Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
7 dní do Bagdádu
Družina
| |||
 | U auta posádky č.1 - hlídkovací post McCoulterová, Sgt. Moore Měla recht, tyhle typy se chovaj jako čoklové a řezánim se jenom zvyšuje jejich agresivita. Na jednu stranu jí to nezávidim, protože se o všechny musí starat bez rozdílu. Na druhou si je u toho možná vychutnává, ale co já vim. S úsměvem si přeberu cígo a jen pokynu rukou, když zmizí i s batohem. Život je zajímavej. Ať už jste v Alabamě nebo takový prdeli, jako Irák, tak vždycky dostanete košem kvůli nějakýmu egoistickýmu tupoňovi. Sleduju jak se vzdaluje a začnu volnou rukou házet nářadí na hromadu. Když típnu cigáro, tak jen letmo stočím pohled k výstavě naháčů. Zapanáčkovat a nechat běhat v kolečku. Nakonec zhodnotit chrup a zkontrolovat jestli mají obě kulky. zachechtám se, když tam s nima cvičí, jako na přehlídce. Pak, ale uslyšim Hallenbecka a Seržanta Testosterona. “A kurva !“ procedím skrz špačka mezi zubama a naházim všechno nářadí do auta, včetně heveru. Bez ladu a skladu...sorry McCoulterová. Popadnu M4ku a patrolovací pás, protože do IBA se soukat nehodlám. Není to daleko, ale i tak si popoběhnu. Jak se blížim k valu tak se přikrčím, abych nevyčumoval za horizont a prásknu sebou těsně pod našim seržou. Klepnu ho do boty, aby na mě otočil hlavu. “Harper si poměřoval pinďoura a vyhlásili bojovku do patnácti. Auto je cajk.“ vyfouknu poslední šluk a típnu cígo. “Tak jo. Střídačka.“ chytnu seržu za rameno s jemným tahem k sobě a vyměním si s ním pozici. | ||
| |||
 | U auta číslo 2 31.březen 2003 Upřímně co se dělo a že si Ti dva idioti dali po tlamě jsem nevěděl. Teda věděl, ale neřešil jsem to. Ono to totiž vůbec, ale vůbec nešlo přeslechnout, ale kdo jsem, abych se vysral na opravu auta a šel roztrhávat dva idioty. Bodří již vědí, že pouze vojín. Takže to nechám na šaržích a podle řevu to znělo, že se do toho vložily. Nevím, jestli to nebylo slyšet až do Bagdádu, ale to je asi všem teď u prdele. Jsme tři humvee, které stojí uprostřed pouště...Víc než teď se to posrat nemůže. "Sráči pojebanej. Ty mě už taky neser." Vrčím na hadičku, která se poměrně vzpírala a nebyl jsem z toho vůbec nadšený, takže vydolovat tu prasklou mi zabralo nějaký čas, ale nakonec se mi povedlo tam dát i tu novou a myslím, že by to mělo fungovat. Jsem prostě kurva dobrej. Zaklapnu spokojeně kapotu, abych se podíval akorát do obličeje seržanta. "Pane! Hlásím, že je to opravené pane! Ten bastard se nedal lacino, ale proti jeho vůli byl vyměněný a auto je plně provozuschopné!" Odpovím a doufám, že přežiju další věty. U seržanta jeden neví dne ani hodiny. | ||
| |||
 | Ošetřování bebíček "Bwah," vydechnu kouř a spolu s tím i to drobné vytočení. Nejsem kuřák, alespoň ne takovej jako ostatní z jednotky, ale když mám nervy, nebo jsem nasraná, dám si. Nebo u piva, to si taky dám. Ale jinak ne. Takže když se na mě Pip zašklebí, oplatím mu to stejnou mincí. "Na kokot je, že do nich ten rozum ani nenamlátíš," ulevím si a začnu se radši soustředit na asistenci při opravě auta. Sice toho tam moc neudělám, ale ona i ta morální podpora je důležitá. "Paráda," zazubím se na něj, ještě si jednou, dvakrát potáhnu a vrátím mu zbytek cigarety. Pak se ohlédnu k velitelskému vozu, kdy Harper a García dostávají céres od poručíka a jen nespokojeně zavrtím hlavou. Ne nad tím, že dostávají céres, ale nad tím, že jsou natolik tupí, aby se rvali na nepřátelském území. A pak zavolá poručík. "Jdeme lepit bebíčka," povzdechnu si, rozběhnu se k batohu a pak hned zamířím k velitelskému. "Jsem tu, Lt.," doběhnu k nim, hodím batoh na zem a mávnu na oba dva pitomce. "Trika dolu a stát v klidu," "zavelím", počkám až tak učiní a mezitím si z batohu vytáhnu desinfekci, pár náplastí a nějaký ten tampon na očištění. "Jestli cekneš, dostaneš ještě ode mě. A ty to samí," zavrčím naštvaně na oba dva. Ano, mám důvod být naštvaná, zbytečně mi přidělávají práci. Poté nanesu desinfekci na tampon a začnu Garcíovi očišťovat prasklý ret. Doufám, že ho to aspoň dost štípe, aby si zapamatoval, že si takovýhle blbosti má nechat na jindy. Jakmile je ret očištěný, prohlédnu mu oko, ale to je v pořádku, jen pohmožděné. "Kolik vidíš prstů?" ukážu mu tři prsty a jakmile odpoví, přikývnu, "otřes tam není. Ještě aby, když chybí mozek. Teď se nehejbej." Začnu mu prohmatávat hrudník, kontrolovat, jestli nemá něco zlomené. Naštěstí ne. Má to jen pohmožděné, takže to určitě bolí, což si, se skrytým škodolibým úšklebkem užívám. "Fajn, oblíkni se a padej," odmávnu ho a otočím se na Harpera. "Tak teď ty," dojdu k němu, chytnu ho za bradu, abych si pořádně prohlédla jeho hlavu, jestli náhodou někde nemá nějaké zranění. Naštěstí ne. Pak přejdu k hrudi, kde postupuji stejně jako u Garcíi. I tady si se škodolibým úšklebkem užívám, když tu a tam sykne bolestí. "Zlomenýho nic není. Oblíknout a padej ke granátometu," odmávnu ho a jdu si zabalit batoh. Hned na to zamířím za poručíkem Andersonem. "Mohu vám pomoci to zabalit, pane?" | ||
| |||
7411.jpg){kind=icon} | DO VÁLKY HOMOLCI! DO VÁLKY!31.březen 2003 Klatba pomyslím si zhrozeně, když poručík rozhodne o osudu chlapců. Ale rozkaz je rozkaz, a na tom to tady celé stojí. Disciplína, pořádek. Důvěra. Ti chlapci opravdu všechno z toho úplně hloupě porušili. Nedávám najevo žádnou emoci. ,,ANO PANE!" odvětím s napřímenými zády poručíkovi. Rozkaz zněl jasně, a já ho hodlal splnit do puntíku. Moje vycepované uši - jak rád říkám tak ostré, že slyší lanka srbských min na 500 metrů - ihned poznají, že se blíží boj. I já slyším výbuchy, a vysílačku. Poprvé za celý den se usměji. | ||
| |||
 | Back in game 31.březen 2003 Anderson na mou poznámku reagoval skoro okamžitě. Jako by mi četl myšlenky. Samozřejmě se neubránil svému komentáři, kdy jim shrnul co všechno udělali a co jim hrozí. Pěkně Andersone, věřím, že na tebe byla máma pyšná, jestli jsi ji komentoval i její vaření. Netrvalo to dlouho a přiřítil se serža. Doslova. Oba dva mi předhodil k nohám, takže se jak král ze svého trůnu (kapota auta na kterém sedím) dívám na póvl pode mnou a mé znechucení jde vidět. Co mě ale překvapilo byl právě seržant. Svým způsobem se jich zastal. A do toho přišla Angie, že chce Garcíu. Ach jo, to je zas pěknej den. Sklouzl jsem z kapoty auta na zem a podíval se prvně na Garcíu a pak na Harpera. „Prokázali jste, že jste slabí a ostudou maríny,“ začal jsem a při tom mluvil normálním hlasem, jako otec kárající děti. Pak jsem se podíval na seržanta. „Je mi líto, seržante. Tohle chování je nepřístupné a já takové vojáky nebudu tolerovat ve své jednotce. McCoulterová!“ zavolal jsem na naši zdravotnici. Pak mi došlo, že v dálce slyším explozi a dokonce ožila vysílačka. Pokynul jsem Ruizové, aby se o to postarala. „Máte tu práci. Ostatní taky mají co dělat. Do patnácti minut vyrážíme, tak pohyb!“ dokončil jsem svůj krátký proslov a pak se otočil na Garcíu. „Garcío, po ošetření se hlaste u Ruizové, rozumíte?“ S tím jsem se vydal za Ruizovou u vysílačky, abych zjistil, o co jde. Jo, mohl jsem je rovnou degradovat na místě. Ale takhle dostali aspoň velký vykřičník a mohli by začít makat o to víc. Třeba pak změním svůj názor. Teď ale nemá cenu nad tím přemýšlet. Máme konečně kontakt s někým jiným, než s pískem a statickým šumem. | ||
| |||
 | Back in game 31.březen 2003 Okolí je klidné, ani zvěř se tu nepohybuje, jako by všechno živé v okolí vycítilo přítomnost mariňáků. Vítr ten se ani nesnaží rozehnat stále teplejší vzduch a obloha je bez jediného mraku. Když konečně utichne lví řev seržanta Cockstera uslyšíte v opravdu veliké dálce zvuk dělostřelecké palby. Trénované uši poznají spojenecké dělostřelectvo. "Cherokee 1-1 volá Razor 1-1 ! Ozývá se z vysílačky velitelského vozu. Ten, kdo je na druhé straně je poměrně vytrvalý...že by se konečně něco dělo ? | ||
| |||
| U vozidla posádky č.1 Jako když García proběhne kolem McCoultrový už mi cuká, že bych tam měl naběhnout. Pak, ale vidim seržanta Cockstera, jak se s urputností a těžkotonážností hrocha řítí přímo k nim. V ten moment se začínám fakt bavit. Zpracuje je těma obrovskejma prackama a odtáhne, jako dva mladistvý šulíny, co chytli v kině na filmu pro dospělý. A ještě ke všemu je seržant, tak staršně nasranej, že mi řiká Pipere. To budou na praporu kurva zmatený, jestli mě za to cigáro nahlásí. pomyslim si s širokym úsměvem a úplně si představuju, jak nějakej byro chudák hledá složku nějakýho Pipera. V odpověď seržovi jenom rozmáchnu rukama. Není to můj velící tak co ? McCoulterová se vrací a já se celou dobu šklebim, jako měsíček na hnoji. Mám trošku pocit, že je nasraná a takovou ji moc často neznám. Když mi sebere cigáro z ruky jenom povytáhnu obočí. "Tedááá, ještě to vyfoukni nosem a seš hotovej drak." vyšpulim uznale ret, když se ani nezakucká. Zvednu se ze sedu a popadnu jeden z klíčů. "Jasně auto spravíme. Ale víš McCoultrová, to co má v hlavě Harper se léčit nedá. Bejt kokot není otázka přirozenosti, ale volby. Vyser se na ně." řeknu s nezvyklou vážností. Fakt nestojim o to, aby kvůli Harperovi měl někdo problémy. A specielně ta jediná, co tu má smysl pro humor. Pak už, ale zalejzám pod auto. Když tu je, tak sem si jistější. "Bůh žehnej Americe a AM General, za naprosto blbuvzdornej systém, kterej zvládne opravit i seržant testosteron." pronesu s tóninou duchovního z jižanskýho města a dvakrát tim klíčem jebnu do zámku. Třísk, cvak a vyskočí to. Dvakrát otočit klíčem a je to. Vysoukám se zpod auta a kouknu na McCoulterovou. "Sme zpátky ve hře bejby." zašklebim se trošku samolibě a natáhnu ruku pro cígo. | ||
| |||
 | DUF DUF DUF - It was at this moment he knew U 1. posádky Na ty jeho kydy neodpovídám. Varování a dokonce i výzvu k bitce dostal. To, že má pozornost tří letého retarda je jeho problém. A jestli si myslí, že když se schová za sukni McCoulterové, že tím ta jeho jeba automaticky skončí nepotrestaná, tak se chlapec šeredně mýlil. První ránu zblokuje, na ten zbytek se mu ale reaguje o něco hůř. Stále to ale nevychází dle mých představ. Rozhodně ne, když mi ten šulín opětuje rány, ba je dokonce schopný udeřit hlavou, což upřímně docela překvapí. Dokonce mě přiměje udělat krok, dva zpátky.
| ||
| |||
| U vozu posádky 1 A víte co? Já se na to taky můžu vysrat. A nechoďte za mnou, že vám ten nebo ten udělal bebí, neřeknu nahlas, když se kolem mne García jen provalí a jednu nabančí Harperovi. S těžkým povzdechem se k nim otočím, chystám se nadechnout a něco křiknou, nebo aspoň houknut na Pipa, aby mi pomohl je odtrhnout od sebe, když se odnikud objeví serža Pravítkovprdeli a rozdělí je jako dvě koťátka. Jen přizvednu obočí, neslyšně se uchechtnu, nechápavě zavrtím hlavou a rezignovaně zamířím ke svému medibagu. Kluci samozřejmě nepřiznaj, že je něco bolí, takže co. Nakonec svou cestu k batohu přehodnotím, otočím se směrem k Pipovi a bez jakýchkoliv skrupulí mu vezmu cigáro z prstů a silně si potáhnu. "Dem dodělat to auto," kývnu na něj a hodím na něj výmluvnej pohled typu "aby nás serža Pravítkovriti taky nezjebal". | ||
| |||
 | Na postu hlídky Nemohu říct, že se mi neulevilo, když jsme se dokázali spojit ve větším počtu, pod novým velením. I když jsem nás z té chaotické přestřelky dokázal vyvést v jednom kuse, nedokážu si představit, jak v našem děravém vehiklu, co ani pořádně nejel, dorazíme až do cíle. Mám takové tušení, že má situace v téhle misi byla silně ovlivněna dvěma vlivy. Rodiče a ti, co se mi to skutečně nesnaží udělat lehké. Přeci jen to mnoho znamená. Denní hlídka je vysvobozením od toho, abych se zbavil toho ošklivého pocitu v břiše, že nejsem na správném místě. Nebo postu, když na to přijde. Váha zodpovědnosti je něco, na co nás škola nepřipraví, ať se sebevíc snaží. No rozhodně jsem si myslel, že to bude vysvobození. Provizorní tábor se začne probouzet. Netrvá dlouho a v táboře je řev. No to už se dalo čekat, vzhledem k seržantovu přístupu pokud na ně nebudu řvát, tak mne neuslyší. Jen na okamžik mi hlava upadne na dunu, protože tohle se fakt nedá. A ještě řve na moje lidi. Naštěstí jsou dost chytří, aby si mysleli něco o prdeli a nechali to být. Tedy skoro všichni. Když se ozve další rozruch, neudržím se a ohlédnu se na okamžik zpět. Rychle se však vrátím ke skenování okolí a jen pozorně naslouchám. Není to tak, že by se tady zvuk nenesl. Taky bych si potřeboval zapálit, Pipe. Věnuji jeden rychlý povzdech situaci, kterou jsem podle řevu seržanta dokázal rozklíčovat a pochopit. Vzhledem k tomu, že mne v současné situaci nemá příliš kdo vystřídat, setrvávám na svém postu, i když již teď rozmýšlím, jak se k celé situaci postavím. Budu si muset s Harperem důkladně promluvit, jestli z toho nějakým zázrakem vyvázne. Znovu. Ten jeho temperament ho dostane do vězení. Nebo hůř. Zafuním do písku. Jako kdyby mi poručík nezdůrazňoval, že svou malou četu musím udržet na uzdě. Sakra Harpere, potopíš nás všechny. | ||