Andor.cz - Dračí doupě online

Elzbieta

Vyprávění rdící se Wioly se skutečně nedá srovnat s vlastními zkušenostmi. Je to… Je to jako když slepý poslouchá někoho vyprávět o barvách, aniž by věděl, jak ve skutečnosti vypadají. Ztraceni v tom opojném okamžiku ležíte v trávě a najednou je úplně jedno, že jste od hlavy až k patě zmáčení studenou vodou z jezera, dokonce i to, že na chvíli se slunce schová za mraky a o mokrá záda se náhle otře studený poryv větru namísto slunečních paprsků. Stejně jako vidina toho, že by se mohl kdokoliv přijít a spatřit vás… Na ničem z toho v tu chvíli nezáleží…

Atmosféra toho okamžiku se nerozpadne na tisíc střepů ani poté, co se od něj zadýchaně odtáhneš. Cítíš, jak i jemu divoce tluče srdce a chvíli mu trvá, než i on zklidní dech.

„Hm… Dobře, to zní jako něco, co jsem říkal já,“ zasměje se, když ho napodobíš. Dál se uvolněně a spokojeně usmívá, i když si do něj lehce rýpneš. Kolik jich tak mohlo být? Jedna v každé vesnici, kterou prošel? Ve městě víc? Dalo by se tomu i lehce věřit, přeci jen… Jak málo vlastně stačilo, abyste skončili tady a takhle… A Kain se zdá vývojem situace snad všechno – jen ne zaskočený. „No… I zlost je emoce, se kterou se dá pracovat, když na to přijde,“ mrkne na tebe. „A správný herec umí improvizovat…“ věnuje ti významný pohled doprovázený lehkým úšklebkem. Ano, o tomhle ty něco víš… Ostatně byla jsi to ty, kdo právě improvizoval, aby se vyhnul nechtěným otázkám.

Nicméně to už se váš tichý rozhovor i myšlenky přesunou trochu jinam. Narovnáš se a Kain ti v tom nijak nebrání, naopak dál leží pod tebou a nezdá se, že by se na tom mělo něco v dohledné chvíli změnit. Ostatně sedíš mu usazená na břiše a výhoda je na tvé straně.

Nikoho kolem vás nevidíš, snad jen máš pocit, že se něco pohnulo v nedalekém křoví, ale to dost možná mohla být nějaká veverka či pták. Snad je trochu zvláštní, že vás nikdo zatím nevyrušil, přeci jen to bylo pěkné místo… Ovšem také už tu někdo dost dobře být mohl a vy jste si ho jen nevšimli.

Kain zamyšleně přimhouří oči, ačkoliv v jeho tvář bys marně hledala stín pochyb či jakéhokoliv zaváhání. „No ne, to znělo jako další pochvala. Tedy… Skoro,“ poznamená, aniž by z tvé tváře spouštěl pohled. „Hm, nicméně… Znáš to, se správnou motivací se občas dějí i zázraky,“ dodá tím lehkým bezstarostným hlasem. Cítíš, jak tě jeho dlaň stále hřeje na boku, kde ji nechal položenou…

… a také, jak se bez varování pohne. Nebo spíše zvedne. Vypomůže si volnou rukou, aby se vymrštil do sedu a mohl se i s tebou vzápětí přetočit a povalit tě za hojné pomoci své vlastní váhy pod sebe, hezky zpátky na zem do trávy. Tentokrát si nepočíná tak jemně jako když tě povalil prve, ale ani se ti nesnaží, jakkoliv důrazněji ublížit nebo se s tebou rvát do krve. I přesto je tentokrát připravený tvé protesty či snahy o vykroucení se potrestat.

Jak se zdá… Nebudeš z vás dvou jediná, kdo má za sebou určitý výcvik. Ostatně… Snad zpětně ti může dojít, že Kain pod tím oblečením nebude dobře stavěný jen z důvodů, že je stále v pohybu a na cestách. Není rozhodně tak ramenatý jako Valek a už vůbec ne žádný hromotluk. V mnohém tím může připomínat ostatní učedníky, kteří též nepůsobí hrozivým dojmem, a přesto bys na jejich tělech marně hledala unci tuku.

„Umím více věci než jen mluvit,“ šeptne směrem k tvým rtům pobaveně, a aniž by počkat na tvoji odpověď, tak tě políbí. Oproti vaší předchozí chvilce je tohle… Rozhodně živější. Vášnivější. A čas se opět na chvíli ztratí…

… než se náhle ozve výskot a křik děcek běžících k jezeru, který Kaina přinutí se od tebe rychle odtrhnout. Dlouze vydechne a nepůsobí, že by se mu úplně chtělo přestávat v tom, co jste tak pěkně začali, přesto…

„Hm… Máš tu vůbec nějaké suché oblečení?“ zeptá se tě tiše.

Nejzajímavější děvče v okolí

Dýku krátce potěžkám v ruce a zavadím o ni pohledem jen na zlomek vteřiny. I tak si ale stihnu všimnout, že to bude kvalitní kousek. Žádná fušeřina, kterou by vykoval jen tak někdo a už vůbec ne něco, co by si mohl někdo od komediantů dovolit. Kdo přesně byl ten mladý muž pode mnou mi stále unikalo, ale stejně tak ani on jistě netušil, kým jsem byla já. Pár náznaků, které jsme mohli vyčíst z reakcí toho druhého na různá témata, tu už padlo, ale stále většina obrazu zůstávala zahalená za staženým suknem. Kdo přesně se tam však skrýval, mi bylo v tuhle chvíli ale ve skutečnosti jedno.

Jeho poděšené reakce si všimnu a chápu ji. Stačilo by málo a mohla bych jej připravit o život, kdybych chtěla. Já bych nereagovala jinak. Dobře, možná bych mu rovnou v sebeobraně jednu vrazila a pokusila mu dýku z ruky vykroutit, kdyby mi provedl něco takového. Rozhodně jej šlechtí, že se o nic takového nepokusil a neskončilo to menší bitkou. Moje vysvětlení je dost chabé, ale následné odvedení pozornosti zabere bez jediné chyby.

Kainovi překvapení z nenadálého vývoje situace nakonec nevydrží až tak dlouho a velmi rychle přizpůsobí novému rozložení sil. Tentokrát už neprotestuji a poddám se jeho zkušenému vedení. Ne, rozhodně se tohle nedá srovnat s tím, když jsem podobné pikantní historky a zkušenosti mámila z Wioly. Tohle bylo něco jiného.

Vyjdu vstříc jeho dlani a skloním se k němu ještě blíž, zatímco se s každým dalším okamžikem ostychy pomalu ale jistě rozpouští a nahrazuje je něco zcela jiného. To opojné kouzlo momentu, ve kterém je tak lehké se ztratit. Najednou je i šumění trávy doprovázené cvrkotem hmyzu výraznější, zatímco nepohodlí mokrého oděvu už skoro nevnímám.

Jednu z jeho rukou chytím v trávě do své a propletu své prsty s jeho, zatímco se nad ním stále skláním a zjišťuji, o co všechno jsem celé ty roky ve Společenství přicházela. Je mi jasné, že nejsem jeho první a ani poslední. Však jak to říkal? Jsem nejzajímavější děvče v Cziernowodě. To platí dnes. Zítra už však stěží, a co teprve až budou opět na cestách. Budu snad jen pěknou vzpomínkou. Stejně jako on pro mě. Není to ale něco, co by mě nějak trápilo. Ne, teď a dost možná ani po tom. Je to jen tento den…. A tento moment.

Čas se natáhne, než se přeci jen trochu zadýchaně odtáhnu. Rozhodně je to ale příjemnější zadýchání než po tom, když nás mistři prohánějí po nádvoří.  „Vidíš, člověk se stále něco učí.“ Pousměji se a trochu se mu vzdálím, i tak ale zůstávám stále zapřená nad ním. „Ano, říkal. Padlo něco jako nejzajímavější dívka v Cziernowodě.“ Napodobím jeho frázování a tiše se zasměji.

„S lichotkami to skutečně umíš, i když… asi tu skutečně nebude moc takových jako já. Naštěstí.“ Ztlumím trochu výhrůžněji hlas. „Jen si nepoplést města, co? To může být někdy stejně ošemetné podobně jako jména.“ Přimhouřím šibalsky oči, zatímco so neodpustím veselé rýpnutí, ale nepronáším to s nějakým ostnem výčitky. Však oba moc dobře víme, jak byly karty rozdány, a i přes to se nikdo nezvedl od stolu a pokračujeme ve hře.

„Oh, příště?“ Řekne mi náhle něco, co mě zaujme a přiměje trochu přeskládat momentální priority. „Vidím, že pán si věří.“ Zhoupnu se od něj a narovnám se v zádech, zatímco si bezděčně shrnu pár vodou slepených pramenů za ucho, aniž bych však z něj začala slézat.
„Skutečně?... Skutečně si myslíš, že máš šanci? Tedy nechci ti brát iluze hned, ale… Někdy věci nejsou tak snadné, jak se na první pohled zdají.“ Pokrčím rameny, zatímco na nej shlížím a snad si jen dovolím krátké rozhlédnutí se po naše okolí. Přeci jen tohle, co se tu děje, už není něco, co by zůstalo bez povšimnutí. Ani na ten soumrak jsme nepočkali jako místní mládež. Skandální.

„Vím, že mluvit umíš, ale tohle je něco trochu jiného.“ Neodpustím jej trochu popíchnout. Ostatně… Už tehdy u lavičky mi přišlo, že se umí hýbat rozhodně lépe než obyčejný vesničan nebo snad komediant. Že by skutečně měl nějaký kvalitní bojový výcvik? Anebo to snad byla jen náhoda? Někdy je dobré si jisté domněnky ověřit a tady prohrát nemůžu. Tedy… Pokud on má vůbec šanci vyhrát.

„Mám ti snad dopřát nějakou výhodu, aby to bylo vyrovnanější?“ Povyskočí mi koutek do samolibého úsměvu, zatímco jej pozorně sleduji, s čím přijde.

Elzbieta

Na zemi je najednou těžké ubránit se prvotní reakci, kterou do tebe ty dlouhé roky vštěpovali při výcviku. Kain nad tebou obkročmo klečí, vlastně se tě ani nesnaží držet nějak násilím pod sebou. Stačí krátký pohled, aby ses ujistila, že je opravdu ozbrojený, zejména dýka v pouzdře se náhle dost jasně rýsuje oproti jeho oblečení, druhý menší nůž je oproti tomu nenápadnější a nebýt mokrého oděvu, snad by sis ani nevšimla, že ho má u sebe.

Hravý úsměv v jeho tváři ovšem lehce zakolísá, když si všimne tvé… Poněkud napjaté reakce. Rozhodně o dost jiné, než když tě bral do náruče nebo v té vodě. Nadechne se a drobně svraští obočí, ty mu ovšem nedáš příliš prostoru pro… No, cokoliv. S vlastními tichými slovy se zavrtíš, aniž bys spustila pohled z jeho tváře a pak už to jde rychle. Velmi rychle. Tohle je snadné – vlastně ti to připadá až příliš snadné, protože na rozdíl od ostatních učedníků se tomu Kain ani trochu nebrání. Kdo ví, jestli ho vůbec stačí napadnout, že by možná měl…

Překvapeně vyhekne, když se náhle vymrštíš v tom hbitém pohybu, abys ho převalila na záda a ocitla ses tak náhle nahoře ty. Dosedneš mu na břicho – o poznání opatrně, než kdyby to byl kdokoliv jiný, při tréninku se na tohle nikdy příliš nehrálo, protože každý dobrý skutek mohl být zneužit a po zásluze potrestán – a v další chvíli už svíráš mezi prsty dýku osvobozenou ze zajetí kožené pochvy. Je to pěkná zbraň. Lehká a dobře vyvážená, jílec omotaný jemnou tmavou kůží pěkně sedne do ruky. To nebude levný kousek… Ostatně stejně jako vše, co Kain zřejmě vlastní. Na komedianta by si žil skutečně nad poměry, kdybys tedy už nevěděla, že ve skutečnosti to žádný potulný herec není.

Vidíš, jak Kain rychle těkne pohledem k dýce, kterou akorát odkládáš do trávy vedle vás. V tu samou chvíli vydechne a ty ucítíš, jak se z jeho svalů a těla vytratí s tím výdechem napětí. Nebo… To možná není tak ani tím výdechem jako tím, že se ho tady a teď nechystáš ubodat nebo podříznout. Obojí by pro tebe mohlo být otázkou jediného rozhodnutí a krátkého okamžiku ohraničeného pár údery srdce.

Jakmile se pustíš do vysvětlování toho, co se tu před chvílí odehrálo, Kain povytáhne tázavě obočí. Ne, nezdá se, že by ti to věřil a vlastně se to ani nesnaží předstírat. A snad by ti k tomu i sám něco řekl, kdybys i teď nebyla… Rychlejší.

Tráva kolem vás tiše zašumí, jak se mezi stébly proplete vítr ohýbající stébla.

Kain překvapeně vydechne, když se k němu nakloníš a v další chvíli zaženeš veškeré otázky, které by ti mohl položit. Svět kolem se ztratí za oponou mokrých světlých vlasů a polibek se protáhne, na kolik se Kain rychle oklepe z toho nečekaného vývoje událostí a chopí se vedení. Pro tebe je to něco nového, avšak on moc dobře ví, co má dělat. Ucítíš, jak se prsty dotkne tvého krku a zajede jimi přes hranu čelisti až k šíji, kde se vnoří do tvých vlasů, zatímco ta druhá tě vezme kolem pasu, snad aby si tě mohl přitáhnout blíže k sobě. Dlaní nakonec spočine na tvých zádech a prsty ti přejede po páteři.

„Hmm,“ vydechne do tvých rtů, když se vzdálí od sebe, „nikdy by mě nenapadlo, že se mi bude líbit to, že mě přeprala holka,“ usměje se. „Už jsem ti říkal, jak moc zajímavá jsi, Elo?“ pohledem se vpíjí do tvých očí z té bezprostřední blízkosti a nezdá se, že by tě chtěl v dohledné době pustit a nechat se odtáhnout.

„Příště to už tak snadné ale nebude,“ šeptne s tou nepřehlédnutelnou výzvou v hlase.

Kazandra

Ani teď nemáš příliš času a prostoru pro rozmýšlení, co s nečekanou situací. Valek s Timurem se pomalu blíží k jezeru – a vlastně čím déle je sleduješ, tím si seš jistější, že to bude náhoda vzhledem k tomu, že jsi stejným směrem viděla mezi stromy u břehu zmizet i plavovlasou dvojici, co se rozhodla ukrýt se před veselím jarmarku a všetečnými pohledy právě u vody.

Rozhlédneš se kolem sebe, pátravým pohledem hledáš v davu lidí pohybujících se po náměstí… A po krátké chvíli najdeš svůj cíl. Mladý kluk, ještě dítě, snad kolem deseti let? Nebo mladší? Kdo ví, v tomhle období se u dětí špatně odhaduje věk.

„J-já?“ hlas klukovi překvapeně poskočí, když se zastavíš nečekaně jen kousek od něj a promluvíš na něj. Nezdá se, že by tu byl s někým dospělým, vlastně ti připadalo, že se tu celkem podezřele ochomýtal mezi lidmi, zatímco se rozhlížel kolem sebe. Ovšem rozhodně nepůsobil ztraceně ani vyděšeně. „Eeeh… No…“ zaváhá, ovšem jakmile sáhneš do kapsy a vytáhneš dvě měděné a dvě železné koruny, co ti vklouznou samy do ruky, tak… „Henryk!“ vyhrkne rychle. Henryk… Ne, není mu podobný. Vlasy má tmavé stejně jako oči, i ta tvář… Ne, je to jen jméno. Nic víc. Podobnosti bys tam hledala marně, jakkoliv je vlastně hloupé už jen to je hledat.

Pozorně poslouchá tvoje pokyny, zatímco pohledem kmitne ke vzdalujícímu se Valekovi. Podle jeho výrazu ti je jasné, že ho poznávám a pravděpodobně ani jméno Tobiasze mu dost možná nebude neznámé, ovšem neřekne ti k tomu nic. Jen rychle kývne hlavou.

„Dobře, vyřídím!“ souhlasí okamžitě a vlastně se tě ani nevyptává na to proč, kdo a co. Pohled upřený na mince ve tvé dlani ti jasně říká proč. A tak jakmile mu mince podáš, div se za Valekem a Timurem nerozeběhne. Vlastně máš štěstí, tak mohl i s penězi prostě zmizet, aniž by tvůj vzkaz vyřídil – nebo se o to aspoň pokusil.

Z bezpečné vzdálenosti můžeš sledovat, jak chlapec dvojici mladíku rychle doběhne a protáhne se kolem Valeka, aby na sebe upozornil. Promluví. Vypadá to, že opravdu jen vyřídil tvůj vzkaz, jeho rty se pohnou jen v těch pár slovech a ani neukazuje tvým směrem, kterým se vlastně ani nepodívá. Valek se ho očividně na něco ptá, Timur se tváří jen zaraženě. Kluk ovšem jen zakroutí hlavou a mávne kamsi nalevo od sebe a vydá se zase rychle pryč.

Timur působí, že se mu nikam nechce a Valek se jen mračí a pohledem ještě několikrát zalétne směrem k jezeru, zatímco spolu něco řeší. A pak… Pak se oba otočí a vykročí zpátky k tržišti mezi stánky…

Jeden problém byl zažehnán, otázkou už jen zůstává, do jakých se Ela řítí tentokrát. Tohle bylo těsné a nebýt tebe, tak to mohlo být rozhodně i zajímavé. Tedy, skoro jako to, co se děje u jezera. Pokud přijdeš blíže, aby ses ze zákrytu kmenů starých pokroucených stromů podívala na to, kam se Ela i se svojí společností vypařila… Nejdříve je nikdy nevidíš, skoro jako by jen využili cesty podél vody, aby se odsud vypařili úplně pryč.

Pak tě ovšem upoutá… Výkřik. Zvuk šplouchnutí vody jako když něco těžkého dopadne nad hladinu. A chvíli na to hlasy, cákání vody… Ne, pak už není těžké vědět, kam se podívat. Stačí poodejít dál od náměstí a máš to celé jako na dlani. Dvojici ve studené vodě jezera… A rozhodně si tam jen nenamáčejí nohy. Zahlédneš, jak mladík zmizí na chvíli pod hladinou a vyplave jen kousek od Ely. Dotkne se její tváře, jak jí shrnuje vlasy… A pak se to celé zvrtne v nevinné blbnutí ve vodě jako by ti dva byli děti a namísto blížícího se podzimu bylo parné léto.

Nicméně to, čeho jsi svědkem za chvíli – pokud se jim nerozhodneš dopřát soukromí a vrátit se zpátky na trh – už nemá nic společného nejen s létem, ale i tím nevinným dováděním…

Odvedení pozornosti

„Další zkoušce? Chudáci. Slyšela jsem pár názorů, že život je jen série zkoušek a znám i pár takových, kterým by se něco takového ve skutečnosti líbilo.“ Zalétne mi mysl mé černovlasé společnici, co si teď jistě někde čte, pokud se jí vůbec podařilo sehnat u vdovy aspoň kus literatury. „Heh, lidé jsou opravdu různí. Ale někdy jsou chvíle, kdy je těžké s podobnými názory nesouhlasit. Přesto… stále si trvám na tom, že život je jen sbírka náhod. Někdy horších a někdy… lepších.“ Mrknu na Kaina, který se usadil vedle mě.

Po očku sleduji, jak se vypořádává s tou spoustou vody, kterou jsme si donesli na sobě z rybníka a neubráním se pousmání. V tomto počasí je to marný boj, ale každá trocha se počítá. Chvíli ho pozoruji, než se trochu zahloubám do vážnějších myšlenek a nastavím tvář slunci. Už už se nadechuji, abych mu něco odpověděla na jeho otázku, ale to už ucítím na rameni jeho ruku, kterou si mě přitáhne k sobě. Nebráním se tomu. Už tehdy při cestě z vody bylo patrné, že ani jeden z nás není z nedávného vývoje situací nespokojen.

„Máš pravdu není… jen… někdy moc mluvím, že?“ Natočím k němu tvář s drobným úšklebkem, zatímco vnímám i přes ty vrstvy mokrého oblečení slabé teplo, které z něj sálá.  „Víc? Pff, tak to by pro teby bylo možná snazší sednout si do ohně. A…“ Svou větu ale už nedokončím, protože mě stáhne hravě do trávy.

V první chvíli se tomu pohybu nebráním, ale když se nade mne vyhoupne, jen ostřeji potáhnu vzduch do plic a trochu ztuhnu. Najednou je těžké jej brát jen jako Kaina. Někoho s kým se tu bavím. Ne, v takto nevýhodné pozici. Ne, když je to někdo, kdo má u sebe zbraň. Dvě zbraně. Rychlým pohybem očí přelétnu po našem okolí i především Kainovi a srdce mi opět poskočí, ale tentokrát z naprosto jiného důvodu. Neblázni… Tohle nic neznamená. Napomínám se v hlavě, zatímco mi ale instinkty velí, dostat se co nejrychleji pryč z této situace. Jistě… je spousta způsobů. V dost z nich bych si prostě sáhla k útočníkovi pro jeho vlastní zbraň a dopřála mu rychlý konec. Tohle ale není souboj. Nejde tu o život! Přesto… mohlo by.

„…Ehm, co?“ Zamrkám trochu překvapeně, zatímco hledím Kainovi do tváře a cítím, jak mě jeden jeho mokrých pramenů na té mé studí a lechtá. „V jezeře?“ Zeptám se tiše a trochu se zavrtím, abych si uvolnila ruce, nohy a pak… Pak už na nic nečekám. Podrazím mu ruku a nohu zaháknu zvnějšku kolem té jeho, abych se díky tomu rychleji přetočila na něj, zatímco druhou rukou sjedu k jeho pasu a dýce, kterou má schovanou pod oblečením. Jednám rychle, ale přeci jen o něco jemněji, než kdybych něco takového trénovala ve Společenství. Není to jeden z nás a také mu nechci snad ublížit. Jen prostě…

Trvá to jen okamžik, než se strany mince otočí. Podobně jako my. Zůstanu sedět na Kainovi. Mokré vlasy, co se mi tím prudkým pohybem rozlétly, se mi lepí v provazcích na několika místech na tváře, zatímco jednou rukou stále držím tu jeho a v druhé mám dýku, kterou jsem během toho krátkého pohybu tasila z pouzdra, ale rozhodně ji nezvedám ani s ní nijak nemávám. Místo toho ji opatrným a dobře čitelným pohledem odložím do trávy vedle nás. Samozřejmě o krátkém noži vím také, ale to je zbraň, o kterou už není takový problém se postarat. Dýka je přeci jen nebezpečnější.

„Ehmm.... Víš, že takové věci nemůžeš nechat jen tak namočené.“ Dostanu ze sebe po krátkém zaváhání, i když jsou na mě patrné stále jisté rozpaky. „Byla by to škoda. A… tak…“ Sklouznu pohledem k dýce ležící v trávě, zatímco se narovnám v zádech do sedu. Ať už je to nějaká kvalitnější práce nebo ne, pořád je to zbraň, a to nejsou věci, o které by se jen tak zakopávalo.

„Hmmh, ale souhlasím, že je rozumné s sebou nosit něco na obranu. Zvlášť někdo jako ty se jistě umí dostávat do problémů.“ Zamručím a vědoucně povytáhnu obočí, zatímco se to celé pokusím odlehčit. Už teď mi ale začíná docházet, že tohle zbrklé jednání mohlo napáchat víc škody než užitku, a tak se to rozhodnu zahladit první věcí, co mě napadne. Jako vždy. Nakloním se k mladíkovi pode mnou, lehce se dotknu jeho tváře, než přivřu oči a přitisknu své rty na jeho.
Někdy je lepší zarazit zvědavé otázky hned v prvopočátku.  

Z bezpečné vzdálenosti následuji světlovlasou dívku i její společnost. Že si tady za tu krátkou dobu udělala kamarády… mě nepřekvapuje. Na tohle byla talent. Jakkoliv mi to dělá problém pochopit, byla otevřená. Někdo by asi řekl přátelská, mně se více zamlouvalo slovo upovídaná. Co jim asi řekla? Vzpomněla si na naši včerejší historku? Drží se jí, nebo začala improvizovat? Snad dává pozor na jazyk. Takovéto zdánlivě nevinné rozhovory by nakonec mohly být stejně velký problém jako cokoliv jiného, avšak tak blízko, abych odposlouchávala, co říkají, si přeci jenom netroufám. Musím Ele zkrátka… věřit.

Jelikož mě trhy samy o sobě netáhnou, nic lepšího na práci už nemám a stejně bych se měla držet v pohybu, aby mě Tobiasz nenašel, přirozeně je následuji. Mistr říkal, ať na ni dám pozor, tak na ni dávám pozor. Nezdá se, že by s panem Zlatovláskou někam mířili. Spíše se jenom tak procházejí? Proč? To jim to tady opravdu přijde tak zajímavé? Dojdou na okraj náměstí, tam zastaví a změní směr. Mám v tu chvíli co dělat, abych se včas schovala ke stánku s košíky zdobenými nejrůznějšími stuhami. Prodavač okamžitě usoudí, že vypadám jako někdo… někdo, kdo by měl o tenhle nesmysl zájem. Opravdu? Jediným pohledem ho přesvědčím o opaku, rychle se prosmyknu kolem přitloustlého muže a ztratím se dívce ze zorného pole. Stejně nevypadá, že by dávala pozor na okolí.

Sama si to dovolit nemůžu. Ne když jsem přiživila Tobiaszův zájem a znovu mu sprostě utekla. Dovedu si představit, že tady bude chvíli bloudit. A hledat mě. Nebo jinou oběť, na níž by si dokázal, že to on je pánem situace. Nadechnu se. Vzduch vypustím skrze rty. Večer bude ještě… zajímavý, ale snad to zabere. Původně jsem měla v hlavě více variant – dokonce i jednu, kdy bych na něj byla prostě jenom hodná –, ale… potom, co jsem ho viděla s Teklou… ani nevím, co to do mě vjelo, rozhodně to nebylo v plánu, ale… tak… snad jsem se neunáhlila.

Světlovlasá dvojice po chvíli zamíří na opačnou stranu náměstí. Asi k jezeru. S měchem, který si mladík odnesl z náměstí, je to přinejmenším… Hmm. To se Ela včera nepoučila? Nikterak nespěchám, ostatně bych nerada připoutala jejich pozornost, ale vykročím stejným směrem jako oni. Proplétám se mezi lidmi. Držím se v jejich stínech a prostě si jenom užívám důvěrně známý tanec, který jsem už tak dlouho neměla příležitost si osvěžit. Je to jiné než na našich cvičení. Živější.

Stejně jako cvičení v sídle však mnohdy mívají háčky nebo nepěkné zvraty, i tentokrát se pohledem zadrhnu na potenciálním problému a obočí mi škubne. Vlastně se ani nezamračím, je to spíše jenom náznak nebo letmý stín, než výraz opět uvolní. Na rozčarování teď není čas. Ramenatá figura Valka si to míří stejným směrem jako Ela a to… to by nemuselo být dobré. Jistě, není to Tobiasz, ale bez ohledu na to, co by se u jezera odehrálo, by to mohlo hodit vidle do plánu. Nemluvě o tom, že na ni mám dávat pozor a… Ugh. No, dobře.

Rychle se rozhlédnu. Někoho hledám. Někoho… Někoho vhodného, mladšího, dost mladého, aby ho z ničeho nepodezřívali ani mu pak nedělali problémy, prostě jenom dítě, ideálně ne místní, ale to už bych si vymýšlela moc a tak rovnou vykročím k první menší siluetě nedoprovozené rodiči. Na tom, kdo to je, vlastně nezáleží, jenom na ochotě…

„Hej, ty. Jak se jmenuješ?“ kmitnu pohledem mezi svou obětí a rychle se vzdalující figurou Valka. Z kapsy kabátu honem vylovím pár mincí, ani je nepočítám, ostatně si tady nic kupovat nehodlám a nesmím teď marnit čas. „Chceš si vydělat pár mincí? Potřebuji jenom doručit vzkaz támhletomu klukovi. Tomu vysokému, s černými vlasy a širokými rameny. Vidíš ho? Prostě mu jenom řekni, že ho hledá Tobiasz. Tři slova. Hledá ho Tobiasz, nic víc. Co ty na to?“  

Elzbieta

„No dovol? Mé plány možná nejsou bezchybné, ale efektivní – a to se počítá,“ nedá se Kain ani na chvíli a ihned ti pohotově odpoví. A vzápětí… Vzápětí zmizí pod hladinou, jen aby se zase objevil – kousek od tebe. Promluví a dotkne se tvých vlasů, bříška prstů zavadí o tvář za doprovodu toho křehkého krátkého ticha… Které přeruší tvůj tichý hlas. Hra… Ano, hra… Ať už tvůj podlý tah Kain čekal či ne – podaří se ti to.

Kain stačí sotva překvapeně mrknout a pootevřít ústa – když zmizí až po nos pod hladinou. Tentokrát nedobrovolně – a to s větším prskáním se vzápětí vynoří zase zpátky. Nicméně v další chvíli se široce usměje a shrne si vlasy z tváře.

„… co dodat, mám pro potvory slabost,“ bez okolků ti přiletí ledová sprška vody na oplátku, než se ozve šplouchnutí vody, jak Kain pár tempy zabere, aby tě dohnal…

… ovšem všechno hezké jednou musí skončit. Oba jste promáčení a chlad se i přes veškeré snahy pomalu prohryzává snad až ke kostem.

„Už jsem se bál, že to nikdy neřekneš,“ vydechne Kain a jakkoliv se usmívá, tak nejsi sama, komu už z té zimy začínají modrat rty. „Ale čistě pro jistotu… Dámy mají přednost,“ rádoby podezíravě přimhouří oči a naznačí ti, abys vyrazila vstříc břehu první. No, nakonec tě stejně rychle doplave a na břeh se vydáte společně bok po boku.

Vylézt ven je těžší, než se mohlo zdát. Mokré oblečení se lepí ke kůži, a tak trochu ztěžuje každý pohyb – nejen tím, jak náhle působí na těle těžce. A především studeně. Ovšem nejsi sama, komu to je protivné, Kain si také musí dávat pozor na to, kam došlapuje. Zvláště, když teď už ví, jak moc zrádná ta vrstva bahna pokrývající dno tu je.

Vlastně by si díky tomu snad ani nevšiml, že jsi zastavila. Jenže ty ho chytíš lehce za paži, abys na sebe upoutala jeho pozornost, zatímco tě míjí. „Hm?“ otočí se směrem k tobě. Pohledem sklouzne k tvé ruce, která se natáhne k jeho rameni, aniž by mě tušení, co máš doopravdy v plánu. V další chvíli se vytáhneš nahoru a vtiskneš mu na rty ten krátký polibek. Svůj první. Kain působí v první chvíli překvapeně, avšak… Ne nepříjemně. To rozhodně ne. Ucítíš, jak se ten nevinný dotek rtů přeci jen trochu protáhne, jak se k tobě skloní a…

… ty se odtáhneš. Ucítíš ještě ten krátký horký závan jeho vydechnutí na svých rtech a špičky prstů, které sklouznou po tvém boku, jak si tě dost možná chtěl přitáhnout blíže. „Hmmm…“ zamručí zamyšleně. „Vidím,“ pousměje se a vykročí za tebou.

„Milosrdný nebo naopak krutý? Přečkali jednu zkoušku jen proto, aby čelili další,“ poznamená Kain, zatímco si sedá do trávy vedle tebe. Voda z něj crčí proudem a při každém jeho pohybu se ozývá ten tichý čvachtavý zvuk. Jak se k němu lepší oblečení, tak je patrné, že pod záhyby oděvu skrýval dýku i kratší nůž.

Po tvém vzoru si zuje boty a s úšklebkem z nich vylije vodu, co v nich zůstala. Poté si rozepne a sundá kabátec, pokusí se i vyždímat vodu z vlasů a cípů košile.

„No… Jsem rád, že to vidíš jako talent a ne prokletí. Takže, děkuji za lichotku, hádám,“ oplatí ti tvůj pohled a už jím neuhne.

„Ano, to jsou,“ souhlasí nakonec tichým zamyšleným hlasem. „Nicméně… Proč tak vážně, Elo? Den ještě není u konce. Zdaleka ne,“ pronikne k tobě skrze zavřená víčka jeho hlas, ve kterém slyšíš ten šelmovský úsměv, co sem u jistě musel usadit ve tváři v předzvěsti paže, kterou ti protáhne kolem ramen, aby si tě přitáhl k sobě. Cítíš, jak i skrze mokré studené oblečení příjemně hřeje.

„Páni, teda doufal jsem, že budeš hřát víc…“ podotkne. „A vůbec…“ Místo dalších slov, ucítíš tah dozadu, jak tě chytí za rameno, aby tě stáhl zády k zemi. Ostatně sám na nic nečeká, když se zároveň s tím přetočí, aby přes tebe přehodil nohu a ocitl se obkročmo nad tebou, s dlaněmi zapřenými vedle tvé hlavy. „… jakože nabídku jsi mi to chtěla dát v té vodě?“ uculí se, když se nad tebe nakloní.

Babí léto

„Vidím, že máš stejný talent na plány jako já. Asi bych tě měla politovat.“ Ušklíbnu se na něj, zatímco mi z mokrých vlasů stéká voda do očí. „Oh, ano… čeká tě smutný konec nebohý Waleriane.  Skutečně… smutný!“ Zamyslím, že a šibalsky přimhouřím oči, než ještě polohlasně a už bez dramatického přednesu doplním pár slov. „Ostatně za to, že si mě tu tak vymáchal, si to jen zasloužíš.“ Zadrmolím, ale nespouštím z něj oči připravená abych… Nebyla první, kdo něco vymyslí. Kain totiž záhy zmizí pod hladinou a já jen kmitnu pohledem kolem, po zvlněné vodní hladině, než jej sklopím přímo před sebe, kde se hned na to vynoří můj únosce, co mě tu tak sprostě hodil do vody.

Můj plán na pomstu se mi ale v ten moment vykouří z hlavy, protože hledím na Kaina, který je blízko. Opravdu velmi blízko.  Stačilo by jen… V prvním momentu působím lehce zaskočeně a nejistě, takže se ani nepohnu, když ke mně natáhne ruku a letmo se dotkne mé tváře, aby odhrnul jeden z těch zmáčených pramenů lepících se mi na obličej. Zamrznu ale jen na chvíli, než lehce pohnu hlavou po směru jeho ruky.

„Co by si měl udělat?“ Pousměji se a ztlumím hlas na hranici šepotu, zatímco očima najdu zase ty jeho. Srdce mi opět poskočí, ale připomenu si to, že tenhle den je jedna velká hra. Nic jiného. Oba to víme. A oba víme, o čem ta hra je. „Možná je tu jedna věc…“ Hlesnu a položím ruce na jeho ramena, zatímco přivřu mírně oči, abych se hned na to pohnula o ten kousek dopředu a zmenšila tak ještě o něco vzdálenost mezi námi skutečně jen na těch pár titěrných centimetrů, než… Mi koutek poskočí vzhůru v předzvěsti další nekalosti.

„Chyť si mě!“ Zapřu se náhle svou plnou vahou o jeho ramena, abych jej alespoň trochu ponořila pod hladinu, zatímco se se smíchem přetočím a kopnu do vody tak, že brzy je mezi námi zase nějaká vzdálenost.

„Rusalky… bludičky… To tě nevarovali, že se za takovýma zásadně nechodí?“ Zavolám na něj vesele, zatímco se zhoupnu na hladině a cáknu jeho směrem další spršku vody. „Nepoučitelný! Možná skoro jako já.“ Zasměji se, než začnu plavat dál. Nejde to rozhodně tak snadno, jako by to šlo bez oblečení nasáklého tou spoustou vody, ale i tak je to zábava.

Ještě chvíli se kolem ozývá smích, výskot, šplouchání vody a pobavené hlasy dvou lidí, kteří dělají jako kdyby je nic netrápilo. Žádná minulost a ani budoucnost. Zůstal jen ten kouzelný přítomný okamžik. Zvuky se nesou nad rozčeřenou hladinou, ale poplaší tak akorát hejno kachen, které s nespokojeným kvákáním raději odplavou někam dál na jezero. Jinak je zde až skoro božský klid.

๑ ๑ ๑

Nakonec se ale i mně do těla začne zakusovat nepříjemný chlad okolní vody a prostupovat svaly. Ne, přírodu neošálíme a podzim je prostě podzim.

„Hmmh, myslím, že to vodník vzdává. Jsi neutopitelný. Gratuluji…. A když už je to rozhodnuto, co jít zase raději na břeh? Vážně… myslím, to vážně.“ Zvednu ruce v mírumilovném gestu značícím, že tentokrát už se skutečně nejedná o žádnou lest. Ostatně moje lehce modrající rty dávají jasně tušit, že mi zima skutečně bude. Nestěžuji si ale. Však zase uschnu. Někdy. Musím udělat několik temp, abych se zase přiblížila břehu, od kterého jsme se trochu nevědomky vzdálili. Konečně ale špičkou boty nahmátnu dno a postavím se. Trochu popojdu a počkám na Kaina, až se ke mně připojí.

„Tedy… tohle je snad ještě horší, než když si tam se mnou spadl.“ Unikne mi krátké uchechtnutí, když se začne to mokré oblečení lepit na tělo a dříve příjemně teplý vítr je najednou nepříjemně chladný. Shrnu si mokré vlasy z tváře, ale i tak ale kráčím k břehu s úsměvem, který mi ze rtů nesmazalo ani tohle drobné nepohodlí. Nohy se mi boří do zkaleného bahna, které sem tam podklouzne, ale můj krok je jistý. Už jsme skoro u břehu, vodu už mám do půli stehen, když se zastavím, skloním hlavu a tiše se nadechnu. Zaváhám, ale jen na okamžik.

„Kaine… Počkej.“ Chytnu ho za paži tak, aby se ke mně otočil a vzhlédnu k němu. „Myslím, že tady něco máš…“ Natáhnu se a druhou rukou sáhnu k jeho rameni, jako kdybych z něj skutečně chtěla něco sundat, ale v nestřežený okamžik se vyhoupnu na špičky a natáhnu se k němu, abych si ukradla krátký polibek. Je to jen okamžik, jen lehký nevinný dotyk rtů, ale rozpaky, které se hned na to dostaví i někomu jako já vženou ruměnec do tváří a najednou tu vtíravou zimu skutečně nevnímám. Tohle bylo poprvé…

„Hmm, list. Vidíš?“ Hlesnu, aniž bych ve skutečnosti něco měla v ruce a zase vykročím ke břehu. Snad jen o maličko rychleji. S každým krokem se mi ale na rtech roztahuje potutelný úsměv. Dnešní den skutečně stojí za to a… A vlastně jsem opravdu ráda, že jsem na to pódium šla.

„Je to vlastně zázrak, co myslíš?“ Zavolám na něj z břehu, kde poodejdu trochu stranou k travnaté části, na níž se prostě posadím, abych si začala rozvazovat boty, ve kterých to stále žbluňká.

„To, že tentokrát přežil Walerian i Juliana. Přijde mi, že ti dva by se jindy dramaticky utopili snad i v kaluži.“ Sundám si botu, přetočím ji a začnu z ní vedle sebe vylévat vodu, abych pak to stejné udělala s tou druhou. „Osud byl dnes milosrdný.“ Naznačím Kainovi rukou, jestli se nechce posadit vedle, zatímco si začnu rozepínat zmáčený kabátec. Těžká teplá látka je nasáklá vodou tak, že z ní stále stékají tenké čůrky a mně je jasné, že tohle skutečně jen tak neuschne. Dost možná to nestihne uschnout ani do našeho zítřejšího odjezdu.  

„Víš, že máš vzácný talent některé věci opravdu komplikovat?“ Otočím se na něj přes rameno se smířlivým pousmáním, zatímco vysvléknu ruce z rukávů kabátce, který rozprostřu alespoň prozatím na trávu vedle a pak k němu přidám i svůj nový šátek, jen co jej odmotám z krku.

„Ale… Děkuji.“ Dodám po krátkém váhavém odmlčení, aniž bych z něj však spouštěla oči. Jen si trochu přitáhnu nohy k tělu, jak cítím tu nepříjemnou lezavou zimu.

„Nevím jak pro tebe, ale pro mě tohle budou vzpomínky, ke kterým se budu ráda vracet. A takové jsou k nezaplacení.“ Zvednu trochu hlavu a pak z něj sklouznu pohledem na slunce nad našimi hlavami.

„Někdy i den stačí, že?“ Pousměji se a spokojeně přivřu oči, zatímco cítím na kůži alespoň těch pár hřejivých paprsků babího léta.

Kazandra

Představení není dlouhé, avšak ani netrvá pár minut. Samozřejmě kulisy, ve kterých se vše odehrává jsou poměrně nuzné a je zde ponecháno opravdu hodně prostoru pro fantazii, ovšem funguje to. Všímáš si, že lidi kolem se baví a jen pár z nich se z hloučku prodere pryč. Všimneš si, že Ela navíc dostává v celém tom příběhu nečekaný… Prostor na někoho, kdo by měl být vlastně jen náhodný člověk z davu. A velmi speciální prostor si pro sebe uzme ke konci, kdy Walerian umírá na zranění utržené v boji, který byl zajisté s druhým mužem pečlivě secvičený… Na rozdíl od toho, co předvede zcela nečekaně Ela. Plavovláska prohrává a umírá, jakkoliv ve skutečném životě by ten muž v obdobném střetu zemřel pravděpodobně do tří výměn.

Po skončení představení vidíš, jak Ela seskakuje z podia a vydá se k dvěma hnědovlasým dívkám, přibližně ve vašem věku. Podle oblečení obyčejné vesničanky, dost možná místní. Ela si tu skutečně rychle stačila najít přátele.

Všimneš si, jak si plavovlasý mladík vymění pár slov s tou malou zrzavou holkou, co dělala při představení vypravěčku – a kterou nepochybně musel hledat na tom tržišti – než vykročí z podia směrem za Elou a dívkami. Rozhovor je to skutečně krátký a rychle vyústí v to, že dívky vyrazí opačným směrem než plavovlasá dvojice.

Sledovat je není nakonec těžké, ačkoliv si musíš zároveň hlídat okolí, abys náhodou nenarazila na někoho, koho bys nechtěla potkat. Nejdříve zamíří pryč z náměstí, na jehož kraji se ovšem dvojice zastaví, a nakonec se vydá jinam – po nákupu koláčů a zřejmě i vína nebo něčeho jiného dle toho, že mladík se ti na chvíli ztratí a pak se objeví s měchem v ruce. Posléze se oba vydají pro změnu na opačnou stranu náměstí – k jezeru. Stranou od ostatních…

Ovšem ať už by ses rozhodla je následovat z bezpečné vzdálenosti i tam nebo ne, tak koutkem oka zachytíš něco, co se přinutí změnit své plány. Ne, Tobiasz to není, ačkoliv si dokážeš představit, že tu někde bude kroužit a hledat tě. Aspoň chvíli, než to vzdá – pokud samozřejmě nemá nic lepšího na práci. Snad tu tou dobou už nebude to děvče, kterému jsi pomohla utéci, protože jinak by to dost možná mohla schytat za tebe…

Ne, je to Valek a Timur. Timura bys dost možná i přehlédla, ovšem Valek je přeci jen výraznější. Nejen díky širším ramenům, ale i uhlově černým vlasům staženým do ohonu. A netváří se příliš… Radostně nebo snad vesele. Naopak se zdá, že nemá úplně tu nejlepší náladu, zatímco Timur kráčející vedle něj vypadá spíše otráveně než cokoliv jiného. O něčem se baví, ovšem obsah jejich rozhovoru ti zůstává utajen.

Každopádně se zdá, že mají namířeno stejným směrem, kterým se vytratila tobě známá blonďatá dvojice. K Černovodskému jezeru, kolem kterého je vesnice postavená…

Elzbieta

Jizva je tenká, z dálky sotva patrná. Čistá rána… Možná spíše čistý řez? Tohle nevypadá jako stopa po provazu, ale něčem, co přesně rozsekne kůži. Ostří, drát… Kdo ví. Společně s jizvou se vynoří z mysli i nepříjemné vzpomínky na ostrou bolest, zalapání po dechu a klokotavý zvuk krve prýštící z rány. A pak…

… pak všechny ty myšlenky i vzpomínky spolehlivě vyžene blížící se hladina vody a Kainův bezstarostný hlas, který tě rychle vtáhne zpátky do přítomnosti.

„Hm, ano, minule… Osud má zvláštní slabost pro osudové tragédie, jen co je pravda,“ dokončí Kain poslední repliku ve svojí roli, zatímco se do jeho slov ozývá tiché šplouchání vody, kterou kráčí vstříc jezeru i s tebou v náruči. Zatím jsi v bezpečí a je to on, kdo si právě nechal natéci vodu do bot, ovšem to zatím je skutečně na místě.

Nicméně zdá se, že tato osudová tragédie ještě půjde odvrátit. Jak se zdá, Kain má své plány a vůbec se nestydí tě tu začít tak trochu vydírat. Ve tváři mu sedí ten pobavený lišácký úsměv, se kterým čeká na tvoji reakci.

„Vydírání? Hm, hm… Já bych řekl, že je to celkem férová obchodní nabídka,“ nenechá se ani na chvíli rozhodit a udělá další krok, aby ti dodal trochu více motivace něco vymyslet. Nebo se zkrátka jen baví. A jakkoliv svítí slunce a voda vám odráží do očí prasátka, tak ti je jasné, že teplá rozhodně nebude. V noci už bývá zima a slunce přes den nemá zdaleka tolik síly, aby ji ohřálo. A i kdyby bylo léto, tak teplejší voda bývá jen při mělčinách. Ne, ne, tohle by nebylo příjemné koupání. Ačkoliv pořád lepší, jak v zimě. A že už jsi v zimě párkrát zažila, že tě někdo z mistrů vyhnal opláchnout se do venkovní kádě hezky na mrazu.

Další krok. Kain se usmívá a…

… stane se to tak rychle. Nečekaně. Tvá slova i výkřik spolkne voda – stejně jako Kaina. Ten tě takřka okamžitě pustí. Naštěstí. Představa, že by se tě pořád držel… Nejste daleko od břehu, ovšem ten sešup dna je v tomhle místě strmý. Najednou nedošlápneš na bahnité dno a vlastně ho ve tmě panující pod zakalenou hladinou ani nevidíš.

Stejně jako Kaina.

Vynoříš se nad hladinu a jediné, co vidíš jsou rozvířená kola na vodě. Najednou ti připadá, že je zde takové… Ticho. Přízračné. Hrozivé… Zavoláš na něj, ovšem nikdo ti neodpoví. Až po chvíli se vynoří jeho hlava kousek za tebou. Kain prská vodu a šlape na místě, aby se udržel nad hladinou. No rozhodně nepůsobí, že právě tohle byl jeho plán. Nestačí se ani rozhlédnout, když od tebe schytá cákanec vody přímo do tváře.

„Ahh,“ rukou si shrne z tváře mokré vlasy a nadechne se – nebo ji možná i pozvedne ke své obraně, pokud bys v tom chtěla pokračovat, „no, chtěl jsem se zeptat, jestli jsi v pořádku, ale možná bych se měl začít bát spíše sám o sebe,“ poznamená do tvého hartusení a pobaveně se ušklíbne.

„No… Budu se tváři, že tohle byl celou dobu můj ďábelský plán,“ potřese hlavou. Ovšem nezdá se nějak otrávený či naštvaný tím, co se stalo.

Plavat v oblečení je skutečně zvláštní. Látka se ti lepí k tělu a šátek momentálně spíše překáží než cokoliv jiného. Ovšem dá se na to zvyknout, když se pohybuješ, tak to s tou teplotou vody není zase tak hrozné… I když jakmile vylezete ven, tak už to asi taková zábava nebude.

„Jistě… Jistě. Budu aspoň chvíli předstírat, že ti to věřím… Tedy… Ó krutý osude, teď zemřu, aniž bych věděl, oč jsem přišel!“ zavyje patřičně nešťastně a… „Mstivé potvory, říkáš…“ prohodí a v další chvíli udělá několik temp, přičemž bez varování zmizí pod hladinou… Aby se o chvíli později vynořil jen kousek od tebe. Vlastně mu stačí dokončit tempo, aby se aspoň na chvíli ocitl opravdu takřka u tebe. Velmi blízko. Možná až moc. Kdyby pohnul hlavou, dotkne se špičkou nosu toho tvého.

„Takže… Co bych měl udělat, abych své neuvážené činy odčinil, rusalko?“ drobně se pousměje a natáhne k tobě ruku, aby ti shrnul pramen mokrých vlasů přilepených ke tváři.

Nicméně ať už uděláš či řekneš cokoliv… Chvíli s tebou klidně blbne ve vodě a zdá se, že se u toho baví přinejmenším stejně dobře jako ty. Nicméně dlouho se tu vydržet skutečně nedá, nakonec nastane čas vrátit se na břeh. A venku… Venku rozhodně v tom mokrém oblečení není takové teplo jako před celou touhle eskapádou.