Hájenka v Knížáku

Alča, Lucka, Michal

Cesta byla vcelku v pohodě. Vlakem jste se z Hlaváku dostali přes Hrušovany u Brna do Židlochovic a tam na vás čekala dvě auta. Jeden Hilux lesů ČR a jedna dodávka pro devět lidí. Hilux řídil nějaký lesák, co se vám představil jako Michal Chrudil, dodávku řídil doc. Peterka. Nutno říci, že jeho řízení nebylo příliš příjemné, přednášení mu šlo zjevně lépe.
Venku foukal ledový vítr, který v jihomoravských rovinách nesl ledové krystalky a ty se zabodávali do prokřehlé kůže jako jehličky. Tady na jihu prostě foukalo pořád, snad jako někde na stepích. No vlastně, podle toho co říkali na škole tohle jsou vlastně zbytky stepí. Území Moravy je nejzápadnější místo kam se dostali Skythové, nejzápadnější místo, kde se tradičně hraje na cimbál a kousek odsud je přímo území, které se nazývá Pouzdřanská step.

Ted vás však zajímalo jak se rychle před tímto větrem ukrýt. Auta zastavila před poměrně velkou chatkou tak pro 20-30 lidí, tedy když se trochu zmáčknou. Prostá, praktická klasická lesácká chata bez nějakých "pentliček". Co však bylo úžasné, byla vytopená. Očekávali jste známou vymrzlou ledárnu a ejhle otevřeli jste dveře a z ledového sevření zimy na vás dýchlo teplo a vůně spalovaného tvrdého bukového dřeva.
Michal, který vás dovezl a měl to patrně na svědomí se jen usmíval. I když vnitřně to bylo pro něj trochu zklamání chlapy z práce mu slibovali autobus mladých a rozdováděných kočiček a místo toho tu bylo 14 studentů doktorant a docent, 3 studentky a dvě doktorandky a další 2 ženské, které patrně byly přítelkyněmi těch studentíků, takže zas taková hitparáda to nebyla.
No vybrat by se asi i dalo, ale při těch počtech to nevypadalo úplně fajn.
Když se studenti a ostatní vybalovali otočil se doc. Peterka na Michala:

"Pane Chrudil, vydáte se večer s námi na pozorování kolonie havranů?"

Pro Peterku to byla opravdu vzácná příležitost, on nebydlel v Židlochovicích, kde se místní vždy nepříjemně ošívali, když jim nad hlavou letělo to obrovské hejno černých ptáků a oni se museli obával, jestli je ty černí létající potkani neposerou. Po vybalení a oblečení, kluci ještě naložili do kamen velká polena, aby se udrželo teplo do návratu a Peterka všem rozlil po panáku.

"Děcka to je místní marhulovica, na podniku pěstujeme meruňky a pak pan Fröhlich z toho pálí tuto úžasnou tekutinu plnou tepla a slunce. Eště do druhé nohy a jdeme. Zbytek až se vrátíme. Máme tu i demijon výborného Vlašského ryzlinku. Jak víte je to odrůda, která se pěstuje téměř výlučně na území bývalé Rakouskouherské monarchie a tady je nejlepší."

Po pořádných dvou panácích jste vyrazili. Vítr u hájenky směrem na Nivu stále ještě silně hučel, ale jak jste postupovali do lesa směrem k řece Svratce, kde byla oblast známá jako Nosislavská zátočina, což měl být původní prastarý lužní les, jako by se ztišoval. Po další chvíli vás v nose začalo šimrat vlhké ptačí peří. Postupně jste se blížili k zátočině a koloniím. Bylo ticho. Tíživé, ledové a dusivé ticho.
Peterka jen ukazoval na stromy. Ani on nic neříkal jako by ztratil řeč. Na stromech všude kolem vás, v šeru osvětleným jen srpkem měsíce, byly v řadách na větvích natěsnány snad tisíce černých havranů. Dívali se na vás. I temnou noci se prodral jejich krhavý pohled. Jako by vás pařáty drápaly po duši. Všichni jste se cítili stísněně.

"Krá, Krá!"

Ozvalo se do ticha najednou hlasitě a tisíce havranů zašustili křídly, jiní si poposedli.

"Kurva do piče! Málem jsem se posral!"

Ozvalo se od jednoho z kluků, všichni byli nervózní. Staré vrby, topoly i buky a duby porostlé jmelím a svlačci nad tím vším se najednou jako by hrbili a přibližovali více k vám.

"Pane kolego prosím slušné jsou tu dámy! Ale chápu je to fascinující, vypadá to úchvatně a tajemně."

Řekl Peterka, ale i jeho hlas zněl zabarveně a bylo vidět, že i když ho to vše fascinuje a už tu byl několikrát, že má vnitřní obavy a strach. Pohyboval se obezřetně tiše a opatrně jako by nechtěl narušit nejen klid ptáků, ale i lesa jako takového. Pak se jeden vznesl a zlostně, varovně zakrákal. Byl jen jeden, ale přesto jste všichni sebou trhli. Prostě jste věděli, že to je varování. I Peterka, který vypadla klidně zavelel k ústupu.

"Tak kolegové a kolegyně je čas se vrátit na chatce vám povykládám více o téhle kolonii a hnízdění havranů."

Řekl jaksi automaticky šeptem a pak jste se vypravili zpět na chatku. I když jste si to neuvědomovali mohli jste být venku aspoň tři hodiny. Kamna naštěstí nevyhasla a když se přidalo drobné dřevo hned se rozhořela. Potřebovali jste teplo, byli jste rozklepaní a to nejen zimou. Až na chatě jste si uvědomili, že po cestě od zátočiny zase začalo foukat a u chaty doslova vítr hučel. Peterka vám vyprávěl o havranech a zdejším místě hnízdění, že vlastně nikdo netuší proč zrovna taky. Také s úsměvem přidal, dle jeho duchařskou historku o srdci prastarého lužního lesa. Pak ještě to už notně ovíněn z opravdu dobrého Vlašáku, přidal, že když byl v jižní Americe, kde má Mendelka své pracoviště a spolupracovníky, místní skutečně a reálně věřili na ducha lesa a vyprávěli o lidech kteří prostě bezestopý zmizeli v lese a odnesl je lesní duch. Za normálních okolností by se všichni smály. Teď se nesmál nikdo ani docent Peterka. Mluvil vážně.

"Je to tak ztratili jsme my Evropané respekt k přírodě a lesu. Nevnímáme to tajemno a nebezpečnou divokost, kterou sebou nese les a příroda. Jakkoliv si myslíme že je svázaná a civilizovaná. Příroda je největší magická síla."

Pak dopil pohárek odebral se na půdu kde měl své ležení a tam vytuhl. Tím pádem se mohla rozběhnout další párty. Demijon vína nebyl vypitý ani z půlky a ještě zůstalo několik flašek marhulovice, která tak nádherně voněla meruňkami a hřála. Nadržení studentíci i studentky se po sobě začali plazit a erotická a sexuální síla přímo burcovala hájenkou. Jako by na všechny a na všechno řvala Tak šoustej, píchej, lízej, mrdej....