Andor.cz - Dračí doupě online

Marnost nad marnost

♬♬♬♬♬

Stojím ve stanu a vzduchem se nese ta známá vůně exotických dřevin smíchaná se štiplavým kouřem od zapálené lampy. Vím, že ji dnes cítím naposledy a tentokrát… Tentokrát mě to už však nemrzí. Už nikdy se sem nechci vrátit a strýček si jistě nepřeje také nic jiného. Posečkám však ještě chvíli. Těch pár váhavých vteřin poté, co zazní má omluva. Jak naivnější ještě můžu být?

Ne, nedostane se mi od něj vytouženého rozhřešení. Ani milosrdného odpuštění. Jen plamen lampy se symbolicky roztančí a pohasne. Co…? I přes hromadící se slzy si všimnu něčeho… Někoho? Ne, to se mi musí zdát. V první chvíli mě napadne, že to nemůže být nikdo jiný než ta žena ze stínů. Ale obrys postavy zmizí stejně rychle, jako se objevil. Plamen se zase rozhoří a ustálí. Šálení smyslů? Modré oči přelétnou ze stinného koutu stanu zpátky k prošedivělému muži. Je v nich patrné očekávání. Prosba. Ale dostane se mi jen jednoho dostatečně výmluvného slova.

Ne… neodpustí mi. Neodpustí. Zavřu pevně oči a po tvářích se konečně skutálí slzy...

Na jeho následné krátké pobídnutí už ani nečekám. Vyprovází mě při odchodu nebo spíše útěku ze ztichlého stanu. Do kůže se mi opře chladný noční vítr. Studí na vlhkých cestičkách klikatících se mi na tvářích. To tam je to teplé přívětivé počasí babího léta. I když jsou poslední dny příjemně teplé, noci se v tuhle roční dobu už umí i také znatelně ochladit. Všude kolem mě jsou rozmazaná světla luceren a ohňů rozmístěných mezi nimi. Je to jako obraz, do jehož čerstvých barev někdo rozlil sklenici vody.

Dlouze se nadechnu. Doslova zalapám po dechu. Jako kdybych se místo ze stanu vynořila z hluboké studené vody. Zastavím se. Jen na ten okamžik, kdy vlastně nevím, co teď, zůstanu nehybně stát. Co dál? Nad hlavou mám jen temnou oblohu rozpitou v noční čerň podobně jako stany, které mně obklopují. Svět kolem hučí jako roj vzteklých včel. Ani pořádně neslyším svůj dech. Bušení srdce. Zůstal jen ten… šum.

Trhnu hlavou a rychle se rozhlédnu, aniž bych se snažila nějak více zorientovat. Prostě chci pryč. Dál od těch světel. Dál od lidí. Dál od toho… všeho!

Aniž bych zastavila, rozběhnu se do míst, kde je světel nejméně. Za tmou a tichou samotou, kterou nabízí. Srdce mi buší, zatímco se ty prokleté vlhké boty míhají travou.

V hlavě mi víří všechna ta slova. Všechna ta obvinění i obrazy scén, kterých jsem nebyla svědkem, ale přesto mi je mysl začala vykreslovat v ostrých barvách. Ten zlověstný šepot hlasů, které jako kdyby přicházely tu z jedné, tu  z jiné strany.

„Přinesla jsi nám akorát smůlu a neštěstí.“

„To tys je zabila, ty…“

Bylo to kvůli tobě.

„Ani jsem nikoho z nich nemohl pohřbít. Ani… Ji,“

„Nenechali jste mi… Nic,“

„Běž pryč, Elo…“

„Vypadni odsud,“

„Běž.“

Utíkám. Rychle. Jak nejrychleji dokážu, zatímco mě pronásleduje neustávající šepot. Srdce mi buší a svět kolem se rozmazává do neforemných tmavých šmouh. Snažím se před tím utéci. Dostat se od toho všeho pryč. Ale marně. Je to předem prohraný boj. Sama před sebou utéct nemůžu.

Náhle do něčeho v té všudypřítomné tmě tvrdě narazím. Poplašeně vyheknu, jak mi náraz vytlačí vzduch z plic a pokusím se instinktivně zachytit, abych nespadla v první chvíli na zem. To ale nehrozí. Něco… nebo spíše někdo mě drží. V prvním momentu se pokusím vysmeknout komukoliv, kdo si dovolil na mě takto sáhnout. Drží mě ale pevně, a tak i když sebou trhnu… Všimnu si těch známých světlých pramenů vlasů, které spadají po ramenou. Jako kdyby z dálky se mezi ten vyčítavý šepot vplétal i jiný hlas. Stále sílící hlas. 

„… v pořádku, Elo““

„… Je to v pořádku,“

„Jen… Dýchej…“

Až zpomaleně mi začíná docházet, že je to Kain. Nikdo jiný. Ostře se nadechnu a… Část napětí z mého těla vyprchá. Cítím to teplo, které z něj sálá. Přitiskne mě k sobě pevněji a já se tomu nebráním.

„Já nechtěla… Nechtěla jsem…“ Zajíkám se mezi jednotlivými vzlyky, které se mi nezadržitelně derou skrz sevřené hrdlo. „Nechtěla jsem je zabít…. Nevěděla jsem…“ Zabořím tvář do jeho hrudi a prsty se křečovitě zachytím oděvu, kterého cítím směsici pachů. Je to známé a přitom nové. Cítila jsem je tehdy u jezera, ale proti jejich ostrosti teď to byl jen slabý závan. Jako když člověk mine v dálce pekárnu a vítr k němu zavane na chvíli vůni čerstvě napečeného pečiva.

„Je mi to líto… Všechno… Omlouvám se. Omlouvám…“ Zůstávám v jeho objetí, které mi nabízí ten pevný záchytný bod v jinam rozmazaném světe. Dost možná, kdyby mě nedržel, klesnu do trávy. Cítím totiž, jak se mi nohy podlamují a svět se začíná nepříjemně točit. Snad z nedostatku vzduchu. Nadechnu se, vydechnu. Přesně tak, jak říká. Snažím se zklidnit svůj dech. Vrátit mu alespoň nějakou pravidelnost a hloubku. Jde to pomalu, ale snažím se soustředit na to, co je. Vjemy, které teď cítím. To konejšivé teplo objetí, které jsem necítila… roky.

Ani nevím, jak dlouho to trvá, než se mi podaří dostat svůj dech i panikařící mysl zase alespoň pod nějakou kontrolu. Zaplašit šepot vyčítavých hlasů a nahradit jej… šuměním přírody a tlukotem srdce, které ale nepatří mně. „…Kaine?“ Šeptnu a vzhlédnu k mladíkovi, který mě drží ve svých pažích. Oči mám uslzené, ale další slzy se z nich nekutálí. Už ne.

Chvíli na něj jen dál beze slova hledím. Tedy spíše na jeho siluetu, která stejně jako já tone ve všudypřítomné tmě. Jak daleko jsem běžela? Nevím. Vím jen, že mě chytil. Stále nevím, co přesně si o něm mám myslet. Kdyby tu ale nebyl… Nikdo jiný tu teď pro mě nebyl…

 „… Děkuji.“ Dostanu ze sebe skoro bezhlasně ale vděčně, než si o něj opět opřu tvář, snad abych oddálila nepříjemné otázky anebo… aby mě nepouštěl? Jakkoliv bych chtěla promluvit, měla promluvit, a rozbít tuhle podivnou situaci a napětí, tak se mi slova vždy vykouří z hlavy dřív, než je stihnu vyslovit. A tak prostě jen stojím, oči zavřené, držím jej a… v ten přítomný moment jen tak… jsem.

Kazandra

Tvé myšlenky protkané pochybnostmi a obavami ze selhání rychle rozbije dvojice stínů co se pohne a záhy nabere velmi konkrétní tvary chlapeckých siluet. Jakmile jsou v pohybu, rozeběhnou se k tobě. Je to děsivý pohled, ovšem tebe tak snadno nezastraší. Stále máš čas s tím něco dělat. Jsou jen dva a ty jsi v mnohem větší výhodě, než by se mohlo zdát. „Útoč, pokud máš víc protivníků, neposkytni jim čas!“ zazní ti v hlavě poučka z výcviku. Vyhnout se a poslat jednoho z nich k zemi, abys měla čas si to vyřídit s tím druhým dříve, než se z toho první oklepe a bude zpátky na nohách. Srdce ti buší, ovšem ne strachem. Tohle… Tohle je něco jiného. Společně s šimravým nabuzujícím pocitem, co se ti vyplaví do žil ucítíš i to zvláštní pnutí. Pocit podobný tomu, který předcházel těm…  Stavům. Ponořit se do něj, sáhnout po té síle, dokázala bys to znovu? Zpomalit čas kolem sebe a…

… musíš jednat. Ruka, která se tě chystala popadnou za rameno či paži a strhnout k sobě, neškodně prolétne kolem jak rychle ukročíš do strany. Postava zavrávorá, jak s tím mladík zřejmě nepočítal. Takhle z blízka si tím začínáš být jistá, jsou mladí a povědomí. V hlavě se ti rozeběhne plán, od jehož provedení tě dělí sotva pár okamžiků… A také úkol, který jsi přijala. Nesmíš jim ublížit.

Naštěstí to ani nepůsobí, že by oni chtěli doopravdy ublížit tobě. Nepřijde žádná tvrdá rána, která by ti výrazně ublížila nebo jsi ji musela usměrňovat. Sama jim zasadíš pár úderů, jednomu z nich i poškrábeš ruku ve snaze se vysmeknout. Nakonec ale rychle pochopíš, o jim jde. Snaží se tě chytit za ruce a zpacifikovat dříve, než se ti podaří jim utéci nebo přilákat něčí pozornost.

Nakonec se jim podaří tě odtáhnout kousek víc stranou, kde tě hrubě povalí na břicho do trávy a přidrží tě tam. Nyní si už jsi zcela jistá, s kým máš tu čest. Timur a Jacek. Čekali tu na tebe? Což by znamenalo, že Tobiasz tohle celé plánoval… Nebo jsi měla jen smůlu?

„Dost! Nech toho!“ oboří se na tebe tichým hlasem Timur. „Neublížíme ti. Ale jestli jen cekneš… Tady tě stejně nikdo neuslyší,“ ruku ti vetkne do vlasů a přitlačí ti tvář do mokré trávy. „Chápeme se? Nikdo ti neublíží, když nám k tomu nedáš… Důvod,“ nechá ti chvíli na to, abys to zpracovala. „Jen si vezmeme jednu věc, jasný? Nebraň se. Hned potom tě pustíme,“ pokračuje dál. Opět ti dá pár vteřin, a aniž by pustil tvé vlasy, tak z tebe Jacek začne strhávat zelený kabát. Příliš jemně si nepočíná, pokud nespolupracuješ, jinak se to obejde ale bez dalších nepříjemností.

Snad až na jednu – že Timur lhal. Kabát je sice dole, ovšem ani jeden z mladíků tě nepustí a naopak cítíš, jak ti Jacek zkroutí ruce za záda a pevně je k sobě stáhne tenkým hrubým lanem. Je vlhké a studené, až to působí, že tu někde leželo předtím v trávě podobně jako ty. Co je ovšem horší, tak vzápětí se přesune k tvým nohám, aby ti je svázal stejně jako ruce. Pokud se bude snažit, podaří se ti ho i nakopnout.

Cítíš chlad, který stoupá od země, na které nedobrovolně ležíš. Pokud tu je někde Werther, tak nikde nezahlédneš ani náznak jeho přítomnosti. Pokud tedy… Ne, slíbil ti to. Byl to mistr. Timur tě pustí a chytí tě za rameno a bok, aby tě převalil na záda. Vzápětí sebere ze země kabát, ze kterého tě vysvlékli a střelí pohledem kamsi za tebe. Zaslechneš zvuk kroků, kamínky vrzající pod podrážkami bot.

„… hmm, to vypadá, že dneska tak snadno neutečeš, Kazandro,“ zaslechneš Tobiaszův hlas dříve, než zahlédneš jeho tmavou siluetu stojícího nad sebou. „Slušná práce, věděl jsem, že je vás spoleh,“ přátelsky se zašklebí na zbývající dva mladíky.

„No, na holku má páru, poškrábala mě, potvora,“ pronese nepříliš nadšeně Jacek jako bys tam snad ani nebyla.

„No, uvidíme, jaká hrdinka to bude teď, hm? Možná by ses mohla za své chování tady příteli omluvit, Kazandro, co ty na to? A kdybys do toho zahrnula rovnou i nás ostatní… Hmm, když to bude pěkná a upřímná omluva, tak třeba ani nebude nutná tahle lekce slušného chování,“ zabodne do tebe Tobiasz svůj pohled, zatímco si vezme od Timura tvůj kabát.

Elzbieta

♫♪♪♫

Světlé vlasy, chladní hadí oči. Ten popis skutečně sedí na jednou osobu, kterou jsi za poslední roky poznala více než dobře. Amelie. Jitřenka. Avšak zde veškeré informace přestávají dávat smysl a místo odpovědí plodí jen více a více otázek. Víš, kdo by ti na ně dokázal odpovědět, ovšem ta představa není příjemná.

Ať už ti Bartel řekl celou pravdu nebo ne – z pohledu na něj ti je jasné, že už z něj více nedostaneš. Dost možná ani nechceš, všechna ta slova byla více než dost zraňující a jejich ozvěna na tebe stále dotírá ze všech stran. Tvoje vina. Tys je zabila. To obvinění bolí stejně jako stručné vyprávění o tom, co se stalo. Ať u Bartel své obvinění myslel jakkoliv, ať už ho k tomu vedlo cokoliv, tak nic z toho neodvolá. Neřekne nic, čím by tě mohl utěšit a zahnat slzy zalévající oči, neobejme tě ani neučiní nic, co by ti jakkoliv ulevilo.

Plamínek lampy zakolísá a málem zhasne. Doslova cítíš napětí visící ve vzduchu, přesto tohle je jiné. Skoro jako by něco… Snad koutkem oka zahlédneš, jak někdo v rohu stanu… Ne. Ne. Nikdo tam není. Stačí pár úderů srdce a plamen opět vzplane v plné síle jako by se nic nestalo.

Zpoza rtů se ti vydere zoufalé vzlyknutí, omluva, která nic z toho ovšem nespraví. Víš to ty. Ví to i Bartel, který sebou lehce trhne a výraz v jeho tváře ztvrdne. Zavrtí hlavou. „Ne,“ vypadne z něj to jediné slovo. Nadechne se a… „Běž.“ Poslední slovo namísto rozloučení, to už se ovšem otáčíš a vybíháš ven ze stanu. Prudce rozhrneš plentu stanu, která jen divoce zavlaje. Svět kolem je zamžený a vzdálený, sotva vnímáš, kam vlastně jdeš, prostě jen… Musíš.

Rozeběhneš se, podobna v tu chvíli spíše divokému zvířeti, které v panice běží lesem. Tak daleko, a tak dlouho, dokud ho nohy ponesou, dokud nepadne vysílením k zemi. Ovšem sotva po pár metrech ucítíš ruce, které tě chytí prudce kolem pasu a strhnou tě zpátky. Do něčeho silně narazíš. Nebo spíše do někoho. Ať už bráníš a uštědříš dotyčnému několik tvrdých zásahů nebo se tomu podvolíš, ocitneš se v další chvíli v objetí paží, které tě přitisknou k hrudi muže stojícího u tebe. Drží tě pevně ve svém náruči a pokud je to nutné, tak ti tím zároveň tiskne paže k bokům.

Cítíš, jak mu silně tluče srdce a snad i cítíš ve vlasech jeho přerývaný dech z toho krátkého leč o to zběsilejšího sprintu, aby tě dohnal. Vnímáš teplo, které z něj sálá, i zvláštní vůni splétající v sobě pižmo, pot, bavlnu, železitou vůni oleje na zbraně a zimolez. Vše je najednou tak moc… Intenzivní.

„… v pořádku, Elo… Je to v pořádku,“ doléhá k tobě Kainův hlas. Nejdříve z velké dálky, ale nakonec se přibližuje a mění v ten tlumený konejšivý šepot. „Dýchej, Elo. Prostě… Jen… Dýchej… Jedno po druhém… Je to dobrý…“ promlouvá k tobě. Skoro jako by se snažil utišit divokého koně, kterému se postavil do cesty – což svým způsobem udělal.

Jak jsem mohla?

Trochu se bojím, že mi Bartel už neodpoví, ale je vidět, že alespoň to něco málo z něj přeci jen dostanu. Ačkoliv… Ne, už nečekám žádnou náplast na to, co jsem se zde dozvěděla. Přesto doufám alespoň v to, že se mi podaří více pochopit pozadí tohoto všeho. Té lži, ve které jsem strávila většinu svého života.

„Světlé vlasy?“ Zašeptám skoro bezhlasně po něm, když začne popisovat ženu, která za mě každý rok platila. Světlé vlasy, chladný pohled podobný hadovi? Ve Společenství je jen jedna, na kterou tenhle popis sedí, a to vlastně dokonale. Nenechá mě to na pochybách, že by snad mohlo jít o někoho jiného. Ne, tohle může být jen ona.  „… Jitřenka.“ Hlesnu přidušeně, aniž bych si v první chvíli uvědomila, že jsem to řekla nahlas. Ale to... Proč ona? Proč by se o mě zrovna ona starala? Ta, co mě vyloženě nesnášela? Souviselo to snad s mou matkou? Mohly se znát? Mohla… Mohla mě snad vinit za to, co se jí stalo? Ne, na tyto otázky odpovědi u Bartela nenajdu. Je jen jedna žena, která by mi je mohla říct, ale to bych musela být sebevrah, abych se jí na to zeptala. Ačkoliv…

Poslouchám těch pár dalších Bartelových slov. To, co popisuje se mi nejeví jako účinky nějakého jedu. Ne s takovými časovými rozestupy. Pro vesničany to muselo vypadat jako nějaký moc a možná… možná to k němu nemělo daleko. Polknu i přes ten knedlík v krku, který se mi v něm začal tvořit. Co když… Co když jsem to skutečně udělala já? Omylem. Nechtěně. Ale přesto… nějak. Ostře se nadechnu a uhnu provinilým pohledem Bartelovým očím. Zabila jsem je… Skutečně jsem je zabila? Najednou se mi nějak těžce dýchá a dech se mi zrychluje. V životě jsem nikoho nezabila. Nemohla jsem… Ale… co když jsem mohla? Co když jsem nejenom mohla, ale také jsem to udělala?

„Já… rozumím…“ Hlesnu tiše a otřu si hřbetem ruky uslzené oči. Po mé bojovnosti, se kterou jsem sem nakráčela, abych si vyříkala staré křivdy, se slehla zem. Podobně jako po všech těch, které jsem znala a kteří za to zaplatili životem. Bolí to, ale připadám si kvůli tomu ještě hloupěji. Neměla bych fňukat. Ne já! Nezasloužím si to. Jsou tu jiní, kteří by k tomu měli důvod, kdyby ovšem nebyli mrtví. Potáhnu vzduch do plic a ozve se něco mezi zasípáním a vzlykem, jak se mi svírá krk.

Světlo lampy se zachvěje a na chvíli se stíny ve stanu protáhnou a zhoustnou. Jen zavřu oči a opět si utřu další ze slz, které se mi nedaří zastavit. Nesmím brečet! K ničemu to není. Nic to už nezmění. Agniezka… ona… Jako kdybych mohla vidět její zsinalý obličej. Krev stékající z koutku rtů a propadlé oči. Co všechno jsem jim způsobila?

Udělám krok zpátky. Jeden, dva. Zatímco světlo lampy opět nabere zase zpátky svou ztracenou sílu, mně se to nedaří. Pohledem sleduji strýčka, tedy to, co z něj zbylo a co jsem z něj udělala… já.

„… Omlouvám se, strýčku.“ Unikne mi zoufalý vzlyk, ale vzápětí na to jen potřesu zamítavě hlavou. Tohle se nedá omluvit. Tohle… Tohle všechno, co si museli vytrpět… Je jen má vina. Ještě na chvíli zavřu oči, abych se schovala do konejšivé tmy, ale nepomáhá mi to. Nemůžu se schovat sama před sebou. A tak prostě… Nemám tu už co pohledávat. Nechci ho dál trápit. Už ne.

Otočím se rychle a vyrazím prudce ze stanu, až se plenta divoce rozletí. Už se neohlížím. Chci se odtud dostat pryč. Nadechnout se čerstvého vzduchu, protože jinak se tu už snad brzo zalknu. Cítím, jak se třesu, ale není to zimou. Stálo mi to za to? Znát pravdu? Vědět, co jsem skutečně zač? Najednou už nebylo těžké chápat, proč se lidé takových jako já báli. Proč je magistři lovili jako škodnou.

U všech bohů! Jak jsem jen mohla?!

Se srdcem bušícím o závod tak, že se mi snad snaží vyskočit z hrudi, vyběhnu ven. Prostě ven. Ani pořádně nevím kam. Co tam chci. To, že tam na mě snad čeká Kain, se mi naprosto vykouřilo z hlavy. Zůstala jen chuť se odtamtud dostat. Dostat se co nejdál od všeho. Od lidí, od připomínek minulosti. Od sebe samotné. Nechat tohle vše za mnou….

Kéž by to bylo tak snadné.

Elzbieta

Někdo od nich. Bartel se ošije jen při té zmínce a opět na chvíli semkne rty. Chvíli se zdá, že ti snad ani neodpoví a raději se tu upije do bezvědomí, jen aby nemusel čelit tvým nepříjemným otázkám. Nakonec… Nakonec se ovšem nadechne.

„V tom lese jsme tě doopravdy našli. Kousek od cesty. Bylas jako ztracený zmrzlý kotě, co tam někdo vyhodil,“ potřese hlavou a do hlasu se mu vkrade hořkost. „Když jsme dorazili do města, našla si nás… Ona,“ znovu se odmlčí a syčivě vydechne. Zní napjatě. „Měla světlý vlasy. Jako ty. Nejdřív jsme si mysleli, že je to tvoje… Matka. Nebo někdo z rodiny. Bylas jí… Podobná. Jako děcko. Pak už tolik ne,“ svraští obočí a opět si lokne. Tímhle tempem se možná vážně upije do němoty dříve, než tenhle rozhovor stačíte dokončit.

„Světlý vlasy a studený pohled jako… Hadí oči,“ otřese se. „Chtěla, abychom si tě nechali. Zaplatila. A chodila každý rok… Vždycky si nás našla…“ nechá větu vyznít do prázdna. Stejně máš pocit, že ti neříká něco. Že… Něco zamlčuje. Ovšem oč jde, to si můžeš jen domýšlet – pokud vůbec.

„Nemoc… Otrava…“ zopakuje po tobě a je na něm znát, že tohle je pro něj ještě nepříjemnější téma. „Není to jedno? Do pár dnů všichni kašlali krev a odcházeli jeden po druhým. Vyhnali nás z města, abychom všichni chcípli v lesích, daleko od jejich bran,“ zaskřípe lehce zuby, avšak v tu chvíli zní spíše… Doslova cítíš tu bezmoc a zoufalství, které se za všechny ty roky přetavily ve vztek a zahořklost, co se vpije pod kůži a zažere do kostí. Sama jsi to znala… Moc dobře jsi ten pocit znala. „Ani jsem nikoho z nich nemohl pohřbít,“ zavrtí hlavou. „Ani… Ji,“ dodá tiše a ty moc dobře víš, o kom mluví.

Krátce k tobě zalétne pohledem a jakmile v tvých očí spatří slzy, které jen tak tak zvládáš zadržet, tak… S trhnutím hlavu zase odvrátí a sevře hrdlo láhve o to pevněji. Neodpoví ti. Neřekne vůbec nic. Nedostane se ti tak vysvětlení a už vůbec ne rozhřešení, či ujištění, že bys v tom celém nesehrála svoji roli. A sehrála? Mohla jsi skutečně… Něčím… Nějak… Tolik se přeci bála, když tě Hledačka odváděla. A měla jsi vztek. Byly to silné emoce a ty… Ty jsi nebyla tak úplně normální, jak se ti před pár dny potvrdilo... A dle všeho jsi nikdy nebyla normální. Vlastně… Jak takové malé děvče jako ty mohlo zvládnout cestu sněhem a lesem, kolik hodin ses mohla choulit v mrazu u cesty?... Nebo jsi nemusela být příčinou, ale důvodem… Záleželo na tom vůbec?

Bartel si vjede prsty do vlasů a zdá se, že bojuje s touhou do sebe obrátit zbytek té lahve najednou. Oči má snad ještě zarudlejší než před chvílí. Lesknou se mu, zatímco tvář působí zesinalým dojmem. Skoro šedě.

Ticho, které nastane po tvé otázce je skutečně dlouhé.

„Nevím. Já a pár dalších jsme se z toho prostě… Oklepali. Horečky ustoupili stejně jako kašel. Zůstaly jen jizvy po vyrážce,“ odpoví nakonec a jeho hlas zní dutě. „A teď… Běž. Prostě… Běž pryč, Elo… Co vím… To jsem ti řekl,“ vydoluje ze sebe a těžce polkne. Ovšem tentokrát místo toho, aby na tebe křičel, tak naopak mluví tak tiše, že je mu sotva rozumět.

Plamen v olejové lampě náhle zakolísá a na chvíli se ztlumí tak, že se stan ponoří na pár vteřin do tmy.

Dlouhodobá investice

Hledím na stín toho muže, kterého jsem znala. Co všechno se mu muselo stát, se mohu jen domýšlet. Ucítím pnutí v ramenou a trochu skloním hlavu, když se ozve ten ostrý tón, po kterém by následoval pohlavek. Některé reflexy ani po letech nevymizely. To je však ale to jediné, co udělám. Ne, kdyby se pokusil mě uhodit, ruku bych mu chytla. Tentokrát už nejsem tak bezbranná.

Naštěstí pro nás oba ale žádná facka nepřiletí. Ne, Bartel se konečně na mě odváží pohlédnout. Vypadá zmožený alkoholem a žalem, ve kterém se celý den utápěl. Jen jej tiše sleduji, když se rozmluví. Ne, neskáču mu do řeči, i když bych opravdu chtěla. Ale… Pokud z něj mám něco dostat, musím vydržet být zticha. Alespoň na tu chvíli.

Poslouchám jeho hlas. Ta slova, která postrádají jindy tu typickou a výraznou artikulaci řečníka. Teď si jen šlape na jazyk a huhňá. Je mi to ale jedno. Možná je dobře, že tak pil. Jen mi to usnadní snahu z něj něco vytáhnout. Přesto se mi veškeré úvahy zanedlouho vykouří z hlavy a vytlačí je nové pravdy, které mi tu jen tak začne překládat.

Poslední platba? Starali se o mě, protože jim platili? Nemusím si dvakrát domýšlet, koho tím myslí. Gretel. Společenství. Takže celou dobu jsem byla ve skutečnosti jejich majetkem. Jejich investicí, pro kterou se v příhodný čas zastavili, aby si ji vyzvedli. Rty se mi odmítavě zkřiví, ale přesto nemám mnoho důvodů o Bartelových slovech pochybovat. Ta opilá troska muže nevypadá, že by měla ještě co ztratit. Ostatně už to sám řekl. Až je mi ho najednou… líto. I po tom všem, co se stalo, bych tohle nikomu nepřála. Skutečně přijít o vše a jen tak přežívat ze dne na den. Protože přesně tak Bartel působil.

„Agniezka….“ Zopakuji měkce to jméno a kousnu se do rtu, až to zabolí. Ano, tu jsem doufala, že zde potkám. Nechtěla jsem jí však spílat za to, co mi provedli jako tady Bartelovi. Vlastně… Vlastně jsem jen chtěla vědět, jak se má. Říct jí, že já se mám dobře, i když by to byla poněkud milosrdná lež. Prostě jen vědět, že žena, která mě vychovala, je v pořádku. Ten plán ale narazil na skálu už včera po tom, co jsem se dozvěděla od Kaina. A teď… teď už šel nenávratně ke dnu.

„Ale… Ale to mě snad k vám dovedl někdo od nich?“ Nevydržím to, když domluví a položím první z mnoha otázek, které mi letí hlavou. Nedává to smysl. Pokud by jim Společenství platilo za to, že se o mě postarají, tak k této obchodní dohodě muselo dojít na nějakém základu. Nesedělo mi to, jak jsem si to pamatovala, že mě prostě jen náhodně našli u cesty. Ale už pár dnů zpátky jsem zjistila, že na mlhavé a kusé vzpomínky z dětských let není radno se spoléhat.

„Kdo mě k vám dovedl? Jak vypadal? Nebo snad vypadala?“ Pokračuji váhavě. Byla to Gretel? Nebo snad někdo jiný z mistrů?

„Onemocněla? Ale jak bych za to mohla? Prosím… Tohle není má vina.“ Nejednou mi z hlasu vymizel vztek a nahradilo ho čiré zoufalství.

„Jak přesně onemocněli? Co to bylo za nemoc? Nemohlo to být spíše…“ Zarazím se. Pokud v tom Společenství mělo prsty celou tu dobu, co když prostě jen chtěli zahladit stopy? Byli by toho schopní. Neštítili se zabít dva z nás, jen protože utekli. Byli jsme ještě děti, o které se roky starali, a přesto… S nimi neměli slitování. S vlastními žáky. Proč by snad měli myslet na nějaké komedianty.

„Já nevím… nějaká otrava?“ Poslední slova doslova zašeptám. Pokud… Pokud snad mělo Společenství prsty ve smrti Agniezky a všech, které jsem znala, tak…Tak! Ani si pořádně neuvědomuji, jak pevně zatínám ruce v pěsti.

„Já… Já vám nepřála nikdy nic zlého, strýčku. Nikdy.“ Potřesu hlavou, zatímco cítím, jak mě v očích začínají pálit slzy. Agniezka se mě nechtěla vzdát, ale měla snad na výběr? Ne, jestli tam byla Gretel, tak určitě ne. Vlastně ani nikdo jiný ze Společenství by na její prosby nedbal. Docela si dovedu představit, jak to Bartel myslel s tím, že prostě musela.

„I když mi řekli, že jste mě jen prodali. Že jste se mě rádi zbavili… I tak…“ Hlesnu, ale větu nezvládnu dokončit. Ano, představovala jsem si, co vše bych jim řekla, ale nakonec to vždy skončilo tím, že bych je nejraději na kolenou odprosila, abych se mohla vrátit. Nikdy jsem se jim nechtěla mstít tím zlým způsobem. Ublížit jim. Prostě jen… jen jsem chtěla zpátky. Zpátky domů.   

„Tohle prostě není má vina. Jak… Jak by vůbec mohla?“ Ani si nejsem jistá, jestli se ptám jeho, protože pohled upírám místo něj do plápolajícího plamenu lampy. Zní to ale už spíše jako prosté zbožné přání než snaha mu oponovat. „To nedává smysl…“ Začne se obraz rozmazávat, jak se mi v očích hromadí slzy. Museli to být oni. Tohle přeci nebylo normální, aby všichni jen tak onemocněli…. Ale já nebyla normální. I tak ale!

Mohlo se o ně postarat Společenství… To přeci ale nenechává volné konce. Nenechalo by žít jeho. Nervózně si vjedu prsty do vlasů, když mi začíná docházet, že má verze o tom, jak na tom snad měly podíl osoby z panství, má značné trhliny. Pak jsem ale zpátky u toho, že by to byla skutečně… má vina. Ne… to ne. Prostě… ne! Udělám jeden krok sem a pak druhý tam. Je těžké se udržet v klidu. Musím se párkrát zhluboka nadechnout a zase vydechnout, abych nabrala aspoň trochu rozhodnosti. Pohodím nervózně hlavou a přinutím se zastavit na místě.

„… Poslední otázka strýčku a pak už tě nechám být. Odejdu. Slibuji.“ Řeknu měkce, skoro až omluvně, než se zhluboka nadechnu. Ne, tohle nebude příjemná otázka, ale možná na celou věc vrhne alespoň nějaké světlo.

„Jak se ti to podařilo přežít?“  

Elzbieta

Situace se během chvíle vyhrotí. Jak málo k tomu stačí, aby atmosféra nepříjemně zhoustla. To napětí ve vzduchu je takřka hmatatelné společně se sílícím pocitem, že by stačila jen malá jiskřička, aby během okamžiku vzplál velký oheň. Vře to v tobě, všechna ta nespravedlivá slova, kterými tě osočil, než tě vyhodil jak nějaké neposlušné zvíře. Takhle tě snad viděl?

„Říkal jsem ti, abys…!“ zahřmí Bartel hlasem, který tak dobře znáš a ze zkušenosti víš, že tahle slova často následoval pohlavek. Jenže dnes tě nezastraší. Ani neumlčí. Pokračuješ dál, zatímco svá úderná slova doprovodíš několika rychlými kroky. Ne, teď se na tebe bude muset podívat a čelit tomu, co udělal. Všemu, co se stalo. Láhev drží pevně a snad by se s tebou o ni i přetahoval, ovšem ty je nepustíš.

Teď už mu vidíš do tváře, stejně jako on musí chtě nechtě pohlédnout do té tvé. Oči a nos má lehce zarudlé a ten jindy pichlavý pohled je spíše zamžený než cokoliv jiného. Hledí na tebe se směsicí zlosti a… Strachu. Ano, i ten z jeho tváře čteš, dokonce i přes přítmí, které zde panuje. Ne, tohle není Bartel, kterého si pamatuješ. Cokoliv se stalo, podepsalo se to na něm a dost možná více než se na první pohled mohlo zdát.

„Jak se opovažuješ vůbec…!“ trhne rukou s lahví směrem k sobě, sotva ji pustíš. Ta vzteklá slova cedí skrze zuby, ovšem v tu samou chvíli se váš pohled opět setká a tentokrát to trvá mnohem déle, než jím ucukne a odvrátí od tebe tvář. Zaťaté svaly kolem čelistí se uvolní, jak si Bartel přihne z láhve a vzápětí dlouze vydechne. Vrásky v jeho tváři se snad ještě více prohloubí a muž před tebou náhle vypadá spíše unaveně než cokoliv jiného. K smrti vyčerpaně.

„Nemusím se bát… Jistě,“ odfrkne a potřese hlavou. Zní to hořce. Jako by ti to ani v nejmenším nevěřil. „Ale víš co? Mně už je to… Všechno jedno. Všechno. Nenechali jste mi… Nic,“ jeho hlas se na okamžik takřka vytratí. To už si ovšem na posilněnou opět lokne. Těžko říci, kolik toho vypil, ale jeho hlas nezní ani trochu melodicky a výslovnost některých slov začíná trochu drhnout.

„Takže… Neřekli ti to, co? Heh… Jo, neřekli,“ cynicky se ušklíbne. „Jak jsi to říkala? Že svaluji vinu na holku, který jsme se zbavili? Co si myslíš? Že jsme tě snad prodali jak nějakou cetku za pár zlatých?“ pronese opovržlivě. „Ne, to byla jen poslední platba za to, že jsme se o tebe starali. O to, abys nechcípla někde ve škarpě a učili tě všechno, co umíme. Nebo co, to sis myslela, že jen tak sbíráme z dobroty srdce po lesích děcka a necháváme si je?“ potřese hlavou a opět se napije.

„Když si pro tebe přišla ta divná ženská, Agniezska tě nechtěla dát. Ale musela,“ odmlčí se a na chvíli stiskne rty jako by na to nevzpomínal rád. „Do pár dnů potom onemocněla. My všichni. Skoro celý ansábl. Netvrď mi, že to byla náhoda, jsem možná starej, ale ne blbej, holka. Bylo to kvůli tobě.“

Kazandra

O napnutou strunku drnkne Tobiaszův hlas na znamení, že to vyjde. Musí. Všiml se tě a ví o tobě. A co více, rozhodl se na tebe promluvit. Teď už nezbývá nic jiného než improvizovat a přinutit ho, aby za tebou šel. Otočíš se směrem k němu, přesně jak si to zvolání žádá. Je to hra o jemných gestech a náznacích, co tu před Tobiaszem rozehraješ – a nezbývá než doufat, že se do téhle jemně utkané sítě chytí a už se ti nevysmekne.

Váš pohled se střetne, ovšem v tu chvíli na sobě cítíš mnohem více pozornosti než jen tu Tobiaszovu, co ti tak blahosklonně věnuje. Děvčata ze skupinky po tobě pokukují a netváří se úplně nadšeně z toho, že by ses snad měla přidat do téhle uzavřené společnosti, zatímco u chlapecké části osazenstva převládá zvědavost a… Zájem.

„Ale, snad by ses nečertila za to odpoledne?“ odpoví ti Tobiasz nečekaně přátelsky, jakkoliv v jeho tváři čteš tu nevyřčenou výzvu. „Hm… To je ta hlasitá plavovláska, co?“ dodá rádoby zamyšleně, jakkoliv zcela jistě musí vědět, koho tím myslíš. „Hm, ty, Valeku, neviděl jsi tady někde Elu?“ otočí se na svého přítele, se kterým jsi už také měla tu čest – a ne zrovna v dobrém slova smyslu. Kdo ví, jak by to včera nakonec dopadlo, kdyby nepřišla Ela. Valek tomu, co se dělo očividně moc nakloněný nebyl, ale také tě nepustil a nezastal se tě.

Ten se jen nerad utrhne od rozhovoru s jednou z dívek a střelí očima jak po svém příteli, tak i po tobě. „Eh, co? Jo… S tím…“ ušklíbne se, ovšem větu ani nedokončí, když mu do řeči vstoupí Tobiasz.

„Jo, tohle… Eh,“ uchechtne se a obrátí zpátky k tobě. „Nějak se nepohodli. Šla nějak tím směrem myslím?“ mávne rukou na opačnou stranu od ohnišť. Směrem k jezeru.

„Jo, nějak tak,“ zahučí Valek s trhnutím ramen.

„No, tak hodně štěstí při hledání,“ dodá Tobiasz a zní to skoro upřímně. Skoro. Nicméně s tím od tebe odvrátí pohled s očividným úmyslem se otočit zpátky ke své společnosti. Zarazí ho v tom ovšem tvá slova. Dobře mířená poznámka uštědřená mu za jediným účelem – popíchnout ho a vyprovokovat k něčemu dalšímu.

Přesto je ti odpoví jen povytažené obočí a kratičký úšklebek, se kterým Tobiasz zakroutí hlavou a bez jakékoliv další reakce či zájmu o tvoji osobu udělá pár kroků do kroužku lidí, ve kterém se tak opět ocitne. Nezbývá ti než odejít. Stáhnout se. Aspoň na chvíli, abys… Abys co? Vymyslela něco jiného? Počkala si na nějakou lepší příležitost? Tenhle večer se začíná opravdu nepříjemně natahovat. Za svými zády ještě zaslechneš smích a dle pohledů, které zachytíš si můžeš být jistá, že Tobiasz prohodil něco na tvoji adresu a smějí se jen a jen tobě…

Zamíříš tedy směrem k jezeru. Snad, aby to vypadalo přesvědčivě a… A možná ti také pomůže se na chvíli aspoň trochu vzdálit z toho mumraje a kakofonie prolínajících se hlasů společně s hudbou a praskotem ohně. Na nějakém klidnějším místě bys mohla lépe promyslet své další kroky, které budou opravdu důležité, když už tenhle plán ta neslavně selhal. Nebo to možná bude chtít jen trpělivost, těžko říci, tohle celé je pro tebe… Nové. Neprobádaná oblast skutečné manipulace s lidmi, se kterými jsi dosud nepřicházela do kontaktu. V Rydzině, na panství, a dokonce ani při vašich občasných návštěvách města.

Hluku neutečeš, přesto se s každým dalším krokem pryč se zvuky lehce tlumí a lépe se tu dýchá. Studený vzduch vanoucí od jezera dobře jitří mysl a houstnoucí tma pro změnu útočí na tvé napínající se smysly. Otevře se ti pohled na vodní plochu odrážející hvězdnou oblohu nad vámi. Je to pěkný pohled, uklidňující. Za teplejší noci by se tu dalo sedět hodiny a pozorovat to.

Nicméně…

… jak mineš hranici stolů a vzdálíš se na okraj náměstí, po zádech ti přejede mráz. Máš pocit… Ne, není to pocit. Všimneš si dvou temných siluet, co se odpoutali od stromů a vyrazili ti vstříc. Jsou vyšší než ty. Větší než ty. A rozhodně se nerozpakují, když po tobě skočí, aby tě chytili dříve, než se stačíš dát na zběsilý úprk zpátky na slavnost…

Jeden krátký příběh

Zanechám Kaina před stanem. Jeho slova už raději nerozporuji. Je vidět, že mě nezná. Problémy skutečně umím přitahovat. Kdybych jen měla vyjmenovat ty za posledních pár dnů, zabralo by to docela dost času. Přesto má mysl zanedlouho zanechá světlovlasého mladíka být a soustředí se na starého muže přede mnou. Pořád si musím připomínat, že je to on. Timon Bartel, muž, kterého jsem nazývala strýčkem a který už vůbec není podobný tomu obrazu, co si pamatuji z doby před pěti lety.

Ne nejsem tu, abych si s ním povídala. Dle jeho reakcí před tím nevypadalo, že by měl o něco takového zájem. Potřebuji z něj jen dostat odpověď na tu palčivou otázku, která by mi jistě časem nedala spát. Jak se to všechno stalo?

Jdu proto rovnou k věci, abych to nám oběma usnadnila, ale on se na mě ani nepodívá. Skoro až trucovitě mi nabízí záda místo toho, aby se ke mně otočil čelem. Ne, nestojím mu ani za krátký pohled. Když láhev bouchne o stůl, jen suše polknu. Až takovou reakci jsem nečekala. A už vůbec jsem nečekala…

Utrhne se na mě. Jako kdybych byla nějaký prašivý pes. Nemůžu říct, že mě to trochu nerozhodí, ale nedávám na sobě nic znát. Přinejmenším se o to snažím. Alespoň do té doby, než zazní těch několik slov.

„… ty. Tys to udělala.“

Rozezní se do ticha, které se pak natáhne. Jen trochu poplašeně zamrkám a ostře se nadechnu, zatímco křečovitě sevřu jednu ruku do druhé. Jistě… Bála jsem se toho. Bála jsem se toho, že snad jsem s tím mohla mít nějakou souvislost. Ale ne, že bych to provedla já?! Ne, tak to nemohlo být! Srdce mi na moment vypadne z rytmu a žaludek se nepříjemně sevře.

„…Co?“ Dostanu skřípavě přes sevřený krk a rychle nazlobeně rozevřu a zase sevřu ruce v pěst, když mě začne vyhazovat ven ze stanu.

„Ne… Ne, ne ne. Nikam nejdu! Ne, dokud mi neřekneš pravdu!“ Zatřesu zamítavě hlavou, až se mi vlasy rozletí do stran a šok v mé tváři nahradí sveřepý výraz.

„Tohle na mě nehodíš, strýčku. Copak ti nestačilo, že jste mě prodali jako dobytek na trhu, kdo ví komu? Ještě mě tu hodláš obviňovat z něčeho, co jsem ani nemohla provést? Svalovat vinu na malou holku, které jste se zbavili jen kvůli pár zlatým?!“ Začíná mi do hlasu prosakovat vztek, který mnou cloumá. Ty roky se hromadil. Po těch nocích, kdy jsem koukala do neznámého stropu a nemohla spát. Ty noci, kdy jsem přemýšlela, čím jsem si tohle všechno zasloužila. Copak jsem tak moc zlobila? Copak jsem někomu někdy udělala něco zlého?

„Nikoho jsem nezabila a ty to moc dobře víš!“ Vykročím k němu a teď už ráznými kroky dojdu až ke stolu, za kterým sedí. „Proč na mě házíš vinu za vlastní neštěstí? I po tom všem…“ Hlas se mi trochu zachvěje a zlomí pod návalem emocí. Polknu a odmlčím se, abych nabrala ztracenou rozhodnost. Čekala jsem vše, ale tohle… Tohle ne. Je mi z toho smutno. Z něj. Z toho všeho.

„Poslouchej mě!“ Chytnu láhev, kterou také drží a zabráním mu tak se znovu napít nebo mě snad ignorovat. Přesto trochu ztiším svůj hlas a nuceně jej uklidním.

„Řekni mi, co se přesně stalo a zase půjdu. Ano?“ Musím se přemáhat, abych po něm zase nekřičela, ale potřebuji vědět, co přesně se stalo i za cenu toho, že mu od plic neřeknu vše to, co jsem si hlavě přehrávala za těch dlouhých osamělých nocí, kdy mě v očích pálily slzy.

„Stačí, když mi to jen řekneš a budeš mít klid na… cokoliv, co tě napadne.“ Ztiším hlas až na úroveň šepotu, zatímco pohledem kmitnu k lahvi v jeho ruce a… „A už mě nikdy neuvidíš. Nemusíš se bát. Jen jeden… krátký příběh. Nic víc.“ Lahev pustím a zase o krok ustoupím, aniž bych z něj byť jen na moment spustila oči. Ne, už nejsem malá holka, na kterou stačí zařvat jako na psa, aby se běžela někam schovat.

Já, nikam neuteču, dokud se nedozvím, pravdu.