GUILDA MONSTERS HUNTERS (#2)

Stáli ste vonku pred tabuľou a dohadovali sa na zoskupení a vybratí cieľov. Až teraz ste si mohli lepšie obzrieť okolie Guild Housu. Nachádzate sa približne tak v strede hlavného mesta, ale Guild House je oplotený zo všetkých strán dosť vysokou zdí. Mohli ste si aj všimnúť že v jednom rohu, sedí na drevenej lavičke starý muž v plášti. V ruke má veľkú cigaru, z ktorej stúpa dym a bez pohnutia vás sleduje. Jeho oči sú zvláštne, ale aj keď mu pohľad niekto oplatí, neuhne a ďalej vás sleduje. Potiahne si z cigary, vypustí hustý dym a nespustí z vás oči.



V malom ringu, ktorý je vonku vybudovaný, ohraničený tromi lanami sa práve mlátia dvaja bojovníci. Očividne ide len o sparing, nemlátia sa silno, ale dávajú si dobre do tela. Nič zaujímavé na nich ale nie je.





V tom sa otvorila brána a do areálu guildy vošli traja muži, ktorý sa o niečom bavili. Boli to dvaja ľudia a jeden ork. Všetci traja boli špinavý a oblečenie mali od krvi. Očividne sa vrátili z boja.







Ork niesol v ruke useknutú hlavu nejakej príšery. Držal ju za vlasy a pohumpávala sa mu v ruke.


Keď vášu skupinku uvideli stáť pred dverami do Guild Housu, tak sa prestali rozprávať a obzerali si vás, zatiaľ čo kráčali smerom k vám.
Muž s dlhým mečom utrúsil poznámku svojím dvom kumpánom, ale mohli ste to počuť aj vy.
"Čerstvé mäso do mlynčeka."

On aj Ork si to namierili priamo do dverí a ďalej si vás nevšímali. Ako vošli dnu, hneď ste počuli Ninu ako na nich kričí.
"Ale no tááák chlapci, koľko krát vám mám hovoriť, aby ste mi tie hlavy nenosili dnu, pozrite ešte z nej kvapká krv, alebo čo je to za lepkavý hnus. Musím to potom čistiť! .... Ah .... ale no dobre, dáte si pivo? Zavolám Rodrika, že ste tu. A som fakt rada, že ste sa vrátili v poriadku. To bol level štyri že? Dal vám zabrať? Chcem počuť všetky podrobnosti!"
Dvere sa pomaly zavreli a vy ste si všimli, že muž s dlhými vlasmi sa cez vás snaží pretlačiť.
"S dovolením ... ďakujem ... len sa pretlačím ... vďaka ..."

Pretlačil sa k tabuli, načiahol sa a strhol jeden z plagátov. V rukách mal Sigurda Brodericka, sériového vraha.
"Level 4? On? Hmm to môže byť sranda." Povedal si sám pre seba a potom sa začal pretláčať k dverám.
"Prajem vám všetkým príjemný lov a ..." Práve prechádzal okolo Bodhi a zadíval sa jej do očí. Bol o hlavu vyšší ako ona a mal mohutné ramená. Na sekundu stíchol, keď sa jej díval hlboko do očí a potom dopovedal s malým úsmevom.
"a vráťte sa s hlavou v rukách. Ako sa u nás hovorí." Usmial sa na Bodhi a ona si mohla všimnúť, že mal o niečo dlhšie tesáky, ako by sa na človeka patrilo. Potom sa vybral k dverám, aby si doprial odpočinok po love.

GUILDA MONSTERS HUNTERS

Keď Ax pristúpil k pultu, za ktorým stála Nina, musel sa pozerať smerom dole. Nina mala tak 140 centimetrov podľa vášho odhadu.
Usmievala sa na Axa úprimne, bez jedinej známky toho, že by jej prekážal jeho vzhľad. Na poznámku o samici sa zachichotala.
"Hi hi hi, ďakujem, vitaj u nás Ax. Dúfam, že sa ti bude dariť."
Zapísala si jeho údaje a potom už skočila pohľadom na ďalšieho v rade.

Alex sa predstavoval a Nina naňho pozerala s rovnakým úsmevom a dokonca aj s malou iskrou v usmievajúcich sa očiach. Samozrejme, keď Alex zasrandoval o samici napodobňovaním Axa, tak Nina vyprskla od smiechu a znova sa začala chichtať. Potom zovrela ústa ako sa len dalo, aby ovládla smiech.
"Prestaň, ja sa tu snažím seriózne pracovať!" Napodobnila nahnevaný hlas, ale veľmi jej to nešlo. Chytila dva poháre a jedným pohybom ich obe naraz načapovala. Netrvalo to ani tri sekundy a pivo bolo na stole. Dokonalo načapované s hustou penou. Ani nie veľkou, ani malou. Presne tak, aby pivo pod penou nezvetralo, ale ani aby mal Alex pocit, že dostal viac peny ako piva.
"Nech sa páči Aleksander a držím palce s hľadaním samice, taký fešák ako ty nemá určite o dievčatá nouzi. Hihi. A ďakujem, že Axovi odnesieš pivo, ja som mu ho úplne zabudla ponúknuť pri tomto zhone."

Na rad prišla Bodhi a Nina vzala do rúk nový papier s údajmi na vyplnenie. Široký úsmev hodila aj na Bodhi a pozorne počúvala.
"Ooooh, jasné že budem hľadať medzi chlapcami, vieš si predstaviť ako by ma mama hnala lopatou, keby som prišla domov s holkou? Ona nehovorí o ničom inom, len o tom ako chce vnúčatá a veľkú rodinu. Bohužial aj láska ide bokom, keď sa jej do cesty postaví moja mama s lopatou v ruke to mi ver. Pivko?" Opýtala sa Nina a ak Bodhi chcela, tak aj ona odišla s pohárom studeného piva.

Pri pulte teraz stojí Sog-Aarth a zabručal na Ninu svoje meno. Nina sa aj naňho usmieva a pozerá naňho, ako by ani nebol inej rasy, alebo nepôsobil desivo.
"Jasné stačí to! Môžem ťa volať len Sog? Pivko? Ty určite vypiješ hrozne veľa piva. Mali sme tu skřeta už a ten to do seba lial na sudy. Vieš čo, budeš mať u mňa pár pív zdarma na účet podniku, pretože si fešák. Áno. Tak tu to je." Sog-Aarth ani nestihol mrknúť a už na pulte stálo pivo, ktorému po stene pohára tiekla hustá pena priamo na bar.

Evelyn pristúpila k usmievavej Nine a spustila o dosť menej priateľskú reč. Nina sa zatvárila omluvne, zošpúlila pery a nahodila smutné oči.
Potom zdvihla papier s dotazníkom a obratila ho tak, aby Evelyn videla čo tam je. Od hora nadol boli desiatky riadkov, ktoré sa mali vyplniť. Všetky možné informácie o schopnostiach, vedomostiach, rodine, historii, výzbroji, posledné zamestnanie, kriminálna minulosť, alebo aj kontaktnú osobu, ktorú treba informovať v prípade najhoršieho. Proste všetko možné a tak Nina tváriac sa previnilo povedala.
"Ja viem, je to otras, ale snažím sa vám to skrátiť ako sa len dá. Vedenie si vyžaduje všetky tieto ... kecy, ale s tým vás nechcem zdržiavať, ja to potom večer pred spaním ešte vyplním všetko sama, najlepšie ako sa len dá. V podstate je to len formalita a tak vás tým nechcem zdržiavať. Dá si moja bohyňa pivko?"
Nine sa vrátil široký úsmev na tvár a už podávala na pult pivko pre Evelyn.

Zlato a sláva

Život opravdu nestojí za moc, pokud se musíte neustále ohlížet zda se vám právě někdo nepokouší vrazit kudlu do zad, nebo vám do hrdla udělat nový otvor na dýchání, zatím co vy -plavíce se říší snů- nemáte jediné ponětí o tom, která z vašich předchozích omylů se vám právě pokouší zajistit expresní setkání s bohy. Mnozí by dokonce mohli říct, že moje proříznutá huba, a neurvalost jež nemá obdoby, těmto obavám upalují napřed jako stádo splašených koní. Jsem si naprosto vědomá toho, že jednou to budu já, kdo bude s překvapeným výrazem ve tváři zírat do očí někoho, kdo se nechal zlákat měšcem zlaťáků za to, že mně sprovodí z tohoto světa. Konec konců, kdybych nevzala nohy na ramena když byl čas, asi bych se teď už dávno válela zkroucená v nějaké jámě, mezi stovkou dalších mrtvol. Hlavou se mi honí myšlenky na to, zda je toto opravdu ta správná volba v mém životě. Můj ultimátní cíl je však stále ještě daleko mimo můj dosah, a ať už chci nebo ne, jídlo se mi do žaludku samo od sebe nedostane. Navíc to ještě včera nad korbelem piva znělo jako ideální příležitost pro někoho jako jsem já, a byť už to teď není tak zářivě jasné jako tomu bylo, příliš možností mi nezbývá. S nově nalezeným přesvědčením tak hlavním vstupem vklouznu do budovy gildy, kde už se nachází několik dalších zájemců o odměny za skalpy kriminálníků. Uvnitř to na první pohled připomíná lokál takový jako najdete asi v každém městě, jen... čisté? Bylo tu takové čisto, že se mi z toho dělalo až trochu šoufl. Žádné dva dny staré zvratky na podlaze, žádná zaschlá krev na stěnách, a dokonce ani žádné plivance. Skoro jako by si to říkalo o to abych jim tady jeden nechala. Nakonec však svou jistě velmi zábavnou pohnutku zavrhnu. Mezi vším tím čistem a ostatními čekajícími si tu připadám jako ta největší špína právě já. Z části tomu tak i je, neboť jsem tohle ráno ještě tvrdla v cele za rvačku kterou jsem předchozí večer rozpoutala v nedalekém lokále. Tedy aspoň tak se to dostalo k uším strážných. Na mou pravou půlku to opravdu nebyla moje vina, ale pokud jste na mol, tak se těžko něco vysvětluje, a něco mi říká že to neznělo úplně důvěryhodně. Důležité je že jsem se už pár dní nemyla. Moje hadry vypadají jako bych pomáhala hrobníkovi kopat hroby, a z mého svršku se při bližším přičichnutí line železitý smrad krve jako se line vůně čerstvého chleba z pekárny. Mé nikam nesměřující dumání přerušila až dívka poskakující za pultem jako nějaký gnomský šašek. Z huby jí slova frkaly tak rychle že by si jeden myslel že dostane za každé slovo zaplacený zlaťák, ale nutno jí uznat, že přes svou velmi otravnou osobnost dokáže vytvořit v celku poutavou atmosféru. Tak poutavou, že jsem ztratila nit, a naprosto jsem zapomněla, o čem jsem to vlastně přemýšlela, než začal blekotat ten malý postrach. Nu alespoň jsem se řádně porozhlédna po ostatních, kteří tu stejně tak jako já čekali na to až budou moct vyrazit někoho stáhnout z kůže. Obrazně samozřejmě. Nacházela se tu prazvláštní směsice individuí, která by se asi v takovémhle podniku dala čekat. Nikdo z nich nijak zvlášť neupoutal mou pozornost, možná až na toho skřeta, který se v tomto. Nechci nikoho soudit, ale umí vůbec číst lidskou? Umí vůbec MLUVIT lidskou? No co už. Než se vůbec dostanu k detailnímu rozboru toho jak tu vlastně většina z nich nemá vůbec co dělat, místností se rozezní mužský hlas, který si plně získá mou pozornost. Celá ta jeho průpovídka je jenom bagáž prázdných slov jako by ho ani nezajímalo že tu všichni stojíme. Nejsem za všech bohů schopná přijít na to co to je, ale něco mi na něm nevoní. Jak rychle však začal, tak rychle i Rodrik se svou vysvětlivkou skončil, a velmi rychle se zase otočil na patě, a zanechal nás s tou ukecanou za pultem, která se podle jeho jmenuje Nina. Z celého jeho proslovu mně asi nejvíce zklamal fakt, že zakázky nemůžeme plnit o samotě, což je podle mně absolutní hloupost, ale já tu pravidla nevymýšlím, a tak mi asi nezbude nic jiného než se přizpůsobit, byť je to pro mně asi stejně tak příjemné jako strkat si zrezlé hřeby pod nehty. S notnou dávkou otrávenosti se tak zařadím za ostatní, a s nastraženýma ušima si krátím čas posloucháním cizích jmen, ras a věků, ne že by mi to celé k něčemu bylo, ale pro všechnu tu etiketu bude nejspíše dobré když si budu moct přiřadit tváře ke jménům. Po úmorném čekání, a několika zatlučených myšlenkách na to že bych možná přeci jen měla z téhle frašky vypadnout, konečně přišla řada i na mně. S nonšalantně zvědavým pohledem si prohlédnu Ninu, která mi stojí naproti, a uštědřím jí odevzdané odfrknutí. "Evelyn." pronesu monotónně, nehnutě sledujíc Ninu jako bych se jí snad snažila vypálit do díru do hlavy. "K čemu vám je můj věk mi naprosto uniká, ale hádám že mi je tak zhruba pětadvacet." pokračuji, přičemž si samozřejmě neodpustím podotknout absurditu zapisování něčího věku. "Pokud vím tak jsem člověk. A nebo bych mohla být bůh? Kdo ví..." sarkastický tón v hlase je jednoznačný, a kdyby tu nebylo tolik přihlížejících, asi bych jí i ukázala jak moc mi trhá prdel fakt že je mi absolutně jedno co jí vlastně řeknu. Podle mého by jí mělo bát jedno co tam napíše, dokud jí někdo bude nosit padouchy, ať už je to člověk, bůh a nebo faun. Nakonec  se na ní usměji, a s poplácáním na pult se odeberu hlavním vstupem ven k nástěnce s plakáty. Vlastně už když jsem přicházela, moje oko upoutal plakát zmiňující jakous Melisu Croftovou. Ano, odměna byla sice patetická, ale vzhledem k tomu, že momentálně nemám ano floka a už čtyři dny jsem pořádně nejedla, nějaké narychlo vydělané zlaťáky jsou přesně to co potřebuji. Tedy to a koupel. Navíc to vypadalo jako poměrně jednoduchá práce. Sama Melisa nevypadala jako nějaký otrlý zabiják, tudíž bych jí měla být schopná zneškodnit bez jakýchkoliv větších překážek. Chudák holka se pravděpodobně beztak někde klepe, a jen čeká až jí nějaká zpropadená duše udá. Rozhodnutá vybrat si právě její hlavu se bez otálení natáhnu pro její plakát. Nemůžu si samozřejmě nevšimnout bandy která postává před nástěnkou, a zjevně se nemůže ani řádně dohodnout na tom koho že to vlastně chtějí chytit. Vzpomenu si na jedno z Rodrikových pravidel, které nás nutí pracovat ve skupinách. "Velkou slávu? Pfftt... Slávu..." neodpustím si rýpnout do bělovlasé dívky, a věnuji jí kritický pohled. "Všechno co ti tahle práce nabídne, je kupa zlata, a nakonec kudla do zad, až se někdo rozhodne, že si s tebou nechce dělit odměnu." sdělím jí a okem střelím po skřetovi. "Jsem ochotná udělat ti lákavou nabídku." pokračuji, a ramenem se opřu o nástěnku, zatímco naprosto ignoruji ostatní. "Uděláme jeden společně. Na zkoušku." zamávám jí na důraz před obličejem právě plakátem Melisy. "Pokud to půjde tak jako si já představuji že to půjde, stanou se z nás partneři. Každou práci spolu, půl na půl, žádný sračky kolem. A nakonec se možná dočkáš i svý slávy. Ode mně podrazy čekat nemusíš. Upřímnost je něco čím se řídím celý život, takže ti dřív vyrazím zuby než abych te ve spánku podřízla." svou nabídku nechám chvíli viset ve vzduchu, a s zdvihnutým obočím si tu bělovlásku prohlížím. Čím déle si jí prohlížím, tím více zjišťuji jsme si až podivně podobné. Vysoké jsem takřka stejně, stavbou těla jakbysmet, až by jeden řekl že jsme si snad příbuzné. "Evelyn." vypustím ze sebe nakonec. S levicí laxně položenou na dýce upnuté u mého pasu se na ni usměji, a nastavím jí pravici, doufaje v pozitivní ohlas na mou štědrou nabídku.

Už se to houfuje!

Z mé snahy o vyluštění těch klikyháků na pergamenech mě vyruší blonďatý mladík a podává mi korbel s pivem, který samozřejmě přijmu.

"Dík. Ax."

Nebudu říkat, že korbel je úplně ideální věc, ze které bych chtěl pít. Můj čumák na to není moc uzpůsobený a tak je to trošku alchymie, ale už se mezi zdejšími pohybuju dlouho a tak jsem si našel svůj styl na to jak pít. Prostě otevřu tlamu a liju to tam ze shora. Světe div se, ono to opravdu funguje. Takže vyprázdním půlku korbelu na žízeň a začnu se zase věnovat Alexovi a jeho vybírání prvního kontraktu.

"Souhlas. Prvně poznat."

Víc toho, ale neřeknu protože se nám to tu začne plnit. Prvně ta mladá samice, žena. Už si na to musím zvyknout o nich přemýšlet takhle, ale stále mám svoje zažité označení a to prostě z hlavy nechce a nechce. Takže prostě samice. Proti Nině rozhodně vyvinutější a to pozná i někdo cizího druhu jako já a pak ten skřet. Toho taky poznám. S pár jsem už bojoval po boku i proti. Hajzlíci, ale moc nevydrželi. Začnou rozebírat koho si vzít a zvolit a já radši dopiju ten korbel od Alexe.

"Když mít úroveň. Tak guilda vědět co být zač a kde být ne? Tak já pochopit. Magii nerad. Radši lovit vrah. Alex mít pravdu. Prvně seznámit a potom vzít víc nebo těžší úkol. My neznat."

Když mluvím, tak ta mluva je štěkavá a úsečná. Díky ní mě často podceňují a berou jako méně inteligentního, což se opravdu často hodí. Podíval sem se do korbele a přesvědčil se, že je prázdný. Nakrčil jsem pysky a nechal ostatní ať rozebírají naše šance něco ulovit. Vlastně my jsme nemuseli jít v takhle velké skupině, ale zatím se mi nejvíc líbil Alex. Mluvil rozumně a donesl mi pivo. Ač teda ten skřet taky nemluvil špatně. Tam je vidět nějaká životní zkušenost, ale těžko se mi odhaduje věk.

První dojem

Stál jsem před tím barákem už pěknou chvíli a přemítal kdy, jak a zda vůbec vstoupit. Všiml jsem si, že vyvěsili čerstvé plakáty. Kolemjdoucích, kteří by si jich všimli, však bylo málo. Buďto tahle práce většině lidí nevoní, protože je špatně placená, anebo silně riziková. Nebo obojí. Copak si ale můžete vybírat, když jste skřet?

Co na tom, že jsem z arény vyšel v mnoha zápasech vítězně, učil se číst v knihách svého pána a dokonce si vyzískal svobodu? Nevídaná věc. Od té doby se protloukám, jde to nahoru dolu a většinu času mi kručí v břiše. Tady by se třeba dala aspoň levně přečkat noc. Zatím je teplo a dá se spát leckde, ale jednou za čas bych si mohl dopřát pořádnou postel. Nadechnu se a vykročím ke dveřím.

Uvnitř je výčep. No fajn! Ale nikdo v něm. Hm. U stolů v místnosti posedává pár namachrovaně se tvářících individuí. Zjevně se na někoho čeká. Naštěstí ne dlouho. Nabídku Niny si vyložím tak, že je první drink na guildu, protože musíme čekat. Dám si slibované vychlazené pivo a rázem si z něj notně přihnu. Brzdi, Sogu, takhle ti ten drink dlouho nevydrží.

Rodrik je děsnej panák a naštěstí se nevykecává dlouho. Jestli je fakt důležitej, sním svoje ponožky. Spíš bude jenom takovej řečník. Ačkoli, Nina ho v řečnění rozhodně přebije. V klidu si dopíjím pivečko a špicuju uši, když se první z prvních dávají zapsat.

Ax? Ten pes umí mluvit! Málem vyprsknu lok piva. To je teda překvápko. Následuje párek dětí, který zjevně o drsném světě spíš jen slyšeli, a to když je maminka ukládala do postýlky. Ale třeba se mýlím. Doufám, že se mýlím, protože musíme vytvořit grupu.

Sklenice je prázdná. Jako gesto slušnosti ji přinesu Nině a rovnou to placení zamluvím. Spíš teda zavrčím.
„Jsem Sog-Aarth.“ Skřetí jména se obyčejnému člověku vyslovují dost těžko. Ale furt lepší než trpasličí řeč. Ušklíbnu se ještě víc. „Že jsem skřet je snad poznat nebo ne?“

Než sdělím věk, zaváhám. Popravdě ho přesně ani sám neznám. Počítat jsem se naučil, až když nebyl na světě nikdo, kdo by mi mohl prozradit den narození. Pak sebevědomě dodám: „Bude mi něco ke třiceti. Stačí to?“

Vtípky o partnerech vynechám. Ženu jsem si mohl najít dost těžko. Zato jsem svobodný. Opravdu svobodný. Třeba to tihle týpci někdy pochopí.
Naznačím úsměv a otočím se k Nině zády. Neumím se přetvařovat. Vlastně umím, ale nedělám to rád. Není to v mojí povaze. S rukama opřenýma o jílec tesáku a topůrko tomahavku vyjdu také ven. Tam už se debatuje o zakázkách. Je fakt, že zas tak velké peníze vzhledem k cenám se tu nenabízejí. A když už, je to určitě pořádný riziko.

Všimnu si, co probírají a bez skrupulí uvažuji nahlas. „Ta Melisa bude někde zalezlá nebo už dávno zdrhla, jestli někoho zabila. Navíc ji chtějí živou. Tahle podmínka se dá často splnit dost těžko. Nedá se taky s jistotou říct, jestli to byla její první a jediná vražda. Rozumíte, co tím chci říct?“
Koutkem oka pohlédnu, jak se na to tváří. Překvapí mě, že mimika onoho gnolla je poměrně dobře čitelná. Navíc předpokládám, že s těmi zbraněmi bude nejspíš umět.
A nemusel by soudit můj ksicht, když on sám není zrovna fešák. No nic. Pojďme dál.

„Vyhmátnout Enid by nemusel bejt takovej problém. Maevis by navíc mohla mít v těch jejich kšeftech prsty. Dvě mouchy jednou ranou. Ta druhá holubička by ale mohla vytáhnout nějaký esa z rukávu. Nebo má nějaký kumpány. Pětinásobek za hlavu mi nějak nesedí.“

První zlaťáky

I když bylo venku teplo, u barmanky jsem si objednala pohár bílého vína. Rozhlížela jsem se v jaké společnosti jsem se to ocitla a nutno říct, že byla vskutku... přemýšlím jak to vlastně říct... rozmanitá.

Nějakej vlk, který měl pohyby člověka. Zvědavý pohled mi na něm zůstal déle než by mělo. Asi jsem nikdy někoho takového neviděla. Mladík zhruba v mém věku se zlatými vlasy, pak muž. Zelený muž. Nějaký skřetí rváč a mě napadlo jak se tady ocitl. Ještě jedna dívka. Tato čtveřice mě zaujala nejvíc.

Netrvalo to dlouho a přišel Rodrik, jak se vzápětí představil. Měl vážná slova, ale mám-li se přiznat, ne úplně u všech jsem udržela pozornost a zavzpomínala na to, jak jsem se tady ocitla já. To podstatné jsem ale zachytila. A to je přesně ono! Získat ještě větší věhlas než mám teď.

Inu, představování je na místě. "Ráda tě poznávám. Jmenuji se Bodhi, jsem lidská dívka jako lusk..." Usměji se a teatrálně udělám malé pukrle. "...devatenáct let, bez známosti." Podívám se na Ninu. "Ale hledej mezi chlapci." Dodám se smíchem a v dobré náladě si to namířím k zakázkám, kde už hovoří vlk s tím zlatovlasým. I když možná je to naopak. Hovoří ten mladík.

"Není to malý cíl?" Odpovím na jeho otázku kterou jsem zaslechla. "Jmenuji se Bodhi, pánové. Pro velkou slávu jsou potřeba velké skutky." A Zadívám se na ostatní zakázky.

Před sebou můžete vidět dívku, přibližně 170cm vysokou, štíhlou, avšak velmi pěkně stavěnou v oblasti hrudníku. Oblečená v kožených kalhotech, pevných taktéž kožených a vysokých botech, lehké kožené zbroji a přes ramena plášť. Zvláštností na ní je, že má jedno oko jasně zelené a druhé hnědé.

Uvítání

Dveře do hlavní místnosti gildy se rozevřou. V nich se objeví mužská postava. Příjemný úsměv, sebejistý krok, a určitá nepopsatelná energie okolo něj. Vysoký je něco přes sto osmdesát centimetrů, a i když postava není robustní, známky rýsujících svalů jsou patrné. Může mu být tak okolo dvaceti let.
Zlatavé, husté, mírně zvlněné vlasy a oříškově hnědé oči doplňuje tvář s lehce ostřejšími rysy.
Na sobě pak má plášť ze světlé kůže, bílou cestovní košili, tmavé chodecké kalhoty a boty. Pár menších brašniček s lehkým přístupem, a v neposlední řadě též kožený cestovní vak přes záda a dvě dýky, každá z jedné strany opasku.

Φ

Rozhlédnu se okolo. "Tady to vypadá docela slušně. Překvapující. Buď je to lepší společnost než jsem si myslel, a nebo se tak snaží jenom vypadat na první dojem. Jako luxusnější bordel..." ušklíbnu se a vydám se k barovému pultu, jelikož tam se stejně vždycky děje všechno důležité. A tam
už čeká něco velkýho a chlupatýho.

"Vlkodlak."

Nedokážu na tom stvoření nenechat delší pohled. "A já si vždycky myslel že jsou to jenom pohádky aby nás máma vystrašila. I když tohle spíš vypadá jako.. Psodlak?" přemítám chvilku, avšak z mých myšlenek mě vytrhne dívčí hlas. Ani jsem si nevšiml že se lokál mezitím docela zaplnil, a najednou nás poslouchá víc.

Dobrý pití se neodmítá, jenže než to stihneme, už se sem valí onen Rodrik, a spustí si zase svojí písničku. "Dokud budeš platit, budeme v pohodě." pomyslím si, jenže pak řekne něco horšího, že musíme mít skupinu. Ne že by spolupráce s někým vadila, to vůbec ne, jenže dělat něco takovýhleho s lidma který si v životě neviděl a nevíš co od nich očekávat.... "To zavání průšvihem.." pomyslím si, a až tehdy si ostatní skutečně prohlédnu. Jejich výbavu, šaty, výrazy.

Rozejdu se za slečnou která sice vypadá přátelsky, a nemůžu si nevšimnout že se sama nepředstavila, její jméno známe jen od Rodrika, což je něco co mi na někoho tak upovídaného nesedí. Předemnou už se představuje vlkodlak, který evidentně dostal chuť na maso. "Ax. A co je sakra knol? Nějakej druh vlkodlaka?" zapamatuju si, a při jeho posledních slovech se mi jeden koutek zvedne do pobaveného úsměvu. Počkám až se vydá ven, a postavím se na jeho místo načež věnuji Nině přátelský úsměv.

"Zdravím. Teda tady to jde hopem.. Já jsem Alex, respektive Aleksander, aby to bylo oficiální. Jsem člověk, a je mi devatenáct." podám všechny informace, než nasadím vážný výraz a pokusím se hlasem napodobit Axe. "Taky bez samice." zasměju se. "Ale dal bych si to pivko..... A nejspíš jedno i pro Axe. Půjdu mu pomoct." ušklíbnu se když zaslechnu z venku ono zavytí.

S dvěma korbely pak už vyrazím ven. "Čau, jsem Alex, a tohle je pro tebe." usměju se a podám mu jeden ten korbel. "Sakra.. Umí z toho pít? Neměl jsem mu vzít misku?" napadne mě když sleduju, jak se toho ujme. Ať už to dopadne jakkoliv, kouknu se pak na plakáty. "Tak se na to kouknem.. Enid Stroff, hledaná za krádež... a postupně to všechno přečtu.

Když jsem hotov, zhluboka se napiju a kouknu se na Axe. "No, jelikož se tu nejspíš nikdo nezná, bylo by podle mě fajn začít s něčím jednoduchým, než se pozná kdo co umí a tak.. " povím, a poklepu na Enid a Melisu. "Maximálně ještě tuhle.." dodám po chvíli a ukážu ještě na Maevis. "Co myslíš?" optám se ho, a znova se napiju. "I když ty odměny teda nejsou nic moc.."

Poprvé v guildě

Poslední měsíc byl opravdu těžký a když jsem teď stál před dveřmi do guildy tak jsem si musel oddechnout. Svůj život jsem spojil s žoldáckou kumpanií, která se jmenovala Marietovi kabrňáci, přičemž Mariet byl dobrá Alfa. Uměl vést a nebyl to parchant, ale bohužel ani nejlepší lidé nevydrží zásah šipkou z kuše do oka. Úkol jsme splnili, ale skupina se rozpadla, protože nikdo nedokázal zaujmout Alfovo místo. Nakonec jsme se každý rozešli svou cestou a já se bez peněz musel protlouct až sem. Nebylo to nejlehčí vzhledem k tomu, že gnollové furt nejsou až tak obvyklou rasou a moje rasa má tu "dobrou" vlastnost, že všechno špatné jí je dobré a tak jsou to často lupiči a podobné verbež.

"Zasraný osud."

V žaludku mi kručelo, když jsem otvíral dveře a překračoval práh hospody? No asi bych to lépe nenazval. Rozhlédl jsem se, ale nikoho jsem tady neviděl. Buď jsem byl první a nebo jsem si spletl dům. Nasál jsem pach tohohle místa, abych zjistil že to tu rozhodně nepáchne tak jak bych očekával. Žádný pot, krev, výkaly, ale květiny! Trošku se mi z toho motala hlava, protože na tohle opravdu nejsem zvyklý. Na baru si všimnu lístečku a trošku zaúpím, což v mém podání je takové tiché zavytí, protože to znamená, že bych si to asi měl přečíst. Snad to není první zkouška pro přijetí do guildy. Nesnáším čtení. Duchové předků jak já nesnáším čtení.

"H...ne...d...př...ij...du."

S úsilím sobě vlastním jsem si přečetl, že to není zkouška! Což mě potěšilo, ale snad ten co přijde nebude chtít, aby jsme mu něco přečetli. Radši jsem si tedy sedl k jednomu ze stolů a čekal. To mi šlo dobře. Myslel jsem, že ten za tím barem dojde dřív než za hodinu reálného času, kdy se to tady zaplnilo mnoha dalšími bytostmi. Každého jsem si prohlédl, nasál jsem jeho pach. Snažil se si ho zapamatovat. Asi to budou z většiny moji budoucí spolupracovníci a tak by bylo fajn, abych je znal. Hlavně jejich pach.

To co přiletělo za bar jsem si nedokázal nějak moc srovnat. Buď člověk a nebo hezký a rychle mluvící trpaslík. Teda samice trpaslíka. Ta se mi líbila. Samec co jí má doma, musí mít hlavu jako velký balvan, pokud tohle poslouchá celý den. Už jsem si chtěl říct o jídlo, ale dřív přišel ten samec, spustil. Byl cítit, že ho to nebaví. To nebyl Alfa. Ve smečce bych ho možná ani nezařadil jako Betu. Gamma možná, ale i tam by mi byl odporný. Chápu, že tady ho musím poslouchat, ale Alfa to prostě nebude. Mluví za Alfu to je jasné. Musel jsem si zapamatovat, že s ostatními se nesmím rvát. To bude možná občas problém, protože idiot potřebuje zbít rovnou ne až za chvíli. Schlípnul jsem uši při pomyšlení na toto. Nová smečka, nová pravidla. Naštěstí Rodrik brzo odejde a zůstane s námi jen Nina. Ona je rozhodně lepší než on a nemá samce! Zvednu se od stolu a jdu za Ninou teda nahlásit co chce.

"Ahoj. Já Ax. Rasa gnoll. Věk nevím, ale pamatovat patnáct zim a matka říct o dvou dalších. Bez samice."

Přitom posledním se usměju, což v mém podání znamená vycenění zubů a pro některé to musí vypadat, že chcu Ninu sežrat. S mými dvěma metry a robusní postavou bych se nedivil, kdyby po mě někdo skočil, ale když mě někdo napadne první já ho zbít můžu ne? Na to se pak musím zeptat. Po všech těch formalitách, pokud se Nina ještě nedoptá vyrazím ven na ty vývěsky. Už jen při pohledu na ně upím, protože je to moc textu. To tady budu do večera. Každý kdo přijde po mě jasně pozná, že čtení není moje parketa.

GUILD HOUSE

Postupne ako ste prichádzali do guildy ste prešli cez dvere do miestnosti, ktorá vypadala ako hospoda. Stoly rozmiestnené po krajoch a uprostred bar. Za barom nikto nebol, ale bol tam vystavený papier s nápisom "Hneď prídem".

Keď si sa lepšie poobzeral po miestnosti, všimol si si, že je to tam naozaj čisté. Dokonca aj vôňa bola príjemná, kvetinová. Stoly boli vyleštené a podlaha bez jediného smietka. Nikto vo vnútri nebol a tak si sa rozhodol počkať na barmana, aby ti dal ďalšie informácie.
Zatiaľ čo si čakal, postupne sa dnu natlačilo niekoľko ľudí. Všetci do jedného sa prišli hlásiť na miesto žoldáka v guilde.

Keď sa asi po pol hodine objavila barmanka, nízka, mladá usmievavá holka, tak vás tam už bolo dosť čakajúcich.



"Ahoj, prišli ste sa prihlásiť k nám do guildy? Ešte som vás tu nevidela, tak asi ano. Kľudne sa posaďte a donesiem vám niečo na pitie. Čo si dáte? Pivko? Vonku je hrozne horúco, jedno chladené vám padne dobre. Posaďte sa, Rodrik príde za chvíľku a všetko vám vysvetlí."
Rozprávala rýchlo a očividne je veľmi ukecaná, ale hneď ako to dopovedala sa vo dverách objavil vážne sa tváriaci muž.



"Vitajte, ja som Rodrik, ak ste sa prišli hlásiť do našej guildy, tak budem pre vás niečo ako šéf. Ja rozhodujem o tom, či dostanete za splnenie úlohy zaplatené a dohliadam na dodržiavanie poriadku v guilde. Moja asistentka Nina, vám bude poskytovať bližšie informácie o misiách. Ale s hociakými problémami choďte rovno za mnou."
Povedal znudeným hlasom a pri predstavení Niny ukázal rukou na dievča za barom. Už od pohľadu sa vám zdá, že sa mu tu nechce byť a nechce sa mu nič vysvetľovať.

"Prejdem rovno k veci. Pravidlá .... za prvé ... nesplníte čo klient požadoval, nedostanete zaplatené. Za druhé, žiadne bitky, alebo násilie medzi členami guildy. Jedine v dohodnutom zápase v ringu. Za tretie ... v poslednej dobe sme prišli o veľa ľudí, takže nie je dovolené splniť zakázku osamote. Musíte pracovať v týmoch. Je mi jedno v akých veľkých. Zlato si delíte. A posledné pravidlo ... čo poviem ja, to platí. Dodržujte to, vybudujte si v našej guilde meno a získajte slávu. Formality ešte s vami preberie Nina."

Tým ukončil svoju reč zaspatým hlasom a potom sa otočil a odišiel. Hneď za ním sa ozvala Nina a s širokým úsmevom prehovorila.
"Teraz vás všetkých poprosím zaradom mi nadiktovať vaše meno, vek, rasu a či ste slobodný, alebo zadaný .... haha, to posledné bol len vtípek. Mama mi stále opakuje, že by som si už mala niekoho nájsť, ale v tejto práci to vôbec nie je jednoduché. Chápete, veľmi rýchlo sa tu umiera .. hahaa ... to bol tiež vtípek, nebojte práca je absolptne bezpečná."
Nina rozpráva veľmi rýchlo a hlas jej intonačne poskakuje hore dole v dobrej nálade.

"A potom keď budem mať vaše mená, tak si môžete vybrať zakázku vonku z tabuľe. Tie sú zatiaľ voľné. A vezmite plagát, ktorý chcete prijať a doneste mi to, ja si zapíšem vaše mená k tomu a dám vám všetky možné informácie. Napríklad, že kde bola hľadaná osoba videná naposledy, aké má približne schopnosti, čím sa previnila a čo sa od vás očakáva. Odpoviem vám na všetky otázky. A potom len šup, vyrazíte na svoju prvú misiu."

GUILDA: MONSTERS HUNTERS

Kráľ len nerád plýtva zlatom a armádou na polapenie monster, vrahov, násilníkov a zlodejov. Samozrejme stráže v meste si robia svoju prácu, ale ak treba vyšetrovať, alebo naháňať podozrivého mimo mesto, tak od toho dávajú ruky preč. Často tak sú ľudia, vesnice a šlachtici odkázaní na služby nájomných guild. Jedna z tých najlepších a najväčších je Monsters Hunters a práve naberajú nových členov.

Práce je nad hlavu a guilda nestíha plniť objednávky. Je to veľmi nebezpečná práca, ale odmena za polapenie, alebo zabitie hľadaného je lákavá. A práve preto si tu aj ty. Stojíš pred vstupom do oploteného areálu guildy a rozhodol/la si sa vstúpiť dnu.

Vstúpiš na celkom veľké nádvorie, kde členovia guildy trénujú so zbraňami, strieľajú z lukov, alebo zápasia s holými rukami v ringu.
Za týmto nádvorím stojí veľká dvoj poschodová budova z kvalitného dreva a sklenenými oknami. Nad dverami sa pýši veľký vytesaný názov MONSTERS HUNTERS.

Pred vstupom do budovy ešte uvidíš dosť veľkú tabuľu, ktorá je očividne často používaná a plagáty sa na nej menia fakt často. Na tej tabuli momentálne visí osem portrétov hľadaných zločincov. Zo zvedavosti si ich postupne všetky prečítaš. Dobre vieš, že aby si dostal/a odmenu za dopadnutie zločinca, musíš byť registrovaným členom guildy.