Psí život

Tři měsíce života. Tři měsíce tahání, tři posrané měsíce na stejném místě. Ale vlastně proč ne? Kam bych se hnal? Domů? Tohle je teď můj domov, tady já teď žiju a seru na svůj titul. Mého děda by odvezlo kdyby se někdy dozvěděl že makám rukama. A víte co? Je mi to u prdele, stejně by si o to ten nabubřelý stařík říkal. Makat, spát, občas se napít a potajmu se v uličkách porvat když mě někdo až moc sere. Tomu se říká život. A prachy se jenom hrnuly. Sice vymakané mozoly na rukou ale lepší než jakákoliv práce ke které jsem se do teď dostal. To místo je obrovské, mnohem větší než by se mohlo zdát a vypadá to že to shazování nikdy neskončí. A co kdyby ne? Vadilo by to něčemu? Jim si jezdí na výlety a pochůzky. Je zábavné že koktal je lepší v pochůzkách, ale asi mu to prostě jde. Přeju mu to. A najednou dávám práci všem ostatním já. Koriguju je, řvu na ně když se něco posere. Prostě jsem se zas dostal do vůdčí pozice. Kurva.

A je tu poslední výplata. "Solidní prachy, ne že ne. Ale doufám že pramen ještě nevyschl." uchechtnu se v odpověď. Pamatuju si pár dnů zpět kdy si na mě Flyn zkusil svoje špinavé triky a já ho poslal do hajzlu. Myslím že mě od té doby moc nemusí ale koho by to sralo? Konverzace kolem psů mě na chvilku zaujme. Vypadá to že si Jim s Vitem celkem notujou. Asi se ani nedivím, museli spolu strávit už hromadu času. Poslouchám s nezaujatým výrazem, ani se neotočím když se o těch lidech baví. Ale něco mě na tom zaujalo. Ti chlapi mají všechno co bych rád. Volnost a o koho se opřít když je potřeba. Vidím jak Jim vycouvá z nabídky nejspíš nahozené pouhým žertem. Vypadá to že chvilku přemýlím.
"Vito jestli je v New Yorku někdo kdo mě vezme k psům a ty ho znáš, tak mi dej půl hodiny a jedu." Znovu se uchechtnu. Nečekám ani na pořádnou odpověď a vyrazím si domů sbalit jeden kufr s hadrama, prachy do šrajtofle a je čas vyrazit za novým životem, za novýma zážitkama, za lidma co mě budou bavit, za lidma co mě budou srát. Další krok do nového života...Haf.

Smím prosit?

Rikki, Joana, Jackson, Noah

„Jsem číslo jedna!“ Okázale zvednu palec. „Jednička s hvězdičkou na čele, ale ta je vidět jenom v noci. Musíte si počkat.“ Trhnu rameny, mrknu na Noaha a zasměju se spolu s ním. Jack se usmívá, jenom aby se neřeklo, dokonce mi ani neodpoví na zásadní, přehluboce filosofickou otázku.
Chmm. Zakaboním se, ale těžké mraky se rozutečou, hned jak dá svou ruku přes mou a oplatí mi tak ono poloobjetí. No proto. Zakřením se a temenem hlavy ho drze žďuchnu do ramene.
Je to trochu žebřík, tenhle chlap. Ale proč najednou mlčí? Skousnu si ret. Oč kráčí, Jacku?
A najednou smích. Eh? Nechápavě zatřepu hlavou. Zvednu zrak, naše pohledy se propletou a já mám dojem, že jsem asi zapomněla plavat. Máš vážně pěkné oči… topím se v nich, bez šance na záchranu několik vteřin, co se zdají být dlouhé jako roky, dokud nepromluví a nehodí mi pomyslný záchranný kruh. Ačkoliv i ten se ukáže být dosti děravý.
„Cvrčku?“ Zopakuju pobaveně a znovu do něj šťouchnu, tentokrát bokem. „A co čekáš? Kolečka jsme zaplatily, a pokud toho bambulu štve pravda, pak je to jenom jeho problém.“
Ani neví, kdo jsem. Že jsem mu zničila tu pitomou kartonovou ceduli? A? Koho tohle zajímá? Ať si trhne nohou a zkusí si přitom nevyhodit kyčel.
A to platí pro všechny. Nejsem slepá, abych si nevšimla opovržlivých pohledů kolemjdoucích, a zrovna tak nejsem primitiv, abych je chápala. Čím víc jich je, tím víc se zeširoka zubím a tisknu k Jackovi. Nakonec je to beztak Noah, komu rupnou nervy a při první příležitosti nás svede z hlavní třídy na vedlejší, vedoucí do Harlemu.

Jack mě pustí z objetí a vezme za ruku, abychom mohli projít dlouhou úzkou uličkou, tunelem co by potěšil klaustrofobiky, pěkně v řadě za sebou. Kdovíproč se mi vybaví píseň „Krysí pochod“, kterou jsem sotva před pár hodinami hrála v kostele na varhany.
Holt cesty boží jsou nevyzpytatelné, že Monsignore? Tiše se uchichtnu a dál opatrně nakračuji vpřed.
A vida, světlo na konci tunelu! Zvědavě se rozhlédnu po „městě ve městě“, v němž mě Jack uvítá. Těžko ho správně popsat. Asi ho ani popisovat nechci. Je to ten stejný svět a přitom jiný. Nevím, jestli lepší. Na první pohled by se tak zdál, ale tak to přece bývá se vším. Nicméně kluci jsou tu doma, což je patrné na první dobrou. Oba se znovu usmívají, Noah nasazuje Joaně kolečka na boty a mě za příhodného podkresu jazzové hudby, slabě hrající z domu opodál, láká Jack.
Taneček a kolečka najednou, povídáš? Hm ale jak na to? Zkoumavě si prohlédnu, co jsem to vlastně koupila za srandu a jak s tím zacházet. Dobře. Kolečko sem, kolečko tam. Levá nožka, pravá nožka. A můžeme začít!

Že tahle jízda nebude až tak snadná, mi dojde poměrně brzy. Nemotorně se rozjedu směrem k Jackovi, přidám rychlost, ale už nedobrzdím, se smíchem mu vlítnu přímo do náruče, načež se maličko odtáhnu a zblízka mu pohlédnu do očí.
„Říkals něco o tanci?“ Cvrnknu ho prstem do nosu. „Dámská volenka! Smím prosit…?“ 

Dveře se pootevřely

Lorelai, Dog, Jim, okrajově William Eriksson, Naudar Dahaka

Byla jsem upřímná a z dosavadních zkušeností vím, že právě upřímnost je zbraň, která pokud se dobře použije, tak se vám ostatní daleko snáz otevřou. Dog je, zdá se, ukázkovým příkladem. Drží mou malou dlaň v té své obří tlapě a prsty až překvapivě jemně klouže po jejím hřbetu. Nebráním se, jeho dotek mi není nepříjemný, vůbec ne, přesto však v současné chvíli vnímám mnohem více jeho slova a jsem vskutku zaskočená hlubokými znalostmi a dechberoucím přehledem. Zaujal mě, bylo by zbabělé si tu skutečnost nepřiznat.
Šedomodré oči se střetnou s mými a já jen pozvednu obočí a krátce se usměji.
„O diamantech se napovídá ledacos. Zrovna jako třeba o smaragdech a jejich překrásné zelené barvě. Aztékové je považují za svaté kameny, Indiáni zase věřili, že mají léčivé vlastnosti a že jim dopřejí štěstí a blahobyt…“ Ledabyle pokrčím rameny. „Legendy a mýty. A mýty a legendy.“
Stále zahleděna do jeho očí se nakloním blíž, jako bych snad měla v úmyslu mu sdělit cosi důvěrného.
„Vy sám jim věříte?“ Na rtech mi rozkvete medový úsměv. Pochybuji.

Na stole přistane další sklenka zlatavé whisky a Dog zlehka propustí mou ruku z příjemného zajetí. Škoda… Prolétne mi hlavou zákeřná myšlenka, ale než ji stihnu rozvinout, Dog opět promluví a mně se rozzáří oči radostí a vítězstvím. Sympatie jsou oboustranné, i já jsem ho zaujala. Splnění mého snu je nyní na dosah a všem, kdo mi nevěřili, brzy ukážu, jak uboze se mýlili!

Přikývnu na souhlas a možná se v ten vzácný okamžik chystám i poděkovat, když se náhle z ringu ozve nepříjemný hluk. Pootočím se a zvědavě si prohlédnu muže opodál. Má delší světlé vlasy a skvělou postavu, působí sebevědomě, nezdá se ale, že by byl jeden z těch, kteří přišli zápasit. Pokud ano, bude té jeho tvářičky celkem škoda... hm, to ovšem není má starost.

Zpět k věci. Jackson a Noah? Skvělí klenotníci? Inu, uvidíme. Kvalitu jejich práce si důkladně ověřím sama.

Naše schůzka tudíž dospěla ke zdárnému konci. Dog vstane, věnuje mi lehkou úklonu a chvilku si znovu vzájemně hledíme do očí, jako bychom se poměřovali kdo z koho. Neuhýbám, velmi dobře vím, jak je tento moment důležitý a nemíním si ho nechat proklouznout mezi prsty.
„Ráda jsem vás poznala a budu se těšit na příští setkání.“ Těch pár slov skrývá nevyřčenou výzvu. Odchází, ale já vím, že dnešní den zdaleka nekončí…

Vyprovodím ho zamyšleným pohledem, načež přistoupím k zmatenému Jimovi a položím mu ruku na rameno.
„Tak nedostala diamant. Za to, co jsi pro mě dnes udělal, máš u mě dva snubní prsteny. Třeba s těmi diamanty. A teď už pojď, hejbni zadkem, mám práci.“ Šťouchnu do něj a společně vykročíme.

Při odchodu se akorát těsně míjíme s právě přicházejícím tmavovlasým mužem. Naše oči se letmo potkají, v rychlosti ho odměřeně sjedu pohledem od shora dolů a pokračuji dál. Pěkný chlap a zároveň týpek, co si určitě myslí, že se usměje a ženě spadne sukně. Ušklíbnu se. Pf. Tak o tom si nech zdát.

Obchod, který stojí za to.

Madam G.

Dáma mi nabídne týkání, tak přijmu. Proč taky ne. Když mě osloví mým titulem a přijmením, jemně se usměji.
"Patricku stačí...slečno Giorgie."
Způsobně se napiji čaje. Svižně a bez nějaké zbytečné omáčky přejdeme k věci.
”Chtěla bych od Vás koupit Vaše koně, při poptávce po koních z Británie mi byly doporučeny Vaše stáje, jistým Montgomery Clifordem.”
Nakloním zvědavě hlavu.
"Monty? Tak takhle na mne madam G.přišla? Fascinující."
"Tak to musím Montgomerymu poděkovat, že mám díky němu tu čest a potěšení býti ve vaší přítomnosti."
Konstatuji upřímně a hlavu zase narovnám.
"Můj podkoní je ve spojení už s tím Vaším, včera když koně dostali potřebnou péči po té dlouhé cestě jsem se na ně byla podívat. Moc se omlouvám za svou zvědavost."
Abych zakryl údiv, napiji se opět ze svého šálku čaje. Nemohu říci, že mne tak úplně těší, že se madam G. dostala k mému zboží tak snadno, byť jen na čumendu. A už vůbec neoceňuji fakt, že jsem o tom nebyl informován.
"Vidíte. A já měl dojem, že jsem nařídil, aby se k mým koňům nikdo kromě personálu, který se o ně stará, nepřibližoval."
Konstatuji a jako správný brit si zachovám nezúčastněný výraz.
"Na druhou stranu, kdo by vám dovedl říci ne? Dovedu si představit, že stačí jeden váš úsměv a otevřou se vám mnohé dveře. Za to by jste se neměla omlouvat. Ale trváte li na tom, omluva je přijata."
Dodám na odlehčenou a myslím to vážně. Já sám bych madam G. pár dveří otevřel.
"Koneckonců, jak říkají francouzi: La beauté est le fléau du devoir. Krása je metla povinností"
Složím tímto způsobem madam G. poklonu.
”Vaše koně jsou krásné a můj zájem o ně stále trvá, jen je potřeba domluvit se na ceně. Ještě bych je ráda viděla v pohybu. Proto navrhuji, abychom se přesunuli do stájí.”
Takže, madam G. viděla zboží a líbilo se jí. Dobře, berme situaci tak jak je. Chtěl jsem svoje plnokrevníky nejdříve připravit a trochu na nich zapracovat, aby jsme nafoukli cenu, to je teď mimo diskuzi. A nekoukejte na mě jako kdyby jste mě chtěli odsuzovat. Ano jsem šlechtic, ale víc peněz má pro mne větší cenu než miň peněz. Takový je už svět, stěžujte si někomu výš.
"Jistě, ode mne neuslyšíte námitek. Nicméně..."
Nakloním se blíže k madam G. a zadívám se jí do očí. Má pěkné oči. Je v nich nebezpečí, ale i jiskra. Vůbec, celá její osobnost je tak nějak...elektrizující. Má náboj...náboj, který vás nutí madam chytit za zadek a vzít si ji, jako kdyby madam nebyla. Giorgie si uvolní knoflíček u krku a mne automaticky sjedou oči tam, kam by se gantleman moc dívat neměl. Ihned zase naváži oční kontakt.
"Zvládnete takového britského plnokrevníka? Postarat se o jeho potřebu? Zvládnout jeho živočišnost?"
Jemně se usměji.
"Ne, že bych o vás pochyboval, madam. Jen si chci být jistý, že víte do čeho tímto obchodem jdete."
Věnuji Giorgii další jemný úsměv.

Když je čas k odchodu, tak jako správný gantleman zatáhnu útratu, podržím dámě dveře a pomohu jí do taxi, kam se následně také usadím no a pokud si bude chtít zapálit, můj bezínový zapalovač je jí k dispozici.

Naudar Dahaka

Mihne se Lorelair C. Moretti a v dáli William Eriksson s Dogem

Irské tahanice se špetkou Orientu

Maranzano? Vážně?
Poslouchám, co mi O'Brien povídá a s každým dalším slovem pociťuju větší zlost. Je mi sice jasné, že momentálně má větší moc než Irové, ale tohle nejde jen tak přejít. Kdyby nebyli Irové v NYC tak oslabení, bylo by tohle v podstatě vyhlášení války.
Přesně jak jsem očekával, se bratři začnou handrkovat kvůli hře a O'Brien je jednoduše vyhodí.
Dneska fakt nemá svůj den.

"Možná není naděje na ubránění, ale něco podniknout by to chtělo. Když nemáme sílu, musíme na to jít prohnaně."
Hodím do sebe dalšího panáka. Dalšího už si ale nehodlám dávat, protože den ještě neskončil a já nepotřebuju ležet někde pod pultem. O'Brien vypadá, jako že hodlá propít celý večer a už tak je ve špatné náladě.
Musím nad tím popřemýšlet. Nějak s tím parchantem půjde vyjebat. Jen to chce to správné řešení...
O'Brien naváže na situaci Boston a opět bez dobrých zpráv.
"To zvládli podělat i Boston? Takže budeme muset být ještě opatrnější," zapálil jsem si další cigaretu a přemýšlel nad všemi novými informacemi. Situace na draka, ale vždycky jde otočit.
"Zítra máme schůzku s Maranzanem."
To je opravdu skvělá zpráva...
"Ten parchant to bere hopem. Teď je to sice nanic, ale jednou ho zadupu do země. Ještě nevím jak, ale udělám to..." řeknu O'Brienovi a jsem rozhodnutý tato slova vykonat.

Po štípanci se snese hotová lavina ženských rukou, polibků a nejrůznějších hmatů, které by v normální situaci vyvedly z míry i ty nejotrlejší mafiány v USA. A pohled že to je krásný. Tolik slečen a každá by raději šla řádit na pokoj semnou, než s těmi ožraly zamnou. Ale momentálně jsem dost nakvašený z celé situace s Italy a navíc se dívám přímo na O'Briena. Ten dnes není zvědavý na tyhle výlevy slečen kolem mě, navíc se rozhodl pít za všechny v baru a jeho pohled při té lavině je mi velmi dobře známý. Není důvod ho provokovat.
Než ale stihnu holky pro tentokrát poslat pryč, třískne se sklenkou. A samozřejmě že Altea si nemůže odpustit drzé poznámky.
Achjo... Copak ta holka nemůže jednou zavřít tu nevymáchanou hubu?
Už je to tady.

Sleduju celou scénu a čekám. Některé holky pravděpodobně čekají, že něco řeknu, nějak O'Briena uklidním, ale to dnes nemá cenu. Znám ho delší dobu než kterákoliv prostitutka tady. Navíc jsem jen voják. Nejsem boss, i když jsem za něj zaskakoval. Dneska nebude poslouchat ani mě, akorát bychom se ještě více nasrali.
Místo toho si potáhnu z cigarety. Chytřejší z holek pochopí, že tady nemá smysl zasahovat.
Zachvíli se to uklidní a O'Brien se napije další whiskey. Tentokrát se neobtěžuje ani se sklenkou.

"Dakeu, bude lepší když tu nebudeš, chci aby si navštívil ten nový bar 4 roses, vlastní ho nějaký chlap z New Orleans, jestli hledáme posily tam bychom je mohli najít."
4 roses? To mi nic neříká. Co když je ten chlap spolčený s Italy?
"Mám očekávat nějaké problémy?"
"Spíš ne. Samozřejmě buď pořád ve střehu. Ale hlavně tam nic nezačínej! Ještě to by nám tak scházelo..."
Zvednu se od baru a poklepu na pult prsty a ukážu na flašku v jeho ruce.
"Moc to dneska nepřeháněj. Ať nám tu zůstanou nějaký holky."
O'Brien mi ještě řekl adresu. Vyšel jsem z Flurry zpět do víru velkoměsta. S cigaretou v puse a kouřem kolem obličeje jdu uličkami a přemýšlím o všem, co se zatím událo.
Když pomyslím, že mě teď mohly na pokoji obskakovat holky z klubu...

Stojím před 4 roses a pozorně si bar prohlížím. Ještě se projdu kolem a omrknu okolí.
Ti nejdrsněji vypadající vždy chodí vchodem vzadu. Občasná hlídka prozkoumává okolí, ale člověk by je skoro nepoznal od civilu.
Kdyby se něco zvrtlo, mohly by se tyhle informace hodit.
Chvíli stojím dál a sleduju zadní vchod do budovy.
Je bar hned vpředu, nebo je to taková zašívárna, jako naše ringy?
Posunu se blíže k zadnímu vchodu.
Zanedlouho se objeví dva drsně vypadající hoši a měří si mě tím klasickým drsňáckým pohledem.
Áááh. Uvítací výbor je tu.
"Tohle není místo pro turisty. Raději se otoč a běž tam, odkud si přišel!"
Ušklíbnu se. Takhle už mě posílali jinam několikrát.
"Ale pánové! Jdu na skleničku s vaším šéfem. Jde o business."

Než mě pustí dovnitř, prošacují mě. Nůž, boxer, zapalovač a kvér. Snažím se tvářit nevinně. Všechny tyhle věci si nechává stráž a v doprovodu jednoho z nich procházím celou budovou.
"Dog má nějaký jednání a dneska toho je plno, ale uvidíme, jestli ti minutu času dá. Hlavně nezkoušej žádný kraviny," řekne hlídací pes a poklepe si na zbraň pod kabátem.
Takže Dog? Nic mi to neříká.
Po cestě si vše pozorně prohlížím a mé pozornosti neujde ani hezká dívka, která se baví s jakýmsi zvláštním chlapíkem stejného věku. Oba jdou pryč a v chodbě se míjíme. S dívkou zaklesneme pohledy. Neusměju se, ale z jejího pohledu je vidět odhodlání a lehké pohrdání spoustou věcí.
Tahle by za hřích rozhodně stála. Bojovné jsou nejlepší...
Jdeme po schodech dolů až k místnosti s ringem.

Jasně že je tady taky...

Nevinný dokud se neprokáže vina

Colin Robinson

Vezmu si nabídnutou cigaretu. Sice nejsem kuřákem, ale věci zadarmo se od známých neodmítají. Především v tak ošklivé dny, jako je tento. Hlavu mám plnou různých myšlenek, které se mi vkrádají na mysl jako kuna do kurníku, která chce zadusit nějakou tu slípku, nebo jen ukradla vejce. Já bych se spokojil i s tím vejcem. Nejsem náročný člověk, ale nyní mě tu ještě čeká mnoho práce.

Pohledem přejdu na ženy, které se k nám přibližují. Jedna tvář mi je trochu povědomá, zatím co druhá je známá až až. Naše mašina na nebožtíky Montgomeriová. Z toho co se šušká, tak všichni tři její manželé umřeli v posteli, když spolu dělali techtle mechtle. Kdo by to do ní řekl. Taky je jen možné, že je přeci jen trochu moc živá a vybírá si chlapy, kteří nemají daleko k tomu, aby odešli na druhý břeh.
Když mě tak napadá nebylo by špatné zkusit sex, během kterého bych protějšek pomalu zabíjel. Nejsem zrovna veliký fanda vášně a chtíče, ale touha je silná věc, neb právě z ní se rodí závist.

Na moment se zarazím, aby jsem si poslechl co si říkají. Zdá se totiž, že by se mě to mohlo týkat.
Uvázaná? Celá od krve? Dobrá. To se mě netýká. Já jí jen svázal a nejsem blb, aby jsem si hračku nedal so vystlané rakve, kde by se mohla nějak poranit, i když trošku jsem jí přeci jen poškrábal.
"Zní spíš jako další práce. Ksakru. Akorát mě z toho zase chytnou záda. Už si přijdu jak padesátník." Povzdechnu si závidíc všem, kteří mají práci, která není tak fyzicky namáhavá, jako ta má.

Příjezd policie na hřbitov mě však poněkud zneklidní. Tom s nimi jde mluvit a já mám co dělat, aby jsem se uklidni. Není však důvod, aby jsem měl strach. Nejsem jediný vrah v okolí. Nikdo by neměl důvod hledat mě a kde bydlím. Nikdo nemohl zevnitř nic slyšet a ani zloděj není tak blbý, aby se vloupal do domu někoho, kdo se obléká pomalu jak bezdomovec.
Pomalu se opět uklidňuji, když policie míří pryč, ale pak se situace změní a já vím, že tohle je už trochu nepříjemné.

Odplivnu si a zahodím cigaretu. Hledím srze déšť na muže, kteří si to ke mně míří. Uvažuji rychle a proto dělám, že nic nevidím a s vozíkem si to namířím zpět k jámě, kterou jsem před chvílí vykopal. Vše hezky v klidu. Přes hustý déšť mi neuvidí do tváře, takže je možné, že mě ani neobviní na základě mého vzhledu. Což už se v minulosti párkrát stalo.
Dojdu až na místo a vezmu si provaz, kterým se vytyčuje kde by mněl být udělaný hrob. Udělám oprátku, kterou položím na zem do země, která je stále více zablácená. Druhý konec přiváži ke kolu vozíku, který pozastavím hned vedle vykopané díry. Oko udělám větší a začínám dělat, že vykopávám druhou jámu, což vlastně i dělám. Pokud se něco posere, tak zaběhnu za vozík so kterého lehce strčím, kvůli dešti si snad nevšimnou oprátky, které by minimálně jednomu z mužů mohla zapříčinit pád a mě tak dát chvíli náskok ukrýt se mezi náhrobky. Ale to už předbíhám a fantazíruji. Tohle je skutečný život a žádná fikce, kterou sepsal střízlivý alkoholik pod čtyřicítce, který ani neví, kterou nohou vstává z postele, když se probere po noci strávené v lihu a jehlou mezi prsty u nohou.

"Co pro vás mohu udělat. Pánové." Zvolám do deště, když se muži přiblíží. Snažím se trochu řvát, aby mě v tom dešti bylo dobře slyšet a zároveň jsem měl možnost případně hrát nahluchlého.

FLASHBACK
Každá pohádka jednou skončí…

”Podívej se jak zase všechno krásně rozkvetlo, hřbitov není zas tak strašné místo, chodím sem za tebou maminko už několik let, chtěla bych, aby jsi tu byla a viděla mě, viděla tátu. Je bez tebe tak ztracený. Pořád o tobě mluví vlastně to vypadá jako bys nikdy neodešla. Tvůj obraz visí nad krbem a každý druhý den ti mění květiny ve váze. Kopretiny byly prý tvé nejoblíbenější a táta dělá psí kusy, jen aby je sehnal.” musím se začít smát, vždy s nima vejde do dveří a vypadá, že právě vyhrál bitvu a získal to nejcennější. Sedím za hrobem své matky opřená o náhrobní kámen. Chodím sem a vyprávím jí vše co se děje. Matku znám opravdu jen z obrazu a vzdáleně slyším její zpěv, myslím, že mi hodně zpívala. Umřela když mi byly čtyři roky. Táta jí nikdy nepřestal milovat a občas ho zaslechnu jak mluví s obrazem a já jen dělám, že nic neslyším.

Pomalu se zvednu a pohlédnu ke dveřím kostela. ”Dobré ráno otče, přinesla jsem Vám nějaké květiny, vždyť kostel nemusí být tak smutné místo, zítra přijdeme s tatínkem na nedělní kázání.” vlastně ani nečekám na odpověď podám otci květiny a jdu cestou lemovanou smutečními vrbami.

Je krásné slunečné ráno, slunce už krásně svítí a mé rozpuštěné vlasy hází medové odlesky. Pléd si překřížím na hrudi jaro je v rozpuku, ale občas ještě foukne větřík, spěchám, abych stihla ještě otce než odejde k řece. Náš statek je velice rozlehlý vše je rozložené kolem centrálního dvora hlavní budova, chlévy pro zvířata, stodoly a stáj, nechybí ani pastviny a lesy na severu od domu. Cestou se zastavím u ohrady a pozoruji krávy s nově narozenýma telatama. Je to úžasné pozorovat jak se kráva stará o své nově narozené. Lehce se pousměji a jdu dál k usedlostem. Bad a Nero už stojí před dřevěnýma vratama na dvůr a vítají mě, kleknu si a oba naše honácké psy drbu za uchem z dálky slyším ze stodoly hartusení.
”Oh… co tady hledáš tati?” řeknu a s úsměvem hledím na otce. Postarší muž s bílou kšticí hrabe něco v bednách s nářadím.
”Cony, anděli můj, nevíš kam jsem si dal ten provaz co jsem koupil na trhu?” kouká na mě a já mám občas pocit, že je mu deset a já jsem jeho matka.
”Tati, nechal sis je pověšené na zápraží a přehodil sis přesto kabát.” otec se pinkne dlaní do čela a utrousí něco jako no jooo.
”Kdy se vrátíš a chceš sebou zabalit nějaké jídlo?” ani mi na to neodpověděl a hned spustil.
”S Jonathanem jdeme na řeku za vlčí skálu, budeme tohle všechno potřebovat,” začne házet do vaku vše co si připravil ”myslím, že jsme na to konečně kápli, Cony…” narovná se a kouká přímo na mě, dvěma kroky ke mě dojde ” Cony…. já vím, že to se mnou nemáš snadné, ale přísahám, že tohle je poslední místo, já určitě najdu tolik zlata, abys nemusela nikdy pracovat,” ani nedokončí větu a dál si balí nářadí a věci do brašny.”ale něco k snědku by bodlo.” jen to dořekne už běží pro něco do stodoly.

Já se s ním nehádám, je to marné, protože je to tvrdohlav, chodil rýžovat zlato co si pamatuji, občas něco málo našel, ale jen tak, abychom vystačili na nějaký čas. Do šátku mu zabalím kus chleba a do měchu naleji čerstvou vodu ze studně.
To už přede mnou stojí s plným vakem věcí na zádech a brašnou přehozenou přes rameno, která ani nejde zapnout.
”Buď na sebe opatrný, nikoho jiného nemám, kdy tě mám čekat?” přistoupím k němu a snažím se ho obejmout, hlavu si položím na jeho hrudník, cítím jak mi položí bradu na vršek hlavy a foukne mi do vlasů.
”Myslím, že budu pryč pár dní. Joe a Calvin vědí co mají dělat, o dobytek se starat nemusíš. Cony poslouchej mě… kdyby se něco stalo,” trhnu sebou
”To neříkej!” křiknu a poodstoupím, otec ke mě přistoupí.
”Andílku můj, neboj se, ale nikdy nevíš, vyrostla z tebe krásná slečna, už jsem ti to chtěl říct dávno, jsi pro mě všechno tak jako jsi byla pro maminku, milovala tě celým svým srdcem. V ložnici ve skříni je pod maminčinými věcmi malá šperkovnice, je tam sáček s mou značkou a v něm je pár hrudek zlata…není to moc, ale já vím, že budeš vědět jak s tím naložit. Nic se mi nestane, Jonathan je skvělý parťák. Vrátím se brzo.” s těmito slovy se rozloučil dal mi pusu na čelo a odešel.

Sobota se pomalinku přehoupla do neděle a já se chystala do kostela. Vzala jsem si tmavě modré šaty a světle modrý pléd přes ramena, vlasy úhledně učesala. Svižnou chůzí jsem byla v kostele za 20 minut. Otec už stál před kostelem a vítal farníky.
”Dnes sama Constance?”
”Ano, tatínek musel odjet do vedlejšího města, ale příští kázání už nezmešká, slibuji otče.” řeknu a jemně sklopím hlavu. Vstoupím do uličky se svěcenou vodou a pokřižuji se, pak si najdu volnou lavici a usadím se. Kostel je vzdálen od města sotva pět minut, lidí je tu dnes dost a v kostele to hučí jako v úlu, když se rozhlédnu uvědomím si, že vlastně nikoho neznám osobně, jen příležitostně někoho potkám na cestě ke kostelu, nebo když si k nám přijedou koupit tele či kravku na mléko. Sotva přistoupí otec Ben k oltáři všichni ztichnou a kostelem už je slyšet jen jeho hlas. Víc než jeho slova myslím dnes na tatínka, čekáme každoroční jarní deště a ty bývají hlavně na severu v kopcích dost tvrdé. Když jsou vytrvalé zem se podmáčí a pak může přijít sesuv a ve skalách o to víc.

”Ano, Bůh musel jednat! Bůh musel přijít jako člověk! Bůh, Boží Syn musel zemřít! Jinak by byla veta po celém lidském pokolení bez výjimek! A zákon byl dán „jen“ kvůli a pro poznání hříchu a usvědčení všech lidí z viny.” zní od oltáře, kde stojí otec Ben s dvěma ministranty jeden drží kadidlo druhý má ruce připravené k modlitbě.

Dnes, jsem myšlenkami jinde.
Pane Bože, já vím, že je to teprve první den, ale moc se o tatínka bojím, prosím nedopusť, aby se mu cokoliv stalo. Miluji ho. Maminku jsi mi vzal, prosím ať se tatínek vrátí v pořádku. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé……”


”Sláva Bohu navýsostech a pokoj lidem na zemi………. Rozumí věcem Božího Ducha a jednají podle Božího slova. Oni, ačkoli jsou pořád ve světě, nepatří již pod vládu zlého. Amen.” kázání skončilo, ale já zůstala sedět se zavřenýma očima dokončuji svou modlitbu za tatínka.

Když vzhlédnu sedí tam jen pár lidí a tak i já vstanu, naznačím poklek směrem ke kříži a pokřižuji se. U vchodových dřevěných dveří stojí otec Ben a zdá se, že na mě čeká.
”Constanse proč nezavítáš do kostela častěji” řekne a neznatelně mě položí dlaň doprostřed zad a druhou rukou naznačí, že mám jít.
”Mé dveře jsou ti vždy otevřeny, pokud budeš potřebovat mou radu nebo jen vyslechnutí můžeš za mnou přijít. Netrápí tě něco?” řekne a po pár krocích se zastaví.
”Děkuji Vám otče moc si toho vážím. Tak zase v neděli.” vlastně ani neodpovím na co se ptal a se sklopeným zrakem odcházím.

Nedělní modrá obloha se postupně mění do šedé a vzduchem jde cítit voda, večer už je obloha skoro černá a z dálky je slyšet hrom. Prošla jsem všechny pokoje a pozavírala okna na pevno. Dobytek Joe zahnal s Calvinem do chléva a silné kusy se nechaly v ohradě. Vše co jsme potřebovali schovat jsme uklidili, teď už se děj vůle Boží. Psi se schovali ve stodole kam jsem jim dala džber s vodou.
V noci přišel velký déšť ustal až pozdě ráno, dopoledne vysvitlo z šedých mrak sluníčko a k poledni přišla velká bouřka, která trvala až do noci. Stála jsem u okna a hleděla na obrovské kaluže vody na dvorku do kterých padaly stále další a další kapky. V úterý s malými přestávkami pršelo celý den. To co jsem nechtěla se stalo skutečností, déšť nepřestával. Joe s Calvinem už tu trčely druhý den.
”Slečno Constans za stodolou blesk udeřil do toho starého dubu a ten spadl přes ohrazení, s Lukem jsme to nějak odklidili a hrazení opravili, ale až přestane pršet, chtělo by to udělat pořádně. Dobytek neuteče, nebojte se.” Oba jsou na kost mokrý a pohled na oblohu neukazuje, že by mělo přestat v dohledné době pršet.
” Děkuji Vám oběma i za to, že jste tu zůstali, ale teď běžte prosím domů, určitě o Vás mají také starost. Dobytek je zabezpečený. Uvidíme zítra, kdyby ten déšť ustal podíváme se co ta bouřka ještě napáchala.” je na nich vidět, že se jim nechce, ale dva dny nebyli doma a také chtějí vědět co u nich bouře napáchala.

Je určitě po půlnoci, déšť zmírnil a hromy jsou také slyšet z dálky, psi začali štěkat víc než obvykle. Vylezu z postele a vezmu si ze stolku petrolejovou lampu, kterou nikdy nezhasínám. Bad i Nero vrčí a přidávají na intenzitě. Ze dvorku je slyšet hluk. Dojdu k tátovi do pracovny a ze skříňky beru brokovnici, kterou rychle nabiju. Zavážu si šál kolem ramen a jdu dolu k hlavním dveřím. V jedné ruce petrolejku v druhé ruce a podpaží brokovnici. Nelíbí se mi, že by chtěl někdo tohle počasí využít k nějakým nepravostem. Obava o život vyhraje nad strachem a já stojím odhodlaná s rukou na klice. Psi nepřestávají štěkat, pomalu otvírám vchodové dveře, ale tlakem z venku se dveře otevřou dokořán a mě na bosých nohou přistane něco mokrého. Chvilku stojím s tou brokovnicí v rukou a hledím na člověka s tmavými vlasy a plnovousem, je celý mokrý a od bahna, petrolejku mám na skříňce vedle dveří, osvěcuje tak málo a já začínám panikařit. Hlavní zbraně do něj dvakrát dloubnu, ale chlap se ani nepohne.
”Bade, Nero klid! Hodný kluci!” jen tak zběžně na ně křiknu, ale nespouštím oči z muže u mých nohou. Pomalu si odložím zbraň vedle skříňky a pokleknu k němu. Prsty mu přiložím k nosu, abych zjistila zda dýchá.

Ó můj Bože je živý! Ale kde se tu vzal? Musím ho dostat dovnitř a vymyslet co dál. Nikdo mi nepomůže, Joe ani Calvin tady není a první chalupa je patnáct minut od nás.
Vysoukám nohy zpod muže a chytnu ho v podpaží za kabát, tou vodou je těžší než sám váží a už takhle je to hora chlapa. Po chvilce se mi to podaří a já mohu zavřít dveře. Pokleknu k němu, má pod vrchní bundou brašnu, je hodně podobná té co má táta, ale tahle má dvě přezky. Kabát dám opatrně na stranu a hledám zda má nějaké zranění.
Takhle to nepůjde, musím ho nejdřív přemístit, svléknout z těch mokrých šatů a popřípadě omýt a očistit rány, ale tady určitě ne!
”Se mnou v baráku hochu nebudeš! To by se tatínek pěkně zlobil.! super, jsem blázen co si tu povídá s chlapem v bezvědomí.
”Dobře, dobře….nějak tě dostanu do stájí, je tam malá komůrka se slamníkem, kde táta občas odpočívá, pak se uvidí co dál.” při mých slovech se muž na moment probere, zachrochtá a něco řekne, něco čemu není rozumět jenže se leknu odskočím a posadím se na zadek. Chvilku nehybně sedím a přemýšlím co s ním. Nevím kdo to je, nevím jak se sem dostal ani odkud přišel, ale nechci nic riskovat a až ho převléknu do suchého svážu mu ruce a připoutám ho dokud on sám neřekne kdo je.

Byla to bitva, ale já to dala. Sotva jsem z něj dostala košili a sundala boty a kalhoty začalo venku znova pršet. Kapky bubnovaly na střechu a vše tady bylo hlasitější než v baráku. Přinesla jsem si džber s vodou a opatrně ho omyla, na nohách jsem nic kromě modřin nenašla na rukách měl škrábance a tržné rány. Pravý bok sedřený a jeden dlouhý řez přes žebra s obrovskou modřinou, celé tělo měl vlastně pokryté modřinami. Všechno šlo jedním směrem, jako by padal ze srázu nebo ze skály. Na chvilku se mi srdce zastavilo a já si vzpomněla na otce. Většinu šrámů jsem mu ošetřila a na ránu na žebrech jsem mu přiložila heřmánkový obklad. Přikryla jsem ho starou dekou a ruce mu svázala provazem dost pevně, aby si to nerozvázal, ale taky, abych mu nikterak neublížila, lano jsem pak přivázala k železnému kolečku na betonové římse ke kterému vážeme koně.

Když jsem se konečně narovnala, pohlédla jsem na něj, byl velmi pohledný tak pětatřicet čtyřicet let, vysoký černovlasý. Z věcí nic vyčíst nešlo, co půjde vyperu ostatní spálím. A i když jsem byla zvědavá do brašny jsem vlézt nechtěla, jenže asi když sjížděl odněkud, se ty přezky ohnuly a brašna byla otevřená. Nakoukla jsem do ní, našla jsem tam tátův klobouk a jeho kapesní hodinky a i když byly celé od bláta věděla jsem, že jsou jeho. Víc už jsem momentálně vědět nechtěla.
Ale kde je táta, co je s ním a je v pořádku? Ty jeden hajzle jestli jsi mu ublížil trestu neujdeš. Svírám tátův klobouk a srdce mi buší jako by chtělo vyskočit z hrudi..
”Řekls, že se vrátíš!” po tvářích mi tečou slzy. Pořád doufám a věřím, že někde je a schovává se před tímhle počasím. Vezmu klobouk a hodinky a odcházím, protože s tímhle mužem jsem prozatím skončila.
Když vyjdu ze stáje zjistím, že je ráno, venku stále prší a já tak vím, že dnes nikdo nedorazí. Šla jsem zpátky do baráku a ohřála si trochu slepičí polévky, byla jsem promrzlá na kost. Když jsem se převlékla do suchého sedla jsem si v kuchyni k oknu. Krávy i telata jsem rychle nakrmila, koni dala obrok a čistou vodu, psi dostali maso a kosti. Teď v dešti toho stejně nejde víc dělat. Jen zběžně jsem zkontrolovala ohrazení, nerada bych někde honila dobytek.

Musela jsem usnout, protože slunce bylo na druhé straně statku. Chvilku jsem jen koukala z okna vypadá to, že to nejhorší už je za náma, déšť pamalu ustává a za šedými mraky je vidět modrá obloha. Ohřála jsem trochu kuřecí polévky i pro muže ve stájích. Šla jsem opatrně i když jsem ho přivázala, pořád nevím co je zač a proč měl u sebe otcovy věci. Pomalu jsem prošla kolem Sagara, tak se jmenoval otcův kůň až k místnosti, kde ležel na slamníku muž. Nebyl přikrytý, jen tam tak seděl, ruce měl spoutané v klíně, z rány na žebrech mu tekla krev a koukal na mě. Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí a přesto jsem tam stála a jen na něj zírala.

”Nesu ti trochu horké polévky a dám ti nový obklad na tu ránu na žebrech, krom pár modřin, škrábanců a tohodle,” řeknu a ukážu lžící na žebra”ti nic není.” celou cestu jsem si říkala, že nesmím začít hysterčit, že se to jistě racionálně vysvětlí. Položím misku s polévkou kousek od něj tak, aby na ní dosáhl a lžíci dám k tomu. ”Jíst můžeš sám! Já se podívám na tu ránu, tak nic nezkoušej!” beze slova popadl lžíci s miskou a začal jíst občas siknul když jsem měnila obklad. Náhle cinkot ustal a jen na mě koukal, nic jsem neříkala a poodstoupila od něj.
” Na nic se mě nezeptáš?” řekl a očima se koukl na otevřenou brašnu.
”Bojím se, bojím se toho nejhoršího. Kde jsi vzal otcovi věci! Nikdy by ti je dobrovolně nedal…..a kde je táta”to už jsem nevydržela a sesunula jsem se s pláčem k zemi. Poznala jsem to na něm, hleděl do země a oči měl také zalité slzami. Otec už nežil, někde tam zemřel, ale proč? A jak? On na mě chvilku hleděl a pak začal, že ten déšť způsobil sesuvy a otce to zavalilo.
”Jak ti mám věřit! A proč si mu nepomohl! A kdo vůbec jsi.” zíral na mě a věděl, že vysvětlování bude těžké. Hlavou ukázal na brašnu, vztáhla jsem po ní ruku a hodila jí po něm. Zase sikl bolestí, ale mě to bylo úplně jedno chtěla jsem jen odpovědi. Sáhl do brašny chvilku tam hledal než vytáhl tátův kožený váček na zlato s jeho vypálenou značkou.

”Jsi jako víla, tvůj otec měl pravdu, jsi anděl. Jsem Jonathan, byli jsme s tvým tátou na řece za vlčí skálou, rejžovali jsme co to šlo, nacházeli jsme valounky zlata každou chvíli, ale když začalo pršet a nepřestávalo věděli jsme, že musíme pryč. Říkal jsem mu to, ale mlel pořád to samé do kola.
“Moje Constans, můj anděl, tohle všechno je jen pro ní"
Když prozřel, bylo už pozdě. Stihli jsme si vzít jen ty brašny a utíkali jsme dolu, chtěli jsme se schovat pod skálu, ale půda byla rychlejší, mě to odpinklo jako vlna, ale tvůj otec ….. zavallilo ho to. Kameny stromy, bahno. Když jsme k němu doběhl držel v ruce svou brašnu z které tohle vyndal a já mu slíbil, že ti to předám i přesto, že mě možná budeš z jeho smrti vinit. Vím, měl jsem na něj být tvrdší a stát si za svým, vím co tyhle deště dokážou, ale on myslel jen na tebe. A na vaší budoucnost tady na tom statku.” když to dořekl podával mi váček se zlatem. Vzala jsem si ho od něj, otevřela ho a strčila tam ruku, vytáhla jsem několik zlatých valounků, které se mi teď leskly v dlani.
”Byl to mezek, když si něco vzal do hlavy šel za tím, nepohla s ním ani maminka. Říkala jsem mu, že peníze pro mě nejsou všechno, že to nějak zvládneme, víc než tohle zlato bych tady teď chtěla jeho.” při těch slovech pozvednu dlaň a valouny vzteky zahodím.
” Je těžké věřit chlapovi, kterého vidíš poprvé v životě, ale nechci v tvých očích vypadat jako nějaký lupič nebo dokonce vrah. Tvůj otec byl neobyčejný člověk, víc než parťák a já mu mnohé dlužím. Já…. chtěl bych ti dát ujištění.” řekne i když ví, že nejspíš věřím jeho slovům, jen vystrčím bradu, ale nepromluvím.
”Znám píseň kterou ti zpívala maminka když jsi byla malá, Tomas říkal, že jedině ta píseň tě po její smrti vždy uklidnila, nikdy víc už to nezmínil i přesto, že o tobě mluvil prakticky neustále, ale nechtěj abych já zpíval.” začal tiše pískat. Poznala jsem tóny mé písně, je to to jediné co mi připomíná maminku a na co si vzpomínám.

Zvednu se a odejdu, jdu rovnou do svého pokoje, kde padám na postel a brečím. Nevím jak dlouho, ale vzbudím se až časně ráno. Dnes je pátek, venku přestalo pršet a vypadá to na den plný slunce. Mě, ale do smíchu není.
Jak se mám smířit s tím, že na tomto Božím světě už nikoho nemám. A co s tím mužem, který mi tu zprávu přinesl? Nemůžu ho tady držet proti jeho vůli.
Ještě hodnou chvíli ležím v posteli a hledím na strop, vím, že není čas přemýšlet nad hloupostmi, neprší takže Joe a Calvin brzo dorazí, musíme projít celý pozemek a skontrolovat ploty.

Mám v ruce čisté kalhoty a košili, hodím je po Jonathanovi a přistupuji k němu s nožem, kterým několika pohyby uvolním provaz. Na rukou má drobné otlaky, ale nic hrozného co by tahle hora chlapa nezvládla. Boty s bundou už se suší ve stájích.
”Můžeš jít. “ nevím co víc mu říct, jsem ráda, že mi přinesl tátovi věci, ale raději bych ho měla tady než to proklaté zlato.
”Díky, rád bych tu chvilku zůstal a budu spát klidně tady ve stáji. Myslím, že jsem si narazil žebra a ta rána pořád krvácí. Rád ti tu pomůžu pokud mi to dovolíš.” řekne a obléká si čistou košili a kalhoty, při každém pohybu sikne bolestí.
”No…jedny ruce navíc se asi hodí.” nejsem schopna racionálně přemýšlet, musím zařídit tolik věcí. Pohřbem začínaje, už nevnímám nic kolem sebe a odcházím ze stájí.

”Zůstala jsem sama! Nikoho na tomto světě už nemám! Otče, proč tohle Bůh dopustil! Zlobím se na něho! Prosila jsem ho, aby tatínkův život ušetřil, ale on mě nevyslyšel, vzal mi i maminku, proč dopustil, abych přišla o oba!” snažím se šeptat, ale emoce jsou silnější, hlavu mám skloněnou a ruce seplé k modlení.
”Nikdo neví co s námi Bůh zamýšlí, dcero. Všechno má svůj důvod. A ty zde nejsi sama v chrámu páně máš dveře vždycky otevřené.”
Ale není to rodina
Když jsem s otcem Benem probrala vše kolem tatínkova pohřbu šla jsem zpátky na statek.
Bad i Nero mě vítali už z dálky.
”Slečno Constans udělali jsme vše jak jste vzkázala, postavili jsme nové hrazení po tom spadlém dubu a vyhnali stádo na pastvu. Vše jsme zkontrolovali, byly popadané jen nějaké kůly nahoře u lesa. Chlévy jsme vyčistili, teď aby chvilku nepršelo a mohlo to vyschnout.”
Joe to na mě vysypal a já vůbec nevěděla o čem mluví. Pak jsem za ním u stájí zahlédla Jonathana jak se dotýká svého klobouku zřejmě na pozdrav.
”Super práce Joe otec by byl spokojený. Mimochodem …. nevím …. můj otec se už nevrátí, zůstal pod vlčí skálou.” když to dořeknu Joe i Calvin sejmou klobouk a sklopí hlavu.
”To…to jsem nevěděl, je nám to líto slečno Constans, byl to skvělej chlap.”
”V neděli bude zádušní mše za tatínka, krom klobouku a hodinek nemám co pohřbít, ale dám alespoň to, vedle maminky. Pro vás se nic nemění, platím stejně jako otec, vaše služby budu potřebovat i nadále, já to tady neopustím.” s tím odcházím do domu.

Nevím jak jsem zvládla pohřeb, vše mám jako v mlze, rozloučit se s někým tak milovaným pro mě bylo velmi těžké. Dny ubíhaly a já fungovala jen napůl. Nevěděla jsem co řekl Jonathan Joeovi a Calvinovi, ale o vše bylo postaráno až do jednoho sobotního odpoledne.

”Slečno Constans, Jonathan nám řekl, že máme připravit horní ohradu, aby byla prázdná, řekl, že se do hodiny vrátí, ale už je to víc než pět hodin! Odjel na koni vašeho otce.” Joe stojí u vchodových dveří s kloboukem v ruce a zdá se trochu nervozní.
”Předpokládám, že nic konkrétního nevíš! Počkej na mě dojdeme se tam podívat.” jen si nazuju vysoké kožené boty přehodím kabát a jdu skrz stodolu za Joeim
Když projdeme kolem ohrady s dobytkem a jdeme na sever k lesu zahlédnu jak Jonathan na Sagarovi z nedalekého lesa žene stádo krásných plnokrevníků.
”Pane Bože!” hledím na ně, jsou nádherní, hnědý, černý i bělouši, určitě víc než 20 kusů. Joe i Calvin hned vědí co mají dělat a křičí na Jonathana “Dobrá práce chlape” přitom běží kolem ohrady a pomáhají Jonathanovi koně zahnat.

Chvíli koně pozoruji, jsou to úžasná zvířata, jenže představa toho, že Jonathan odejde a já zůstanu definitivně sama mě ničí. Otočím se od ohrady a scházím mírným svahem zpátky k domu, Jonathan mě dojede na koni a seskočí vedle mě. Nedám mu šanci a hned na něj spustím. ”Takže koně! A napadlo tě, jak budu všechno zvládat až odejdeš?” otočím se k ohradě a zpátky na Jonathana.
”Jsou krásný, ale co já s nima! Víš kolik toho sežerou?” je to vlastně víc než týden, týden který jsem prostála u okna a pozorovala ho při práci. Je to víc než týden co jsem s ním slovo nepromluvila a jen se mu vyhýbala.
”Cony,” přistoupí ke mě a chytne mě za ruce ”Dovol mi tu zůstat …. dovol mi ti pomáhat……dovol mi tě milovat. Už tvůj otec zasel semínko lásky když o tobě mluvil, věděl jsem, že jsi naprosto úžasná žena a tu noc….tu noc, co jsem ti vpadl do života a ty ses o mě starala aniž bys věděla kdo jsem …. jsi má víla a já ti slibuji, že tě budu milovat dokud na nebi nazhasne poslední hvězda.”

V neděli jsem šla na ranní kázání a pak ke zpovědi, povědět otci a Bohu, že jsem našla lásku. Otec Ben se mě snažil varovat, že jsem podlehla prvnímu pokušení, ale já jsem věděla, že mi Jonathana tatínek poslal, abych tu na vše nebyla sama, věděl, že mě bude Jonathan milovat a věděl, že o jeho holčičku bude postaráno.
”Tak to není otče! Jonathan je hodný muž, nevadí mi, že je starší, na věku přece nezáleží, když se mají lidi rádi. Bůh mi ho po smrti tatínka poslal a já věřím, že to byl jeho záměr.” nedala jsem se a myslím, že to pochopil i otec Ben, že vymlouvat mi Jonathana je naprosto zbytečné. Nedělní kázání a zpovědi se u mě staly takovou tradicí.

Do roka jsme měli malou svatbu, mohli jsme neboť mě bylo v lednu osmnáct let, nejdřív v kostele a pak u nás na statku, přišlo jen pár lidí z vesnice, které jsme dobře znali, nechyběl tam Joe s rodinou a Calvin se svou milou jen otec Ben byl v ten čas pracovně v New Yorku jak mi sdělil jeho ministrant a tak nás oddával farář Bastien z vedlejší vesnice.
Ten rok bylo jaro nádherné, naše louka byla plná kopretin a já v tom viděla znamení od maminky, kobyly z našeho nového stáda přivedly na svět malá hříbata a kravky se s nimi snad předháněli. Každou volnou chvilku jsem stála u jejich ohrady a sledovala jsem je. Jonathan byl velmi pozorný manžel. Vše na co sáhl se mu dařilo a i v tom jsem viděla znamení, že nad námi tatínek bdí. Náš statek se díky Jonathanovi stal největší široko daleko.

”Jonathane….. pejsáčku můj.” běžím přes dvůr, stodolu až k první ohradě, kde Jonathan s klukama opravuje ohradu pro býky.
”Jonathane!” přiběhnu k němu on se na mě nechápavě dívá.”Jsem těhotná! Och Jonathane, čekáme miminko.” ještě jsem ani nedořekla miminko a on už mě drží kolem pasu a točí se mnou. Já mu pěstma buším do hrudníku i když vím, že moje rány ani necítí. ”Postav mě na zem Jonathane!”
”Vílo ….. vílo moje, jsem ten nejšťastnější chlap v celém Texasu.” řekne a pomalinku mě staví na pevnou zem, klekne si a začne mluvit na bříško.
”Je to ještě fazolka, neslyší tě.” řeknu mu a prstama mu projíždím vlasy.
Několik prvních měsíců je mi zle, ranní nevolnosti se projeví ve slabosti a já jsem víc v posteli než na nohou.”Teda ty se maminku něco natrápíš.” sedím v houpacím křesle a rukou si hladím bříško.
”Vílo …. vílo," Jonathan mě hledá po domě než mě najde a poklekne vedle mého křesla, hlavu si jemně položí na bříško a kouká na mě. ”vím jak se bude jmenovat. Jestli to bude holčička bude Constans po mamince, ale jestli to bude kluk bude se jmenovat Tomas. Po tvém otci a mém příteli.” Oči se mi zalijí slzami a jen přikývnu. Co mi naše fazolka vzala na začátku těhotenství to mi vynahradila na konci a já byla poslední dva měsíce v klidu. Porod proběhl krom vystrašeného tatínka dobře a já mohla světu ukázat našeho syna Tomase.

”Bude to náš kovboj, koupím mu na trhu sedlo, uvidíš, bude to nejmladší honák široko daleko.” pronese Jonathan.

Od mého těhotenství chodí Jonathan v neděli do kostela se mnou, říká, že věří po svém, ale kdyby něco, tak tomu nahoře raději každou neděli připomene, jak moc důležitá na tomto světě je jeho žena a syn.
Čas plynul, statek nám vzkvétal, stáda se rozrůstala a syn rost jak z vody. Jak Jonathan řekl, koupil Tomasovi sedlo a hned co to šlo ho učil jezdit na koni, byl velmi zdatný, a protože byl celý po tatínkovi, vše mu šlo tak nějak samo, přirozeně. Čas utíkal jak splašený a já jsem po čtvrtých narozeninách Tomase zjistila, že jsem těhotná. Jonathan to přijal stejně radostně jako u Tomase, byl více starostlivý a s mnoha věcmi se mi snažil pomoci.
”Jonathane, to zvládnu, Bůh nás ochrání, nedopustí, aby se něco stalo, naše miminko je Boží dítě a Bůh ho miluje stejně jako nás.” a i když si vždy něco zamumlal stejně se na mě usmál dal mi pusu na čelo, pohladil mi bříško a řekl ”Já vím….. já vím.”
Léto se pomalu blížilo ke konci a já se cítila unavenější než kdy jindy. Jonathan se snažil našeho malého kovboje utahat, aby večer padl do postele únavou a nevymýšlel hlouposti.

Byl začátek září, venku ještě nic nenasvědčovalo, že by měl přijít podzim. Slunce svítilo a paprsky vysílali poslední teplo do všech koutů. Před nějakou dobou jsem poslala Tomase pro tátu ať jde k večeři.
Já sedím v houpacím křesle v dětském pokoji a zpívám naší druhé fazolce ukolébavku mé maminky.
”Coach and six-a little horses.
Hush you bye,
Don’t you cry,
Go to sleepy little baby.”
Zpívám tiše a přesto slyším Jonathana jak se ke mě blíží, kleká si vedle křesla a zpívá se mnou další sloku.
”When you wake,
You’ll have sweet cake and
All the pretty little horses.”
U posledního slova se obličejem přiblíží k bříšku a tváří si na něj lehne jako by chtěl slyšet další zpěv od našeho miminka. Prsty se proplétám v jeho vlasech, na rtech mám úsměv a vím, že šťastnější bych nikde jinde nebyla..
”Miluju tě Vílo.”
“A já tebe pejsáčku.”

Prsty mě přejede po boku, začnu se chichotat, dělá to schválně, protože ví jak moc jsem lechtivá.
”Večeře můj muži, večeře.”
Rozhlédnu se a začnu se smát.
”Pošlu syna pro otce, abychom se mohli najíst a teď abych poslala otce pro syna.”
Jonathan vyběhl z pokojíčku a oknem zahlédnu jak běží ke stájím, narovnám si záda a i já scházím po schodech ke kuchyni a doufám, že jídlo bude ještě teplé.
Ze stájí zaslechnu Jonathana zakřičet na Tomase a pak je ticho, velké ticho, které mě znejistí. Jdu ke vchodovým dveřím a slyším Jonathana běží ze stájí a křičí na mě, vidím jak drží našeho syna v náručí a ten se nehýbe. Rychle k němu přiskočím a vezmu si ho do náručí, nohy se mi podlomily a já i s Tomasem padám na zem.
”Johny!” víc nejsem schopna říct a propukám v pláč, který nejde zastavit. Tomase v náručí a jeho krvácející hlavu, která barví můj šat na rudou barvu.
”Vydrž, přivezu doktora.” řekne spěšně Jonathan a se zděšeným výrazem vyrazí ke stájím a během chvilky už ho vidím na koni ujíždět cestou k městu.
Vzhlédnu k nebi a začnu se modlit.
”Věřím v Boha,
Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista,
Syna jeho jediného,
Pána našeho;
………….
Věřím v Ducha svatého,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla a život věčný.
Amen.”

Nemůžu tady s ním sedět, pomalu se zvedám, můj stav ani Tomas v náručí mi nedovolí prudší pohyby. Na pomoc mi přispěchal Calvin.
”Pani Constans, já vám pomůžu!” Calvin rychle přiběhne a podepře mě v podpaží, abych mohla vstát, otvírá přede mnou dveře a já nesu Tomase do kuchyně, kde máme pohovku na kterou ho pokládám.
”Rychle vodu Calvine, musíme mu ošetřit to zranění na hlavě.” křiknu a běžím do skříňky pro čistý hadr, který posléze namáčím v čisté vodě, kterou mi Calvin přinesl. Jemně s tím Tomasovi otírám kolem rány na hlavě, je hluboká a stále krvácí, pak na ránu hadr pevně přiložím a stlačím, abych zastavila krvácení. To už ale slyším kopyta koní a dupot blížící se k domu. Ve dveřích stojí Jonathan a za ním s brašnou doktor Sulliven, který kdysi pracoval v nemocnici, ve vedlejším městě, ale věk už mu nedovolil dojíždět a tak náročnou práci vykonávat.
”Constans, ukažte.” přiskočí opláchne si ruce ve džberu a přezevzme ode mě hadr, kterým Tomasovi stále držím na ráně. Když to doktor odklopí, pohlédne na nás.
”Musíme ho dostat okamžitě do nemocnice, Jonathane zapřáhni kočár, čas je proti nám!” řekne rázně doktor, ale Jonathan už běží do stájí.

”Pane doktore, při všem co je mi svaté, bude Tomas žít?” řeknu a hledím na starého muže, jenže kolena mě zradí a já se sesunu k zemi. Doktor ke mě přiskočí a s Calvinem mě zvedají a posazují do křesla. Doktor u mě klečí a rukou mi na zápěstí měří tlukot srdce.
”Constans, znám tě odmalička, s tvým otcem jsme byli dobří přátelé, ale tohle ti říct nedokážu. I přesto, že už v medicíně umíme všelico, na některé věci jsme moc krátcí. Uvidíme co nám řeknou po dalších vyšetřeních a tebe …. tebe si děvenko odvezu také. Ta slabost se sice dá v této situaci očekávat, ale když vezmu v potaz tvůj stav…..hmmm hmmmm hmmmm raději tě budu mít pod dozorem.” jen to dořekne stojí ve dveřích Jonathan v očích nepřestává mít vyděšený výraz.
”Právě včas, naložte kluka a Constans, chci jí mít pod dozorem.”

Když dojedeme k nemocnici stihne doktor Sullivan říct Jonathanovi, aby nám přivezl nějaké čisté oblečení a že tu teď stejně není nic platný. Pak už bylo vše jako ve snu. Tomase si převzali doktoři a mě sestřička dovedla na pokoj plný postelí po obou stranách zdí s tím, že lékař je teď u porodu a hned jak to půjde tak přijde. Den se přehoupl v noc a noc zase v den. Nevnímala jsem kdy spím a kdy bdím. Čekala jsme jen na jedno, že někdo přijde a něco mi řekne. Seděla na židli u okna a modlila se k Bohu, aby nechal mého syna žít.
”Pane Bože vzal si mi všechno, maminku i tatínka, buď milostivý a nech mého syna žít, jeho život byl moc krátký. Pane Bože prosím tě, buď milostiv i k mému muži, neví co praví, je jen rozrušen nemyslí svá slova vážně. Buď milostiv i k našemu ještě nenarozenému, které se teprve na svět chystá. Otče náš …….Amen”

Druhý den ráno přišel doktor Sulliven s dalšími dvěma lékaři, měla jsem pocit, že ani jeden nechce začít.
”Nemáme pro vás dobrou zprávu, Tomas sice žije, ale stále spí. Krom zranění na hlavě mu nic není a my doufáme, že jen nabírá sílu. Teď se za něj můžeme pouze modlit a čekat, kdy se probudí. Pak budeme vědět víc.” řekl jeden ze tří doktorů, pak ke mě přistoupil doktor Sulliven a už vroucným uklidňujícím hlasem ke mě promluvil.
”Constans už tě někdo prohlédl? Hmmm hmmm vidím, že kroutíš hlavou …. no nic já to nějak uspíším, vůbec se mi nelíbíš, jsi celá bílá a tvůj tlak také není dobrý. Jo…jo…jo za Tomasem můžeš sestra tě tam zavede.” řekne doktor jako by četl mé myšlenky, ale jsem matka a jediné na co myslím je můj syn.
Klečím u Tomasovi postele a hladím ho po ručičce, je celý bledý a já neudržím slzy, jak moc bezradná jsem, není nic čím bych mu ulehčila, není nic kromě modlitby a víry v Boha. Cítím na svém rameni něčí ruku, je to sestra, že mě chce vidět lékař. Nechce se mi od Tomase, ale hlava se mi točí a polévá mě horkost. Mám strach o naší malou fazolku. Sestra vidí jak jsem slabá a přijede se židlí na dvou kolech na kterou mě posadí. Pamatuji si stoličku a doktora, který na mě mluví pak už nic, ticho a bílo.

Když otevřu oči ležím na lehátku, vedle mě je udělaná stěna z velkého kusu hadru a z druhé strany na židli sedí Jonathan s rukama opřenýma o předloktí na mé posteli, dosáhnu mu na hlavu a tak mu zajedu prstama do vlasů. Po chvilce zahlédnu sestru, která ke mě přistoupí.
”To je dost, že jste se nám probudila, spala jste dva dny, byla jste opravdu velmi vyčerpaná. Mrzí mě, že jste přišla o miminko, ale myslím, že za pár měsíců na to zapomenete a neni nejmenší důvod proč byste nemohla znova otěhotnět. Teď už bude jenom dobře, uvidíte.” i když to sestra myslela dobře jen mě utvrdila v tom co jsem celou dobu věděla. Přesto, že jsem nevydala ani hlásku tekly mi slzy po obou tvářích. Zavřu oči a snažím se na nic kromě mého syna nemyslet.
Po chvilce se probudí i Jonathan a hledí na mě zarudlýma očima.
”Už bude dobře, Bůh se o to postaral, Tomas se tu vyléčí a zase bude všechno jako dřív.”
Jonathan jen kroutí hlavou, vím co chce říct, ale dřív než spustí, začnu já.
”Ne Jonathane, neříkej nic čeho bys potom litoval, nečiň Bohu důvod aby se na tebe zlobil, nerouhej se. Bůh Tomasovi pomůže uvidíš. Teď jeď prosím domu, postarej se o dobytek a koně, nemůžeš to tam nechat takhle samotné, my budeme v pořádku. Pak pro tebe pošleme.”
Ač nechtěl, ten den opravdu odjel.

Nejdříve se dny vlekly, a já sama musela nabrat sílu. Každý den, jsem byla u Tomase, povídala mu co budeme dělat až se probudí nebo mu vyprávěla pohádky, které poslouchaly i děti co byly na postelích kolem. Za tři týdny za mnou přišel doktor.
”Vy už jste v pořádku, nebudeme vás tu déle držet, za synem samozřejmě můžete kdykoli přijet, ale jeho uzdravení bude ještě nějakou dobu trvat. Nic konkrétního zatím nevíme. Poslali jsme na žádost vašeho muže pro lékaře do New Yorku, tak počkáme až ho vyšetří on.”
S těžkým srdcem jsem se s ním rozloučila polibkem na čelo a odjela drožkou do naší vesnice. Mé kroky vedly rovnou do kostela. Poklekla jsem ve zpovědnici a rozplakala se.
”Otče prosím, promluv s Bohem ať pomůže mému chlapečkovi, nenech ho bloudit ve tmách. Otče prosím … “ s tím se rozbrečím ještě víc, jako by to všechno chtělo ven. Jako by jste rozbořili hráz a voda se nekontrolovatelně razila cestu vpřed. Nejsem schopna slova, jdou ze mě jen vzlyky. Otec Ben vyjde ze své kabinky a odhrne těžký závěs u mé kabinky.
”Pojď dcero, promluvíme si tady na lavici. Nejdříve se uklidni, Bůh je všemohoucí, pokud se k němu budeme modlit, bude k nám milosrdný. Vyslyší naše modlitby a jistě nás nenechá bez pomoci.” zůstala jsem v kostele celé odpoledne, otec Ben je velmi chytrý člověk a příslib, že s Bohem promluví u mě vyvolal pocit klidu. Z kostela jsem odcházela jako jiný člověk.

”Jonathane! Jonathane, kde jsi!”
Pohled na kuchyň s přilehlým pokojem byl příšerný, všechno bylo rozbité, všude se válel rozmlácený nábytek, střepy se skleněných flašek byly všude po podlaze. V prvním patře to vypadalo úplně stejně, všude se válely prázdné flašky od pálenky. Jonathana jsem našla jak spí rozpláclý ve špinavém oblečení v naší ložnici.
”Jonathane, prosím vstaň …. Jonathane!” a i přesto, že se na mě koukal, měla jsem pocit, že kouká skrz mě.
Pokleknu u postele a pohladím Jonathana po hlavě.”Johne, pejsáčku, tak moc tě miluji, prosím …, takhle to nejde.” vůbec nereagoval, jako by tu vůbec nebyl.
Měsíce ubíhaly a život se stal nesnesitelným, jediné kde mi bylo dobře byla chvíle kdy jsem byla u Tomase v nemocnici, toho po čase přemístili do domu dlouhodobě nemocných. Doktor z New Yorku nám vůbec nepomohl, pořád se jen čeká až se Tomas probere. Jediný kdo mě chápal byl otec Ben. Modlili jsme se společně za Tomasovo zdraví.

Jonathan se mi vzdaloval víc a víc, vyjížděl s koněm do prérie a vracel se třeba za týden. Celý statek byl jen na mě. Alkohol byl teď jeho pán a ať jsem se snažila sebevíc, mlel si pořád to svoje. Přestal věřit. Věřit v naše štěstí, věřit v dobro a věřit v uzdravení našeho syna.
Už je to víc než rok a půl, najednou ho zahlédnu jak jde k baráku, když mě zahlédne změní směr jenže já s ním potřebuji mluvit. Rychle přejdu ke vchodovým dveřím. ”Jonathane! Stůj!” nekřičím, ale řeknu to dost důrazně.”Musíme si promluvit. Prosím pojď sem!” ač nerad jde k domu a vchází za mnou do kuchyně.”Už několik měsíců jsi nebyl za Tomasem, měl by ses tam stavit uvidíš jaké dělá pokroky. Bůh ho nenechá odejít, uzdraví se.”
”Slyšíš se Cony? Vždyť je to absurdní, náš syn je mrtví, už nikdy to nebude jako dřív, už nikdy nám neskočí do náručí už nikdy nám neřekne mami nebo tati, už nikdy ho neuslyším jak na mě ze stáje volá.” Jonathan je tak rozčílený že na mě křičí přes celou místnost, i přesto se snažím mluvit klidně a víc ho nerozrušovat.”Ale Bůh…” ani to nestihnu doříct a Jonathan je u mě sotva udělá dva kroky, chytne mě v pase, zvedne mě na dřevěný stůl na který mě posadí. Je tak blízko, že cítím jeho tělo na svém hlavu má vedle mé a já slyším jak vzrušeně dýchá. Teď je ten moment kdy vím, že toho muže miluji. Že není čas to všechno vzdát. Hlavu narovná a podívá se mi zpříma do očí. Vidím v nich lásku a vidím tam i obavy, ale pořád si myslím, že by jsme to mohly zvládnout, pokud i on bude chtít.
”Cony, žádný Bůh není, kdy už to pochopíš.” řekne a hlavu mi položí na prsa. Je to už dlouho co se mě tímto způsobem dotýkal. Raději trávil čas mimo statek nebo byl pod parou.
” Není …. SLYŠÍŠ …..NENÍ!” křičí na mě a odejde.

Přehoupne se další rok a já jsem unavenější než kdy dřív. Cesty za Tomasem a práce na statku se stává nad moje síly. Jonathan kolikrát zmizí i na měsíc a já jsem na konci cesty.
”Přemýšlela jsi někdy o životě v klášteře dcero? Byla bys blíž k Bohu. Tvé modlitby by mohly být vyslyšeny dříve. Ne jen tak Tomas otevřel oči.” promlouvá ke mě otec Ben.
”Vím, už jsme o tom jednou mluvily a já se vlastně už rozhodla." Jonathan se vrátil, minulý týden, zase někde jezdil, dnes mu to řeknu, zařídím vše kolem statku a odjedu do kláštera svaté Kateřiny, byla jsem tam již cestou z nemocnice.
Když přicházím ke statku už mě nevítají ani psi. ”Jonathane počkej,”zahlédl mě na poslední chvíli a nestihl odejít. Zastavil se cestou ke stájím, ani se neotočil v ruce držel rozbitou flašku nějaké pálenky.
”Odcházím do kláštera svaté Kateřiny. Já už nemám sílu, zůstávat a koukat se jak se vše hroutí, jak se mi vzdaluješ. Jsou to skoro tři roky od …. Nevidím cesty zpět. Jsem rozhodnutá, jen jsem chtěla abys to věděl.” nečekám na odpověď a zacházím do domu, jdu rovnou do ložnice,. kde beru kufr a skládám si do něho jen osobní věci nic víc totiž potřebovat nebudu.

Jonathan vypadal jako by ho píchlo tisíce včel, přiběhl do ložnice za mnou a snaží se mě přesvědčit.
”Podívej se jak tu žijem, rozhlédni se kolem sebe. Všechno ničíš a alkohol je teď tvůj jediný spojenec. Statek chátrá, nemáš o něj žádný zájem a o mě?”řeknu a rukama rozhazuji kolem sebe.

“Jonathane! Musím jít. Nemohu tu zůstat. Ani ty by si neměl, touhle cestou a svým rouháním tě bůh do své zahrady nepřijme.”

”Bůh, Bůh …. kde byl? A kde je teď? Bůh není Cony!!!! Není!!!!” křičí na mě a drží mě za obě předloktí.
”Jonathane pusťte ji!”Zazní naléhavě hlas od dveří.
”To je v pořádku otče Bastiane, to je v pořádku.” dál už nevnímám a jen tiše balím a občas Jonathanovi odpovím. Náhle mě chytne za ruku a zvedne mi naše propletené prsty před obličejem otce Bastiena, jenže já už jsem tuhle cestu opustila. Mě teď vede Bůh a ten ví co je správné. Ruku stahuji z jeho sevření a sahám po kufru, po tvářích mi stékají slzy. Jonathan sesedl na postel a hlavu schoval v rukách. Krajina která ubíhala cestou do kláštera se mi zdála neznámá i přesto, že jsem po ní mnohokrát jela.
Já vím, co jsem mu slíbila před Bohem, vím jaké sliby jsme si řekly, ale já nechci, aby skončil v zatracení, a jestli jeho vykoupení budu já, že odejdu do kláštera pak to udělám.

Za vratama na mě již čeká otec Ben sotva vystoupím z kočáru zaslechnu volat mé jméno. Před branou stojí Jonathan.
”To je v pořádku otče Benedikte. Není nic čím by mě přesvědčil.” řeknu a jdu pomalu k bráně.
”Já už jsem doma Jonathane. Jsem doma.” neposlouchám jeho klení, ani výhružky
”Náš syn žije a zařídil to Bůh, modlila jsem se k němu, modlila a prosila o zázrak a zázrak se stal, náš syn žije. Né ty se mýlíš Johne náš syn žije, Thomas žije, nejen v našich srdcích, ale jeho duše jeho tělo, on…. nebyl si tam Johne! Kdyby ano viděl by si jeho oči, jsou plné života a mluví…” už nevím jak jinak mu to říct, aby věděl, aby pochopil.
”Rouháš se Johne, prosím, kaj se a modli se, popros za odpuštění…..” řeknu a rychle odříkám omluvnou modlitbu.

”Jediné čemu nerozumím Jonathane je, proč Bůh umožnil některým lidem setkat se, když pro ně neexistuje způsob jak být spolu.” řeknu a pohlédnu Jonathanovi do očí.

”S bohem, Jonathane.”

Naudar Dahaka

Pýcha předchází pád....

Další whiska míří do sklenky a O´Brien se zahledí do skleničky. Vypadá zamyšleně a ne úplně spokojeně.
”Rano tu byli chlapy od Maranzana.”
Rozvlní obsah skleničky a pak ho do sebe obrátí.
”Vypadá to, že by Maranzano rád větší území, a zahrnovalo by to i část našeho.”
Sotva to dořekne, kolem tvé hlavy proletí tabatěrka s cigaretami. Je ti jasné dřív než se od baru otočíš kdo tento rozruch rozpoutal.
Bill, opět prohrává a John se mu směje. Jako malé děti. Otázka je, zda ho chtěl tou tabatěrkou trefit nebo ji jen vzteky zahodil. Ať tak nebo tak O´Briena to vytočilo natolik, že na ně začal řvát.
”Vy dva zasraní povaleči, vypadněte ven!!!! nebo Vás chytím za ty vaše vocasy a ustřelím vám je!!!!”
Bill se koukal téměř dotčeně a snad se chtěl i bránit, že to on ne, ale O´Brien nevypadal na diskuzi. A tak se oba zvedli ze židlí a odešli. Ještě po cestě do sebe několikrát strčili.

”Žádná naděje, že by jsme to ubránili není….”
O´Brien rozmáchne rukou po baru jako by ti to tam chtěl ukázat.
”Protože sem…… Sem se naděje chodí nechávat voprcat do prdele.”
Jeho hlas je pevný, ale na jeho gestech je znát, že tohle první sklenička není.
Poslední dva roky je jasně cítit síla Italské mafie v New Yorku. Zatím jste nedošli do přímého střetu, dosud jste vedle sebe koexistovali bez větších problémů, ztrát a podobně.
O´Brien není žádná padavka, ale vždy uměl dobře odhadnout situaci.
”A Boston? Ovládá ho Joe Masseria. Poslední zprávy co mám je, že Boston už irům nepatří.”
Kopne do sebe další skleničku a zhluboka se nadechne.
”Zítra máme schůzku s Maranzanem.”

Ginger projde kolem baru a neodpustí si tě štípnout do zadku. Ve chvíli kdy prochází po schodech nahoru se míjí s dalšími slečnami.

Pět slečen v perleťových nebo krémových košilkách se snese ze schodů a jakmile zbystří tvou přítomnost obklopí tě kolem baru.
”Dakeu…. lásko, kde jsi tak dlouho byl, hmm? Charlot se stýskalo.”
Rty zrzavé slečny se natisknou na tvé ucho a jeji ruka jezdí po tvých zádech.
Další z dívek ti vezme skleničku, napije se a pak položí ruku na tvou tvář a obrátí svůj obličej směrem k sobě. Přitiskne svoje rty na tvé a trochu whisky vpustí do tvých úst. Pak se na tebe zadívá, její hnědé oči jsou příslibem dlouhé vyčerpávající noci.
”Taky bych ráda trochu tebe….”
Ostatní slečny se uchychtnou, na zada se ti přitiskne další a její ruce zabrousí pod tvými na tvůj hrudník, kde tě hladí.

Netrvá to dlouho a O´Brien praští se skleničkou co několikrát vyprázdnil o zem, střepy se rozletí po podlaze a on se nadechuje, že bude křičet.
Holky se leknou a lehce uskočí. Dívají se na něj a je jim jasné co bude následovat.
”Aby ses neposral O´Briene.”
Ozve se hlas za tvými zády. Tou holkou je Snědá Altea. Její dlouhé černé vlasy s vlnami jsou pověstné. A ona si své pýchy je vědoma. Bohužel má z víc prořízlou pusu než ostatní. O´Brian polkne svůj řev a jen se přes bar vyhoupne a chytí Alteu za vlasy. Přitáhne její hlavu přes bar k sobě. Vidíš její tvář zkřivenou bolestí, tohle nečekala.
”Poseru se a pak tě donutím zbytek toho hovna co mám v prdeli vyrejpnout a sežrat k večeři a to bude to poslední co uděláš než tě hodím do moře s uříznutou hlavou.”
Procedí mezi zubama, je jasné že za normálních okolností by ho tohle nerozhodilo, ale dnes není dobrý den. O´Brien si není jistý svým postavením a Altea je prostě Altea.
”Dnes vyděláš dvakrát víc než včera jinak se spolu rozloučíme, je ti to jasné?”
Přitáhne víc její vlasy a jí po tváří stečou slzy a dopadnou na bar.
”Rozumělas?”
Pronese znovu, ale mnohem hlasitěji a Altea jen mrkne. On znovu přitáhne její vlasy. A dívka konečně promluví.
”Ano.”
V tu chvíli ji pustí a ona se narovná a vyjde směrem do lokálu.

”Dakeu, bude lepší když tu nebudeš, chci aby si navštívil ten nový bar 4 roses, vlastní ho nějaký chlap z New Orleans, jestli hledáme posily tam bychom je mohli najít.

William Eriksson

Co třeba být pes?

trvalo to téměř tři měsíce než jste celý dům strhly suť zahladili nebo odvezly. Je začátek léta a new orleans se potí v soli prosiceném vzduchu. Nedaleký činžovní dům ti poskytl zázemí, které jste s Jimem využili. Doga jste viděli naposledy ten první den od té doby ne. Na zdejším place vládne ruka Flyna Grahamse. Postarší muž co si na pozemek po hospodě Hunting dog brousil zuby. Vylácel Vás muž jménem Vito, jezdil každý týden z New Yorku a postupně těm co byli věrní postivě makali a neulejvali se vyplácel každý týden o dolar na den víc. Když ti vyplácel poslední mzdu jen se usmál.
”Už sis tu vydělal téměř litr, to je dobré ne?”
Poslední platba byla 18 dolarů na den, měl si nejvíce ze všech poslední dva týdny si byl ty, ten co rozdával práce a úkoloval ostatní dokonce i Jima, který občas jen do New Yorku za dogem společně s Vitem. Ten pochopil, že Jim je lepší v pochůzkách a komunikaci nežli v manuální práci. Ale, že je loajální jak malé štěně takže by prospěšný být mohl. Občas přijel a vyprávěl ti o tom jaké to v New Yorku je, jindy přivezl obleky nebo maso od tamnějších řezníků. Jako poslíček byl nepřekonatelný sehnal vždy vše co bylo třeba.

A je to tu, poslední den, předtím než tvá práce zde skončí. Flyn ti před několika dny nabídl, jestli by si nechtěl pracovat pro něj, ale věděl si že je křivej jak zlomené párátko a že s tímhle chlapem mít co dočinění by nebylo dobré.

Občas si v okolí zahlédl ty muže co na samém začátku když si sem prvně přijel. Chlapíky v černých oblecích se zbraněmi, širokými krepmami klobouku a s pohledem zabijáka. Nikdo zatím neřešil kdo to je, většina lidí zde si myslelo, že je to Dogova ochranka, ale to by přeci odjeli s ní ne?
”Vito… hele kdo je tamten chlap?”
Jim kývne k muži, kterého si pamatuješ. Říkali mu Buldog a je to ten co vystřelil tomu šoupajícímu mozek z hlavy.
Vito se podívá na Jima a počítá dolarovky, jeho výplatu.
”To je Buldog, Gregory Finnigan. Pracoval pro Dona Gina Giorgetti, ale ten odjel se svou rodinou do Itálie, než mu opraví dům. Po zimním plese tu bylo celkem veselo.”
Hlavou naznačí k ruině, která tam už vlastně není.
”Proč se mu říká Buldog?”
Zeptá se vzápětí Jim a vypadá to jako by se snad i bál.
”Patří mezi psy… to je …. taková skupina chlapů co se dají najmout na vše!”
Řekne Vito a poslední slovo zdůrazní Jim polkne a přimhouří oči jako by přemýšlel.
”No a on je zaměstnává Dog?”
Vito zavrtí hlavou.
”Ne jen jim poskytuje zázemí. Lékař, tréninky, zbraně. Je jako jejich mámotáta. Jsou to jeho svěřenci. Ručí za jejich schopnosti a dbá na to aby dostali zaplaceno. Ale nic z toho nemá. Ale nikomu to neříkej. Má rád když si lidi myslí, že jsou to jeho trhači.”
Vito se uchcechtne a pak se otočí k odchodu.
”Co chtěl by si být jako oni?”
Jim polkne naprázdno a couvne. Zavrtí hlavou a podívá se na tebe. Vito s úsměvem a určitou klukovskou svobodou v obličeji si tě prohlédne.
”A ty?”
Otočí se zpět k vám, odchod si zřejmě rozmyslel.
”Makal si a neremcal, určitou vytrvalost v sobě máš. Nechtěl by si jet s námi do New Yorku? Možná by se tam pro tebe nějaká ta práce našla.”
Řekne a ukáže směrem k autu, kterým přijel.

Rikki

Kolečka a zase ta kolečka...

Jackson se otáčí na tvé hvízdnutí a vypadá překvapeně, že z takové křehké bytosti se vydral tak silný zvuk, na poslední chvíli klepne Noaha do ramen, aby se zastavil také.
Oba se na tebe koukají a na tvůj ukazovák, který jim jasně ukazuje jejich místo. Oba jsou v šoku a stojí jako přikovaní.
Za to Joana vypadá, že se asi rozbrečí. Ovšem tvé jednání s chlapíkem co propaguje brusle ji jen donutí zatnout pěsti. Dvě malé slzičky se skutálí po jejích tvářích, ale ona je rychle setře doufajíc, že si jich nikdo nevšiml. Semkne rty a tvrdě se podívá na ceduli.
To už ale držíš ceduli v ruce ty a trháš ji na kusy.
”Dobře ti tak darebáku.”
Vyhrkne ze sebe Joana a otočí se ke klukům a mrkne na Noaha.
Chytne brusle co ji dáš do ruky a pak chytne tvou ruku a s radostí dítěte vyběhne směrem ke klukům.

Ti už se zubí a s rukama založenýma na prsou se baví celou touhle situací.
”Ty jsi ale číslo co Rikki?”
Noah se směje od ucha k uchu a dívá se na vás jako na zjevení. Jack se usmívá jen jakoby napůl, vypadá, že přemýšlí. Dá si ruce do kapes a vyjde směrem k Harlemu.
Když ho vezmeš kolem pasu svou ruku položí přes tvou a opětuje ti toto poloobětí.
Chvíli to vypadá, že ztratil řeč, jen se zhluboka nadechne. Ten kluk co byl před chvílí romantický a nesmělí je najednou dospělí a zamyšlený. Nakonec se zasměje a počká až Joana s Noahem přidají do kroku a předběhnou Vás. Pak se na tebe podívá, až z téhle vzdálenosti vidíš jak je vysoký. Dívá se na tebe dolů, je o dobrou hlavu vyšší než ty. Jeho pohled je měkký, v jeho očích by bylo možné se ztratit a přesto vypadá, že ho něco trápí.

”Cvrčku z tohohle by mohl být velký průšvih….. Já jsem na průšvihy zvyklý, je to….. jak to je. Ale mrzelo by mě kdyby si ty…..”
Na okamžik se zastaví a prohlíží si tvou tvář. Pak se kousne do spodního rtu a udělá opět krok kupředu.
Lidi co chodí kolem Vás se na Vás dívají a jejich pohled není ani trochu příjemný. Je to opovržení a neprosté znechucení. První kdo si toho všimne je Noah a tak první ulička, která vede z hlavní třídy je ta kterou se vydá.

Jackson se protáhne uličkou první a když stahuje svou ruku z tvých zad, přejede po tvé ruce za kterou tě chytí. Joana s Noahem jsou bůh ví kde, úzká ulička nedovoluje jít vedle sebe a tak se jí protahujete za sebou. Jakmile ji opustíte, otevře se ti pohled na část města, kde jsi ještě nebyla.
”Vítej v Harlemu.”
Řekne Jack a rozhlédne se kolem, vše co ho trápilo jako by zde z něj spadlo. Je doma.
Pouští tvou ruku a tanečním krokem vstoupí na ulici. Kolem vás je také rušno, ale jiné jsou tu černoši a stojí v hloučcích a povídají si. Všude je možné slyšet smích, malé děti po ulici honí káči a ty zahlédneš jak Noah na nedalekém obrubníku nandavá Joaně brusle na její boty. Ta se směje a zvesela na tebe mává.
Jack v rytmu jazzu, který je slabě slyšet z nějakého domu opodál, přitančí k tobě.
”Tak pojď cvrčku, nasaď kolečka. Myslím, že zvládneme tanec i kolečka najednou.”
Usmívá se a dívá se na tebe. Opět je v jeho pohledu cosi uklidňujícího.
Zde ikdyž jsou lidi v nóbl šatech, nedívají se na Vás tak jako o uličku dál. Tak blízko k nim a přitom tak daleko. Dva světy kousek od sebe a přesto máš pocit, že jsi na jiné planetě.

Joana stojí, Noah jí drží za ruce a kolem ní se seběhnou děti a sledují co to má na botičkách. Smějí se a celkově upoutala pozornost všech.

Nad vašimi hlavami se táhnou dlouhé koleje a hned při prvním přejezdu vlaku je ti jasné, že žít tu není výhra. Jackson to nevníma, ale chvilku když vlak začne brzdit máš dojem, že se hroutí nebe a že na tebe každou chvíli spadne.