Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
7 dní do Bagdádu
Družina
| |||
 | Operace Smoking donkey 1.březen 2003
| ||
| |||
 | Operace Smoking donkey1.březen 2003 Jen maličko kývnu na info od Pipa. Cigaretu si převezmu trochu se skeptickým pohledem. Nejsem si jist, že ji budu mít čas dokouřit. Navíc se to snažím udržovat jen na čas, kdy mám nervy totálně v kýblu. Jen se trochu uchechtnu, když slyším Eve jak vtipkuje. Každý máme nějaký obranný mechanismus. "Já vím," odtuším, když mne klepne do ramene. Budou potřebovat její pomoc, musíme ale počkat na rozkazy. To už projde kolem i poručík, takže vyklouznu zcela z vozu a opřu se o střední plech mezi sedačkami. Snažím se ale moc nevyčuhovat. Všimnu si Malika, jak vyklouzl z jejich vozu a míří k rohu budovy, ale nevěnuji tomu větší pozornost, než jen, že to zaznamenám. Raději stočím pohled k důstojnickému pokecu. Jak slyším, jak je na tom jejich situace v lazaretu, hodím pohled zpět do vozidla na McCoulterovou. Snad si toho zase nenaloží moc. Když se ale kapitán začne dohadovat s Andersonem, vrátím trochu nevěřícně hlavu zpět na skupinu. Dlouze si šluknu a ducnu helmou o auto. Čím dál tím lepší. Než stačím svou myšlenku rozvést exploduje roh blízké budovy. Málem vdechnu cigaretu a rychle se skrčím za vůz, kdyby to chtělo něco následovat. Když mne zasáhne vlna zvířeného prachu, zakryji si loktem obličej. Skřípění kol po písku napovídá, že to smýklo velitelským vozem. Když prach trochu opadne, všimnu si vojáka, jak něco křičí. Rychle začnu uvolňovat bubínky, abych vlastně slyšel, co hlásí. Tank, pěchota. Přizvednu se. Stačila trochu adrenalinu, abych přešel do absolutního klidu. "McCoulterová," pokynu ji z vozidla, zatímco pohledem hledám Malika a druhého vojáka, kteří stáli na rohu. "Harpere, dávejte pozor na tu dívku," vyzvu našeho střelce, "Pipe, zaparkuj vedle dvojky, ať to Harperovi k něčemu je," doplním. To už Cockster štěká rozkazy jak pominutej. Přeruší to naštěstí zapraskání vysílačky a poručík. "Už jsme na cestě," potvrdím rozkaz a přikrčeně vyrazím k velitelskému vozu společně se zdravotnicí. Cestou nahlédnu do vozu, jak je na tom Angie, zda se pro ni budeme muset vrátit, ale nezdržuji se. "Kryjte nás!" Křiknu na vojáka, který nahlásil tank a pak už vystřelím směrem k raněnému tlumočníkovi. Zatímco mu poskytuje první pomoc, zakleknutý hlídám, zda někoho nenapadne po nás střílet. Jakmile má hotovo, zajistím zbraň a pomohu ji ho nějak šetrně odvléct do lazaretu. Jen okrajově zaznamenám poručíka jak se hlava nehlava řítí k jejich vozidlu. | ||
| |||
 | Operace Smoking Donkey 1.březen 2003 Koutky mi krapet cukly, když důstojník přede mnou nazval Andersona píčusem. Jen jsem přikývl a ohlédl se na zmíněného poručíka, který už vylezl z auta a šel k lazaretu. On a jeho reporty... Otočil jsem se zpět k důstojníkovi, který se představil jako kapitán Dickens a potřásl jsem si s ním rukou. Poslechl jsem si to málo, co měl ohledně místa tady a než jsem vůbec mohl svolat seržanta Moora k sobě, už se k nám řítil Anderson. Nasraný jak peklo. Začal prskat na kapitána a ten to přešel s klidem a ještě mu foukl obláček kouře do obličeje. Dickens se mi začíná líbit. Pak znovu připomene ten most a koukl na mě. A já jen přikývl, protože chápu důležitost toho místa. Jenže místo briefingu začaly padat granáty. A jeden dost blízko, až mi to pohlo s autem. Přikrčen s vytřeštěnýma očima pozoruju místo, kde to bouchlo. Cockster vedle mě už křičí rozkazy na všechny strany. Zamrkal jsem a odplivl si, abych neměl plnou hubu prachu, co se tady po té explozi vznesl. Pískání pomalu přešlo. "Hallenback všem vozidlům. Nikdo kurva ani hnout! Dvojko, čumte před sebe a kryjte ulici," začal jsem upravovat rozkazy od seržanta Cockstera, kterej se jako akční hrdina rozběhl pro Malika "Moore, vemte lidi dostaňte Malika ven!" s tím jsem vzal svůj kouřák a hodil ho na místo, kde to bouchlo, abych nepříteli ztížil výhled. "Cockstere! Vemte Garciu a Price, obejděte to a odjebte ten tank javelinem!" křikl jsem do vysílačky a sám zamířil ke svému autu pro Ruizovou, co byla uvnitř. "Angie! Angie! Jsi celá?" proběhl jsem oblak prachu ke svému autu a rovnou k místu řidiče. | ||
| |||
7411.jpg){kind=icon} | | ||
| |||
 | Operace Smoking Donkey 1.březen 2003
Důstojník přejede skupinu vozidla dva pohledem a jeho zrak se zaměří na Seržanta Cockstera. "Vítejte v Iráku seržante. Jak vidíte všechno nám tu parádně vychází." zachechtá se a jednoruč zahrabe v kapse, aby vytáhl zmačkaný balíček cigaret. "Budeme potřebovat hodně pomoci..." nedokončí větu, protože to už se přiřítí Hallenbeck. Důstojník si ho se stoickým klidem vyslechne a zuby vytáhne jednu cigaretu. Zašmátrá v kapse podruhé a připálí si oprýskaným benzíňákem. "Hallenbeck..." vydechne to jméno s kouřem a přes rameno zkontroluje třetí vozidlo. "Takže ten komisní pičus je Anderson. Chmpf." odfrkne si pohrdavě, jako by s ním snad měl nějakou zkušenost. "Kapitán Dickens." nabídne ruku Hallenbeckovi a přejede pohledem celý ansábl. "Máme tu dvanáct raněných a já mám jenom jednoho doktora. Sedíme tu jako kachny, protože most musí zůstat celej. To je ten největší průser." píchne rukou směrem, kterým se nachází most. "Vezmete poddůstojníky a uděláme si briefing o situaci." řekne s dostatečným důrazem, aby to bylo pochopeno jako rozkaz. Mezitím se Anderson vydere ven z auta směrem k lazaretu. Svým inspekčním krokem prochází okolo hromady bagáže, jako by něco hledal. Nakonec ztuhne a ohne se k jednomu z batohů. Se zamračeným výrazem třikrát přečte jmenovku a rychlým krokem se vydá k doktorovi. Proběhne rychlá výměna názorů, načež ho doktor i přes nižší šarži vyhodí z lazaretu. Anderson se, ale nedá a jako soptící býk se rozejde přímo k Dickensovi. "Charlie !" upoutá jeho pozornost a zastaví se až nebezpečně blízko. "Benji, jak je ?" vyfoukne mu Dickens kouř přímo do nakvašeného obličeje. "Máš na druhý straně zpravodajku ? Jak dlouho sakra ?! Víš, co bude jestli jí chytěj ? Víš to ne ?" prská vztekle Anderson a celá jeho vizáž dokonalého oficíra je pryč. "Doprdele bratránku mám jiný starosti, než zachraňovat zpravodajce. Na tom posranym mostě leží osel a na něm...hádej co...40 kilo posraný C4ky, protože se tam týlaři nechali postřílet. A jestli ten most padne, budu doufat, že druhá skupina na jihu to vydrží. Už mám dvanáct raněnejch." vrací mu Dickens smečí a ohlédne se po Hallenbeckovi. Přesně v ten moment se stane několik věcí. Zaprvé roh budovy směrem k hlavní silnici exploduje. Zadruhé Malik, který na ten roh vyšel popovídat si s jedním z vojáků rotuje vzduchem dokud sebou jeho tělo neuhodí o ulici (těžké krvácení v oblasti stehna, pravděpodobně zásah tepny, otřes mozku a zajisté nějaké zlomeniny). Voják, který tam byl s ním je takřka rozmetán společně s rohem (smrt). Celou ulici zakryje zvířený prach a několik kusů dokonce narazilo do třetího vozu se kterým to pořádně smýklo. Zatřetí jeden z vojáků, kteří byli na pozorovacím stanovišti začne ukazovat směrem nalevo od mostu a něco křičí. Až po pár vteřinách, kdy se vám podaří propolknout zalehlé uši konečně uslyšíte. "Té sedmdesátdva ! A pěchota !" a skutečně ti odolnější mohou slyšet hluk tankového motoru a skřípání pásů. Začtvrté ve vším tom zmatku dále v ulici vyšla ven dívka. V rukou nese nevybuchlý minometný granát, který prolétl střechou jejího domu. A za páté, kulomety a minomety utichly, z druhé strany se ozývá jenom systematické práskání odstřelovací pušky.
| ||
| |||
 | Operace Smoking donkey 1.březen 2003 Soustředěně se mračím, když mi začne vysvětlovat, jak fungují obvody. Ale vzhledem k tomu, že mi chybí ten základ, tak z toho stejně nejsem moc moudrá. Jo, vzpomněla jsem si na schémata z fyziky, ale to je tak všechno. Ale to přirovnání k řidičům mě pobavilo. S jeho rozpačitým ucuknutím pohledu je moje omluva adekvátní a změna tématu, respektive odpověď na položenou otázku, se zdá vítaná. Jsem celkem zvědavá, co z něj vypadne, ale přeruší nás seržant. "Ano, pane," věnuji mu úsměv zpátky. Ten jen rozšířím nad vítězným prohlášením o zdroji problémů. Uchechtnu se nad tou referencí a jak zapojuje GPS zpátky, úsměv mi postupně opadá. Znamená to, že budeme vyrážet. A že se může cestou stát cokoliv. Vrátím mu již jen slabý úsměv, "já díky." Ještě než odejde z auta, dodám poslední věc. "Když se budeš snažit, nejspíš si to Chris, teda Hallenbeck, rozmyslí. Byla by tě škoda. Navíc kvůli pitomý rvačce..." Hned na to vylezu ven na svolaný sitrep. Už se neusmívám. S vážným výrazem hledím na Chrise, zatímco předává informace z vysílačky. V břiše se mi začíná motat uzel a hladem to tentokrát není. Před očima mi problesknou momenty z Násiríje. Musím zatnout pěsti, aby se mi netřásly ruce. Když taťka vyprávěl o bitvách, rozhodně z toho nešlo tušit, jaký peklo to ve skutečnosti je. Nemluvě o tom, jak vlastně všechno, co se na akademii učí, můžu vzít, zmuchlat do kuličky a zahrabat do písku. Nebo aspoň většinu. A i když to je všelijak děsivé, nehodlám tu zemřít. Vrátím se domů. Možná na mě i taťka přestane koukat svrchu. I když to mu bude asi ještě chvilku trvat... Aspoň na oko. "Oorah!" opětuju Chrisovi mariňácký pokřik a vydám se pro naši část vybavení. Počkám si, až budou mít všichni rozebráno. Jediné co si mezitím doplním jsou přidělené náboje. Ten zbytek i s tím "navíc" naložím do vozu. Jak mi tak putují věci rukama, neprojde jimi žádný toaleťák. No... To bude ještě zajímavý... Ale aspoň máme vodu a hlady zatím taky neumřem... Pak už jsem zaplula za volant. "Rozumím," potvrdím stručně Japovi a rozjedu se v domluveném rozestupu za Pipem. Soustředím se na cestu, na řízení a hlídám si vozidlo přede mnou. Když dojíždíme k vesnici, potí se mi dlaně. Očima těkám všude, aby mi neuniklo nic podstatného, na co bych měla jako řidič reagovat. Nikdo nic nehlásí, ale jak vjíždíme mezi budovy, udržuji kratší vzdálenost dle protokolu. Dovolím si nervózně se pousmát pro sebe, když Chris okomentuje funkční GPSku, a to díky podivnému klidu, který ve vesnici panuje. Na tohle jsem si taky ještě nezvykla. Asi si jen neumím představit, jaké to tady mají. Čím víc se blížíme k městu, tím křečovitěji svírám volant. Oči mi střelí za každým zvukem, každou střelou či výbuchem. Nic než zvuky vpovzdálí to ale nebylo. Jak se přiblížíme k městu, opět zkrátím vzdálenost dle protokolu. I když je to, zdá se, obsazená část města, jeden nikdy neví... Hlídkující vojáci nás postupně navedou až do boční uličky. Nervózně sleduji zbytek naší mini kolony, když jsou slyšet rány dopadající na dvojku, těsně před odbočením. Se zatajeným dechem v celkově napjatém posezu mám co dělat, abych neodbočila moc splašeně do krytu budovy. Čekám na hlášení, vzhledem k tomu, že nikdo nehlásil zastávku. Naštěstí není nic složitýho reagovat na ostatní vozy. Nakonec se ozve serža z dvojky. Chris se toho ujme a vydá se ven ke dvojce. Nedlouho na to se ozve rána, jestli se nepletu tak z minometu. Nicméně s sebou cuknu, srdce se mi sevře a v těžko krotitelné, ale přeci jen nějak úspěšně zadržené panice mi steče slza. Urychleně si jí otřu, než si toho Anderson všimne ve zpětném zrcátku. Žaludek se mi čím dál víc kroutí strachem. Jemně se vykloním k okénku (jestli se tomu tak dá říkat...) a trochu se uklidním, když vidím Chrise v celku. Netrpělivě čekám, až se vrátí zpátky. | ||