Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Čím blíž jsem byla vesnici o to horší byli ty zvuky co jsem slyšela. Byli až nesnesitrlné chrápání, mluvení a ne jen to. Slyšela jsem
vše. Vážně tohle místo bylo zvláštní a zaroveň se mi na něm něco líbilo. Ale zatím nevím co přesně mne zde táhne. Ty domky zde okení tabule ručně lité to se snad už ani nevyrábí. Nebylo zde nic co by navštěvovalo moderní době. Dokonce i pes kterého jsem slyšela štekat se schoval. Je zde klid a dlouho se mi tak dobře nikde nedýchalo jako zde ten čistý vzduch byl fajn. 

 Nikdo si mne nevšímam muž v okně mne ignoruje. Mezi domy najednou spatřím postavu. Bezva má zbraň a ještě na mne svítí lucernou. Není to příjemné. Jen se na něj dívám. Co ná ten muž na sobě. Jen se zastavím když promluví. ,,Já asi jsem zabloudila. Jen můžu se zeptat kde to jsem?A jsem unavená.Mohla by zde někde přespat?" A podívám se na muže. Když mi pisvítí do tváře a pak ztratí řeč promluvím. ,,Nejsem duch nemusíte se mne bát. Můžete přestat na mne mířit tou zbraní prosím." 

Lis:

Ves Turan

Klidnou vesničku vystřídá chaos.
Jen co jsi se přiblížila, zaútočila na tvoje vědomí armáda mnoha zvuků a hlasů.
Změť chrápání, funění, páru oddávajícího se milostným radovánkám, i lidí jen tak si mumlajících u svíčky. Štěkot psů a praskajícího dřeva.
Teprve při bližším prozkoumání je patrné, že tu opravdu něco nesedí.
Rustikální. To je to slovo. Vše staré, vytvořené snad ve středověku, přitom to bylo všude okolo. Okna tvořila sada ručně litých skleněných tabulek v oknech dělených na několik kusů. Nebyla čirá. Po okrajích každé tabulky sklo rozmazávalo obraz a ke středu bylo průhledné. Nikde ani známka plastu, žádný okap, popelnice ani lampa osvětlení. Nikde ani žárovka.
Pes, který před chvilkou štěkal s kňučením schovává svůj čumák opět do rozpadlé boudy a tiskne se k zemi.
Někde pláče miminko.

V okénku se mihne tvář ospalce, téměř zcela tě ignorujíc.
Pak spatříš postavu kráčející mezi domy. Muž drží dlouhou zbraň a v druhé ruce lucernu, jíž tě oslní. Má na sobě brnění v podobě kyrysu a přilby. Pestrobarevný oděv a neoholenou tvář.
"Stůj osobo!" Zavelel a natočil onu zbraň hrotem k tobě. Byla něčím mezi kopím a sekerou.
"Co zde pohledáváš pozdě v noci?" Znovu si na tebe posvítí, tentokráte více do obličeje a to ho zaskočí.
"Co, co tu...?" Zakoktal se a ztratil slova. Zbraň pomalu znovu vzpřímil.

Tohle místo je vážně divné. To vše se ni asi jen zdá nemůže být skutečné. Je zde tak čistý vzduch klid, tý malé domky a v nich světla. Tohle místo je krásné ale i děsivé zároveň. Kde to jen jsem? Stále slyším ty kluky dokonce i vidím jak běží do vesnice. 

Mrzí mne to kluci ale jdu přesně kde vy. Nechci trávit celou noc venku. Když slyším dupání a dunění vedle mne v trávě trochu mne to vyděsí. Fuj to byl jen ježek. Brr ale vážně v noci umýt celkem slušně vyděšit, než si ho někdo všimne. Hmm bezva zas ta sova a dokonce z večeři. Brr tohle místo je vážně divné. Zvláštní vzdyť ta sova je celkem daleko a já jí slyším dokonce cítím i pach krve myši. Co se to se mnou děje?  Tak moment já slyším i hlasy ve vesnici vzdyť jsem na kopci a vesnice je pod ním. Chudáci kluci vážně jsem je tak viděřila, že to kvůli mne odnesou? Ale co už nemůžu za to, že za mnou lezli do rakve. Vážně jsem řekla rakve.Ale proč jsem v ní byla a v hrobě? Vážně už tomuhle nerozumím. No tak jdeme do vesnice. 

Pomalu se po cestě vydám směr vesnice. Snad mi někdo otevře v jednom z těch domů a řekne kdo to jsem. Musím vědět kde jsem a chci to vědět.

Lis:

Turanský hřbitov.

Ten šok co tě čeká u branky, by asi kde koho poslal k zemi. Hřbitov ležel na malém kopečku, od něhož se táhla prašná cesta, jako klikatý had, až ke vsi. Vše mělo odstín tmavé, přecházejíc v tmavě modrou, s kontrastem stříbrné a hromadou malých zářivě teplých světélek v okýnkách starých roubenek. Pohled ti spočine na postavách zabíhajících do vesnice. Jejich křik sice rozžehne další hřejivá světélka, ale tím to končí.

Tohle musí být v tvé hlavě, přeci něco takového snad ani neexistuje. Ten naprosto čistý vzduch, plný vlhkosti a vůně páleného dřeva.
Okolo vesnice pak další překvapení. Téměř nekonečná pláň malých políček, obehnaných menší zdí, každé zvlášť. Celé to budilo dojem záplatovaných kalhot nějakého klauna na pouti, protože co ohrada, to snad i jiná plodina pyšnící se jinou barvou nebo vzrůstem.
Do těchto políček se pak po tvých stranách, zakusoval hluboký černý les, tvořící předěl. Zřejmě se táhl od hřbitova za jeho zdí.
Celé to vypadalo jak vystřižené opravdu z nějakého hororu či hry.

Po tvé levé ruce cosi zašramotilo ve vysoké trávě a hluk sílil. Děsivě to funělo a dupalo.
Jenže pak dírou v dřevěném plotě prošel ježek a šinul si to přes cestu zase dál po svých.
Sova z ničeho nic zahoukala a seděla opodál na plotě. V drápech držela svojí myší večeři a hodovala.
Teprve teď si uvědomuješ, ostrost smyslů, které ti napovídaly. Sova a její kořist byly vzdálené nějakých sto kroků a přesto byl zvuk trhaného masa tak jasný. Dokonce cítíš i železitý pach krve toho malého tvora.
Z vesnice se v dálce pak ozývalo ostré okřikování. "Zatracení klacci, jděte spát a neděste lidi vejmyslama!"
"Nevymýšlíme si!" Ten ječivý hlas si už poznala.
"Jestli neztichnete, dám vám přes hubu, holoto!" Zařval zase někdo jiný.
Světla v okénkách pomalu opět pohasínala.

Kus nalevo pak v trávě poletovalo desítky světlušek.

To jako vážně on si spadne na mne. ,, Ale no tak já lidi nežeru. Tak vylez když chceš ven."a jen se usměji. ,, Ale no tak zombi je odporná ofáčovaná mumie a to já nejsem. Jsem něco jiného." a jen čekám až uteče. ,,Tak vylez a neumřeš možná!" a jsem ráda, že vylez dřív než by mu pomohla já to by se mu nelíbilo. Nemám náladu na takové návštěvy. Chtělo se mi smát,když začali utíkat pryč. Stačilo jen vylést a mohla by je dohonit ani by nestačili mrknout ale proč si kazit zábavu tím jak křičí a utíkají pryč. 

Jen se podívám na sovu která na mne kouká. ,,Ty taky na mne koukáš. Nejsem duch."hloupý měsíc svítí si jak slunce musím s té rakve ven. Jenže kde to vůbec jsem? Jak jsem se zde vůbec dostala a ještě do rakve? Je zde moc ticho žádné auta ani pouliční světlo tohle se mi moc nelíbí. Musím od tud a to hned. Pomalu se posadím a pak vstanu chytnu se kraje hrobu a vytáhnu se na rukou ven. Tak konečně jsem venku Brr tohle místo je jak z hororu. Jenže nevím kde jsem takže kde teď? Musím odejít od tud jistě někde od tud bude civilizace. Jen pomalu jdu směrem k brance jenž vede z hřbitova a pak zamířím někde směr civilizace.

Lis

Turanský hřbitov.

"Do !" Stihne mladík vyjeknout a v nastalém šoku se ti předkloněný zhroutí do rakve, dělajíc společnost.
"Pomóc Gile, vona mně sežere! Do prdele já chci ven!" Řval téměř holčičím tónem a servíroval ti jeden úder za druhým, jak v panice nemohl vylézt ven.
"Zombie!" Zařval druhý a na nic nečekal, směřujíc rychle pryč.
"Já nechci umřít!" Zařval nechtěný společník a v poslední chvilku tvé trpělivosti vytáhl své tělo ven z kamenné rakve. Pokračoval v panickém útěku střídajícím polohy hubou v trávě, na čtyřech, v polo běhu a zase dokola. Velkou překážkou při takovém snažení se ukázaly být kořeny mohutného dubu, které mu to ještě stěžovaly a množství kamenů vyčnívajících z dlážděného chodníčku.
Oba pak pokračovali v hrůzném řevu. Za stálého padání a narážení do náhrobků, nakonec vítězně opouštěli místo odpočinku neboštíků, brankou v kamenné zdi.

Atmosféra na hřbitově utichla a znepokojená sova dosedla na větev, zvědavě si tě prohlížeje.
Noc teď prozářil měsíc snad ještě víc a tak okolo sebe rozeznáváš starý hřbitov, spíše se hodící do nějakého hororového filmu než do normálních hřbitovů jaké jsi znala.
Tady to vypadalo velice staře a skoro nedotčené moderním světem. Žádná popelnice, žádné plastové svíce ani květiny. Jen hromada mechem porostlých hrobů, s prostým nápisem bez zlacení. Mnoho loužiček rozteklého vosku a lopata opřená u stromu. Nikde ani živáčka, s ohledem na už vzdalující křik.
Takové místo jsi neznala.
Vzduch tu zvláště voněl mechem a vlhkostí. Žádný lomos jedoucích automobilů. Dokonce si všímáš, že na celém místě není ani jediná lampa nebo žárovka.

Jen tak klidně si spát ani nevědět jak dlouho. A pak najednou ucítím jak mi na oči padá prach. Který hlupák se zase snaží vkrást mi do hrobu? Hmm jen stále mám zavřené oči. Slyším každé slovo co mluví ti dva kluci. Tak ona už sto let je mrtvá? Ne není mrtvá ona jen spí a čeká na takové hlupáky jako jste vy kluci. Hmm vážně je nikdo neučí, že upíry se nebudí Hmm no jo jsem jen z poloviny upírka ale to je fuk. Když se ale jeden z kluku nahne nad můj hrob už to nevydržím. 

Jen otevřu oči a tiše promluvím. ,, Copak nevíte, že se nemají budit mrtvé? I když já jen spinkala a vy mne Budíte!!" 

Lis

Turanský hřbitov.

Sova krátce zahoukala a několikrát natočila hlavu do jedné a pak druhé strany. Seděla na větvi mohutného dubu, stojícího uprostřed hřbitova. Nezajímaly ji sochy dvou majestátních velkých andělů, svírajících meče. Ani krypty rozeseté po ploše hřbitova. Mezi stovkou náhrobků procházela dvojice vesnických výrostků a tiše si šeptali, za svitu lucerny. Noc byla tmavá, ale přesto jak si kontrastně s tím zářil měsíc a vše lesklé tak téměř kouzelně zesvětloval. Mrak na krátko zakryl jeho siluetu a všude byla neprostupná tma, než znovu odkryl zářivý noční klenot a vše znovu prosvětlil.

"Bojíš se?" Třesoucí hlas.
"Ne ani trochu." Koktal druhý.
"Určitě si z nás udělala ta stará čarodějnice srandu. Teď hladí tu děsivou kočku, houpe na křesle a popijí nějaký utrejch z žabích nožiček." Postěžoval si první.
"Hlupáku! Takováhle noc je magická! Chápeš to?" Vše sílilo a podivně rezonovalo.

Sova zřejmě souhlasila, protože znovu zahoukala a protáhla ztuhlá křídla.
Nebo byly její pohnutky mnohem více přízemnějšího rázu. všimla si totiž myši cupitající mezi náhrobky.
Její vzlétnutí chlapce notně vyděsilo.

Tmu v ten okamžik prosvítilo jasné světlo, doléhající z mezer místa kde si ležela.

"Tady je. Překrásná." Vydechl první mladík. Pozoroval mramorovou sochu anděla. Byla to krásná dívka dlouhých jemně zvlněných vlasů. Nahá v rukách třímala obouruční meč.
"Dělej! Chci už odtud vypadnout!" Popohnal jej druhý.

V ten moment se ozvala rána a do očí ti spadlo trochu prachu z drolícího se kamene. Kamenná deska zanaříkala a do vnitř vpustila jasné světlo.
"U všech ďasů! Ona je opravdu jako živá!" Vyjeknul kudrnatý mladík kolem patnácti let.
"Hloupost, tu píšou, že je mrtvá už víc jak sto let." Poznamenal další mladík s hřívou černých umaštěných vlasů a obličejem zjizveným neštovicemi. Jenže pohled na tebe jej přesvědčil o něčem jiném a zalapal po dechu.
"To nám kluci neuvěří." Zasmál se kudrnáč a naklonil přes okraj hrobu k tobě.
"Neblbni to je divný!" Varoval ho kamarád.