Andor.cz - Dračí doupě online

Návrat do starých časů

Vykročíme pryč. Temnou uličku necháme za námi. Ta doba, kterou jsme tam strávili, se zdá jen jako pár okamžiků. Dnes večer čas skutečně běží rychle.

Procházíme po okraji náměstí, kolem kterého jsme dnes už několikrát kroužili. Možná až příliš pečlivě si dávám pozor na to, abych pohledem ani nezavadila o tanečníky vířící uprostřed kolem plamenů. I tak si ale povšimnu, že jich tam je už méně. Zábava se začínala přetavovat v další. Tanec byl v tomto případě jen předehrou něčemu zcela jinému. Džbány pravděpodobně s vínem jdou z ruky do ruky a nevypadá to, že by se chlapci a nebo snad děvčata nějak více žinýrovali. Pohledem sklouznu po mladíkovi jdoucím po mém boku. Měl by to mnohem snazší, kdyby mě tu jen tak prachsprostě chtěl nalévat alkoholem jako ostatní. Přesně, jak říkal. Je opravdu jiný. Nemá tohle za potřebí a já mu jsem za tohle opravdu vděčná, ačkoliv si to už nechávám pro sebe. Nemusím mu hned říct vše, co mi letí hlavou.

Projdeme nepozorovaně z náměstí a zamíříme k jezeru a stanům, které jsou kolem nepravidelně rozestavené. Nechtěla jsem tam chodit. Opravdu nechtěla. Ale to bylo včera. To jsem ani neměla chuť se bavit s tím přemoudřelým hejskem u koní a kde teď jsme? Ne, sem mi Werther ještě nezakázal vstup, ale kdyby věděl, proč jsem jdu, dost možná by nesouhlasil. Věděl to? Věděl to, že tu budou? Kazandra by jistě řekla, že ano. Že jde o další zkoušku. Ale já nesdílela její představu o neskonalé dokonalosti a rozmyslu našich mistrů, kteří vždy vědí, co je pro nás nejlepší a nikdy… Nikdy se nepletou.

Ta barevná světla, ohně, vítr tiše opírající se do plachet. Je to jako kdybych v jeden moment prošla branou skrz čas. Do mého dětství. Do těch bezstarostných let, kdy se svět zdál jednodušší a krásnější. Ne, tehdy jsem skutečně nevěděla, co je to se skutečně někoho nebo něčeho bát. Nebyla jsem stejná jako ta malá holčička, kterou odtud tehdy odvlekli. Stále v ní ale ve mně velký kus zůstal. Ta víra v to, že všechno nakonec dobře skončí. Ta schopnost si užívat života a nepřemýšlet nad následky. Ta nebezpečná směs, která Elzbietu dělala Elzbietou – tou problémovou ale veselou dívkou připomínající hřejivé letní slunce.

Obrazy, které se mi naskýtají mezi stany mi přijdou tak povědomé. Někdy jako kdybych tam viděla sedět ty staré tváře, které jsem byla zvyklá vídávat posedávat u ohňů. Smát se a bavit. Stačí ale jedno mrknutí, abych je opět nepoznávala. Ne, dnes už nezbyl nikdo z těch, které jsem znala. Až na jednoho. A od něj potřebuji odpovědi na své otázky. Můžu za to já? Hledačka? Nebo snad jen nešťastná náhoda?

Následuji Kaina do stínů a šera, abych se vyhnula tomu veselí, které je na jednu stranu povědomé, ale už zároveň cizí. Jídlo nabrané nepozorovaně na náměstí tu příjemně voní, ale mně se žaludek svírá takovým způsobem, že na něj nemám ani pomyšlení. Tohle je horší než kdejaká zkouška v panství. Na těch mi nikdy tolik nesešlo, ale teď…

Kain zastaví a já vedle něj. Mou pozornost ale tentokrát neupoutá on, avšak stan stojící vedle nás. Vypadá lépe než ty ostatní a já moc dobře vím, komu bude patřit. Nemusí mi to říkat a ani tak neučiní. Vidí mi to na očích. Jeho dotek teď ani příliš nevnímám. Spíše může cítit, jak jsem napjatá.

„Hmmh, asi to tak bude lepší.“ Přinutím se mu úsměv alespoň trochu opětovat, ačkoliv tentokrát je to chabý herecký výkon. „Nezasloužíš si, aby si z toho měl problémy. Ne, kvůli mně. Už tak jsi udělal pro mě víc, než si musel.“ Potřesu hlavou a vděčně k němu vzhlédnu. Nemusel by to dělat. Opravdu nemusel. A tím spíš mu jsem za něco takového nesobeckého vděčná. Ani se neznáme, a přesto se mi snaží pomoci. Ne každý je takového jednání schopen.

„Jestli budeš chtít, tak ti to pak povím.“ Šeptnu, ale nemyslím si, že pro něj by byl problém poslouchat, co si budeme povídat, pokud by chtěl. A já nemám potřebu něco takového skrývat. Kdybych si nemyslela, že by mu Bartel dělal problémy, pokud by mě viděl s ním, klidně ho nechám jít také. Možná by to tak bylo snazší. Alespoň pro mě Ale co. Už jsem velká holka. Tohle zvládnu!

„Tak… Dej mi chvíli, prosím. Ano?“ Kývnu o něco rozhodněji, ačkoliv ten nezvykle tichý tón mě lehce zrazuje. Pak už se ale otočím a vyrazím ke stanu. Jen na chvíli se zastavím před tou obyčejnou celtou, Zaváhám. Ale pak přeci jen natáhnu ruku a tiše se prosmýknu dovnitř.

♬♬♬♬♬

Dřevitá vůně je jako závan starých časů. Podobně jako celá tato má procházka komediantským ležením. Skoro bych ji mohla i nazvat vůní domova, kdyby s sebou nepřinášela i ty nepříjemné vzpomínky. Udělám jen pár neslyšných kroků dál od vstupu a zastavím se. Přede mnou je muž, kterého znám. A dokonce je zde sám. Kain dodržel své slovo.

V první chvíli si mě nevšimnul, protože je jeho pozornost zaměřená ke sklence s alkoholem, a tak je další krok na mě. Nasucho polknu, nadechnu se a…

„Strýčku?“ Promluvím tiše, opatrně. Skoro jako kdybych mluvila na zvíře zahnané do kouta. Nechci ho vyděsit. Alespoň ne teď.

„Nemusíš se bát. Nejsem tu, abych se snad za něco mstila. Nechci nikomu ublížit.“ Zvednu ruce v mírumilovném gestu a udělám jeden pomalý krok vpřed. Ačkoliv ta zloba. Chuť mu vmést do obličeje vše, k čemu mě odsoudil za pár mrzkých zlatých, tam stále je a plápolá. Na druhou stranu ji prozatím kontroluji. Stále je to i člověk, kterého jsem i přes to všechno měla… ráda. Alespoň tehdy.

„Ani se nebudu ptát, proč jste to udělali. To už je teď… jedno.“ Vydechnu s jistým sebezapřením. „Ale slyšela jsem, že Agniezka, všichni ostatní…. Strýčku, co se prosím tě před těmi lety stalo? Kdo vám to udělal?“ Přejdu rovnou k otázce, která mě pálí nejvíce. Ne, nedám mu možnost se nad tím více zamyslet anebo začít hledat, kde nechal tesař díru. Snad mi to i díky alkoholu, jehož ostrá vůně se mísí s tou exotických dřevin, poví v relativním klidu a pokud ne… Jen tak ho odtud tentokrát utéct nenechám. Musím to vědět. Zasloužím si to vědět.

Kazandra

Veškeré protesty jsou marné, jsi vtažena do víru tančících dvojic. Skutečně není těžké se do toho dostat, kroky jsou jednoduché a vlastně je dost způsobů, jak je pojmout či dodat tomu něco více. Cítíš rytmus, vlohy pro hudbu se v tobě opravdu nezapřou, během pár minut si tak jsi jistější a jistější až nakonec nemusíš nijak zvláště přemýšlet o tom, co děláš. Můžeš se tak uvolnit a vlastně si to i snad… Užít. Někteří z tvých protějšků jsou šikovní, jiní méně – avšak není tu nikdo, kdo by se vyčítavě díval a sledoval, zda všechny kroky byly provedeny správně. Ne, zde nezaslechneš to tiché výhružné zasyknutí v předzvěsti blížící se rány tenkým proutkem či rákoskou.

A pak… Pak se náhle ocitneš v náruči Timura. Nejsi jediná, čí krok zaškobrtne. Ovšem zvládneš během chvíle nabrat zpátky ztracenou jistotu – rozhodně dříve než Timur, kterému se z obličeje nakonec úsměv úplně vytratí. Naopak se tváří jako by ho náhle rozbolely zuby, zatímco vždy na krátkou chvíli nejistě zalétne pohledem ke tvé tváři jako by se z ní snažil cokoliv… Vyčíst.

Hudba hraje a pokračujete v tanci. Ani jeden z vás se k ničemu nemá, jak oba očekáváte něco od toho druhého. Až nakonec… Timur bolestně zasykne, když mu s gustem došlápneš na špičku boty. Hezky na prsty, přesně do těch míst, kde takové dupnutí řádně bolí. Zároveň s tím sebou škubne a poskočí – až vypadne z rytmu. Za svoji omluvu si vysloužíš vážně ošklivý pohled. Timur po tobě loupne zlostně očima a výraz v jeho tváři na okamžik říká jediné. Tos udělala schválně!

Přichází další výměna partnerů. Timur k tvému zklamání ovšem pokračuje v tanci. Váš pohled se ještě párkrát střetne, než přijde další otočka a vy se od sebe vzdálíte. A píseň pokračuje…

Je to vlastně celkem náročné. Ne snad, že by tě tanec nějak udolal, oproti dennodenní mordýrně při výcviku to bylo skoro nic, nicméně… Po pár písních řady tanečníků přeci jen prořídnou. Ovšem nechodí nikam daleko. Všimneš si několika džbánů s vínem a pivem, které kolují mezi omladinou jejíž jsi teď součástí i ty. Doputují samozřejmě i k tobě, před další zábavou je přeci třeba se občerstvit. Někteří se stáhnou na chvíli i ke stolům s jídlem, které pomalu ale jistě mizí.

Večer pokračuje a čas běží. Poslední paprsky slunce se už před časem vytratily z tmavnoucí oblohy. Nakonec tak zmizí i ty poslední zbytky světla, které nahradí hvězdná temně modrá obloha. Je to… Krásný pohled. Snad až výsměšně krásný s ohledem na dnešní večer a to, co tě čeká. Postupně si je najdeš všechny. Bratry. Timura. Valeka. A nakonec… Nakonec i Tobiasze, který se dostaví na celou tu slávu se zjevným zpožděním. Ať dělal cokoliv… Ne, všimla by sis ho při tanci, nakonec byste se dostali až k sobě – to sis pojistila těmi několika písněmi, po které jsi vydržela v kruhu tanečníků.

Jako by nic se připojí ke svým přátelům, kteří postávají stranou s pár dalšími. I několik děvčat se tam najde. Kdybys nevěděla své… Vlastně bys ani netušila, s kým máš doopravdy tu čest. Všichni se smějí, baví se, nevidíš tam žádné náznaky… Ničeho.

Snad jen… Všimneš si, jak se Timur v jednu chvíli nakloní směrem k Tobiaszovi, zatímco se ostatní baví a cosi mu řekne. Zajisté natolik tiše, aby to nezaslechl někdo jiný. A Tobiasz… Tobiasz kývne hlavou, zatímco se mu rty roztáhnout do toho širokého spokojeného úsměvu, který nevěstí nic dobrého…

Elzbieta

 „Hmm, nech se překvapit. I když… Tohle ti prozradit asi můžu, ani já zrovna netoužím po noční koupeli, takže pokud se tomu vyhneme, budu jen rád,“ poznamená Kain pobaveně, ovšem dále se už ke svým… Tedy, nyní už vašim plánům na dnešní večer nevyjadřuje. Ovšem… Není přeci důvod, aby tě zklamal. Znáš ho sice jen chvíli, ovšem za tu dobu se s ním ani jednou nenudila a neudělal nic, čím by ti vědomě i nevědoma snad ublížil. Jakou lepší společnost si tedy přát…

Když souhlasíš s jeho návrhem navštívit Bartela nyní, tak jen mlčky souhlasně kývne hlavou. Snad jen… „Neděkuj. Není zač, Elo,“ broukne polohlasně.

Poté si tě už přitáhne k sobě a už tě nepustí. Ostatně se ani nezdá, že bys o něco takového stála. Když se ho dotkneš, cítíš, jak lehce zapře svoji tvář o tvoji dlaň, zatímco tě poslouchá. Werther, pravidla, hranice… Nic z toho tu pro dnešní večer nebude. Ne. A nezáleží na tom, jak moc hloupé rozhodnutí to je a na kolik se ti to může vymstít – bude to tvé rozhodnutí. Jen a jen… Tvé. Nejsi přeci věc ani zvíře, aby o tobě rozhodovali jiní. Máš jen jediný večer a Společenství je daleko… Nyní ještě dále než v poledne.

Čas se opět na chvíli ztratí ve spojení rtů a bušení srdce. Tentokrát to trvá trochu déle, ovšem všechno pěkné musí jednou skončit, zvláště s tím, co vše vás dnes ještě čeká.

„Začínám toho návrhu trochu litovat,“ vydechne Kain do tvých rtů, zatímco se odtahuješ a on tě chtě nechtě musí pustit a odstoupit od tebe. Nevšimneš si, že by v uličce krom vás dvou někdo stál, přesto… Nikdy nevíš, kdo se může ve tmě skrývat. Sama víš, že některé věci nemusí být takové… Jak vypadají.

Déle se tu už ovšem nezdržujete, bok po boku vykročíte z uličky pryč – zpátky k náměstí, kterému ses chtěla původně vyhnout. Ovšem nezamíříte do toho mumraje, Kain tě vede po obvodu náměstí, abyste se lidem vyhnulo. Hudba stále hraje, tanečníků trochu ubylo a přesunuli se občerstvit ke stolům. Všimneš si, jak mezi omladinou koluje hned několik džbánů a je ti jasné, že voda to nebude.

Nikdo vám nevěnuje pozornost, v očích ostatních jste prostě jen další dvojice, která jde… No, ať už kamkoliv, nebudete dnes zajisté jediní, kdo se vytratil do soukromí.

Je ti jasné, kam tě Kain vede. Do komediantského ležení. Přesně do toho místa, kterému ses od včerejšího dne vyhýbala, jak to jen šlo. A přesto sem nyní jdeš dobrovolně… Ironie se tomu říká. Netrvá to tak dlouho a vstoupíte do hájemství stanů a vozů stojících na okraji náměstí. Jsou zde rozvěšené lucerny s barevnými skly a uprostřed ležení hoří malý oheň. Vlastně to vypadá přesně tak, jak si pamatuješ ze svého minulého života.

Kolem ohně sedí i pár lidí, kteří se zřejmě nechtějí družit na slavnosti – ostatně dobře se baví i bez toho. Ani nepochybuješ o tom, že jídlo, které mezi nimi koluje stejně jako pití je vesničanů – uzmuté z těch stolů. A není ho zrovna málo, nicméně… Kdy jindy si užít než dnes? Kain jako by tušil, že ti pozornost nebude příjemná, zabočí za stany a protáhne tě šerem a stíny, abyste zbytečně nelákali zvědavé pohledy a všetečné řeči.

Nakonec se zastavíte z jednoho ze stanu. Působí obyčejně a celta u vchodu je zatažená. Kain se na tebe povzbudivě pousměje a jeho dlaň ti sklouzne po rameni směrem k šíji, po které přejede bříšky prstů.

„Předpokládám, že na tebe mám počkat tady,“ spíše konstatuje, než aby se tě ptal. Tak či tak – je to na tobě. Stačí jen rozhrnout celtu a protáhnout se dovnitř… Do stanu, ve kterém panuje příjemné šero. Patří mezi ty lepší, je tu lůžko, stůl i židle, dokonce i truhla… Na stole je krom rozpité láhve položená i petrolejová lampa, která osvětluje prostranství měkkým oranžovým světlem. Ve vzduchu je cítit zvláštní orientální vůně, která je ti tak důvěrně známá…

A zejména tu je muž s dlouhými šedivými vlasy sedící k tobě zády a dolévající si další sklenku pálenky…

Cesta za pravdou

Hmm, má sestru. Nebo měl? Kdo ví. Možná proto je tak hodný na tu dívku. Tyhle zvyky jsou jako železná košile. Skoro mám až chuť se zeptat, co se s ní stalo, ale kousnu se do jazyka, protože ačkoliv nikde tohle pravidlo nahlas nepadlo, ani jeden jsme se nevyptávali na soukromí toho druhého. Některé věci sem prostě nepatřily, pokud o nich nezačal jeden z nás mluvit zcela dobrovolně. Podobně jako Kain teď.

Z jeho tváře je těžké něco pořádně vyčíst i takto z blízka. Stíny ji zkreslují a přetvářejí do podoby, co jen částečně připomíná Kaina, kterého znám. Přesto mu úsměv oplatím, než přidám i něco navrch. Na chvíli mě obejme podobně jako já jeho, než přeci jen mezi námi zase vytvořím jistou vzdálenost. Cítím, jak jeho ruce sklouznou z mých boků, zatímco k němu vzhlédnu. Je mi jasné, že být tu s někým jiným, možná by se nespokojil pouze s tímto. Třeba takový Valek včera večer vypadal velmi nedočkavě. Ovšem ten by se se zlou potázal. Však se umím o sebe postarat. Kain by však… Hmm, možná by nebyl tak snadným oponentem, kdyby na to přišlo, ale… Ale ono nepřijde. Kain by něco takového neudělal. Teď by klidně mohl, ale místo toho jen potvrdí mé úvahy. Rozhodně není jako Valek. Natož Tobiasz. I tak mu věnuji hravý úšklebek, ale už nic dalšího nedodávám.

To už se ale řeč stočí k plánům na večer a mému jistému nepohodlí způsobeném vlhkými botami. „Myslím, že ten břeh není hlavní důvod toho, že to dopadlo, jak to dopadlo. Měla bych osobně jiné kandidáty na viníky.“ Obočí mi trochu povyjede nahoru, ale opět je to tak drobná změna, že ve tmě, která tu panuje všude kolem nás, nebude příliš postřehnutelná.

„Ohavnost. Heh, ani nevíš jaká. Ale přežila jsem už horší věci, než jsou mokré boty na podzim. Takže se o mě bát nemusíš.“ Přidám se k jeho tichému smíchu, ale raději nezabíhám do detailů. Mezi některými tréninkovými metodami by se mokré boty zdály skutečně spíše jako vtip. Ovšem nevím, jestli by se tomu smáli i lidé mimo Společenství. Kain… Kain by možná mohl. Ale nevím, jestli by to bylo zrovna dobré znamení.

„Ahh, to mě skutečně mrzí, že jsem ti překazila tak zákeřné plány. Tedy… Tanec a víno. To je skutečně nečekané a přitom geniální. Určitě by si dnes večer u ohňů byl jediný s podobnou taktikou.“ Hravě ho šťouchnu do ramene, zatímco ze mě to napětí stále více a více opadá. Ostatně žertujeme a bavíme se jako jindy. Jen tentokrát je tu trochu více tma než tehdy u jezera.

Přeci jen pak zbystřím, když zmíní plány na večer. „Naštěstí já nejsem Juliana. Juliana by rozhodně nikam takto nešla. Ta by seděla na pokoji a smutně koukala z okna.“ Pousměji se a raději už nedodávám, že nepotkat ho tu nakonec dnes večer, možná by můj program nebyl o moc jiný.

„Tedy… aspoň ta klasická Juliana. Ta, co zemřela s mečem v ruce, by na to měla možná asi trochu jiný názor. Každopádně já jsem na ty plány skutečně zvědavá. Jen doufám, že v tom nebude opět zamotané to ledové jezero.“ Dodám pobaveně a sklouznu po něm pohledem. Ne, do hlavy mu nevidím, ale opravdu mě zajímá, s čím někdo jako on přišel. Jistě to nebude jen tak něco a dnes večer se opravdu nudit nechci. Je to ostatně poslední večer co…

„Bartel? Hmm, ale ano. Chtěla bych s ním mluvit. Ať už se před těmi pěti lety stalo cokoliv, myslím… Myslím, že bude lepší to vědět než se jen zbytečně domýšlet. Řekla bych… Ano, jsem připravená to slyšet.“ Nadechnu se a rozhodně pokývám hlavou. Je to zvláštní volba slov z jeho strany, ale asi rozumím tomu, co myslí. Je vždycky lepší, postarat se prvně o ty méně příjemné věci hned na začátku a nekazit si jimi zbytek večera. Však jak to sám odpoledne říkal? Říznout do vředu, aby se hnis vyplavil i s krví? Dnes večer to bude třeba.

„Děkuji.“ Dodám pak polohlasně. Nemusel to pro mě dělat, ale přesto byl ochotný mi pomoci. A to mě ani pořádně neznal. Ne jako… jiní.

Kain nejspíš zachytí mou krátkou změnu emocí, protože náhle ucítím jeho ruce kolem pasu. Nebráním se mu, jen udělám ochotně ten půlkrok dopředu a vzhlédnu k němu. Těch pár slov mi vykouzlí smířlivý úsměv na rtech. „Víš… já nakonec taky.“ Má dlaň se dotkne tváře zahalené stíny a spočine na ní. „Tenhle večer si budu dělat jen co chci já. Aspoň jedenou si nenechám řídit život druhými.“ Prosákne do mých slov nově nabrané odhodlání. Možná to jsou z jeho strany jen sladká slůvka, ale i tak… Poslouchá se to hezky a já… Já jsem vlastně taky ráda, že tu jsem. Takhle v jeho objetí. Možná čím dál víc.

„Vypadá to na velmi zajímavý večer a tentokrát už nejsou žádné hranice, za které nemůžu.“ Odvážím se nakonec říct a v mysli mi jen na moment vytane tvář Werthera, který nás žádal o jistá pravidla. Kolem žaludku ucítím ten nepříjemný pocit viny a i strachu, který je pochopitelný. Ostatně protivit se mistrovi je cesta do pekel. Nedělám to ale poprvé. Já rozhodně ne. Jen trochu potřesu hlavou. Ne, nenechám si jimi kazit večer. Je jim vlastně jedno, co budu dělat. Mají sami vlastní zábavu. Ať si sám dohlíží na tančící Kaz. Ať si oba dělají co… co chtějí! Já se o sebe umím postarat i bez nich!

Má ruka sklouzne z Kainovy tváře na jeho zátylek, abych si ho přitáhla ještě o ten malý kousek, co nás děli, k sobě a zaplašila ten vlezlý pocit viny něčím mnohem příjemnějším.

„Takže…“ Vydechnu. „Za Bartelem?“ Poodstoupím a rozhlédnu se po našem okolí. Snad, abych se ujistila, že tohle nikdo neslyšel. Přeci jen o takových věcech jako je zjevná neposlušnost se nahlas nemluví. Moc dobře vím, jaké až mohou být tresty za tyto rebelie. A přesto… Nepoučitelná… Ale svobodná.  

Vykročím vedle Kaina, kterého nechávám vést. S ubíhající vzdáleností i tak cítím jistou nervozitu, která ve mně roste a roste až se začne i viditelně projevovat. Ty nervózně semknuté rty. Ty neklidné ruce, které sem tam kontrolují něco na oděvu, nebo mezi prsty převrací jeho lem. Ne, není to Kainem, ke kterému se obracím stále méně a méně, zatímco spíše soustředěně hledím před nás a případně na okolí, kterým procházíme. Spíše se obávám setkáním s někým, koho jsem už roky neviděla a toho, že se mi ani trochu nebude líbit to, co mi řekne. Ale… musí to být.

Chci to vědět.

Elzbieta

„Chápu, těch pár hodin bez mé společnosti dokáže zkazit náladu,“ prohodí Kain, přesně v tom stylu drzého namyšleného floutka, který vás přišel poučovat o deinských trakénech – než vzápětí opět zvážní. „Hm… Ano. Sestry dokáží být velice zákeřné,“ poznamená polohlasně, ovšem to už vás skutečně dělí snad jen krok, který v další chvíli překoná a ocitne se tak jen kousek od tebe.

„Tak počkat, hm? Třeba jsem jen chtěl vědět, co máš v plánu nebo ti to udělat… Napínavější,“ takhle zblízka si všimneš, jak se stíny v jeho tváři pohnou společně s koutky rtů, na kterých se mihne spokojený úsměv. Ceně pro vítěze se nebrání ani v nejmenším a jakkoliv polibek netrvá nikterak dlouho, tak ta chvíle stačí, abys ucítila jeho hřející dlaně na své paži a boku.

Než si tě ovšem stačí přitáhnout blíže, tak se odtáhneš a odstoupíš od něj – byť jen o krok.

„… že jsi to ty, tak se prozatím spokojím s tímhle,“ vrátí ti tvá vlastně slova a nechá ruku sklouznout z tvého boku. Ne, opravdu nepůsobí, že by se tu na tebe v té temné uličce chtěl, jakkoliv vrhat – jakkoliv by to zajisté mohl zkusit. Jen těžko by ses odsud dovolala pomoci a vyrušit by vás mohl snad jen někdo, kdo by sem přišel za podobným účelem.

Nadechneš se k dalším slovům, tentokrát k plánům a tomu, co by sis doopravdy v dnešní večer nepřála. Kain tě nepřerušuje a vyslechne se ti bez nejapných poznámek. Snad jen lehce povytáhne obočí, když se ti vloudí do hlasu hořkost následovaná záchvěvem smutku z toho, jak to celé dnes dopadlo, ale… Těžko říci. Zdejší šero a tma ani jednomu z vás neumožňují vidět více než jen něco málo z rysů tváře toho druhého.

„Ano, ano… Jsem rád, že souhlasíš s tím, kdo za to celé může. S tvojí podporou bych možná mohl přeci jen zvážit stížnost místnímu starostovi, protože s tím členitě podlým břehem jezera by se mělo něco udělat, než se tam stane opravdové neštěstí,“ odpoví ti Kain zcela vážným hlasem, „tedy, ne že bych chtěl zlehčovat takovou krutou ohavnost jako je trávit večer v mokrých botách,“ uchechtne se tiše vzápětí.

„… ale nebudu lhát, ulevilo se mi, že po mně dnes nebudeš vyžadovat takové věci jako je tanec kolem ohňů, při kterém bych tě mohl celý večer nenápadně opíjet vínem a… Hm, počkat,“ zarazí se vzápětí, „aa… No, co se dá dělat,“ povzdechne si s přehrávanou lítostí… „Plány mám. Julianě by se sice asi moc nelíbily, ale někdo jako ty by je mohl ocenit,“ dodá záhadně.

Jen krátce se odmlčí a vzápětí pokračuje dál. „Ovšem… Možná by bylo vhodné hned z kraje vyřešit… To nepříjemné, aby nám to pak nekazilo večer, hm? Rozmyslela sis to s tím Bartelem?“ zeptá se tě přímo. „Jestli s ním chceš mluvit, lepší příležitost už mít nebudeš. Věř mi.“ Zní to trochu… Zvláštně, ovšem Kain to nijak dál nerozvádí. Vyčká si na tvé rozhodnutí – tak či tak je jasné, že tahle ulička rozhodně není tím pravým místem, kde by bylo příjemné trávit večer. Ovšem je jen na tobě, kam budou nyní směřovat vaše kroky – zda za Bartelem nebo plány Kaina.

Tak či tak… Mladík si tě k sobě stejně na chvíli bez varování přitáhne a skloní k tobě hlavu. „Hm, nemám sice tušení, co se stalo, ale… Dělají chybu, Elo. A já jsem za to sobecky rád,“ slyšíš v jeho slovech úsměv. „Takže… Rozhodně to dnes nebude jako vždy.“

V temné uličce

Rychle trhnu hlavou ke zdroji zvuku, co mě vyruší při cestě do tmy. Ne, není to někdo další, kdo se sem vydal hledat trochu klidu z rušného náměstí. To se jen malé mrštné zvíře se vyhoupne na střechu a sleduje mě žlutýma očima, které se rýsují proti noční obloze jako další z hvězd. Pousměji se. Za jiných okolností bych si ji ráda pohladila, klidně na ni i zavolala, ale teď na to není úplně vhodná doba. Zvlášť ne, když se snažím být nenápadná. Tedy… Ohlédnu se ještě jednou za sebe. Ne, nikde ho nevidím. Už před tím mi přišlo, že se mi ztratil. Buďto byl lepší, než jsem si myslela a nebo jsem jej naopak přecenila. Však brzy to jistě zjistím.

Ještě krátce vzhlédnu ke kočce na střeše, než zmizím v uličce křížící se s touto. Tohle místo… umí oživovat vzpomínky. Jakkoliv nedávné. Postávám tam a chlad brzy necítím už pouze v botách. Ta husí kůže, co mi naskočí na rukách s ním vlastně ani vůbec nesouvisí. Najednou je tu ticho. Opravdové ticho. Takové, že slyším i skoro nepostřehnutelné ťukání tělíček můr na sklo lampy. Jen krátce na ni pohlédnu, než opět zabrousím pohledem ke stínům, které se tu protahují. Ne nebojím se tmy, ale v poslední době zjišťuji, že možná není až tak prázdná, jak se mi po celé ty roky jevila. Sleduji černé stíny táhnoucí se ke mně a pohlcující kusy světa kolem.

„Hledej spásu ve stínech, Dcero. Jen tam budeš v bezpečí až přijdou,“

Ta slova, která jsem zaslechla jen pár dnů zpátky, mi vytanou na mysli, ale stále tak úplně nevím, co tím žena ze stínů myslela. Možná se zeptat nějakého s mistrů? Ale koho? Werther.. Ne, toho teď opravdu ne! Ale koho jinak? Hmmmh. Jen na moment mi myšlenky zalétnou jinam. Někam dál k problémům a věcem, na které jsem se snažila alespoň ten dnešní den nemyslet. Zvlášť ne po tom, co se poslední dny stalo. Ta nehoda na schodech, služebná před Kostadinovou ošetřovnou i studená voda v koupelně…

Skoro až nadskočím a rychle se otočím, když zaslechnu zčistajasna hlas, který na mě promluví. Mluví tiše, ale i tak ten šepot zde zní až nepatřičně hlasitě. Jak jen? Kdy? Letí mi hlavou trochu zmateně, zatímco se otáčím jeho směrem. Neslyšela jsem ho přijít. Vlastně už jsem pomalu přestávala počítat s tím, že mě tu najde. Byla jsem skutečně tak zabraná do vlastních myšlenek? Tak neopatrná?

„… Už jsem myslela, že jsem se ti ztratila.“ Promluvím podobně tiše, i když se k prvním slovům musím trochu nutit. Stále jsem poněkud… zaskočená. Snažím se ale neznít nervózně. Ja to jen Kain. Ať už je to ve skutečnosti kdokoliv, nebyl to někdo, z koho bych měla strach. Sice jsem ho neznala tak dobře, ale viděla jsem, jak se hezky choval k té mladé dívce, Malwině, nepůsobil jako někdo podobný Tobiaszovi nebo ještě hůř… Volchovi. Ne, z něj strach nemám.

 „Chtěla jsem jen… Chtěla jsem chvíli klidu. Nějak dnes nemám náladu na oslavy.“ Sklopím trochu vyhýbavě tvář k zemi, i když z ní dost pravděpodobně v té tmě nic nevidí. „Hmm, sestry umějí být zákeřné. Tedy… slyšela jsem to. Za sebe nemůžu bohužel říct. Neměla jsem nikoho takového, aby mě strašil po nocích. Tedy, asi bych si zrovna na tohle neměla stěžovat.“ Pokrčím lehce rameny a přidám si do skládačky další malý kousek.

„Občas se ale divím, co všechno se v ní dá najít… Teď třeba ty.“ Pousměji se, zatímco si ho pozorně prohlížím. Stále se ve slabém světle měsíce podobá spíše černé siluetě než živému člověku. Pořád cítím jisté napětí, protože přeci jen jsme tu sami a… Ale ne. Neblázni! Umím se přeci o sebe postarat. Navíc, ať si Kazandra s Wertherem trhnou! Tenhle večer si budu dělat co chci a s kým chci! Raději moc nepřemýšlím o tom, co by mistr řekl na mladíka přede mnou, protože ten je viditelně vše, jen ne obyčejný.  

„Vyhrál? Hmm, víš, že jsem na tebe musela počkat.“ Necouvnu, když ke mně přistoupí. Stále je jeho tvář zahalená ve všudypřítomném šeru, ale aspoň pár rysů z ní už rozeznávám.

„Ale, že si to ty, tak ti to přiznám. Vidíš, jak jsem přející? Cena pro vítěze… Hmm…“ Opřu se se lehce o jeho hruď a vytáhnu se k němu, abych jej políbila. Čas se tentokrát natáhne jen maličko, než se zase spustím na paty. Ostatně dnešní den už jsme si byli přeci jen blíž než náhodní kolemjdoucí. „…Nebo sis představoval něco jiného? Taky jsem to mohla udělat ještě těžší.“ Odtáhnu se po chvíli a zase o krok ustoupím. Dobře, možná si trochu fandím v tom, že bych to zvládla lépe, ale to nemusí vědět.

„Navíc… To vypadá, že celý večer mě nikdo nikde nepotřebuje a baví se beze mě, jako vždy, takže….“ Trochu se nadechnu, abych zahnala tu hořkost, co mi prosákla do slov. „… Máš nějaké plány?“ Zeptám se přeci jen o něco veseleji. Kdo by to byl čekal, ale jsem vlastně ráda, že alespoň někdo dnes večer se mnou počítá.

„Jen prosím nic na náměstí. Dnes… Dnes opravdu nemám chuť tancovat v tom davu.“ Šeptnu možná malinko smutněji, než by bylo očekáváno. „…Mám pořád mokro v botách.“ Dodám pak vzápětí s tichým uchechtnutím, než ke Kainovi opět zvednu trochu pichlavý pohled.

„A oba víme, komu za to můžu poděkovat.“

Elzbieta

Rozhodneš se rychle. Nechceš tu už více zůstávat. Kain kráčející tvým směrem ti to rozhodnutí vlastně o to usnadní. Rozhodně se nesnaží skrývat jako ty prve a volí tu nejpřímější cestu tvým směrem. Vaše pohledy se střetnou – nebo aspoň máš ten pocit. V další chvíli vás rozdělí skupinka hlasitě se bavících lidí a… Bez váhání se otočíš, zatímco rychlým krokem vyrazíš pryč – od tančících dvojic, od Kazandry a toho hořkého pocitu zrady, od světlovlasého mladíka, který se zřejmě rozhodl, že už ho tahle hra nebaví…

Míříš z náměstí pryč, rychle a obratně se proplétáš mezi lidmi a vybíráš si temné stíny a místa, ve kterých se dá na okamžik lehce ztratit. Po většinu toho času Kaina vidíš. Kdykoliv se otočíš, tak dokážeš pohledem aspoň na chvíli vyhledat jeho světlé vlasy či jinak rozpoznat jeho siluetu v davu lidí. Je to skoro až zvláštní. Buď vážně není dobrý pronásledovatel nebo naopak chce, abys o něm věděla. Viděla ho. A možná i o to více se snažila se mu ztratit? Těžko říci, co se honí mladíkovi hlavou, ovšem rozhodně ve tvém pronásledování nepolevuje.

Až pak najednou…

Zmizí.

Skoro jako by si to rozmyslel. Nebo se něco stalo? Nebo…

Ty ovšem pokračuješ bez ohledu na cokoliv dál. Jsi už takřka u svého cíle a nemáš důvody váhat. Stáhneš se do stínu domů lemujících ulici a vkročíš do ní. Tvé tiché kroky se rozléhají houstnoucím šerem, zatímco zvuky z náměstí pomalu slábnou. Stále slyšíš hudbu a výskot, z hlasů se stal jen šum na pozadí. Po své levici zahlédneš záblesk, rychlý pohyb, který následuje tlumený rachot… Ovšem to se tě jen lekla kočka, která se před tebou dala na rychlý úprk směrem na střechu jednoho z domů, odkud na tebe vyčítavě hledí její velké žluté oči, dokud nezmizíš za rohem.

Zastavíš se a opřeš o stěnu domu. Studí tě do zad a jakmile se přestaneš hýbat, tak vlhko v botách se začne stávat asi vším, jen ne něčím příjemným. Stále slyšíš zvuky linoucí se z náměstí, ovšem jinak… Jinak je tu ticho. Klid. Jen pár můr naráží do skel lucerny pověšené na jednom z domů. Podle její slabé mihotavé záře v ní už dohořívá olej a každou chvíli musí zhasnout. Jinak tu jsi sama. Skoro máš pocit jako by tma kolem tebe houstla a stíny se k tobě pomalu plazily… Hlubší… Delší… Hrozivější…

Ťuk, ťuk.

Můra znovu narazí do skla a mihotající se plamínek náhle zhasne a společně s ním i ten jediný zdroj světla kromě slabého svitu měsíce.

„… přiznávám, že si umím představit i lepší místo pro romantickou schůzku, ale na druhou stranu…“ zaslechneš Kainův tichý hlas těsně předtím, než se jeho temná silueta vynoří zpoza rohu domu. A to navzdory tomu, že jsi… Nic neslyšela. Žádné zvuky kroků. Dost možná se jen mohly ztratit v ozvěně hudby nesoucí se z náměstí, nebo snad… Nedávala jsi takový pozor, jak sis myslela?

„.. ta tma má něco do sebe, to… Hm, nebezpečí, pocit, že se někdo dívá, že tam někdo skutečně je…“ jeho pohled zakotví na tobě. Pořádně mu sice do tváře nevidíš, ale cítíš to, zatímco vykročí přímo k tobě. „Když jsem byl mladší, bál jsem se tmy, těch věcí, co v ní žijí. Nutno tedy podotknout, že velký podíl na tom měly příběhy mé starší sestry, která se bavila tím, že pak na truc sfoukla všechny svíce v pokoji…“ dodá napůl zamyšleně, snad i pobaveně, přesto pod nánosem toho všeho cítíš jistou – pečlivě skrývanou – hořkost.

Pokud necouvneš, tak sebejistě zruší vzdálenosti mezi vámi. „… každopádně… Lov prohlašuji za úspěšný. Co jsem vyhrál?“

Trochu jiný tanec

♬♬♬♬♬

Proplétám se mezi stíny i pár lidmi, co se dostali až k okrajům náměstí, snad aby unikli na chvíli tomu mumraji uprostřed a trochu se nadechli. Většina se však stále zdržuje tam ve středu náměstí. U ohňů, které je lákají jako hejno komárů a chrlí k noční obloze oblaka temného kouře, jehož vůně se nese všude kolem. Sleduji to lidské hemžení, které se vlní do výrazného rytmu rychlé hudby. Někdy jindy by to bylo skutečně lákavé, přidat se, jen tak si prostě užít moment a zábavu, ale dnes tu jsem nakonec kvůli něčemu zcela jinému. Sleduji totiž mladíka pohybujícího se mezi tanečníky. Ne, není to ani jeden z těch, které jsem měla hlídat. Tedy snad? Pořád jsem si nebyla jistá, koho všechno Werther tehdy myslel. Ovšem splnění něčeho takového jsem už dávno vzdala. Stejně bych v tom mumraji neměla šanci uhlídat víc než jednoho až dva. To se budu raději věnovat… Hmmh, kde…? Trochu se zarazím, když mi světlá kštice zmizí mezi ostatními lidmi.

Nepanikařím ani se nerozbíhám, abych jej snad dohnala. Tohle nás učili. To, že se náš cíl na chvíli ztratí z dohledu, ještě nic neznamená. Žádná zbrklost. Trpělivost je základem úspěchu. Místo ukvapeného jednání se proto nadechnu, zastavím, pozorně se rozhlédnu a… Tam! Všimnu si jej opět o pár metrů dál. Tentokrát se blíží vice kraji náměstí. Stále se rozhlíží, ale nezdá se nijak znepokojen. Opět vykročím a stáhnu náskok, který za tu chvíli nabral.

Je to zvláštní. Někdy mám pocit, jako kdybych sledovala obyčejného nic netušícího člověka, ale pak se zčistajasna pohne a využije krytu s obratností, za kterou by mu v panství přistála spíše pochvala než nějaká výtka. V prvních pár případech si říkám, že je to náhoda, ale když se to pak už zopakuje i potřetí, začnu mít neblahé tušení, že tohle skutečně není náhoda. Pokaždé se totiž dostane zrovna do pozice tak ideální k tomu, abych já na něj neměla výhled. Ne, nejsem v tomhle plížení zdaleka tak dobrá jako Kazandra, ale ani to nedělám poprvé. Byly jiné tréninky ve Společenství, které mě rozhodně bavily více a také mi i šly, pokud jsem tedy chtěla, ale na druhou stranu v tomto také nejsem úplný začátečník. Přesto tohle bylo svým zvláštním způsobem… jiné.   

 „Hmm.“ Přimhouřím oči a ani si pořádně nevšimnu, jak mi nevědomky povyskočí koutek rtů o něco výše, než vykročím dál a prosmýknu se mezi dvojici postarších mužů, kteří sledují tohle představení. Zatímco lidé tančí a krouží kolem plápolajících vater, my dva máme vlastní druh tance. Ačkoliv jsme nikdy nemluvili o tom, co jsme ve skutečnosti zač, během našich interakcí padala spousta náznaků. Indicií, z kterých mohl ten druhý číst i beze slov a skládat si v hlavě vlastní obraz svého protějšku. I tohle bylo něco takového. Výměna informací bez jediného slova. Nemusel to dělat. Ani já nemusela. A přesto se tu proplétal davem s nezvyklou obratností a talentem. Další z věcí, které běžný komediant neumí. Bylo to skoro jako výcvik ve Společenství, ale ve skutečnosti to byla jen hra. Hra na jejíž pravidla jsem přistoupila. Alespoň prozatím.

Sleduji jej a díky tomu, jak nevypočitatelný cíl to je, se na něj musím plně soustředit a nechat pro tuto chvíli myšlenky na Kaz s Wertherem stranou. Skoro se mi i na ně a celý ten nevydařený večer daří postupně zapomínat, když v tom se však náhle mihne v davu záblesk zelené. Samozřejmě. Ohlédnu se. A pohledem na ní zůstanu viset déle, než by bylo záhodno. Ten účes, co jsem jí sama spletla ráno podobný tomu mému. Ta zelená stuha, kterou jsem jí dala. Ten tanec, který měl patřit mně. I ten úsměv… Je to jako kdyby mě prostě a jednoduše nahradila i v tom, co mělo být alespoň tento večer mé. Falešná kopie! Sevřu pevně ruce v pěst, až ucítím, jak se mi nepříjemně zarývají nehty do měkké kůže dlaní. Nese se lehce, jde jí to až tak, že na chvíli zapochybuji, zda bych takhle zvládla na jejím místě tančit já sama. Až se mi tomu nechce věřit, ta zakřiknutá Kazandra s nosem nahoru tu tančí s vesničany a skutečně to vypadá, že se baví. Jde z kola do kola a z náruče do náruče. Tohle prostě není fér!

Na rozdíl od úsměvů, které jí věnují tanečníci vířící kolem ní, se moje rty zkřiví do znechuceného úšklebku. Tak tohle byl ten jejich plán? Ne, to si nemyslím. Tohle byl začátek. Ale viditelně mi Werther nevěřil natolik, aby mě nějak více zapojil. Jeho škoda! Pohodím pohrdlivě hlavou, abych se odvrátila od té naprosto zbytečné scény a… A dojde mi, že jsem tu stála příliš dlouho. Chyba! Zase chyba. Co když mi zmizel? Rychle obkroužím očima nejbližší okolí, abych… Se zarazila. Vidím ho. Neodchází však opět kamsi do dáli, ale jde přímo ke mně. Vidí mě.

Že by to bylo až tak snadné? A navíc… Tady nebudu už ani minutu. Povytáhnu vyzývavě obočí, když na sobě zachytím jeho pohled, zatímco se prodírá skrz lidi mým směrem. A pak, když mu na moment zakryje výhled skupinka štěbetajících děvčat, využiji příležitosti a rychle vyrazím jiným směrem. Tentokrát se role prohodí. V první řadě se odtud chci dostat, protože poslední věc, o kterou stojím, je, abych se s ním musela přidat do tanečního kola, ve kterém už křepčí Kazandra. Možnost ověřit si, jak nenápadný umí být, pokud je pro změnu on v pozici pronásledovatele, je také rozhodně zajímavá a umožní mi soustředit se tentokrát na něco jiného. A jako příjemný bonus… to je prostě zábava. Ano, zvláštní zábava, ale my ze Společenství jsme prostě po těch letech tak trochu zvláštní.

Ne, nehodlám mu to usnadňovat. Zároveň ale také neplánuji obcházet celé náměstí. Pouze zamířím k jeho protilehlé části i když je má cesta trochu klikatá. Sem tam se ohlédnu, jestli ho vidím, ale rozhodně nezvolňuji. Ani kdybych ho neviděla, nehodlám výrazněji váhat a zastavovat se. Však už ukázal, že tohle rozhodně nedělá poprvé a vyzná se, takže mu nehodlám dopřát jakoukoliv výhodu, či na něj jít zlehka. Uvidíme, jestli zvládne držet tempo.

Muzikanti vystřídají už několikátou skladbu a kolem se dál nese zvuk písní a výskot děvčat. Je tu skutečně živá atmosféra. Já však mířím do míst, která jsou oproti tomu zde opuštěná a tichá. Jedna z ulic, které vedou na náměstí se k tomu jeví jako ideální. Bude stačit projít zde a pak zahnout za další dům, abych neměla náměstí v zádech a už nemusela sledovat to, jak se tam ostatní baví.

A jak si usmyslím, tak také udělám. Když konečně dorazím k protilehlému kraji náměstí, trochu si poupravím plášť, a ještě naposledy se ohlédnu, než vykročím do potemnělé ulice. Zanedlouho jsem v místech, kam už ani světlo z velkých ohňů nedosáhne. Chvíli to očím trvá, než si přivyknou na to, že nejsou všude kolem několikametrové plápolající plameny a jejich záři nahradí pouze měsíční světlo. Nezastavuji však. Ostatně ta odbočka není daleko. Přidám do kroku a s posledním ohlédnutím v příhodný okamžik zmizím za rohem budovy. Schválně, jestli mě zvládne sledovat i sem…

No, dobře, možná jsem to udělala až moc těžké. Přemýšlím v duchu, zatímco se zády tisknu ke stěně domu a tiše poslouchám, zda se už neblíží nějaké kroky. Až po chvíli se rozhlédnu po svém okolí. Oproti živému náměstí to zde působí až nezvykle ponuře. Skoro jako vytržené z reality. To, že jsem pořád na stejném místě, mi připomínají pouze zvuky veselí nesoucí se sem z náměstí. Na zátylku ucítím nepříjemné mrazení a srdce mi poskočí. V úzké noční uličce se mi připomene ten prazvláštní sen a melodický hlas ženy ze stínů, která mě nedávno navštívila v mém pokoji. Ne ne, je to jen vesnice. Každá ulice tu vypadá stejně. Zvlášť ve tmě. Připomínám si, zatímco dál zůstávám nehybně stát a kontroluji svůj dech.

Asi mě tu nenajde… Možná jsem to trochu přehnala… Hmm, počkám ještě chvíli a pak raději půjdu. Stejně je tu zima. Moc… Moc se mi tu nelíbí. Ale no tak. Nejsem dítě!

Obejmu se bezděčně rukama, zatímco se sem nočním vzduchem nese tlumený výskot od ohňů.

Ještě chvíli…