~ Domove, sladký domove ~

Sprcha byla osvěžující a rozhodně bodla po celém tomhle šíleném dni. Jen gumovej kámoš byl zklamán, že se na něj nedostalo a jeden by i řekl, že sklesle povadl. Po vydatné sprše a v pohodlném oblečení sis pouštěla postupně všechno možné. Ze zpráv na tebe padaly jedny pikantnosti za druhou ve stylu pouličních válek na okraji města, kde jsou chudinské čtvrti po přepadení konvoje gangem nomádů. Pár reklam na CHLAPÁKA 5000 "Dokonale imituje pravou kůži a nabízí tak slastný požitek pro obě strany. Dodává se i v několika barevných provedeních a nyní za výhodnou cenu!"
Jen záznamník byl zticha. Zřejmě nikomu nechybíš a ani majitel bytu si na tebe nevzpomněl se svou obvyklou připomínkou o nájem.

Po pár minutách ti přišla zpráva od Gho.
"Holka, jsem rád, že jsi v pořádku. Dej si dneska oraz a zítra se stav u mě v ordinaci. Koukneme na ty podlitiny a probereme, co dál. Dobře se vyspi."

Suchá a stručná, přesně jak má ve zvyku. Jen vzadu kdesi v hlavě se ozýval tichý hlásek, jestli jsi opravdu udělala dobře v dnešním zápasu.

~ Domove, sladký domove ~

Kývnu, když začne o práci a ani mě nenapadne se vyptávat. Ne proto, že by mě to nezajímalo, jenže by nás to oba mohlo přivést do nepříjemností. Vtipné je, že hned vzápětí nakousne Lianga.
Mírně našpulím rty a zkřivím přitom jen půlku tváře, abych naznačila, že je to obdobně nepříjemná záležitost jako jeho práce, o které jsme nemluvili, ale přitom se nemůžu zbavit pobaveně povytažených koutků. Endorfiny v krvi ze mě po souboji rozhodně dělají šťastnější bytost.

“Nemám nic, protože na to nemám,“ otřesu se smíchy, “A Liang bude ještě zuřit. Očekávám to každou minutou, tak se doma zamkni,“ varuji ho hravě, než mi dojde, že bych nemusela být daleko od pravdy. Jenže Liang není blázen. Nevyvraždí půlku domu jen proto, aby mě dostal, když mu bude stačit počkat na další zápas a odrovnat mě v šatně – ne, moment. Moc zájmu kolem. Tak příště v temné uličce. Cokoliv jiného, než že by nechal vyhodit do povětří půlku domu.
Měla bych s tím něco udělat.

Pohnu nejdřív boky, když se odlepím od stěny výtahu.

“Beru tě za slovo,“ snažím se ztenčovat hranici mezi přátelstvím a flirtem co nejméně, ale po tom všem vzrušení je Frank… Soustřeď se!
“Měj se,“ mávnu mu na rozloučenou, než se k němu sama otočím zády a zamířím domů.

Typická vůně domova oblaží mé srdce, hlavně ty zvratky. Znovu se tiše rozesměju, pro sebe a nikoho jiného, a je mi úplně putna, že vypadám jak pološílený magor. Nasrala jsem Lianga. Do hajzlu. A jsem za to na sebe fakt hrdá.

DO-KÁ-ZA-LA JSEM TO!

Zavřu za sebou dveře a na moment se o ně opřu. V bytě to rozhodně voní líp, než na chodbě, ale stejně mám dojem že vzduchové filtry potřebují vyměnit. Rozhlédnu se po svých věcech, po lesklém vybavení, po elektronice zářící do už tak jasného svitu hlavního osvětlení.
“Liang… měla bych si najít, jak skončil někdo, kdo s ním taky vym*dal,“ a hned na to si přes hlavu stáhnu mokré tričko, které následuje všechno ostatní, až je na zemi mokrá hromádka.
Jako správný bitkařský prase se nejdřív zabalím do včerejšího ručníku a najdu si něco k jídlu, abych ukojila šelmí hlad a upokojila mysl správně vysokou hladinou inzulinu. Teprve pak si dám krátkou intenzivní sprchu, ledovou, ale voňavou, a úplně přitom ignoruji gumového kámoše na přísavce, co mi trčí z jedné ze stěn na úrovni hlavy.

Jakmile jsem v cajku, v upnutém tričku a tak akorát krátkých elastických kraťasech, pustím si vzkazy, zprávy a všechno ostatní. Navíc pošlu vzkaz i Gmu, že jsem domů dorazila v pohodě.

"To víš, že vsadil. Vyhrálas mi nájem na příští dva měsíce," zazubí se na tebe. "Příští zápas rád uvidím naživo," dodá po chvilce a protáhne se. "Dneska by to ale stejně nešlo. Měl jsem na starosti... nějakou... práci..." vysouká ze sebe neurčitě. Zřejmě jde o něco, co by neměl asi říkat. Nebo se stydí. "Heh..." usmál se pak a koukl na tebe "Ale stejně se divím, žes tomu malému šikmovočku tak napráskala," kývne uznale hlavou "Říká se, že ten žluťák je favorit od Lianga. Že prej má v sobě nějaké dávkovače adrenalinu nebo jiný takový sračky. Bohužel... nikdo to neví jistě. Dost by to poškodila Liangovu pověst, že obchází pravidla boxu... i když jsou to pouliční zápasy.... Ty vlastně žádný chrom nemáš, že?" podíval se pak na tebe, spíše na tvoje tělo v promáčeném oblečení a hledal náznak nějakých úprav. Očima se na delší chvíli zastavil na pevných bradavkách vykukujících skrze mokré oblečení, než pak zase sklouzl pohledem ke tvým očím.

Výtah se zastavil na tvém patře a dveře se otevřely. "Až se zase potkáme, zvu tě na oběd," řekl Frank a předvedl něco jako úklonu. S jeho vzhledem to působilo zvláštně. "Dobře se vyspi," popřál ti a sám zamířil na druhou stranu ke schodišti, takže ses zase ocitla sama na chodbě. Krom obvyklé lůzy se tu nic nezměnilo. Lidi se tu baví, sedí, chodí nebo zvrací přes zábradlí. Parta děcek hackuje automat na jídlo. Zahnula jsi za roh a chvílku rovně a došla jsi ke dveřím do svého bytu.

~ Frank ~

Promoklá na kůži už ani nemám důvod spěchat a dalo by se říct, že si cestu nakonec vychutnávám. Jak se tělo čím dál víc ochlazuje, tmavnoucí modřiny tolik nebolí a hlava nemá čas přemýšlet, jak s tím vším, co jsem si nadrobila, naložím.

Vrhnu nevrlý pohled na dva cápky, co mi zastoupí cestu, a snažím se rychle zmapovat jaká vylepšení mají a na co si dát pozor. Nakonec se to překvapivě rychle a snadno vyřeší díky Frankovi.
Nepřístupně tvrdý výraz si ale udržím dokud se za námi nezavřou dveře výtahu.

“Fíha, díky,“ poděkuju za pomoc. Nejspíš bych to zvládla sama, ale trochu gentlemanské péče mě vždycky potěší. Věnuju krátkou chvíli jeho hezkým rysům zvýrazněným tetováním a nechám si zajít chuť.
“Ah… no. Měl jsi říct, zařídila bych ti lístky do první řady nebo tak. Nikdy jsi nechtěl být ocákaný potem a krví zápasníků?“ pobaveně se na něj uculím a opřu se zády o špinavou stěnu výtahu. Jestli jsem po zápase byla upocená, teď jsem hlavně mokrá.
“Vsadil sis aspoň?“

Domov, sladký domov

Zatažené rolety a zhaslý neonový nápis JOE'S SAUSAGE tě nemile překvapil, ale co naplat. Dneska hot dog nebude. Leda nějaký z automatu, ale ty většinou chutnají až moc uměle. Vzala jsi to tedy pomalým krokem domů. Po cestě jsi potkávala krásy zdejší části města. Nic neobvyklého, taková rutina. Tričko už hodně studilo a dva velké body trčící z tvé hrudi přilákaly nejeden pohled. Našli se i tací, co si na tebe pískli, ale tím to končilo. Nějak asi cítili, že dnes by to nemuselo dobře dopadnout.

Došla jsi pomalu až k výtahu uvnitř Megatower A7. Cestu ti však ale zastoupili dva mladíci. Jeden vyšší a při těle. Druhý zase jeho opak, menší a jako stéblo slámy. Dle oblečení bys řekla že je to nějaký místní rádoby gang. Tlustej se usmál na suchého a už se chystal k tobě, než jej zezadu chytla ruka za rameno a stáhla jej na bok. "Pokud nechceš srkat jídlo brčkem, nedělej to," ozvalo a ten hlas jsi poznala. Frank. Víceméně tvůj soused, jen o pár pater níž. Občas jste se potkávali u Joa. "Tahle holka není blbá," usmál se na tebe a pak koukl na ty dva. "Tak... udělejte místo dámě," plácl je přes ramena a zavolal ti výtah, do kterého pak nastoupil s tebou. Až jak se dveře zavřely, tak se na tebe podíval a usmál se. "Viděl jsem ten zápas. Slušná práce," chvíli vypadal, že tě poplácá po ramenu, ale pak to vyřešil úsměvem a pokynutím hlavy.

~Hot dogy~

Asi jsem čekala cokoliv, ale ticho bylo nepříjemné. Díky únavě jsem s ním ale dlouho nebojovala a prostě přijala, že mi do uší spíš budou šeptat kapky deště, než aby se k tomu všemu, co jsem řekla a co se stalo Big G vyjádřil. Svědomí to nijak neulevilo, vlastně… nestalo se vůbec nic. Jen už mu nic netajím a můžu doufat, že se hněv pana Lianga obrátí jen proti mně.
Měla bych spíš doufat, že jsem příliš malá ryba na to, aby na mě plýtval prostředky. Starýmu člověku by už nemuselo kde co sáhnout na ego, no ne? Jenže reputace – kdo další o tom, co po mně chtěl, mohl vědět?

“Dík za odvoz,“ mávnu na Gho spokojeným, ale unaveným úsměvem a nedám najevo, že jsem postřehla jeho tón hlasu. Na to, abych si něco vyčítala a plakala do polštáře bude čas doma. Teď prostě projdu deštěm a nechám ze sebe smýt část špíny, co mi ulpěla na na kůži.
Ještě jednou se ohlédnu, dokud auto nezmizí z dohledu a já nezahnu za roh.
V dešti a po zápase nijak nespěchám.
Nohy mám ještě v suchu, ale je otázkou minut, než vodu nasají, a vlasy mám už dávno splihlé a nalepené na hlavě a v čele. Na hrudi mi pod tričkem ční dva pevné body, to jak kapky narážejí a laskají mé tělo, a jak čím dál víc promáčenější látka studí.
Stačí mi jediný pohled, abych zjistila, je Joe má stánek zavřený a žádnou extra porci smažené cibulky na hot dogy, kterých jsem si plánovala marnotratně koupit aspoň pět, nedostanu. Otočím se tedy na patě a zamířím domů.

Big G sedí vedle tebe ve svým autě a poslouchá tě. V jeho tváří se nepohne jedinej sval, takže ani nedokážeš určit, co si o tom všem myslí. Jediným vodítkem bylo zavrzání volantu ze syntetické kůže, když jej pevně sevřel. Chvíli vypadal, že nad něčím přemýšlí, než jen prostě vzal klíčky a nastartoval auto. Motor zaburácel a společně jste vjeli do náruče nočního města, arénu i s panem Liangem nechávajíce za sebou.

Pomalinku začalo pršet a než se člověk nadál, byl tu slejvák jako prase. Kapky bušily do předního skla auta. v kombinaci s neonovou září různých poutačů a reklam všude po městě to tvořilo zajímavou barevnou hru. Deštivé Night City má něco do sebe. Jakoby dostalo nový nádech tajemna a neznámého.
"Ty si hlavně dneska odpočiň. Zítra si dej taky oraz a pak se zastav za mnou. Koukneme na ty podlitiny, co se ti tvoří," promluvil po slabé půlhodince Big G, když zastavil před Megatower A7 v centru Watsonu, což bylo na pokraji střední a nižší třídy. Kdo měl prachy, žil si tu hezky. Kdo neměl... nějak žil. Nebylo tu to tak strašné jako okraj města, ale taky žádný luxus.
"Kdyby se ti udělalo špatně, zavolej" dodal pak a čekal, až vystoupíš. Už ses chystala ven, když tě za paži chytla jeho silná ruka "Hlídej si záda," dodal pak tiše, aniž by se na tebe podíval. Ale znělo jako přátelská rada, skoro až starost.

~Pravda~

Tak nějak mi to nedocházelo. Stála jsem, zbitá a unavená, udýchaná a ulepená potem, ohlušená… a přesto slyšící svoje vlastní jméno. Udělala jsem to. Ne, to je špatná myšlenka, ta správná by měla znít spíš jako: Dokázala jsem to! Pocit hrdosti se ale nedostavuje. Možná jsem skolila chlápka, kterej v sobě něco má, ale stálo to za to? Stálo doopravdy za to splnit si sen?

Celý mi to dobíhá tak nějak zpětně. Vděčně přijmu Big Gho pomoc a nechám se vést, přikyvuju mu a usmívám se – a chvílemi i směju – ale pořád jsem tak nějak mimo. Tělo začíná zaplavovat i hromada dobrý pocitů, spokojenost, dokud se neobjeví Liang.
“Taky jste nějak začínal,“ utrhnu se krátce na chlapa, který mi může zničit celý život, a nemám už čas dodat, aby popřemýšlel nad jinou nabídkou. Nad nějakou, ve které figuruju v důležitější roli, než jako poražený.
Průser je, že o tom teď G ví.

Sedím v autě a páchnu. V šatně jsem se jen otřela ručníky, ale na sprchu jsem se bez dohledu nebo časového odstupu necítila. Mohlo by to být moc příjemné na to, abych se udržela na nohách, a pomlácená jsem dost na to, abych riskovala střet s podlahou. Takže smrdím Gmu v autě a on se zajímá, co se stalo. Mě všechno bolí, mám žízeň, a ještě furt cítím, jak se mi na těle objevují nové krůpěje potu.
“Chtěl, abych to pustila,“ ničím se netajím.
“Jenže si zasloužíme víc. My oba. Nabídl mi sice dost peněz, ale nakonec… prostě jsem si řekla, že na toho šikmookýho grázla seru. Už mám dost toho, jak mi furt někdo říká co mám dělat a proč. Tohle byla šance. Tak jsem jí vzala,“ konečně se spokojeně zazubím, i když mi to dlouho nevydrží.
“Takže na sebe můžu bejt hrdá, až na mě Liang pošle nějaký svoje zabijáky. Nebo něco takovýho. Doprdele. Musela jsem ho strašně naštvat,“ ohlídnu se, jako by snad byla možnost, že je někde za náma.
“Už to víš. Nepustila jsem to, protože jsem hamižná svině, co chtěla všechnu tu slávu a opojný obdivování od lidí v klubech,“ vážně se na Gho zadívám, ale koutky mi cukají spokojeností.

.Chvilka slávy a začátek nového života.

Svět se motá. Dokonce i zvuky se motají. Všechno je jak jeden velký kolotoč. Cheng nejspíše nebyl jen obyčejný člověk, protože rychlost a síla, jakou tě zasypával musela být něčím podpořena. Jenže na první pohled vypadal tak lidsky....
Ozvalo se zadunění, jak jeden z vás padl na zem ringu a nastalo ticho. Slyšela jsi každý úder tvého srdce zcela jasně, jako bys jej měla mezi ušima. A pak propukl kravál. Jásot a skandování tvého jména: "AVA! AVA! AVA! AVA! ...." neslo se kolem tebe ze všech stran, načež přispěchal rozhodčí a zvedl ti obě ruce do vzduchu. Tehdy ti to došlo úplně. Ty jsi to nepustila.
"TO BYLO NAPROSTO NEČEKANÉ! AVA KANG! VZALA SE ODNIKUD A DNES VEČER SE DOSTALA NĚKAM! POŘÁDNÝ RANDÁL PRO NAŠÍ NOVOU HVĚZDU..... AVAAA KAAAAANG!" ozval se do toho komentátor a dav propukl v další jásot. Pak tě uchopily dvě silné paže.
"Já věděl, že to dokážeš, holka!" ozval se Big G, co se vyškrábal za tebou nahoru do ringu.

Big G ti pomohl z ringu dolů a pak ti udělal i eskortu do šatny. Bylas celkem za to ráda, protože fanoušci byly fakt dotěrní.
"To bylo představení. Vytřela jsi jím všem zrak!" zazubí se na tebe, když ti na šatně podává láhev s vodou. "Gratuluji, právě sis doslova rozrazila dveře do velkého světa boxu," začal a pak se zarazil, když se na tebe zadíval. Tvé tělo začalo na mnoha místech modrat a ani obličej na tom nebyl líp. "Ale o tom později. Teď bys potřebovala pár dní v posteli..." podrbal se na hlavě a vypadal, že nad něčím přemýšlí. "Počkám tě na chodbě. Nepospíchej," dodal a odešel, aby ti dal klid a čas se připravit na odchod.
Vzala sis tedy času, kolik jsi uznala za vhodné a jak když jsi vyšla ze šatny, opravdu tam čekal. S energy drinkem v ruce seděl na lavičce a projížděl něco na datapedu. Jenže tvou pozornost upoutalo něco jiného. Nebo spíše někdo jiný. Chodbou k tobě si to mašíroval pan Liang. A vypadal nasupeně. "Měli jsme dohodu!" začal řvát, ještě když byl pár metrů od tebe. "Měli jsme dohodu! A tys ji porušila! A já nemám rád, když se dohody ruší!" už byl skoro u tebe, když jej za límec chytla velká černá ruky a stáhla jej dál od tebe.
"A já nemám rád, když se řve na malý holky," ozval se Big G a tím to ukončil a vyvedl tě ven. Jen jsi zaslechla, jak pan Liang ještě něco držkoval, ale nejspíše to bylo čínsky.
"O co šlo, holka? Snad ses do ničeho nenamočila?" zeptal se tě, když jste konečně seděli venku v autě.

~Nabídky, co se neodmítaj~

Deset táců.
To mě poser.
Umím se rozhodnout o lecčem, ale tohle je jako zradit členy rodiny pro nějakýho týpka z bistra. Jenže Liang není z bistra a co hůř, není to týpek, ale pan Liang. Už jen to, jak to zní. Pan Liang. Kéž by ses udávil rejžovejma nudlema, šikmookáči. Odplivnu si na zem. Sliny se rozpliznou do abstraktního patvaru a i ten pomalu ztrácí na obrysech, jak výměšek slinných žláz ztrácí na výšce a roztýká se. Nekompromisně ho rozmáznu podrážkou.
Deset táců.
Pan Liang.
Nebo někdo, kdo mi kurva pomohl a na kom mi záleží. A taky bych, navrch tomu všemu, byla hvězda. Konečně bych si (a Big Gmu) zařídila pořádnej život, děvky, chlast.. a sbalila bych nejbližšího magora od sekuriťáků, který by se namanul. Ty jejich upnutý stejnokroje jsou sexy, i když vypadaj všichni stejně.

Nevím.
Uvidím, podle zápasu.
Nenene, nemůžu si to rozházet s panem Liangem. Prostě.. to pustím.

Rozhodnutí mi dodá energii. Nějak sice nevím, jak se pouští chvíle, kdy vás někdo mlátí, ale nemůže to být o tolik horší než prohra jako taková. To dám. Usměju se na Big Gho, i když mi do smíchu není. Jako nikdy před zápasem.
Naslouchám jeho radám, ale je to pořád to samý: Deset táců. Pustit zápas. Defenzivně. Jednou ranou k zemi.

Jakmile se ale dostaneme na dno kotle lidí, není mi už ani trochu příjemně. Žluťásek se předvádí, protože chlapi tohle uměj – nakrucovat se a prodat svou bestiálnost umí rozhodně líp, než ženský. To není kec, ale zkušenosti. O tom, jaká je skutečnost, ale rozhodujou u každého úplně jiný věci v úplně jinej čas.
Někdo je lepší a někdo horší, to jo, ale stačí že vypiješ o deci míň, máš vostřejší slzy a najednou mrkáš, pálí tě voko a- Uchechtnu se a protože se zrovna díkám na Cheng Liho, vypadá to, že se mu vysmívám. Je mi to úplně šumák. Nezáleží mi na něm, ale na zápasem. Co už úplně odbourat nedokážu je pískot a bučení, když zazní mé jméno. Krásná. To je atribut jak prase. Kdybych byla hnusná jak noc, fandilo by mi víc lidí?

Nepříjemný tlak na zubech, chrániče ještě srovnám jazykem, jen tak pro sichr. Jestli mám něco ráda, tak svý zuby, a stálo mě už majlant to, abych jich měla co nejvíc svých a v exkluzivním stavu. Implantáty jsou v tomhle na hovno – pořád se, jak se říká: po staru – zakotvujou v kosti. A to nechceš. Hnátu s bezúčelně ostrým pařátem rozložitelným na osm dílů? Proč ne, je to ruka. Existuje spousta prímovejch augmentací, na obrázcích a v reklamách. Něco je reálný, něco ve vývoji.. nic z toho, kromě letáčku daný korporace, si nemůžu dovolit.
Kurva.
Cheng Li smrdí na tisíc honů. To ten stres.

Nečeká, pouští se do mě. Zatnu a jdu do krytu, skrz prostor mezi předloktími si hlídám, kam jde. Je nevypočitatelný, jenže každý bojovník má svou rutinu. Ne hned, ne vždycky úplně stejnou, ale jakmile má pocit, že má navrch, zkusí to, co funguje obvykle – protože to obvykle funguje. Druhá varianta je ta, že zkusí to, co složilo jeho protivníka v několika posledních zápasech.
Další rána.. ztrácím přehled o všem, co se děje kolem.
Musím to pustit. Ne, ještě je brzo.
Vypálím jednu na oplátku, dáme mírnější oťukávačku, během který mi dává jasně najevo, že stojím za hovno. Potom je zas jak splašený stádo volů v jednom ultimátním idiotovi.
Volnej prostor.
Oplatím ránu tvrději, odkryju přitom ale obličej a taky, že po něm polovičatě dostanu. Jenže můj zásah byl přesný. Pach krve se mísí se smradem jeho upocenýho těla. Jestli fetuje nebo se jen vylepšuje nějakýma jinýma sračkama je mi jedno, tady, dole, odkud si to člověk musí vydobýt jsme zakusili tolik hnusu a zloby, že to nebudu soudit. Zůstat čistej chce buď naprosto děravý kapsy, nebo spoustu odhodlání. Jo, a nebo strachu. Strach je obecně dobrej motivátor, jen se to s ním nesmí přehnat.
Jsme už celá potlučená a Cheng Li dejchá jako zaběhnutá fena, co přeplavala průplav. Kape z něj pot i sliny, to se mísí s krví a – au! Výpad mě pošle o několik kroků dozadu.
Čas to vzdát. Připomenu si. Cheng Li totiž nevypadá, že by měl dost a docházely mu síly, asi si fakt něco šlehl. Nebo je vylepšenej.
Deset táců jen pro mě.
Jdu si pro ně. Zavrávorat, spustit ruce.. levačkou mu napálím do spánku a pravou doladím nos k šikmejm očím. Zvednout ramena, ale ne moc, kdyby měl ještě chuť pokračovat…
Někde tady umřu. Něco se mi stane. To je realita, stát se to může kdekoliv a kdykoliv. Tak ať přitom aspoň zářím a ne, že si se mnou nějakej podělanej pan Liang vytře prdel.
Přikrčit, má ráži. Jedna přesně mířená zezdola – Cheng Li má doslova zaraženej úsměv. Bělmo jeho očí… spousta světla kolem.
Jeden z nás padá k zemi, ale já to nejsem.