Andor.cz - Dračí doupě online

Trochu jiný tanec

♬♬♬♬♬

Proplétám se mezi stíny i pár lidmi, co se dostali až k okrajům náměstí, snad aby unikli na chvíli tomu mumraji uprostřed a trochu se nadechli. Většina se však stále zdržuje tam ve středu náměstí. U ohňů, které je lákají jako hejno komárů a chrlí k noční obloze oblaka temného kouře, jehož vůně se nese všude kolem. Sleduji to lidské hemžení, které se vlní do výrazného rytmu rychlé hudby. Někdy jindy by to bylo skutečně lákavé, přidat se, jen tak si prostě užít moment a zábavu, ale dnes tu jsem nakonec kvůli něčemu zcela jinému. Sleduji totiž mladíka pohybujícího se mezi tanečníky. Ne, není to ani jeden z těch, které jsem měla hlídat. Tedy snad? Pořád jsem si nebyla jistá, koho všechno Werther tehdy myslel. Ovšem splnění něčeho takového jsem už dávno vzdala. Stejně bych v tom mumraji neměla šanci uhlídat víc než jednoho až dva. To se budu raději věnovat… Hmmh, kde…? Trochu se zarazím, když mi světlá kštice zmizí mezi ostatními lidmi.

Nepanikařím ani se nerozbíhám, abych jej snad dohnala. Tohle nás učili. To, že se náš cíl na chvíli ztratí z dohledu, ještě nic neznamená. Žádná zbrklost. Trpělivost je základem úspěchu. Místo ukvapeného jednání se proto nadechnu, zastavím, pozorně se rozhlédnu a… Tam! Všimnu si jej opět o pár metrů dál. Tentokrát se blíží vice kraji náměstí. Stále se rozhlíží, ale nezdá se nijak znepokojen. Opět vykročím a stáhnu náskok, který za tu chvíli nabral.

Je to zvláštní. Někdy mám pocit, jako kdybych sledovala obyčejného nic netušícího člověka, ale pak se zčistajasna pohne a využije krytu s obratností, za kterou by mu v panství přistála spíše pochvala než nějaká výtka. V prvních pár případech si říkám, že je to náhoda, ale když se to pak už zopakuje i potřetí, začnu mít neblahé tušení, že tohle skutečně není náhoda. Pokaždé se totiž dostane zrovna do pozice tak ideální k tomu, abych já na něj neměla výhled. Ne, nejsem v tomhle plížení zdaleka tak dobrá jako Kazandra, ale ani to nedělám poprvé. Byly jiné tréninky ve Společenství, které mě rozhodně bavily více a také mi i šly, pokud jsem tedy chtěla, ale na druhou stranu v tomto také nejsem úplný začátečník. Přesto tohle bylo svým zvláštním způsobem… jiné.   

 „Hmm.“ Přimhouřím oči a ani si pořádně nevšimnu, jak mi nevědomky povyskočí koutek rtů o něco výše, než vykročím dál a prosmýknu se mezi dvojici postarších mužů, kteří sledují tohle představení. Zatímco lidé tančí a krouží kolem plápolajících vater, my dva máme vlastní druh tance. Ačkoliv jsme nikdy nemluvili o tom, co jsme ve skutečnosti zač, během našich interakcí padala spousta náznaků. Indicií, z kterých mohl ten druhý číst i beze slov a skládat si v hlavě vlastní obraz svého protějšku. I tohle bylo něco takového. Výměna informací bez jediného slova. Nemusel to dělat. Ani já nemusela. A přesto se tu proplétal davem s nezvyklou obratností a talentem. Další z věcí, které běžný komediant neumí. Bylo to skoro jako výcvik ve Společenství, ale ve skutečnosti to byla jen hra. Hra na jejíž pravidla jsem přistoupila. Alespoň prozatím.

Sleduji jej a díky tomu, jak nevypočitatelný cíl to je, se na něj musím plně soustředit a nechat pro tuto chvíli myšlenky na Kaz s Wertherem stranou. Skoro se mi i na ně a celý ten nevydařený večer daří postupně zapomínat, když v tom se však náhle mihne v davu záblesk zelené. Samozřejmě. Ohlédnu se. A pohledem na ní zůstanu viset déle, než by bylo záhodno. Ten účes, co jsem jí sama spletla ráno podobný tomu mému. Ta zelená stuha, kterou jsem jí dala. Ten tanec, který měl patřit mně. I ten úsměv… Je to jako kdyby mě prostě a jednoduše nahradila i v tom, co mělo být alespoň tento večer mé. Falešná kopie! Sevřu pevně ruce v pěst, až ucítím, jak se mi nepříjemně zarývají nehty do měkké kůže dlaní. Nese se lehce, jde jí to až tak, že na chvíli zapochybuji, zda bych takhle zvládla na jejím místě tančit já sama. Až se mi tomu nechce věřit, ta zakřiknutá Kazandra s nosem nahoru tu tančí s vesničany a skutečně to vypadá, že se baví. Jde z kola do kola a z náruče do náruče. Tohle prostě není fér!

Na rozdíl od úsměvů, které jí věnují tanečníci vířící kolem ní, se moje rty zkřiví do znechuceného úšklebku. Tak tohle byl ten jejich plán? Ne, to si nemyslím. Tohle byl začátek. Ale viditelně mi Werther nevěřil natolik, aby mě nějak více zapojil. Jeho škoda! Pohodím pohrdlivě hlavou, abych se odvrátila od té naprosto zbytečné scény a… A dojde mi, že jsem tu stála příliš dlouho. Chyba! Zase chyba. Co když mi zmizel? Rychle obkroužím očima nejbližší okolí, abych… Se zarazila. Vidím ho. Neodchází však opět kamsi do dáli, ale jde přímo ke mně. Vidí mě.

Že by to bylo až tak snadné? A navíc… Tady nebudu už ani minutu. Povytáhnu vyzývavě obočí, když na sobě zachytím jeho pohled, zatímco se prodírá skrz lidi mým směrem. A pak, když mu na moment zakryje výhled skupinka štěbetajících děvčat, využiji příležitosti a rychle vyrazím jiným směrem. Tentokrát se role prohodí. V první řadě se odtud chci dostat, protože poslední věc, o kterou stojím, je, abych se s ním musela přidat do tanečního kola, ve kterém už křepčí Kazandra. Možnost ověřit si, jak nenápadný umí být, pokud je pro změnu on v pozici pronásledovatele, je také rozhodně zajímavá a umožní mi soustředit se tentokrát na něco jiného. A jako příjemný bonus… to je prostě zábava. Ano, zvláštní zábava, ale my ze Společenství jsme prostě po těch letech tak trochu zvláštní.

Ne, nehodlám mu to usnadňovat. Zároveň ale také neplánuji obcházet celé náměstí. Pouze zamířím k jeho protilehlé části i když je má cesta trochu klikatá. Sem tam se ohlédnu, jestli ho vidím, ale rozhodně nezvolňuji. Ani kdybych ho neviděla, nehodlám výrazněji váhat a zastavovat se. Však už ukázal, že tohle rozhodně nedělá poprvé a vyzná se, takže mu nehodlám dopřát jakoukoliv výhodu, či na něj jít zlehka. Uvidíme, jestli zvládne držet tempo.

Muzikanti vystřídají už několikátou skladbu a kolem se dál nese zvuk písní a výskot děvčat. Je tu skutečně živá atmosféra. Já však mířím do míst, která jsou oproti tomu zde opuštěná a tichá. Jedna z ulic, které vedou na náměstí se k tomu jeví jako ideální. Bude stačit projít zde a pak zahnout za další dům, abych neměla náměstí v zádech a už nemusela sledovat to, jak se tam ostatní baví.

A jak si usmyslím, tak také udělám. Když konečně dorazím k protilehlému kraji náměstí, trochu si poupravím plášť, a ještě naposledy se ohlédnu, než vykročím do potemnělé ulice. Zanedlouho jsem v místech, kam už ani světlo z velkých ohňů nedosáhne. Chvíli to očím trvá, než si přivyknou na to, že nejsou všude kolem několikametrové plápolající plameny a jejich záři nahradí pouze měsíční světlo. Nezastavuji však. Ostatně ta odbočka není daleko. Přidám do kroku a s posledním ohlédnutím v příhodný okamžik zmizím za rohem budovy. Schválně, jestli mě zvládne sledovat i sem…

No, dobře, možná jsem to udělala až moc těžké. Přemýšlím v duchu, zatímco se zády tisknu ke stěně domu a tiše poslouchám, zda se už neblíží nějaké kroky. Až po chvíli se rozhlédnu po svém okolí. Oproti živému náměstí to zde působí až nezvykle ponuře. Skoro jako vytržené z reality. To, že jsem pořád na stejném místě, mi připomínají pouze zvuky veselí nesoucí se sem z náměstí. Na zátylku ucítím nepříjemné mrazení a srdce mi poskočí. V úzké noční uličce se mi připomene ten prazvláštní sen a melodický hlas ženy ze stínů, která mě nedávno navštívila v mém pokoji. Ne ne, je to jen vesnice. Každá ulice tu vypadá stejně. Zvlášť ve tmě. Připomínám si, zatímco dál zůstávám nehybně stát a kontroluji svůj dech.

Asi mě tu nenajde… Možná jsem to trochu přehnala… Hmm, počkám ještě chvíli a pak raději půjdu. Stejně je tu zima. Moc… Moc se mi tu nelíbí. Ale no tak. Nejsem dítě!

Obejmu se bezděčně rukama, zatímco se sem nočním vzduchem nese tlumený výskot od ohňů.

Ještě chvíli…

Elzbieta

Nakonec se rozhodneš opustit své místo v šeru a stínech – a vydat se oklikou kolem náměstí. Kromě dvou ohňů je zde i bezpočet zapálených luceren, které vrhají dlouhé stíny, mezi kterými se míhají siluety lidí. Většina omladiny tančí, zatímco další část lidí se stáhla ke stolům k jídlem, kde je doslova vystrojená hostina. Do pár hodin bude na náměstí zcela jistě opravdu veselo. Držíš se stranou a nesnažíš se na sebe nijak upozorňovat, a tak ti nikdo nevěnuje příliš pozornost. Píseň vystřídá jiná a tanečníci se pokusí mezi sebe stáhnout, co nejvíce lidí. A že jich je požehnaně. Tančí nějaký místní tanec – vlastně ho i poznáváš, kolikrát jsi tohle viděla. V rychlém rytmu se dvojice vždy po chvíli mění, jak se jedna řada pohybuje do protisměru té druhé.

Nejsi ovšem jediná, kdo se tomu mumraji vyhýbá. Kain se také drží stranou, zatímco kráčí náměstím. Snad se mu nechce riskovat, že ho zase někdo horlivý potáhne k ohni, od kterého se mu podařilo utéci. I když… Ne, nemáš pocit, že by mu to dalo kdovíjak práce – zkrátka se své společnosti ztratit. Ty si ho ovšem držíš v dohledu. Nikam očividně nepospíchá, rozhlíží se kolem sebe.

Chvílemi to působí, že tě snad opravdu hledá a občas… Občas máš pocit, jako by si s tebou spíše jen hrál. To, jak se pohybuje. Někdy tak, aby bylo pro tebe snadné jej sledovat a pak náhle bez varování udělá něco, čím se ti schová mezi další lidi či se na chvíli ztratí v temném stínu. V takových chvílích ti skutečně zmizí z dohledu a nejsi schopná jej nikde najít, než se vždy bez varování zase vynoří o několik metrů dále a znovu si kráčí… Kdo ví kam.

Skoro se až zdá, jako by neměl konkrétní cíl, vlastně… Vlastně s tebou v zádech obchází náměstí v kruhu, jak ti po nějakém čase pronásledování své kořisti dojde.

A pak… V jednu nestřeženou chvíli tvůj pohled přitáhne něco zcela jiného než Kain před tebou. Nebo spíše někdo. Mezi tanečníky se mihne ten známý zelený odstín oblečení, na který akorát dopadne pruh jasné záře hořící vatry a vzduchem proletí černé vlasy zapletené do slušivého účesu, který hezky doplňuje ta tolik známá stuha. Kazandra. Stačí ti pohled a jsi si tím naprosto jiná – kdo jiný by to byl? Je součástí kruhu tanečníků a svorně s nimi se hýbe do rytmu tance. Jde jí to. Její krok je jistý, a i ty musíš uznat, že… Na tom něco je. Hýbe se jinak než ostatní děvčata, ať už se to snaží zakrýt nebo ne. Ladněji. Plynuleji. Při tanci přitahuje vícero pohledů, než je jen ten tvůj a svého tanečníka, co ji akorát protáčí kolem a vesele se na ni při tom usmívá.

Ať už tohle všechno má ovšem znamenat cokoliv…

… tak ta chvíle nepozornosti stačí, aby se ti Kain ztratil.

Úplně ztratil. Nikde ho nevidíš a ani se ti nepodaří ho znovu vyhledat pohledem – tak jako mnohokrát předtím.

To už ti z dohledu zmizí i Kazandra, která se společně s řadou posunula a ztratila se mezi tanečníky. Možná je to tak lepší, jakkoliv… Mohlo by to být dnes snad ještě horší?

Možná by bylo lepší si tu otázku neklást, protože když se znovu rozhlédneš… Tak znovu spatříš Kaina. Jenže tentokrát míří jistým krokem přímo k tobě a vlastně se u toho ani nesnaží vypadat, jakkoliv nenápadně. Přesto… Chvíli mu to bude trvat, než se proplete mezi lidmi…

Kazandra

„Ne… Ne. Raději ne,“ potřese Werther zamítavě hlavou, „nemusíš se bát, Kazandro. Já si svůj výhodný okamžik najdu. A kdyby ne… Tak mi bude stačit prostě jen okamžik,“ ujistí se vzápětí a přeci jen se lehce pousměje. Je lehké mu to uvěřit. Je to přeci mistr. A navíc Werther. Vidět ho v téhle roli pro tebe bylo sice nové, ovšem bojovat jsi ho spatřila už nesčetněkrát. Zajisté v širém okolí neměl sobě rovného, možná dokonce až ve Společenství…

Poté se už jen rozloučíte a Werther tě zanechá na pospas osudu, který sis na sebe sama upletla. Víš, co tě čeká. Nebude to lehké. Nebude to příjemné. I tak se ovšem vydáš mezi lidi, kterých se na náměstí sešlo opravdu požehnaně. Proplétáš se mezi nimi, přitáhneš i pár pohledů. Pro dnešní den není zapovězené být cizinkou v tomhle světě, ale naopak vítané. Ucítíš na sobě i ten Valekův. Ovšem jen krátký a už vůbec ne nadšený tím, že tě vidí. Lehce svraští obočí a stiskne rty k sobě – a nakonec je to právě on, kdo jako první uhne očima. Ať už z jakýkoliv důvodů…

Ve stejnou chvíli na něj promluví Timur. Spatříš ještě, jak se Valek jen drobně ušklíbne společně se zavrtěním hlavy a nenápadně kývne bradou tvým směrem. To už ovšem mizíš mezi lidmi…

Tohle není úplně slavnost, na kterou jsi zvyklá z Rydzynského panství. Sama se o tom můžeš přesvědčit hned několikrát. Celou událost zahájí nakonec muž stojící na podiu po komediantech – nikterak zajímavý či snad nápadný, ovšem oblečený vskutku slavnostně v oděvu, co zajisté nebyl úplně nejlevnější – avšak zcela rozhodně ne šitý na míru. Příliš mu to nesedí. Snad starosta? Ano… Ano, bude to starosta. Vidíš tam i jistou podobnost s Tobiaszem, který svého otce skutečně nezapře. Jeho proslov je krátký, trochu kostrbatý, není to zrovna zdatný rétor. Ale stačí to.

Ke konci jeho slov začne hrát hudba a dívky i ženy shromážděné kolem rozhořívajících se vater začnou tančit a zpívat. Jejich hlasy se slévají v jeden popěvek rozléhající se po celém náměstí…

Nakonec se kruh dívek rozpadne a všechny se rozeběhnou pro své tanečníky, které si vybírají z řad okolo stojících mužů. V mumraji tančících párů a leckdy i trojic je náhle tak těžké se vyznat. Mihotavá záře hučících ohňů vrhá všem do tváří stíny křivící rysy a z mnohých se chvílemi stávají jen temné siluety.

Jindy by ses stáhla, co nejdále od toho tanečního reje, ale dnes nemůžeš. Sice se nabízí schovat se k nějakém ze stolů s jídlem, ovšem… Někde tady musí být. Tohle by si nenechal ujít, ne? Určitě ne… Bude tady… Ovšem kde?... Koutkem oka zachytíš, jak dvě místní dívky táhnou do kola světlovlasého mladíka, kterého poznáváš. Pan Zlatovláska. Trochu se sice brání, ale jen aby se neřeklo…

… a v tu chvíli se to stane.

♫♪♪♫

Za ruku tě bez varování chytí dívčí dlaň. „Ty netančíš! Pojď, to se musí. Jinak to nosí smůlu,“ usměje se na tebe široce brunetka s kulatou tváří, která ti přeci jen přijde trochu povědomá. Bylo to jedno u těch děvčat, se kterými se bavila u podia chvíli Ela… Každopádně ti nedá příliš na výběr, protože to už tě táhne mezi ostatní tanečníky.

Ať už chceš nebo ne, staneš se toho všeho součástí. Kroky vlastně nejsou těžké, je to spíše takové poskakování do rytmu, do kterého vždy po nějaké době přijde otočka a střídání partnerů. Je to živý energický tanec, při kterém se dvojice dotýkají hlavně dlaněmi a sem tam se objeví dlaně na rameni či kolem pasu. Není úplně nejlehčí z toho kola utéci, leda tak při střídání…

… tví tanečníci se střídají, mladí i starší, sem tam i dívka. Jak se zdá, všichni se dobře baví a vlastně ani není těžké uhádnout proč. Přijde další otočka. Další kroky, po kterých následuje výměna partnerů a…

… ty se ocitneš v náruči Timura. Mladíkův úsměv ve chvíli, kdy tě spatří, na okamžik zamrzne na rtech.

Mezi stíny a lidmi

Sledovat přípravy takové slávy je nakonec mnohem méně zábavné, než jsem původně čekala. Najednou i ty nové věci, kterých jsem se nemohla dočkat, tak nějak ztrácejí ten punc a lesk něčeho neokoukaného. Něčeho, na co jsem se těšila. Ano, těšila, ale teď…

„Hmmmh.“ Přimhouřím oči, zatímco mi unikne tiché zamručení. Všimnu si totiž toho zeleného záblesku proplétajícího se mezi lidmi. Kazandra. Co ta tam dělá? Potlačím chuť její počínání sledovat a možná až příliš ostentativně se zahledím jinam. Kamkoliv jinam. Ať si dělá, co chce.

Nastupující tma mi ale začíná kazit výhled. Tváře pozbývají rysy a nakonec se z lidí stávají jen temné siluety. Jestli tam je Kazandra nebo snad Werther, už vůbec netuším. Stejně jako netuším, zda tam jsou ti Tobiszovi nohsledi. Nemohlo by mě to zajímat méně! Zavrtím prsty v mokrých botách, do kterých se už začíná zakusovat nepříjemný noční chlad a jen útrpně zavřu oči. Nečekala jsem, že to někdy přiznám, ale některé večery v panství byly lepší než tohle. Samozřejmě jen některé, ale i tak. S takovou si tu uženu ještě slušné nachlazení. Povzdechnu si. No, život je někdy jako na houpačce a teď jsem prostě dole. Nic s tím nenadělám.

Rudá záře osvětlí prostor přede mnou a tu spoustu nastoupených lidí. Ke starostovi jen krátce zalétnu pohledem, ale příliš jeho proslovu nevěnuji pozornost. Stejně tu není nic pořádně slyšet.

Vlastně díky nastupující tmě toho není ani příliš vidět, ale i tak se nepřestávám čas od času rozhlížet. Je tu snad aspoň jeden, který tu na mě čeká. Ovšem nikde ten záblesk světlých vlasů nevidím.

Čas běží a hudba začíná vyhrávat. Dívky se roztančí. Ten živý rytmus se umí dostat pod kůži a za jiných okolností bych neměla nejmenší problém se přidat k ostatním a smát se s nimi. Dnes ale… Nějak nemám náladu.  Veselí u ohňů graduje a mě zebou nohy. Docela si pohrávám s myšlenkou se prostě tiše vytratit. Však dosud mě nikdo nehledal. Možná se na to prostě všichni vykašlali. I on. Možná bych měla taky… Však co to změní? Werther s Kazandrou to něco jistě zvládnou i bez mého nic nedělání a lekování kolem. Aspoň si zuji ty studené mokré boty. Prokletá voda!

Už už se chci otočit a prostě odejít, když v tom si ho všimnu. Vypadá v dobrém rozmaru, zatímco ho děvčata táhnou do kola. Rozhodně se příliš nesnaží bojovat za svou svobodu. Ani mě to nepřekvapuje. Kain se uměl bavit bez větších starostí. Sleduji ten tanec a vířící lidi, mezi kterými se mi nakonec ztratí i on. A hudba dál vyhrává.

Mezi obočím se mi vykreslí drobná vráska, ale jinak se tvářím stále stejně… nijak. Možná je skutečně na čase to zbytečně neprotahovat… Bude lepší nekazit si tímto alespoň ty vzpomínky na příjemně strávené odpoledne. Narovnám se, abych se vydala k odchodu, když v tom jej opět zahlédnu. Viditelně zanechal své taneční partnerky u vatry a… někoho hledá? Obočí mi lehce povyjede nahoru a jen zkřivím zamyšleně rty. Pak jeho pohled zavadí o mě a já jako na povel strnu na místě. Jako kdyby mě tu mohl vidět… Nemohl přeci… Ten moment ale trvá jen úder srdce, protože Kain se záhy otočí zpět dopředu a pokračuje dál. Mezi lidi.

Zaváhám. Necítím se dnes večer na to, abych byla nějakým zábavným a veselým společníkem jako jindy. Vlastně dnech bych ten večer mohla pár lidem akorát tak zkazit. Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy je lepší se zavřít do pokoje, případně se s někým pěkně od plic pohádat anebo ještě lépe poprat. Na druhou stranu na něčem jsme se domluvili a já držím slovo. Tedy většinou.

Vykročím tedy ven z šera uličky a pomalým krokem obcházím náměstí. Držím se mimo centrum dění a zůstávám ve tmě a dlouhých stínech vrhaných tančícími lidmi. Pohybuji se opatrně a obezřetně. Přičemž si dávám dobrý pozor, aby si mě nikdo moc nevšímal. Roky tréninku se tu nakonec přeci jen vyplatí, ačkoliv zrovna k něčemu tak prostému jako je sledování jednoho mladíka od komediantů.

Kam? No, na to jsem sama zvědavá. Postupují za Kainem a držím se v bezpečné vzdálenosti jak od něj, tak od ostatních. Alespoň tedy do té doby, dokud se bude pohybovat tady na náměstí. Nemám chuť se tady překřikovat s výskotem a hlasitou hudbou. Natož tak tancovat. Navíc… Na chvíli to vypadalo, že o mně ví. Možná je tohle šance zjistit, jaké další talenty a tajemství ten mladý muž skrývá.

Elzbieta

 Stojíš na okraji náměstí, ukrytá ve stínu houstnoucího šera, které se společně se západem slunce vkrádá do vsi. Stíny se prodluží a za chvíli splynou s nastupující tmou. Ostatně právě na to všichni, jak se zdá čekají, až za obzorem zmizí i ten poslední kousek slunce a slavnosti budou moc začít. Zdá se, že se všichni dobře baví – samozřejmě až na tebe. Pozorovat mumraj na náměstí, všechno to švitoření a smích, tvé dobré náladě zrovna neprospívá. Nakonec v davu tváří zahlédneš i Lenu, avšak na ni nemáš náladu už vůbec. Dost možná je to celé o to horší s uvědoměním, že vlastně…

Nikdo tě nehledá, nejde za tebou, nikomu… Nikomu zde nechybíš. Kde je Werther, to netušíš, Kazandřin zelený kabátec se uvidíš mihnout mezi lidmi na náměstí a po Kainovi ani stopy. Dokonce ani ten Bartel tu nikde není, dost možná se před tebou schovává ve svém stanu – nebo někde úplně jinde.

Ovšem svět se nezastaví bez ohledu na příkoří, které se nám děje, a tak slavnosti začnou zcela bezohledně bez tebe. Slyšíš z náměstí mužský hlas, ne zrovna zvučný, a tak rozumíš sotva každému… Nějakému slovu. Mužík stojí na podiu, postarší a vlastně ani ničím zajímavý krom toho, že to pravděpodobně bude místní starosta. Jeho proslov je krátký a zakončený hudbou, která tak protivně vesele spustí.

Ohně slavnostně zaplanou a k obloze se vznese hutný šedý dým doprovázený praskotem dřeva, do kterého se zakusují rozhořívající se plameny. Cítíš ve vzduchu pach spáleniny, jak chvíli trvá, než rudo oranžové jazyky pohltí obě vatry a za silného hukotu vyšlehnou prudce k setmělému nebi.

♫♪♪♫

Hudba hraje a kolem vater v kruhu tančí dívky – kolem jedné vatry – a kolem druhé starší ženy. Jejich hlasy se slévají v neznámé, a přitom povědomé melodii jednoho z místních popěvků… Až se nakonec kruh kolem ohně rozpadne a dívky se rozeběhnou ulovit si jednoho z místních mládenců či mužů k tanci. Snad se o tom skutečně nedá smýšlet jinak než jako o lovu. Nyní už máš celkem problém rozeznat jednotlivé konkrétní tváře, na to jsi příliš daleko a v mihotající oranžové záři plamenů vrhající do obličejů stíny je těžké hledat někoho konkrétního.

Přesto…

Všimneš si dvou dívek, které k tančící omladině se smíchem táhnou světlovlasého muže. Každá jej drží za jednu z rukou a on se jim srdnatě brání, tedy… Samozřejmě jen na oko. Co jiného bys od Kaina také mohla čekat? Ačkoliv potřásá hlavou a příliš nespolupracuje, tak se usmívá. Kdyby chtěl, dokázal by se jim snadno vysmeknout, to sama moc dobře víš.  Ale on zřejmě… Nechce.

Ovšem neujde ti, že se i nyní stále rozhlíží kolem sebe. Pátravě přitom mhouří oči – nebo to tak aspoň z dálky může párkrát působit. Skoro jako by něco hledal. Nebo někoho? Dokážeš si snadno domyslet, koho asi. Jenže jeho modré oči nikde tvoji tvář ani světlé vlasy nenachází a na chvíli ti zmizí z dohledu v reji tančících párů. Nicméně ztratit ho z dohledu vlastně není zase tak snadné, když tančí s oběma dívkami zároveň. Tedy… Aspoň nějakou chvíli, než oběma vyklouzne v nestřeženou chvíli z jejich spárů a vytratí se mezi lidi…

Během těch pár kroků se ještě ohlédne. Přísahala bys, že se dívá tvým směrem, ačkoliv tě nemůže vidět… Nebo ano? Těžko říci…

Zapomenutá

Wertherovo upřesnění poslouchám s neměnným výrazem. Mám vědět, co tím myslí? To snad nemyslí vážně?! To by mi ti dva museli v první řadě něco vůbec říct o tom, co vůbec plánují! Naposledy nás v souvislosti s Tobiaszem mistr žádal včera o to, abychom o něm zkusily něco zjistit. Dle toho, že ho to ale evidentně dnes už nezajímalo, se o to dost možná postarala Kazandra. Však také nakonec vyrazila na jarmark a nevypadalo to, že by si něco koupila. Začínalo mi být jasné, že se tu odehrávalo dost věcí beze mě a má maličkost už nebyla třeba. No, dobře. Jak chtějí. Já se vnucovat nebudu!

Ani jsem se pořádně nerozloučila, ale co. Oni také ne. Popřála jsem jim hodně štěstí, co víc by si mohli přát? Kuňknutí Kaz, která mi popřeje, abych si ten večer užila mi zkřiví tvář do nazlobené masky, ale to už naštěstí nevidí. Mají výhled pouze na má vzdalující se záda. Jdu dál… dál. Než se nakonec přeci jen ohlédnu. Samozřejmě, že už je Werther skloněný ke Kaz a něco si špitají, aniž by mi věnovali jen špetku pozornosti. Já už je nezajímám. Jistě se baví o tom jejich velkém plánu, ať už je to cokoliv. Pff, jako kdyby mě to zajímalo!

Zamračím se a trhnu prudce hlavou zpátky před sebe. Ani nevím… Souvisí to vůbec s Tobiaszem nebo jde o něco jiného? Werther zmínil jen nějaké své místní problémy a pak mládence, které mám hlídat, aby se nevzdálili v nějaké společnosti. To jako, že jim nemám dovolit odejít s dívkami nebo spolu? Nebo jak zatraceně?! Ano, dost pravděpodobně myslel ty z hospody, ale koho všechno? Všech pět? Jen některé…? Ehhh! Mám chuť se jim na to vykašlat, když jim nestojím ani za to, aby mi něco pořádně sami řekli. A možná… Možná vykašlu! Tak!

Zastavím se na trochu zastrčeném místě a sleduji ten mumraj přede mnou. Lidé dokončují poslední přípravy. Všude jsou barvy, slavnostní oblečení, úsměvy a veselá nálada. Tyhle věci ale nedoléhají do mého malého odstrčeného kouta, který se začíná propadat do šera, jak se poslední paprsky zapadajícího slunce vytrácí ze světa. S výrazem, ze kterého je na první pohled patrné, že mě se slavnostní nálada ani v nejmenších nedotkla, a tmavým nenápadným oděvem tu působím, jako kdybych si popletla slavnosti a dorazila spíše na něčí pohřeb.    

A vůbec? Proč mi to neřekla aspoň Kazandra? Mohla aspoň něco utrousit. To jí nestojím ani za těch pár slov? Nebo je to tak tajné, že ani já nesmím vědět, o co jde? Mám jim na jednu stranu pomáhat a na tu druhou nevím vlastně vůbec s čím. Hlavně, že čas na vyptávání se na divadlo a mají, ale o vážných věcech se mnou nikdo nemluví. To jsem jim vážně dobrá jen na tohle?

Očima zavadím o Valeka, co pomáhá s vatrou a pak si všimnu mezi lidmi i Timura a… Jak, že se jmenoval ten z bratrů? Urban? Ne, nejdu za nimi. Jen sklouznu pohledem zase rychle někam jinam a opřu si otráveně loket o jednu z naskládaných dřevěných beden, které si tu u rohu uličky někdo odložil, přičemž si po chvíli položím bradu do dlaně. No a co s nimi teď? Nic. Prostě… nic. Tisknu rty dál k sobě a probodávám své okolí ostrým pohledem. Naštěstí pro mě a možná i pro ně, si mě tady nikdo nemůže moc všimnout.

Těch pár od světských také zaznamenám, ale nejdu za nimi. Ostatně je neznám. Jen na moment mi povolí můj frustrovaný výraz a to, když na mě jeden zamává. A ano, ten potulný zákeřný rytíř, co sprovodil ze světa Waleriana a pak i Julianu.

„Hmmmh.“ Oplatím mu mávnutí, ale úsměv tentokrát nepřidám. Spíše se trochu více stáhnu za bedny tak, aby na mě každý neviděl. Nějak nemám náladu se tu potkat třeba s Adou a Lenou a muset si s nimi povídat o tom, komu to tu sluší dnes nejvíce. Nedej bože, aby tu za mnou snad přišla Kaz. Vlastně nemít dohodu s Kainem, že tu dnes budu, pokud to půjde, tak tu možná už ani nejsem. Ovšem těžko říct, kdy zrovna on dorazí… Jestli vůbec.

Odfrknu si skrz prsty, až to nadzvedne jeden z volných pramenů, co mi padá do čela, který jen bezděčně shrnu druhou rukou zpátky k ostatním, zatímco i nadále to tiše celé sleduji ze stínů v uličce.

Tu velkou slávu, na kterou jsem se tak těšila a která by mi teď nemohla být víc jedno.

Kazandra

Werther se zdá chováním Elzbiety taktéž překvapený a snad i zmatený, zvláště když ji naposledy osloví – a nechá to nakonec vyznít do prázdna. Povzdechne si a na okamžik působí… Unaveně. Tím zvláštním starým způsobem, co se k jeho mladé pohledné tváři vůbec nehodí. Ovšem ten okamžik trvá sotva pár vteřin, než svoji pozornost přesune k tobě. Jako by se zkrátka rozhodl, že Elou se nyní nebude zaobírat – ať už to znamenalo cokoliv.

Krátce kývne hlavou, tentokrát už působí soustředěně. Jako by všechny ty těžké a přelétavé myšlenky nechal stranou. „Ano. Bude lepší tomu trochu pomoci a nespoléhat se na to, že si tě najde sám,“ potvrdí ti mistr tvoji domněnku ohledně prvního kroku. Ostatně, to by mělo být na tom všem nejjednodušší… A také nejbezpečnější. Protože cokoliv se bude dít dál, tak už dost možná bude vše, jen ne příjemné. Víš to. Vy oba. Snad proto na tebe Werther naléhal, aby sis to opravdu dobře promyslela…

„Pak… Pak ho musíš vyprovokovat k tomu, aby měl důvod za tebou jít. Je důležité, aby tě nikdo – opravdu nikdo neviděl, jak s ním odcházíš z náměstí. Stejně tak to nesmí provázet žádné scény, křik a ani nic takového. Předpokládám, že ani tohle by nemělo být těžké, stačí, když se stáhneš více do ústraní, někam, kam se nebude bát si pro tebe dojít. Doporučuji severní část náměstí, vzdálenější stranu od jezera. Dá se odtamtud celkem nepozorovaně vytratit z náměstí. Další možností je naopak samotné jezero, tam jak začínají růst vrby. Dá se kolem břehu odejít pryč, aniž by si toho kdokoliv všiml během slavností,“ pustí se Werther do vysvětlování toho, co se od tebe v dnešní večer očekává. Zahrát… Dokonalou oběť. Kořist se všemi těmi hloupými rozhodnutími, které by ji za jiných okolností přivedly až na samotný okraj strže.

„Necháš se odvést kamkoliv, kam on bude chtít… Pokud by nebyl sám, nelekej se, i to se může stát,“ dodá. „Budu se držet poblíž, ale nebudu zasahovat do okamžiku, než to bude nutné. A výhodné. Samozřejmě zakročím, pokud začneš volat o pomoc – mé jméno, ano? Pamatuj si to. Musíš říci moje jméno, vše ostatní budu brát jako součást toho všechno. A to je vše, co potřebuješ vědět. O zbytek se už postarám sám,“ dohovoří a navzdory vážnému tónu hlasu se ke konci pousměje.

Pokud máš ještě nějaké otázky, nastal čas je položit právě teď. V opačném případě tě Werther nechá odejít a sám se ti zkrátka… Ztratí z dohledu. Těžko říci jakým směrem a kam. Zkrátka jako by… Zmizel, jakkoliv podivné to může být. Nicméně… Slíbil ti to. Slíbil ti, že bude poblíž a dohlédne na tebe, a tak nezbývá, než tomu věřit.

Nakonec tak zůstaneš sama, ponechaná na pospas plánu a vlastním rozhodnutím. Příprava slavnosti vrcholí, každou chvíli to zajisté musí začít. Mezi lidmi si všimneš i Valeka, Timura a Ulricha, jak pomáhají kolem hranice s posledními přípravami dřeva. Tobiasze ovšem nikde nevidíš… Třeba tu ještě není? Nebo sis ho jen mezi lidmi nevšimla. Ostatně, je to syn starosty, tohle by si jistě nenechal ujít…

Elzbieta

„Hm, nebo snad toužíš strávit večer se svým oblíbeným mistrem? Stačí říct,“ zareaguje Werther na tvá slova. Za jiných okolností by to vyznělo více žertovně, ale nyní tomu tak není. A těžko říci, zda je na vině on nebo tvá rozmrzelá nálada, kterou teď mistr rozhodně nevylepšil. Přesto jakmile si se vší tou nahromaděnou frustrací a snad i zklamáním povzdechneš, tak Werther poněkud zmateně svraští obočí jako by mu unikalo, kde nastal problém.

Pátravě se na tebe zadívá… Ale snad jako by to po chvíli prostě v duchu odmávl rukou. Kdo ví. Dnes odpoledne se chová trochu zvláštně. Důvody si můžeš tak leda domýšlet, protože vám k tomu nic neřekl… Nebo jen tobě? Pocit křivdy narůstá a bobtná, pomalu prosakuje tím vším…

„Jen v případě, že by se chtěli vzdálit od ohňů ve společnosti. Předpokládám, že víš, co tím myslím,“ upřesní Elzbietě prosbu, kterou na ni měl. Nic více k tomu nedodá – ostatně, ty se ho ani na nic víc neptáš. A zmatek v jeho tváři se na okamžik o to více prohloubí, když se nadechneš k rozloučení, které má k tomu polednímu opravdu daleko.

„Elo…“ zaslechneš jeho hlas v okamžiku, kdy se bez čekání otočíš, abys vyrazila pryč. Ovšem nic víc nedodá. Zvuk tvého vlastního jména v další chvíli doprovodí jen povzdechnutí, se kterým se Werther přitočí ke Kazandře a…

… to už je necháš oba za svými zády. Ať si dělají, co chtějí, když… Chtějí. Propleteš se mezi lidmi na náměstí a rychlým krokem se vzdálíš k jeho okraji. Až tam se zastavíš, u ústí jedné z mála ulic, které sem napříč vesnicí vedou. Jsi tu… Sama. Nikdo ti nevěnuje příliš pozornosti, přeci jen poslední přípravy večerní slavnosti jsou v plném proudu. Určitě to musí, co chvíli vypuknout – a to zcela bezohledně vůči tvé náladě, která je asi všechno, jen ne slavnostní.

V mumraji panujícím na náměstí si všimneš i známých tváří – ačkoliv dost možná ne zrovna těch, které bys ráda viděla. Spatříš tmavé vlasy a široká ramena, která mohou patřit jedině Valekovi – a taky, že patří. Pomáhá s dokončením jedné z hranic, které mají večer vzplát. Stejně tak si všimneš i Timura a… Ulricha? Tak se snad jmenoval? Všichni na náměstí pomáhají se dřevem a vypadá to, že se dobře baví. Ostatně, to i děvčata, která pomáhají ještě u stolů nebo postávají stranou a pozorují, jak probíhají přípravy. Spousta z nich má na sobě zcela jistě své lepší šaty či sukně, zahlédneš i pár pěkných vyšívaných košil nebo aspoň oblečení vylepšené o nějaký z těch barevných šátků. Oproti tvému vcelku jednoduchému účelnému oblečení je to trochu rozdíl.

Všimneš si mezi lidmi i pár z těch, kteří patří zcela jistě mezi komediantské. Ostatně ryšavé děvče slídící nenápadně kolem stolů s jídlem, které si v nepozorovaných chvilkách cpe do kapes, je zrovna pro tebe celkem nepřehlédnutelné. Sama jsi byla kdysi dávno na jejím místě. Zaznamenáš i několik povědomých tváří z představení, ostatně se dočkáš i jednoho přátelského mávnutí svým směrem, když si tě jeden z mužů všimne. Vlastně ne, jen tak jeden, ale ten, se kterým jsi svedla souboj. Zřejmě jsi zapůsobila.

Ovšem Kaina nikde nevidíš a vlastně se ani nezdá, že by vůbec na náměstí byl.

Ze slunce je vidět už jen srpek, když spustí veselá hudba a ozve se výskot, se kterým se mládež začne stahovat zejména kolem jedné ze dvou vater, co na náměstí stojí. Všimneš si, že dívky kolem ní pomalu vytváří kruh, zatímco chlapecká a mužská část osazenstva se stahuje a nechává jim jistý prostor. Zřejmě co chvíli dojde k zapálení ohně…  

Přeci jenom se zachmuřím, když se mistr rozmluví na téma zkušeností. Chápu, kam tím míří. Stejně jako se nedá nikdo vycvičit pro podobné chvíle, nejspíše ani není jiný způsob, jak zjistit, jestli je na ně někdo připraven jinak, než že skočí do ledové vody. Zvládnu to, rozhodnu se. Prostě to… zvládnu. Poznámku o tom, že by to mistr nenechal zajít moc daleko, si odpustím, ostatně i o tom už něco málo padlo.

Za rozptýlení, když Ela projde kolem, mokrá jako vodník, jsem tak vděčná. Možná… Možná bych se nad tím měla ještě zvážit, jestli jsem opravdu tak připravená, jak bych si ráda myslela. Po očku se podívám na mistra, jestli… Ne, nezlobí se. Někdo jiný by to možná využil k trestu nebo nepříjemnému úkolu, ale on vlastně působí pobaveně.

„… ne,“ zavrtím po kratičké odmlce. „Místní není, vlastně patří k těm komediantům. V tom divadle hrál Waleriana, Jualininu osudovou lásku. Zemřel a ona se ho pokusila pomstít, jenom aby neslavně zemřela zbraní jeho vraha.“

Ani nad tím nepřemýšlím, prostě pokračuji, jako bychom nikdy neopustili sídlo Společenství a tohle byl jenom další úkol. On to vlastně úkol byl. Měla jsem na ni dát pozor, teď podávám hlášení o tom, co jsem viděla a zjistila. Některé věci se nemění. Například to, že vrány zazpívají na povel.

„Já… No, tohle není úplně…“ zaškobrtnu se, když rozhovor nabere poněkud nečekaný směr a mistr mi položí nepříjemně osobní otázku. Jak jsem si to tady užila. Nechci ho zklamat, takže se zabrzdím, zamyslím se a teprve pak pokračuji opatrněji. „Nakonec to nebylo špatné. Viděla jsem spoustu zajímavých lidí. A pár scén, které stály za pozornost.“ 

Když to vypadá, že by ho zajímalo i něco více, nastíním pár malebných scén ze života vesnice stejně jako průpovídku o jedné ryšavé dívence a kůzlatech, které se dost možná pokusily získat svobodu. Nebo způsobily přinejmenším pěkný chaos na náměstí. Škoda, že jsem to neviděla.

* * *

Večer se blíží... Doma v sídle bych se uchýlila do soukromí vlastního pokoje a tak akorát si otevřela knížku, tady nás ještě čeká dlouhý den. Nad Elinou otázkou zaváhám. Nebo se jenom odměřeně odmlčím? Přiznávat, že jsem jí byla podstatnou část dne v patách a všechno to pak převyprávěla mistrovi, nehodlám. Ještě by si na mě počkala někde v tmavém koutě, nebo se mi odplatila nějakými těmi jejími výmysly... Nakonec jí tak svěřím jenom to, že jsem se byla podívat na trhy. Stuhu v kapse kabátě zatajím a v nestřežené chvíli ji rychle chovám do vaku. Možná je hloupé se za to stydět, ale... nic jí do toho není...

Byť se Ele oplatím otázkou, jaký měla den, raději se moc nevyptávám. Na to, co se stalo u jezera, ani na představení... Párkrát k ní kmitnu pohledem, jak se vzpomínka připomene, ale přinejmenším prozatím to nechávám být. Mistr by se mohl kdykoliv vrátit. I když... zajímalo by mě, jaké to... a jestli... Ne, ne. Není to důležité. Opravdu ne.

Mistr si nás naštěstí vystihne brzo. Hospoda je v tuhle hodinu plná. Dokonce tak plná, že se uvnitř ani nenajde volný stůl, a tak si jídlo vyneseme na sudy. Je to trochu zvláštní, ale čas příjemně ubíhá, zatímco se mistr vyptává Ely na to, jaký měla den.

„Juliana se mi líbila,“ prohodím zničehonic, aniž bych se přitom na Elu podívala, „byť ten souboj na konci... Škoda, že to nevyhrála. Mohlo to dopadnout dobře.“

Vlastně jí naslouchám se zájmem, když se na tohle téma více rozhovoří. Přihodím pár otázek na to, co bylo plánované a co byla improvizace... To mě překvapí. I když si náhodně vybrali někoho z davu, působilo to až překvapivě učesaně. Nakonec jsem se bavila i já a podle potlesku, který sklidili, jsem nebyla ani zdaleka sama.

Postupem času – ať už je to mistrovou volbou tématu, mým vlastním zamyšlením nad blížícím se večerem a s ním i úkolem, ke kterému jsem se dobrovolně přihlásila, nebo Elinou zvláštní zamlklostí – se odmlky stávají čím dál častější. Pro mě by to nebylo nic zvláštního, ale pro ně...  No, je to známka toho, že se tohle zábavné intermezzo chýlí ke konci. Obloha nabírá tmavších odstínů a všichni už jsme dojedli.

Po cestě zpátky se táhnu krok za mistrem, hlavu sklopenou, zatímco se mi myšlenky rozutekly někam daleko odsud. Nebo možná ne tak daleko. Couvnout však už nemůžu. Nechci. Kdykoliv se mi vybaví vyplašený výraz Tekly, mám v tom jasno. A já... já bych si popravdě ráda dokázala, že někdo jako Tobiasz mě nemůže rozhodit. I kdyby to zašlo někam dál a mistr nemohl zasáhnout včas, umím se přeci postarat sama o sebe. Dokonce i se staženou rukou. Jistě to... dopadne dobře... jak by řekla Ela.

„Ne, nerozmyslela,“ kývnu, když se mistrův stočí mým směrem. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Zvládnu to.

Ela dostane volno. Čekala bych, že za to bude ráda, přinejmenším může strávit více času s tím svým komediantem, ale... To už mě probodně pohledem tak chladným, až se bezděčně napřímím. Nenechám do výrazu prosáknout překvapení, byť se pak na mistra podívám, jako bych doufala, že to pochopil alespoň on. A že mi to osvětlí. Uniklo mi něco?

„Užij si to...“ hlesnu Ele do zad. Trvá to jenom chvíli, než se mi ztratí z dohledu, a já pozornost přenesu v záležitostem týkajích se místních problémů. „Takže... Předpokládám, že můj první úkol je Tobiasze najít. A pak?“