Den 0
"Smoking donkey"

31.březen 2003
zhruba 70 Km SV od Násirije
08:00 místního času
20° Celsia, slunečno

Bitva o Násiríji byla asi oním stěžejním milníkem. Někteří z vás stáli na jejím začátku a někteří se do ní připletli až později. Výsledek byl, ale u všech totožný. Sami bez zbytku jednotky, často s technickou závadou na vozidle či hlavní zbrani, bez komunikace a pronásledováni buď fedajíny nebo členy strany Baath. Dost možná, že při nočních přesunech na vás stříleli vaši vlastní, ale tomu se při zmatku, který tu od začátku panuje ani nelze divit.
Důležité je jedno, po několika dnech se vám podařilo spojit síly. Tři HMMWV, dvanáct lidí a jeden úkol...přežít. Od včerejšího večera jste se provizorně sjednotili pod vedením jednoho poručíka. Nehledě na to, že někteří patří k první nebo druhé útočné skupině či snad k průzkumníkům, všichni do jednoho jste USMC. Mariňáci odkojený z cecíku strýčka Sama, daleko od vašeho původního cíle. Ale byla tma, Nasíriji v tu chvíli halil kouř a když to tam dělostřelci začali sypat, tak už nebylo o čem. Jakákoliv cesta byla dobrá. Zásoby jídla docházejí, munice také ne a všechno potřebné se naházelo na jednu hromadu k rozdělení. Ale co je to pro mariňáka ne ?

Narodil jsem se 10.11. 1775 v kráteru po bombě.
Moje máma byla M-16 a táta byl ďábel.
Každá chvíle mého života je hrozbou při život váš.
Žeru ostnatej drát, chčiju napalm a na 300 metrů ustřelím mouše prdel.
Jezdím po světě a hledám antiamerikanismus a všude s sebou nesu lásku k mámě, chevroletu, baseballu a koláči s jabkama.
Jsem pěšák.
Jsem špinavej, hnusnej, smradlavej, zpocenej, zavšivenej, překrásnej synáček děvky, co zahání vlky od dveří.
Už 225 let.
Jsem námořní pěšák Spojených států.
Vypadáme jako vojáci, mluvíme jako námořníci a z obou máme to nejhorší.
Ukradli jsme orla letectvu, lano armádě a kotvu námořnictvu a v sedmý den, když bůh odpočíval, jsme prorazili jeho perimetr a od tý doby šéfujeme všemu.
Ve dne válečník, v noci milenec, občas taky kořala.
Mariňák od boha.
Semper fidelis....

Někteří se ještě válejí v dírách, co vykopali předchozí večer a dospávají noční hlídku. Jiným zase trčí nohy zpod vozidel nebo se snaží zprovoznit, co je zničené. Všichni nedočkavě čekají na jídlo, ale to stále nikde. Nezbývá než, tedy zahnat nudu a udržovat rutinu.
Vozidla stojí v dolíku chráněná z obou stran dunami, maskovaná sítěmi, které poskytují útěchu stínu před horským sluncem. Písek mezi půlkama, písek v kafi, písek všude.
Jen z poručíkova vozidla se ozývá tiché sakrování, když se už několik hodin snaží dovolat na prapor. A k tomu všemu zpravodajec obchází jako jestřáb se svým bločkem a mlčky zapisuje. Co ? To nikdo neví...

7 dní do bagdádu

Skupina složená z čerstvých mariňáků z různých uskupení, se ocitá daleko za vlastní linií, stejně jako spousta dalších. Vojenská rivalita útvarů v podobě velení, je nutí i tak plnit úkoly, aby ve zracích generálů získali prvenství. A co hůř, tak velení je správně vymaštěný. Přičtěte k tomu nedostatečně zajištěnou logistiku, směs různorodých povah, situace mimo vojenské příručky a máte na problém zaděláno.

Tedy...největší problém má postava poručíka, který musí tomu špatně vybavenému panoptiku velet. No a aby to neměl jednoduché, tak je přítomen i zpravodajský pozorovatel, který vše, co uvidí zanese do reportu. Celý cirkus má, mimo jiné, za sedm dní dorazit do Bagdádu, kde se očekává vítězství plné hvězd a pruhů. A to bez jídla, letecké podpory a vlastně bez čehokoliv, co si sami nezajistí.