Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
7 dní do Bagdádu
Družina
| |||
 | Operace Smoking donkey 1.březen 2003 K mé spokojenosti se toho seržanti chopili velmi zodpovědně. Sehnali svoje lidi, rozdělili si zásoby tak, aby na každého vyšlo a zbytek se prostě uložil ve velitelským autě. Já si ještě sebral vysílačku, abych mohl být ve spojení se seržanty a hurá na cestu. Rychlost udával kulomet ve předu, za ním jel granát a pak plachťák. Až to někonečný drnčení všeho možného cesta celkem ušla. Zanedlouho jsme dorazili do vesnice. Místní nejevili známky nepřátelství, většinou nás ignorovali. Ale našlo se i pár děcek, co nám mávali na cestu. Jen jsem se zhluboka nadechl a zase vydechl, když jsme tu vesnici nechali za zády. spokojen, že nebyl žádný fuck up. Poklepal jsem na panel GPS, kupodivu se ještě nevypl. "Dobře, Garcio... jen tak dál," řekl jsem potichu, aby to slyšela maximálně Ruizová vedle mě. Naštěstí k našemu nynějšímu cíli vedla lepší cesta, tak mi nemusely vyskákat všechny plomby. Z dálky k nám doléhala střelba, ale nic naším směrem. Což docela přidalo na klidu. Po vjezdu do města se taky ukázalo, proč to tady vůbec armáda drží. Je tu velkej most, což ulehčuje přepravu těžké techniky. Kolona se stočila kamsi do uličky, jelikož jsem jel poslední, tak jsem do poslední chvíle nevěděl, proč sakra. Kurva, ještě že maj všeci vysílačky. Zastavili jsme se až v nějaký uličce mezi budovami. Kolem je několik mariňáků, většinou rozlezlých někde za krytím, pár velkých náklaďáků, a provizorní obvaziště. To už odtamtud vyleze nějaký chlap a jde k prvnímu autu. Chvíli čekám, ale Jane mi stále nedal žádný hlášení. Nic. Nakonec ale vysílačka zapraskala a ozval se seržant. "Rozumím, jdu tam," odpověděl jsem a vylezl ven z plachťáku. S M16 na popruhu jsem to vzal kolem naší malé skupiny, až k přednímu vozu. Sotva jsem došel, ozvala se řacha jak prase. Jen jsem skrčil hlavu mezi ramena a ohledl se. Dobrý, nebylo to na nás. "Skupina Razor, poručík Hallenbeck," řekl jsem, když jsem stál před ovázaným. Těžko říct, kdo to je, když nevidím insignie. "Navajo, předpokládám. Jaká je situace?" | ||
| |||
 | Highway to Hell 1.březen 2003
| ||
| |||
 | Operace Smoking Donkey Dojde na to co muselo a Moore si se mnou promluví o tom, co se stalo. Je dost stručnej, což mě nepřekvapuje, máme už za chvíli jet pryč, tak na nějaký vybavování není čas. "Jasně seržante." odpovím mu jen na to, co řekne a že mám sekat latinu a bejt co nejlepší voják, že možná si to eště poručík rozmyslí. Jasně že budu, nechci tady zařvat a taky nechci, aby kvůli mě zařvali i ostatní. Ani ten pitomeček García ne. Ale tak nějak nevěřím, že poručík by změnil názor jen proto, že se budu chovat slušně. Možná spíš kdyby zapomněl, protože tou dobou bude mít jiný starosti, ale ten magor Anderson mu to jistě rád připomene. V tom svým notesu má určitě zapsanou každou ránu kterou sme si s Garcíou vyměnili. I když nás nakonec nefotili aby ty zranění zdokumentovali jak hrozili že udělaj, jenom McCoulterová nás ošetřila. Nakonec už jedem. Projedem nějakou vesnicí a pak dál už je cesta přehrazená ostnatým drátem, ale nakonec nás pustí dál. Už zdálky slyšíme střelbu, takže todle nebude žádná prdel. Ale vlastně se těším. Mám konečně důvod přestat myslet na ten průser a nějak produktivně využít ten vztek na Garcíu. To ale někam strašně blízko od nás dopadne střela z minometu a ještě tu kraksnu před náma ve který si válej prdele mimo jiný i Kokotster s Garcíou pokropí dávka ze samopalu, nejspíš stříleli odněkaď z druhý strany řeky. Ne že by to ty machry co jedou před náma nějak rozházelo, protože sotva zastavíme tak už se tam jen tak kliďánko se tam vybavujou s nějakým medikem z polní márnice- teda, nemocnice. Střílej po nich a oni se hned vybavujou jak nic, no to mě poser! Možná by se to dalo brát jako že sou tak drsný že je ani šrapnely nerozhází, ale spíš to beru tak že sou prostě vypatlaný. No, Kokotster a García sou součástí tý posádky, tak je to jasný. Nečekaně to není Pipi co teď zavtipkuje, ale McCoulterová. "Když musíš, tak musíš, hlavně ale ne na sedačku." ušklíbnu se na její komentář, ale pak začnu věnovat pozornost spíš tomu probíhajícímu boji. Zkusím tak nějak odhadnout, odkud teda ta dávka ze samopalu nebo ta rána z minometu mohla přilítnout, abych zkontroloval situaci, jestli něco náhodou nenaznačuje tomu že brzo přiletí další dávka. Nechci, aby nás nepřátelé postříleli když se tu teď válíme na hromadě jak pytle brambor. To by byl moc lákavej cíl pro ty zmrdy proti kterým bojujem. | ||
| |||
 | Operace Smoking Donkey 1.březen 2003 Nakonec jsem Pipa nemusela hledat dlouho. Tedy, on si našel mě. "Jasně, hlavně se nepokydej, brynďáky došly," mrknu na něj, hodím mu přidělené věci a vrhnu se na kontrolu medibagu. Zabalenej, uloženej v autě a připravenej k okamžitému použití. Zásobník do Mka, natáhnout, zajistit, dále zkontrolovat berettu, že je nabitá a zajištěná a nakonec hup do auta, odjezd, přátelé. Dřepěla jsem za Pipem, bokem na sedačce, jednu nohu částečně z auta venku, opřenou o rám vozu. Na jednu stranu bylo fajn, že nemáme dveře, příjemně foukalo, člověk si mohl natáhnout nohy a celkem dobře viděl. Na druhou stranu to bylo pěkně na piču, hlavně pak v situacích, kdy se střílelo. Takže když jsme se začali přibližovat k vesnici, trochu více jsem se napružila a zbraň jsem více přitiskla k rameni. Ovšem hlavní jsem mířila spíše k zemi. Ty lidi jsou úžasný, uchechtnu se, když vidím jak si nás většina místních ani nevšímá, spousta jich nás ignoruje a jen pár zamává. Připomíná mi to Afghán, tam to bylo hodně podobný. Konečně jsme se začínali blížit k cíli a když jsem zaslechla první cinknutí o pancíř vepředu, trochu jsem se přikrčila. Za Pipa, kam jinam. Byl to instinkt a s tím prostě nic neuděláte. Projížděli jsme ulicemi, já přes hledí zbraně sledovala okna, dveře i střechy. Afghán vás naučí sledovat vše, nikdy nevíte, odkud vykouknou. A pak, po pár odbočkách, auto zastaví a já zůstanu civět do zdi domu. V tu chvíli skloním zbraň a rozhlédnu se. A hned na to se opět přikrčím, když to nedaleko práskne. "Čas na čurpauzu?" zavtipkuji a konečně se rozhlédnu po blízkém okolí. Jak jinak, můj pohled upoutá lazaret a nedostatek personálu, jakožto i přebytek zraněných. "Liame?" lehce klepnu seržu do ramene a kývnu k lazaretu. Určitě je mu jasné, co tím naznačuji. Je mi jasné, že se tu asi moc dlouho nezdržíme, ale i tak mi nedá se nezeptat. Tak nějak to mám v sobě. | ||
| |||
 | Operace Smoking Donkey 1.březen 2003 Naštěstí nemám dlouhou hlídku. Nesnášim hlídky, protože člověka to nutí nepřemejšlet nebo přemejšlet až moc. Náš serža si nás nakonec stáhne, ale s leností mýho pohybu jsem všude tak nějak pozdějc. K autu doběhnu až když McCoulterová dyndá z Liama moji pozici. "Snídaně do postele ? McCoulterová !" zachechtám se a převezmu si věci. Zatímco si strkám zásobníky do sumek a navlíkám se do IBA, tak Harper dostane přednášku a granáty. Jako je to logický. Já mám ruce na volantu a McCoulterová je potřebuje k něčemu jinýmu. Vyrážíme a já se s autem zařazuju za pancéřovanej kolos druhý skupiny. Přece jen jsme trochu muší váha. Sluchátko vysílačky mám seknutý za poutko na rameni. "Jasně Jape. Tohle tango řídiíš ty, jen mi dej vědět před votočkou. Rozestup 40." pustím PTT tlačítko a krátkým pohledem zkontroluju všechny ve voze. Napadá mě asi stopadesát věcí, kterejma bych je mohl rozptýlit, ale podle všeho tu bude horko. Průjezd vesnicí je vždycky o hubu, ale místní si nás moc nevšímají. Už v Afgánistánu mě fascinovalo s jakym klidem lidi fungujou, když okolo nich zuří boje. Ale tyhle země žijou vždycky v nějaký válce, byť kmenový. Koutek mi spokojeně cukne, když vidím jak jim Liam mává. Myslim, že to je hodnej kluk, ale krom Násiríje toho ještě moc nezažil. Válka lidi mění a málokdy k lepšímu. Pokračujeme po docela obstojný silnici a náš cíl je za chvíli na dohled. Objedeme zátaras a já jenom mávnu klukům z průzkumnýho na pozdrav. Vypadá to, že jsme zpátky v pekle. Kouř, ruiny, most. Tohle vypadá na zákopovou válku. pomyslím si, než se na pancíři před náma zajiskří. Trochu cuknu volantem, jak se nás snažim schovat za naše opancéřovaný kamarády. Proti uličkám Násiríje je to, ale selanka a místňáci naštěstí střílej dost špatně. Zastavím auto hned za Japovým. Motor nevypínám a nechávám běžet na volnoběh. Zkouknu důstojníka přibližujícího se z lazaretu, ale moc toho neslyšim. Pak to řachne a já přitisknu přilbu k volantu. Fakt jsem rád za ty pleny. uchechtnu se do volantu, protože sem si právě cvrknul. Když zvednu hlavu tak chytím seržův pohled. "Ruský dvaaosmedsátky, střílej naslepo." mrknu na něj a vytáhnu dvě cigára. Obě zapálim a jedno mu podám. Nechci ho zkazit, ale třeba mu to pomůže si přetřídit myšlenky. Můj pohled se stočí k lazaretu. A nikdy nevíš, kdy to příjde... | ||
| |||
 | Operace smoking donkey 1.březen 2003 Sral jsem na to, že se mexikán s tim typem z jedničky porvali. Beztak bych tu optiku měl přilepenou na oku i kdyby si to za mnou Hallenbeck rozdával s Andersonem. Jsou mi u prdele, všichni do jednoho. Jsem mariňák, mašina na zabíjení a nic jinýho v týhle prdeli světa dělat nehodlám. Rozkazy byly jasný a já k tomu neměl, co dodat. Cockster je dobrej seržant a ví jak se má zacházet s padavkama. Takže jsem jenom počkal až mě stáhnou z hlídkovacího postu a pomohl trochu s balením. "Ano pane." převzal jsem si s těmi slovy granát. Vzhledem k tomu, že toho moc nenakecám, tak se nikdo ani nedivil, když jsem si zalezl ke kulometu. "Rozumim." odpověděl jsem našemu řidiči, ale myslel jsem si něco vo negrech a slečně Daisy. Už v první vesnici mě svrběla ruka na spoušti. My je sem přijedeme osvobodit a oni nás až na pár vyjímek ignorujou. A ty co nám mávají jsou beztak jen malý hadžíci, co po nás budou za pár let střílet. Cesta ubíhala až moc klidně na můj vkus. Aspoň toulavýho čokla jsme mohli potkat a já mu mohl poslat dávku osvobození, ale ne. V týhle prdeli očividně nebylo nic. Konečně se blížíme k městu. Jakmile spatřim obrněnce, tak našteluju lauf kulometu k nebi. Zkoumám, jak jsou zdejší hoši na tom a podle jejich vizáže to tu nebude o sezení na prdeli. Kouř, rozstřílený hadrácký baráky...jednoho z toho příjemně mrazí. Akci cejtim tak blízko až mě z toho šimrá po kulích. Pokračujeme dál, když nám o pancř pleskne dávka. Kurva jo ! zašklebím se a našteluju kulomet směrem. Stojanjakotyč je přítomnej. Kurva ne ! nasru se, když nás jeden z místních vojclů stahuje do boční ulice, kde zastavujeme. Není tu výhled na nepřítele a jenom lazaret. Jaký by asi bylo bejt střelenej ? | ||
| |||
 | Operace Smoking donkey1.březen 2003 Kdyby nebylo napilno a nemusel jsem plnit poručíkův rozkaz v co nejmenším možném časovém rozpětí, asi bych Garcíu upozornil, že jestli nechce pojeb od velitelů, měl by se držet angličtiny. Takhle to nechávám plavat a vydávám se rázným krokem za dalšími pochůzkami. Seržant si to i přes mou přítomnost stejně udělá po svém a když jsem u hlídek, slyším ho hulákat i o sehnání hlídky. To by si zasloužilo pořádný facepalm, pokud by všude nebyl jen písek a neodřel bych si tím obličej. Chaos. Prostě jenom chaos. Věděl jsem, že to tady nebude jako na tréninku, ale tohle je skutečně úplně mimo očekávání. "Díky," kývnu McCoulterové, když mne dovybaví. Na její otázku jen kývnu hlavou směrem, kterým by měl přijít od postu. Vzal jsem to trochu poklusem napřed. Přeci jen není čas zahálet. Dokonce natolik, že ani snídani nezvládneme. Nemělo by to být ale zas tak daleko a není to nic, co bychom nevydrželi. "Harpere," pronesu trochu ledověji než bych chtěl, když vyjde zpoza vozu. "Není čas, takže jenom stručně," vrazím mu do rukou oba granáty, "vzhledem k tomu, jak poručík rozhodl, máte ještě šanci. Takže sklapněte podpatky, čiňte se a dávejte si pozor na to, co Vám leze z pusy. A jestli ty granáty použijete bez rozmyslu, vězení bude Vaše nejmenší starost. Rozumíme si?" Na delší vybavování není čas, protože rovnou vyjíždíme. Zabrumlám si něco pro sebe o absenci dveří našeho vozu, ale nezatěžuji tím nikoho z posádky. Pokud děti zamávali našemu vozidlu, věnuji jim úsměv a zamávám nazpět. Samozřejmě ale musíme dávat pozor na naše okolí i když se situace zdá sebeklidnější. Zvláště, když by nás poslala střelba do boku z jakéhokoliv domu rovnou v pána. Přiblížíme se k městu. Přejíždím pohledem po bídně vypadajících budovách. Znovu na mne dopadne tíha situace. Zvláště když zabrzdíme a nedá se přeslechnout bubnování kulek o pancíř prvního vozu. I když mám v břiše klubko hadů, nedávám to na sobě znát. Nervózní velitel je to poslední, co posádka vozu potřebuje. Z lazaretu vystartuje zraněný důstojník bez zjevných frček, trochu se vykloním z vozu, abych viděl a hlavně slyšel co se bude dít. Sotva ale stačí promluvit a nedaleko zahřmí výbuch. Málem z auta spadnu, jak to bylo blízko. Tak a teď záleží, co budou potřebovat po nás. Již téměř automaticky hodím pohledem po Pipovi. | ||