Andor.cz - Dračí doupě online

Prokletý talent

♬♬♬♬♬

Rozpovídám se. Slova plynou jedno za druhým. Tak přirozeně, že se snad může zdát, jako kdybych si něco takového natrénovala předem. Společně s nimi mi však ale z ramen spadá i část toho napětí, které se mi tam nahromadilo za celý ten den. To, že jsem neuposlechla mistra. To, jak to celé dopadlo s Bartelem a nejen jím. Vlastně i fakt, že jsem teď byla… kdo ví kde. Ačkoliv neříkám nic určitého, je zvláštně osvobozující své myšlenky volně vypustit a zformovat do vět, aniž bych se musela bát trestu. Když domlouvám, na rtech mi hraje lehký ale spokojený úsměv.  Ať už jsem se rozhodla jakkoliv, teď jsem byla ráda za to, že jsem tu byla.

„Měl by ses na to dívat z té pozitivní stránky. Taky si těch kůzlat mohl být donucen koupit víc než tři. Nebo ještě hůř… pár jehňat k tomu.“ Prohodím se stejnou pobavenou notou v hlase jako Kain, který se však záhy dle zvuku jeho hlasu opět přiblíží. Jen tázavě nakloním hlavu na stranu na jeho poznámku o talentu. Že bychom se tu sešli dva, kteří přitahují problémy? To by byla skutečně ironie osudu. Ale to už se má ruka vydá nahoru k šátku, který si chci sundat. Však už není třeba, abych ho měla pořád na sobě, když už jsme tam. Ať už je tam, kdekoliv.

„Netrpělivá? To skutečně jsem. Neříkej, že tě to překvapuje?“ Usměji se šibalsky, ale to už mě opět chytí za zápěstí a zabrání mi tak sundat si pásku z očí i tentokrát. Ten stisk se mi zdá ovšem o něco pevnější než minule. Nekompromisní. Trochu pootočím rukou, jen v náznaku toho, že bych byla ráda, kdyby ji uvolnil. Bezvýsledně.

„Ale no tak, proč…?“ Větu ale nedokončím, protože mnou trhne do boku. Udělám rychlý krok tím směrem, nic jiného mi nezbývá, a náhle ucítím sevření i kolem druhého zápěstí. Rozhodně pevnější, než by bylo třeba.

„Kaine…?“ Unikne mi skrz rty překvapeně jeho jméno, než zády narazím do stromu, na který mě natlačí. Zamračím se a teď už rukama trhnu prudčeji. Tak, abych se mu vytrhla. Tahle hra se mi už přestává líbit. K ničemu mi to ale není. Místo toho, abych měla ruce volné, vytáhne mi je nad hlavu a já na kůži ucítím hrubou kůru stromu, která se na ni tiskne.

„Hmmh, Kaine, pusť mě, ano?“ Vydechnu a hlas se mi trochu poplašeně zachvěje, když se ke mně tak přiblíží. Tohle má být nějaká další hra? Lekce, která mi snad má dokázat, že bych si neměla až tak veřit? Ať už je to cokoliv, už je to trochu moc.

Na jeho otázku ani nestihnu odpovědět, protože záhy pokračuje dál. Kdo to je? Kým je? Další zkouška? Ten smrtelně vážný hlas i ta situace, ve které jsem, mi najednou začíná napovídat, že tohle už nebude hra. On… on nežertuje. Srdce mi přidá na rychlosti, ale teď to skutečně není díky němu. Nebo vlastně… je, ale z jiných důvodů. Trhnu rukama teď o poznání silněji a pokusím se pootočit zápěstím, ale nevypadá to, že by tudy vedla cesta ven.

„Co? O čem to mluvíš?“ V hlase už mám patrné napětí stejně jako v celém těle, ale snažím se jej krotit. Alespoň navenek.

„Kdo jsi? Nevím to… A ani mě to nezajímá. Kaine, co blázníš? Musel sis mě s někým splést. Vůbec netuším, co jsi zač. To musí být nějaký omyl. No tak, pusť mě.“ Snažím se znít klidně. Jako kdyby to bylo jen celé prostě nedorozumění. Nechci, aby mi do hlasu prosákla panika, kterou začínám chtě nechtě pomalu cítit. Říkala jsem, že si následky ponesu sama, ale nečekala jsem, že… Kain nevypadal jako… mistři. Dlouze se nadechnu a zavřu oči, i když to není přes tmavou látku vidět.

„Kaine…“ Zašeptám a nakloním se také blíže k němu. Kontroluji svůj dech, aby na něm nebylo patrné to, jak rychle mi ve skutečnosti buší srdce.

„Prosím… Tohle není zapotřebí. Nikdo mě sem neposlal. Nejsem tu, abych ti ublížila. Je to jen omyl. Nic víc. Ale… rozumím. Asi… Asi jsem musela vypadat podezřele. Žádnou souvislost s tebou to ale nemá. Jen jsem… Jen jsem si chtěla… užít poslední večer.“ Opřu hlavu s povzdechem o kmen. Vážně se to muselo takhle celé převrátit? Proč jenom…?

 „Jen mě pusť. Ano? Vysvětlí se to. Není se čeho bát.“ Promlouvám konejšivým hlasem, ale nevydržím se opět trochu nezavrtět, jestli jeho sevření o něco nepovolilo, i když vím, že to k ničemu nebude. Ne takto. Alespoň zkusím naklonit hlavu na stranu a pohnout jí párkrát po kůře stromu tak, aby se mi podařilo shrnout alespoň částečně pásku z očí. Jeho otázku na výcvik naprosto ignoruji. Ne, na tohle téma nehodlám cokoliv říkat. Už tak jsem řekla víc než dost.

Pokud však ani tohle nevyjde, tak… Tak mi začíná být jasné, že jsem si na dnešní večer nezvolila zrovna nejlepší program.

Zase ses dostala do problémů, Elo?

Možná… Možná jsem se opět po hlavě vrhla po té nejhorší a nejšílenější možnosti, jakou Cziernowoda nabízela, ale… Ale chtěla jsem jen prostě chvíli žít svobodně. Jen jeden den!

Ne, nelituji toho. Jestli toho bude někdo litovat bude to on! Tak snadné to mít se mnou nebude!

Nehodlám se nechat zatáhnout do dalších problémů nebo nedej bozi se nechat svázat. Pokud mě Kain nepustí, tak už s ním přestanu jednat v rukavičkách a při nejbližší vhodné příležitosti jej bez varování silně kopnu. Klidně víckrát. Nevidím sice úplně, kde je, ale půjde to alespoň poznat po hlase. Navíc, když mě drží, tak nemá moc prostoru, kam jinam si stoupnout. Potřebuji jen, aby povolil sevření. Aby mě konečně pustil a síly se trochu vyrovnaly.

Někdy prostě věci nedopadnou tak, jak si jeden maluje. A snad to dnes večer bude platit oboustranně.

Elzbieta

„Tohle si vážně myslíš? A pak že já tu mám nějaké iluze,“ nenechá Kain to rýpnutí bez odezvy, jakkoliv se v další chvíli už dostane k té tajemné otázce, kterou ti chtěl položit a kolem které se celá tahle vaše hra nyní točí. A na tobě nyní je, jakým směrem bude pokračovat.

„Ano,“ odpoví ti Kain prostě a jakmile ruku uvolníš a ani to nevypadá, že by ses s ním chtěla snad nějak dohadovat či postrkovat, tak ti ruku pustí, abys ji mohla spustit volně podél těla nebo dělat, co uznáš za vhodné. Kromě sundání si pásky přes oči, samozřejmě. Jenže to ty neuděláš a nemáš to ani v plánu. Namísto toho se nadechneš k odpovědi, kterou po tobě Kain chce a pak…

Pak už to jde vlastně samo. Jedno slovo střídá druhé, věty se skládají za sebou v rytmu myšlenek, které by jindy zůstaly nevyřčené a skryté ve tmě. S šátkem přes oči je to skutečně snazší. Zkrátka jen… Mluvíš. Oproštěná od ostatních vjemů se cítíš zvláštně uvolněně. Snad je to tím, že nevidíš, jak se Kain tváří, snad se ti jen lépe přemýšlí… I ten pocit soukromí dělá své. Až by se and tím vším dalo pozastavit. Je to snad náhoda nebo to Kain udělal schválně? Skoro jako by tušil… Věděl… Co z tohohle všeho pro něj vlastně mohlo být nové?

„… v pořádku, obdivných pochval se mi už stejně přejedlo,“ ujistí tě polohlasně, skoro jako by tě nechtěl nijak výrazněji přerušovat. Nicméně nic z toho, co jsi řekla, ti nevyvrátí. „A spíše ti jen chybí opravdové zkušenosti. Za pár let bych to už tak lehké neměl,“ poznamená zamyšleně a vzápětí tě už nechá mluvit dál. O tom, jakého člověka v něm vidíš. Nebo naopak nevidíš? Skutečně. Měl tolik příležitostí, aby si zjistil informace, které potřebuje bez tvé pomoci. Ani na tebe nikdy netlačil. Zkrátka tam jen byl, když jsi ho potřebovala. Pokaždé tam byl, když jsi ho potřebovala… Pro tebe. Aniž by za to něco požadoval, a přesto…

„Ty kůzlata mi snad raději ani nepřipomínej, stala se z toho moje noční můra,“ utrousí pobaveně šeptem, zatímco ty se pustíš jeho rámě a uděláš pár kroků do prázdna. Bez jeho opory či blízkosti to je opravdu jak stát uprostřed ničeho. Sama ve tmě. Cítíš, jak ti při jednom kroku noha sjede po kořeni stromu na znamení, že pravděpodobně blízko jednoho stojíš.

A ty pokračuješ. Varoval tě. Ale bylo to tvé rozhodnutí. Jen a jen tvoje bez toho, aniž by ses nechala opět svazovat pravidly stanovenými Společenstvím. A i když je dost možné, že za tohle všechno přijde trest – vlastně o tom něco v tobě ani na chvíli nepochybuje, jako by snad všechno pěkné muselo být náležitě potrestáno – tak toho nelituješ.

„Talent… Hm, ano, tenhle pocit znám až moc dobře,“ zaslechneš, tentokrát opět zblízka, jak opět stojí v tvé blízkosti. „… hm, nejsi nějaká netrpělivá? Času máme dost. Zvláště tady,“ poznamená napůl pobaveně, nicméně tě stisk prstů kolem zápěstí opět nekompromisně v tom pohybu zastaví. Tentokrát ale nezůstane jen u toho. Nepustí tě, ba právě naopak. Ve stejnou chvíli s tebou trhne do strany směrem k sobě a zároveň s tím tě chytí i za druhé zápěstí. Sám se poté přisune blíže k tobě, aby tě přinutil ustoupit dozadu. A pak ještě o jeden krok… Kde narazíš zády do kmenu stromu.

„Záleží,“ podotkne tiše. Stisk kolem zápěstí zesílí, když ti bez větších obtíží zvedne ruce nad hlavu, kde je přitiskne k hrubé kůře stromu. Najednou stojí… Opravdu blízko. „… o jakou lekci bys stála. Nějaké nápady, Elo?“ podotkne se směsicí samolibosti i hravosti v hlase, avšak na tvoji odpověď si nepočká.

„… ty vážně nevíš, kdo jsem, že?“ vydechne přemýšlivě. „Nebo jsi jen další zkouška, ve které nakonec selžeme oba,“ I přes šátek zakrývající oči si dokážeš náhle živě představit, jak na tebe z té blízkosti hledí. Jak ty modré oči lustrují tvoji tvář a hledají odpověď na otázku, kterou dosud nahlas nevyslovil. „… nebo bych se tě měl začít ptát jinak… Mohli bychom začít tím, kdo tě vycvičil. I když, nezdá se, že by ten výcvik byl u konce…“ něco v jeho hlase…

… povzdechne si Ucítíš, jak tě na tváři zašimrá jeho horký dech. „Možná si nakonec jsme podobnější, než by se na první pohled mohlo zdát.“

Jen pro ten jeden den

„Hmm, nechci ti brát iluze, ale víš, že tohle není jen na tvém uvážení, že?“ Odrazím jeho rýpnutí bez většího zaváhání. Ne, tento typ poznámek mě nechává naprosto klidnou. Pokud nebudu na něco chtít odpovědět, tak prostě neodpovím. Není na tom nic složitého a jistě si to uvědomuje i Kain. Tak snadno se do této pozice vmanipulovat nenechám. Stále to beru však jen jako žert. Být to totiž myšleno jinak… Hmm, ne je to jen žert. Na tváři zašimrají jeho vlasy a já se jen lehce pousměji. Teď na něj skutečně nemusím vidět, abych si dokázala představit, kde tak asi zrovna je.

Nenakláním se však k němu blíže, protože i tak je třeba se soustředit na další kroky. Možná jsme trochu zvolnili tempo, ale nezastavujeme. Navíc to už dojde na tu velkou a významnou otázku, která vyžadovala i vlastní předehru. Moje povytažené obočí jasně naznačuje má velká očekávání, která tímto vyvolal. Samozřejmě jako pravděpodobnější vidím to, že jde jen o další žert, který mě má udržet na špičkách.

Vyčkávám proto tedy tiše, než zazní ta otázka. Nebo možná dvě? V první chvíli mě napadne to odbít něčím lehkovážným, nic neříkajícím. Ale pak ta slova zase spolknu. Možná je na čase aspoň na chvíli přestat hrát tuhle neosobní hru. Zůstanu proto ještě těch několik dalších kroků tiše. Zamyslím se a…

A jsme v cíli. Slyším kolem jen tiché zvuky přírody a je mi jasné, že budeme na nějakém místě dál od Cziernowody. Ani jsem nečekala nic jiného. Poslední část cesty a travnatý terén to jasně naznačovali. Ruka mi automaticky začne stoupat k šátku, abych se ho zbavila a mohla se podívat na místo, které Kain shledal jako vhodné. Náhle ale ucítím jeho prsty, které se kolem té mé otočí. Ne, nepřetahuji se s ním. Jen natočím opět tvář směrem, kde asi tuším, že by mohl stát.

„Asi chceš prvně tu odpověď, že?“ Spustím svou ruku tedy zase zpátky a nechám si šátek na očích. Alespoň pro tuto chvíli. Těch pár okamžiků navíc ve tmě už nic nezmění. Nadechnu se a… posbírám v hlavě těch pár rozuteklých slov.

„Hmm, asi v tvých očích musím vypadat trochu jako sebevrah nebo někdo, kdo se vrhá do problémů po hlavě, že? No, možná na tom něco trochu bude… Nebudu lhát. Ale ne, běžně tohle nedělám. Vlastně… Tohle nikdy nedělám.“ Povzdechnu si. Jak to mám vůbec říct?

„S cizinci se běžně nepotkávám. Prakticky nikdy je nepotkávám. A… A i kdyby. Neřekla bych, že ty budeš běžný cizinec. Možná něco na těch slovech o nejzajímavější osobě v Cziernowodě bude nakonec platit i pro tebe, hmm? Ostatně, komediant nejsi. To už vím moc dobře. I když herecký talent ti nechybí. To ti musím přiznat. Umíš číst, dvorská etiketa se u tebe také nezapře. Tedy, když chceš. A nejsem tu také jediná, kdo má za sebou nějaký ten výcvik, jak si trefně poznamenal. A tím nemyslím jen ten bojový… Na tom náměstí si měl viditelně nade mnou navrch. I když tedy… tohle nebyla zrovna má oblíbená disciplína, takže to neber hned jako obdivnou pochvalu.“ Zašklebím se, uhnu pohledem a zamyšleně si povzdechnu.

Takhle ve tmě šátku je to možná snazší si skládat myšlenky dohromady a prostě je vyslovovat nahlas. Popisovat tu stále nedokončenou mozaiku, kterou jsem si za ty chvíle s ním v hlavě poskládala. Nevidím, jak se tváří. Ale je mi jasné, že jsme na hony daleko od všech zvědavých uší. Je to chvílemi skoro jako kdybych tu byla jen já…

„Ale tohle je vedlejší. Nemyslím si… Nemyslím si, že jsi zlý člověk. Takových pár znám, ale ty se mi nezdáš jako oni. To je hlavní. To zrzavé děvče, Malwína, tě má ráda. A určitě to nebude jen kvůli tomu, že si jí koupil tři kůzlata. Stejně tak si mi párkrát už nezištně podal pomocnou ruku, i když si nemusel. Třeba v tom hostinci včera? Nemusel si to dělat. Nemusel ses do toho zaplétat. Nic si o mně nevěděl a nic si tím nezískal. Stejně tak celá ta záležitost s Bartelem. Kdyby si chtěl, ty informace z něj dostaneš sám. Nepotřeboval si mě k tomu. Samozřejmě… Všimla jsem si…“ Protáhnu zamyšleně ta slova a udělám pár zamyšlených kroků vpřed tentokrát už bez jeho opory a sama.

„.. Jak ses mi párkrát snažil naznačit, že to, co dělám není úplně… rozumné? Jít s tebou jen tak někam? Nemysli si, vím to. Ať už jde o to, že tě pořádně neznám, tak také ještě hůř o to, co mě po tomhle dost možná čeká za trest, ale… Ale je mi to jedno. Je to moje rozhodnutí. Jen moje.“ Semknu rty a ve tváři se mi na těch pár vteřin usadí vzdorovitý výraz, než se ohlédnu přes rameno snad ke Kainovi, ačkoliv si nejsem zcela jistá, kde teď zrovna stojí.

„Kdyby si měl jeden den… Jeden den na to dohnat ztracené roky, které tě někdo proti tvé vůli držel… no, pryč od toho všeho. Mimo tenhle svět. Tak by si snad neriskoval? Než.. než budeš zase zpátky? Nechtěl by si toho zažít co nejvíc? Nehledě na to, že se možná ošklivě spálíš? To už k tomu ostatně také patří, a já se s tím vypořádám jako vždy, pokud na to dojde. Nebylo by to poprvé… a ani naposled.“ Pokrčím ledabyle rameny, ačkoliv je pro mě ve skutečnosti těžké o tom mluvit. Opravdu jsem si nemyslela, že budu své osobní motivace vysvětlovat zrovna jemu. Ale včera jsem si ani nemyslela, že s nějakým takovým hejskem vůbec ještě nějak zapovídám, takže… Ne, nebyla jsem dobrá v odhadování sledu událostí.

„Litovat toho ale nebudu. Ať už to dopadne jakkoliv. Nikdy jsem nelitovala… Ani, když jsem se rozhodla dříve… Hmmh, párkrát opravdu… ne zle, ale tak, že to nedopadlo vůbec dobře.“ Potáhnu noční vzduch do plic a narovnám se. „Na to mám trochu talent.“ Dodám tiše, avšak bez špetky hořkosti v hlase, která by se tam dala očekávat.

Kazandra

Srdce se ti rozbuší, když se Tobiasz přesune za tvoje záda a přiklekne si k tobě, aby ti mohl povolit provaz, který by měl pevně svírat zápěstí. Zjistí to. Dojde mu, že jsi měla celou dobu ruce volné a… A co? Že jsi to na ně hrála? Zarazilo by ho to? Vytušil by, že tohle celá má být jen… Past? Nevíš a vlastně si ani nejsi jistá, zda vůbec máš na něco takového prostor. Nesmíš zklamat mistra. Věří ti, že zvládneš svoji část plánu. Nemůžeš to pokazit. Zkrátka… Nemůžeš.

Rozhodneš se tak během okamžiku. Jakmile ucítíš, že je Tobiasz jen kousek od tebe společně s teplem sálajícím z jeho rukou, kterými se natáhne po tvých zápěstí, rychle se pohneš. Hlavou trhneš prudce dozadu. Ten pohyb sice nebude mít takovou razanci jako kdybys mu chtěla dát klasickou hlavičku, ani si nemůžeš být jistá, kam přesně ho pustíš – ale to nevadí. Potřebuješ ho rozptýlit. A na to stačí občas i ledabylé plácnutí dlaní přes oko, natož tohle.

Tobiasz polekaně vykřikne, jak se tvé temeno bez varování setká s jeho tváří. Máš pocit, že jsi ho trefila spíše do zubů než do nosu, který by byl lepším cílem. Ucítíš bolest, která ti prošlehne hlavou, ale to nevadí. Nic to není. Zároveň s tím totiž pustíš provaz a škubneš rukama od sebe, aby ses osvobodila. Tobiasz se od tebe polekaně odtáhne. Chyba. Správně měl udělat opak. Ale neudělal.

Dá ti to prostor se k němu natočit, nohy přitáhnout blíže k tělu. Jednou rukou se zapřeš o jeho rameno, abys udržela rovnováhu a nikam nepřepadla, zatímco druhá sbalená v pěst vystřelí vpřed. Jednou. Dvakrát. Ozve se tupý zvuk nárazu, jak se kloube střetnou s jeho lícní kostí a jednou sklouznou směrem k oku. Zůstane ti na nich krev. Vše se ti v tu chvíli rozmaže, jak převládne instinkt nad rozumem. Tohle je skutečné. Žádná hra. Chtěli ti ublížit. Hodně ublížit. Tobiasz se po tobě ožene a chytí tě za vlasy, ty ho od sebe ovšem prudce odstrčíš. Zabolí to, jak mu mezi prsty zůstane hrst tvých černých kadeří. Přepadne ovšem na zem, tvář má od krve.

Křičí. Na tebe. Na… Na Jacka.

„Chyť ji kurva!“ prořízne prašný vzduch stodoly jeho hlas zkreslený bolestí, zatímco se sbírá ze země. Zbraň jsi z něj v té rychleji nenašla a ani žádnou nevidíš ve svém dosahu. Za to Jacka ano. Mladík se tě pokusí chytit za nohy. Za ten provaz, co ti pevně stahuje kotníky k sobě. Vlastně se mu to i podaří – nebo ho aspoň necháš, aby si to myslel, než se v další chvíli svaly ve tvém těle stáhnou a zase vymrští. Prudce vykopneš oběma nohama vpřed, abys ho nakopla. Zásah. Přímo do kolene.

Jacek se zapotácí, jak mu noha vypoví službu.

„Ty… Ty… Tohohle budeš litovat!“ Tobiasz už stojí na nohou. Ale nejde k tobě. Ne. Místo se přesune k jednomu z trámů, aby z něj sundal něco, co jsi do teď neviděla. Vidle. Hroty jsou olezlé rzí a jeden z nich je zlomený.

Dochází ti čas.

Musíš si osvobodit nohy, ale… Ovšem tvojí jedinou šancí je povolit uzel vlastníma rukama. Stihneš to? Ne… Musíš, prostě… Musíš se odkulit z Tobiaszova dosahu, když se po tobě těmi vidlemi bez zaváhání vztekle ožene. Je mu jedno, jestli tě zraní. Jak moc. Vidíš to na něm. A taky si palčivě uvědomuješ, že tohle může dopadnut špatně, pokud ho neodzbrojíš. V tu samou chvíli zahlédneš koutkem oka rychlý pohyb. Jacek? Kdo jiný. Pořád tu byl a…

… vzduchem se něco rychle mihne. Přímo nad tvojí hlavou. Ozve praskavý zvuk nárazu a do všech stran se bez varování rozletí dřevěné třísky. To, když Tobiasze nad tebou zasáhne staré letící vědro a zasáhne ho do hrudi tak silně, že mladík sletí na zem a sípavě se rozkašle.

Stačí ti jediný pohled za sebe, abys zjistila, co se stalo. Werther. Jeho silueta se tyčí proti otevřeným vratům stodoly, zatím tlumená oranžová zář dvou malých luceren osvětluje jeho tvář a vykresluje za jeho siluetou pokřivené temné stíny. Zaslechneš tiché sípání a přidušené lapání po dechu. To Jacek, který se kroutí na zemi a snaží se odtlačit mistrovu nohu, zatímco mu Werther stojí na krku a čím víc se mladík brání, tím více váhy na ni přenáší….

Elzbieta

„… já si s tebou ty boty snad vyměním,“ poznamená Kain pobaveně, když mu připomeneš stav svých bot. Ne, skutečně se na to nedá zapomenout, zvláště když kráčíte navlhlou mokrou trávou, která tomu rozhodně nepomáhá, ba právě naopak. A až příliš živě si dokážeš představit, jak budou za dalších pár hodin asi vypadat tvoje nohy – a moc pěkný pohled to nebude. Ovšem tohle všechno je nyní daleko, ukryté kdesi za příkrovem tmy, kterou nyní kráčíš neznámo kam s cizincem po svém boku.

Po tvé další odpovědi nastane chvíle ticha, jak zřejmě Kain rozmýšlí nad tou svojí. „Netvrdím, že je na tom něco špatného. Jsem nadšenec do… Nových zážitků,“ odpoví ti nakonec. „Mám pocit, že s tebou se snad ani nejde nudit, hm?“ obrátí to proti tobě, ale zní to spíše jako konstatování než otázka.

Ujdete dalších pár kroků, než se Kain nadechne k té trochu zvláštní žádosti, zatímco se k tobě skloní. Poznáš to z toho, jak blízko tebe jeho hlas náhle zazní.

„Jistě, jako každý muž s dobrými mravy se nejdříve dívky ptám na svolení,“ opáčí lehce, jakkoliv jeho hlas v jedné chvíli zakolísá. Nakonec se mu tvého svolení dostane, avšak s jistou výhradou. Cítíš, jak se k tobě za chůze ještě více nakloní, až tě na tváři krátce zalechtají jeho dlouhé vlasy, které si nechal pro dnešní večer rozpuštěné. „Tak právo neodpovědět? To si ještě budu muset promyslet,“ trochu tě popíchne, ale najednou je těžké rozlišit, zda to myslí jako žert nebo mluví zcela vážně.

„Tak tedy…“ odmlčí se a ticho se protáhne v dramatickou pauzu. Jako by to dělal schválně. Tedy… Jsi si celkem jistá, že to schválně dělá. Zcela jistě si tě tady jen nestydatě dobírá a vytasí se nakonec s nějakou hloupostí.

„… běžně tak důvěřuješ cizincům nebo jsem jen já něčím výjimečný?“ zeptá se tě a v hlase mu namísto smrtelné vážnosti zaznívá především zvědavost a upřímný zájem. „Nebo si prostě jen věříš, že se ti s tvým výcvikem nemůže nic stát?“ doplní tu otázku o třetí možnost.

Uděláte ještě několik kroků, než se náhle zastavíte a cítíš, jak se od tebe zase vzdálí, jak se narovná. „Tak… A jsem tady,“ oznámí ti, dost možná ti skočí do řeči, když se akorát nadechuješ k odpovědi. Avšak pokud by sis v té chvíli chtěla stáhnout šátek z hlavy, chytí tě bez varování za ruku a zastaví tě v tom pohybu.

Cítíš ten studený noční vánek otírající se o tvář a proplétající se vlasy, stejně tak slyšíš tiché šumění listů ve větvoví stromu či stromů, u kterých musíte stát. Zcela jistě nejste ve vesnici a vlastně ani si nejsi jistá, jak daleko od Cziernowody můžete být. Kráčeli jste trávou, nezakopávala jsi o žádné kořeny či větve, neslyšela jsi pod nohama šustit listí, takže v lese zcela jistě nejste. Dle toho, co jsi viděla při vaší cestě, budete spíše na nějakém otevřeném prostranství… Snad pastvině? Nebo na jedné z těch luk kolem polí…

Sami uprostřed ničeho.

Kazandra

To, co v první chvíli vypadá jen jako opravdu nepovedený krutý žert se nakonec změní ve skutečnost. Kroky mladíků se od tebe vzdalují tak dlouho, dokud ti nakonec úplně nezmizí z doslechu a ty zůstaneš… Sama. Leží na zemi, v mokré trávě, listí a polámaných větvičkách. Není to příjemné, z vlhké líny stoupá lezavý chlad, který se sem plazí i směrem od jezera a ty jsi mu vydaná napospas. Kabát, co by tě zahřál je nenávratně pryč. Ale i nyní se můžeš utěšovat tím, že to není nic… Zase tak nového. Zima a nepohodlí, i na to se vás mistři snažili připravit. Snad jen kdyby kolem tebe nelezla ta všemožná drobná havěť…

Doléhá sem hudba, zpěv a výskot z náměstí, oslavy se zřejmě skutečně začínají rozjíždět. Sem tam zaslechneš prasknutí větvičky či zašramocení v trávě či rákosí kolem břehu, avšak nikoho nevidíš. Ze svého místa máš vlastně výhled tak leda do korun stromů tyčících se nad tebou, skrze které prosvítá noční obloha. Slyšíš i tichý šum větru proplétajícího se listovím… Ale jinak nic.

Jiná dívka by byla na tvém místě jistě k smrti vyděšená. Tohle je opravdu krutá lekce. A značně nepohodlná. Provaz ti příliš neumožňuje změnit pozici a ten šátek má podivnou nepříjemnou pachuť. Ovšem… Ty nejsi jen tak nějaká dívka. Ten čas nevěnuješ marným prosbám ani modlitbám či vystrašenému vyhlížení Tobiasze, ale snaze povolit provaz stažený kolem zápěstí.

Není to zrovna příjemná kratochvíle. Mokrý provaz dře při každém pohybu o kůži a je ti jasné, že ti tam po něm s takovou zůstanou rudé odřeniny a dost možná i spáleniny. Tedy… Ne možná. Určitě. Rameno a bok jsou nakonec tvým nejmenším problémem. Nakonec se ti provaz přeci jen podaří uvolnit, ovšem poté nastane problém… Povedlo se ti to až moc. Pokud budeš chtít dál hrát bezbrannou oběť, musíš tomu sama pomoci a lano částečně sevřít v dlani tak, aby působilo stále napnutě. Tohle… Tohle už tě bude bolet více, protože musíš více zatínat svaly a vynaložit i vlastní úsilí. A pak nezbývá než doufat, že si toho nikdo nevšimne.

A čas běží…

Možná tam ležíš hodinu. Možná dvě. Čas se odhaduje špatně. Skoro to až vypadá, že na tebe všichni zapomněli a zůstaneš tu do rána. Za jiných okolností by to byla ta lepší varianta, nyní… Ovšem máš štěstí. Nakonec zaslechneš opět… Kroky. Smích. Mládenci se zřejmě dobře baví a mají dobrou náladu. Dokonce… Velmi dobrou.

„Ale, ale, ale… Tys tu na nás počkala. Hodná holka. Chyběli jsme ti?“ jako prvního uvidíš Tobiasze, který se k tobě bez skrupulí skloní a dotkne se tvé tváře. Působí, že něco vypil, ale nebylo toho dost na to, aby nad sebou ztratil kontrolu.

„Hm, však brzy bude moci ukázat, jak moc jsme jí chyběli,“ ušklíbne se pobaveně Timur, kterého dříve zaslechneš, než uvidíš. Nakonec jsou tu opět ti tři. Valeka ani Urbana nikde nevidíš a nezbývá než doufat, že na vás někde nečekají. I tak… Jsou tři. Ne, s tím jsi nepočítala.

Nikoho tvůj názor na věc nezajímá, ovšem dobrá zpráva – ani nikdo nekontroluje tvoje pouta. Tentokrát tě zvedne ze země Timur s Jackem. To brzy Timur zřejmě myslel vážně. Nesou tě mezi sebou, zatímco obezřetně kráčejí tmou, krytí stromy a keři kolem jezera. Ne, skutečně vás tady nikdo neuvidí ani nenachytá. Nemají namířeno ani přímo do vesnice, jako spíše za ni. Není to úplně kousek cesty… A už vůbec ne příjemné cesty. Baví se mezi sebou jako by… Nic. O oslavách. Plánech na zítřek. Řeč sklouzne i k tobě, a to už se vůbec neposlouchá snadno. Padne pár náznaků, několik oplzlých poznámek, když se ve svém hovoru zaberou do tématu, jaké tvary se asi ukrývají pod tvými šaty a k tvým možným zkušenostem. Na těch ostatně tolik nezáleží, jsou více než ochotní tě mnohému za dnešní noc naučit.

Pak spatříš i cíl vaší cesty. Stojí kousek za vesnicí… Na pastvině. Z dálky slyšíš cinkání zvonečků. Snad ovce? Krávy? Vypadá to jako malá stodola, která má už svá nejlepší léta za sebou. Zastaví se před ní a shodí tě na zem před vraty jako bys byla pytel ovsa, a ne živý člověk. Uvnitř stodoly zaplanou dvě světla, která ten zaprášený prostor osvětlí do příjemného šera.

„Tak jo, hm, Jacku, pomoz mi,“ houkne Tobiasz. „Tady ji pověsíme,“ dodá vzápětí, ale to už tě opět zvedají ze země. Jen aby tě přenesli kousek dovnitř a opět položili – nebo spíše posadili. Kam tě chtějí pověsit ti je hned jasné – přes jeden z trámů je přehozené lano s železným hákem.

„… hm… Co…“ zaslechneš tlumený hlas Timura, který nešel za vámi dovnitř, ale zůstal před stodolou. V tu chvíli jeho hlas ovšem prostě… Utichne. Zřejmě si ale jediná, kdo si toho všiml, protože pozornost Tobiasze a Jacka máš jen a jen ty.

„Doufám, že nejsi stydlivé děvče, Kazandro. Ale… Nemusíš se bát. My ti s tím odhazováním ostychu pomůžeme,“ dozvíš se od Tobiasze, který se k tobě skloní, aby ti… Aby ti povolil pouta na rukách. Na tohle je budeš potřebovat svázané před tělem. A tobě je jasné, že je jen otázka pár vteřin než si všimne, že uzel je více než povolený i bez jeho přičinění.

Za hranice

Jen zamítavě potřesu hlavou na jeho otázku, zatímco mi uvazuje látku kolem očí. Nebojím se. V tom mu nelžu. Jsou jiné, horší věci, kterých se bojím a procházky po vesnicích a jejich okolí to skutečně nejsou. Ať už se zavázanýma očima nebo ne.

Avšak pokud by se zeptal, zda jsem z toho nejistá, tak by to už bylo něco jiného. Samozřejmě, že jsem. Dnešní den dává mým nervům skutečně zabrat a tohle celé je pro mě naprosto nové. Už jen to, že nejsem za zdmi panství mě vytrhlo z toho každodenního stereotypu, který i přes svou nudnost nabízel i určitou… jistotu. Ne, pocit bezpečí ne. Ale věděla jsem alespoň, na čem jsem. Zato tady s Kainem? Je to skutečná improvizace.

Pak už ale vyrazíme. Dle utichajících zvuků skutečně nemíříme na náměstí, jak jsem si myslela. Ostatně tam by naše podivná dvojice jistě vyvolala nejedno pozdvižené obočí a možná i pár otázek. O zrak jsem sice přišla, ale stále mi zbývají jiné smysly. Ty však zaplňuje mé nejbližší okolí, tedy já. Slyším své bijící srdce a vnímám i svůj dech, který přeci jen nabral něco na rychlosti, a to nejenom díky svižnému tempu. Pod podrážkami bot křupou kamínky i hlína. Zatím je zem tvrdá a zdá se, že mě snad Kain vodí po Cziernowodě. Zatočíme tolikrát, že už minimálně poslední tři zabočení opravdu netuším, jakým směrem jdeme. A nejsem si jistá, zda to ví i sám Kain. Možná by si to vysloužilo i nějakou nejapnou poznámku z mé strany, ale mlčím. Soustředím se raději na své kroky a alespoň to něco z vjemů, které ke mně z okolí proniknou.

Neskromně musím přiznat, že se v tom pohybu posledu postupně zlepšuji. Ne, nedělám to poprvé, ačkoliv tréninky ve Společenství se s tím nedaly tak úplně srovnat. V lecčem byly náročnější. Volch byl v podobných ztíženích, které před nás servíroval, někdy až nezvykle vynalézavý. Ne, že by mě to tehdy trápilo. Stačilo se držet toho šedého průměru. Snažit se… No, tak aby se neřeklo. I kdybych to dost možná zvládla i líp, nestálo mi to za to. Co z toho? Vyčnívat znamenalo jen problémy a na falešné pochvaly jsem nevěřila. Ne, když uměl stejně rychle následovat mnohem horší trest.

Vše mi po ty roky v rámci možností vycházelo. Volch mě nechával být a podobně i ostatní mistři. Dokud nevěděli, že nezvládnu víc, bylo vše v pořádku. Na co bičovat chromého koně? Otázkou ovšem je… Jak to bude teď?

„Hmmmh.“ Uteče mi podobně jako Kainovi tiché zamručení, které ale nemá s naší cestou nic společného. Ale to už si všimnu, že nějakou dobou kráčíme travou. Na moment jsem se nechala unést opět někam jinam. Teď už jistě budeme mimo hranice, které mi vytičil Werther.

„Pocit...?“ Zopakuji trochu překvapeně jeho otázku. Přišlo to tak zčistajasna do toho ticha, že mě lehce zaskočil. „Noo… Studený.“ Cukne mi koutek nahoru. Ne, na mokré boty jsem skutečně nezapomněla a ani jen tak nezapomenu. Na rozdíl ode mě ale Kain zněl zvláštně vážně. Natočím k němu zvědavě tvář, ale samozřejmě nevidím nic než černo. Jen nad hlavami nám šumí vítr v korunách stromů a zem se zdá, že se postupně zvedá. Tak přeci jen mě vede na nějaký kopec?

Jeho zamyšlený tón mě donutí nakrčit čelo. Je to pro něj nové? Hmm, kdyby věděl, co všechno dnes bylo nové pro mě. Vlastně celý tenhle den byl jako jedna šílená jízda.

„Tak na tom není přeci nic špatného? Alespoň tu dnes nebudu jediná, která si odtud odnese nové zážitky. A vůbec… Aspoň se určitě tak nenudíš.“ Prohodím o poznání veseleji, než zněl před tím Kain. Neujdeme toho ale moc, než můj společník opět promluví.

Automaticky natočím hlavu lehce po směru jeho hlasu, který zní o poznání blíže. Ta otázka je zvláštní, ale nejspíš jde zase o nějakou hru či žert. O co jiného by šlo?

„Opravdu se mě ptáš na svolení? Však už si mi jich dnes položil snad… no hodně. Jaký rozdíl udělá jedna další?“ Podotknu bez jakéhokoliv stínu v hlase.

Elzbieta

 „… výborně, takže můžu být z nás dvou já ten, kdo si zlomí kotník? Celkem osvěžující změna,“ utrousí Kain v reakci na tvoji zmínku korunovanou záhadným úsměvem, zatímco po tobě sklouzne pohledem, jakkoliv nic dalšího už nedodává. Poté už přistoupí k důvodu, proč jste zde zastavili. Zaváže ti ten pruh látky přes oči a tobě přibude další drobný detail vytvářející poněkud nesourodou mozaiku, která se pomalu utváří kolem toho neznámého mladého muže.

„Osud vždy ví, co dělá. A zároveň nemá tušení… Ironie, že? I když ano, zrovna v tomhle si je osud celkem jistý. Pořád se nebojíš?“ nakloní se k tobě a kolem ucha ti proletí jeho škádlivé zašeptání. Vzápětí ti jako by nic nabídne rámě, přesně jak se sluší a patří od správně vychovaného mladého šlechtice. A ty jej jako slušně vychovaná mladá dáma přijmeš. No ano, dnešek je svým způsobem plný ironie.

Kain se krátce zasměje a působí to, že náhodní kolemjdoucí jej vůbec netrápí. „Budeš to chtít i s pikantními detaily, předpokládám,“ prohodí vesele, ovšem to už kráčíte vstříc neznámu.

Rychle se vzdalujete halasu z náměstí – tentokrát doopravdy. Hudba a výskot pomalu utichají, až si najednou uvědomíš, že nic z toho neslyšíš. Zato si ovšem o to zřetelněji uvědomuješ zvuk vlastního dechu, srdce bijícího v hrudi a vašich kroků. Skrze tu zvláštní noční melodii je těžké vnímat cokoliv dalšího. Jdete natolik svižně, že je dokonce obtížné se soustředit na něco více. Sem tam do toho pronikne nějaké zašramocení, občas došlápneš na něco, co ti vydá pod podrážkou ostrý zvuk. Jednou z dálky zaslechneš i pronikavý vřískot koček.

Několikrát zatočíte, možná až mockrát. Může ti připadat, že tě Kain prostě jen vodí po vesnici, a dost možná by tě tohle moc nepřekvapilo. Sem tam zaslechneš od Kaina i tiché „hm“, které obvykle následuje další odbočka. Párkrát i zaznamenáš, že kráčíte trávou, a ne po ulici či vyšlapané cestě jako by tě snad vzal mezi domy. Nakonec jeho ostré tempo nezvládáš tak špatně. Jakmile tomu přivykneš, jde to vlastně samo a tvůj krok se stává nečekaně jistým. Není pro tebe ani problémem ustát kdejaké to škobrtnutí i bez toho, aniž bys hned zatínala prsty do jeho rámě a přenášela na Kaina větší část své váhy. Nakonec to nebylo o nic těžší, než když vám při šermu podobnou věc provedl už několikrát Volch. Oproti boji poslepu tohle opravdu bylo… Nic.

Až nakonec cesta pod tvýma nohama opravdu zmizí a nahradí ji už jen tráva rostoucí v zemi v divokých trsech rostoucích v mírně stoupajícím terénu. Stejně tak ti náhle dojde, že slyšíš šumění větru ve větvích stromů, ten tichý neurčitý šum protkávající jinak dokonalé… Ticho.

„Tak jaký to je pocit? Kráčet do neznáma…“ promluví po neurčitě dlouhé době Kain. „Přiznávám, že i pro mě je tohle… Nové,“ dodá až nečekaně zamyšleně a připadá ti jako by chtěl něco dodat, nicméně… Zaváhá. Nadechne se. „Hm… Za chvíli už tam ale budeme,“ řekne po krátké odmlce již obvyklým lehkým tónem hlasu a opět se odmlčí, ovšem tentokrát… Tentokrát to není na dlouho.

„… můžu na tebe mít ještě otázku, Elo?“ vnímáš, jak se k tobě za chůze při těch slovech nakloní…

Do neznáma

„Divíš se mi? Mluvíš o výškách a já moc dobře viděla, když jsem přijížděla do Cziernowody, že tady by jeden nějakou vyšší stavbu pohledal. Takže… co zbývá? Skála anebo lézt na stromy.“ Nakrčím rty, když zmíní mou údajnou zálibu ve skalách. Ne, skutečně netrvám na takovém večerním programu, jde jen o prostou logickou dedukci.

„Eh, ne opravdu nepotřebuji fňukat nad zlomeným kotníkem a nechat se odnášet. Kamkoliv. Tohle si můžeš schovat pro jiné.“ Zaškaredím se naproti jeho rýpavému úšklebku.

„Vlastně, když už to zmiňuješ, poslední dny jsem k ošetření spíš tahala ty švarné jinochy já.“ Krátce blýsknu zuby v tajemném úsměvu a docela se zájmem sleduji, jak na tuhle poznámku bude Kain reagovat. Nelžu mu. Stačí si jen poskládat těch pár událostí, které předcházeli mému výletu sem. Byla jsem to já, kdo nakonec Lukyana i Krisztiána tahal na zpátky na nohy. Však jsem oba k té zemi také poslala. O Volchovi naopak ale raději… Ne, to sem skutečně nepatří. Více už se ale na tohle téma nevyjadřuji. Tohle byla sama o sobě dost vágní informace, ale dál by to mohlo být už nebezpečné. A jak si ji přebere Kain? No, to už je na něm.

„A navíc kapesníček na zlomený kotník? Tedy… to je velmi nepraktická romantika. Jako vystřižená z divadelního představení.“ Podotknu nakonec odlehčeně, ale to už se čas nachýlí a on mě vyzve, abych se otočila.

Ještě na chvíli zaváhám. Přeci jen… Snižuje mi to šance něco udělat. Kdyby mi chtěl ublížit, nebo mě snad zabít, rozhodně by byl moment překvapení na jeho straně. Ovšem, pokud by o něco takového stál, už měl velmi výhodnou příležitost pár okamžiků dříve. Tam ve tmě nedaleko stanů. Ne, tam jsem mu byla vydaná všanc mnohem víc. A… A co blázním?! Proč by někdo něco takového vůbec měl chtít? Hlavně klid.

Otočím se a zahledím se na zeď přede mnou. Na tvářích mě zašimrají jeho prsty a jen lehce pohnu hlavou po jejich směru. „Snad osud ví, co dělá…“ Povzdechnu si krátce, ale to už mi výhled zakryje tmavá látka. Stojím tam skoro nehnutě a cítím, jak mi ji zavazuje vzadu na hlavě na pevný uzel. Počíná si obratně. Bez zaváhání. „… Hmmh, a vypadá to, že ví.“ Uteče mi tiché uchechtnutí, které ale má jen skrýt ty rozporuplné pocity, co to ve mně vyvolává. Tohle pro Kaina také není nové. Na rozdíl ode mě. Těžko říct, k čemu se mu takováto dovednost hodila. Skutečně zrovna tohle zabíralo na ženy? Ty rozumné by to mělo naopak odradit, nebo snad ne? I když… co já o tom vím… Nikdy jsem mezi ty rozumné nepatřila. A proto tu teď stojím a mám tmu před očima.

„Ne, v pořádku.“ Potřesu zamítavě hlavou na jeho otázku. Skutečně to uvázal dobře. „No, šla bych sama, ale když se tak nabízíte Waleriane.“ Nechám se otočit vedená jeho dotykem a zaklesnu se do něj.

„Jestli někoho potkáme, budeš mi muset popsat, jak se tvářil. Tohle se tu asi běžně neděje.“ Pousměji se a zvednu tvář k místům, kde bych očekávala Kainovy oči, do kterých by mu jinak pohlédla. Teď je ale všude stále jen to… šero.

To už ale vykročíme. Jeden krok, dva. Kain přidá na rychlosti, a i já mám co dělat, abych udržela krok za těchto ztížených podmínek. Jestli si ale myslí, že to jen tak vzdám anebo budu fňukat, tak se šeredně plete. Nakloním hlavu trochu na stranu a zaposlouchám se do okolních zvuků. Jdeme zpátky mezi lidi? Ne, neřekla bych… Ne dle té cesty, která je stále více a více hrbolatá. Došlapuji lehce. Obratně. Někdy udělám pár drobnějších kroků, když se zdá, že jdeme částí s více překážkami, a naopak v místech, kde je zem alespoň na chvíli rovnější natáhnu krok. Párkrát se mi i noha zvrtne do strany, ale rychle přenesu váhu ne tu druhou. Jde to. I přes to, že tak spěchá, to jde.

Co už ale tak moc nejde, je dávat pozor na mé okolí. Jistě. Snažím se. Nakláním hlavu na tu na jednu, jindy na druhou stranu a sem tam ji i pootočím za podezřelým zvukem, když jej k nám noční vzduch donese. Ne, tentokrát nemluvím. Snažím se soustředit na to, kudy jdeme. Kolikrát a kam zabočíme. Zda stoupáme a nebo klesáme. Co je slyšet kolem nás i co pachy cítím v nočním vzduchu. Každý drobný detail, který by mi mohl napovědět, kudy to vůbec jdeme a kam… Nikdy nevím, jestli nebudu muset cestu zpátky hledat sama, ale… Kdo by přehlédl slavící Cziernowodu s těmi plápolajícími ohni?

A tak jej následuji. Pro mě tak netypicky zcela mlčky. Světem, který je schovaný za neprůhlednou tmavou látkou. A opravdu doufám, že nás teď nikdo nevidí. Tohle bych mistrovi vysvětlovala těžce.