Andor.cz - Dračí doupě online

Kazandra

Představení není dlouhé, avšak ani netrvá pár minut. Samozřejmě kulisy, ve kterých se vše odehrává jsou poměrně nuzné a je zde ponecháno opravdu hodně prostoru pro fantazii, ovšem funguje to. Všímáš si, že lidi kolem se baví a jen pár z nich se z hloučku prodere pryč. Všimneš si, že Ela navíc dostává v celém tom příběhu nečekaný… Prostor na někoho, kdo by měl být vlastně jen náhodný člověk z davu. A velmi speciální prostor si pro sebe uzme ke konci, kdy Walerian umírá na zranění utržené v boji, který byl zajisté s druhým mužem pečlivě secvičený… Na rozdíl od toho, co předvede zcela nečekaně Ela. Plavovláska prohrává a umírá, jakkoliv ve skutečném životě by ten muž v obdobném střetu zemřel pravděpodobně do tří výměn.

Po skončení představení vidíš, jak Ela seskakuje z podia a vydá se k dvěma hnědovlasým dívkám, přibližně ve vašem věku. Podle oblečení obyčejné vesničanky, dost možná místní. Ela si tu skutečně rychle stačila najít přátele.

Všimneš si, jak si plavovlasý mladík vymění pár slov s tou malou zrzavou holkou, co dělala při představení vypravěčku – a kterou nepochybně musel hledat na tom tržišti – než vykročí z podia směrem za Elou a dívkami. Rozhovor je to skutečně krátký a rychle vyústí v to, že dívky vyrazí opačným směrem než plavovlasá dvojice.

Sledovat je není nakonec těžké, ačkoliv si musíš zároveň hlídat okolí, abys náhodou nenarazila na někoho, koho bys nechtěla potkat. Nejdříve zamíří pryč z náměstí, na jehož kraji se ovšem dvojice zastaví, a nakonec se vydá jinam – po nákupu koláčů a zřejmě i vína nebo něčeho jiného dle toho, že mladík se ti na chvíli ztratí a pak se objeví s měchem v ruce. Posléze se oba vydají pro změnu na opačnou stranu náměstí – k jezeru. Stranou od ostatních…

Ovšem ať už by ses rozhodla je následovat z bezpečné vzdálenosti i tam nebo ne, tak koutkem oka zachytíš něco, co se přinutí změnit své plány. Ne, Tobiasz to není, ačkoliv si dokážeš představit, že tu někde bude kroužit a hledat tě. Aspoň chvíli, než to vzdá – pokud samozřejmě nemá nic lepšího na práci. Snad tu tou dobou už nebude to děvče, kterému jsi pomohla utéci, protože jinak by to dost možná mohla schytat za tebe…

Ne, je to Valek a Timur. Timura bys dost možná i přehlédla, ovšem Valek je přeci jen výraznější. Nejen díky širším ramenům, ale i uhlově černým vlasům staženým do ohonu. A netváří se příliš… Radostně nebo snad vesele. Naopak se zdá, že nemá úplně tu nejlepší náladu, zatímco Timur kráčející vedle něj vypadá spíše otráveně než cokoliv jiného. O něčem se baví, ovšem obsah jejich rozhovoru ti zůstává utajen.

Každopádně se zdá, že mají namířeno stejným směrem, kterým se vytratila tobě známá blonďatá dvojice. K Černovodskému jezeru, kolem kterého je vesnice postavená…

Elzbieta

Jizva je tenká, z dálky sotva patrná. Čistá rána… Možná spíše čistý řez? Tohle nevypadá jako stopa po provazu, ale něčem, co přesně rozsekne kůži. Ostří, drát… Kdo ví. Společně s jizvou se vynoří z mysli i nepříjemné vzpomínky na ostrou bolest, zalapání po dechu a klokotavý zvuk krve prýštící z rány. A pak…

… pak všechny ty myšlenky i vzpomínky spolehlivě vyžene blížící se hladina vody a Kainův bezstarostný hlas, který tě rychle vtáhne zpátky do přítomnosti.

„Hm, ano, minule… Osud má zvláštní slabost pro osudové tragédie, jen co je pravda,“ dokončí Kain poslední repliku ve svojí roli, zatímco se do jeho slov ozývá tiché šplouchání vody, kterou kráčí vstříc jezeru i s tebou v náruči. Zatím jsi v bezpečí a je to on, kdo si právě nechal natéci vodu do bot, ovšem to zatím je skutečně na místě.

Nicméně zdá se, že tato osudová tragédie ještě půjde odvrátit. Jak se zdá, Kain má své plány a vůbec se nestydí tě tu začít tak trochu vydírat. Ve tváři mu sedí ten pobavený lišácký úsměv, se kterým čeká na tvoji reakci.

„Vydírání? Hm, hm… Já bych řekl, že je to celkem férová obchodní nabídka,“ nenechá se ani na chvíli rozhodit a udělá další krok, aby ti dodal trochu více motivace něco vymyslet. Nebo se zkrátka jen baví. A jakkoliv svítí slunce a voda vám odráží do očí prasátka, tak ti je jasné, že teplá rozhodně nebude. V noci už bývá zima a slunce přes den nemá zdaleka tolik síly, aby ji ohřálo. A i kdyby bylo léto, tak teplejší voda bývá jen při mělčinách. Ne, ne, tohle by nebylo příjemné koupání. Ačkoliv pořád lepší, jak v zimě. A že už jsi v zimě párkrát zažila, že tě někdo z mistrů vyhnal opláchnout se do venkovní kádě hezky na mrazu.

Další krok. Kain se usmívá a…

… stane se to tak rychle. Nečekaně. Tvá slova i výkřik spolkne voda – stejně jako Kaina. Ten tě takřka okamžitě pustí. Naštěstí. Představa, že by se tě pořád držel… Nejste daleko od břehu, ovšem ten sešup dna je v tomhle místě strmý. Najednou nedošlápneš na bahnité dno a vlastně ho ve tmě panující pod zakalenou hladinou ani nevidíš.

Stejně jako Kaina.

Vynoříš se nad hladinu a jediné, co vidíš jsou rozvířená kola na vodě. Najednou ti připadá, že je zde takové… Ticho. Přízračné. Hrozivé… Zavoláš na něj, ovšem nikdo ti neodpoví. Až po chvíli se vynoří jeho hlava kousek za tebou. Kain prská vodu a šlape na místě, aby se udržel nad hladinou. No rozhodně nepůsobí, že právě tohle byl jeho plán. Nestačí se ani rozhlédnout, když od tebe schytá cákanec vody přímo do tváře.

„Ahh,“ rukou si shrne z tváře mokré vlasy a nadechne se – nebo ji možná i pozvedne ke své obraně, pokud bys v tom chtěla pokračovat, „no, chtěl jsem se zeptat, jestli jsi v pořádku, ale možná bych se měl začít bát spíše sám o sebe,“ poznamená do tvého hartusení a pobaveně se ušklíbne.

„No… Budu se tváři, že tohle byl celou dobu můj ďábelský plán,“ potřese hlavou. Ovšem nezdá se nějak otrávený či naštvaný tím, co se stalo.

Plavat v oblečení je skutečně zvláštní. Látka se ti lepí k tělu a šátek momentálně spíše překáží než cokoliv jiného. Ovšem dá se na to zvyknout, když se pohybuješ, tak to s tou teplotou vody není zase tak hrozné… I když jakmile vylezete ven, tak už to asi taková zábava nebude.

„Jistě… Jistě. Budu aspoň chvíli předstírat, že ti to věřím… Tedy… Ó krutý osude, teď zemřu, aniž bych věděl, oč jsem přišel!“ zavyje patřičně nešťastně a… „Mstivé potvory, říkáš…“ prohodí a v další chvíli udělá několik temp, přičemž bez varování zmizí pod hladinou… Aby se o chvíli později vynořil jen kousek od tebe. Vlastně mu stačí dokončit tempo, aby se aspoň na chvíli ocitl opravdu takřka u tebe. Velmi blízko. Možná až moc. Kdyby pohnul hlavou, dotkne se špičkou nosu toho tvého.

„Takže… Co bych měl udělat, abych své neuvážené činy odčinil, rusalko?“ drobně se pousměje a natáhne k tobě ruku, aby ti shrnul pramen mokrých vlasů přilepených ke tváři.

Nicméně ať už uděláš či řekneš cokoliv… Chvíli s tebou klidně blbne ve vodě a zdá se, že se u toho baví přinejmenším stejně dobře jako ty. Nicméně dlouho se tu vydržet skutečně nedá, nakonec nastane čas vrátit se na břeh. A venku… Venku rozhodně v tom mokrém oblečení není takové teplo jako před celou touhle eskapádou.

Hlubina

Kain není jediný, který tu je schopen číst z tváře toho druhého náznaky toho, že pod povrchem vyřčených slov se skrývá více. Mnohem více. Viditelně to však nejsou ani pro jednoho z nás hloubky, kam bychom se chtěli vracet. Ta nenápadná mimika. Ty nuance v tónech hlasu a uvážlivá volba slov. Ne, ani jednomu nám není pět a to znamená, že už si oba s sebou neseme batoh plný zážitků a zkušeností, z nichž určitě některé nepatří mezi ty dobré vzpomínky. A těžké říct, kolik těch temných, nepříjemných tam má asi Kain. Ruku do ohně bych za to nedala, ale i tak mám pocit, že jich tam nebude málo. Už jsem si všimla, že často ti, kteří si umí užívat života nejvíce, k tomu mají dobrý důvod. Něco, co je naučilo si ho cenit.

Přemýšlivě si ho prohlížím, zatímco se v myšlenkách vrací k momentům, které zná jen on. „Možná máš pravdu. Někdy je to skutečně to… nejlepší možné řešení.“ Přitakám mu opatrně, aniž bych z něj spustila oči. Ten vážný moment ale vydrží opět jen chvíli, protože pak už se ozývají jen mé protesty z jeho náručí.

„Pfff, říkají mi to každý den minimálně třikrát!“ Zapýřím se, zatímco se mnou vykročí k jezeru a já se jej chytnu ještě pevněji, když mi dojde, co se se mnou chystá udělat.

„Vypouštět? VYPOUŠTĚT? Ty mě tam chceš vážně hodit!“ Kmitnu pohledem mezi stříbřitou hladinou jezera a jeho sebevědomým úšklebkem a srdce mi poskočí. Vlastně se s blížící hladinou nedalekého jezera zrychluje a zrychluje, až začínám mít pocit, že mi snad hoří i tváře, ale… Ale je to jen voda. Té se přeci ve skutečnosti nebojím. Ne, kvůli té to není. Odvrátím se od jezera, abych se přitiskla více k němu, snad aby to neměl tak snadné, až se mě tam bude snažit setřást. To mu ale tak snadno nevyjde… Ne, já… Jsem mu tak blízko, že si všimnu i něčeho na první pohled naprosto nepostřehnutelného. Jizva. Velmi zvláštní jizva na krku. Provaz anebo snad… Trochu se mi stáhne krk, při vzpomínce na nedávnou noc a ten tak živý sen… ostří? Skoro jako kdybych ho opět cítila. Ten okamžik ostré bolesti, který jen těsně předcházel…

„…Važ slova. Važ slova, Waleriane!“ Napomenu ho po krátkém zaváhání, když tu sehrajeme krátkou scénu jako vystřiženou z nedávné hry. „Víš, jak to dopadlo posledně.“ Přeci jen mi uteče pobavené uchechtnutí, ale to už se mnou Kain vstoupí do vody a já se trochu více našponuji, protože mi začíná docházet, že on si skutečně nedělá legraci.

Jeden krok. Dva. Postupuje bez zaváhání. Ale zatím je z nás jen on, kdo má mokro v botách. „Návrhy…Návrhy? Měla jsem tušit zradu. Tohle je prachsprosté vydírání.“ Zamračím se, ale to už mi pohled sklouzne k vodní hladině, která se nezadržitelně a zlověstně blíží. Jak moc může být voda teď studená? Ehm, když si vzpomenu na ty sychravá rána na panství, moc nadějí do teplé koupele nevkládám. Jeden slunečný den to skutečně nevytrhne.

„Počkej, počkej… Rozmysleme si to… Není třeba ukvapených rozhodnutí. Víš, že poslední dny ráno docela mrzlo? Možná by se dalo na něčem…. Aaaah!“ Vyjeknu překvapeně, když Kain náhle nedošlápne na mělké dno, ale překotí se i se mnou do hlubiny.

Ozve se poslední hlasité šplouchnutí, jak se nad hlavami dvojice postav kráčejících do jezera zavře hladina. Jindy by to byl jistě poetický konec romantického příběhu a dost možná, kdybych neuměla plavat, byl by to skutečně konec. Ale…

Voda je skutečně studená. Jindy bych se musela nutit do něčeho takového vlézt a dávala bych si pěkně na čas, ale tady to bylo vyřešeno rychle a efektivně. Možná trochu s následným šokem pro srdce, ale co naplat. Automaticky pod hladinou zadržím dech a Kaina i naproti slibům o vodnících topících nebohé smrtelníky, rychle pustím, abych s kopnutím nohou zabrala rukama a vyhoupla se nad hladinu.

„Heeeh… Kaine?... Kaine?!“ Rozhlížím se rychle kolem a hledajíc záblesk té jeho světlé barvy vlasů. Moc dobře si uvědomuji, že plavat opravdu neumí každý a lidé jsou schopní utopit se tak jen pár metrů od břehu. A tak… Už už se chystám ponořit, abych ho zkusila najít, když v tom se vynoří nad hladinu i on.

„Ty!“ Zasyčím na něj a uštědřím mu cákanec studené vody na uvítanou. Přesto cítím, jak ze mě v ten moment opadnou obavy, když vidím, že i on umí plavat a není pro něj problém se udržet nad hladinou podobně jako já. To jsem skutečně ráda.

„Tohle mělo být to vypuštění, jo? Dohodneme se. Jen řekni své návrhy, ale rychle rychle… Sliby, chyby!“ Hartusím na oko nazlobeně, i když i přes tu studenou vodu a vše kolem mám chuť se začít smát, když vidím, jak je stejně zmáčený jako já.

„Víš, že za tohle si můžeš sám. Kdo jinému jámu kopá… No, ehm… Teď nás tam padlo víc.“ Zamyslím se nad významem pořekadla, které se nakonec úplně doslova nehodí na to, co nás potkalo. „Hmmh, no mohla být skutečně teplejší.“ Ponořím se trochu více do vody. V oblečení a botách není zrovna ideální plavat, ale i tak se pár pohyby rukou trochu vzdálím od břehu. Pouze ale o kousek a pozorně se rozhlédnu, jestli tohle přeci jen někdo nesledoval, aby tu nezačal halekat jako na lesy, že se někdo topí.

„Aspoň, že jsme ty koláče už snědli. Ještě by to s naším štěstím přitáhlo nějaké hladové kapry.“ Poskočí mi koutek nahoru, zatímco mi ve tváři začne opět převládat pobavení. Voda je studená, ale co. Chvíli to vydržím.

„Ale škoda pro tebe. Takovou nabídku jsem ti chtěla udělat! No, čas litovat svých neuvážených činů a doufat, že vodníci nejsou mstivé potvory.“ Přimhouřím výhrůžně oči, zatímco pomalu pohybuji rukama kolem těla, abych se udržela na místě.   

Elzbieta

„Ta černovláska, jistě, vím,“ Kain krátce kývne hlavou a zdá se, že ho tvá zmínka o Kazandře a jejím podobném výrazu zaujala. „Hmm… Ano, nevypadala úplně jako… Ten typ dívky, co se ráda baví,“ pronese s náznakem zamyšleného úsměvu. Jakkoliv se na Kazandru a její zamračený obličej dál nevyptává, tak je znát, že o něčem přemýšlí.

„A možná právě naopak, Elo. Někdy je naopak dobré být přímo tam, kde se něco semele,“ dodá a zdá se na okamžik ztracen v myšlenkách. Daleko odsud. Ještě dál od tebe. Ovšem ta chvíle trvá… Nu, jen chvíli. Váš rozhovor se stočí k Bartelovi a neštěstí, které toho muže tolik změnilo.

Váháš… Zní to… Šíleně? Zeptat se Bartela, konfrontovat ho ohledně událostí, které se staly a už se na nich nedalo nic změnit. Když se tak obrátíš na Kaina s žádostí o radu, tak nad svojí odpovědí ani příliš nepřemýšlí. Skoro jako by to čekal. Nebo zkrátka jen není nad čím rozmýšlet?

„Upřímně? Zeptal bych se ho. Na cokoliv, co bych chtěl vědět,“ odpoví ti s lehkým pokrčením ramen. „Je to nejlepší způsob, jak to celé… Uzavřít. Navždy. Někdy je lepší do rány říznout a nechat krev, ať vyplaví všechno zlé,“ dodá a více se už k tomu nevrací. Volba je na tobě – dnes výjimečně ano. Dnes je ostatně takřka vše jen o tvých rozhodnutích…

… tedy kromě volby dalších plánů. To za sebe velkodušně rozhodne Kain, když si tě bez ptaní uzme do své náruče, ze které tě už nepustí. Chvíli to vypadá, že to nakonec ani nemá v plánu, tedy… Než zamíří přímo ke břehu jezera.

„Ano, já! Jsi bystré děvče, už ti to někdo řekl, Elo?“ usměje se na tebe a po předchozí vážnosti není v jeho tváři ani stop. „… jestli chceš, vezmu tě pak i na jarmark,“ mrkne na tebe a z tvých protestů si vůbec nic nedělá. Naopak se usmívá od ucha k uchu, zatímco natáhne krok a voda se začne nezadržitelně blížit.

„Ale, ale… Jako vodník, říkáš? To abych si dál obzvláště pozor, až tě budu vypouštět do tvého přirozeného prostředí,“ poznamená pobaveně. Pokud mu není příjemné to, jak se ho náhle pevně držíš a tiskneš se k němu, tak to rozhodně nedává najevo. Vlastně… Je opravdu blízko. Dost na to, abys cítila vůni vyvěrající z jeho kůže i oblečení, stejně jako teplo, které z něj sálá. Nebo tak hřeješ ty? Možná zkrátka vy oba…

Takhle zblízka si ovšem můžeš všimnout něčeho, co ti předtím bylo skryté. Tenké jizvy táhnoucí se kolem jeho krku těsně pod linií brady. Působí staře, nic nového. Nicméně to už se břeh opravdu nezadržitelně blíží a voda s ním.

„S tebou, má drahá Juliano, ničeho se nebojím a vím, že s tvojí přízní a vírou v nás hravě překonám všechny překážky, které mi nemilosrdný osud postaví do cesty!“ zadeklamuje Kain s patřičným dramatickým přednesem.

Žbluňk.

Kain i s tebou neohroženě vstoupí do vody. Břeh se zde zvolna svažuje, hráz zde nikde není a zřejmě se mu ani nechce to tu s tebou v náruči obcházet a hledat místo, kde tě mohl… Jak to říkal? Vypustit?

 „I když… Možná… Možná jsem ochotný se dohodnout,“ pronese rádoby zamyšleně. „Takže… Pokud chceš vyjednávat, měla by sis pospíšit s návrhy,“ vybídne tě. „Ale pozor, ta smírčí nabídka je časově omezená…“ upozorní tě a snad aby svým slovům dodal ten správný punc, tak udělá krok. Za chvíli další. Vodu už má lehce nad kolena a tobě se prostor pro případné vyjednávání opravdu krátí…

… aspoň do chvíle, než…

„No? Poslouchám,“ řekne Kain s tou jasnou výzvou v hlase a udělá další krok…

… kterým došlápne do prázdna, protože v tom místě se břeh začíná svažovat opravdu prudce. Stačí jen překvapeně vykřiknout, než vás oba jezero doslova spolkne a zmizíte společně pod vodou.

Podlý plán

„Hmmh, zase ta Rydzina. Přiznám se, že o tom zas tolik nevím. Politika se ke mně poslední roky prakticky nedostala. Podobně se ale tvářila Kaz, když… No, Kazandra. Ta dívka, co včera byla se mnou v hospodě. Ona není zrovna moc na tyhle společenské akce. Vsadím se, že teď si čte někde na posteli knihu, ale mračila se podobně jako ty. Tedy… O něco víc. Ale ona se mračí docela často, tak v tom už má praxi. Jen tak mezi námi, některé věci až zbytečně vážně.“ Pousměji se, zatímco přebíhám z tématu na téma s mým plynulým vypravěčským chaosem.

„Tohle jsou ale věci, které ani jeden z nás neovlivní. Pokud se však z toho něco semele, bude dobré být na míle odtud.“ Podotknu vcelku smířeně.

„Zeptat? Bartela? Já ti nevím… Nevypadal, že by ke mně chtěl přiblížit na pár metrů, natož aby se mnou mluvil. Ale možná máš pravdu… Hmmm…“ Přejedu si zamyšleně prstem přes rty. Co bych mohla ztratit, kdybych to zkusila? Horší už to přeci být nemůže. Moje vlastní představivost by v tomhle začala časem nabírat obrátky, a nakonec dělat doslova veletoče. Kdybych znala pravdu, možná bych zjistila, že je to jen prosté… neštěstí.

„Co myslíš ty, Kaine? Co by si udělal na mém místě? Upřímně.“ Otočím se na světlovlasého mladíka s žádostí o radu. Skutečně mě zajímá jeho pohled na věc. Není to žádná hra, kdy bych se mu chtěla na konci vysmát, že takhle bych to tedy zrovna já nikdy neudělala. Jaký asi bude jeho názor? S pohledem upřeným do jeho tváře vyčkávám na to, co mi odpoví.

Pak už ale náš rozhovor zase zalétne k jiným tématům. Lehkovážným, nic neříkajícím, ale o to zábavnějším. „Ano, povinnosti… To slovo by měli zakázat. Hned by bylo na světě krásněji.“ Napodobím jeho úšklebek. Viditelně máme na jisté věci dost podobný pohled. Ne sice tak chvályhodný, ale kdo se kdy prosil o zbytečnou chválu.

Na nohy se vyhoupnu lehce a hbitě a čekám, že se ke mně Kain záhy připojí. Však má natažená ruka k tomu jasně vybízí. Když se mu na rtech rozehraje ten podezřelý úsměv, jen stihnu přimhouřit oči, aniž bych však ucukla rukou. Nebojím se, jen… „Ty?!“ Vyhrknu, když si mě stáhne k sobě a já se tak jedním rychlým pohybem octnu v jeho náruči. Snad je to trochu podobné tomu tanci včera, ale teď jsme si rozhodně blíže, a navíc tu není žádný další krok, který by měl následovat. Trochu znejistím a vzhlédnu k němu, ale tak nějak mi došla na chvíli slova. Ale to už se mi zem pod nohama vytratí a svět se zhoupne, jak mi bez obtíží zvedne i nohy do vzduchu. Až po chvíli mi dojde, že to byl velmi obratný pohyb. Jistý. Bez zaváhání. Skutečně je… překvapivý.

„Tohle má být ten tvůj plán? Hah, hodláš mě odnést zpátky na jarmark?“ Rozesměji se veselým smíchem, ale nesnažím se z jeho rukou vykroutit. Alespoň ně nějak snaživěji. Nepřijde mi to… špatné. Možná právě naopak. A nechat se jen tak z rozmaru odnést by mohlo být zábavné. „Jen počkej. Možná se nezdám, ale brzy se docela pronesu. U prvních domů, už ani neucítíš ruce a…A ne…Ne, počkat… Nenene. To nemyslíš vážně?!“ Vypísknu, když si uvědomím, kam to se mnou jde. A směrem k vesnici to skutečně není. Rychle ho obejmu kolem krku. Pevně, možná trochu pevněji, než by bylo příjemné.

„Pokud si myslíš, že mě tam hodíš, tak… Tak na to ani nemysli! Jestli tam mám skončit, stáhnu tě s sebou. Jako vodník!“ Vyhrožuji mu načepýřeně, zatímco se ho držím jako klíště. Tedy vyhrožuji… Dle mého smíchu a nemizejícího úsměvu je vidět, že se více bavím, než že bych se bála. Je to ostatně jen voda a dnes je skutečně krásné počasí. Tedy na podzim. Toho, že bych zmrzla, se skutečně nebojím a pár zmáčených kusů oblečení mě skutečně trápit nebude. Ale nedám mu to jen tak zadarmo.

„Poslední varování Waleriane. Tam dole tě čeká jen studený… ledový osud!“ Pronesu pár vět, které jako kdybych vytrhla z nedávné hry, zatímco se blížíme ke kraji jezera. Ale nevypadá to, že by tohle osudové proroctví našeho hrdinu, jakkoliv zviklalo.

„Ah, ty to skutečně myslíš vážně!“ Zabořím tvář do jeho krku, když se hladina nebezpečně přiblíží, a ještě pevněji se ho chytím připomínajíc kočku, kterou někdo drží schválně nad hladinou. Ne, na tohle se nemůžu dívat.

Elzbieta

Z celé věci ohledně masožravých koní nakonec rychle vycouváš – možná až příliš rychle. Kain lehce povytáhne obočí jako by snad vytušil, že tohle bylo až příliš snadné. Nicméně… Snad se rozhodně v tom dále nerýpat ani tě v tom, jakkoliv vykoupat a nechá to být. Ačkoliv máš takové tušení, že si to jen přidal do seznamu nesrovnalostí nebo střípků informací, co mu během vašeho rozhovoru dáváš ať už ve svých slovech či výrazech.

Naštěstí ale není zase tak těžké to celé zamluvit, přeci jen váš rozhovor běží dál a točí se jako vítr kolem dalších témat. „Jen občas? Tomu se mi nechce věřit,“ zasměje se Kain a potřese hlavou při tvé poznámce.

„S tou válkou to není zase tak žhavý. Zatím na sebe jen výhružně mávají zbraněmi přes kopec a kdo ví, jestli z toho nakonec něco bude. Stačí aby starý pán Rydzinský jedno ráno nevstal z postele a bude po všem,“ pokrčí Kain rameny a poprvé za celou dobu se ti zdá, že zní snad i maličko frustrovaně, když ti to říká. „Ale… Ano, já vím, není to bezpečné a už vůbec ne pro kumpanii…“ Skoro to působí, že tohle opravdu nebude první rozhovor, co na tohle téma vede a slyší od protistrany něco podobného. Nicméně tvá slova se otočí nakonec trochu jiným směrem. K Bartelovi.

„Hm, kdo ví…“ Zdá se, že od Kaina se osvětlení téhle záhady nedočkáš. „Možná by stálo za to se ho na to zeptat, hm? Říkala jsi, že tě zítra stejně čeká dlouhá cesta pryč odsud. Máš jedinečnou, jen dnes… Mohl bych ti s tím setkáním pomoci, kdybys chtěla…“ nadhodí tu myšlenku, ačkoliv dál to nerozvádí ani tě do ničeho netlačí.

Pohled, který si vyměníte je o něco delší. Kain se pousměje a mlčky kývne hlavou…

„Ahh, povinnosti, jen to slovo slyším, tak se mi kroutí palce u nohou,“ poznamená a ušklíbne se než se vzápětí stočí rozhovor k němu. K domovu. Rodině… Krátce se zarazí, snad i zamyslí – než se ovšem stačí nadechnout k odpovědi, sama od toho tématu utečeš.

Postavíš se na nohy a s úsměvem k němu natáhneš ruku. Mladík kmitne krátkým pohledem od nabízené dlaně k tvé tváři a zpátky. Na rtech se mu objeví šelmovský úsměv slibující… „Škoda, doufal jsem, že se aspoň jednoho z nich zbavím. Trochu se bojím, že s nimi bude chtít Malwina spát ve stanu,“ prohodí pobaveně.

Tvoji ruku přijme. Ovšem namísto toho, aby se s tvojí pomocí vyhoupl na nohy a pustil ji, udělá něco jiného. Nečekaného. Ano, vstává, ale zároveň tě stáhne k sobě… Do své náruče, aby ti vzápětí podebral druhou rukou prudce nohy a vytáhl tě do vzduchu. Je až trochu zarážející, s jakou rychlostí a hbitostí byl to dokázal. Skoro jako jeden… Z vás.

„Tak, vzhůru za zábavou. Co by to bylo den za nějaké nebezpečné šílenosti?“ trochu si tě v náruči nadhodí, aby si tě lépe chytil – i za cenu nějakých těch protestů a vyrazí i s tebou přímo vstříc břehu. A vodě.

Kazandra

Tvá slova míří přesně na to citlivé místečko, které ti včera Tobiasz ukázal. Zlostně přimhouří oči, jakkoliv je znát, že se hlídá. Tedy aspoň v rámci možností, přeci jen jste mezi lidmi. Nicméně sotva domluvíš, v jeho tváři se přeci jen namísto hněvivého tisknutí rtů objeví jízlivý úšklebek.

„Zato moje jméno zní z tvých úst vážně pěkně,“ připomene ti, kdo je tu z vás dvou ten, který podruhé vyslovil jméno toho druhého.

Sebevědomě natáhne svoji ruku ke tvé tváři v gestu, které na první pohled může působit pro kolemjdoucí mile. Starostlivě. Přesto v jeho tváři nečteš žádnou z těch emocí. Hrubá bříška prstů se dotknou napnuté kůže zbarvené fialovo zelenou barvou. A rozhodně ne v něžném pohlazení. Naopak se bez varování silně zaboří do toho bolavého místa. Ne, opravdu to nemusíš hrát. Nic z toho.

Dříve než stačí líc chytit mezi prsty a způsobit ti ještě větší bolest, tvá ruka se rychle pohne a plácne ho přes hřbet dlaně. Ozve se silný zvuk plesknutí. Tobiasz v první chvíli rukou cukne, spíše z úleku, než že by ho to mohlo kdovíjak bolet. Ovšem skoro jako by právě tohle čekal, tak ve stejnou chvíli po tobě prudce sáhne, aby tě za tu ruku chytil. Dokázala by ses mu vyhnout – dokázala bys tohle celé rychle obrátit ve vlastní výhodu a polámat mu tu ruku jako hrst suchého chrastí… Ale neuděláš to.

Cítíš, jak ti jeho prsty silně obemknou zápěstí a s rukou trhnou, aby tě přinutil k němu klopýtnout blíže. Náhle vás dělí opravdu kousek. Skoro jako dvojici milenců, jakkoliv k tomu nyní máte opravdu daleko.

„Nebo co, hm? Co mi uděláš?“ sykne. „Nebo víš co? Uvidíme, jaká hrdinka budeš až…“ přistoupí k tobě ještě blíže. Cítíš jeho pach. Ne, vůně to není, pro tebe rozhodně ne. Pot a něco zemitého, co svrbí v nose. Druhá ruka se dotkne tvého pasu, skoro jako by tě chtěl obejmout a vzít za něj… A to je ta chvíle. Přesně ten okamžik, kdy to už nemůžeš – a ani nechceš – nechat zajít dál.

Vytrhneš se mu. Vlastně je to lehké. Trhnout rukou ve směru ven proti jeho prstům, tam kde je stisk nejslabší. Odstrčit ho. Dost prudce na to, aby se zapotácel a ty ses od něj mohla odrazit. Vykročíš rychle pryč. Mezi lidi. Dost rychle na to, aby se za tebou musel rozeběhnout, pokud tě bude chtít dohnat, ale stále dost pomalu na to, abys nepřitáhla nežádoucí pozornost. Pryč. Hlavně… Pryč. A pro jistotu se schovat – někam, kde tě hned nenajde. Pokud má plán vyjít, budeš se muset jemu i jeho banda do večera vyhýbat.

Zamíříš tak k místům na okraji náměstí, kde je dav náhle hustý a stojí zde málem hlava na hlavě. Zprvu ti uniká, co se zde děje. Snad nějaké… Představení? Slyšíš hlasy, ale na kraji davu toho není zase tolik slyšet. Nicméně… Podium. Ty lidi stojí kolem nízkého malého podia. Teď už je snadné se dovtípit, že půjde o to představení, na které tě zval Zlatovláska. Tehdy to neznělo příliš zábavně, ovšem nyní…

… na prknech, co znamenají svět zahlédneš známou světlou hřívu vlasů. Ela. Stojí tam Ela a nikdo jiný,

„Mou ruku dostane ten, který… Mi donese číši čerstvé vody ze staré Barczianské studny. Snad vám bude štěstěna nakloněna a ten pár set let ztracený pramen opět vytryskne. Jsou-li vaše city ke mně ryzí, jistě se bohové slitují.“

Slyšíš její hlas. Jasný a hlasitý, takřka dokonalý divadelní přednes doprovázený tak akorát přehnanou gestikulací, za jaký by ji dost možná pochválila i Jitřenka…

Musím nechat, že Kain je skutečně zajímavý patron. Nemůžu si totiž nevšimnout, s jakou pečlivostí dbá na svůj vzhled a to, aby se snad někde příliš neumazal. V něčem… v něčem mi snad i připomíná Krisztiána. Ten by se ale teď na jeho místě určitě tak neusmíval. Naopak si dovedu docela živě představit, jak otráveně by se tu na mě šklebil. Nemluvě o tom, že by byl asi ve skutečně dost nejistý z toho, kdyby se ocitl se mnou sám na lavičce. Hmm, kdyby tu byl ale s Kaz… Cuknou mi koutky při té představě.

„Ne, to nejsou.“ Přitakám polohlasně na téma cest. Nejraději bych ještě něco dodala, ale to už bych se nejenomže pohybovala po tenkém ledě, ale namířila si to rovnou k díře v něm. „Tak konstatuješ. Hmm… Nejsem zvyklá tyhle věci zrovna často slýchat. Vlastně vůbec. Ale… rozhodně se nezlobím. Dobře se to poslouchá.“ Pousměji se, než si trochu odkašlu, když začne vyzvídat o masožravých koních, které jsem zmínila. To jsem si tedy pěkně naběhla! Zase prvně mluvím, než přemýšlím. Spílám si v duchu, zatímco vehementně přemýšlím, co s tou menší šlamastykou, do které jsem se vlastní neopatrností dostala.

„Ehm, no není moc co povídat. To byl jen… žert. Obyčejní koně přeci maso nežerou. A Sieger mi zatím ani jednou prsty neukousl, i když k tomu už měl víc než dost příležitostí. Ale jestli chceš, tak uznám, že tvá historka s deinskými trakény byla lepší než moje… neexistující. Navíc to vypadá, že se v koních vyznáš lépe než já.“ Rozhodnu se to celé zamést zase rychle pod koberec a přidám i lichotku na konec, aby to bylo celé hezky zaobalené, přičemž si dávám dobrý pozor, abych mu nehleděla při těch pár větách do očí.

„Kdyby jen mě a kdyby jen zkrátka…“ Ušklíbnu se kysele na jeho poznámku. „.. ale to, že se neptáš, tě šlechtí. Občas mám tendence moc mluvit. Ale opravdu jen občas.“ Poskočí mi pobaveně koutek, než se zase rozhostí ticho. Bude lepší mu na tohle téma toho moc neříkat. Ani možná nakonec ne tak kvůli mně, ale kvůli němu samotnému. Trochu Kaina napodobím a také si natáhnu nohy před sebe, zatímco sleduji kývající se špičky svých bot. Sam a tam. Tam a sem. Nejednou na sobě během té chvíle klidu ucítím Kainův pohled, ale jsem to vždy já, kdo jím rozpačitě zase rychle uhne. Ne, necítím se tu nepříjemně. To bych ostatně neměla problém se zvednout a prostě odejít, ale i tak je to najednou celé zvláštní.

„Bavit? To asi ano, ale cestovat zemí, kde hoří válka, je docela nebezpečná záležitost. Pochybuji, že by bylo v kumpanii moc takových, kteří by se uměli efektivně bránit a navíc… Proti přesile ani sebelepší šermíř nakonec nevydrží. Navíc Bartel… vypadá, že už prošel dost strastmi a o další moc stát nebude. Hmm, tak si ho vůbec nepamatuji. Za těch pět let sešel skoro jako kdyby uteklo třikrát tolik času. Nejméně. Skoro jsem ho ani nepoznala. Říkal si, že to před těmi roky byla nějaká nemoc? Asi jsem měla nakonec… štěstí… Mohla jsem dopadnout jako zbytek. “ Ta slova mi moc nejdou přes rty, a i tak se mi u nich zkřiví obličej. Štěstí. Tomu, co mě potkalo, se moc nedá říkat štěstí, ale… Ale žiji. I přes to, že moji přátelé a má matka zemřeli. I přesto, že Agniezka a ostatní zemřeli. Žiji. Skoro se mi až zdá, že mi ve šlépějích moc štěstí nekráčí. Ale… může to být i prostá souhra náhod. Tohle není svět, ve kterém by smrt byla snad něco vzácného.

„Vypadá to, že tímhle dnes pro nás oba něco končí. Hmm, ale máš pravdu. To nejlepší na konec!“ Usměji se na Kaina potěšeně a tentokrát na něm podržím svůj pohled přeci jen o něco déle. „Budeme mít aspoň oba na co vzpomínat.“

„Tam? Zábavy?“ Podivím se trochu jeho otázce a v myšlenkách se opět vrátím ke Společenství a našim denním programům. „Záleží, co je podle tebe zábava. Věřím tomu, že někdo se tam i dobře baví. Někdo naopak vůbec. Nu a já… Já si tu zábavu taky umím najít. Někdy se poštěstí se pobavit i při povinnostech, ale to je trochu… výzva. Ne, že by to zrovna mě zastavilo. Většinou jsou ale jistější a bezpečnější chvíle volna.“ Pokrčím lehce rameny, než se krátce zasměji. „Ale divadlo to není. To opravdu ne.“   

„Hmm a ty se máš vlastně kam vrátit, až tě tohle trmácení se z jednoho konce světa na druhý přestane bavit? Nějaký domov? Rodina, co na tebe čeká?“ Zeptám se ho jen tak mezi řečí, než mi dojde, že zabíhám do vod, kam jsem před tím sama zakázala vstup. „Ehm, promiň. To je jedno. Říkáš další zábava? Tak sem s ní. Tedy… Pokud se to nebude odehrávat v hospodě. Mám trochu omezené možnosti, kam jít. Jak už jsem říkala.“ Přesto ale neváhám a postavím se na nohy.

„Ale kůzlata z toho vynecháme.“ Usměji se široce, zatímco natáhnu před Kaina ruku, jako bych mu snad chtěla pomoct vstát. Většinou tohle děvčata nedělají, ale já už jsem si za poslední dobu zvykla tahat své přátele z řad učedníků po panství. A ti byli v mnohem horším stavu, než tady můj nový společník.

Ne, neunikne mi, jak přimhouří oči a lehce zatne čelisti. Před jeho zlostným pohledem neucuknu, vlastně ho na okamžik podržím. Sotva se však nadechne, snad aby mi odpověděl, ladně a takřka bez zájmu se otočím k jeho společnici. Pochopí. A rychle se chytí nabízeného lana. Zatímco ze sebe rozechvěným hláskem souká jedno slovo po druhém, sleduji ji takřka laskavým pohledem. Podobně jako lidé hledí na malé děti, které se pokoušejí o první kroky a nedaří se jim to. Chápavě pokývám hlavou.

„Ada,“ zopakuji skoro až vítězoslavně, jako bych to jméno vylovila z paměti. „Ano, tak se jmenovala… Máš pravdu. V tom případě bys otce neměla nechat čekat. Vím, jak by se na to tvářil ten můj.“

Jestli Tobiasz pochopí, že je to jenom zástěrka, nedá to najevo, dokonce jí to milostivě dovolí. Má tu chudinku omotanou kolem prstu, to je naprosto jasné. Nicméně… je to dobře. Přinejmenším se odsud dostane a snad bude mít dost rozumu, aby se mu po zbytek dne vyhýbala. Oba jsou však místní. Nanejvýš jsem jí koupila trochu času, zítra… nebo snad pozítří…

Timur je ten, který se měl ženit? Pamatuji si to dobře? Pohled mi poklesne k břichu, které… které je výmluvně zakulacené, a… Obočí mi jemně cukne. Vzhledem k tomu, jak se k ní mladík ještě před chvílí měl, by bylo snadné dojít k závěru, že otcovství toho dítěte… Usměji se. Neřeknu na to nic. Nic, čím bych jí připadala na důvodech se ostýchat. Nebo se snad trápit. Proto tu nejsem, vlastně mě samotnou překvapuje, že jsem se jí bez zaváhání vrhla na pomoc, ale… ale nic v tom není, zkrátka a jednoduše mám vlastní plány. Všechno ostatní byl jenom vedlejší účinek.

„Tobě také, Teklo,“ rozloučím se s dívkou.

Jenom letmo se ohlédnu směrem, kterým se dívka vydá. Snad bude v pořádku. Teď už by asi měla. Každopádně se jí nemohu dále zabývat, o mou pozornost se přihlásí Tobiasz. Zůstali jsme sami. Přesně, jak jsem chtěla. Zvednu bradu a propíchnu ho vzdorným pohledem. Tyčí se nade mnou jako dravec nad kořistí. Už to by stačilo, aby se vesnická dívka stáhla, ale já se místo toho napřímím. Potřebuji mu dokázat, že jsem zajímavější kořist. Ale zároveň ne tak vzdorná, aby to vzdal a věnoval se někomu jinému. Je to křehká hranice vzdoru a ochoty. Nebo spíše strachu?

„Leda ve snu, Tobiaszi,“ odpovím rychleji než obvykle. Vlastně se snažím, aby možná padla až moc rychle. „A to nic. Ta paměť, viď? Tady na vesnici se asi nedá čekat nic jiného,“ ušklíbnu se. „Neboj, nemusíš se namáhat. Od někoho jako ty bych své jméno stejně slyšet nechtěla…“

A pak… se ke mně natáhne. Svaly se mi napnou, jako bych se už-už chtěla bránit. Bylo by tak snadné se mu vyhnout, nebo ruku zachytit a bolestivě zkroutit. Dupnout mu na nohy a utéct. Protočit se kolem něj a botou se obořit do kolena. Nechat tělo opsat kteroukoliv z důvěrně známých trajektorií, kterou do nás mistři den za dnem vtloukali, ale… ale někdy je lepší neudělat nic. Teď musím předvést, že navzdory bojovně načepýřeným pírkům je tahle vrána pořád ještě vhodná kořist. Nahodit udičku a doufat, že se chytí. Nepohnu se. Jenom na okamžik zavřu oči, jako bych se ho lekla, nebo mnou snad projel záchvěv strachu, že mi zase ublíží, a pak je zase honem otevřu.

Nechat na sebe sáhnout… je těžké. Všechno ve mně křičí na protest, v hlavě mi cinkají varovné zvonky a další nádech pečlivě navedu plícemi, abych se neunáhlila. V tu chvíli nemusím předstírat, že mi jeho blízkost není příjemná. Opravdu není. Dám mu úder srdce – dva – tři, než se naoko vzpamatuji a přes tu nenechavou ruku ho plácnu. Servítky si neberu. Ať to klidně zabolí, ale pořád je to jen dívčí plácnutí. Nic, co by ho opravdu zastrašilo. Možná právě naopak. Snad.

„Nesahej na mě,“ zaprskám jako ta kočka včera.