Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Krev a stíny
Družina
| |||
 |
Místní problémy
Werther po tobě střelí pohledem a sotva znatelně si povzdechne. Vzápětí… Vzápětí se zcela nečekaně pousměje, ovšem marně bys v tom hledala, byť jen stín veselí. „Pro chvíle jako tyhle se nedá nikdo vycvičit, Kazandro. Umíte se sice už celkem obstojně ohánět železem i pěstmi, mnozí z vás i jazykem a ve světě se pravděpodobně tak snadno neztratíte, ale… Hm, kolik ti je, holka? Šestnáct zim?“ tázavě povytáhne obočí, ovšem na tvoji odpověď nečeká. „Jsou zkušenosti a zkušenosti. Jedny tě zocelí, druhé po sobě nechají tenké prasklinky, které se už nikdy nezhojí,“ dodá s tou nezvyklou vážností, co z jeho výrazu i hlasu zatím nemizí. Když souhlasíš s časem na rozmyšlenou, tak už mistr jen mlčky kývne hlavou a snad raději odvede řeč jinam. Těžko říci, zda k bezpečnějšímu tématu, když se jedná zrovna o Elu…
Skoro jako by ji tím přivolal. Plavovláska se k vám blíží s hlavou hrdě vztyčnou v tom ostrém kontrastu toho, jak vypadá. Ne, jediný kousek oblečení nezůstal ušetřen a při chůzi z kape voda. Werther jako na povel povytáhne obočí a koutky mu cuknou do pobaveného polovičatého úsměvu, se kterým přelétne přes plavovlásku pohledem. „… tak procházej rychleji. Jestli tě chytí v domě hospodyně, jak jí tam děláš šlápoty, tak jsi zatracena a my s tebou,“ houkne ještě k Eliným vzdalujícím se zádům a potřese přitom hlavou. Ovšem nezdá se, že by se doopravdy hněval či byl podrážděný.
Vzápětí se podívá zpátky směrem k tobě, zatímco mu celou tu zvláštní scénu… Osvětlíš. „Hm, s nějakým místním chlapcem? Hm, ano, to divadlo. Ne, skutečně nemarnila, ale to je dobře…“ kývne hlavou a dál se k tomu už nevrací. „A co ty, Kazandro? Užila sis aspoň trochu odpoledne?“ ještě chvíli si tam s tebou povídá, než nakonec nastane čas se zvednout…
Zatímco v oknech visí mokré svršky, ze kterých na podlahu v pravidelném rytmu kape voda, odpoledne se pomalu sune k večeru. V sídle Společenství by to znamenalo konec dne a blížící se čas k ulehnutí a spánku, dnes je to ovšem tak moc… Jiné. Obloha barvící se do ohnivých odstínů zapadajícího slunce je předzvěst začátku čehokoliv, co si na vás dnešní noc měla připravit.
Werther vám nechá ještě nějaký čas na odpočinek či cokoliv, co byste snad měly v plánu – ostatně on sám působí, že si prostě a jen užívá té trochy klidu nad dýmkou, kterou jste ho vlastně párkrát viděly pokuřovat i na nádvoří sídla, jakkoliv ty chvíle byly za všechny ty roky opravdu vzácné. Najíst se vás Werther vezme opět do hospody, kde to už znáte – jakkoliv dnes je tu opravdu plno. Natolik, že nakonec si musíte svoji porci pečeného masa s chlebem sníst venku u sudů. Pivo ani režnou vám dnes Werther nenutí a vlastně si i všimnete, že ani sám si nic takového nedá.
Během společně stráveného času se neopomene zeptat Ely, jaký měla den… Zda si něco koupila a také nadhodí otázku, jaké bylo to komediantské představení. Ovšem koupání v jezeře i stav v jakém se Ela ze svého odpoledního programu vrátila, taktně nekomentuje a ani se na to nevyptává. Zřejmě si domyslel své a více vědět nepotřeboval. Sám zmíní pár historek o trzích na jihu země, které vypadají úplně jinak, a kde se dokonce i při sváteční slávě obchoduje nejen se zbožím a zvířaty, ovšem i lidmi, kteří se zadlužili natolik, že museli na splacení svého dluhu použít svůj vlastní život. Zde v císařství tohle vlastně nebylo zakázané, jednalo se o jediný povolený druh otroctví.
Ovšem jakkoliv se Werther jako obvykle snaží být dobrý společník, neujde vám, že jeho tvář až příliš často sklouzává k těm zamyšleným vážným výrazům a rozhodně nerozhazuje úsměvy a bezstarostnými slovy stejně jako včera. Nezdá se snad nervózní či podrážděný, jen jako by ho myšlenky táhly jiným směrem, než je vaše přítomnost a starost o vás dvě.
Cestou zpátky k domu paní Arlovski nakonec dojde i na téma, kterému se během jídla Werther ne tak úplně nenápadně vyhýbal. Co teď. Ostatně ta otázka je nasnadě. Vidíte, že náměstí opustili už i poslední trhovci, přesto se nedá říci, že by bylo prázdné. To rozhodně ne. Naopak to na náměstí vypadá jako na velkou slávu. Vyrostly zde dvě vatry navršené ze dřeva do úctyhodné výšky a zdá se, že probíhají poslední přípravy před jejich slavnostním zapálením. Lidé i vytahali ven stoly, na které se stále snáší nejrůznější jídlo – skoro to až působí, jako by každý přinesl něco, čím by na zdejší hostinu přispěl. Na improvizovaném pódiu už jsou připravené stoličky a pár muzikantů si zde se smíchem připíjí, zatímco ladí své nástroje a tím vším se proplétá veselá melodie hraná na píšťalu někým z davu. Na náměstí také přibyl vysoký dřevěný kůl opletený barevnou výzdobou, k jehož vrcholu je připevněno hned několik nabarvených dlouhých lan…
Smráká se a je už jen otázka nejvýše půl hodiny, než slunce zajde úplně. Začíná se i ochlazovat, což není úplně příjemné zjištění pro Elu, které do zítřejšího dne oblečení na oknech rozhodně neuschne – a boty už vůbec ne. Zatím v nich panuje vlastně ne úplně nepříjemné teplé vlhko, ale to se může během večera rychle změnit.
„Dobrá tedy,“ promluví Werther a přelétne pohledem z jedné na druhou a zpátky. „Nebudu si hrát na kvočnu, abych vás celý večer hlídal, pokud se rozhodnete účastnit slavnosti. To stále platí. Věřím vám, že toho nebudu muset ráno litovat, a že nebudete tak kruté, abyste mne přinutily se za to pak zodpovídat Gretel nebo Sivakovi. Nebo rovnou oběma. Hm,“ přeci jen se kratičce ušklíbne. „Navíc budu mít večer… Své vlastní vyřizování ohledně místních problémů,“ lehce ztlumí hlas.
„Předpokládám, Kazandro, že sis to nerozmyslela?“ očima kmitne k černovlásce a vyčká si na odpověď a vzápětí se podívá po Ele. „A stejně tak předpokládám, že ty budeš mít na večer lepší plány,“ lehce povytáhne obočí, ovšem nezní to jako výtka. Spíše… Spíše to v tu chvíli vyzní až nepříjemně vědoucně. Jako by věděl všechno, co se stalo odpoledne. „Každopádně, něco od tebe stejně budu potřebovat. Pokud by zde některých z těch mládenců zůstal, trochu na ně dohlédni…“ | ||
| |||
 | Někým a nikým Ta vůně… Ani nevím, proč je mi tak povědomá. Nebo si to možná nechci přiznat. Nehnutě hledím dál na všechny ty lidi proplétající se mezi stánky a vybírající poslední drobnosti, než se vyprodají i ty, a něco… něco se domáhá mé pozornosti. Lechtá mě to v nose, lepí se mi to s každým slovem na patro a tíhne to k oblečení. V hrdle se mi zadrhne knedlík. Ani v tu chvíli nejsem schopna zodpovědět otázku mistra, a tak jenom přikývnu, zatímco se snažím soustředit na to důležité. V jednu chvíli mám pocit, že ho vidím. Tam. Stojí tam tmavovlasý muž, s vlasy svázanými na temeni hlavy, pichlavým strništěm na tváři a laskavým pohledem. Líbilo by se mu tady. Všechen ten rámus. Barevné stánky plné všeho možného i nemožného. Především tedy příležitostí překvapit ty, na kterých mu záleželo, dárky. Znovu se zhluboka nadechnu. Paní Aniezska říkala, že se ta vůně – nebo jejími slovy spíše odporný zápach – nepustí ještě celé dny, ba dokonce týdny, a já si poprvé po dlouhé době přeji, aby… aby měla pravdu. Voní to jako objetí. Jako hluboký smích muže, kterého už nepotkám. A po kterém se slehla zem. Pořád nevím, co si pod ním představit. Jestli skončil na dně studny, v mělkém hrobu na kraji Rydzinského lesa, nebo snad hodil povinnosti a celou tu prokletou smečku bestií za hlavu. Vlastně mi ani nezáleží, co se s knížectvím teď stane. Klidně ať ho spálí na popel. Strýc tam byl jediný, kdo… za něco stál… Ucítím na sobě mistrův zkoumavý pohled. Tak trochu překvapeně k němu natočím tvář. Jestli vím, že to nebude pravděpodobně příjemné… Jistě. Možná neznám Tobiasze nikterak důvěrně, ale to málo, co mi o sobě již dal znát, nasvědčovalo, že… jsem zadrnkala přesně na ty správné strunky. Budu své karty muset hrát opatrně, pokud se mu opravdu dostanu do rukou. Hlavně se nesmím nechat zahnat do kouta. Dát mu iluzi kontroly, aniž bych ji zcela ztratila. Bude to těžké. A nebezpečné. Přesto… to, co mistr říká, nebo spíše naznačuje, mě překvapí. Myslí to vážně? Nebo je to jenom další zkouška? Dává mi šanci couvnout. Vzít to celé zpátky. Vybrat si tu bezpečnější cestu a neriskovat víc, než bych možná riskovat měla. To bych nečekala. Od něj. Od nikoho z nich. I když vím, že jim na nás záleží – a jak by také mohlo nezáležet –, jejich primárním cílem bylo posouvat naše hranice. Pomáhat nám je překonat. Tak to vždycky bylo. A vždycky bude. Nebo možná ne. Je to zvláštní. Mistr se dnes chová jinak. Popravdě nevím, co si o tom myslet. Všechno, kým jsme byli, čím jsme byli a dokonce i proč, se točilo právě kolem toho jednoho účelu. Neměli jsme na výběr, nedali nám na výběr… a mně to nikdy nevadilo, protože bych si ani nezvolila nic jiného. Vědění. Moc. Možnost být někým. Opravdu někým. Nebo naopak nikým. Nadechnu se. A pak dlouze vydechnu. „Copak jste nás necvičili právě pro chvíle, jako je tato, mistře?“ odpovím na jeho otázku otázkou. Jeden koutek mi povyjede výš než jiný, ale k úsměvu to má daleko. Tentokrát už to není zkouška, ale možná to tak stejně vnímám. Jako příležitost. Pokud nezvládnu Tobiasze, jakou naději mám do budoucna? „Dobrá, ještě si to promyslím…“ kývnu, protože odmítnout čas na rozmyšlenou by bylo přinejmenším hloupé. Má odpověď se však nezmění.
S těmi posledními slovy odvrátím pohled. Takřka ve stejnou chvíli, jako mistr změní téma a zeptá se na Elu, si jí všimnu. Kráčí přímo k nám, nebo ne k nám, spíše k bráně. Při každém kroku z ní kape voda a ona se tváří… jako vždycky. Dokonce se usměje, to mě vykolejí snad ještě více než mistrova starostlivá slova. Otočím za ní hlavu a neřeknu nic – ani jí, ani mistrovi. Přinejmenším ne dokud za ní nezacvakne brána. „Šla si s jedním klukem zaplavat,“ odpovím na jeho otázku teprve pak. „Ale zdá se, že ten je neškodný… a že se dobře bavila. Našla si tady kamarádky, hrála hlavní roli v divadle. Julianu. Opravdu nemarnila čas.“ Ne, opravdu nepromarnila sebemenší příležitost. Tenhle den pro ni bude pěknou vzpomínkou. Možná sem měl mistr vzít někoho jiného než mě. Ať už by vybral kohokoliv, nejspíše by si to tady užili. Ne tak jako já. Na druhou stranu… když si vzpomenu na Teklin vyplašený výraz… možná je dobře, že jsem tady zrovna já. Kdo ví. | ||
| |||
 | Blížící se konec Loučení s Kainem proběhne vcelku rychle. Podobně rychle, jako jsme se seznámili. I když tenkrát mi vůbec nevadilo, že nás u vozu nechal zase stát osamělé, tentokrát je to trochu jiné. Jistě, pro něj to není jistě poprvé a rozhodně ani ne naposled, co dává vale některé ze svých známostí na jeden den. Pro mě je to přeci jen něco trochu jiného. Kdo ví, co Werther vymyslí a vzhledem k tomu, že úkol zněl jasně – získat informace o tom parchantovi Tobiaszovi, začínám si říkat, že volno mě skutečně nečeká.
Ještě párkrát se ohlédnu, ale už jej mezi lidmi nezahlédnu. Tak to bychom měli. Povzdechnu si a kráčím dál. Výmluvné čvachtání bot jen doprovází mou poněkud skleslou náladu, protože chtě nechtě se den blíží ke konci a já s tím nic nenadělám. Strčím ruku do kapsy, ve které nahmátnu aspoň dvojici pentlí, které odtud vezu jako dárky a šátek, co je pro změnu připomínkou pro mě samotnou. V tuhle chvíli to jsou jen zmáčené kusy nití, ale však ony brzo uschnou. Podobně jako já. „Tssss.“ Syknu a s poněkud zhnuseným výrazem se zahledím na své boty. Těm moc šancí nedávám. Zítra mě čeká opravdu příjemná cesta zpátky v provlhlých botách. Hmm, třeba si je budu moci sundat… A Jak se má vůbec Sieger? A co Werther? Ráno vypadal dost rozhozeně. Bude tam vůbec? Letí mi hlavou spousta otázek, které se týkají všeho jen ne… Kaina.
Zabočím do známé uličky vedoucí k domu paní Arlovsky a tam hned najdu pár odpovědí na své dohady. Kazandra s Wertherem si tam spokojeně povídají zahalení dýmem z mistrovy dýmky. Vypadá to jako kdyby seděli v nějakém mlžném oparu. Hmmh, taky na ně musím narazit zrovna zde. Zastavím se v ulici a pár vteřin je pozoruji, než se prostě rozhodnu vykročit vpřed. Co se dá dělat.
Jistým hrdým krokem dorazím k nim a usměji se na ně zářivě, když si mě všimnou.
To skutečně byla Kazandra s Wertherem celou dobu zde? To je… smutné. Nechce se mi tomu věřit, ale je to jejich rozhodnutí. Rozhodně pro mistra nějaké vesnické oslavy nebudou něco extra zajímavého. A dle chování Kaz před tím, to nejspíš nebude ani nic pro ni. No, každému, co jeho jest. Vklouznu do pokoje a zavřu za sebou dveře. Kabátec hodím na jednu ze židlí, než se posadím na druhou, abych co možná nejrychleji zase zula ty mokré boty.
„Ach jo, to bude schnout dlouho.“ Zamručím, když si je prohlédnu, než je pak postavím ke dveřím a začnu ze sebe sundávat zbytek mokrého oděvu. Postupně to vše rozvěsím u okna a obléknu se do suchého. Tak je to lepší. S hřebenem v ruce si sednu na postel a začnu zamyšleně rozplétat copy a pročesávat dlouhé pomalu schnoucí vlasy, zatímco sleduji, jak záře slunce za oknem pomalu nabírá ohnivé odstíny značící jediné.
Náš den končí. | ||
| |||
|
Konec zábavy
Elzbieta Kain na tebe ohledně večera nenaléhá, jen zamyšleně přimhouří oči a kývne krátce hlavou. Nakonec ti dá i nabídku, která v sobě může skrývat… Mnohé. Ostatně sotva padne, nastane ticho. Možná krátké, možná příliš dlouhé – pro tebe se čas na chvíli každopádně natáhne. Nuceně se pousměješ a Kain… Kain pobaveně potřese hlavou a úsměv, který se mihne na jeho na rtech, nepůsobí nuceně ani zklamaně. Je to prostě jen ten bezstarostný úsměv, na jaký jsi u něj za tu chvíli, co ho znáš, zvyklá. „Myslím, že bych si dokázal poradit i s tímhle, ale kdo jsem, abych ti říkal, co máš dělat. Nebo tě zachraňoval před tázavými pohledy,“ prohodí pobaveně a navrch se i lehce ušklíbne. Možná by dodal ještě něco, ale ty se vrátíš zpátky k otázce večera.
„V pořádku, Elo. Večer to vyjde tak, jak to vyjít má,“ mrkne na tebe. „Ahh… Ano, slíbil. Takže… To abych se tam v tom případě ukázal, že?“ prohodí rádoby zamyšleně. „Najdeš mě tam. Hmm, nebo si já najdu tebe. Naštěstí je těžké tě přehlédnout. Stačí jít tam, kde bude nejvíc živo,“ pousměje se. Ovšem to už jste na okraji náměstí a skutečně přišel čas, aby se vaše cesty rozdělily. Ty máš namířeno do domu vdovy Arlovsky a Kain… Ne, Kain nevypadá, že by tě chtěl doprovázet – vlastně ti to ani nenabídl a ty tušíš, že ta nabídka ani nepřijde.
Zastavíte se a ty se vyhoupneš na špičky, abys… Kain k tobě skloní hlavu a vyjde ti vstříc. Je to jen krátké políbení, ale i tak z něj buší srdce. Jeho dlaň krátce spočine na tvém rameni, než přes něj prsty sklouznou po paži a on se opět odtáhne. Kain. Zvláštní jméno. Zvláštní mladík, který by mohl být… Kýmkoliv. V tom si nezůstáváte dlužni a možná v tom spočívá to kouzlo. „Sám bych to lépe neřekl,“ kývne hlavou. „A netvař se tak tragicky. Víš, jak se to říká, ne? A pokud to neskončilo dobře, tak to ještě není konec,“ dodá dramaticky a svá slova doplní patřičnou úklonou, se kterou se otočí… A během chvíle ti zmizí z dohledu mezi lidmi. Ještě párkrát se ohlédneš, možná i zahlédneš záblesk mokrých světlých vlasů…
… a to je vše.
Jsi opět sama, ovšem tentokrát je to jiné, než když jsi zavítala před pár hodinami na jarmark. Pár lidí se po tobě podívá, ale vlastně nepřitahuješ tolik pozornosti, jak by se možná dalo čekat… Avšak s tím nenápadným návratem do stavení, aby ses mohla převléknout do suchého oblečení a zout si mokré boty, ve kterých ti při každém kroku výmluvně čvachtne, to nebude tak snadné… Jak se blížíš k bráně vedoucí na dvůr stavení, tak si všimneš Werthera sedícího na lavičce u zdi jen kousek od brány. V ruce drží dýmku, kterou pokuřuje… A aby toho nebylo málo, tak tam s ním sedí i Kazandra a očividně se o něčem baví.
Kazandra Werther sám kývne hlavou a naznačí ti, aby ses posadila vedle něj. Lavička je dost velká pro vás oba a dost možná by se mezi vás ještě jeden nebo dva lidi vmáčkli. Jakmile se usadíš, mistr si natáhne nohy před sebe a znovu potáhne z dýmky. Ozve se ten tichý praskavý zvuk hořícího tabáku a Werther vydechne další obláček hutného kouře, co se ve slunce namodrale leskne. Jakmile se takhle zblízka nadechneš té těžké aromatické vůně… Něco ti připomene. Něco velmi… Konkrétního. Tvůj strýc… Dýmka patřila mezi jednu z jeho neřestí, kterou si rád hýčkal. Tvoje matka neměla ráda, když pokuřoval kdekoliv, kde se pohybovala. Páchlo jí to, o to více, že se ta těžká vůně hořícího tabáku držela v nábytku, záclonách i stěnách i dlouhé dny… Dle ní tedy celé týdny, avšak strýc si z toho nikdy příliš nedělal. A tahle směs tabáku byla jeho oblíbená.
„Hm, oběť říkáš,“ zopakuje po tobě Werther zamyšleně a na krátkou chvíli přivře oči. „Zajímavá informace. Dobrá práce,“ dodá mimochodem a odmlčí se. Zdá se, že o něčem přemýšlí. „Předpokládám tedy, že večer budeš schopná ho vylákat dál od lidí?“ napůl se ptá, napůl konstatuje a nechá tě pokračovat ve tvém hlášení, které se tentokrát soustředí na Tobiaszovi přátele… Tedy pokud se tak o nich dá mluvit.
„Ne, tihle za jeden provaz tahat skutečně nebudou. Spíše tak házet vinu za cokoliv jeden na druhého…“ kratičce se ušklíbne. „Možná by se toho dalo využít, uvidíme… Však večer se ukáže, kdo si nese svůj díl viny,“ dodá s lehkým pokrčením ramen. Ne, nezdá se, že by tenhle druh informace mistra kdovíjak zaujal a ty si jen můžeš domýšlet proč a co tím mohl myslet.
Nicméně… Ucítíš na sobě jeho zkoumavý pohled. Jako by tě hodnotil, odhadoval. „Každopádně… Hm. Ano… Ano. To by mohlo být funkční i efektivní, nechat ho, aby si myslel, že je pánem situace do chvíle, než bude tam, kde potřebujeme, aby byl,“ odmlčí se, „nicméně… Víš, že to nebude pravděpodobně příjemné, že? Budu poblíž, abych zasáhl, pokud by došlo na nejhorší, ale nemohu být všude a u všeho hned. Stát se může cokoliv,“ na Werthera mluví nezvykle vážným hlasem a v jeho tváři bys jen marně hledala ten tolik typický úsměv, co k němu neodmyslitelně patřil.
„Chci tím říci, Kazandro – tvoji pomoc ocením, ale nechci tě do ničeho nutit. Do večera si to můžeš ještě promyslet…“ dodá polohlasně, než potáhne z dýmky. Vydechne… Nebo si spíše povzdechne? Oproti včerejšku a dnešnímu dopoledni se chová… Jinak. „A co vlastně Ela? Viděla jsi ji někde?“ mistr nečekaně změní téma. | ||
| |||
| Hlášení Vpletu se zpátky mezi dav. I když pořád dávám pozor, abych se nikomu nepřipletla pod nohy, přeci jenom už přidám do kroku a pospíchám zpátky. Svou práci zde jsem splnila. Nemám sebemenší důvod se tady zdržovat. Postupně míjím stánky – s košíky, hračkami pro děti, ozdobami do vlasů. Pohledem se zadrhnu na vystavených pentlích a proti vlastní vůli zpomalím. Udělám ještě jeden krok, dva… Je to… hloupé. Tak neskonale hloupé. Kdyby se Ela ráno nenabídla, nikdy bych nad tím nepřemýšlela. Proč bych něčím takovým měla ztrácet čas? Nepodívala jsem se ani do zrcadla. Možná si ze mě ta blonďatá potvora udělala dobrý den a já vypadám jako komediant, ale… ať už si sebevíc opakuji, že na podobné marnivosti nejsem správný typ, nejistě přistoupím ke stánku a zkusmo se dotknu zelené stuhy. Je hebká. Podobně jako ta Elina. Možná by se Tianovi… Zamrkám. Ten s tím peci nemá nic společného, prostě mě jenom napadlo, že by někdy mohlo být výhodné vypadat určitým způsobem… a použít to k získávání informací… „Uhm…“ odkašlu si, abych nabyla ztracené sebevědomí a pak už klidně pokynula ke stuze. „Kolik za tohle?“ Tu naprosto hloupou, zbytečnou, nedůstojnou věc vyměním za pár mincí a honem ji schovám do kapsy kabátu. Bezděčně se rozhlédnu. Nikdo to… Ne, Elu ani mistra nikde nevidím. Nemusí vědět, že… si odsud odnesu něco takového. Říkat jim to nehodlám. Ještě by se mi smáli. Ti dva rozhodně! „Děkuji.“ Neohlížím se, vlastně už se ani nikde nezastavuji a mířím rovnou do domu vdovy Arlovski s vidinou, že pentli schovám do vaku a nikdo se o ní nedozví. Po cestě nikoho nepotkám, dokonce už ani nezavadím pohledem o nikoho známého. V pravém slova smyslu se mi neuleví, ale jsem za to ráda. Byla by to zbytečná komplikace. Už se natahuji k bráně, když v tom pootočím tvář a nechám paži sklouznout podél těla.
Zřejmě i mistrovi se podařilo zařídit všechno potřebné. Vypadá… tak trochu duchem nepřítomen, takže si v první chvíli nejsem jistá, jestli ho smím rušit. Ale… Měla bych mu říct, co se stalo. A to málo, co jsem se k tomu dozvěděla. Po krátkém zaváhání k němu vykročím. Namlouvám si to, nebo je zvláštní, že si mě dosud nevšiml? A pořád… ještě ne. Když zničehonic pohne hlavou, přistiženě zamrznu na místě a mám co dělat, abych udržela výraz nehybný. Nedělala jsem nic špatného, ani jsem se o nic nepokoušela, jenom… jenom jsem byla zvědavá, kdy si mě všimne. „Mluvila jsem s ním,“ pohodím jemně hlavou, načež přikročím blíže a taktéž se posadím na lavičku. „Má tady… oběť.“ Byť se nad tím slovem ušklíbnu, jinak se to nazvat nedá. „Dívku jménem Tekla. Zhruba v našem věku. Byla… k smrti vyděšená. A těhotná. Jeden z té jeho party byl zasnoubený, ale nechtěl o tom moc mluvit. Možná to byla ona. Znělo to tak.“ A nejspíše tady nemají jenom jednu oběť, ale to jsou jenom domněnky. Bezděčně nakrčím obočí. Už zase mám před očima ten vyděšený obličej. To už se však uvědomím, dlouze vydechnu a zády se opřu o zeď. Pokračuji tichým, nevzrušeným hlasem pečlivě obraný o jakýkoliv další záchvěv emocí. Jako bychom se bavili o počasí. Přesně jak bych měla. Byl to úkol, nic víc. Na okolnostech ani mých vlastních dojmech nezáleží. Že? Neměli bychom k tomuhle všemu přistupovat s nadhledem a nejlépe odstupem, který nám dovolí chladně uvážit všechny možné varianty? „Co se těch jeho přátel týče… Nevypadají, že by z něj byli nadšení. Ani trochu. Ostatně ani včera se do toho moc nehnali, dost možná…“ kratičce se odmlčím, zatímco hledám správná slova, „by nemuseli tahat za jeden provaz, kdyby na to přišlo. V tomhle případě bych se soustředila na Valeka, toho kovářova učně. Ostatní mu naslouchají a Tobiasz by na něj snadno mohl žárlit. A co se týče toho, kde se scházejí… Netuším, ale řekla bych, že by mi to Tobiasz ochotně ukázal, kdyby dostal příležitost. A já se moc nebránila. Nebo se přinejmenším nebránila efektivně,“ pokrčím rameny, aniž bych se na mistra podívala. | ||
| |||
| Talent na loučení Kain je možná klidný, zatímco se blíží ty podezřelé hlasy, ale já vůbec ne. Kdyby mě při něčem podobném načapali mistři v panství, měla bych opravdu velké a bolavé problémy. Proto možná reaguji o něco poplašeněji, než by si obyčejná partička usmrkanců zasloužila, ale zvyk je železná košile. Sám brzy pochopí, že skutečně na zemi zůstat nechci, a tak mě pustí. A dělá dobře. Kdyby mě v nastupující panice zkoušel zdržet, možná by to nedopadlo úplně nejlépe. Až se zpožděním pak zaregistruji to jeho tiché povzdechnutí. Škoda. Hmm, ano… škoda, ale… Najednou už mi už srdce netluče poplašeně kvůli němu, ale kvůli naprosto něčemu jinému a v hlavě mám trochu jiné věci než před chvílí. Vím to. Nejsem v panství, ale i tak… Skoro jako bych tam byla. Zase zpátky doma.
Začneme se tedy oblékat. Ne, rozhodně tu nemám chuť pokračovat v tom, co jste tu prováděli. Navíc brzy přitáhneme pozornost dětí, které si nemůžou než nevšimnout toho, jak jsme zmáčení. Možná k těm vodníkům nemáme daleko. Drobně se pousměji a jen zakroutím hlavou, než se syčivě nadechnu, když se podobně jako Kain obuji do mokrých bot. Brrr.
„Nějaké suché oblečení mám, ale s obuví jsem podcenila situaci. Vypadá to, že dnešní den strávím v mokrých botách anebo bosá.“ Povzdechnu si a jen se lehce bezděčně ošiji, když mi Kain začne ze zad obírat trávu a listí. „Děkuji.“ Otočím se na něj vděčně přes rameno, zatímco si prohrábnu vlasy a shrnu si je dopředu, abych je alespoň trochu prsty pročesala. Ne, tohle bude chtít vše rozplést a rozčesat, jinak se zítra ráno zblázním.
„Co? Zbytečnou pozornost? Neřekla bych. Ta se snaží, jak jen může, aby se se mnou nesrazila na dvorku natož někde v domě. Takže myslím, že o mou zmáčenou maličkost žádný zájem jevit nebude ani teď.“ Odpovím popravdě Kainovi, ačkoliv až vzápětí mi dojde, že to celé bylo z jeho strany jen pouhopouhé rýpnutí. Je to nepříjemné připomenutí toho, že jsem z posledního vývoje událostí lehce vykolejená a dělá mi problém myslet zase jasně. Raději proto spolknu další slova, co se mi derou na jazyk a sklopím hlavu, zatímco vyrazíme zpátky k městu. V botách to dál zlověstně čvachtá a najednou se koupel v jezeře nezdá už jako takový geniální nápad. Ne, když došlo na nepříjemné následky takových kratochvílí.
„Noční koupání? A o mně říkají, že jsem nepoučitelná.“ Protočím oči hravě v sloup, když padne nabídka večerního programu, který se teď skutečně nezdá jako dobrý nápad. Ostatně zima mi je pořádná a Kain, i když se snaží tvářit, že je vše v pořádku, na tom nebude o moc lépe. Trochu zvolním krok, když se octne vedle mě s tou jasně nevyřčenou otázkou.
„Ah, večer.“ Svěsím hlavu a kousnu se skoro až provinile do rtu. „Víš, co jsem ti říkala. Nevím, co bude večer. Nemůžu ti nic slíbit. Vím, že jsme mluvili o tom, že by bylo dobré promluvit si Bartelem, ale… Ale…“ Uteče mi dlouhý povzdech. „Jedna věc je, co bych chtěla, ale další, co budu muset, takže... Prostě nevím.“ Pokrčím rezignovaně rameny. Uvědomění, že taky může být brzo konec tomu dni plnému svobody, se přes mě převalí jako studená voda černovodského jezera a ani se to nesnažím příliš skrývat.
Přesto mě pak ale jeho nabídka, která přijde zčistajasna zarazí. A to natolik, že se zastavím na místě. Sklouznu po něm rychlým pohledem a… zaváhám. Možná se na tomto poli moc nevyznám, ale i tak mi dojde záhy skrytý význam jeho slov a ten nevyřčený příslib něčeho dalšího. „Ehm, ne… ne, to nebude nutné.“ Vyhrknu po prvotním zaražení možná až moc rychle a bezděčně si zastrčím jeden z mokrých světlých pramenů za ucho. „Navíc… Cizí oblečení by vyvolalo ještě víc otázek než mokré. Nemyslíš?“ Pousměji se trochu nuceně. Co mám teď vůbec dělat? Ať se snažíme tvářit sebe lépe, vůbec ho neznám a on nezná mě! Ale zase… Jak dlouho to může trvat, než se dostanu opět mezi lidi? Dalších pět let?! Dalších pět let dennodenního drillu bez špetky svobody a… dalších věcí. Nejraději bych se zeptala Wioly, aby mi dala svou radu. Od toho ostatně kamarádky jsou, ale ta tu teď není a já tu stojím zaraženě jako tvrdé y. Kde je ta moje pověstná jistota a sebevědomí za každé situace? Odkašlu si a zase vzhlédnu ke Kainovi.
„Večer… Hmm, jak jsem říkala. Nevím, jestli večer vyjde. Pokud mě ale pustí, najdu tě u ohňů? Slíbil si koneckonců Adě s Lenou, že tam budeš.“ Změním téma rychle zpátky k něčemu trochu jinému. Ačkoliv. Ehhh, do čeho jsem se to dostala? A co mám vůbec dělat? Nevím. Prostě nevím. Pro obě varianty bych našla plno důvodů, proč to udělat, a i proč je to naprostá šílenost. Z té jedné mám ale… strach. Z poněkud trapného momentu mě ale naštěstí vytrhne další skupina lidí, která prochází nedaleko a aspoň na chvíli si tak uzme naši pozornost a přetne tu poněkud trapnou chvíli. Zanedlouho je ale vzduch opět čistý. Alespoň natolik, abych se osmělila udělat krok ke Kainovi.
„Já nejsem moc dobrá v loučení. A ani nevím, jestli je tohle loučení. Prostě jen…“ Vyhoupnu se na špičky, abych ho lehce políbila. S tím, co se dělo v trávě, to nemá mnoho společného, ale opravdu k nám nechci přitahovat pozornost. „Uvidíme, co nám budoucnost přinese, Kaine. Hmm?“ Odtáhnu se a o krok ustoupím s poněkud posmutnělým úsměvem. Kain… Ne, popravdě moc nevěřím tomu, že to je jeho pravé jméno. Kdo je ten mladý muž přede mnou, se můžu jen dohadovat, ale… Ale, k čemu by to bylo? Pomalu se zase rozejdu ke kraji náměstí a davu lidí, který je na okrajích značně naředěn, ale je mi jasné, že za chvíli se budu muset mezi nimi opět proplétat.
„Víš, vždycky říkám, že všechno dobře dopadne, tak se musíme nechat překvapit.“ Mrknu na něj krátce, než prostě jen kývnu na rozloučenou, když dorazíme k místu, kde se naše cesty rozdělí. Ještě párkrát se po něm ohlédnu, ale už nezastavuji. Oba máme jiný cíl cesty.
Varovala jsem ho, že se loučit neumím.
Procházím stranou od samotného srdce jarmarku, kde to jistě žije i teď. Na to být nenápadná naprosto rezignuji. Pár zvědavých pohledů si vysloužím, dobře možná víc než pár, ale nic dalšího. Však jsem zmáčená jen vodou. Není to krev. Můj jistý krok ostře kontrastuje se zmatkem, co mám v hlavě, zatímco se blížím k domu paní Arlovski. S trochou štěstí se mi tam podaří nepozorovaně proklouznout dovnitř. Ideálně, pokud by měl dvůr i nějaký postranní vchod a pak honem do pokoje k cestovnímu vaku s mým suchým oblečením.
Jestli se náhodní kolemjdoucí neptali, je mi jasné, že Kazandra nebo Werther by už tak taktní nebyli.
| ||
| |||
|
Informace
Kazandra Rozhodneš se přeci jen nechat soukromí Ele s mladíkem, jehož jméno vlastně ani neznáš – a můžeš jen doufat, že ho ví aspoň ona… I když, překvapilo by tě vůbec, kdyby ne? Odpověď se nabízí sama. Hlavní je ovšem nenechat se chytit, a tak pomalu couváš a opatrně ustupuješ z místa, ze kterého jsi mohla dvojici až dosud nerušeně pozorovat. Naštěstí se ti tak podaří bez toho, aniž by si tě jeden z nich všiml… I když to by se dost možná nestalo ani kdyby ses o to nesnažila dle toho výmluveného ticha, co najednou nastane…
Na náměstí tě přivítá zpátky ruch tržiště. Ubylo pár stánků, zřejmě kupci prodali vše, co měli, a tak nebyl důvod dál na náměstí setrvávat. Ovšem tebe nic z toho ve skutečnosti nezajímá, vlastně se chystáš tomu ruchu a kakofonii zvuků a hlasů uniknout… Podaří se ti mezi lidmi proplést, aniž bys někde zahlédla Tobiasze či kohokoliv z jeho bandy. S trochou štěstí jsi zajistila Ele s její společností u jezera klid, avšak… Kdo ví. Ovšem to už není tvoje starost. Teď už ne.
Pomalu, ale jistě se přibližuješ k cíli své cesty, tedy domu vdovy, která vás u sebe díky Wertherovi ubytovala. Necháváš za sebou ruch náměstí i vzpomínky na to, čeho jsi nechtěla být svědkem… V kapse ti cinká ještě zbytek mincí, avšak za co je utratit? Kdo ví, zda k tomu bude ještě vůbec příležitost – pokud bys tedy vůbec o něco takového stála.
A vlastně nejsi jediná, koho mumraj na náměstí příliš neláká. Sotva opustíš prostranství stánků, spatříš Werthera, jak sedí na lavičce jen kousek od brány vedoucí na dvůr statku, kam sama míříš. Zády se opírá o zeď a v rukách drží dýmku, ze které chvílemi pobafává. Zřejmě tady už nějakou dobu sedí dle toho, jak se kolem něj vznáší ten hutný namodralý dým, který jen pomalu stoupá k obloze. Je zvláštní vidět mistra zrovna… Takhle. Oči má napůl přivřené a ve tváři nepřítomný výraz na znamení, že ať je myšlenkami kdekoliv, bude to na hony vzdálené všemu, co se děje kolem. Očima sice sem tam přelétne okolí, avšak nezdá se, že by příliš vnímal. Ani tebe si nevšimne, když vykročíš blíže…
… až když se ocitneš pár metrů od něj, náhle na tebe zaostří. Drobně trhne hlavou, avšak v další chvíli prostě jen vydechne další obláček dýmu a s tím dlouhým výdechem se opře temenem hlavy o bílou zeď stavení. Ve tváři se mu objeví náznak úsměvu, který tak dobře znáš a co vás provází od chvíle, kdy jste k němu nasedli do vozu na náměstí panství.
„Tak co pro mě máš, Kazandro?“ zeptá se tě bez nějakých větších úvodů či zbytečných slov kolem. | ||
| |||
|
Nové možnosti
Elzbieta Ani Kain nevypadá zrovna nadšeně z nečekaného vyrušení v podobě dětí řítících se ke břehu. Ozývá se i štěkot psa, co zřejmě běží s nimi a do toho křik nějaké ženy… „Jen nějaké děti. Hm… To je dobrý, Elo, klid,“ promluví na tebe, když se z pod něj začneš překotně soukat, a ještě na chvíli tě pevně chybí, aby tě přinutil trochu zpomalit a vydechnout. „Hmmm,“ zamručí, když mu odpovíš a přeci jen tě pustí. Sám se i zvedne a dosedne do trávy vedle tebe. „Škoda,“ prohodí mimoděk a dále už nerozvádí, jak to myslel. Aspoň tedy v tuto chvíli.
To Kain se s nějakým oblékáním příliš nezaobírá, akorát si nazuje mokré boty – a patřičně trpitelsky se u toho zatváří. Studí to jak čert, o tom nepříjemném mokru ani nemluvě. „Slyším v tvém hlasu starost o mě? To je od tebe milé,“ zakření se, když zmíníš, že na tom není o moc lépe než ty. Vlastně vůbec. Pohledem též krátce kmitne k dětem, ovšem je na něm znát, že si z toho příliš nedělá. Ostatně, při ničem vás nikdo nenachytal. Vzápětí se vytáhne na nohy a bez vyzvání k tobě na chvíli přejde blíže. „Počkej, pomůžu ti,“ zadrží tě, aby ti vzápětí pomohl trochu očistit záda, ke kterým se na halenu přilepilo pár stébel trávy, listí a dalšího nepořádku.
Sám se poté sehne, aby sebral ze země kabátec, ačkoliv si ho nechá jen přehozený přes ruku a neobléká se do něj. Z tváře si shrne mokré vlasy a narovná se. Ve stejnou chvíli, kdy k němu přistoupíš blíže… Bylo by tak lehké zrušit tu vzdálenost a… Ne, jsou tu ty děti. Trochu zvědavě po vás pokukují a něčemu se smějí. Nejspíše to budete právě vy, co jim připadá tak zábavné, přeci jen jste oba zmáčení – opravdu jako nějací hastrmani. „A nepřitáhne i zbytečnou pozornost, když se takhle objevíš u milostpaní Arlovski?“ povytáhne obočí, i když je ti jasné, že si tě dobírá. „Jsi si tím jistá? Takové noční koupání by mohlo mít do sebe… Ale pokud ti místní jezero nevoní, můžu vymyslet něco… U čeho bude hrozit menší pravděpodobnost utopení se v bahně nebo následné umrznutí,“ pousměje se. Uděláte jeden krok. Další krok. S následujícím zruší mimoděk vzdálenost mezi vámi a podívá se po tobě. Vidíš v jeho tváři jisté… Očekávání odpovědi na to, co tak nenápadně nadhodil. Večer…
„Nicméně, pokud se budeš chtít vyhnout nepříjemným otázkám a vysvětlování, můj stan i něco suchého na sebe ti jsou k dispozici,“ dodá mimochodem, zatímco se blížíte k okraji náměstí a tím pádem i ke chvíli, kdy buď budete pokračovat spolu nebo se dle všeho rozdělíte. | ||
| |||
| Když se šmírování nevyplácí… Henryk… To mě zarazí. Už dlouho jsem to jméno neslyšela. V sídle jsme o něm mluvili jenom málokdy, ostatně nebyl důvod rýpat se ve starých ranách ani vzývat ty, kteří výcvik nepřežili. Překvapení se mi na okamžik vepíše do tváře, než se upomenu a sevřu mince v dlani. Kromě jména mu ani není podobný; ne, nikdy bych si ho s dávným přítelem nespojila. „Tak to… mě těší, Henryku.“ Na okamžik se mi dokonce připomene to, jak jsem potkala Henryka poprvé. Našeho Henryka. Zničehonic se objevil na chodbě a se širokým úsměvem ke mně natáhl ruku. Potřásli jsme si, a tak… tak to začalo. Jeho přesvědčení, že bychom všichni měli táhnout za jeden provaz, ho ostatně dělalo jedním z těch, kteří se přátelili se všemi. Ne jako já, nebo Tian. Potáhnu vzduch skrze rty. Zaskočilo mě to, nic víc. Nesmím ztrácet čas, jinak by se Ela ještě mohla dostat do maléru, a tak honem pokračuji tím, co od něj potřebuji. Docela malou službičku. Ani coulem nedávám najevo, že by to snad mohlo být něco víc, avšak mince v mé dlani jsou výmluvné. On navíc vypadá, že… Valeka zná. A nejspíše také Tobiasze. Na jednu stranu je to možná dobře, ostatně díky tomu bude vědět, na co si dát pozor. Na nic se neptá a já už nic dalšího nedodávám. „Děkuji,“ hlesnu, přičemž vtisknu mu mince do dlaně. Henryk – pořád je to zvláštní, jako by se ve mně pohnulo něco teskného, nebo přinejmenším rozbolavělého – se rozeběhne ke dvěma mladíkům a… zřejmě udělá přesně to, co jsem po něm žádala. Bezděčně nakrčím obočí, když vidím, jak reagují. Něco na tom se mi nezdá. Jeden se zatváří značně neochotně, druhý se mračí. Ať už jsou Tobiaszovi poskoci, nebo přátelé, opravdu je jim představa toho, že je volá, tak nepříjemná? Zvláštní. Je možné, že budou mít později otázky, možná toho klučinu vyzpovídají, ale… ale kdoví, třeba je to zajímat nebude, nebo se to ještě vysvětlí jinak. Teď se neodvažuji hádat, co za vlny tohle mávnutí motýlích křídel vyvolá. Snad to ještě problémy nezpůsobí. Prozatím se však obrátím směrem k jezeru a vyrazím Elu zkontrolovat. Pokud tady má někdo sklony k problémům, no… Raději nemeškám. Bude lepší, když na ni dohlédnu alespoň zdálky. Dav kolem mě řídne, míjím poslední stánky a pak už musím vyměnit stíny kolemjdoucí a kryt provizorních budov za mohutný kmen. Zpoza něj opatrně vykouknu. Neriskuji. Nechci se nechat přistihnout při činu. Ať už se však rozhlížím sebevíc, nikde ji… Kam se probohy vytratila? A kdy? To si nepamatuje, že se máme držet téhle strany jezera? Už v duchu vidím, jak ji tady hledám, a srdečně ji za to proklínám, když v tom… Výkřik mnou trhne. Přeci jenom vykročím trochu rychleji, než by bylo vhodné, a přesunu se o něco blíže. Dlaní se opřu o vrásčitou kůru stromu. Někde… Někde odsud se linou ty hlasy, takže… Ach, támhle jsou. Podezřívavě přimhouřím oči, ale na pomoc se jí nevrhám. Alespoň zatím. Během chvíle je mi ostatně jasné, že se ji tam nesnaží utopit jako malé kotě, spíše… spíše si prostě hrají? Skutečně? To si ze mě snad… Dlouze vydechnu. Ne… Ne, to nevadí. Chtěla jsem jí dopřát pěkný den. Proto jsem se přimluvila u mistra, abychom zůstali. Nikdy by mě nenapadlo, jak málo stačí, aby… Mladík k ní přistoupí. Odhrne jí vlasy ze tváře a… v další chvíli ho Ela políbí. Prostě jenom tak. Zaskočeně na tu chvíli hledím, než mnou prosákne ten zvláštní, až palčivě necharakteristický pocit, že jsem svědkem něčeho… něčeho, co bych vidět neměla. Doma v sídle to bylo jiné. Možná. Nebo také ne, jenomže naslouchat cizím rozhovorům nebo sledovat důvěrně známé chvíle nebylo tak intimní jako… tohle. A já… Ne, neměla bych tady stát. Nakonec to ani nevypadá, že by se Ela dostala do maléru, spíše se dobře baví, takže… takže můžu jít. Ano, můžu prostě jít.
Couvnu. Silou vůle se zarazím, abych z úkrytu nevystřelila až moc rychle. Byť jsou ti dva ponoření do přítomnosti jeden druhého, musím být opatrná, pokud se nechci nechat chytit při činu. A to já nechci. Ani náhodou. Tohle… Tohle by se vysvětlovalo špatně. I když proč bych měla něco vysvětlovat já. To Ela tam dělá kdovíco s kdovíkým! Opravdu… nemešká. Vždyť se potkali včera. To jí nevadí, že ho ani nezná? Uh. Počkám na vhodnou chvíli a teprve se přesunu zpoza jednoho stromu za druhý, odkud už mě křoví dovede zpátky na nádvoří. Snad má aspoň ponětí o čase. Jenom krátce vzhlédnu ke slunci na obloze ve snaze odhadnout, jak moc ho ještě zbývá do setmění. Pomalým, takřka líným, krokem se vpletu zpátky mezi stánky a… zamířím zpátky k domu paní Arlovski. Své úkoly jsem splnila. Ela rozhodně nevypadala, že by stála o záchranu, a já… bych se měla pečlivě vyhnout Tobiaszovi i té jeho bandě… | ||
| |||
| Zpátky do reality Slunce svítí a teplý podzimní vítr komíhá stébly trávy kolem nás houpavě ze strany na stranu. Trochu si poposednu na Kainovi a skloním k němu pohled, kterým jsem jen chvíli zpátky pátrala po našem okolí, zda tu není něco nebo někdo, kdo by nám tyhle chvíle mohl přerušit. Hádat se s místními opravdu nechci. Vypadá to však, že osud dnes Julianě s Walerianem výjimečně přeje nebo se je snad snaží dostat do ještě větších problémů? Kdo ví. Ale vzduch je čistý. Dokonale. Nikde ani noha. Snad jen nějací ptáci poskakující v listoví, kterých je tu ale plno.
„Říkal jsi něco?“ Křivě se usměji na mladíka pode mnou a schválně použiji slova z našeho včerejšího setkání, po kterém jistě ani jeden z nás nečekal, že to dopadne takto. Já tedy určitě ne. A Kain? Nemyslím si, že by takový stratég. „Sebevědomí ti nechybí. To opravdu ne.“ Pokračuji dál v odpovědi jak na jeho slova, tak vlastně i tok svých myšlenek, protože ano – sebevědomí mu rozhodně nechybí. Ale jako poslední popíchnutí je to dostatečné.
Tak trochu to čekám. Ostatně o to mi přeci šlo, vyburcovat ho k něčemu, díky čemu bych si o jeho schopnostech dovedla udělat lepší představu. Ovšem i tak mě překvapí s jakou lehkostí a samozřejmostí se pohne. Ne, samozřejmě, že se tomu nebráním zuby nehty, jako bych měla, kdyby byla situace zcela jiná. S někým jiným. Ale i tak se nedám lehce, jakkoliv mi moc prostoru pro nějaké úhybné manévry nezbývá. Musí mi tentokrát pevně chytit jednu z rukou, kterou jsem se mu snažila podrazit tu jeho, aby ztratil rovnováhu a my tak pokračovali v udaném směru. Teď už ale využívá lépe svou váhu a já bych měla větší problém se z toho dostat než před tím. Chytré.
„Hmmm, štěstí.“ Povytáhnu hravě koutek rtu, zatímco hledím do jeho tváře sklánějící se nade mnou. Ne, nesnažím se odtud dostat. Ani utéct. Jen… svět se opět ztratí v polibku, kterému tentokrát udává rytmus on a je to znát. Dlaně mu zapřu o ramena, než se mu po chvíli mé paže obtočí kolem krku, aby…. Zapištění dětí se ke mně donese jako kdyby z dálky přes mlžný opar. Dlouze nespokojeně vydechnu, když se odtáhne. V první chvíli nechci, aby přestával, ale až pak mi zpětně dojde, cože se to děje. Oči se mi poplašeně rozšíří a rychle se ohlédnu, ale vidím jen zelená stébla trávy naproti modrému nebi.
„Co? Někdo jde?!“ Vyhrknu trochu chraplavě, ale aniž bych čekala na jeho odpověď, začnu se rychle soukat zpod něj. Takhle nás tu nemůže nikdo vidět! Jen co se posadím, začnu se rychle rozhlížet kolem a ve spěchu upravovat rozcuchané mokré vlasy a oděv. No, nebudu si nic nalhávat, je to dost marná práce. Ale dost z toho se dá prostě svést na pád do jezera. Snad si jen musím dát pozor na to, abych neměla vlasy plné trávy. „Suché oblečení?... Ano… Hmmh, ano mám.“ Kmitnu pohledem ke Kainovi, než se ohlédnu po skupině pištících dětí, která se blížila k jezeru a jejichž pištění pro nás opět rozběhlo čas.
„Jen tedy ne tady. Pochopitelně.“ Pousměji se trochu rozpačitě na mladíka vedle mě. A upravím si límec haleny stejně jako ji celou. Najednou už se ten teplý podzimní vánek nezdá tak milosrdný a je z něj spíše nepříjemný chladný vítr, který se sem žene přes hladinu jezera. Trochu se si promnu paže, na kterých už začíná naskakovat husí kůže, zatímco se na ně dál lepí ta promáčená látka. Nefňukám ale. Ani si nějak okatě nestěžuji. Prostě to snáším jako vždy podobná nepohodlí. Ve společenství by mi podobné tyátry k ničemu nebyly.
„Ale je v tom domě, před kterým jsme včera stáli. Ten větší statek, co patří paní Arlovski. Asi bych se tam měla zastavit.“ Pokývám hlavou rozhodně, zatímco pohledem stále sem tam zabíhám k dětem, které nás tu vyrušily. Tohle mohla být hodně trapná chvíle, kdyby ti caparti nebyli tak hlasití. „A ty by ses měl taky převléct. Nejsi na tom o moc líp.“ Poskočí mi obočí, než se zapřu rukou o zem a vytáhnu se zpátky na nohy, abych si posbírala věci. Stále ještě cítím pod kůží to nezvyklé napětí, které tam přetrvává i po tom, co už se prakticky nedotýkáme a je těžké se díky němu udržet jen tak v klidu. Zvláštní. Tohle mi Wiola neuvěří!
Opráším ze sebe možnou přichycenou trávu a pak se skloním pro zmáčený kabátec a šátek. Ne, ta chvíle na slunci, jejíž skutečná délka mi popravdě poněkud uniká, jim zrovna výrazněji nepomohla. I tak se ale navleču do kabátce, abych nechodila mezi lidmi jen tak. Není na něm aspoň na první pohled tak patrné, že je promáčený na rozdíl od lněné haleny. Vlhký šátek pak bez většího zamýšlení prostě strčím zmuchlaný do kapsy k pentlím, které odtud vezu Wiole a Eryn jako menší dárek. Počkám, až si Kain sebere své oblečení i dýku a pak k němu přistoupím. Ne však blíže než by bylo společensky přijatelné. No dobře, možná jen o maličký kousek blíž ano.
„Asi raději nepůjdu přímo přes náměstí. Tohle by přitáhlo zbytečnou pozornost. Hmm, ty vyrazíš ke svým?“ Zeptám se jej, zatímco vykročíme zpátky k vesnici a cíli, kterým je se konečně zbavit toho nepříjemného studeného oblečení a zase se převléci do suchého. „Příště možná z plánů vynech to jezero. Blíží se zima. To už je skoro o život.“ Mrknu pobaveně na Kaina, zatímco kráčíme travou zpátky mezi lidi.
| ||
