Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
7 dní do Bagdádu
Družina
| |||
7411.jpg){kind=icon} | PLNOU PAROU VPŘED1.březen 2003 Šumění písku lemované šeptáním větru znělo mým uším, zatímco se naše auto rozpohybovalo. Moje suché, popraskané rty, se zakřivily, zatímco jsem pevně stiskl zbraň. ,,Garcio, Webstere. Vemte si tyhle granáty. Věřím, že víte, co s nimi dělat" řeknu prostě, a dám jim útočné granáty. Nedávalo smysl je dávat Japovi. Když bude nejhůř, musí držet ruce na volantu. Ne si házet s granáty. Zatímco v rukou držím M4 Carbine, dívám se klidně po okolí. Předzvěst bitvy jsem znal dobře. Vždy to byl, i pro zkušeného veterána jako jsem já, ten nejhorší pocit. Ve skutečnosti jsem boj neměl rád - ne, to nebylo přesné - neměl jsem rád zbytečnou smrt. Vždy jsem věděl, co je potřeba. K ochraně mého mužstva a mojí vlasti. - V minulosti - 24. prosince 1989
Spěchal jsem jak dalo, zatímco všude kolem mě se zpívalo, a střílelo. Zvuky vrtulníků mi hučely na hlavou, zatímco městem rezonovaly zvuky praskajícího skla, ženského pláče, a smíchu vojáků. Konečně jsem viděl svého velitele. ,,Pane! Vojín Cockster se hlásí do-" začal jsem. ,,Aaa, pan pornoherečka! Už jsme tě hledali!" utnul mě seržant se smíchem. Byl obklopen dalšími muži z mé jednotky. Všichni se smáli. Vždycky se mi smáli. Za moje jméno. Za mou domnělou nekompetentnost. A alkohol v jejich ruce je v jejich úsilí jen potvrzoval. Nechával jsem to být. Disciplína, právě to mě učili celý život. Když neposloucháš, nejsi k ničemu. Přivedeš všechny akorát do nebezepčí. Seržant šel ke mně. ,,Pane, mám pro vás důležité rozkaz-" začal jsem v perfektním pozoru, ale seržantovi to bylo jedno. ,,Ježiši chlape, uklidni se. Copak nevidíš co se děje kolem? Dej si panáka, najdi si ženskou. Všichni si dělají co chtějí! Vítězství je dávno naše" Na to jsem zkřivil obličej. Můj otec byl voják. Můj děd byl voják. Jeho děd byl voják. Všichni sloužili, aby chránili tuhle zemi. Prezident říkal, že touhle invazí také ochráníme naší zemi. Že Panama je plná nepřátel, kteří chtějí zničit Ameriku. Že je to buď my, nebo oni. Tak proč se nikdo nebrání? Ta myšlenka mě trápila. Naše moc byla daleko větší než zdejších vojáků. Všichni jejich rozumní vojáci už dávno utekli, nebo se stáhli z města. I proto šla celá operace tak snadno. A to, kolik vojáků té situace využívalo k ukojování vlastních neřestí, mě děsilo. Tohle nebyla armáda, jejímž členem jsem chtěl být. Seržant měl pravdu - každý si dělal, co chtěl. Ale za to nás ti lidé tady musí nenávidět... pomyslel jsem si, zatímco mi oči sjely k jedoucímu M113, které právě rozrazilo obchod, aby jej vojáci mohli vyrabovat. ,,Pane, musím trvat na tom, abyste si rozkazy vyslech-" řeknu opět, na což si seržant jenom promne oči. - V současnosti - Sharmokhiya Když se blížíme na místo, cítím válku už ve vzduchu. Je i slyšet. Ale dle toho, co nám bylo zatím řečeno, se zdá, že nejdříve dorazíme ke spojeneckému území. A skutečně je tomu tak. Tady, hluboko v poušti, za horkého Slunce, narazíme na spojence. Oči široce rozevřu, když vidím důstojníka, který běží naším směrem. ,,Ano, jsme skupina Razor, jsem seržant Cockster, skupina Hallenbeck. Jste Navajo? Jaká je tu situace?" zeptám se raněného důstojníka, zatímco se okolo nás rozštěkají zbraně nepřátel. Otočím se na mužstvo, abych zjistil, zda se někdo z nich už teď nepomočil. ,,Máme zbraně, i zdravotnický materiál. Ne mnoho, ale můžeme pomoci" řeknu důrazně přátelskému důstojníkovi. Poté promluvím do komunikace k dalším vozidlům. ,,Vozidlo 2 dalším vozidlům. Komunikace se spojenci navázána" | ||
| |||
 | Válku? Autoškolu spíš... 1.březen 2003 "Ano pane! Sice jsem možná mentál, ale ani já nechci zůstat tady uprostřed ničeho a nemít se odsud jak dostat pane! Oorah! Pane!" Co jsem mu asi jako měl říct lepšího. Následné sbírání Webstera, munice, jídla, a podobných věcí bylo poměrně chaotické, ale snažili jsme se, aby se v tom našla aspoň nějaká pravidelnost, ale stejně z toho bylo spíše nic než něco. Mám takový pocit, že pokud se nám stane nějaký větší střet, tak budeme tak akorát v prdeli. Už jsem se těšil, až odsud vypadneme. Samozřejmě nás všechny popoháněly a já jsem měl tu výsostnou povinnost vést náš malý konvoj kupředu. Samozřejmě jsem byl rád, že máme v autě noční vidění, protože kdyby jsme se dostali třeba někam do další prdele a ještě neviděli na cestu, tak bych byl hodně naštvaný. "Dvojka všem. Vyrážíme. Pipi, Ruizová rozestup 40, rychlost zkusíme 50, když to půjde, pofrčíme rychlejc." Vyrazili jsme. Sledoval jsem silnici a okolí nechával na ostatních. Dost nerad bych tady zase zkysnul a dost nerad bych potkal nějakou minu nebo něco podobného. Na prašné cestě se snadno ztratí a i když by to humvee reálně rozchodil, tak už by asi nikam nedojel a já se opravdu nechci mačkat třeba Pipimu na klíně. Mám přece nějakou svou hrdost. "Webstere, pokud uvidíš i sebemenší hovno na té cestě dřív jak já tak to koukej nahlásit. Žádné miny ani nic podobného nechceme." Houknu nahoru ke kulometu a doufám, že serža a García nás v tom nenechají. Vesnice. Ta se mi nelíbila, ale museli jsme jí projet. Okolí se mi nelíbilo vůbec a tak jsem najel rovnou do ní. Všude tady mohli čekat Iráčani nebo fedajíni, ale místo nich tu byli jenom obyčejní lidé. Celá válka jim asi byla jedno a já jsem jim tu teďkom projížděl v obrněným humvee. Prostě venkovská idylka. Sledoval jsem levou i pravou stranu, aby na mě někdo nevyskočil nebo nějaké dítě neskočilo pod kola. Dost nerad bych tu někoho přejel. Když jsme vyjeli z vesnice, tak jsem si slušně oddechl. "Hele nevím jak Vy, ale já jsem rád, že to byla jen vesnice..." Vydechnu a pokračuju na cestu, kde už se jede přece jenom trošku jistějc a líp. Tohle je používaná cesta, kde nějaké miny asi moc nehrozí. Takže se můžu trošku víc uvolnit a když v dálce vidím náš Bredlík, tak se taky trošku uklidním. Tady už jsme u svých a tak nemusím spoléhat na osm zásobníků a jedno MREčko. To kručící břicho musí být slyšet i přes zvuk motoru. Podle "rozkazů" pokračuju dál, až k tomu vojákovi co nás svede do boční uličky. Po cestě jsme viděli dost boje a podle zvuku nás ještě čeká. Ten důstojník se na nás žene, ale jelikož je blíž seržant nějakou komunikaci nechám na něm. Sám se snažím nekrčit, když slyším zvuk střelby a ignorovat to co slyším z lazaretu nebo co to tu je. "Tady je to podle všeho pěkně v prdeli." | ||
| |||
 | Operace Smoking donkey 1.březen 2003
Celý odjezd musel být podstatně urychlen. Na západ od vás se začala ozývat střelba z minometů, které už podle zvuku patřili k nepřátelské výzbroji. Každý z vás věděl, že je to předzvěst pohybu nepřátelských vojsk...přeci jen ruiny se dobývají lépe. Vzhledem k tomu že závady na vozidlech byly odstraněny, tak zbývalo jen rozdat zásoby a střelivo. Každému připadlo tolik zásobníků, aby to naplnilo sumky na vestě a ještě jich pár ve velitelském voze zbylo (8 zásobníků na osobu). Každý vyfasoval po jednom MRE. na které budete muset zatím jen hladově koukat. Speciální vybavení se nakonec rozhodl rozdělit Anderson, kvůli časovému presu. Každá posádka vyjma velitelského vozu dostala tři přístroje pro noční vidění i s bateriemi. Ve velitelském voze zůstali jen dva noktovizory, ale Anderson i Malik jsou ochotni se bez něj obejít. Rozděleny byly i zásoby vody po 40 litrech na vůz. Každá z posádek má tak dostatek na dva dny. Krátkodosahové vysílačky dostali seržanti, aby i při opuštění vozu byli schopni komunikovat s řidiči. S nimi dostali i headsety, jeden zůstal v rukou Hallenbecka. Každý ze seržantů dostal i dalekohled s laserovým dálkoměrem, neb Hallenbeck měl svou optiku na M4. Útočné granáty vyšli dvě na každou posádku a je jen na seržantech komu je dají. Kouřové bílé granáty byly rozděleny po dvou seržantům a jeden zůstal v rukou Hallenbecka. Kam se poděli ruličky toaletního papíru....nikdo neví. Kolona vyjela v uskupení: vůz 2, vůz 1, vůz 3. A byl to právě Jap, kdo první se svým HMMWV vybíral a razil cestu. Na východ vedla cesta okolo malé vesničky. Pokud by se tak dala nazvat. V podstatě ji tvořilo pár budov a hlavně spousta pobíhajících dětí. Kdo čekal, že budou ušmudlané a špinavé, tak nikoliv. Byť budovy byly skromné, tak zdejší obyvatelstvo vypadalo čistě oblečené, byť oblečení už bylo seprané. Jen boty některým chyběli. Když jste projížděli vesnicí někteří na vás otočili svůj zrak, někteří dělali, že vás nevidí a pár dětí vám dokonce zamávalo.
Auta se napojila na silnici číslo šestnáct a pokračovala vytyčeným směrem. Okolí bylo poměrně přehledné a vegetace bylo minimum. Jen okolo cesty bylo pár křoví a za nimi pár menších vodních ploch. Cestu po pravé straně lemovali sloupy elektrického vedení. I když jste párkrát zaslechli střelbu, tak žádná nemířila vaším směrem. Po hodině se tak dostáváte ke svému cíli. Již z dálky vidíte, proč je tenhle bod strategicky významný. Řeka půlí město a přes ni je most, který pohodlně unese vojenskou techniku. Nízké budovy na vašem břehu, vypadají dost zbídačeně. Těsně u břehu pár budov doutná. Silnice je v jednom místě přehrazená žiletkovým drátem a za ním stojí M2 Bradley. Vojáci vás však ihned navedou okolo a ukazují ať pokračujete. Silnice vede rovně až k mostu, kde vidíte doutnající vraky, jak civilních aut tak americké vojenské techniky. Nemáte však dojet až k mostu. Voják stojící v boční ulici vám, ukazuje ať zajedete k němu. A dobře, že tak, protože v tu chvíli zabubnuje o pancéřování prvního auta dávka zpoza mostu. Naštěstí značně nepřesná... Zastavíte v ulici krytí budovami zleva i zprava. Na prostoru před vámi je prázdno a za budovami, které jsou za prázdným prostranství vidíte dva pětitunové náklaďáky. Mariňáci z této jednotky jsou rozlezlí za rohy budov a v budovách. Po vaší pravici je něco, co bezpečně identifikujete jako polní obvaziště. Ať u podle řevu nebo množství krve a kapaček. Leží tu minimálně desítka raněných a zdejší medik má plné ruce práce. Z lazaretu se k vám žene důstojník s rukou zavěšenou v šátku. "Vy jste Razor ?" zeptá se těsně předtím, než o dvě budovy vlevo zahřmí rána z minometu a za řekou se rozštěkají kulomety a kalašnikovy. Narozdíl od vás to s ním ani nehne a přichází blíž k vašim vozům.
( modrá zóna je vaše destinace, červená šipka je místo odkud zní nepřátelská střelba
(Detailní situace na místě, modré tečky jsou spojenečtí vojáci) | ||
| |||
| ČAS NA VÁLKUSpc. Anthony García, Pvt. Jason A. "Jap" Price Hlášení Japa mě potěšilo. ,,VÝBORNĚ CHLAPČE, VÝBORNĚ! ALESPOŇ NĚKDO V TÉHLE JEDNOTCE MÁ KOULE A UMÍ PLNIT ROZKAZ!" řeknu se smíchem a téměř dětskou radostí. Poplácám jej po rameni. ,,Blíží se válka synku. Vím, že jsem na vás kluky někdy přísný, ale musíte pochopit, že to jinak nejde. Chyby tady venku stojí životy. Ty jsi zatím jenom vojín hochu. Ale jsi člen mojí jednotky a věř mi, že v boji za tebe klidně položím i život" dodám s očima široce otevřenýma. | ||
| |||
 | U auta s McCoulterovou Po ošetření si mě McCoulterová hned přifaří na pomoc se zásobami. "Jasně." odpovím jen a dělám co mám, abysme odsud mohli co nejdřív zmizet. Doufám, že ty MREčka budou poživatelný, u těch to bylo vždycky tak padesát na padesát. Někdy to byl hnusnej blivajz, jindy zase jídlo pro bohy... no, na armádní poměry. Mezitím opodál zahlédnu Garcíu, jak se baví s Ruizovou a taky uvidím Kokotsterův hnusnej ksicht. Musím říct, že tak nějak chápu, proč je ten García takovej pitomej a agresivní rádobyfrajírek, když má za přímýho nadřízenýho právě seržanta Kokotstera. A tak si ty svoje komplexy z Kokotstera nějak kompenzovat jinak, třeba tímhle machrováním přede mnou, který se mu šeredně nevyplatilo. A vlastně ani mě... todle je fakt strašněj den. Nakonec ještě společně s McCoulterovou odnesem bednu granátů ke granátometu. Já je sklidím tak jak maj bejt, McCoulterová mezitím někam odběhne. Když je všechno hotové a zajištěné tak jak má tak se začnu vracet zpátky. "Ještě něco, McCoulterová?" houknu zpoza vozidla na McCoulterovou, jestli ještě s něčím teda potřebuje pomoct. "Seržante." pozdravím pak našeho seržanta pokývnutím hlavy když vyjdu zpoza vozidla a všimnu si, s kým mluví. Narozdíl od Kokotstera je Moore celkem v pohodě, i když vypadá jako by moh bejt můj mladší brácha co ještě nevychodil střední. To moc respekt nevzbuzuje... no, radši ať mě komanduje 'mladší brácha' než Kokotster. | ||
| |||
 | U auta posádky 3 "Rozkaz, pane," přikývnu poručíkovi a pustím se do toho. Čtyři MREčka, 7 zásobníků do pušek pro každého, dva boxy do "pily" a bedna a čtvrt do granátometu, projdu si zásoby, které nám byli přiděleny. Není toho moc, ale musí to stačit. "Royi! Pojď mi dát pomocnou," křiknu na našeho střelce. Jakmile se dovalí, vrazím mu do ruky jedno MREčko, sedm zásobníků do M4ky a boxy od "pily". "Tohle je pro tebe. Ještě tu máme bednu do devatenáctky." ukážu na box granátů do naší hlavní zbraně. Já mezitím poberu zbylé MRE i zásobníky a jen co se Harper vrátí, pomůžu mu s bednou granátů. "Seržo, zásobníky a jídlo," odchytím si našeho seržu a předám mu sedm zásobníků do pušky a jednu dávku MRE. "Neviděl jsi Pipa?" | ||