Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Není příliš mnoho času ani prostoru pro rozhodování se a zvažování možností. Musíš jednat. A čím dříve, tím lépe. Vykročíš tak mezi lidmi směrem ke dvojici, které nikdo vyjma tebe nevěnuje pozornost. Vlastně k tomu není důvod, dívka jde s Tobiaszem dobrovolně. Nesnaží se shodit paži ovinutou kolem svých ramen, ani nijak viditelně neprotestuje. Zkrátka… Zkrátka jen jde. Co jí Tobiasz říká, to nezaslechneš, přesto si všimneš kratičkého jízlivého úsměvu, co se mu mihne tváří. Dívka jako na povel v pobledlé tváři nečekaně zrudne.

Oproti tomu, čím jsi blíže, tím zřetelněji vidíš na tváři Tobiasze vykreslenou modřinu na pravé straně tváři mezi okem a nosem. Má to i nateklé, takže pár dní si rozhodně nebude moci hrát na kdovíjakého šviháka. Vážně působí, jako by se s někým popral a úplně to nevyhrál. Ne snad, že ty bys vypadala o mnoho lépe, na rozdíl od něj, tobě se už monokl řádně vybarvil, ten jeho měl to nejlepší teprve před sebou.

Uděláš krok. A pak ještě jeden. Trochu se pootočit, ukročit stranou a…

… vrazíš do něj.

„Hej, dávej…“ oboří se na tebe. Tváří se mu mihne záchvěv bolesti, zatímco rychle stáhne ruku z dívky po svém boku. Kdo ví, taky spadl na zem. Zřejmě si stejně jako ty odnesl ze včerejšího večera více než jen monokl. Nicméně ať chtěl říci cokoliv, větu nedokončí. Ne, když se pohledem zastaví na tvých černých zapletených vlasech a bledé tváři. Váš pohled se střetne. Tvůj chladný a odměřený. Jeho… Překvapený. Zlostný. Avšak to tě nezastaví a pokračuješ dál s tou rádoby nevinnou poznámkou cílící přesně do toho jednoho jediného místečka, kde to zabolí.

Přimhouří oči a všimneš si, jak lehce zatne čelisti. Rozhodně nepůsobí, že by tě viděl kdovíjak rád… Ne, to rozhodně ne. Koutek rtů mu zlostně cukne, dokonce se i nadechne – to už se ovšem jako by nic otočíš k jeho společnosti. Té plaché nevýrazné plavovlásce, která mezi vámi zatěká očima a div se nepřikrčí, když spatří výraz v jeho tváři.

Skoro až polekaně se po tobě podívá, když na ni promluvíš. „C-co?“ hlas jí poskočí. „Uch, to… To musela být asi… Ada, jistě, Ada…“ vlastně si nejsi jistá, zda to říká tobě nebo Tobiaszovi – dívka to zřejmě neví také, když ze sebe souká ta slova. „Asi… Dobře, děkuji. Tedy, měla bych mít, otec… Říkala jsem, že budu v poledne zpátky, zapomněla jsem na čas…“ dodá. Snadno poznáš, že lže.

Těžko říci, zda to pozná i Tobiasz, který tě stále propaluje pohledem – pokud ho to tedy vůbec zajímá. Dobrá nálada, a i úsměv je pryč, namísto toho jen otráveně protočí oči v sloup.

„Tak to bys otce asi neměla nechat nečekat, Teklo,“ odpoví jí s tou pánovitou benevolencí. „Že pozdravuji Timura, až ho uvidíš,“ neodpustí si přeci jen rýpnutí, které dost možná chápe jen on a dívka… Nebo…? Tekla sebou trhne. Přitiskne si věci i ruce ještě více k břichu.

„Jistě,“ šeptne. „Pěkný den,“ dodá vzápětí a naposledy se po tobě podívá, než rychlým krokem vykročí pryč. Na opačnou stranu, než šli předtím s Tobiaszem. Nyní máš plnou jeho pozornost. Je vyšší než ty, tyčí se nad tebou a shlíží na tebe ze své výšky. Snad se i schválně narovná v zádech a vypne v ramenou, aby ten dojem umocnil. Jako když se dravec tyčí nad svojí kořistí.

„To jsem ti tak chyběl, Ka… Hm, hm… Promiň, zapomněl jsem tvé jméno,“ promluví na tebe přezíravě. „Ale…“ pohledem zakotví ve tvé tváři, skoro jako by si až teď všiml toho, co ti tam vykvetlo. „To mohlo bolet,“ mlaskne rádoby soucitně a ve stejnou chvíli k tobě natáhne ruku, aby se té modřiny dotkl.

Elzbieta

Vážný rozhovor necháváte za sebou společně se sladkou chutí křehkého těsta se sladkou náplní. Nebo aspoň jeho část. O náhodách. O zlatkách, které za tebe Bartel se svojí ženou dostali, jakkoliv jim dle všeho nepřinesly žádné štěstí. Ne… Bartel rozhodně nevypadal šťastně, když jsi ho viděla. Změnil se… Něco ho změnilo, a ty ses mohla jen dohadovat co.

„Já vím. Viděl jsem ti to ve tváři, vypadala jsi… Opravdu šťastně,“ kývne Kain krátce hlavou a lehce se pousměje. Nicméně to se na něj už oboříš, když se svojí omluvou zároveň prozradí. „Ahh,“ jako na povel se ušklíbne, „vlastně jsem ti ani nelhal. Malwina skutečně má za úkol vybrat tu správnou Julianu mezi lidmi. A kdyby ses jí nelíbila, tak mi nepomůžou ani ty tři kůzlata, co jsem musel na trhu koupit,“ povzdechne si útrpně a prsty si mimoděk vjede do vlasů.

Víno v měchu je opravdu dobré, alkohol v tom takřka necítíš ani tu kyselost typickou pro červené víno. Možná to je svým způsobem i nebezpečné, kdo ví, jakou sílu to bude ve výsledku mít, pokud bys toho vypila hodně. Nicméně po dnešních událostech a zážitcích na jarmarku je to rozhodně příjemná odměna.

„Jako bych snad sehnal někdy něco špatného,“ dodá Kain sebevědomě, když mu měch podáváš a sám se rozhodně nerozpakuje, aby se napil. Vzápětí ho položí mezi vás, aby ses mohla znovu napít až budeš chtít.

Když se náhle rozesměješ, Kain povytáhne obočí. Cítíš na sobě jeho pohled, jak tě přemýšlivě sleduje, zatímco mu ve tváři sedí lehký úsměv ubírající jeho výrazu z vážnosti.

„Hm, normálně bych se cítil polichocen tím, jak skvělý a vtipný společník jsem nebo bych řekl něco ve smyslu, že smích ti sluší, ale tohle skýtá možnost pro tolik otázek…“ poznamená, zatímco se snažíš uklidnit a přestat se smát. Slušné základy šermu. Kéž by tohle slyšel kterýkoliv z mistrů, co vás několik let dennodenně týrali a mordovali v šermírně. Zvláště, když si vybavíš důvod, proč jsi tady. Turnaj, který jsi neočekávaně vyhrála. Co by Kain asi říkal, kdyby ho viděl?...

„Eh, já a náročný? To se ti musí jistě jen zdát,“ ušklíbne se a znovu se natáhne po měchu, aby se napil. „Hm… Dejme tomu, že jsem zkrátka zvědavý. Mám rád zajímavé věci a lidi. A ty jsi zajímavá. Dost možná jsi tím nejzajímavějším v celé Cziernowodě a okolí,“ pokrčí lehce rameny. Navzdory těm slovům nevypadá a ani nepůsobí, že by se ti snad snažil nějak vlichotit. Jen konstatuje. „Ale… Hm, dobře. Budu se krotit, pro tentokrát,“ mrkne na tebe, než se zahledí směrem k jezeru stejně jako ty.

Všechno vypadá tak… Klidně. Pokojně. Jen vítr rozhání po hladině drobné vlnky a tiše šumí ve větvoví rozložitého stromu, pod kterým sedíte. Je to tak jiné oproti předchozím letem. Jiné a nové.

„Možná raději nechci přemýšlet nad tím, jakých věcí. Nicméně… Však počkej až se začne šeřit. Nepochybuji, že se tady na to místo bude stát procesí,“ krátce se uchechtne a sáhne po tvarohovém koláči. Nicméně, než se do něj zakousne, tak ti nabídne ten druhý se stejnou příchutí, co bral.

„Říkala jsi, že to bude chtít něco víc než jen pozvání na vodu, hm?“ poznamená mimoděk, nicméně koláč ti nevnucuje.

Nastane krátká chvíle ticha, než se s pohledem upřeným na nazlátlé paprsky prolétající se listovím zeptáš na další cíl jejich cesty, který bude zajisté jiný, než ten tvůj… Ale tím nemá cenu se trápit. Ne teď.

„Původně směrem na Rydzinu, ale s tím, co se děje… Bartelovi se tam příliš nechce, nemyslí si, že tam teď ocení komediantskou chásku a žebravé kejklíře,“ ušklíbne se. „Takže to vypadá, že jsi dnes byla součástí mojí velké derniéry. Aspoň na nějaký čas,“ natáhne si nohy před sebe a dlouze vydechne. Úsměv v jeho tváři zakolísá, byť jen na chvíli.

„Nicméně… Jak se to říká? Změna je život.“

Říká se, že trpělivost je ctnost, a tak čekám. A čekám. Procházím kolem stánků s jídlem. S jistým zaujetím kloužu pohledem po nabídce koláčů a sladkých šátečků. Voní lákavě. V jednom okamžiku neodolám a vylovím pár mincí, abych si vzápětí do šátečků ulovila jeden z řezů. Je dobrý. Povidlový. Číhání na kořist je s ním hned sladší. Brzy se objeví. Určitě. Nebo v to alespoň doufám. Nepolevuji na pozornosti. Snažím se k sobě netáhnout zvědavé pohledy prodejců, takže se držím v pohybu a párkrát významně pozvednu kus koláče. Jenom… tady na někoho čekám, ostatně to ani není daleko od pravdy.

Čas běží. Vlastně mi přímo protéká mezi prsty. Z koláče už mi nezbylo nic a kapesníčkem si utírám prsty, zatímco postavám opodál. Jacek s Urbanem tam pořád jsou, ale rozhovor mezi nimi už neplyne tak snadno a vlastně i smích utichá. Snad už tady měli dávno být. Něco je zdrželo? A dorazí vůbec?

Lidé kolem se začínají stahovat ke komediantským stanům. Jistě je táhne slibované představení, ale… To už opravdu uplynula hodina? Obočí mi takřka nepatrně cukne. Pořád počítám, že bych tam Elu asi našla. Měla pro podobné zábavy slabost, jenom… jenom jsem chtěla napřed najít Tobiasze. Ne vždycky však jsou věci podle plánu, možná bude nejlepší se stáhnout a najít ho pak. Přizpůsobit se. Času mám do večera dost a, i kdybych teď neměla štěstí, asi bych ho odchytila u slavnostních ohňů. Asi.

Zklamaně se odvrátím. Teď s tím nic nenadělám a slíbila jsem, že dám na Elu pozor. Úkol je úkol. Musím ji alespoň najít. Ujistit se, že nevlítla do žádného maléru… S úmyslem připojit se k davu se odvrátím od dvojice mladíků postávajících na okraji náměstí, když v tom… Ostře potáhnu vzduch do plic. Pohled mi padne přímo na něj. Stačilo by překonat pár kroků a byla bych přímo u něj.

Má společnost. Plavovlasou dívku. Nepříliš pěknou. Ostatně to ani tak není její tvář, co mě upoutá, nýbrž postoj. To, jak klopí hlavu, svaly má napjaté a hruď se jí zadrhává. Ten pohled znám. Bojí se. Opravdu… se ho bojí. Tak si přeci jenom našel bezbranné kotě, do kterého by si mohl párkrát kopnout. Na slabší si troufne. Krátce se zamračím, ale nepřemýšlím dlouho. Všechny mé pečlivě připravené plány jdou rázem oknem. Nejspíše to budu muset udělat jinak, protože… tohle nemohu nechat pokračovat. Ani náhodou. Ne po tom, co se stalo na tom nádvoří. A především po tom, co říkala Ela.   

Vykročím. Takřka tanečními kroky se propletu mezi těmi pár lidmi, kteří nás od sebe dělí, a pak – se pootočím, jako bych se marně rozhlížela po okolí a někoho hledala. Jakkoliv to však může působit, že nedávám pozor, kam jdu, vrazím do něj zcela cíleně. Trhnu sebou a honem zase ustoupí. Ostře se nadechnu. Skoro to vypadá, že se chystám něco říct nebo se ještě spíše omluvit, ale to už pohledem vystoupám k jeho tváři a s hraným překvapením se zarazím. Nepromluvím hned. Ne, schválně tomu dám chvíli, jako by mi teprve docházelo, před kým stojím, a pak uhnu pohledem. Když k němu opět vzhlédnu, pohled mám chladný. Jako bych zabrzdila všechny ty pocity, které pohled na něj budí. Tak schválně – je vrabec v hrsti lepší než holub na střeše?

„Ah, Tobiaszi…“ oslovím ho pomalu, než očima pozastavím na jeho nose a na rtech se mi mihne docela drobný úšklebek. „Byl aspoň o hlavu vyšší? Víš,“ splyne mi ze rtů ono slůvko, které už ani není mířené na něj, a, jako by tady nestal, nebo nebyl hoden mé pozornosti, otočím hlavu k jeho společnosti, „zrovna jsem procházela kolem takové tmavovlasé díky, vysoké, ale ne moc vysoké, která hledala někoho… no, popisem by to odpovídalo na tebe. Říkala něco o otci nebo strýci? Nejsem si jistá, ale znělo to důležitě.“

Historka hodná zapamatování

Trhnu sebou, když Kain vyhrkne to jednoduché a prosté – Cože? Vytrhne mě to ze vzpomínek, jako když rybář zasekne rybu a vytáhne ji na břeh. Jistě, mluvila jsem a mluvila, tak jak to umím, jen možná jsem řekla trochu více než bych měla. Zástěrku s farmářskými dcerami vracejícími se domů jsem zahodila už včera v putyce. Teď jsem ale šla s kůží na trh, a i když nepadlo nic o Společenství… Skoro jako kdybych mohla vidět ten nespokojený pohled podmračené Jitřenky. Ty oči nebezpečně přimhouřené do úzkých štěrbin jasně značící, že tohle bude bolet. Ale… Ale ta tu není! Nikdo tu z nich není. A alespoň tahle část života mi stále ještě patří. Ne, jim. Jen mně.  

„Hmm, no na světě se dějí horší věci.“ Pokrčím smířeně rameny, zatímco si upravím barevný šátek zavěšený kolem nich a krku. „Myslela jsem, že tě něco takového tak nešokuje. Ne někoho, kdo dle jeho slov viděl, jak se cvičí Deinští trakéni.“ Přeci jen zabrousím ve vzpomínkách k včerejšímu dni, kdy jsme se potkali poprvé. Arogantní hejsek, tak jsem ho včera viděla a taky jsem mu to dala patřičně najevo. Rozhodně jsem nečekala, že budeme druhý den sedět bok po boku na lavičce u jezera ukusovat z koláčů. Tím spíš, že se mu budu svěřovat se svou minulostí.

Dnes je skutečně zvláštní den.

„Z určitých důvodů?“ Zopakuji po něm a tentokrát k němu zvednu vážný pohled. „Ne, nemyslím si. Viděla jsem v životě už spoustu věcí, které skutečně neměly smysl. Byl to jen něčí rozmar. Něčí...“ Krutost.  „..No, ale jestli to mělo smysl, jak ty říkáš, tak, kdo ví. Asi nepotřebuji znát odpovědi na vše. Občas je tak život jednodušší, když si člověk neláme hlavu nad věcmi, které neovlivní.“ Nakrčím rty než si ukousnu kousek koláče.

Je sladký, dobrý… a povědomý. Oči se mi rozšíří chvilkovým překvapením, zatímco koláč protočím v rukách a pořádně si jej prohlédnu. No to snad ne. Tyhle přeci znám! Dojde mi vzápětí. Viditelně Společenství sváží různorodé zboží z okolí. Kde se ale na to berou peníze, si můžu jen domýšlet. Rozhodně jsem si nevšimla, že by měla Baronka hluboko do kapsy. Nebo vlastně kdokoliv z mistrů, když na to přijde. Ani my nestrádali. Tedy pokud to nebylo v rámci výcvikového plánu. Tak aspoň, že jsem se nikomu nerozhodla dovézt z jarmarku zrovna koláče. S chutí se opět zakousnu.

„Co?“ Ohlédnu se po zvuku svého jména a polknu další sousto. „Aaale, neomlouvej se. Pro mě to byla skutečně zábava. Není to něco, kvůli čemu budu brečet večer do polštáře. Hah, to skutečně ne.“ Zasměji se lehce v odpovědi na Kainovu omluvu, zatímco si od něj převezmu plný měch. Zkusmo přičichnu k jeho obsahu, který voní podobně sladce jako naše koláče, snad o něco více ovocně. K pivu to má ale daleko. Naštěstí.

„Hmm, počkat!“ Přimhouřím oči a úkosem na něj pohlédnu, zatímco se zastavím s měchem na půl cesty k ústům. „Vážně ses mi právě přiznal k tomu, že to nebyla náhoda? Za všechno může Malwína. Ta má na starost Juliany. Ta si tě vybrala…“ Zopakuji po něm trochu přehrávaně jeho verzi příběhu, kterou se mi předkládat už tehdy na náměstí, jakkoliv tomu ani jeden z nás nevěřil ani za mák.

„Ale v pořádku. Jak říkám. Byla to zábava. Nedělej si z toho hlavu. Na to je moc pěkný den.“ Mrknu na něj a konečně se napiji, abych konečně spláchla tu slabou ale nepříjemnou žízeň. „Hmm, není to vůbec špatné.“ Usměji se spokojeně a podám měch Kainovi, pokud by chtěl ty kousky koláče také něčím zapít.

„Slušné základy?!“ Neudržím se a vyprsknu smíchy, až mi do očí vhrknou slzy, když zmíní můj šerm. Kdyby to slyšel někdo z mistrů, tak by si to snad i mohl začít brát osobně. Tohle budu muset všem vyprávět. Možná i před mistry bych to mohla nenápadně utrousit, abych viděla ten jejich výraz. To by bylo k nezaplacení. Slušné základy! Hah!

„Ah, jistě… jistě. Promiň. Pfff, pokračuj… Pokračuj.“ Mávám volnou rukou, zatímco si tu druhou rychle přiložím na rty v chabém pokusu zadusit svůj další smích, který ale i tak ještě notnou chvíli probublává nekontrolovaně mezi prsty.

„Ehm… heeh… nooo, tohle ti snad nestačí? Co ještě by si chtěl? Jsi z pěkně náročného kraje, řeknu ti!“ Vysoukám nakonec ze sebe, když se mi podaří smích konečně zadusit. Ne, už jsem řekla víc než dost. Neměla bych… „Proč tě zajímá zrovna co dovedu? Copak sháníte posilu ansámblu?“ Povytáhnu lehce obočí, ale dobrá nálada mě neopouští ani na chvíli.

„Nech dívce taky trochu tajemství, hmm?“ Usměji se, zatímco dojím koláč. „Navíc, já tě tu také nevyslýchám z rodinné historie táhnoucí se až do třetího kolene. Někdy je prostě lepší nechat věci na představivosti.“ Smetu si z klína drobečky a poposednu si, abych se lépe uvelebila na lavičce.

„Zvlášť dnes.“ Zahledím se na hladinu jezera plnou malých stříbrných vlnek, které po jeho povrchu rozhání teplý podzimní vítr, co zároveň rozhoupává vysoké rákosí u travnatých břehů.

„Tenhle strom bude jistě pamatovat spoustu věcí. Hmm, až se divím, že jsme tu sami.“ Zakloním se a vzhlédnu do rozložité koruny nad našimi hlavami „Kam vlastně míříte po Cziernowodě?“ Zeptám se mžourajíc do paprsků proplétajících se listovím.

Takové pěkné místo, a přitom tak zapomenuté. Zvláštní    

Elzbieta

Kain se ti nevnucuje, jen kývne hlavou s obligátním „kdo jsem, abych ti bránil“ a sám si vybere dva tvarohové a jeden s mákem a švestkami. Se svým výběrem vypadá celkem spokojeně. Sama každopádně odcházíš s koláčem plněným medem a ořechy. Voní hříšně, naštěstí máš dost velkou sebekázeň na to, aby sis ho ušetřila na chvíli, kdy budete sedět někde v klidu a aspoň trochu bokem od toho shonu. Následuje tě, zatímco pokračujete v hovoru, který jsi na okraji náměstí přerušila svým přiznáním…

Nepřerušuje tě, když se rozhodně se mu přiznat. Nebo aspoň povědět tu část pravdy, kterou můžeš… Ačkoliv, můžeš? Není to zrovna běžná historka a dokážeš si živě představit, jak by se na to tvářila taková Jitřenka… A pravděpodobně nejen ona. Zatímco mluvíš, vnoříte se na cestu mezi stromy, po které jsi už dnes kráčela. Či spíše utíkala… Právě před Bartelem. Odsud je to už jen kousek k lavičce, kam ses na chvíli schovala před světem.

„Cože?“ přeci jen to Kainovi nedá. Takový závěr příběhu zřejmě nečekal – ostatně, kdo ano? I tobě to po dlouhý čas přišlo tak… Neuvěřitelné. Nemožné. Něco takového se přeci nemohlo doopravdy stát. „To je…“ nedopoví a místo dalších slov prostě jen potřese hlavou. Cítíš na sobě jeho pohled, kterým přelétne z tvé tváře ke koláči, co se stal obětí tvého vyprávění, načež se jím vrátí zpátky k tváři.

„Ne, neřekl mi nic. Neptal jsem se na tebe, jak jsem slíbil. Ale ano, hádám, že tímhle by se asi skutečně nepochlubil,“ lehce se zamračí. „Hmmm… Náhoda,“ zopakuje po tobě. „Náhody ve skutečnosti neexistují. Jestli jsem se něco naučil, tak věci se většinou dějí z určitých důvodů, jen smysl… Toho všeho nám často uniká,“ dodá nezvykle vážně, avšak… Ne, neutahuje si z tebe. To, jak to říká… Věří tomu.

„… pěkné místo,“ pousměje se na tebe krátce vzápětí, když se usadíš na lavičku a on vedle tebe. Ten úsměv působí chvíli zamyšleně, takřka nepřítomně… Než se přeci jen koutky o něco roztáhnou a on od tebe odvrátí pohled. Po tvém vzoru se zakousne do koláček – toho makového. Těžko říci, zda je tak dobrý jako ten tvůj – protože ten za těch devět železných korun rozhodně stál. Vlastně… Vlastně ti ta chuť připadá důvěrně známá.... Takový koláč jsi už nepochybně měla a za všechny ty roky mnohokrát. Občas bývaly součástí jídla nachystaného pro vás v jídelně. Zdá se, že společenství opravdu hodně využívá zásobování z okolních vesnic a měst – ve všech ohledech. Kdo může být asi ten, kdo vám nechává vozit koláče? A na kolik věcí, jídla a výrobků, co ve skutečnosti znáš a denně používáš ty nebo jiní v sídle bys zde ještě narazila…

„Hm, Elo…“ promluví po chvíli Kain a pootočí k tobě hlavu. „Chci jen říct… Za tu věc s představením se omlouvám. Nevěděl jsem… Nenapadlo mne, že by to mohlo být takhle. Občas… Hm, možná jsem se nechal trochu unést a nemyslel na možné důsledky,“ zavrtí hlavou a s tím odzátkuje měch a nabídne ti ho. Víno v něm je opravdu slabé. Ředěné a zřejmě ještě dochucené něčím sladkým. Nevoní to vlastně vůbec špatně.

„… no, po pravdě, koho by to napadlo. Slyšel jsem už spoustu divokých příběhů a historek, ale spíše jsem čekal, že jsi od nich zkrátka utekla,“ dodá upřímně společně s pokrčením ramen.

„Takže… Hm. Umíš číst a psát, hrát a improvizovat… A máš slušné základy šermu. Ne, to mi nevymluvíš, sice jsem jako správná mrtvola neviděl všechno, ale někdo tě učil kroky a střeh. Možná budeš skoro stejně dobrá jako já, hm?“ hlas mu nečekaně sklouzne do nadsázky, se kterou se to celé zřejmě snaží zlepšit. „Co tam máš dál?“

Ztracená svoboda

„Hmmh, no… to…“ Trochu špatně se mi hledají slova, když se Kain zeptá na Bartela. Na jednu stranu mám chuť mu to říct, ale na tu druhou… Nenaléhá však a já toho využiji. Téma se změní přirozeně a stočí se tentokrát pro změnu na Kaina a jeho poněkud netradiční talenty. Ano, musím uznat, že můj plán s nápisem je docela podlý. Jeden by mohl říct, že snad i zákeřný. Ovšem také velmi efektivní.

O tom se přesvědčím v momentě, když se Kainovou tváří rozlije překvapení a nejistota. Možná i trochu více než bych čekala od někoho… obyčejného? Většinu lidí by něco tak prostého, že jej někdo sleduje, zas tolik nevykolejilo. Možná by si tak představili pár přátel, kteří postávají kolem. Rodinu. Ovšem Kain evidentně ne. Skoro to vypadá, že ho to skutečně vyděsilo. Zvláštní.

„Skutečně potvora? To budu brát jako lichotku.“ Usměji se sladce. „Hmm, pár lidí by s tebou jistě souhlasilo.“ Povytáhnu obočí a myšlenkami zalétnu k těm pár tvářím, které jsem poslední roky potkávala dnes a denně.

„Ale taky by určitě řekli, že je se mnou zábava. Tedy někteří. Elzbieta… Ta nepozorná a nedisciplinovaná. Ta, co bere všechno na lehkou váhu. Takové plýtvání potenciálem.“ Zavzpomínám s tichým smíchem na slova, která jsem na panství často slýchala spojená se svým jménem. Ne, nijak mne to netrápilo. Nebyla jsem jako Kazandra - bažící po pochvale. Po podrbání za uchem za každou cenu. Dělala jsem si prostě ráda věci po svém. Vždy.

„Myslím, že k tomu potvora pěkně zapadne. Děkuji.“ Prohodím jakoby to bylo nějaké pozitivní pojmenování.

To už ale zastavíme a já Kainovi vysvětlím, proč dál nemůžu. Upírám mu nejistý pohled do tváře a čekám, co on na to. Vysměje se mi, že jsem jak malá holka? Mohl by. Ale to by mě nakonec tak netrápilo, jak by si myslel. Já už jsem se rozhodla, proč tohle dělám a stojím si za tím. Kain však… souhlasí. Tentokrát jsem to já, kdo krátce úlevně vydechne, i když to rozhodně nemá moc společného s Kainovým šokem ještě pár chvil zpátky.

Vydám se tedy s ním zpátky na tržiště do míst, kterými se line sladká vůně čerstvého pečiva. Mlsným pohledem kloužu po koláčích, které tu jsou před námi vyskládané. Je jich tolik. Tolik druhů! A také si za ně prodejci evidentně nechají pořádně zaplatit. Tolik? Nakrčím trochu zklamaně rty, když se dozvím cenu a rukou bezděčně vklouznu do kapsy, v níž mé prsty rychle přepočítají těch pár drobných mincí. Devět. Přesně na jeden z koláčů.

„Hmm, tedy ten medový s ořechy vypadá moc dobře. Ale… Ne, v pořádku. Zaplatím si ho sama.“ Vyhrknu rychle, když se Kain tváří, že by mě snad i pozval, ale… Ale já přeci nepotřebuji na něco zvát. „Nechci přikrmovat ještě víc ten můj dluh.“ Dovysvětlím vzápětí trochu vyhýbavě, zatímco všechny své mince podám s tichým zacinkáním prodavači výměnou za jeden z koláčů. No, víc už toho zpátky dnes nedovezu, ale zase byl by hřích to neochutnat.

Ještě chvíli počkám na Kaina, který odběhne na krátkou chvíli, aby se vzápětí vrátil s měchem. Jen nepatrně povytáhnu obočí, ale lepší to než nějaká flaška pálenky. Koláč si nesu opatrně v rukou jako nějaký vzácný poklad, zatímco se proplétáme davem. Ne, chci si ho sníst pěkně v klidu a pořádně si ho vychutnat. Žádné hltání za chůze.

„Takže nevyrůstal. Hmm, na některé věci mám čich.“ Zavadím prstem hravě o nos. „Ale uznávám, mám v tomhle trochu výhodu, protože já vyrůstala. Není pro mě pak takový problém poznat, když něco nebo spíš někdo tak úplně nesedí.“ Ohlédnu se na něj a prosmýknu se kolem skupinky lidí, co nám stojí v cestě.

„Jistě, svoboda. To chápu. Vlastně velmi dobře.“ Pousměji se lehce posmutněle a sklopím pohled opět k zemi. „Něco na tom bude, že? Na tom, že si lidé neumí cenit věcí, dokud je neztratí?“ Pronesu jakoby neurčitě, aniž bych se na něj ohlédla.

„Víš… Jak ses ptal na Bartela. Hmm, dost možná by ti to řekl sám, kdyby ses zeptal. Nechci ale… aby lhal. Aby ti o mě napovídal něco, co není pravda. Jen kvůli tomu, že ho hryže svědomí.“ Zvážním, zatímco pomalu vyjdeme z největších davů na náměstí a zamíříme po cestičce vinoucí se kolem břehu rybníka až k vysokým stromům tam v dáli před námi.

„Agniezka a on mě vychovali. Vlastně nejen oni. I ostatní, co tehdy putovali s vozy od štace ke štaci. Tedy… Hmm, nejsem jeho dcera. To ne. Ale… No, možná kdybych byla, neskončilo to tak, jak to skončilo.“ Mluvím pomalu, zatímco kolem nás hluk města nahradí cvrkot přírody.

 „On… On mě prodal. Prostě tak. Jednoho dne. Za pár zlatých. Jako snad nějaký dobytek. Ani ho nezajímalo komu. K čemu… Hlavně, že za to dostal dost zaplaceno.“ Ani si neuvědomuji, že rukou žmoulám pevně cíp oranžového šátku, jak se vracím k věcem, které jsem už dlouho nikomu nevyprávěla. Ostatní z učedníků to vědí. Brala jsem je za své přátele a historky z minulých životů jsem si s nimi ochotně vyměňovala nebo je jimi i tak ochotně zahrnovala, pokud o těch svých sami nechtěli mluvit. Přesto tohle bylo téma, o kterém jsem poslední roky už mlčela. Nebylo třeba se k němu vracet. Nebylo třeba jitřit staré rány.

„Takže…“ Nadechnu se dlouze nosem, ve kterém už je cítit ta chladná vlhkost jezera, kolem kterého kráčíme. „Takže mě vůbec netrápí, že se zbaběle schovává ve stanu. Má proč!“ Řeknu příkře, zatímco se přiblížíme k vysokému stromu, v jehož stínu se ukrývá jedna opuštěná lavička.

„Hmmmh.“ Unikne mi smutný povzdech, když si všimnu, že jsem si nevědomky pomačkala i kus pečiva, který jsem si tak pečlivě nesla celou cestu až sem. To ne… Smutně si prohlížím koláč, který je na jedné straně dost pochroumaný, ale už je pozdě to teď napravovat. Alespoň mi nespadl.

„No, nevím, jestli tě tohle překvapilo. Ani netuším, jestli už ti Bartel neřekl jinou verzi. Vlastně to už může být jedno. Co bylo… bylo.“ Pokrčím rameny, zatímco jako kdybych zase slyšela ten tichý ale nezaměnitelný zvuk lopaty bořící se do kamenité země. To šustění hrubé režné látky pytle, který byl tak… těžký.

„Je skutečně náhoda, že zrovna dnes. Ze všech dnů za ty roky, kdy jsem… no ehm, kdy jsem tu nebyla. Tady narazím zrovna na jeho kočovnou společnost. Asi ironie osudu.“ Posadím se na lavičku a bez ostychu počkám, až se Kain posadí vedle. Však je lavička dost velká pro nás oba.

„Tak doufám, že ty koláče za to stojí.“ Usměji se zase o něco veseleji, zářivěji. Tak, jak to umím nehledě na vážnost situace a s chutí se zakousnu do sladkého křehkého těsta. Nevadí mi, že je trochu pomačkané a zmuchlané po dlouhé cestě sem.

To už patří k životu.

Elzbieta

Kain se k tématu náhodného výběru Juliany již nevrací, jen… Jen se pousměje. Ano, ať to bylo jakkoliv, tak se vlastně nic zlého nestalo – naopak. Bavila jsi se. Po kolika letech sis mohla vlastně poprvé užít ten pocit svobody a lehkosti? Na jak dlouho dopředu sis ho vybrala… Ovšem nad tím nemá cenu přemýšlet. Stejně tak nad Bartelem, jakkoliv se ti připomenou slova Hledačky, na která se nedá tak snadno zapomenout jako na jiné věci. Bylo… Bylo to těžké. Všechny ty dny a týdny. Měsíce…

„To zní na barvitou minulost. Co ti provedl tak hrozného, že se tě teď bojí?“ Kain povytáhne obočí, ovšem jakkoliv ho tohle téma očividně zajímá, tak na tebe nenaléhá, pokud nechceš odpovídat. A váš rozhovor lehce plyne dál…

… než si sama naběhneš na odpověď, které se tentokrát už nejde tak snadno vyhnout. Tedy… Zajisté bys něco vymyslela, ovšem po krátkém zamyšlení nakonec nenajdeš žádné důvody, proč z toho utíkat. Máte před sebou jen jeden den. Večer. Zítra už budete každý někde jindy a patrně o Kainovi už nikdy neuslyšíš… A ani on po tobě. I kdyby tě nakrásně hledal, tak… Kde by začal?...

Se zájmem ti naslouchá, když se přeci jen rozmluvíš. Nic neříká, snad tě nechce přerušovat v očekávání s tím, co dalšího mu řekneš. Přeci ti věnuje zpola překvapený a zpola nechápavý pohled, když se náhle zastavíš a sebereš ze země uhlík. Následuje tě až k dřevěné stěně, kde začneš… Psát. Pěkným čitelným písmem, jakým se neumí pochlubit každý. Ostatně, čtení a psaní není příliš běžná dovednost, rozhodně ne na venkově. Počty, to ano, ale k čemu sedlák potřebuje umět sepsat dopis?

Sotva si Kain přečte tvůj vzkaz, tváří se mu mihne široká plejáda emocí. Není zase tak těžké si spojit ta varovná slova s tím, co jsi mu včera v opilosti říkala a nabádala ho k opatrnosti. K tomu, aby se neptal, nezajímal… Aby… Střelí po tobě pohledem a poznáš, že jen tak tak se ovládl dost na to, aby se okamžitě nerozhlédl kolem. Svraští obočí a nadechne se…

… ovšem ty ho předběhneš. V první chvíli na tebe zůstane jen zaraženě hledět, překvapení se ani nesnaží skrývat. Je to vlastně poprvé, co ho vidíš z něčeho opravdu… Rozhozeného.

„Co?“ vylétne z něj a vzápětí pochopí. „Uuh… Ty…“ dlouze vydechne, avšak za to s neskrývanou úlevou. Ten vzkaz mu zřejmě musel pořádně rozbušit srdce dle toho, jak se tváří. „Už ti někdo řekl, že seš potvora? Dokonce podlá škodolibá potvora? Vážně, tohle neříkám o každém,“ potřese hlavou, jakkoliv koutky rtů se mu roztáhnou v úsměvu.

Nicméně to už jste na okraji náměstí. Víš, že dál nemůžeš. Tedy… Můžeš, ale Werther vás o něco žádal. Nepřikazoval, žádal… Rozhodování je sice těžké, avšak nejde před tím zavřít oči. Věřil vám a zklamat jeho důvěru… Ne, to nechceš. A taky do neuděláš.

Přesto Kain namísto, aby se na tebe za to snad hněval nebo to nějak komentoval, snad se i vyptával, tak… Tak na tebe jen chvíli mlčky hledí, snad jakoby o něčem přemýšlet. A pak kývne hlavou. „Dobře, nejsem si sice jistý, zda to chápu, ale… Dobře,“ přitaká. „Tak mě veď. I když… Nejdřív bychom se mohli stavit pro něco k pití. Přeci jen… Slíbil jsem ti to, ne? Hm, a mám pocit, že jsem kousek odtud zahlédl vážně dobře vypadající koláče…“

Přeci jen se tak ujme vedení ještě na nějakou chvíli právě Kain. Vlastně je to pro tebe výhra, v kapse ti cinká už jen posledních… Snad devět železných korun? Právě devět železných korun, který stojí jeden koláč. Je samozřejmě na tobě, zda si ho chceš zaplatit nebo ne, tvůj společník zřejmě nemá hluboko do kapsy, protože se tě zeptá, jaký by sis dala. Sám si taky vybere, a vlastně ne jeden, ale hned tři. S něčím k spláchnutí všeho, co se stalo je to trochu těžší. Pálenka ani pivo není něco, co by sis zrovna dala… Kain to nakonec vyřeší aspoň nějakým kompromisem, když do tebe na chvíli odběhne a vrátí se nakonec s menším měchem s ředěným vínem.

„Hm, kde jsme to skončili?“ prohodí, když míříte zpátky k jezeru. „Máš pravdu. Nevyrůstal jsem mezi světskými. Naštěstí… Tedy, nic proti tomu, ale není to úplně život pro mě, rozhodně ne dlouhodobě,“ pokrčí rameny. „Prostě… Prostě si jen rád užívám svobody. Myslím, že pro to někdo jako ty bude mít určitě pochopení,“ pousměje se. „Vlastně, pořád mě překvapuješ, víš to? Vždy, když si myslím, že je to už všechno, co je na tobě zvláštní… Tak mě vyvedeš z omylu,“ prohodí jako by nic.

Kazandra

Hodina času na vlastní záležitosti. Zní to jako dostatek času na to, aby ses tu porozhlédla a našla v tomhle stádu ovcí svoji kořist. To teď přeci přesně jsi. Na lovu. A netrvá to příliš dlouho, než najdeš tu správnou stopu – v podobě Jacka a Urbana. Snad bratři, matně si vybavuješ, že něco takového padlo. Synové místních rolníků. Nebýt jarmarku, pravděpodobně by touhle dobou byli spíše na poli nebo byli zapřáhnuti do jiné těžké práce namísto poflakování se na náměstí.

Přesto tady jsou… A pokud tu jsou oni, tak Tobiasz a Valek budou jistě nedaleko. Ještě chybí Timur, ten, co rozdával karty. Nevšimnou si tě, ovšem tvé postávání u stánků budí pozornost mezi trhovci, kteří nevynechají příležitost ti něco nabídnout. Nakonec zastavíš u vyložených koláčků, kterých už za dopoledne značně ubylo. Přesto ty, co tu mají, vypadají vlastně vcelku lákavě. Vidíš makové, povidlové i tvarohové. A vlastně nejen koláčky, ale i šátečky plnění ořechy nebo ovocem… Pěkně voní a připomínají ti, že snídaně dnes opravdu byla spíše nic než moc.

Čekáš… Číháš. A dlouhé minuty se nic neděje. Možná i déle. Deset minut? Dvacet minut? Už i bratři se rozhlížejí a zdá se, že je to čekání přestává bavit stejně jako tebe. Čas se ti začíná krátit, zatímco se potuluješ mezi stánky poblíž, abys je neztratila z očí, a přitom nebylo podezřelé, že se tu stále tak zdržuješ. Ostatně, někdo by po tobě mohl ze stánkařů pokukovat s jistou obezřetností a podezíravostí, přeci jen zlodějů a kapsářů sem pár přitáhlo také – jak jsi sama viděla.

Vlastně to celé začíná vypadat dost beznadějně. Všimneš si dokonce, že se víc a víc lidí začíná stahovat k okraji náměstí směrem k jezeru – tam, kde stojí ty barevné komediantské stany… Možná bys měla jít také. Možná…

… a pak ho zahlédneš. Tobiasz. Projde několik metrů od tebe a ani si tě nevšimne. Ostatně, ještě aby ano vzhledem k společnosti, co má. Kolem ramen drží v tom rádoby přátelském gestu dívku. Mladou… Dost možná i o něco mladší než ty, těžko říci. Má plavé vlasy, ne tak jako Ela, spíše takovou světlou špinavou blond. Ve tváři není příliš hezká – především ovšem pobledlá. Vlastně tak bledá, že její kůže má zesinalou nezdravou barvu. Oblečená je jako jakákoliv jiná vesnická holka a v rukách položených přes břicho nese šátek, ve kterém má zamotaných pár pentlí a dalších věcí, které k sobě tiskne a zatíná do nich prsty.

Tobiasz jí něco říká a tváří se u toho nadmíru spokojeně, ovšem ona se po něm ani nepodívá. Namísto toho vedle něj poslušně cupitá s pohledem strnule upřeným před sebe. Na zem. Vidíš, jak má svaly na krku napjaté a občas se ztěžka nadechne. A moc dobře víš, že přesně takhle vypadá… Strach. Ten pravý nefalšovaný strach…

Oba míří právě k bratrům, kteří se akorát sbírají k odchodu, jak vzdali své čekání.

Dva ne tak obyčejní vesničané

Dvojici dívek nechám s posledním zamáváním za sebou. Nejsem si úplně jistá, že je ještě někdy uvidím po tom, co se Ada tvářila tak… zvláštně. Začínala jsem mít pocit, že snad žárlí. Žárlí na mě? Drobně se při té myšlence zašklebím. Kdyby jen holka věděla. To už se ale ztrácíme v davu bezejmenných lidí.

„Jistě, líbila. A také proto mi nechala tolik prostoru. Evidentně umím silně zapůsobit na lidi.“ Pokračuji v lehké ironii. „Ale nechme toho. Nakonec… pro oba to bylo zábavné. Popravdě jsem tohle už pár let nedělala. Je příjemné zjistit, že některé věci se tak rychle nezapomínají.“ Usměji se o něco veseleji, zatímco se dál noříme mezi lidi k jedné ze stran náměstí.

„Vyděsilo?“ Trochu nevěřícně nakrčím čelo, když Kain zmíní Bartela. Tehdy na náměstí jsem v jeho očích viděla šok, ale že by až hrůzu? No, kdo ví, co se v nich usadilo pak. Kdybych neutekla jako malá zpovykaná holka, mohla jsem to vědět. „To ho spíš koušou výčitky svědomí. Ani bych se nedivila.“ Odfrknu si s lehkým pohrdáním. „A jestli ne, tak by měly.“ Dodám s patrným ostnem chladu v těch pár slovech. Ne, tohle není něco, co bych mu odpustila tak snadno. Lidé se neprodávají jako koně na trhu. Nikdy.   

  Kdybych chtěla, tak mi tě i ocejchují stejně jako tu kobylu. Nebo si snad myslíš, že je zajímalo, co s tebou bude?

Vytanou mi na mysli slova Hledačky, které jsou jedno z bolestivých připomínek toho, jak se to tehdy vše seběhlo. Jeden den jsem měla svůj život a druhý… Mimoděk si přejedu dlaní po tváři, která v těch následujících dnech schytala slušnou sbírku ran, zatímco po ní tekly slzy a nejen ta.

„Ale… ehm, ale je dobře, že z toho nebudeš mít problémy. Snad.“ Zabloudím pohledem ke Kainovi, než jej zase stočím k našemu okolí a stánkům, které míjíme, ačkoliv jim svou pozornost věnuji jen na zdánlivě. Ve skutečnosti mě nemohlo v tuhle chvíli to nepřeberné množství vyskládaného zboží zajímat méně.    

Kain moji otázku na jeho osobu kontruje vlastní otázkou. Jak jsem také mohla čekat. Krátce se na něj nespokojeně zamračím, když mě tím zažene do kouta. Jistě, mohla bych se odpovědi vyhnout, ale… proč? To, že zítřejší den už bude každý na své cestě tomuto dni dává jistou svobodu.

„Myslím tím, že je patrné, že si celý život nevyrůstal mezi světskými. Všimla jsem si toho už včera. Ten tanec… Myslím, že by si zvládl hravě i vybranější kousky, snad i ty vhodné pro dvůr, než vláčení opilé holky po parketu. Stejně jako další věci…“ Zastavím se na místě a seberu ze země kousek dřevěného uhlíku, co musel vypadnout od nedalekého stánku, na kterém opékali kousky masa. Pohodím jím v ruce a přejdu ke stěně jednoho z dřevěných domů, po které se ten kousek ohořelého dřeva obratně rozběhne.

sledují nás

„Možná,“ drobně se ušklíbnu na ono gesto ruky.

Ostatně ani nic namítat nemohu. Podlitina vybarvující se mi pod okem je jednoznačným důkazem toho, že se to včera… nepovedlo. Byla to chyba. Od čeho jsou však chyby, než aby se z nich člověk poučil? Nebo ještě lépe – aby je patřičně napravil? Díky mistrovi jsem dostala příležitost. Teď si ji jenom nenechat proklouznout mezi prsty a naložit s ní co nejlépe.

Pohnu rukou, jako bych si chtěla vlasy zastrčit za ucho, nebo je ještě spíše osvobodit a nechat sklouznout do obličeje. Místo toho však prsty zavadím o zelenou stužku, jejíž konce Ela nechala zdobivě viset kolem obličeje. Na okamžik znervózním. Musí to vypadat hloupě. Obzvláště s tou modřinou. Na co jsem myslela? Na druhou stranu modrající kůže pod okem nepotáhne tolik pozornosti. Tyhle věci se stávají. Nejenom u nás.

Když mu svěřím, kde by se děvče mohlo nacházet, panu Zlatovláskovi se ve tváři mihne série tak výmluvných výrazů, že mi ramena pobaveně poskočí. Jo, vypadá to, že ta jeho zrzavá cácora je pěkná… Ela. Nejspíše bude lepší, aby pospíšil, jinak bude po náměstí nahánět kůzlata ženoucí se za svobodou. Skoro bych jí i popřála štěstí.

Mladík se nadechne – nejspíše aby se rozloučil –, ale já mu do toho skočím. Něco za něco, tak to přeci chodí vždycky. A když nevěděl nic o mé přítelkyni, mohl by mi alespoň pomoct jinak. Nebo spíše s někým jiným. Už z toho, jak se na mě podívá, je mi jasné, že tahle otázka dopadla na úrodnější půdu. Něco ví. Nechám do pohledu prosáknout kapičku nervozity a dlaní si přejedu do loktu. Stáhnu se do sebe, jako… jako bych se bála.

„Já vím,“ přitakám tiše. „To spíše… abych věděla, kam nechodit. Děkuji. A hodně štěstí s těmi kůzlaty,“ pozvednu koutky v náznaku dalšího úsměvu. „I když sledovat tě, jak je naháníš po náměstí, by jistě dostálo reputace vašich stanů. Představení? Ah, jistě. Budu tam. Něco takového bych si nenechala ujít.“

Není to tak docela pravda. Co se týče představení, dala bych přednost tragédii v kamenném divadle – s opravdovými herci, kostýmy a vůbec vším, co k tomu patří –, ne nějakou hrůzu slátanou horkou jehlou na náměstí, ale… znám někoho, komu to jistě bude připadat neodolatelné. To bychom měli. Ela tam jistě bude, což znamená, že mám hodinu na jiné záležitosti a pak bych ji měla zkontrolovat.

Zůstanu stát na místě. Ještě chvíli pohledem doprovázím pana Zlatovlásku, než se mi ztratí mezi davem a já se otočím opačným směrem. Abych věděla, kam nechodit… To tak. Vyhýbat se jim nehodlám, právě naopak. Dokud se nenechám odvést z náměstí, nic mi nehrozí. Mezi všemi těmi lidmi si na nic netroufnou, to jsem si ověřila už včera. I kdyby mi tedy ublížit chtěli, bylo by pro ně výhodnější počkat na večer. Stejně jako pro nás. Teď Tobiaszovi bude stačit jenom připomenout, že máme nevyřízené účty.

V dálce na okraji náměstí si všimnu povědomých siluet. Pár následujících kroků udělám ve stínu vyššího muže a pak zastavím u jednoho ze stánků. Voní to tady. Pohled se mi mezi prodejci s občerstvením zadrhává na vystaveném zboží přeci jenom častěji než předtím, přesto myšlenky věnuji něčemu docela jinému. Jak se jenom… Jacek a Urban. Jsou to bratři, pokud si dobře vzpomínám. Možná se jenom táhnou ve stínu Tobiasze a Valeka, těžko říct, včera se do toho vyloženě nezapojovali, jenom přihlíželi a dobře se bavili. Pokud jsou tady však oni dva, znamená to, že… bude poblíž i on. Čekají na něj? Když mi prodejce začne nabízet uzené maso, omluvně na něj zatřesu hlavou a pohnu se k dalšímu stánku. Zase o něco blíž. Nevydám se přímo k nim, ne, jenom je zdálky pozoruji a vlastně už si ani nedávám tolik pozor, abych se schovávala v davu. Ne, naoko zaujatě si prohlížím nabídku koláčů, která vlastně vypadá opravdu dobře. Co jiného bych tu taky dělala? Copak bych tady měla důvod čekat – stejně jako oni dva?