nebo vyplašíme některé z těch, co se vytratili od stolů. Ale to myslím, že něco takového ještě zvládneme.“ A ne, jediná skupinka, která by mohla být nepříjemná je ta Tobiaszova a pokud ti by se mi dostali do rukou… Ne, ani tehdy bych se nebála. Naopak bych si ráda vyřídila par včerejších účtů. Ale to není dnes večer má starost. To už se ale Kain zastaví. Jen tak. Uprostřed temné uličky.   

„Otázku?“ Přeci jen mi obočí povyjede o pár centimetrů nahoru, když si ho pátravě prohlížím. Chvíli to vypadá, že chce jen využít opět toho, že jsme sami, ale pak si všimnu toho kusu obyčejné látky, kterou vytáhne a doplní ji krátkou tichou otázkou. Ne, nevrhám se mu kolem krku. Naopak v první chvíli viditelně zpozorním a odtáhnu se, abych mezi námi opět vytvořila prostor, zatímco po něm a stejně tak i našem okolí sklouznu ostražitým pohledem. Je to jen hra. Nic víc. Slyším, jak se uklidňuji v hlavě, i když první instinkty velí to vidět jinak. Potenciálně nebezpečněji. Přeci jen ale po chvíli nad nimi rozum převládne a můj výraz pozbude něco z toho napětí.

„Vážně je tohle třeba na procházky po vesnici? Tedy… Rozumím tomu tajemnu, ale…“ Hlesnu se stopou pochyb v hlase. Ne, že bych se až tak bála, že by mě mohl zavést… Já nevím. Kam vlastně? Jsme pořád v obyčejné vesnici, kterou ani on sám jistě pořádně nezná. Jediné větší nebezpečí tu představuje ten zrádný břeh jezera a tam už jsme byli. Hmm, skutečně se takhle baví s každou?

„No, proč ne. Myslím, že to zvládnu.“ Mlasknu a zvednu sebejistě bradu, přičemž tak trochu nepřímo odpovím na jeho otázku. Těžko říct, jak moc mu věřím. Věřím ale sobě, a to stačí. Zavázané oči, pokud to tedy je to, co naznačuje, nejsou až takový handicap. Pořád mám i jiné smysly. A pokud na takové hře trvá… Rozhodně se jí nezaleknu.

„Vlastně je tohle asi nakonec bezpečnější než ta zmiňovaná skála uprostřed noci.“ Zkusím to téma odlehčit a udělám krok zpátky k němu. „Tak prosím.“ Upřu na něj pevný pohled a vyčkávám, cože to s tím kusem látky plánuje.

Elzbieta

„Zdaleka ne tolik, jako ženská potměšilost,“ prohodí polohlasně Kain na téma smrtelně nebezpečných vlastností, než se k tobě s dalšími pár slovy skloní a uzme si pro sebe tu chvíli, ze kterého se vytratí čas i jakékoliv další myšlenky. Zdá se, že Kain je v tomhle ohledu rád nápomocný a rozhodně si ho užívá do sytosti. Ovšem všechno pěkné musí jednou skončit a je to i tato chvíle. Odtáhne se od tebe, aby ti vzápětí vysekl poklonu a trochu tě poškádlil.

„To jsou lži a pomluvy!“ ohradí se a v očích mu zajiskří. „Jedna to nebyla mělčina a druhak jestli jsem se málem utopil, tak jen proto, že jsem měl kolem krku pověšené závaží, co mě stáhlo ke dnu. Na takovou drobotinu se celkem proneseš, víš to?“ pobaveně se ušklíbne, když ti neváhá cokoliv vrátit i s úroky. Dokonce i přes nedávný nepříjemný zážitek s Bartelem… Anebo právě proto?

Mírně sklopí hlavu, jak jako na povel sklouzne pohledem k tvým botám. „Hmm, to bychom měli napravit. Později,“ dodá tajemně, ovšem to už přijde řeč na další vaše plány, které ti stále zůstávají záhadou.

Ta jednoduchá – byť trochu zvláštní – otázka v tom vyvolá vzpomínky, co vlastně nejsou zase tak dávné. V nebezpečných výškách jsi strávila opravdu dost času na to, aby ses jich nebála – a co více, pohybovala se s obratností, kterou by ti mohl leckterý komediant závidět. Stejně tak je snadné si vzpomenout na další osobu, kterou znáš a která výšky miluje. Kazandra. Zajisté se dobře baví. Vždyť když jsi ji viděla naposledy, šla v tanečním reji z náruče do náruče a vypadal, že si to dokonce užívá. Ačkoliv představa černovlásky, jak teď někde popíjí s místní omladinou, směje se a baví se je tak… Ne, snad si to ani nejde představit.

Rozejde se pryč, zpátky ke světlům. Jedna noha míjí druhou, stany i postavy sedící u ohně nyní míjíte s možná až příliš velkorysým odstupem, ovšem Kain zřejmě nehodlá nic riskovat. Patrně kvůli tobě. Pohneš rukou a v dalším nestřeženém okamžiku propleteš své prsty s těmi jeho.

Kain se ti ruku nepokusí vytrhnout, ani jí polekaně necukne. Jen po tobě střelí pohledem těch světlých modrých očí a povytáhne obočí. „Co se dá dělat, ó krutý osude. Byl jsem lapen do pasti, ze kterého už není úniku,“ pronese s tou přehnanou dramatičností, do které tak rád sklouzává, jak jsi už stačila vypozorovat.

Zamíříte skrze náměstí, tentokrát se na něm ovšem nezdržíte příliš dlouho, jak přejde jen po jeho okraji, abyste mohli zapadnout do nejbližší uličky vedoucí z toho mumraje ven. Pokud se rozhlédneš po jeho prostranství, zahlédneš záblesk toho známého zeleného kabátce. Kazandra. Ze zcela nepochopitelných důvodů si to namířila z náměstí pryč, směrem k jezeru… Sama. Bez doprovodu. Mizí ti z dohledu skoro až váhavým krokem.

„Vážně to chceš vědět? Pak to už ovšem nebude překvapení,“ odpoví ti Kain, který se své záhadnosti přeci jen nehodlá tak snadno vzdát. „A na to, že jsi nedůvěřivá vůči mému úsudku, tak se se mnou zatím celkem ochotně řítíš přímo do záhuby, víš to?“ poukáže na zjevný fakt, že ho následuješ, aniž bys věděla kam – a opět dál od lidí. Patrně do míst, kde by rozhodně neměli trávit svůj čas osamocená dívka a chlapec, o to více ve vašem věku. Je to nevhodné. A žít na vesnici, zajisté by z toho mohly být nepříjemné řeči.

„Víšm jak se to říká. Bláznům štěstí přeje,“ pobaveně potřese hlavou a krátce se těm slovům zasměje. „Nicméně…“ náhle se zastaví. „Mám na tebe další otázku,“ s těmi slovy k tobě přistoupí blíže a opět se k tobě skloní. Tentokrát se ovšem nepokusí si opět uzmout tvé rty, ale místo toho se jen lišácky pousměje. „Jak moc mi… Věříš?“ ztlumí hlas do důvěrného šepotu a s tím sáhne do kapsy, ze které vytáhne kus podlouhlý kus látky.

Rychle mi dojde, že mě chtějí jenom chytit, ne mi ublížit, ale i tak je to těžké. Potlačit instinkt vrytý do těla dlouhými roky výcviky. Projede mnou pnutí, jako by se svět měl každou chvílí ponořit do ledu a zpomalit, ale – Ne. Nesmím. Dnes tady nejsem od toho, abych se předvedla; dnes se mám stát obětí v jejich malé hře. Vyhnu se ruce letící mým směrem, pohledem sklouznu k noze a místo toho, abych výpad dovedla k dokonalosti, se prostě otočím. Pokusím se proklouznout kolem toho druhého a nechám se strhnout stranou. Jednoho se mi podaří praštit, druhého poškrábat. Ne, nedalo by se to nazývat bojem, nebo snad opravdovým odporem, spíše takovým sekáním drápky k smrti vyděšené kočky.

„Ne, nechte mě…“

V tu první chvíli ani nevím, který z nich mi tvář natiskne na mokrou zem. Jednu věc? Proč? Trhnu sebou. Je to nepříjemná pozice. Zranitelná. V hlavě mi zní slova mistrů. Ne, tahle pozice by neznamenala jenom okamžitou prohru, tohle je pozice, v které se umírá. Zdaleka to však není to nejhorší, co by mě dnes večer mohlo čekat, a já… Vím to přeci. Zatraceně. Všechno jde podle plánu. Ano, hraji svou roli dobře. Dokonce něco málo z toho ani nemusím hrát, protože rozhodně nestačí si to celé opakovat, když mám svaly napjaté a srdce mi rychle tluče. Myšlenky se mi chtě nechtě upínají k jedinému – jak se z toho dostat – a vědomě je musím brzdit. Strhávat jiným směrem. Soustředit se na úkol.

Nejspíše bych jim nezabránila, aby mě z kabátu vysvlékli, i kdybych se o to snažila, ale… Ne, nesnažím se. Těch pár nedobrovolných cuknutí, možná dokonce pokusů se po nich ohnat, neovládnu, ani se však nedrápu po sebemenší příležitosti. Snažím se zachovat klidnou hlavu. Jako vždy. A skoro… skoro se mi to daří.

Dokonce i ve chvíli, kdy mi Jacek zkroutí ruce za zády, až se obvaz na rameni nepříjemně napne a zabolí mě až na boku. Mokrý provaz se mi zatne do kůže. Bezděčně se pokusím pohnout zápěstími tak, abych si koupila co možná nejvíce prostoru. Tohle už věci komplikuje dost. Vlastně možná až moc. Pokud se budu muset stáhnout, nebo snad bránit, možnosti mi to značně omezí. Není to však konec světa. I se zavázanýma rukama se toho dá hodně zvládnout. Se zavázanýma rukama ještě ano.

Úkosem oka si však všimnu, že má v ruce ještě druhý kus lana. Projede mnou uvědomění ostré jako nůž. Tmavá silueta Jacka se přesune níž. Ucítím ruku na noze, jak si je chce přidržet a – Ne, nevydržím to. Prudce sebou hodím. Pokusím se Timurovi vyškubnout, přetočit se tak, abych druhého mladíka zasáhla botou a… Stejně mi to není nic platné. Tohle… Tohle je špatné. Zatraceně špatné.

S tichým heknutím skončím na zádech a před očima se mi vykreslí noční obloha. Kolikrát jsem se vyplížila na střechu sídla, abych ji pozorovala… ať už se svícnem a knihou, nebo jenom tam. Vždycky jsem si tam připadala tak klidná, ale teď… Ne, ať se snažím sebevíc, nedaří se mi to…

… ostatně moc dobře vím, komu patří pomalu se přibližující se kroky. Nespěchá. Nemusí. Teď už mu… neuteču. Pootočím k němu tvář, ale vlastně pohledem sklouznu někam za něj. Do dálky. A neurčité tmy. Mistr… tady někde musí být. Stačilo by mi zakřičet jeho jméno, aby přišel. Neudělám to. Ne, zatím k tomu není důvod. Nic tak hrozného se nestalo. Usvědčujícího? Snad. V sídle se však děly horší věci na takřka každodenním pořádku. Ne, opravdu… opravdu nejsem vesnická holka, která by to párkrát schytal doma od otce nebo strýce… takže se podle toho chovej, Kazandro… Všechno jde podle plánu. Skrze zatnuté zuby potáhnu studený vzduch a přinutím se zase zklidnit hruď, která se s posledními pár nádechy přeci jenom hýbala nedůstojně rychle.

„Omluvit?“ vydechnu ostře, přičemž se pokusím podepřít a alespoň trochu povytáhnout. Když to bude pěkná a upřímná omluva… Ne, nevěřím mu to, ale teď, když mu oplácím pohled, mi dochází, že… že jsem to nedomyslela až sem. Snadno bych mu mohla dát, co chce. Nic by to neznamenalo. Možná by to něco málo ulehčilo, na druhou stranu… na druhou stranu… jenom představa, že bych se mu omluvila, mě pálí na hrudi. „Za to ty moc hrdina nejsi… Co? Bál ses, že bych ti zase přerazila nos, kdyby sis troufl sám?“

Špetka štěstí

„No… vždycky je snazší hned odsoudit ty druhé. Tedy… Asi bych měla pomlčet. Taky mi nedělá problém dojít velmi rychle k závěrům.“ Pokrčím rozpačitě rameny, když zmíní svého otce. Stále pořádně nevím, kdo to je, ale jak už jsem si všimla, rodiče jsou všeobecně často nespokojení se svými dětmi a jistě nebude jediný, který má s otcem… Hmm, problémy? Těžko říct. A také těžké říct, jaké to asi může vůbec být…. Mít rodiče.

Úsměv mu oplatím spíše automaticky, než že bych se natolik oklepala, abych si snad dovolila vesele žertovat podobně jako on. Přesto… vyčkává. Oba stojíme ve tmě, napůl slepí, ale vůbec mi to nevadí. I když ho neznám až tak dlouho, některé emoce a výrazy už jsem schopná poznat i z jeho hlasu. Je to celé tak zvláštní.

„Já… vím. Nemysli si… Nelituji toho. To vůbec.“ Potřesu hlavou, když zvážní a donutí mě samotnou se na tohle téma trochu zamyslet. „Vybrala jsem si to a jsem za to ráda. Ehm… svým způsobem… Zní to divně, ale snad víš, jak to myslím. Nestává se často, abych si mohla skutečně něco vybrat.“ Trochu se do toho zamotám. Ne, opravdu nelituji toho, že jsem šla za Bartelem. To všechno, o čem mluvil, se už dávno stalo. Byla to realita. Já jsem teď měla jen možnost tuhle její část také vidět. Kdybych před tím zavírala oči, nezmizelo by to. Bylo lepší to vidět… Bylo lepší to… vědět.

Stále vypadám pořád trochu jako hromádka neštěstí, ale snažím se. Poskládat tohle vše do úhledného balíčku a složit to tam do tmy k dalším takovým. Hned vedle těch nejčerstvějších, ve kterých jsou vzpomínky na studenou vodu a kluzkou podlahu v jedné známé koupelně a hned naproti v druhém balíčku ten dusivý pocit a bolest v jedné zapadlé temné cziernowodské uličce. A rozhodně tam nejsou jediné.

„Hmm… Snad to není jen mužská ješitnost. Ta umí být smrtelně nebezpečná.“ Sklouznu po něm lehce nedůvěřivým pohledem, ale i tak nejsem v tuto chvíli schopná říct, jestli je to skutečně tak, jak říká anebo snad jsem mu skutečně nějak ublížila. Nebyl by první a ani poslední muž, co se snaží před ženou tvářit jako hrdina. Pokud jsem mu něco provedla, jistě si toho ale brzy všimnu. Budu na něj prostě jen dávat pozor. Tak.

To už ale vyzvu k odchodu z tohoto místa. Skutečně bych byla raději zase v pohybu. Dále odtud. Dál od obrazů, které jitří vzpomínky. Jen souhlasně přikývnu na znamení, že jsem připravená, ale jeho další slova mě donutí drobně nakrčit obočí. „Na co….?“ Stihnou mi přes rty splynout jen ta dvě slabiky, než se jich dotkne svými. Chvíli strnu, zaváhám, ale pak mu vyjdu vstříc. Je tak snadné ztratit se v tom momentu a dát zapomenout. A tak lákavé. Kain umí být někdy skutečně velmi nápomocný. Jak málo někdy stačí… I když… Není to zrovna málo.

Je to nakonec on, kdo se odtáhne jako první. Až po chvíli otevřu oči a nechám sklouznout ruce podél jeho krku, kolem kterého byly ještě před chvílí obmotané a zapřu je o jeho hruď.

„Ah, ty plány.“ Udělám drobný krok zpátky a spustím paže podél těla. Teď už zvládnu stát sama. Bez opory. Je to lepší. Opravdu.

Elegantní úklona, kterou mi Kain v šeru vysekne, není nic menšího, než bych od něj jindy očekávala. Nezaváhám ani na chvíli. Teď už ne. Natáhnu tu svou a…

„Ale…No tak.“ Zamručím na oko vyčítavě, když jí ucukne a ta má promáchne vzduch. Jindy by má reakce byla jistě ostřejší, ale teď jsem na to neměla ještě dostatek elánu. Což ostatně i sám Kain bez zaváhání podotkne.

„Říká ten, co se málem utopil na mělčině v jezeře.“ Povytáhnu obočí, ale rty se mi přesto po krátké chvíli zvlní do pobaveného úsměvu.  „Ty mokré boty ti stejně jen tak nezapomenu. Tedy… ani to nejde.“ Dodám s mírným úšklebkem, ale pak už vykročím vedle něj. Ne, už se neohlížím. Vlastně nevím, kam jdeme a ani o tom příliš nepřemýšlím. Kamkoliv jen ne zpátky.

„Ne, to se opravdu nebojím.“ Unikne mi tichý smích, když zazní ta zvláštní otázka. Na tohle se nás ve Společenství nikdo neptal, když nás nutili šplhat do výšky a pohybovat se po úzkých římsách. Jistě, dalo se spadnout a také padalo, ale to k tomu patřilo. Henryk… ten se jich dost možná bál až moc. Chvíli jdu jen nemluvně vedle něj. Boty šustí v trávě, když v tom v nestřeženém okamžiku natáhnu svou ruku a prsty zavadím o ty jeho, než je mezi nimi propletu. Náramky mi sklouznou na zápěstí a já srovnám trochu rytmus našich kroků.

„Pozdě… ale přece. Tohle byla vyčkávací strategie. Ta nudnější.“ V očích se mi vítězoslavně zableskne, ale už ho nepouštím.

„Hmm a kam míříme?“ Zeptám se po chvíli. „Tedy, ne, že bych neměla ráda překvapení, ale po zkušenostech u jezera… Nediv se, pokud budu trochu nedůvěřivá vůči tvému úsudku.“ Jen krátce k němu natočím tvář mezi kroky.

„Jen aby po skoro utopení nenásledovalo skoro zřícení ze skály. Přeci jen je… tma.“ Trochu se rozhlédnu kolem nás a skutečně takto dál od světel ohňů toho není tolik vidět. Lézt uprostřed noci bez světla na skály je rozhodně nerozumná věc. Nebezpečná. Tohle by si nevysloužilo příliš kladných ohlasů ve Společenství. Tím spíš bych měla…

„Ale… proč to nezkusit.“ Nakrčím lehkovážně rty. „Třeba budeme mít zase špetku toho štěstí. Bez toho to ani nejde.“

Elzbieta

„Někde souchotiny, jinde mor, černý kašel i cholera. V posledních deseti letech se čím dál častěji objeví nové epidemie i nemoci,“ odpoví ti Kain a zní jistě jako kdyby tomu opravdu věřil. A dost možná i věří, ale také neví to, co ty, takže těžko říci, kde je pravda. Více se k tomu skrze tvé mlčení nevrací, ačkoliv na sobě cítíš jeho přemýšlivý pohled jako by snad mohl z toho mála, co vidí, něco vyčíst.

Přeci jen se téma vašeho rozhovoru přesune aspoň do zdánlivě klidnějších vod. Vidíš v jeho tváři lehký úsměv, se kterým na tebe zamyšleně hledí.

„Hmm,“ protáhne rádoby zamyšleně a levý koutek mu cukne nahoru. „Jsi ke mne ještě milosrdná, otec by použil zcela jiné slovo,“ prohodí napůl pobaveně. „Ale… Dejme tomu, že čas od času to slyším, takže možná na tom i něco bude. Ale jenom možná,“ lehce potřese hlavou.

„Hm, hm, hmm,“ nakloní hlavu lehce ke straně, „měl jsem motivaci,“ mrkne na tebe. „Ale začínám přemýšlet, že bych si ty díky vybral trochu jinak,“ dodá šelmovsky a lehce při těch slovech ztlumí hlas. Nicméně to zatím působí, že od slov je ještě daleko k činům, možná ti tím jen chtěl zlepšit náladu… U někoho jako on se to špatně odhaduje, zase tak dobře ho neznáš a pak ta tma kolem vás rozhodně znesnadňuje jakékoliv čtení emocí či úmyslů z tváře.

„Někdy je lepší nemít žádná očekávání. Ale… Nějaké odpovědi máš, s tím se už dá pracovat, pokud o to stojíš. Spousta lidí tvrdí, že žít v nevědomosti je leckdy lepší, ale není to pravda, protože žít bez možnosti opravdové volby… Není život,“ spustí proslov na nečekanou vážnou notu.

Vzápětí jen potřese hlavou. „Mně? Ublížit? To by ses musela snažit mnohem víc,“ lehkovážně odmávne tvoji starost a tobě je jasné, že i kdybys mu snad opravdu tím nárazem nějak ublížila, tak by ti to rozhodně nepřiznal. Však kolikrát jsi tohle zažila při výcviku, kdy ti Arek zarputile tvrdil, jak je vážně v pořádku, i když jsi moc dobře viděla, jak bledne v obličeji a rosí se studeným potem z bolesti, když jsi mu jedním výpadem zlomila dvě žebra. Toho mezka nakonec až k večeru odtáhl ke Kostadinovi Aron, který se už na to nemohl dívat.

„Pokud se na to už cítíš…?“ zadívá se na tebe, zatímco vyčkává na odpověď. „Ačkoliv, abych snad nezapomněl…“ nechá větu nedokončenou a namísto toho se k tobě tentokrát skloní on, aby tě políbil. Cítíš, jak ti zároveň s tím vjede rukou do vlasů, abys mu snad neutekla a čas se na chvíli natáhne. Jedno se mu musí nechat – rozhodně ví, co má dělat.

„… takže, připravena na dnešní dobrodružné plány?“ lehce se od tebe odtáhne a vydechne do tvých rtů.

Vzápětí od tebe odstoupí a s elegantní úklonou ti nabídne svoji ruku, ačkoliv jen proto, aby ji ten bídák rychle stáhl v okamžiku, kdy se ji rozhodneš přijmout.

„Tedy, očekával jsem lepší postřeh,“ trochu si do tebe rýpne, jakkoliv to zní pobaveně a ne útočně. „Tak jdeme… Hm, ani jsem se nezeptal. Nebojíš se výšek, že ne?“ zeptá se jako by mimochodem, zatímco společně zamíříte oklikou z komediantského ležení pryč…

Blázen

Zůstávám u Kaina. V tom hřejivém objetí a jeho uklidňující blízkosti. Postupně se mi daří dávat se opět dohromady. Sbírat ty rozházené střípky a slepovat jeden k druhému. S každým nádechem se přidá další a další. Pomalu, ale jistě.

„Ne, ty to nechápeš. Já… nejsem…“ Hlas se mi zlomí a jen zamítavě potřesu hlavou na jeho hrudi, když se mě pokusí uklidňovat, ale naštěstí se včas zarazím, než větu skutečně dokončím. Tohle… To, co bych řekla, by nešlo vzít zpátky. Nechci ale aby se i on na mě díval jako strýček. S tím odporem a strachem v očích. Jeho konejšení, jsou to jen milá slova, která nemají žádný reálný základ. Jistě to myslí dobře, ale neví…. Kdyby věděl, nikdy by to neřekl. Nikdy by tu vůbec se mnou v první řadě nebyl.

Je to vlastně až ironické. Stát se tohle pár dnů zpátky, neměla bych problém mu uvěřit. Tehdy jsem nevěděla nic o tom, kým ve skutečnosti byla má matka. Kým jsem byla… já.

Přesto se neodtáhnu. Vím, že bych měla. Sobecky však zůstávám u něj, zatímco se mi tep srdce zpomaluje do již zdravějšího rytmu. Cítím teplo jeho rukou na mých zádech a slyším, vzdálenou hudbu, hlasy z oslav, zpěv a také tiché pofrkávání, které se k nám náhle nese. Svět se ke mně opět vrací a nezdá se, že by se v něm cokoliv změnilo. Trochu se pootočím a všimnu si dvojice koní postávajících kousek nás. Až zpětně mi začíná docházet, kde jsem. Neutekla jsem až tak daleko. Naštěstí. Kain byl dostatečně rychlý a pohotový, aby mě zastavil.

„…Co?“ Přeci jen k němu vzhlédnu, když opět promluví. Chvíli mi to trvá, než si přeberu všechna ta slova. Souchotiny. Epidemie. Spousta podobných příběhů. Nešťastníci obvinění z čarodějnictví, co potkali svůj osud v rukou lynčujícího davu. Trochu zpomaleně, ale přesto mi to dochází. Slyšel to. Slyšel náš rozhovor s Bartelem. Jak moc a co všechno? Párkrát se opět zhluboka nadechnu a zavřu unaveně oči, jak se snažím vybavit si to nejpodstatnější, co všechno tam zaznělo o Společenství? Tohle totiž byly informace, které pro něj mohly být skutečně nebezpečné. Ano, původně jsem si myslela, že mě nebude trápit, pokud by to všechno slyšel, ale to jsem ani zdaleka nevěděla, co všechno se v tom stanu dovím.

Nakonec mě přeci jen zalije lehká vlna úlevy. Neřekla jsem toho moc. Snad. Padlo jen jméno Jitřenky, ale to vlastně ani nebylo pořádné jméno. Pouze… přízvisko, které mohlo pasovat na kohokoliv. Stejně tak o Společenství nic nepadlo. Vše se zdálo dostatečně neurčité. Alespoň tedy mně.

Zmínka o čarodějích mne přeci jen zarazí. Nic takového tam nezaznělo, ale… Asi nebylo tak těžké si to domyslet. Jak jinak by něco takového bylo možné? Přesto krátce zaváhám a opět vzhlédnu k jeho tváři, snad jako kdybych tam něco hledala.

„Souchotiny?“ Šeptnu poněkud dutým hlasem. Ne, příliš této verzi nevěřím. Souchotiny přeci nezpůsobují vyrážku, po které zůstávají jizvy. Tak nějak to popisoval strýček. Když to ví stěží šestnáctiletá holka, určitě to není žádná novinka ani pro někoho tak světem protřelého jako Kain. Kostadin by jistě věděl, co by to mohlo být. Ovšem jen pokud by to byla skutečně nemoc. A o tom jsem měla stále své pochybnosti.  

„Hmmmh.“ Vydechnu a uhnu pohledem, aby mi nemohl ve tváři číst to, že této verzi příliš nevěřím. Nerozporuji mu ji ale. Nechávám to celé být. Neměla bych ho tím zatěžovat. Tohle je jen a jen můj problém. Nechci mu lhát, a tak prostě. Mlčím.    

Jeho další slova mě ale i tak překvapí. „Ne… Neomlouvej se, že jsi to slyšel. Neměla jsem… tolik křičet.“ Je to nucený humor, který úplně nevyznívá tak, jak by měl, díky mému trochu ochraptělému hlasu. Ale i snaha se cení. A je to alespoň známka toho, že se snažím zase dát nějak dohromady. Ostatně, co mi zbývá? Jako vždy se musím zvednout ze země a jít dál. Jako každý…

„Heh… nejzajímavější?“ Skřípavě se uchechtnu. „Nevím, jestli to zrovna teď vyznívá jako něco dobrého… Už ti někdo řekl, že jsi blázen?“ Podobně jako on se také trochu odtáhnu, abych mu lépe viděla do tváře. Nohy už mě opět s jistotou nesou a také nekompromisně zebou. Je opravdu zima.

„A ještě k tomu… Nejdramatičtější?“ Povytáhnu koutek do poněkud unaveného úsměšku. „To asi ano… Asi by s tebou souhlasili. Nemají to rádi.“ Zavřu na pár vteřin oči, dlouze se nadechnu a opět přidám trochu ztracené rozhodnosti do té rozbité skládačky.  

„Utíkat? Co? Ah, no… Když se snažím, tak to není až tak těžké. Ale… stále si byl rychlejší.“ Dodám bez špetky jakékoliv výčitky v hlase. „Ještě že tak… Děkuji, že jsi mě tu tak… odlovil.“ Kývnu mírně. Cítím, jak mi ten náš obyčejný rozhovor pomáhá. Skutečně jsem dramatická. Nikdy jsem neuměla vše prožívat s tak ledovým klidem jako třeba Kazandra. Naopak jsem žila emocemi, ať už těmi špatnými, tak i těmi krásnými. Byla to dvousečná zbraň. A rozhodně nic, za co bych si vysloužila ve Společenství pochvalu. Emoce kalily úsudek a… Nemohlo mě to teď zajímat méně!

„No… nebudu lhát. Ten rozhovor dopadl hůř, než jsem čekala.“ Opět má slova doplní to trochu ztrhané uchechtnutí. „Ale… je to za mnou. To všechno.“ Kousnu se do rtu a sklopím pohled k zemi.

„Budu mít ještě dost času o tom přemýšlet… další dny. Spoustu času.“ Povzdechnu si a přešlápnu v těch nepříjemně studených botách, zatímco mne stále obklopuje uklidňující vůně zimolezu. „Doufám, že jsem ti neublížila, jak jsem do tebe… Vrazila?“ Sklouznu po něm pohledem, ale v té tmě je těžké cokoliv říct. I tak ale Kain nevypadá jako někdo, kdo by na tom byl zle.

„A… Nepůjdeme raději pryč?“ Zeptám se váhavě a zalétnu pohledem ke stanům, které nejsou až tak daleko od nás. Ne, tohle není místo, kde bych chtěla být. Ani teď. A už ani nikdy jindy.

Elzbieta

Všechno to na tebe doléhá a útočí, ovšem Kain tě drží pevně na místě. Nedokáže se sice postavit mezi tebe a roztěkané myšlenky plné bolesti a viny, ovšem dává ti možnost se soustředit i na něco jiného. Na něj. Na vůni, co vyvěrá z jeho oblečení i kůže, na jeho hlas, kterým k tobě tiše promlouvá, aniž by musel šeptat.

„Nikoho jsi nezabila, Elo. Jak bys něco takového dokázala, hm? Nemáš se za co omlouvat. Není to tvoje vina, slyšíš? Nikoho jsi nezabila,“ opakuje ti a jen těžko bys v jeho hlase hledala jakékoliv známky po váhání či konejšivé milosrdné lži. „Neomlouvej se. Dýchej… Dlouze vydechni a zase se nadechni. A pak znovu a znovu…“ dává ti tiché instrukce a stále tě nepouští. Snad jen stisk kolem tvých paží povolí a jedna z jeho rukou je obejme kolem pasu, zatímco dlaň té druhé spočine mezi lopatkami, kde se začne pomalu leč rytmicky pohybovat, jak tě po nich konejšivě hladí.

Trpělivě vyčkává, než se tvůj dech uklidní. Pomalu k tobě začínají doléhat zvuky okolí, zejména pak bujaré slavnosti na náměstí. Vy stojíte ovšem stranou od toho všeho, kdesi za komediantským ležením. Vidíš jen temný obrys vozu, který se rýsuje proti světlu z ležení i ohňů. Zároveň po chvíli zaslechneš i tiché zafrkání koní uvázaných jen pár metrů od vás, a které jste očividně právě vyrušili ze spánku.

„Neděkuj. Byl to můj nápad,“ povzdechne si tiše. Vnímáš, jak tlukot jeho srdce zpomaluje až se nakonec ustálí v tom klidném rytmu ohraničujícího tvůj malý svět. Kain mlčí a nechává ti čas. Ani nevíš, jak dlouho tam vlastně stojíte, zatímco tě objímá a do ticha zaznívají jen okolní zvuky, každopádně začínáš pomalu cítit chlad zakusující se do mokrých bot.

„… myslel jsem to vážně, Elo,“ promluví Kain z ničeho nic. „Není to tvoje vina,“ pokračuje dál a čím více toho řekne, tím je ti jasnější, že váš rozhovor s Bartelem musel slyšet. Těžko říci, zda celý nebo jen ty nejožehavější pasáže, vlastně… Vlastně si ani nemůžeš být jistá, zda vás schválně poslouchal nebo to byla jen náhoda, ale…. Je otázkou, zda na tom záleží.

„V té době, o jaké Bartel mluvil propukla velká epidemie souchotin. Tehdy zemřelo hodně lidí, zvláště z těch chudobných poměrů. Příběhů, jaký ty vyprávěl Bartel, jsem slyšel… Desítky. A viděl jsem i pár údajných čarodějů utopených v náhonu nebo pověšených na větvi. Někdy je ovšem neštěstí… Prostě jen neštěstí bez toho, aniž by na tom někdo měl svoji vinu,“ pokračuje pomalu dál, než se na chvíli odmlčí.

„Hm, teď bych se možná měl omluvit já, že?“ lehce se pousměje. Ač to nevidíš, je pro tebe snadné si to představit. „Omlouvám se, vím, že jsem slyšel asi něco, co jsem neměl, ale…“ ani se to nesnaží zastírat, přeci jen ti to je jasné, „… hm, nic to nemění na tom, co si myslím. Jsi ta nejzajímavější dívka v celé Cziernowodě. A také ta nejdramatičtější a… Přísahám, že jsem ještě neviděl žádnou dívku utíkat tak rychle,“ hruď mu poskočí, jak se tlumeně uchechtne.

„Vážně jsi mi dala zabrat,“ lehce se od tebe odtáhne a ucítíš jeho pohled na své tváři.

Marnost nad marnost

♬♬♬♬♬

Stojím ve stanu a vzduchem se nese ta známá vůně exotických dřevin smíchaná se štiplavým kouřem od zapálené lampy. Vím, že ji dnes cítím naposledy a tentokrát… Tentokrát mě to už však nemrzí. Už nikdy se sem nechci vrátit a strýček si jistě nepřeje také nic jiného. Posečkám však ještě chvíli. Těch pár váhavých vteřin poté, co zazní má omluva. Jak naivnější ještě můžu být?

Ne, nedostane se mi od něj vytouženého rozhřešení. Ani milosrdného odpuštění. Jen plamen lampy se symbolicky roztančí a pohasne. Co…? I přes hromadící se slzy si všimnu něčeho… Někoho? Ne, to se mi musí zdát. V první chvíli mě napadne, že to nemůže být nikdo jiný než ta žena ze stínů. Ale obrys postavy zmizí stejně rychle, jako se objevil. Plamen se zase rozhoří a ustálí. Šálení smyslů? Modré oči přelétnou ze stinného koutu stanu zpátky k prošedivělému muži. Je v nich patrné očekávání. Prosba. Ale dostane se mi jen jednoho dostatečně výmluvného slova.

Ne… neodpustí mi. Neodpustí. Zavřu pevně oči a po tvářích se konečně skutálí slzy...

Na jeho následné krátké pobídnutí už ani nečekám. Vyprovází mě při odchodu nebo spíše útěku ze ztichlého stanu. Do kůže se mi opře chladný noční vítr. Studí na vlhkých cestičkách klikatících se mi na tvářích. To tam je to teplé přívětivé počasí babího léta. I když jsou poslední dny příjemně teplé, noci se v tuhle roční dobu už umí i také znatelně ochladit. Všude kolem mě jsou rozmazaná světla luceren a ohňů rozmístěných mezi nimi. Je to jako obraz, do jehož čerstvých barev někdo rozlil sklenici vody.

Dlouze se nadechnu. Doslova zalapám po dechu. Jako kdybych se místo ze stanu vynořila z hluboké studené vody. Zastavím se. Jen na ten okamžik, kdy vlastně nevím, co teď, zůstanu nehybně stát. Co dál? Nad hlavou mám jen temnou oblohu rozpitou v noční čerň podobně jako stany, které mně obklopují. Svět kolem hučí jako roj vzteklých včel. Ani pořádně neslyším svůj dech. Bušení srdce. Zůstal jen ten… šum.

Trhnu hlavou a rychle se rozhlédnu, aniž bych se snažila nějak více zorientovat. Prostě chci pryč. Dál od těch světel. Dál od lidí. Dál od toho… všeho!

Aniž bych zastavila, rozběhnu se do míst, kde je světel nejméně. Za tmou a tichou samotou, kterou nabízí. Srdce mi buší, zatímco se ty prokleté vlhké boty míhají travou.

V hlavě mi víří všechna ta slova. Všechna ta obvinění i obrazy scén, kterých jsem nebyla svědkem, ale přesto mi je mysl začala vykreslovat v ostrých barvách. Ten zlověstný šepot hlasů, které jako kdyby přicházely tu z jedné, tu  z jiné strany.

„Přinesla jsi nám akorát smůlu a neštěstí.“

„To tys je zabila, ty…“

Bylo to kvůli tobě.

„Ani jsem nikoho z nich nemohl pohřbít. Ani… Ji,“

„Nenechali jste mi… Nic,“

„Běž pryč, Elo…“

„Vypadni odsud,“

„Běž.“

Utíkám. Rychle. Jak nejrychleji dokážu, zatímco mě pronásleduje neustávající šepot. Srdce mi buší a svět kolem se rozmazává do neforemných tmavých šmouh. Snažím se před tím utéci. Dostat se od toho všeho pryč. Ale marně. Je to předem prohraný boj. Sama před sebou utéct nemůžu.

Náhle do něčeho v té všudypřítomné tmě tvrdě narazím. Poplašeně vyheknu, jak mi náraz vytlačí vzduch z plic a pokusím se instinktivně zachytit, abych nespadla v první chvíli na zem. To ale nehrozí. Něco… nebo spíše někdo mě drží. V prvním momentu se pokusím vysmeknout komukoliv, kdo si dovolil na mě takto sáhnout. Drží mě ale pevně, a tak i když sebou trhnu… Všimnu si těch známých světlých pramenů vlasů, které spadají po ramenou. Jako kdyby z dálky se mezi ten vyčítavý šepot vplétal i jiný hlas. Stále sílící hlas. 

„… v pořádku, Elo““

„… Je to v pořádku,“

„Jen… Dýchej…“

Až zpomaleně mi začíná docházet, že je to Kain. Nikdo jiný. Ostře se nadechnu a… Část napětí z mého těla vyprchá. Cítím to teplo, které z něj sálá. Přitiskne mě k sobě pevněji a já se tomu nebráním.

„Já nechtěla… Nechtěla jsem…“ Zajíkám se mezi jednotlivými vzlyky, které se mi nezadržitelně derou skrz sevřené hrdlo. „Nechtěla jsem je zabít…. Nevěděla jsem…“ Zabořím tvář do jeho hrudi a prsty se křečovitě zachytím oděvu, kterého cítím směsici pachů. Je to známé a přitom nové. Cítila jsem je tehdy u jezera, ale proti jejich ostrosti teď to byl jen slabý závan. Jako když člověk mine v dálce pekárnu a vítr k němu zavane na chvíli vůni čerstvě napečeného pečiva.

„Je mi to líto… Všechno… Omlouvám se. Omlouvám…“ Zůstávám v jeho objetí, které mi nabízí ten pevný záchytný bod v jinam rozmazaném světe. Dost možná, kdyby mě nedržel, klesnu do trávy. Cítím totiž, jak se mi nohy podlamují a svět se začíná nepříjemně točit. Snad z nedostatku vzduchu. Nadechnu se, vydechnu. Přesně tak, jak říká. Snažím se zklidnit svůj dech. Vrátit mu alespoň nějakou pravidelnost a hloubku. Jde to pomalu, ale snažím se soustředit na to, co je. Vjemy, které teď cítím. To konejšivé teplo objetí, které jsem necítila… roky.

Ani nevím, jak dlouho to trvá, než se mi podaří dostat svůj dech i panikařící mysl zase alespoň pod nějakou kontrolu. Zaplašit šepot vyčítavých hlasů a nahradit jej… šuměním přírody a tlukotem srdce, které ale nepatří mně. „…Kaine?“ Šeptnu a vzhlédnu k mladíkovi, který mě drží ve svých pažích. Oči mám uslzené, ale další slzy se z nich nekutálí. Už ne.

Chvíli na něj jen dál beze slova hledím. Tedy spíše na jeho siluetu, která stejně jako já tone ve všudypřítomné tmě. Jak daleko jsem běžela? Nevím. Vím jen, že mě chytil. Stále nevím, co přesně si o něm mám myslet. Kdyby tu ale nebyl… Nikdo jiný tu teď pro mě nebyl…

 „… Děkuji.“ Dostanu ze sebe skoro bezhlasně ale vděčně, než si o něj opět opřu tvář, snad abych oddálila nepříjemné otázky anebo… aby mě nepouštěl? Jakkoliv bych chtěla promluvit, měla promluvit, a rozbít tuhle podivnou situaci a napětí, tak se mi slova vždy vykouří z hlavy dřív, než je stihnu vyslovit. A tak prostě jen stojím, oči zavřené, držím jej a… v ten přítomný moment jen tak… jsem.

Kazandra

Tvé myšlenky protkané pochybnostmi a obavami ze selhání rychle rozbije dvojice stínů co se pohne a záhy nabere velmi konkrétní tvary chlapeckých siluet. Jakmile jsou v pohybu, rozeběhnou se k tobě. Je to děsivý pohled, ovšem tebe tak snadno nezastraší. Stále máš čas s tím něco dělat. Jsou jen dva a ty jsi v mnohem větší výhodě, než by se mohlo zdát. „Útoč, pokud máš víc protivníků, neposkytni jim čas!“ zazní ti v hlavě poučka z výcviku. Vyhnout se a poslat jednoho z nich k zemi, abys měla čas si to vyřídit s tím druhým dříve, než se z toho první oklepe a bude zpátky na nohách. Srdce ti buší, ovšem ne strachem. Tohle… Tohle je něco jiného. Společně s šimravým nabuzujícím pocitem, co se ti vyplaví do žil ucítíš i to zvláštní pnutí. Pocit podobný tomu, který předcházel těm…  Stavům. Ponořit se do něj, sáhnout po té síle, dokázala bys to znovu? Zpomalit čas kolem sebe a…

… musíš jednat. Ruka, která se tě chystala popadnou za rameno či paži a strhnout k sobě, neškodně prolétne kolem jak rychle ukročíš do strany. Postava zavrávorá, jak s tím mladík zřejmě nepočítal. Takhle z blízka si tím začínáš být jistá, jsou mladí a povědomí. V hlavě se ti rozeběhne plán, od jehož provedení tě dělí sotva pár okamžiků… A také úkol, který jsi přijala. Nesmíš jim ublížit.

Naštěstí to ani nepůsobí, že by oni chtěli doopravdy ublížit tobě. Nepřijde žádná tvrdá rána, která by ti výrazně ublížila nebo jsi ji musela usměrňovat. Sama jim zasadíš pár úderů, jednomu z nich i poškrábeš ruku ve snaze se vysmeknout. Nakonec ale rychle pochopíš, o jim jde. Snaží se tě chytit za ruce a zpacifikovat dříve, než se ti podaří jim utéci nebo přilákat něčí pozornost.

Nakonec se jim podaří tě odtáhnout kousek víc stranou, kde tě hrubě povalí na břicho do trávy a přidrží tě tam. Nyní si už jsi zcela jistá, s kým máš tu čest. Timur a Jacek. Čekali tu na tebe? Což by znamenalo, že Tobiasz tohle celé plánoval… Nebo jsi měla jen smůlu?

„Dost! Nech toho!“ oboří se na tebe tichým hlasem Timur. „Neublížíme ti. Ale jestli jen cekneš… Tady tě stejně nikdo neuslyší,“ ruku ti vetkne do vlasů a přitlačí ti tvář do mokré trávy. „Chápeme se? Nikdo ti neublíží, když nám k tomu nedáš… Důvod,“ nechá ti chvíli na to, abys to zpracovala. „Jen si vezmeme jednu věc, jasný? Nebraň se. Hned potom tě pustíme,“ pokračuje dál. Opět ti dá pár vteřin, a aniž by pustil tvé vlasy, tak z tebe Jacek začne strhávat zelený kabát. Příliš jemně si nepočíná, pokud nespolupracuješ, jinak se to obejde ale bez dalších nepříjemností.

Snad až na jednu – že Timur lhal. Kabát je sice dole, ovšem ani jeden z mladíků tě nepustí a naopak cítíš, jak ti Jacek zkroutí ruce za záda a pevně je k sobě stáhne tenkým hrubým lanem. Je vlhké a studené, až to působí, že tu někde leželo předtím v trávě podobně jako ty. Co je ovšem horší, tak vzápětí se přesune k tvým nohám, aby ti je svázal stejně jako ruce. Pokud se bude snažit, podaří se ti ho i nakopnout.

Cítíš chlad, který stoupá od země, na které nedobrovolně ležíš. Pokud tu je někde Werther, tak nikde nezahlédneš ani náznak jeho přítomnosti. Pokud tedy… Ne, slíbil ti to. Byl to mistr. Timur tě pustí a chytí tě za rameno a bok, aby tě převalil na záda. Vzápětí sebere ze země kabát, ze kterého tě vysvlékli a střelí pohledem kamsi za tebe. Zaslechneš zvuk kroků, kamínky vrzající pod podrážkami bot.

„… hmm, to vypadá, že dneska tak snadno neutečeš, Kazandro,“ zaslechneš Tobiaszův hlas dříve, než zahlédneš jeho tmavou siluetu stojícího nad sebou. „Slušná práce, věděl jsem, že je vás spoleh,“ přátelsky se zašklebí na zbývající dva mladíky.

„No, na holku má páru, poškrábala mě, potvora,“ pronese nepříliš nadšeně Jacek jako bys tam snad ani nebyla.

„No, uvidíme, jaká hrdinka to bude teď, hm? Možná by ses mohla za své chování tady příteli omluvit, Kazandro, co ty na to? A kdybys do toho zahrnula rovnou i nás ostatní… Hmm, když to bude pěkná a upřímná omluva, tak třeba ani nebude nutná tahle lekce slušného chování,“ zabodne do tebe Tobiasz svůj pohled, zatímco si vezme od Timura tvůj kabát.