Tohle místo je vážně divné. To vše se ni asi jen zdá nemůže být skutečné. Je zde tak čistý vzduch klid, tý malé domky a v nich světla. Tohle místo je krásné ale i děsivé zároveň. Kde to jen jsem? Stále slyším ty kluky dokonce i vidím jak běží do vesnice. 

Mrzí mne to kluci ale jdu přesně kde vy. Nechci trávit celou noc venku. Když slyším dupání a dunění vedle mne v trávě trochu mne to vyděsí. Fuj to byl jen ježek. Brr ale vážně v noci umýt celkem slušně vyděšit, než si ho někdo všimne. Hmm bezva zas ta sova a dokonce z večeři. Brr tohle místo je vážně divné. Zvláštní vzdyť ta sova je celkem daleko a já jí slyším dokonce cítím i pach krve myši. Co se to se mnou děje?  Tak moment já slyším i hlasy ve vesnici vzdyť jsem na kopci a vesnice je pod ním. Chudáci kluci vážně jsem je tak viděřila, že to kvůli mne odnesou? Ale co už nemůžu za to, že za mnou lezli do rakve. Vážně jsem řekla rakve.Ale proč jsem v ní byla a v hrobě? Vážně už tomuhle nerozumím. No tak jdeme do vesnice. 

Pomalu se po cestě vydám směr vesnice. Snad mi někdo otevře v jednom z těch domů a řekne kdo to jsem. Musím vědět kde jsem a chci to vědět.

Lis:

Turanský hřbitov.

Ten šok co tě čeká u branky, by asi kde koho poslal k zemi. Hřbitov ležel na malém kopečku, od něhož se táhla prašná cesta, jako klikatý had, až ke vsi. Vše mělo odstín tmavé, přecházejíc v tmavě modrou, s kontrastem stříbrné a hromadou malých zářivě teplých světélek v okýnkách starých roubenek. Pohled ti spočine na postavách zabíhajících do vesnice. Jejich křik sice rozžehne další hřejivá světélka, ale tím to končí.

Tohle musí být v tvé hlavě, přeci něco takového snad ani neexistuje. Ten naprosto čistý vzduch, plný vlhkosti a vůně páleného dřeva.
Okolo vesnice pak další překvapení. Téměř nekonečná pláň malých políček, obehnaných menší zdí, každé zvlášť. Celé to budilo dojem záplatovaných kalhot nějakého klauna na pouti, protože co ohrada, to snad i jiná plodina pyšnící se jinou barvou nebo vzrůstem.
Do těchto políček se pak po tvých stranách, zakusoval hluboký černý les, tvořící předěl. Zřejmě se táhl od hřbitova za jeho zdí.
Celé to vypadalo jak vystřižené opravdu z nějakého hororu či hry.

Po tvé levé ruce cosi zašramotilo ve vysoké trávě a hluk sílil. Děsivě to funělo a dupalo.
Jenže pak dírou v dřevěném plotě prošel ježek a šinul si to přes cestu zase dál po svých.
Sova z ničeho nic zahoukala a seděla opodál na plotě. V drápech držela svojí myší večeři a hodovala.
Teprve teď si uvědomuješ, ostrost smyslů, které ti napovídaly. Sova a její kořist byly vzdálené nějakých sto kroků a přesto byl zvuk trhaného masa tak jasný. Dokonce cítíš i železitý pach krve toho malého tvora.
Z vesnice se v dálce pak ozývalo ostré okřikování. "Zatracení klacci, jděte spát a neděste lidi vejmyslama!"
"Nevymýšlíme si!" Ten ječivý hlas si už poznala.
"Jestli neztichnete, dám vám přes hubu, holoto!" Zařval zase někdo jiný.
Světla v okénkách pomalu opět pohasínala.

Kus nalevo pak v trávě poletovalo desítky světlušek.

To jako vážně on si spadne na mne. ,, Ale no tak já lidi nežeru. Tak vylez když chceš ven."a jen se usměji. ,, Ale no tak zombi je odporná ofáčovaná mumie a to já nejsem. Jsem něco jiného." a jen čekám až uteče. ,,Tak vylez a neumřeš možná!" a jsem ráda, že vylez dřív než by mu pomohla já to by se mu nelíbilo. Nemám náladu na takové návštěvy. Chtělo se mi smát,když začali utíkat pryč. Stačilo jen vylést a mohla by je dohonit ani by nestačili mrknout ale proč si kazit zábavu tím jak křičí a utíkají pryč. 

Jen se podívám na sovu která na mne kouká. ,,Ty taky na mne koukáš. Nejsem duch."hloupý měsíc svítí si jak slunce musím s té rakve ven. Jenže kde to vůbec jsem? Jak jsem se zde vůbec dostala a ještě do rakve? Je zde moc ticho žádné auta ani pouliční světlo tohle se mi moc nelíbí. Musím od tud a to hned. Pomalu se posadím a pak vstanu chytnu se kraje hrobu a vytáhnu se na rukou ven. Tak konečně jsem venku Brr tohle místo je jak z hororu. Jenže nevím kde jsem takže kde teď? Musím odejít od tud jistě někde od tud bude civilizace. Jen pomalu jdu směrem k brance jenž vede z hřbitova a pak zamířím někde směr civilizace.

Lis

Turanský hřbitov.

"Do !" Stihne mladík vyjeknout a v nastalém šoku se ti předkloněný zhroutí do rakve, dělajíc společnost.
"Pomóc Gile, vona mně sežere! Do prdele já chci ven!" Řval téměř holčičím tónem a servíroval ti jeden úder za druhým, jak v panice nemohl vylézt ven.
"Zombie!" Zařval druhý a na nic nečekal, směřujíc rychle pryč.
"Já nechci umřít!" Zařval nechtěný společník a v poslední chvilku tvé trpělivosti vytáhl své tělo ven z kamenné rakve. Pokračoval v panickém útěku střídajícím polohy hubou v trávě, na čtyřech, v polo běhu a zase dokola. Velkou překážkou při takovém snažení se ukázaly být kořeny mohutného dubu, které mu to ještě stěžovaly a množství kamenů vyčnívajících z dlážděného chodníčku.
Oba pak pokračovali v hrůzném řevu. Za stálého padání a narážení do náhrobků, nakonec vítězně opouštěli místo odpočinku neboštíků, brankou v kamenné zdi.

Atmosféra na hřbitově utichla a znepokojená sova dosedla na větev, zvědavě si tě prohlížeje.
Noc teď prozářil měsíc snad ještě víc a tak okolo sebe rozeznáváš starý hřbitov, spíše se hodící do nějakého hororového filmu než do normálních hřbitovů jaké jsi znala.
Tady to vypadalo velice staře a skoro nedotčené moderním světem. Žádná popelnice, žádné plastové svíce ani květiny. Jen hromada mechem porostlých hrobů, s prostým nápisem bez zlacení. Mnoho loužiček rozteklého vosku a lopata opřená u stromu. Nikde ani živáčka, s ohledem na už vzdalující křik.
Takové místo jsi neznala.
Vzduch tu zvláště voněl mechem a vlhkostí. Žádný lomos jedoucích automobilů. Dokonce si všímáš, že na celém místě není ani jediná lampa nebo žárovka.

Jen tak klidně si spát ani nevědět jak dlouho. A pak najednou ucítím jak mi na oči padá prach. Který hlupák se zase snaží vkrást mi do hrobu? Hmm jen stále mám zavřené oči. Slyším každé slovo co mluví ti dva kluci. Tak ona už sto let je mrtvá? Ne není mrtvá ona jen spí a čeká na takové hlupáky jako jste vy kluci. Hmm vážně je nikdo neučí, že upíry se nebudí Hmm no jo jsem jen z poloviny upírka ale to je fuk. Když se ale jeden z kluku nahne nad můj hrob už to nevydržím. 

Jen otevřu oči a tiše promluvím. ,, Copak nevíte, že se nemají budit mrtvé? I když já jen spinkala a vy mne Budíte!!" 

Lis

Turanský hřbitov.

Sova krátce zahoukala a několikrát natočila hlavu do jedné a pak druhé strany. Seděla na větvi mohutného dubu, stojícího uprostřed hřbitova. Nezajímaly ji sochy dvou majestátních velkých andělů, svírajících meče. Ani krypty rozeseté po ploše hřbitova. Mezi stovkou náhrobků procházela dvojice vesnických výrostků a tiše si šeptali, za svitu lucerny. Noc byla tmavá, ale přesto jak si kontrastně s tím zářil měsíc a vše lesklé tak téměř kouzelně zesvětloval. Mrak na krátko zakryl jeho siluetu a všude byla neprostupná tma, než znovu odkryl zářivý noční klenot a vše znovu prosvětlil.

"Bojíš se?" Třesoucí hlas.
"Ne ani trochu." Koktal druhý.
"Určitě si z nás udělala ta stará čarodějnice srandu. Teď hladí tu děsivou kočku, houpe na křesle a popijí nějaký utrejch z žabích nožiček." Postěžoval si první.
"Hlupáku! Takováhle noc je magická! Chápeš to?" Vše sílilo a podivně rezonovalo.

Sova zřejmě souhlasila, protože znovu zahoukala a protáhla ztuhlá křídla.
Nebo byly její pohnutky mnohem více přízemnějšího rázu. všimla si totiž myši cupitající mezi náhrobky.
Její vzlétnutí chlapce notně vyděsilo.

Tmu v ten okamžik prosvítilo jasné světlo, doléhající z mezer místa kde si ležela.

"Tady je. Překrásná." Vydechl první mladík. Pozoroval mramorovou sochu anděla. Byla to krásná dívka dlouhých jemně zvlněných vlasů. Nahá v rukách třímala obouruční meč.
"Dělej! Chci už odtud vypadnout!" Popohnal jej druhý.

V ten moment se ozvala rána a do očí ti spadlo trochu prachu z drolícího se kamene. Kamenná deska zanaříkala a do vnitř vpustila jasné světlo.
"U všech ďasů! Ona je opravdu jako živá!" Vyjeknul kudrnatý mladík kolem patnácti let.
"Hloupost, tu píšou, že je mrtvá už víc jak sto let." Poznamenal další mladík s hřívou černých umaštěných vlasů a obličejem zjizveným neštovicemi. Jenže pohled na tebe jej přesvědčil o něčem jiném a zalapal po dechu.
"To nám kluci neuvěří." Zasmál se kudrnáč a naklonil přes okraj hrobu k tobě.
"Neblbni to je divný!" Varoval ho kamarád.

Gary :

Bolela ruka. Danova banda ti slušně napráskala. Smích utichl a dav před školou zase dělal jako, že se nic nestalo. Ano. pro ně to byla vítaná zábava, protože oni nedostávali nakládačku. Trák na tašce byl utržený a asi to nevydržel ani zip. Máma bude zase do kola opakovat, co se ti sakra stalo. Ta lhostejnost všech okolo, když na kolenou cpeš učebnice do tašky.
Někdo by si asi podřezal žíly. Tobě to bylo jedno.
Doma sedneš k počítači a kamarádi tě vytáhnou na super raid, ve kterém se bez tebe prostě nikdo neobejde.
Hodíš torzo školní tašky přes rameno, rukou si otřeš obličej a vyrazíš domů.

Než přijede autobus, trávíš čas brouzdáním na telefonu a posloucháním písniček. Nutno dodat, že dost na hlas. Tlustý kluk se sluchátkama je všem naprosto ukradený. Linka nacpaná všelijakou verbeží a hra na přetlačovanou trvá další tři stanice.

Čtvrtá je tvoje.
Dostat se ven, je doslova epický boj o přežití lidstva. Ulice tady, byla sice stále rušná, ale proti středu města tu panoval relativní klid.
Basy ti buší do uší a okolí skoro nevnímáš. jen občas vrhneš pohled do stran, když hodláš přejít silnici.
Song graduje a na rukách ti naskáče husí kůže. Je to příjemný pocit.

U nedalekého stánku koupíš hotdog a uvelebíš zadek na betonovém květináči.
Pohledem zavadíš o holčičku, co se honí za balónkem. Je to sranda. V tom vánku docela marnej boj, ale musí se uznat, že to nevzdává.
Dokonce ti vyloudí úsměv na rtech.

Někdo prošel okolo a na betonu vedle tebe zanechal ležet kostku. Hrací.
Vezmeš ji do ruky a chceš prohlédnout, ale pak už máš černo před očima.

Andy :

Kola vozíku vrzala a narušovala ševel v parku. Dětský smích, znějící opodál proti nim kontrastoval, jako oheň a voda.
Linda, která doteď tlačila zastavila a přiklekla k tobě, aby ti přikryla nohy dekou.
"Nemůžeš pořád ležet. Čerstvý vzduch ti prospěje." Doprovodila vlídným úsměvem.
"Skočím si pro kafe, né že mi někam utečeš!" Tenhle pokus o vtip ti přišel ubohej.
Za chvilku jsi zůstal pod mohutným dubem sám, tedy skoro. Naproti tobě seděl starší muž v podivném oblečení, které jej halilo téměř, jak z nějakého podivného filmu.
Asi blázen.
Proti budově nemocnice stálo sanatorium a park byl společný.
Muž by ti byl i ukradený, nebýt však pohybu prsty, který zrovna dělal. Jako cirkusový umělec mezi prsty převaloval bělavou hrací kostku a na krátko k tobě pohlédl. Měl téměř děsivě chladný pohled, ale pousmál se, což ten dojem trochu mírnilo.
"Svět má zvláštní smysl pro humor." Řekl a potichu, spíše k sobě, než k tobě.
"Ironický bastard ten osud." Pokrčil rameny a zapřel je o lavičku, aby s pohledem do koruny dubu nabral vzduch do plic.
"Já ho nenašel, možná ty." Pomalu se zvedl a na deku ti položil onu hrací kostičku.

"Smysl života přeci." Odpověděl s úsměvem a zmizel.
Ne neodešel, neutekl. Prostě zmizel. Jako by mrknutím oka.
K čemu takovou hloupost? Tak není nic snadnějšího, než ji zahodit.

Přijde tma a ztratíš vědomí.

Lis :

Greg se rozhlédl potemnělou uličkou a podrbal na bradě v gestu zamyšlení. Bylo to na nic. Svůj mdlý rozum mohl použít jen a právě na rozbití okénka v zadní části obchodu. K tomu využil kladivo, co si duchapřítomně přinesl. Takový vrchol nápaditosti už snad nikdy nedosáhne.
Netřásla ses o nic méně než on. Chuť na drogu podpořila příval fakt hloupých nápadů. Se smíchem si zanechala na zdi vedle dveří sprejem nastříkaný nápis. Greg se tomu smál a vtiskl ti otřesený polibek, smrdící posledním jídlem. Zase ho adrenalin rozžhavil a zastavila jej jen facka, následovaná úsměvem. Nebyl to ten druh kluka, kterého by rodiče očekávali při seznamování. Vlastně spíše pravý opak toho očekávaného. Vypadal díky závislosti starší a mladistvost nahradila pro okolí odporná slupka. Tobě to bylo fuk. Uměl se dostat k doláčům i drogám a to pro tebe bylo hlavní, o co tady vlastně šlo.
Po otevření ti gentlemansky podržel dveře, ale jen aby si užil pohled na tvoje partie. Průhlednej prasák.
Zadní místnost prořízlo světlo baterky a odhalilo naskládané zboží, stále ještě zabalené v papírových krabicích. Chichotající se Greg zakopl o jednu z nich a s klením přistál na podlaze. Baterka mu přitom zhasla nárazem na zem. Měla jsi pocit, že něco zaznělo z poza dveří vedoucích do obchodu. Greg neslyšel nic, ale pro jistotu vytáhl bouchačku. To tě vyděsilo. Nikdy nezmínil, že ji má. Zase to doprovodil smíchem.
Ukázal ke dveřím a opatrně je otevřel.
Následoval krátký prostor k prodejnímu pultu a dál do míst pro zákazníky. Jdete však po kase. Ta seděla na pultu, jak kačka na rybníce.
Zatím co řešil její otevření, mohla jsi se soustředit na hlídání. K tomu ti svěřil i svůj kvér.

Hračkárna zaujala množstvím všeho možného i nemožného k děckému potěšení. Hlavně malá zdobená krabička v níž byl sametový polštářek s hrací kostkou. Obyčejná, nic zvláštního. Možná materiál z něhož ji někdo vyrobil. Byla to kost? Vypadala staře. Obchod prořízlo světlo. Lekla ses a pak už ztratíš vědomí.