| |||
|
| |||
Painful momentyPohled na to, že bylo čtrnáct-dní po tom, co jsme prošli naší misí mne trochu znepokojovalo. Znamenalo to, že jsem celou tu dobu byla nejspíše v kómatu a byl asi vážně zázrak, že jsem se probudila. Probuzení plné bolesti, stisknutí čudlíku na něco, co potlačí bolest a rovnou někoho zavolá. Neschopna ani otočit hlavu směrem na tu sestřičku se trochu nuceně pousměji a pak sleduji světýlko. Tyto procedury mi byly až moc dobře známé, takže i když mé oči byly přivřené, udělala jsem tak, jak chtěla. Úplně jsem si nebyla jistá, zda-li její diagnostika alá… vcelku dobře… je to, jak se cítím. Měla jsem pocit, že mne někdo hodil do mixéru a hodil sem na tuto postel. Aspoň jsem byla ráda, že ti dva hoši to přežili. Sice mi zrcadlo říkalo, že na tom nejsou nejlépe, ale pořád žili. Kdyby tomu tak nebylo… asi by tu se mnou vážně neleželi. Nemocnice se vždy prali o místa kde spát, i když… to, že toto byla nemocnice Speedwagonů mohla mít pro nás zarezervované klidně i celé křídlo. Ohnu trochu krk, abych si vzala kopii a potom se bolestivě zakuckám jen při pohledu na počtu zlomených či naštípnutých kostí. Byl zázrak, že jsem se dokázala vůbec nějak hýbat, na-tož, že jsem nevykrvácela. Několik kostí se jen zlomilo, některé neměli tak daleko od toho mi z orgánů udělat jen cár masa. “Ah…” bolestivě pronesu s úsměvem, když zmíní Caretakera a oko mi přejde na kytici. Ohledně Standu jsem moc nevěděla ale… pokud jsem měla tuhý kořínek, můj Stand musel být něco podobného. Nic jsem ale neříkala… zavedené trubičky do krku a plic nebyly nic příjemného a moc dobře jsem věděla, že snažit se bavit s někým by asi znamenalo, že se udusím na vlastních slinách. Co bylo horší… byla zde zpráva pro vedení, což znamenalo jen jedno. To, že se sem přijde podívat a jistě si se mnou přijdou popovídat… … Podobné debaty nikdy neměly moc dobrý konec, hlavně, když se mi má mise úplně tak nepovedla. Ano, Jojo byl živý ale… nebyly jsme v ten stejný den v tom klubu. Pohled směrem do rohu místnosti přešel v moment, kdy zazněla hudba. Netrvalo dlouho a já si byla dokonce i vědoma, že se jedná o toho, co nás zachránil v tom vlaku… ale než jsem ze sebe dokázala něco dostat? Byl pryč. Další otázka pro Caretakera. |
| |||
20. ledna 2000 11:00 Hlasité pípání, foukání, šum. Hlasy lidí na chodbě. Zprvu jen těžko rozeznatelné. Ostré světlo pálící do očí, a úporná bolest všech končetin těla. Až příliš cizí povlečení, společně s necitlivostí paží plných napíchaných hadiček. Stažený žaludek, dunění v uších. Nohy jen neochotně poslouchající, co byste po nich chtěli. Kůže popálená - ovázaná na mnoha místech obvazy. Ten kluk kterého jste předtím viděli jenom jako šmouhu byl v rohu se sluchátky na uších a zjevně velmi těžce viboval na hudbu, která byla slyšet i přes sluchátka. Byl tam celou dobu? Ne, to rozhodně ne. Musel se prostě zjevit. Nohou poklepával o zem, a pokyvoval hlavou do rytmu, zatímco držel jednou rukou sluchátko, jako kdyby byl dýžej. Potom se na Vás podíval. ,,Čau" Jedno slovo, a byl pryč. Byl tam vůbec někdy? |
| |||
|
| |||
|
| |||
|
| |||
7. ledna 2000 16:30 ,,8...7..." vycházelo z Chocolate Factory stále hlasitěji, zatímco se čísla zjevovala na jeho hlavě, a svítící lístky se měnily v čistou záři. Bylo jasné, že Chocolate Factory exploduje, a vy s ním. Přesto, nikdo z Vás se nepokoušel tyto lístky získat - tedy přesněji, dva z Vás na to fyzicky neměli ani sílu, a soustředili se jenom na to, aby se v posledních momentech zoufale drželi naživu. Lilith se dokonce překvapivě podařilo se zhruba vydrápat na nohy a postavit. Toni ale pouze dal Nocturnovi úkol "Bránit jej a Jojoa", respektive doslova ,,Zajistit, aby přežili", což se ale vzhledem k množství nebezpečí snadněji řeklo, než udělalo. Nocturno byl navíc ofenzivní Stand, využívající překvapení k tomu, aby své nepřítele porazil - používat jej defensivně, proti hned několika věcem, bylo spíše neúčinné. Jistě, Nocturno se snažil, především zadržet ohromnou bytost lezoucí z Jojova portálu, a piraně, ale vůbec nedokázal zastavit sebedestrukci Chocolate Factory. ,,Čau" Prosté slovo zaznělo prostorem, zatímco se na místě objevil mladý kluk, a vedle něj jenom šmouha čehosi, co vypadalo jako modrý humanoid. Více byl už jenom oheň, bolest, smrt, a zkáza. Váš konec byl skutečně dramatický. *** Antonio de Miracles vnímal zvuky. A vnímal citelné množství bolesti. Jeho oči začaly vnímat světlo, které nad ním blikalo. Cítil, jak má v ruce nabodané hadičky. Všechno ho bolelo, ale tak nějak...zvláštně. Jako kdyby mu někdo vyrval něco z těla. Když se ale zběžně ohmatal, zjistil, že má části těla tam, kde mají být. Přesto, jako kdyby jeho duši něco chybělo. Hned vedle něj na posteli mohl vidět Jojoa, kompletně ovázaného obvazy, především na krku. Právě ho přivezli. ,,Nicholson je stabilní, ale museli jsme mu operovat celý krk a jícen. Nikdy jsem takové poškození neviděl. Operace byla úspěšná, ale naše medicína má své hranice" ozve se hlas. Toni je ospalý. Chce se mu spát. Přesto, očima vidí vedle sebe i tu Lilith z vlaku. Nevypadá moc dobře. Poté upadne do náruče milostivého spánku. (V následujícím postu popiště své vnímání svého ,,konce" a to, co se Vám zdá v průběhu kómatu v nemocnici. Zakončete jej skutečným momentem probuzení. Pořadí příspěvků znamená pořadí probuzení - je tedy na Vás) |
| |||
|
| |||
|
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.068427085876465 sekund