Řehořův "topivec"

Když přistoupí okamžitě na mou cenu, je mi naprosto jasné že ví s jistostí proti čemu mě vlastně staví. Ještě když si zjišťoval ceny. Ve stejnou chvíli musím potlačit vše uvnitř mě, abych neřekl nebo neudělal něco nepěkného.

A jak se zdá, má to docela hezky vymyšlené, jelikož už tu stojí i vůz a všechno.

Cesta na voze ubíhá docela rychle, avšak když jedeme okolo polí, moje podezření se opět změní. "Takže nějaká síla mu nedovoluje orat pole, on se s ní nedohodl? Teď tam posílá mě?" zamyslím se.

A moje potvrzení se ještě více potvrdí když vidím samotné místo kde stál Olaf. "Evidentně se nedohodli, šli to zabít, ale jsou na to krátcí.." pomyslím si když si prohlížím krev, jenže to už mě do nosu udeří ten pach. A za chvíli vidím i co se stalo. jestli si tu hrály děti nedávno, tak to co je sežralo muselo žrát sakra rychle, že to zvládlo ohlodat i kosti.

Kouknu se na hladinu ze které cítím pozornost, a nakloním hlavu na stranu. "Co takhle kdybys mě přestal jen sledovat a šel si promluvit... Jestli mám dobrý odhad měl bys na to mít inteligence dost.. " povídám docela znuděně, ale jsem připraven ve vteřině tasit zbraň či dýku.

Mokrá kočka.

"U běsího lejna!" Zavrčel Řehoř a bez okolků přihodil na rovných sto. Bylo ti teď zcela jasné, že by možná suma ještě povylezla. Ačkoli se dělal otráveným, cítíš z něj oddech a zadostiučinění. Jako správný kšeftman téměř zaklínačskou rychlostí potvrdil obchod.
"Očekávám pádný důkaz." Řekl s klidem.

Dole již bylo vše na voze a vozka čekal na kozlíku. Řehoř kulháním pokračoval k němu. Po oku si zahlédl, v jedné z uliček mezi domem a stájí dva muže. Byl to krčmář a někdo ze správcových lidí. Už ti bylo jasné, proč hostinský tak rencal. Řehoř to celé jistě připravil a důkladně se pojistil.

Teprve na cestě si všímáš pár drobností, které jsi dříve opomněl.
Kraj téměř až k dohledu rybníků, byl odlišný od toho co přiléhal k nim a dál za ves. Tady bylo sucho a po polích poletoval prach. Převládala divoká tráva, kopřivy s bodláky. Kolem cesty postávaly divizny vysoké jako dospělý člověk.
Dál byla úrodná půda a bohatství květů. Vlastně to je docela zvláštní, ale zároveň jasné. Rybníky napájely stoky v políčkách. Někdo si dal dost záležet.
Proč tedy Řehoř nenechal i zde vykopat strouhy? Že by půda rybníků a vesnice nebyla jeho? Proč by tě v tom případě platil za práci pro někoho jiného? Možná to byl důvod požadavku na mlčení.
Stmívalo se, ale noc bude zřejmě jasná. Už z dálky zní serenáda cvrčků a žab, zběsile skřehotajících téměř o život. Okolo rybníků postávaly jen malé skupinky bříz a statných dubů. Nic nezvyklého. Dva rybníky byly čisté, ten poslední převážně zarostl rákosem. Z dálky svítila jasná světélka stavení osady Blata. Voda klidná a jen občas na hladinu vyskočilo několik bublinek. Žádná stopa v blátě. Né tedy netvora. Lidských tu bylo dost. Patřily hned několika osobám. Ty větší a těžké rybáři. Odešel před chvilkou, protože po jeho úlovku zůstal mokrý flek. Ty další patřily dětem.
Nezvyklé. Pokud tu něco skutečně žilo, bylo šílené zde nechat si hrát děti.
Na prostřední hrázi jasně vynikalo dřevěné robustní stavidlo s dřeveným ohrazením.
Nikdo jiný by si ničeho nevšiml, ale ty rozeznáváš v písku místo, kde byl Olaf napaden. Pak je tu, ale ještě něco. Na samotném stavidle je ulomená část dřevěného držáku. Ten se válí opodál.
Něco, nebo někdo spadl do roští o dva kroky vedle. Polámal větve a na jedné zlomené zanechal krev.
Olaf zraněný nebyl, takže zde byl ještě s někým?

Vše začínalo pomalu získávat obrysy.
Při tvém důkladném ohledání tě něco zaujalo. Nejsi nepozorný a ačkoli není vůbec nic podezřelého slyšet, bystrým okem spatříš jemné vlnkování na hladině. Jsi jistě pozorován, ale zdroj nikde.
Pak přijde ten pach. Je silný a jasně tě vede kolem břehu. Hniloba je nezaměnitelná. Na hrázi mezi rybníky bylo malé rozšíření s porostem vrb a břízek. Tam stál jednoduchý přístřešek. Lidská práce, ale to co bylo pod ním již ne. V hliněných miskách ležely zbytky žížal, masa a mléka. Opodál pak kosti.

Lidské. Přesněji dítěte a né jen jednoho.

Řehořův Topivec

"Topivec..." zopakuju po něm opět.

To že s tím má pan správce něco společnýho by muselo bejt jasný i mentálně zavostalýmu skalnímu trollovi. Moje mysl se automaticky přesune k prokletím, a co by to mohlo bejt za potvoru.

Tady je led docela tenkej. Kdybych měl víc peněz tak mu řeknu ať kouká vyklopit co to sakra proved, jinak že se mu na to z vysoka vydělám... Jenže já si zrovna teď moc vybírat taky nemůžu. A Řehoř dostal touhu náš obchod uzavřít, jak se zdá.

Dokud jsme se bavili o nějakým teoretickým topivci za nějakou teoretickou odměnu, tak to byla docela zábavná hra, ale tady sranda končí.

"Sto grošů, pane správče." odpovím mu když zmíní že něco přihodí, a teď pro změnu můj tón a výraz teď napovídá, že se o tom nehodlám dál bavit.
"Jako zkušený obchodník zajisté víte, že není nic horšího než kupovat zajíce v pytli. A u monter to platí minimálně trojnásobně." pokračuju už opět stejně mile jako předtím, a natáhnu k němu ruku já.
"A pokud to skutečně bude topivec, i klidně nějaký netypický bez drápů, rád snížím zbytek odměny o již vyplacenou zálohu.. V rámci zachování férovosti.." dodám ještě nakonec s milým pousmáním.

Mokrá kočka.

"Topivec." Stál si na svém Řehoř.
Chvilku sledoval tvé počínání a poslouchal. Při otázce na svojí nohu, zachoval klidnou tvář.
"Splašil se kůň." Řekl rázně a zjevně nehodlal v tomto tématu dále pokračovat.
"Žádám, aby do našeho obchodu nebyl nikdo jiný zasvěcen a ty holomky z Blat ignorujte!" Zdůraznil poprvé s ostřejším tónem.

"Koukej mi zmizet z očí!" Zaburácel na Olafa a sledoval jeho potácení, dokud dveře nezavřel.
"Dobře. Dohodněme se, že pokud to nebude topivec, přihodím padesát grošů." Navrhl po delším přemýšlení.
"Dohodnuto?" Natáhl k tobě ruku v gestu.

Celé to znělo zvláštně. Utopenec, zřejmě hybrid. Samotný, na třech rybnících a vyhýbat se místním. Částka sto a dvaceti grošů byla velkorysá. Těch padesát by se hodilo také.
Nejhorší potvora, o které se dalo říct, že by to podle popisu mohla být, je vodnice. Jenže i ta měla dlouhé drápy.
Rozhodně bude důležité se držet od hluboké vody.

"Vypustit rybníky nemůžeme. Je to jediný zdroj vody v okolí." Poznamenal suše a dopil.

Řehořův Topivec

Mírně pobaveně se usměju, když slyším Řehořovu odpověď. "Takže to že jsem elf, ne zaklínač..."
Je to taková hořkosladká hra, kterou hraju sám se sebou. Bude lidem vadit víc to že jsem zaklínač, nebo to že jsem elf?

Nicméně to už do místnosti vchází další muž. Nakloním hlavu na stranu a se zájmem sleduji, jak si sundavá onen obvaz. Seskočím ze stolu, a přijdu k němu blíž, přičemž se kouknu velice zblízka, a se zavrtěním hlavou nasaju vzduch skrt zatnuté zuby, jako bych sám cítíl stejnou bolest jako on. "To nevypadá vůbec hezky.. Vyhozená z kloubu, a natržených několik svalů.. Možná na to budu mít nějakou mast, pak se kouknu.." zhodnotím, ale není to to jediné zajímavé.

"Ale ale, takže s kuší? A copak si tam dělal s kuší, když si o tomhle nevěděl, hm? A ještě v noci... Ale to je otázka až poblíž nebude Řehoř.. Možná že tady začíná jít o tu diskrétnost... " pomyslím si mezitím, co mu zkoumám tu ruku.

"Topivec..." zopakuju, jako bych nad tím skutečně uvažoval. "Problém je, že topivci mají drápy.. " povím a párkrát je pravou rukou ve vzudchu naznačím, s naprosto seriózním výrazem.
"Takže kdyby tě chytl topivec a nakonec ses mu vysmekl, měl bys řezný rány.. Taky rádi koušou, ale to pro tenhle případ už tak směrodatný není.. Ale dobrý potřeh, s tím stavidlem..." dokončím myšlenku.

"Nicméně i tak je to ošklivá rána... Když už jsme u zranění, copak se vám stalo s nohou, pane správče? Vypadá to že to docela bolí..." povím s obavou v hlase.

Mokrá kočka.

"Zvědavost škodí obchodu." Trval na tajemnosti.
Řehoř znova popošel kulháním ke stolu a usadil se do svého křesla. Bylo patrné, že jej noha opravdu zlobí.
V dalších momentech docházelo k souboji pohledů tichého mlčení.
"Na elfa si vyskakuješ, ale průbojnost je důležitá. Snadno ovladatelní lidé nemají moc tuhý kořínek." Poznamenal a podle žil na krku usuzuješ, že chladně přemýšlí co ti říci.
"Topivec." Zdůraznil svoji odpověď.
Ale pak těžce vydechl a zavolal na sluhu ve vedlejší místnosti. "Ať přijde Olaf!"
Zase nastalo ticho, než do místnosti vstoupil cintránec velké postavy. Hromotluk však stál pokrouceně a tvář měl bledou možná více jak ty.
"Ukaž ruku." Řekl Řehoř a židle zavrzala.
Cintránec opatrně sundal obvazy jednou rukou, odhalíc přitom pravou paži. Všechen ten opatrný postup byl jasný. Rameno bylo modré až k prsnímu svalu a loketnímu kloubu. Něco mu vykloubilo ruku a téměř utrhlo tkáně. Svaly byly zmrzačené a bylo více než zřejmé, že ji už jen tak nerozhýbe.
"Řekni co se stalo." Mávnul Řehoř rukou a sám si dolil víno.

"Čekal jsem o půlnoci na prostředním rybníce. Pro jistotu s nabitou kuší a ležel u stavidla. Začal muž opatrně a pomalu.
"Zachránil mne nápad, krýt se částečně dřevěnou konstrukcí." Vydechl bolestivě.
"Nejdřív byl klid a mrtvo. Pak něco zčeřilo vodu a já v ní spatřil odlesk očí. Velké a chladné. Vypadalo to jako člověk. Slepený vlasy. Vykouklo to z vody a chvilku mne to pozorovalo. Ze strachu jsem celej zcepeněl." Zkřivil pohled a zanadával.
"Ta věc měla nepřirozeně dlouhý ruce s velkými prsty. Ani netuším jak, chtělo mne to strhnout pod vodu. Nezarazit se o dřevěnou konstrukci stavidla druhým ramenem, byl by ámen." Nádech.
"Ta svině skoro utrhla ruku!" Rozčílil se.

"Jak říkám topivec." Zakončil výklad nebožáka rázně Řehoř.
Podle popisu to bylo možné, ale na ruce nebyla ani stopa po drápech, neměl ani kousnutí. Prostě ho to jen zatáhlo za ruku a ve tmě mohl zahlédnout cokoliv.
"Prej přelejzá po těch rybnících a dle všeho je sám!" Zase zdůraznil.
I to bylo divné. Topivci i utopenci většinou tvořili skupinky, kvůli efektivitě. Pokud Řehoř nelhal, jednalo se o novou mutaci. Tomu nasvědčovala absence drápů. Podle pohledu na obtisky prstů to muselo držet ohromnou sílou. Za normálních okolností by totiž na ruce vznikla stopa po smýkání prstů po délce paže, ale tady to bez zaváhání škublo.

Nová zakázka: Řehořův Topivec

Koukám z okna místního pána a musím uznat, že sledovat ty maličké lidičky z pohodlí vlastní kanceláře má něco do sebe. "Jestli tihle páni něco umí, tak je to bohatě žít... A snažit se zuby nehty udržet si každou minci..." pomyslím si, protože jenom idiot by platil takovou sumu za topivce. A i když idioti nebudou tak netypičtí u boháčů, málo který idiot spravuje vesnice, nebo hned několik.

Poslouchám ho, a jen sem tam přikývnu, ale očima sleduju každý jeho pohyb. Jeho nervozitu. Jeho pokulhávání. Jak hází měšec na stůl. Jak rozhazuje rukama aby si přidal na důležitosti. Jak se mu na tváři objeví ten samolibý úsměch, když má pocit že má navrch...

Odtrhnu pohled, až když zahlédnu láhev s vínem, a pousměju se. Jak sklenici tak láhev s děkovným kývnutím hlavou přijmu, a s obojím v rukách pak s lehkým poskočením usednu na Řehořův stůl, aniž by se však sám stůl, nebo cokoliv na něm pohlo, či vydalo jaýkoliv zvuk. S ignoranstvím neznalce si naliju pořádný pohár, avšak s překvapivým znalectvím s ním pak protočím a přičichnu, načež se s pousmáním napiju, než konečně promluvím.

"Emhyr čistí, a za ním zůstává spousta místa a klidu, aby se další monstra opět nastěhovala zpátky.." povím stále s pohledem upřeným na pohár, než ho obrátím na Řehoře s pousmáním. "Nicméně máte samozřejmě pravdu, pane správče... Avšak stále je tu pár věcí, na které bych se chtěl zeptat.. Například proč je tak důležitá ona diskrétnost? Hlavně před kým bych si měl dávat obzvlášt pozor.. A co vlastně je předmět oné diskrétnosti?" optám se, protože topivci na něčím panství nejsou tak nenormální, natož aby se o tom muselo mlčet. "Co sakra nechce abych řekl?"

"A samozřejmě je tu pak otázka samotného monstra... Jak víte, že to byl zrovna topivec? Kdo ho viděl? A kde bych toho člověka našel? Znáte to, lidé si spletou kde co s kde čím. Přísahají že viděli na poli půlnočnici, nakonec je z toho upír..." povím s přehnanou familiérností, jelikož jsem si naprosto jist že Řehoř jedná se spoustou idiotů... Nebo s někým koho za idiota považuje.. "Pravděpodobně i v tuhle chvíli mě... "
"Pak je v tom hroznej bordel... Jste si zcela jist, že řekli Topivec? Nemohlo to být třeba jenom že vidělo tu věc někoho u-to-pit?" optám se s přátelským pousmáním. "Protože to by mohlo znamenat nějakou úplně jinou příšeru.. A současně bohužel i jinou sumu..." povím, jako by mě tenhle fakt skutečně tížil.

"Chápejte, pane správče. Já se jen snažím předejít nepříjemnostem, a případným ztrátám... Vyklube se z toho třeba vodnice, já bych tam skapal, a vy byste musel shánět nějakého dalšího zaklínače, kterému byste musel platit další zálohu..." povím, a poklepu na měšec, který se mi kdovíjak dostal k pasu, jelikož já za celou dobu nepustil sklenici z ruky.
"A najednou se to všechno hrozně prodraží." dokončím s pousmáním.
"Napadají mě asi tak tři možnosti.. Buď je to něco horšího, ví to, a chce mě vidět mrtvýho, pak mi tu bude vykládat nějaký lži... Nebo je to něco horšího, ví to, a chce ušetřit.. To je nejpravděpodobnější. Obzvlášť když si prý zjišťoval ceny. A nebo s tím má něco společnýho, a proto chce diskrétnost..."

"Jak jste správně řekl, najít zaklínačskou práci není teď nejlehčí.. Ale to ani najít dalšího zaklínače.. Kdoví jak dlouho byste kdyžtak musel čekat,a jestli pak přijde někdo neschopný.... Uf.. " zavrtím hlavou s výrazem hrůzy nad takovou představou, a radší dopiju co mám ve sklenici, (která je ve skutečnosti už druhá, ale kdoví jestli si toho někdo vůbec všimnul), avšak tu jsem si nalil o dost střídměji, a čekám na jeho odpověď.

Mokrá kočka.

Řehoř postával u okna a pozoroval rej na prostranství dvorce. Sluhové a poddaní chystali vůz s pytli zrní na semletí. Jak se jeho znepokojení zvedalo, zrychloval se mu tep v jasně patrné tepně na krku. Prudce otevřel okenici a naklonil se ven.
"Přidejte holomci, nebo mne přivedete na buben, holoto líná!" Zaláteřil a zase se věnoval tobě.
"Předem nabídnu sto a dvacet grošů. Víc nedám ani o jediný groš! Zjišťoval jsem si ceny služeb a topivci prý nestojí více jak dvacet grošů. Tady se jedná o jediný exemplář. Tak za diskrétnost mi cena přijde více jak vstřícná." Rozhodil rukama a opět je sepnul u pasu. Měl ten pohled co říkal, že rozhovor vede a nehodlá na tom nic měnit. U tohohle tipu lidí, by použití axie bylo zcela marné. Obchodníci a držgrešlové byli velice odolní bez okouzlení, natož proti němu.
Postával s mírným přesouváním váhy pravidelně na pravou nohu. Něco ti říkalo, že odlehčuje levačku z tobě neznámých důvodů.
"Ostatně široko daleko na práci nenarazíš." Poznamenal trochu drzým úsměvem. Bylo jasné, že si tě jako protřelý obchodník dobře odhadl.
Opravdu. Sto a dvacet grošů bylo za jediného topivce téměř nemyslitelné. Celá tahle záležitost smrděla rybinou i bez ryby.
Jenže vše znělo velice snadně.
Rybníky byly sotva půl dne cesty pěšky, což bylo vyhovující, protože si kobylu musel nechat v hostinci, jako zástavu za nezplacené účty.
Řehoř byl sice malým pánem, ale ve zprávě měl několik vesnic, na jejichž hranici právě ležela trojice rybníků. Vlastně jsi si je i matně vybavoval, protože tě stezka vedla kolem. Nic zvláštního, co by upozornilo na přítomnost netvora. Navíc tam, pokud tě paměť neklamala, posedával rybář na hrázi a zjevně si o život starost nedělal. Vždyť vesnice Blata byla co by kamenem dohodil.
"Jsem ochotný zaplatit zálohu, pro lepší pocit z práce." Hodil na stůl měšec, v němž si podle cvičeného sluchu napočítal onu dvacítku grošů.
"Nepočítám, že zdrhneš. Wizima je kousek a nadělalo by ti to mnoho potíží." Konstatoval. Ten pohled byl na facku.
"O Vás kočkách se toho dost nakecá, ale obchod je hold obchod a já mám rád profesionalitu." Poznamenal a přistrčil ti pohár s lahví vína. podle nosu cítíš Cintránské bílé, polosladké s jemným puketem a nádechem slámy.
"Tady v Temerii je teď poměrně klid. Slyšel jsem, že jdeš z jihu. Tam je prý nouze o práci. Emhyr čistí říši od potvor a rebelů." Vystihl starší muž situaci.

Stezka

"Kde některý příběh končí, další začíná. Tak to říkala kdysi moje bába." Hudba loutny dohrála a nástroj byl sotva odložen.
"Vzpomínám na přítele a truchlím pro čas, který jsme spolu prožili na cestách po bohem zapomenutých krajích. Co nevěstinců málem bylo zbořeno. Co korbelů bylo vypito. " Úklonu doprovázel potlesk mnoha lidí, jenž do teď v tichosti přihlíželi.
"Tak Geralt pěstuje víno. Nic víc?" Zafňukala mladičká dívka.
"První zaklínač co umře stářím." Usmál se hudebník a ukázal hřejivý pohled.
"Chudák Ciri." Konstatovala jaká si markýza.
Bard pokynul a jeho pohled proletěl osazenstvem.
Několik vojáků se zvedlo a odcházelo do nočního města.
"Dobřes to zrechtoval Marigolde. Pač i slzu jsem uronil."Starý trpaslík hodil nohy na stůl a upil piva.
"Zoltáne! Brachu! Kdy jsi přijel do Novigradu?" Zajásal Marigold.
"Akorát a už jsem si to štrádoval sem. Co baba, nesereš ju?" Uchechtl se.
"Jsem čistej jak lilie." Přísahal trubadůr."Co obchod?"
"Na hovno." Upil trpaslík pořádně piva, až mu zůstala ve vousech pěna. "Emhyr se zbláznil. Dal popravit kde koho. Bojí se komplotu. Bez Ciri je jeho plán v čertu. Říše je velká a on slábne. Šušká se o povstání. To bude vošklivý." Vyfoukl trpaslík vzduch.
"Cesty jsou plný kde jakýho sajrajtu. Kurva mať. Čert, aby to spral!" Bouchl do stolu a naklonil se blíž.
"A ty zasraný daně!" Zabrumlal nevrle.
U Rozmarýnky a Tymiánu utichl ševel a kabaret pomalu opouštěli poslední hosté.
Bard vzal do ruky loutnu a zapěl několik veršů.
"To je ta od Toruviel ?" Zeptal se Zoltán.
Bard kývl a pokračoval ve zpěvu.