Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Mrtvol jak žížal po dešti

Když začne divadlo, tak se odmlčím a jen s velmi znuděným výrazem, který prý trochu připomíná, jako když v sobě držím větry, pozoruji muže, který by do mě nejraději vyprázdnil celý svůj zásobník.
Není se mu vlastně ani co divit. Už podle jeho zbraní, které zjevně leští místo toho, aby hobloval svojí starou je jasné, že si tím jen něco kompenzuje a jeho touha udělat do někoho díru, je jen důkazem, že sám žádnou dlouho neviděl. Nečekal jsem, že se najde někdo, kdo má horší sexuální život než já, že si to musí kompenzovat až dvěma zbraněmi.

Tones? Výborně. Tak to tady mám fantastickou dvojku, ale dobrého a zlého poldu. Vlastně mám, ale opravdu štěstí. Tones je chlap co nechá žít práskače. Otázkou je jestli jím toužím být. Na tomhle hřbitově leží mnohem více těl, než by mělo a je samozřejmé, že za všemi těli navíc nestojím já, i když jsem jich sem pár zakopal. Většina lidí přes ně chodí a ani nemá tušení, že kráčí po něčím hrobě.

"Co to ksakru?" Neudržím sobě, když se ozve zvuk výstřelu.
Na Tonese neodpovídám a spíše pozoruji bločkaře naschvál hmouřící oči, aby to vypadalo, že špatně vidím.
"Co to říkal?" Zeptám se Tonase na slova Kida, jako když se ptá starý důchodce, který si není jistý co vlastně slyšel.

Každopádně to se mnou v tento moment nevypadá dobře. Nejsem si zcela jist, ale někdo se možná pokusil ke mě vloupat a našel tam jistou dívku. Tedy možné to je, ale ne jisté. Musel bych se vydat domů, kam nevím jestli se dostanu. To se, ale nestane pokud mě tady zatknou. Navíc mi pravděpodobně právě zabili přítele, jelikož v té místnosti není nic, kvůli čemu by lidé mohli zvracet. Pokud by to tedy sami nezpůsobili.
"To je jedno. Jak jsem již říkal, večer jsem byl tady ožralý. Kovář to může potvrdit."
Pak se na moment odmlčím a posléze se podívám Tonesovi přímo do očí.
"Pokud jde o to co vím. Záleží o kom by jste chtěl něco vědět. Mojí prací je přeci jen starat se o těla, která mi jsou svěřena na starost. Každé tělo, které je zde pohřbeno mi projde rukama. Vykopu mu díru, omyju, nalíčím na pohřeb, pokud nějaký má a nakonec zakopu."

Jednání či kecání?

Dog

Po schodech jdu plynule a v podstatě neslyšně. Téměř nahoře se mi do nosu dostane vůně vanilkového tabáku.
Ani si nevzpomínám, jestli jsem někdy takový mix tabáku chutnal. Ty svoje bych nevyměnil.
U toho si poklepu na kapsu kabátu, kde mám krabičku ručně balených cigaret.

Když se objevím nahoře nad schody, Dog si mě začne prohlížet, což samozřejmě dává smysl. Přece jen mu nějaký cizí chlápek napochodoval do kanclu.
No nemám čas čekat na nějakou nóbl audienci...
Je to velký chlap, to už jsem si mohl všimnout když tak laskavě vyprovázel kněze. Bude s ním i normální řeč?
Dupání po schodech.
Aha, už na to přišli...
"Dogu promiň…" zadýchaný strážný se na mě mračí jako bych jeho mámě podupal rakev. Tvářím se nevinně, jakoby mi před pěti minutami sám řekl, že můžu k Dogovi. Po dalších pokynech se stráž odvalí pryč a u toho si brblá pod vousy něco o pitomcích v kabátech.

"Posaď se, dáš si něco k pití?"
Takže už si tykáme? Možná čeká že mu budu vykat... No nebudu. Takhle je to stejně pohodlnější pro oba.
Dog sahá pro nějakou lahev whiskey. Není označená, takže asi z vlastních zásob a distribuce.
"Jo, proč ne," posadím se naproti a pozorně sleduju muže před sebou. Sklenku zvednu a společně si s Dogem beze slov popřejeme na zdraví a napijeme se.
No irská to fakt není, ale jako čistič by to byla škoda...
Odložím sklenku a jelikož Dog kouří doutník, tak si z rukávu vytáhnu schované sirky a zapálím cigaretu.
To stráže přehlédly.
Pak začnu.
"Jmenuju se Dake a posílá mě O'Brien. Prý jste se spolu už trochu bavili o tom, proč jsem tady..." potáhnu z cigarety a opřu se zády o židli.
Tak jsem zvědavý, co se dozvím. O'Brien se totiž jaksi zapomněl zmínit, co už všechno s Dogem probral a domluvil...

Colin Robinson

Kovbojové a vetřelci...

Oba muži tě poslouchají a pokyvují. Nakonec se jen na sebe podívají a zavrtí hlavou.
”Pane Robinsone… nás zajímá dnešní ráno!”
Zeptá se ten s bločkem v ruce. A ten zrovna vypadá na toho s kým by se dalo i mluvit, ale to už zrzoun co si příliš nevidí do huby udělá krok k tobě ještě blíž a začne ječet.
”Kdo si myslíš že je zvědavěj na ty tvoje kecy… normálně to vybal. My všechno víme ty hnuse!”
Vypadá jako by dostal nějaký záchvat. Dívá se na tebe máchá rukama a snaží se nápadně odkrývat kabát, aby si viděl jeho arzenál. Dva kolty jeden z každé strany koženého opasku v hnědých kožených pouzdrech. Pečlivě vyleštěné, dokonce asi i s iniciály. Tohle bude kovboj, říkalo se tak policistům a federálům co svou práci brali moc vážně a spíš než že by brali za katr viníky ženou podezřelé jak dobytek do cel. Navic se snaží vyprovokovat kohokoliv aby mohli tasit ty své dokonalé nejspíš na zakázku dělané kolty.
”Tak co ty šmejde, co si dělal než si sem dorazil a začal to máchat lopatou?”
Opět zařve a pak… pak to už jeho kolega nevydrží a zahodí klacek, kterým si čistil boty, asi pochopil, že to nemá vůbec žádný smysl.

”Uklidni se Kide.”
Chlapík s bloček se uchcechtne, asi to jméno zrzka nebude, ale myšlenky o kovbojovi nebudou daleko od pravdy.
Zrzek se otočí po chlapovi co dbá na čistotu svých bot a jen odfrkne.
”Tady Colin je rozumnej chlap a pokud by něco věděl, tak by nám to určitě řekl.”
V tu chvíli ho poznáváš, federál jménem Tones. Docela fajn chlap, není kovbojem, ale ani policajtem. Tedy ne tím co zabásne každého. Malé ryby pro větší klidně nechá plavat. Má pověst spravedlivého. Ale taky několikrát tasil a střílel. Občas i hodným dojde trpělivost.
Je to starší už prošedivělý pán co chodí vždy perfektně upravený. Sundá si z hlavy klobouk a několikrát s ním zatřese, aby opadaly kapky.

Nadechne se k tomu, že by něco řekl, ale v tu chvíli jde slyšet několik výstřelů z domku kam zapadl Tom a zbytek policajtů.
Zrzek se prudce otočí a už má ruku na zbrani. Policajt s bločkem se podívá na Tonese a ten mu naznačí, aby se šel podívat co se stalo.
”Nuže?”
Zeptá se Tones a opět přesune pozornost k tobě. Za jeho zády vidíš odcházejícího bločkaře. Než dojde k domu tak se otevřou dveře a z nich vyjde jeden z těch federálů co dovnitř vešel s Tomem a rukou oklepává cosi z nohavic. Bločkař dojde k němu prohodí několik slov nahlédne nechtěně dovnitř a po jednom kroku mimo se předkloní a zvrací.

”Asi mozek, uchechtne se zrzoun.”

Naudar Dahaka

kámoši? Nejspíš ne!!!

Tvá cesta ke schodům a tvá cesta nahoru je mnohem plynulejší než kněze, který zmizel na jiných schodech mířících z ringu do hospody.
Schody pohltí kouř z doutníku a čím blíže si vrcholu tím více cítíš nasládlost tabáku s lehkým koncem asi… vanilky. Žádný hnus co chlapy u přístavu míchají s kobylincem pro kořeněnější chuť.

Dým mizí a před tebou je chlap, kterému se říká Dog. Sedí na né zrovna vzhledné židli a je lokty zapřen do kolen. Dívá se před sebe a zavrtí hlavou jako by nevěřil tomu co se právě stalo. Nevypadá zrovna vyrovnaně, ale jakmile je tvá hlava v jeho zorném poli podívá se na tebe a pozvedne obočí. Změří si tě pohledem zatímco stoupáš po schodišti a pak se přes tvé levé rameno podívá dolů. Těžko říct zda hledá nějakého svého muže, aby tě vyhodil, ale to by asi zvládl i sám. Nebo hledá nějaký tvůj doprovod? Nebo si myslí, že si přišel s knězem?

Opře se zády do židle.
”Dnes se zjevně roztrhnul pytel s návštěvami.”
Promluví hlubokým hlasem a čeká až vyjdeš schody.
”Jak Vám můžu pomoci mladý muži?”
Pokračuje s otázkou a dívá se ti přímo do očí. Jakmile vyjdeš schody za sebou zaslechneš kroky, nebo spíše skoky.
”Dogu promiň…”
A heleme se strážný co tě “měl na starosti” se ukázal.
”Nic se neděje Dane, jdi dolů a dořeš Steva. Tenhle mladík mě určitě zabít nepřišel a cokoli chce bude jistě důležité a zajímavé.”
Chlap, který se jmenuje Dan se na tebe mračí a přejede tě pohledem, kvůli tobě se teď cítí jak debil a ne svojí chybou. Je jasné, že zde přátelství asi nepokvete.

”Dobře, mám ještě dohlédnout na Chucka?”
Dog zavrtí hlavou.
”Netřeba, viděl jsem že šel nahoru Will, mimochodem řekni Franklinovi ať mu vše vysvětlí, neřekl jsem mu, že jsem s ním ještě dnes nestihl mluvit a až tady pán odejde ať za mnou Will přijde.”
Dan kývne hlavou, vypadá trochu zmateně, ale dál se neptá, otočí se a odchází pryč, už pomaleji než byl jeho příchod.

”Posaď se, dáš si něco k pití?”
Zeptá se tě Dog a sáhne za sebe na stolek a na kulatý stůl u sebe postaví další skleničku a pak položí i lahev whiskey.

William Eriksson

SLUGI...

Tak tohle nečekal, otočil se za ramenem na tebe a prohlédl si tě. Tápavě hledá odpověď kdo vlastně že ty jsi. Zamračí se a těžko říct zda to bylo bolestí nebo nevolí z toho, že ho drží někdo kdo je tu poprvé. Barman klidně zvedne umytý půllitr a začne jej leštit. Jen se potutelně usměje a pak naznačí Chuckovi, že ta správná cesta je právě k baru.
”Hej Slugi….” houkne tvým směrem nějaký chlápek, který sedí na konci baru a popíjí asi vodu.
Barman k tobě kývne hlavou a naznačí pohybem ruky, že to bylo na tebe a že tam máš jít.
Chuck lehce zatáhne rukou a druhou volnou vytahuje z kapsy saka portmonku, kterou ti demonstrativně ukazuje. Barman odkládá sklenici a na bar pokládá papír a začne tam něco počítat.

”Už je mi to jméno jasné….”
Usměje se chlap na baru, který ti řekl Slugi. Před sebou kromě skleničky s vodou má i nějaké papíry.
”Potřebuju aby si mi tady něco podepsal, je to taková…. No řekněme smlouva.”
Ušklíbne se a ukáže na papíry před sebe.
Než ovšem k němu dojdeš do baru vejde Vito. A ten tě plácne po rameni a zakření se.
”Nečekal jsem, že tě uvidím tak brzy po naší dlouhé cestě, ale abych ti pravdu řekl, jsem rád, že tu nevidím Jima. Na toho votravu fakt nemám náladu.”
Vito udělá rychlejší krok a je vedle muže, který od tebe chce nějaké podpisy.
”Aaa… životní pojistka na tvoje jméno. Takže přece jen budeš pes, tak to blahopřeju.”
Vito sáhne po skleničce s vodou toho muže na baru a napije se. Barman je stále zaneprázdněný s Chuckem, sepisuje jednu částku za druhou a pak za ním příjde další člověk od krve a dle kožené brašny a toho jak si utírá ruce soudíš, že je to lékař. Zjevně vyčísluje svou práci.

”Už si mu všechno řekl Flinte?”
Zeptá se Vito muže s papíry.
”Já myslel jsem, že ty!”
Vito zavrtí hlavou.

”Tak si tu pěkně sedni Wille a já se ti pokusím vysvětlit jak se to se Psy vlastně má…”
Než to dořekne Chuck se opět přihlásí o slovo výkřikem.
”To nemůžeš myslet vážně ty felčare jeden zasranej, tolik nezaplatím, to voni si dole rozbili držky, proč já mám za to jako platit?”
Barman přimhouří oči a klidně odpoví.
”Dog ti to řekl jasně a varoval tě, pokud nedokážeš trénovat kluky, aby bojovali podle pravidel a se ctí budeš platit výlohy, které kvůli jejich bouřlivé povaze vzniknou. A tohle je účet od doktora.”
“ŠESTSET babek za trochu krve a zlomenin za které může Dog? Tak na to ti seru a Dogovi taky. Zasraná náplava z New Orleans!!!! Ať táhne do hajzlu i s tímhle svým pajzlem stejnak to tu shoří na popel jako jeho předešlí bar.”
Chuck se otáčí k odchodu, z baru bere svoji peněženku a odchází.

Můj Boj

Madam G.

Madam G. myslela přirozeně na vše a před hotelem na nás čeká auto. Jako vychovaný mladý muž podržím dámě dveře jak u hotelu, tak u auta. Při nasedání slušně popřeji našemu nemluvnému řidiči dobrý den a jakmile Giorgie sáhne po cigaretě, automaticky vytáhnu svůj benzínový zapalovač. Obyčejný, někdo by dokonce řekl pelebejský, stříbrný, na jedné straně mírně promáčklý, s vyobrazením anglické vlajky a velké jedničky. I přes údržbu je poznat, že jej vlastním už hodně dlouho.

Giorgie se mi zadívá do očí. Její pohled opětuji a nemohou se ubránit jistým myšlenkám, ve kterých z jejích úst unikají zvuky rozkoše, zatímco moje ruka je na místě tak zakázaném, že by náš řidič nejspíše dupnul na brzdu, nebo rovnou zaparkoval do nejbližší škarpy, kdyby to viděl. Nebo možná ne, možná tohle auto vidělo už kdejaké chlípné věci, včetně těch vyžadujících kostým tučňáka a baletku.

Raději se ovládnu a vrátím se zpět na zem, jsem přeci gantleman, že ano.
”Mám dojem, že jsem zaslechla, že Vaše obchody se nepohybují pouze na rovině …. běžného obchodu vykázaného v knihách zisků”
Vrátí se madam G. zpět k byznysu
"Och....vážně?"
Odtuším neutrálně a vyhlédnu z okna. Že by jsme se dostávali k jádru věci? Ne...jádro věci by byla Giorgina v peřinách, která mne přivine do své náruče a nechá Krále si uzmout co Královo jest.
”O co by jste měl zájem?”
Zvědavě na madam G. pohlédnu.
"O co bych měl zájem?"
Zopakuji zamyšleně.
"Toho by bylo na mnoho a mnoho hodin povídání a obávám se, že bych vás smrtelně nudil, Giorgino a to by byl hřích, který nejsem ochotný si vzít na svědomí."
Odpovím upřímně.
"Nicméně, je tu jedna věc. neříkal bych tomu zájem...spíše...hmm..."
Zamyslím se.

"Pane kapitáne, nevystavujte se tak prosím. Bošové mají střelce, kteří jsou schopni trefit penci přesně doprostřed na 100 metrů."
Odhlédnu od dalekohledu a shlédnu ze žebříku dolů do zákopu na svého Poručíka. Smith tuším. Všichni jsou Smith.
"Nesmysl, Němci nemají pušku s tak přes..."
Ani nestihnu doříct větu a kolem mé hlavy hvízdne kulka. Ihned se přikrčím za pytle s pískem tvořící předprseň našeho zákopu, načež uslyším druhou kulku jak se zavrtá do jednoho s pytlů. Seskočím ze žebříku.
"Vypadá to, že se Bošové chystají na zteč. Připravte mužstvo na dělostřelecký přepad s následným útokem nepřítele, Smithi."
Vydám pokyn.
"Pane, Smith padl před týdnem, při nočním útoku, mé jméno je.."
Smithova slova přeruší známý, vysoký zvuk. Skočím k zemi a uvědomím si, že je pozdě, nepřítel už začal s dělostřeleckou přípravou. Měl jsem si uvědomit dřív, co se děje. Měl jsem nepřátelské zákopy sledovat bedlivěji, měl jsem...

Blízko nás bouchne granát, pak další a poté další v čím dál rychlejším sledu.
"Ksakru, bubnová palba, tentokrát to ti Frickové myslí vážně."
Pomyslím si, zatímco se po čtyřech snažím dolézt do krytu. Kolem běhají muži, klejí a řvou. V zákopu je panika.
"Pane kapitáne."
Smithovi ruce mne zvednou a pokračujeme ke krytu. Už jsme blízko, vidím jasně vchod. Najednou svist. Uvědomím si, že tenhle bude blízko...až moc blízko. Cítím tlak na jedné straně svého těla, a pak padám. Padám po schodech do krytu, za mnou se ozve detonace. Zákop dostal přímý zásah. Nechápu. Jsem v krytu, ale jak..? Smith, zatracený poručík, musel mne strčit.
"Smithi.."
Oslovím jej, ale vzápětí si uvědomím, že poručík v krytu není. Země se třese, kolem všechno vybuchuje a najednou je ticho. Muži si pospíší z krytu ven a já s nimi. Je to drill, naučený během týdnů bojů. Kulometná hnízda jsou obsazena, muži jsou všichni na pozicích, připraveni odrazit útok. Před krytem najdu svého poručíka. Je roztahaný po celé délce zákopu. Jako ve snách popadnu za paži kolem spěchajícího seržanta..
"Seržante Smithi, ke každému kulometnému hnízdu bednu munice navíc, tentokrát to s útokem myslí němci vážně, nasadit bajonety."
"Pane, ale já jem Taylor.."
Podívám se na něj nechápavě.
"Splňte rozkaz."
Poručím a divám se, jak seržant spěchá splnit rozkaz.
"Prý Taylor..."
Zakroutím hlavou, vyndám z pouzdra svůj revolver.
"Nesmysl.... Smith....."
Zkontroluji, že mám v revolveru náboje a že jich mám dost i v zásobě. Se zbraní v ruce se odeberu na svoji velitelskou pozici čelit nadcházejícímu útoku.
"Všichni jsou Smith."

Vzpomínka vybledne a já si uvědomím, že jsem se odmlčel na déle, než je zdrávo. Pravdou je, že tehdy to začalo. V roce 1915 u Frapelle začala moje fascinace nad tím, co všechno jsou si lidé chopni udělat a jaké prostředky k tomu zvolit. Od bajonetu, přes pušku skrz děla všech ráží, kulomety, minomety, později samopaly skrz tanky, letadla, planemomety a bojové plyny.

"....Spíš než zájem bych tomu říkal profesní deformace."
Naváži na svá předchozí slova a zadívám se na Giorginu.
"A ta se týká zbraní všeho druhu. Dodávám legálně i mimo úřední záznamy. Pomáhám vyzbrojit celé divize i jednotlivé gangy. Nedodávám však Irským Republikánům a Bolševikům. I já mám nějaké zásady."
Informuji madam G.
"Nicméně v USA mám zájem spíše nakupovat. Váš zbrojní trh je již rozmanitý a ve válce jsem zjistil, že ze všech národů na světě, ten americký opravdu chápe význam slova "palebná síla". Zbraně z Evropy zde mají podle mého jen malou šanci na úspěch, na druhou stranu americké zbraně by si svoje místo na evropských trzích a v srdcích všech bojovníků Evropy, své místo našly."
Nadhodím svůj podnikatelský plán nakupovat v USA a prodávat v Evropě.
"Na druhou stranu, zakázková výroba je věc odlišná. Pokud by případný zájemce stál řekněme o pistoli neobvyklé ráže, či vzezření, je Evropské know-how podle mne lepší než na zdejší straně Atlantiku a případnou poptávku bych mohl pokrýt. Samozřejmě, nevýhoda u takového produktu je jeho cena neporovnatelně vyšší než u zbraní vyráběných hromadně."
Konstatuji velmi otevřeně. Zbraně na zakázku, vyřizování takových obchodů je moje oblíbená činnost, takže tuto možnost samozřejmě zmíním.

Luciano Iacomo, Gregory Finnigan

Další den, další práce

Během večera vzejde otázka, zdali by nebylo dobré si nového hlídacího psa ještě trochu zkontrolovat. Zjistit rodokmen a podobně. Ujistit se, že to není jen nějaké čubčí štěně...
„Co o něm víme? Je to vrah bez emocí. Zabiják – a profesionál k tomu. Nejde mu o peníze. Přesně ten typ muže, který by mohl prvotřídnímu občanovi jít po krku. Řekl bych, že u mě pracuje… vlastně náhodou.“
Párkrát poklepu několika prsty ne desku stolu. Dovnitř vstoupí služebná s večeří. Věnuji jí laskavý úsměv. „Děkuji, Luis. Přeji vám dobrou noc.“
Když se vytratí, Hans se dále ošívá a váhá ohledně Gregoryho a zmíní i místo, kde ho objevil. Pousměji se na něj, kvůli čemuž se podrbe na hlavě a chvíli váhá.
„Běž si dát večeři, Hansi…“ řeknu. Řidič se zvedne – trochu neochotně. Ale než vyjde ven, zastavím ho pár slovy. „Potřebuji, abys měl na srdci klid. Budu rád, když zkusíš něco zjistit. Třeba se dozvíš něco, co uleví tvým starostem. A ohledně toho podniku – uvidíme. Pokud je to úctyhodné zařízení, měl bych ho navštívit,“ dodám s pousmáním.

Noc přejde a přeloupne se v ráno. Ranní tisk – je třeba udržovat se v obraze. Informace z burzy, skandály z města, náhodné inzeráty. Město žije… A káva – aby byla mysl ostrá…
Usměji se přívětivě na Hanse. „Dobré jitro.“ Dál si pročítám noviny, zatímco Hans sděluje svá podezření… a objeví se Gregory, aby přidal svůj vlastní pohled a ukázal svou iniciativu.
„Do mysli federálního agenta nevidíš, dokud s ním nepromluvíš,“ poznamenám s pousmáním. „Potkám se s ním a dozvím se, co federální úřad může tak pálit, aby zašli na návštěvu k muži, jako jsem já.“ Kývnu na Gregoryho: „U takové schůzky tě nebudu potřebovat, Gregory. Ale čeká mě návštěva u jednoho představitele církve – a s ohledem na události posledních dní bude lepší, když mě doprovodíš.“
Obrátím stránku a podívám se na Gregoryho. „Obávám se, že dnešní program pro tebe nebude příliš zajímavý… ale člověk nikdy neví, co ho čeká.“
Složím noviny a zvednu se. V ruce držím psaní od monsignora. „Nerad chodím k někomu na zavolání… ale zdá se, že je to naléhavé – a duchovní není vhodné příliš zanedbávat. Bylo by ideální navštívit jej ještě během dopoledne, abych byl po obědě k zastihnutí v kanceláři.“
Kývnu na Hanse. Hned po snídani bude třeba připravit automobil, abych se mohl vydat na adresu uvedenou na lístku. Odpoledne, až se vrátíme do kanceláře, jej nejspíš nebudu potřebovat, a tak bude mít víc než dost času na své vlastní menší vyšetřování.

Je možné, že je víc než jedna síť, která na mě čeká. „Naše věc“ může leckoho popudit a rodiny nezvládnou udržet od těla každého. Je možné, že na mě čeká další více či méně osamělý střelec… bude lepší trochu otřást denním rytmem a zahájit den dopolední schůzkou, raději než vyrážet do kanceláře rovnou…

Když někomu šplouchá na maják

Jim, později Rikki, Joanna, Jackson a Noah

„Tak šup šup!“ Energicky pobídnu Jima, otočím se - a skoro se srazím s nějakou holkou s kudrnatými, ohnivými vlasy. Celkem dobrá barva... Rukou si automaticky prohrábnu svou dlouhou světlou kštici a s odstupem si krátce přeměřím také její doprovod.
Nějaký problém? Nemám čas ztrácet čas! Hrdě zvednu hlavu a zrychlím krok, abych už za malou chvilku nastoupila do auta.

„Nebuď zvědavý.“ Uculím se tajuplně na Jima, který se nečekaně usadí vedle mě a zasype mě lavinou otázek. „Jedem, ne?“ Pošťouchnu ho, on se plácne do čela, čímž si pravděpodobně rozsvítí v makovici a hbitě si přeleze na místo řidiče.
„Nezáleží mi na tom, jestli jsou Jackson a Noah černoši. Důležité je, aby byli šikovní a ochotní spolupracovat. Nebo ty je snad znáš osobně?“
Doporučil je sám Dog a já prozatím nemám žádný důvod mu nevěřit. Ačkoliv… je to opravdu zvláštní muž. Dog… chm… jaké je asi jeho pravé jméno? A jaký je vnitru on sám? Co jsem zatím viděla, se mi dost líbilo….
Počkat! Jim má s sebou revolver? Ta skutečnost mě probudí víc, jak ranní studená koupel.
„Jime!“ V očích mi bleskne. „To ať tě ani nenapadne. Mám v Harlemu obchodní zájem, jakýkoliv rozruch je pro mne zcela nežádoucí. Rozumíš?“ To by mi tak ještě scházelo, aby se zrovna tahle horká palice pasovala do role mého ochránce a k tomu navíc s nabitým revolverem. Proč? Proč právě já…?! Nakvašeně se zapřu do opěradla, zkřížím ruce na prsou a po zbytek cesty už ani nemuknu.

Ta ovšem netrvá moc dlouho a jsme na místě.
Takže tohle je ten obávaný Harlem…
Jim opět cosi žvatlá, ale je tu příliš velký hluk, proto slyším jen každé jeho třetí slovo a to se právě ukáže jako fatální nedostatek. Auto totiž pomalu nestačí ani zastavit a to pako najednou prudce vylítne ven a co víc – i přes mé varování rukou neurvale máchá s již zmíněným revolverem. Děláš si ze mě legraci???!!! Prudce vydechnu nosem. To už ti definitivně hráblo?!!

Nečekám na nic, rychle vystoupím a rozhlédnu se. Tak co je?? Všude panuje klid, když nepočítám několik černochů, kteří se kvůli Jimově bububu akci raději klidí pryč a jednu dvojici, černocha s bílou holkou, na které míří.
Černá svině?? „Tak jsi normální?!“ Přistoupím těsně k němu, prsty mu nekompromisně obemknu zápěstí ruky, v níž drží zbraň a zatlačím směrem dolů. „Co to do tebe sakra vjelo? Vždyť se jenom dobře baví. Zřejmě je to jeho dívka…“ Znovu se na ty dva podívám a zároveň si v ten moment všimnu o kousek dál druhé postávající dvojice, opět smíšené. Nechápavě pokrčím rameny.
„Jime, říkám ti to naposledy – pojď a přestaň blbnout. Zatraceně! Já jsem tady obchodně!“