Luciano Iacomo, Gregory Finnigan

Ukázka síly

Gregory vypadal téměř natěšeně. Nebudu tvrdit, že dokážu číst muže, jako je můj nový hlídací pes. Než se pán a jeho nový služebník tak sblíží, aby věděli, co prochází hlavou toho druhého, musí uběhnout mnoho let.
O něco dříve se dostal do slovní potyčky s jedním z našich farníků… bylo to nejspíš nejvíc slov, které jsem od něj zatím slyšel.
Jeho služby byly zatím zcela bezchybné. Dnešní večer je první událostí, kterou by bylo možné nazvat zkouškou. Pokud je z poloviny tak dobrý, jak se říká, žádná výzva to nebude.

Jsme v docích.
Vyskočí z auta a energicky dojde k Hansovu okénku. Můj řidič ho poslouchá pečlivě – a nepřeruší ho. Ani po něm nechce, aby se opakoval. Hans se umí učit rychle.
Po posledních slovech se Gregory podívá na mě. Hans startuje. Zatím co se automobil rozjíždí, lehce se dotknu krempy klobouku a věnuji mu drobný úsměv.

U vedlejšího doku zastavíme. Vystoupím z automobilu a zahledím se směrem k moři. Z náprsní kapsy vytáhnu doutník.
Hans mezitím taky vstal a nabídl mi oheň. Stojím a tiše pokuřuji.
„Nepřecenil jste ho, pane? Sám proti… třem, možná čtyřem chlapům. Nebo víc. Kdoví, jaká je to operace…“
Odklepu trochu popela. Hansovi neodpovím. Jen pokynu k automobilu. Opět se usadíme.

Netrvá to dlouho a je slyšet výstřel. Hans se prudce narovná. Zvednu dlaň s doutníkem: „Klid. Vidíš někde nějaká světla?“
Hans zavrtí hlavou a zůstane sedět u volantu. Trvá to ještě pár okamžiků. Pak se sklad rozzáří zapnutým osvětlením. Zůstanu opřený v sedadle, jen mávnu skoro dokouřeným doutníkem na Hanse. Když zastavíme před dokem, Gregory na nás už čeká. I on kouří. Vystoupím a kývnu na něj. Pak se můžu pokochat výsledky jeho práce.
Chvíli stojím na místě a dokuřuji doutník. Muž ve smyčce se mezitím zoufale kroutí. Dívám se mu do očí, ale on nemá moc času mi pohled oplácet. Ten druhý by čas měl, ale nemá na to sílu. Pořád mu oči někam utíkají…
Zahodím zbytek doutníku. Nabídnu Gregorymu ruku. Jen jí lehce stisknu – s respektem objednavatele k preciznímu řemeslníkovi.
Dál se dívám na škubajícího se muže.
„Jak dlouho může trvat, než mu dojdou síly?“ zeptám se nakonec. Není to pravá oprátka… ale nemá to k ní zas tak daleko. „Viděl jsem muže umírat pár vteřin, ale i třeba deset minut,“ pokusí se být nápomocný Hans.

Než dostanu definitivní odpověď před dokem zastaví Giuseppe. Capo vystoupí z auta a hned za ním tři další Italové. Všichni mají zbraně a jsou připravení na potíže.
Ale všechno už je vyřešeno.
„Kdo je to, Lucci?“ zeptá se capo do pléna.
Ohlédnu se na něj a kývnu ke Gregorymu. „Můj nový hlídací pes, Peppe“ řeknu bez dalšího vysvětlování. „A několik našich nových přátel z Řecka. Mohl bych tě požádat, aby ses o ně postaral? Nic drastického, nechceme zbytečně přilákávat pozornost… spíš… poslat tu správnou zprávu. Rád bych dnes ještě stihl pozdní večeři. Vyřiď mou úctu le famiglie. Díky mému novému zaměstnanci jsou všechny naše dohody v ještě větším bezpečí.“
Giuseppe na mě kývne. Dle očí lze hádat, že je lehce rozhořčen mojí nezávislou operací… snad však také cítí, že um Gregoryho by mohl „naší věci“ docela dobře pomoct. Možná, že v sobě má i trochu úcty k mému novému zaměstnanci.
S city mafiánů si není příliš dobré zahrávat, a proto přidám pár smířlivých slov, a i jemu stisknu ruku.
„Děkuji ti za nabídnutou pomoc, Peppe – a za tuhle službu. Nezapomenu ti to.“
Mávnu na Gregoryho a můžeme se vytratit dřív, než by rozsvícený sklad přilákal příliš mnoho pozornosti… pokud tedy on nebo snad Giuseppe nemají k mému odchodu žádné námitky…
Dveře Luciana Iacoma jsou vždycky otevřené…

Naudar Dahaka

Uvítací výbor a domácí business

Všichni tři kráčíme ulicemi a je jasně vidět, že jdeme za určitým cílem. Lidi v New Yorku mají neustále naspěch a tak se snaží co nejméně vyčnívat a klouzat davem, jako ty krysy z kanálů. Míjíme známá místa, kde se občas někdo z nás zastaví na sklenku, projednat business, nebo prostě jen připomenout lidem závazky vůči O'Brienovy. Ale nikdo z nás se nesnaží upoutávat příliš pozornosti, protože situace irské mafie v NYC prozatím není nejlepší. Z jednoho okna v přízemí se vyklání jedna známá tvář, takže jen kývnu na pozdrav a pokračujeme dál.
Není čas na žvanění.
Ještě si stihnu zapálit, než dorazíme před Flurry, pýchu a slávu našeho šéfa. Pět pater zatím držící se slávy, kde se lidem plní jejich nejdivočejší sny.
Tak nějak by to prodával O'Brien a měl by vcelku pravdu...
Podnik byl opravdu dost proslulý. Alespoň v téhle části města.

Vejdeme dovnitř a okamžitě dostaneme přes nos důvěrně známou vůní. Co se mě týče, tak k tomu se ještě přidává Ginger, jedna z holek, co tu pracují. Pod záplavou polibků a kdoví čeho všeho se nenápadně rozhlížím po šéfovi, protože ještě musím doručit peníze od Tima.
A hle! Z druhé strany se přitočí Flower, odstrčí Ginger a zahrne mě novou salvou polibků. Trochu se handrkují. A u shodů se objevuje ještě Betty a taky už si to rázuje k nám. Za sebou jen slyším Billa, jak se chechtá.
Jasně že se směje...

Nicméně chytnu jak Ginger, tak i Flower za zadky a pevně stisknu. A že je za co chytit!
"Ale dámy. Moc dobře víte, že spolu umíme všichni vycházet." U toho se obě zahihňají, protože si stejně jako já vzpomenou na jedno sobotní odpoledne a pokoj číslo šest.

Už slyším O'Briena, jak po nich řve.
Business volá...
"Trhá mi to srdce, ale práce je práce dámy."
Ještě je po zadcích plácnu a na Betty šibalsky mrknu. Pak už za doprovodu obou bratrů dojdu k baru a sednu si na stoličku. Bratři si sedají ke stolu a rozjíždí klasickou partičku karet, u které si pravděpodobně dají do huby.

"Copak? Špatný spánek?" zeptám se šéfa, jako by se nechumelilo. Obyčejně by si tohle někdo jako já nemohl dovolit, ale můj vztah k O'Brienovi je spíše rodinný, než čistě pracovní. A dneska se očividně špatně vyspal.
"Nech si ti řeči. Víš, že včera byla perná noc. No však jsi nakonec musel zaskakovat..."
Pokyvuju hlavou a zapálím si další cigaretu. Nechám ji jen tak viset z pusy, občas potáhnu a hlavu mi halí jemný kouř.
"Dakeu, jak to dopadlo u Petersona?"
Z vnitřní kapsy kabátu vytáhnu obálku a ještě pár zlatých naušnic, které pokrývaly těch patnáct procent, z kterých se Peterson tak vykrucoval.
"Ale jo, šlo. Tim je strašně fajn chlap. Ukecanej a hlavně pravdomluvnej. Jediná jeho chybka je, že chudák trochu zapomíná. Ale od toho má nás. Takže si to klidně všechno spočítej. Naušnice pokryjí těch patnáct procent určitě. Řekl bych tak dvacet procent navíc. Jó, Tim je kámoš."
Vezmu si sklenku whiskey a kopnu ji do dna.
Pravá irská je vážně dobrá.

"Hádám, že tohle je vzorek produktu z tvé cesty?"
"To si piš. Nejlepší tam od nás. Měls čumět, jak se rozzářili, když slyšeli o těch Thompsnech! Je to tam docela zlý..."
"To tady taky," řeknu a zvednu druhou sklenku s živou vodou. O'Brien udělá to stejné a ťukne do mé.
"Pravděpodobně ne na dlouho..." O'Brien řekne s tajuplným výrazem.
"Slyšel jsi něco z Bostonu?"
"Možná, ale to necháme na potom."
Pozorně si ho prohlížím, jestli to myslí vážně.

Lorelai C. Moretti

Diamant mezi uhlíky…

Její pohled znám, je to ten pohled co se ptá, jsem příliš starý, než aby mě tenhle pohled rozhodil. A tak je ticho díváme se na sebe a já se jen pousměju jedním koutkem. Líbí se mi její mládí a nezkušenost, líbí se mi jak dnes přišla oblečená, čekala něco jiného a místo toho dostala krev, násilý a vlastně i odmítnutí.
Pořád tu sedí, prohlíží si mě. A snad si i myslí něco o prdeli a snad o té svojí kterou bych jí za svou drzost vůči ní měl políbit. Opět se usměju. Tahle představa toho jak by mohla vyletět mě vlastně docela pobavila.
A jsou ty i další myšlenky, prosby, pláč….
Ne ne, tahle holka nebrečí u mužských nohou, to oni brečí u jejích krásných kotníků.

A najednou spustí jako kulomet.
Sebevědomě, bez zadrhnutí…
Kdybych si nebyl jist, že jsem ji svou odpovědí zaskočil, řekl bych že si tohle trénovala, a pokud ne.
Zvednu jedno obočí a sleduji jí skleničkou na stole lehce roztáčím zlatavou tekutinu.
Lorelai Constance Moretti……
Řeknu si pro sebe a prohlédnu si její tvář. Zopakuji si to v hlavě ještě jednou další větu co řekne nevnímám. Zvednu skleničku a jedním lokem ji zbavím tíhy obsahu.

Hořkost a chlad mě opět přinese sluchu a vyvede mě z vlastních myšlenek, které se chtěli zatoulat někam, kam JÁ nechci.
Obchodní duch.
Jsem překvapen, hodně překvapen. Potkal jsem už mnoho dívek, jako je tahle. A přesto je tahle jiná. Přimhouřím jedno oko. A Jimovi ve dveřích ukážu prázdnou skleničku.
Hrne na mě svoje myšlenky a já jsem vlastně beze slova. Což se mi často nestává. A tak ji jen sleduji a snažím se přemýšlet o tom, zda to to kotě myslí vážně.
Svět šperků, drahých kovů a kamenů není pro leckoho.

Můj tchán byl zlatokop a ten zasranej kov ho stál život. I já sám rejžoval v řece a vím čím je zlato vykoupeno. To samé platí o kamenech, tím více o diamantech.

Chytím její ruku s náramky a přítáhnu ji blíže k sobě. Na náramky se nedívám, prohlížím si její prsty a dlaň, palcem přejíždím po její hebké kůži. Držím ji pevně, ale kdyby se chtěla vysmeknou, jistě by se jí to povedlo.

”Diamanty je dnes možné nalézt téměř na všech kontinentech. Úplný začátek jejich příběhu však začíná v Asii, kde se po miliardách let od jejich vzniku dostaly poprvé do kontaktu s lidmi. Diamanty mají výjimečné optické vlastnosti. Díky tomu se staly oblíbeným materiálem pro výrobu různých talismanů a dekorativních předmětů. Buddhistické texty zmiňují použití diamantů již od 4. století před naším letopočtem. Díky unikátní vlastnosti diamantů lámat světlo, věřili buddhističtí mniši ve výjimečnou schopnost diamantů odvracet zlo.”
Prohlížím si její dlaň, mluvím klidně a téměř tiše. Pak se jí podívá do očí a se zcela vážným pohledem se jí zeptám.
”Věříte, že diamanty dokáží zahnat zlo slečno Moretti?”
Přichází Jim se skleničkou a pokládá ji na stůl, svůj pohled o Lori neodtrhnu.
”A co ty Jime?”
Pouštím její ruku, opět se zapřu do židle, zhoupnu se a vezmu si sklenku s whiskou.
Jim se na mě kouká a vůbec neví o čem je řeč.
”Hmm? Víš, že v roce 1477 byl poprvé dán diamantový prsten jako návrh sňatku? Obdržela jej Marie Burgundská od rakouského arcivévody Maxmiliána I. Habsburského, čímž byla započata tradice zásnubních prstenů.”
Jim na mě kouká a nechápavě mu spadne brada. Kouknu na něj a usměju se.
”Zapomeň na to Jime. Jdi počkat na toho monsignora, měl by tu být každou chvíli.”
Řeknu a počkám až odejde.

”Myslím si, že Vám pomoct dokážu slečno Lorelai.”
Odpovím ji a už zcela při smyslech se na ni podívám a pak se ohlédnu k ringu, kde jsem zaslechl nějaký hluk. Přišel William a já s ním potřebuji něco probrat ještě než přijde ten chlap z kostela.
”Znám skvělé klenotníky, Jackson a Noah, bydlí někde v Harlemu. S prostory problém nebude.”
Krůček po krůčku, jako děti.
Jim vchází opět přijde ke stolu a jen si odkašle.
”Je tady, čeká na vás v hospodě nahoře, říkal jsem si že by nebylo dobrý aby to tu viděl.”
Přimhouřím oči a změřím si Jima pohledem. Pak se podívám na Lorelai a usměju se. Vstanu ze židle, věnuji ji lehkou úklonu hlavou.
Stará škola.
”Bylo mi potěšením slečno Lorelai, byla jste osvěžením v dnešním dni. Jistě se brzy uvidíme.”
Věnuji ji jeden delší pohled ve kterém se na ni usměju a pak se vydám k odchodu.
”Jime zaveď ji za Noahem a Jackem, tohle by mohla být skvělá spolupráce, kluci se jí budou libit a jejich práce ještě víc.”
Utrousím trochu jízlivě a vyjdu dveřmi ke schodům do hospody.

Jim se za nim kouká a pak jen vyhrkne.
”Já nedal ale Joaně prsten s diamantem. Na to nemám.”

Patrick Gregory Anderson

soustřeď se Giorgie...

Britský suchoprd.
Jsem překvapena jeho mládím a vzhledem, to ano, ale už od políbení mé ruky mi cosi dává tušit, že tohle bude asi nemastný a neslaný obchod.
"Pro Vás Giorgie."
A třeba se pleteš Giorgie.
usadí se a ve chvíli kdy přichází číšník si objedná čaj.
Ne nepleteš.
Jeho pohled dává tušit, že to nebude jen suchoprd, ale ještě dítě.

Pokračujeme v hovorech o “ničem”, ano zdvořilostní konverzace. Avšak dnes je má nálada ruda, stejně jako mé oblečení.
Takže při vložení posledního sousta italského chleba do úst a upití posledního doušku kávy posunu talířek ke straně, sáhnu po krajce kterou mám přes oči a přetáhnu ji nahoru na klobouk.

Opřu se zády o židli a prsty rukou spojím ve svém klíně. Podívám se na ně a poupravím prsteny, pouze dekorativní šperky. Závazky tohoto typu nejsou nic pro mě.
”Sire Andersone.”
Titul…. proč lidi lpí na titulech, titul mistra světa, šlechtický titul, titul lékaře… jste až po krk v sortování, a to ani nemluvě o černých a bílých. Co nadělám…
”Jsem si jistá, že Vaše první návštěva zde v New Yorku nebude pouze obchodní a tak nechci příliš zaneprázdnit Váš drahý čas pouze tlacháním.”
Dáš si večer u Babets pár panáků a pak budeš s titulovaným boxérem pleskat tanečnice po zadku….. nebo ony tebe hezoune.
Číšník přijde ke stolu a odnáší prázdné talíře a šálky. Chvíli se na něj dívám, zda bych nechtěla sklenku šampaňského, ale nakonec jen přimhouřím oči a počkám až odejde.
”Přejděme tedy k účelu naší schůzky.”
Dnes asi večeře nebude, tohle mladé masíčko je až příliš mladé. Mladé, nevybouřené.
”Chtěla bych od Vás koupit Vaše koně, při poptávce po koních z Británie mi byly doporučeny Vaše stáje, jistým Montgomery Clifordem.”
A třeba taky mateš tělem ty malý britský hošíku……
Nedokážu zastavit tok svých myšlenek a sira Andersona stále zkoumavě prohlížím a hlavou se mi honí neskutečné myšlenky. Na okamžik zavřu oči.
Giorgie!!! OBCHOD!!! O B CH O D!!!!!
”Znáte přísloví… zvědavost zabila kočku? Domnívám se, že pochází z Vaší země.”
Tak už jsem mrtvá, mrtvá, mrtvá, a ještě jednou mrtvá.
”Můj podkoní je ve spojení už s tím Vaším, včera když koně dostali potřebnou péči po té dlouhé cestě jsem se na ně byla podívat. Moc se omlouvám za svou zvědavost.”
Vážně Giorgie? Omlouváš se?
Kouknu na něj provinile a doufám, že to vypadá dost důvěryhodně.
”Vaše koně jsou krásné a můj zájem o ně stále trvá, jen je potřeba domluvit se na ceně. Ještě bych je ráda viděla v pohybu. Proto navrhuji, abychom se přesunuli do stájí.”
a pak do postele, ikdyž s tebou klidně i na slámně
Sáhnu rukou ke krku a prstem lehce uvolním knoflíček u krku.
Giorgie a dost!
Nemůžu popřít, že by tenhle klučina neměl šarm, má. Ale takováhle neuvážlivost by měla dohru a já mám vyšší cíle. Je třeba se jich držet.

”Venku mám taxi. Pokud dovolíte…”
Naznačím rukou a číšník, který šel kolem mi přidržel židli a pak ji odsouval jak jsem vstávala. Sáhnu po kabelce a udělám krok k východu.

Naudar Dahaka

není bordel jako bordel…

cestou jižní částí New Yorku Brooklynem míjíte lidi chdící do práce, páry korzující po městě či služebnictvo vyšších tříd spěchajících pro nákupy svých pánů. Za hotelem Ritz vidíte několik černochů co využívají pauzy na cigáro. Nikdo Vám nevěnuje moc pozornosti, přeci jen ti co vás znají v tuhle hodinu moc nevylézají.

Dojdete ke klubu Flurry, tento klub vlastnil O´Brian a dokonce v něm i bydlel. Dům měl deset pokojů pro kunčofty a jejich afrodity a další tři pokoje pro O´Briana, pro tebe a ten poslední byla pracovna ikdyž ji téměř nevyužíval, vše se dojednávalo dole na baru nebo v hospodě.
John otevřel dveře a vešel do hospody, bylo odpoledne, takže moc lidí tam zatím nebylo, ale večer tenhle podnik praskal ve švech.

Jen co vejdeš do místnosti cítíš tabák, whisky a holky, a samozřejmě neujdeš ani jejich pozornosti.
”Koloušku…..”
Houkne Ginger a vrhne se ti kolem krku, začne tě líbat a hladí tě po krku. Usmívá se na tebe, cítíš horkost jejího těla, na sobě má jen jakési negližé a pár pírek na bocích.

Než se stihneš rozkoukat je vedle Ginger Flower a odtahuje Ginger ruce z tvého krku.
”Dake.”
Raduje se Flower, která je narozdíl od Ginger blondýna. Tiskne se na tebe a líbá tě na krku, který ti uvolnila od sevření Ginger.
Bill stojí za tebe a směje se. A když zahlédne jak se na schodišti z prvního patra oběvují páry dálských nohou a běží tvým směrem směje se ještě víc.

Není to tak dávno kdy O´Brien odjel do Irska domluvit velký obchod zbraně za Whisky. Přeci jen, tam se stále bojuje, a boje neustávají a irové víc než chlast potřebují zbraně.
Tisíc Thompsnů za tisíc beden whisky. Tomu se říká dobrý obchod, co víc potěší američany? Co třeba panák za dolar nekvalitního chlastu co stojí ve výrobě 15 centů nebo kvalitní whiska za dva dolary??? Volsteadův zákon. Jo jo ten z Vás udělal ještě větší padouchy a ještě více bohaté gangstery. Co naděláš, tenhle život je vlastně fajn, no ne?

V době kdy byl na “dovolené” staral si se o jeho obchody a tehdy si dohlížel na vše právě z útrob tohoto klubu, no a holky? Kdyby mohly měnily by, když jsi byl přítomen, tak muži co neslyšeli “ne” nebo “nechci” letěli bez pár zubů z baru pryč. Holky se cítily bezpečněji a svou vděčnost ti projevovaly svou nekonečnou náklonností a pozorností. Snídaně, obědy, večeře. Za normálních okolností bys žádnou nikdy neviděl u plotny, a tehdy se skoro přetrhly, jen aby ti mohly podstrojit právě ony..

”Slezte z něj a jděte se připravit na večer!!!”
Křikne O´Brien zpoza baru. Možná trochu žárlí, a možná má jen dnes opět den nahovno, kdy se bude tvářit jako kyselá prdel.

”Dakeu, jak to dopadlo u Petersona?”
Zeptá se a přitom ti nalévá do skleničky Whisku a posouvá ji po baru směrem k tobě.

Bill a john se usadí u stolu v hospodě a z kapes vyndají karty a začnou hrát. Kdyby měli důlek asi by i hráli kuličky, naštěstí karty vypadají trochu noblesněji a bůh ví co by holky s kuličkami udělali. Ginger si sedne nějakému muži v hospodě na klín a své přednosti mu nacpe pod nos, muž pochopí a mezi její ňadra dá nějakou bankovku. Ginger se na něj sladce usměje a pak ho nechá aby svůj obličej zabořil přímo tam kam vložil bakovky.

Luciano Iacomo

Šelma šelmě přítelem…

Neděle, takový den jakože k ničemu. Kostely, návštěvy nic pro mě. Den obvykle zasvěcen čištění zbraní a doplnění arzenálu. Tedy obvykle, zde v New Yorku s Lucianem to bude zřejmě jinak. S donem Giorgetti to vždy byl klidný den, ale dnes? Řekl bych, že se snad i těším.
Jeho otázka zda mám plány na večer mě pobavila, ušklíbl jsem se nikterak jizlivě spíš pobaveně a dopil svou kávu. Luciano chce dnes doprovázet v tom žádný problém nevidím, auto jsem již prošel a vše zkontroloval. Jsem raději spíše neviditelný, příliš pozornosti mi nedělá dobře. Nu což klobouk s krempou téměř v obličeji to jistí.

Paní Aurelia mi vždy říkala, že by bylo dobré denně promluvit alespoň dvě věty, že budu působit více důvěryhodněji. A já si tak uvědomuji, že s Lucianem jsem ještě nepronesl snad ani jednu. Vše takříkajíc vyplynulo. Ale i tak si myslím, že důvěryhodnosti je třeba snad jen pro lidi jako je Luciano nebo jemu podobní. Nadechnu se, že mu odpovím, ale nakonec opět stačilo kývnout hlavou.
Jednou mi řekla: „Lidé, kteří nerozumí tvému mlčení, nebudou nikdy rozumět tvým slovům.“
Takže nač mluvit, beztak většina lidí slyší jen to co slyšet chce. V minulosti jsem toho řekl tolik, že nyní jsou všechna slova zbytečná. Vymlouval jsem se a lhal, klel a proklínal. Tolik zbytečných slov jsem pronesl.

První zastávkou je kostel. Nechodím do kostela, vystoupím z auta a opřu se o dveře. Dívám se na budovu kde jsou lidé údajně blíže bohu.
Jediný kdo je blízko bohu je ten člověk co hraje na varhany, protože jestli je něco dobré je to ta hudba.
Dívám se ke špici kostela a mhouřím oči, ze stříbrné krabičky vytáhnu cigaretu a zapálím si ji. Párkrát potáhnu a vnímám slunce které stoupá po obloze a snad i příjemně pálí. Rozepnu si jeden knoflík u dlouhého saka.

Hudba utichne a z kostela se začnou trousit lidi. Mezi některými z nich vidím i Luciana, otevřu mu dveře auta. Udělal by to Hans, ale všiml jsem si, že ho dnes zřejmě bolí noha, těžce došlapuje na pravou a opírá se o zábradlí. K řízení to nevadí, ale u všeho ostatního je nepoužitelný. Když Luciano nastoupí do vozu, chci jej obejít a sednout si také, ovšem v tu chvíli mě jakási žena chytne za paži, podívá se na Luciana, ja levou již pod sakem držím zbraň.
Pak pohlédne na mě.
„Klaní-li se někdo šelmě a jejímu obrazu ten bude pít neředěné víno Božího hněvu, které je vlito do kalichu jeho rozhořčení.”
Začala na mě mluvit a její stisk mé ruky se zvětšoval.
”Bude trýzněn ohněm a sírou před tváří svatých andělů a před tváří Beránka. Dým jeho muk…” Pro jeji smůlu mi hraje do noty mé studium, a že mi rodiče opravdu věnovali mnoho. A jelikož mám dobrou paměť lecos tam utkvělo. Mluví a skoro na mě křičí, společně s ní pokračuji v jejích slovech. Řekl bych, že toto nečekala.”...bude stoupat na věky věků nebude mít odpočinutí dnem ani nocí!“ Žena konsternována utichne a povolí sevření mé ruky. Rukou kterou jsem držel zbraň sáhnu po její ruce a stáhnu ji ze své.
”Zjevení Jánovo kapitola 14 verš devátý.”
Pronesu tiše. Zavřu dveře u Luciana a chladně se podívám na ženu přičemž pustím její ruku.
”Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Lukáš kapitola šestá verš třicátý sedmý.”
Žena jen stojí, Hans kolem ní projde a posadí se na místo řidiče. Dívám se na ní a tato slovní biblická přestřelka je pro mě u konce. Udělá krok zpět a pak se jen dívá jak nasednu do vozu a odjíždíme.
Že shořím v pekle už vím. Že tam shoří i ona vím také.
Této myšlence se usměji. Myslím, že to bude pro ni veliké překvapení.

Když je pan Luciano u své “děvky” Hans co by řidič má chuť si povídat. A jak jsem to poznal? Nadechl se a otočil se přes rameno na zadní sedačky kde jsem seděl já. V tu chvíli jsem otevřel dveře a vyskočil ven. Zapnul si sako a zapálil si cigaretu, prohlédl jsem počet cigaret v krabičce a rozhlédl se. Ukázal jsem Hansovi krabičku a šel přes ulici do malého obchůdku. Koupil jsem si cigarety a kávu se kterou jsem stál před obchodem a sledoval okolí domu slečny Pearl.

Zbytek dne byl poklídný, oběd proběhl v restauraci Note della notte. Jedno z míst patřící Lucianovi, zde zrovna obědvalo mnoho z těch co pro něj nebo s ním pracují. Sedl jsem si ke stolu u okna, dal jsem si nějaké těstoviny, žaludek jsem měl už tak rozmazlený od paní Marty, že kdybych si nedal italské jídlo asi bych měl celý den pocit, že mi něco chybí.

Po obědě obdržím od Luciana svitek bankovek, bez přemýšlení, počítání jej strčím do kapsy a konečně je tu večer a…
Přijde Santa Claus a donese Buldogovi dárečky.
Vjíždíme do doků. Řekl bych, že máme ještě čas, ale už ráno než jsem šel na snídani jsem si to tu trochu obhlédl. Je dobré být připraven.
Ovšem ani improvizaci se nevyhýbám. Ale rád bych si to udělal po svém, zaslechl jsem jak se Luciano domlouval s Giuseppem, že pošle tři chlapy, ale …..
Luciano začne mluvit. Nejprve se ptá jak se cítím. Nechápavě se na něj podívám, ale mám dojem, že to napětí za mě cítil. Jen doufám, že si to správně vyložil. Cítím se jako chrt před vypuštěním z konce při honu na lišku. Kdybych mohl, tak snad i přešlapuju.
Můj výraz idiota přeskočí v úsměv, který se snažím zakrýt kousnutím se do vnitřních stran tváří.
Hans je tu pro případ, že by se něco pokazilo? Jako rychlý odvoz maximálně.
Kývnu hlavou, vystoupím z vozu a zapřu se u okénka Hanse.
Je čas si promluvit.
Dívám se na něj a doufám, že pochopí, že to opakovat nebudu.
”Zajeď k vedlejšímu doku, jsou tam vyskládané bedny od rybářů a dvě řady sudů, je to z druhé strany dřevěné budovy s číslem pět. Tam s panem Lucianem počkej dokud neuvidíš světlo, pak přijďte.”
brzy ráno jsem měl čas se připravit, ještě před tím než jsem věděl, že by nás mohlo být víc. Čím více lidí ví tím víc se může posrat.
U posledních slov se podívám na pana Luciana, narovnám se a klepnu dlaní do střechy auta. Hans nastartuje a odjíždí kam jsem řekl.

Ve skladišti potmě čekám na naše hosty. Počítám se třemi, ale doufám ve tři lupiče a dva řidiče to je chlapů pět.
Sedím na bedně opřen o stěnu a poslouchám co se před skladištěm děje.
A netrvá to dlouho a máme je tady. Zamknul sem za sebou malou skulinou vysací zámek a nyní slyším jak pod tlakem kleští padá na dřevěné fošny.
Vyndám svou zbraň a podívám se na mini pastičky které jsem jim tu nachystal. Pár provazů, jako oka na zajíce a další.
První neobratný chlapík procházející kolem beden mi téměř padne do náruče. Úderem do hlavy rukojetí ho uspím, podobně dopadne i druhý. U třetího bohužel dojde ke střelbě, posral se ze stínu a tak vystřelil, jen zavrtím hlavou. Obmotám mu lano kolem krku a přitáhnu jej ke krokvy. A jak jsem čekal přiběhne řidič, čekal venku s dodávkou, setva vběhne do budovy namířím mu přímo do obličeje brokovnici. Má ji tak centimetr od levého oka. Usmívám se a on jen projede rychle situaci za mnou, jeden je na špičkách a snaží se uvolnit lano kolem svého krku, další dva mají roubík, z hlavy jim teče krev a jsou svázaní a opření a bedny. Vyhodnotí situaci velice správně a zbraň zahodí. Brokovnicí do něj dloubnu a pak její hlavní ho navádím k jedné z beden na kterou se posadí. Dýchá divoce a těžce.
Brokovnici stáhnu, rukojeť držím v podpaží, sáhnu na hlavní jistič a rozsvítím světla kolem budovy. z hlavy sundám čepku s kšiltem sroluji ji a zastrčím do kapsy dlouhého kabátu.

Hans pochopil a autem přijíždí ke straně skladu.
Scenérie je následující, jeden co balancuje na špačkách, rudý v obličeji s lanem kolem krku, rukama drží lano alespoň trochu uvolněné, druhý sedí vedle něj a snaží se na něj nedívat, další dva s roubíky s rukama před sebou svázanýma u zápěstí. Zapřu se o stěnu vedle vrat a zapálím si cigaretu.
K mému potěšení muži s Giuseppem přijíždějí právě teď.

Colette

Sbohem Paříž!

Nejsem zlodějka…. jakej výlet …. deportace Všechno se se mnou začne točit a já se při slovech inspektora Bascouta svezu z mříží na postel. V hlavě mám zmatek, znova a znova si přehrávám co se stalo, jak jsem se tu vůbec ocitla a ani v tom nejčernějším snu mě nenapadlo jak bych mohla dopadnout. Namlouvala jsem si, že to bude jen pár dní žaláře třeba za příživnictví, ale při slově deportace mi žaludek dělal salta a mě se chtělo zvracet.

”Kdyby si nebyla držkatá mohla si být ještě v Paříži.”
”Mlč babo!” ráda bych jí řekla něco víc, ale bolest hlavy mi to nedovolí. Ruka mi vyjede ke stehům na čele, nemůžu se toho ani dotknout a to nejsem žádnej cimprlik. Postel je stlouklá z pár prken na kterém je z hrubého plátna ušit pytel naplněný slámou. K přikrytí je tu deka, která má víc otvorů než cedník. Snažím se nic nevnímat ani rej v kanceláři ani funící spolunocležnici. Ráda bych věděla v jak velké kaši jsem, ale nejsem schopná racionálně uvažovat. Navíc mám žízeň a má placatka je sakra daleko. V nočním světle zahlédnu stříbrnou misku s jakousi kaší, konzistencí to připomíná spíš lepidlo na podrážky. Z hrnku upiju lok vody, cítím zatuchlinu. Obličej se mi zkřiví a pomyšlení na mešní víno v mé placatce to ještě umocní. Noc se rychle přehoupla v ráno a já s napětím čekám co bude dál.

”Tak ruce sem, dostanete pouta a jedem na výlet krasotinky.” Pořád jsem si říkala, že je to jen hloupý vtip, vždyť jsme s Olim nic neprovedli, jen jsme byli ve špatnou chvíli na špatném místě. Jenže sen se stával skutečností a já jako poslušná ovečka dělám vše co mi ten hajzl řekne. Jsem jako v tranzu, prostrčím ruce mezi šprušlema, cvak cvak a mříže se otvírají. Procházíme chodbou přes celou stanici a jdeme rovnou k zaparkované dodávce s pár místama. Cítím jak mi obličej rudne a oči se zalévaj slzama, srdce buší a já vím, že tohle je definitivní. Vepředu u kabiny zahlédnu Oliho, hlavu má skloněnou, monokl na jeho oku mu svítí na dálku. Nepřemýšlím kde a kdy k němu přišel, určitě mi to pak řekne, sleduji vzdalující se milovanou Paříž. Chvílemi těkám z policajtů na svá pouta jako by byla nějaká šance utéct. Slabý vítr ke mě donese zápach ryb a vůni moře, vím, že jsem v přístavu, troubení lodí mi to jen potvrdí.

Kdosi z dálky řve abychom si pospíšili, ale proč? Vždyť nikam nechci! Rána mým vakem do břicha mě na chvíli probere. Ženou nás jako ovce na porážku, běžíme po úzkém můstku přímo na loď, kde nás v podpalubí narvou do několika místností. Ani nevím jak dlouho plujeme, celou dobu mám jako v mlze, dny mi začnou splývat. Ze začátku je z toho houpání většině cestujících zle, v pár rozích je nablito než pochopili, že nám maj přinést kýble, ale ani tak to neni nijak důstojná přeprava i ta prasata přepravážejí na valníku líp než nás. Z každé strany je slyšet nějaký hluk. Chrápání, hekání, pláč a lamentování, občas je slyšet i modlení. Po pár dnech se loď zastaví, slyšíme hluk přemýsťovaných věcí a hlahol posádky, kdosi tam zařve, že na nás taky přijde řada.
S otevřením dveří do místnosti vnikne denní světlo, většina si na chvilku zastíní oči zvednutou rukou. O smradu se bavit ani nemá cenu, táhne to z obou stran. Postupně nás všechny vyženou ven, jdeme po můstku dolu na molo, je to fofr jako by to chtěli zvládnout dřív než se vzpamatujeme. Sundali nám náramky a už jsme viděli jen záď vzdalující se lodi. Ještě několik minut tam mnozí stojí a hledí na loď, která mizí za obzorem.

Po mírné zimě přišlo jaro, jaro 1920 je ve Francii velmi krásné, život kolem Seiny se začíná probouzet, stromy dostávají zelenou barvu a já se těším až začnou kvést první květy. Jenže co teď? Většina cestujících zavřených s námi stojí teď na mole kdesi mimo Francii, nikdo nám pořádně nic neřekl a loď je pryč a s ní i ti kteří snad něco věděli. My přece nejsme odpad! Začíná se smrákat, někteří se postupně rozcházejí jako by věděli kam maj jít. Pořád si ještě myslím, že je to hloupý vtip z kterého se probudím. Oli se taky probírá, ta cesta na něj byla dost náročná, řekla bych, že zase pohubl a je teď ještě hubenější než kdy dřív.
”Letty…. co budeme dělat?”



”Já nevím Oli, nevím kde jsme, nevím co dělat. Měli jsme dost starostí v Paříži a to jsme byli ve svém. Teď jsme v cizí zemi, řeč neznám a nevím jak se s nimi dorozumíme,” říkám a ukazuji na lidi co prochází kolem ” nevím kde se najíst, kde hlavu složíme. Nevím nic Oli.”
Od mola vede několik ulic, jsou plné baráků. Začíná se to tu pomalu vylidňovat. Musím něco vymyslet, v noci bývá ještě zima a venku zůstat nemůžeme. Otočím se k Olimu abych ho trochu uklidnila. Svůj vak stále držím za provázky, který jej svazují, leží na zemi a mě prolítla hlavou myšlenka na placatku, pytel si vytáhnu blíž k tělu. Když jej otevřu spatřím balíček. Ten balíček. Od otce Louise, ale co teď s ním? Zašmátrám dál, malou kapsičku asi nenašel a v ní nahmatám i prstýnek ač mám radost hledám něco jiného, oprýskaná tabatěrka je tu taky s pár hadrama, ale to hlavní, moje placatka. Rychle ji vytáhnu odšroubuji a ani kapka.
”Dopr….” zarazím se na balíčku”Už vím kam půjdeme Oli, pojď!” řeknu mu s nadějí v hlase, Oli se na mě podívá a nechápe, ani nemůže o balíčku nic neví.
”Musíme najít nejbližší kostel tam nám snad poradí.”
Nebylo to těžké, město New London bylo přístavním městem severovýchodním pobřeží spojených států. Držíme se nedaleko od místa, kde nás loď vysadila, nepotřebujeme se ztratit i když můžeme se ztratit někde, kde to vlastně vůbec neznáme? Vždyť mi už jsme ztracení! Oli mi je v patách, jde za mnou s hlavou skloněnou. Je na něm vidět jak je bezradný vypadá to jako by chtěl začít brečet.
”Oli, podívej se na mě. Taky jsem smutná, nechci tady být, ale jsme tu a musíme se s tím nějak poprat. Poslouchej mě, najdeme nějaký kostel tam nám poradí, kde můžeme přenocovat, víš jak to bylo v našem kostele, otec Louis nám vždycky pomohl.” držím Oliho hlavu v dlaních přímo proti svému obličeji, musím mluvit důrazně, aby nezačal vyšilovat. Vidím jak má oči zalité slzami. Čekám až na mě kývne. ”Dobře Lety……já…..já chci zpátky……domů.” jen to dořekne tak se mu po tvářích koulej slzy jako hrachy a nudle už mu sahá k hornímu rtu. Oli vše utře jedním tahem své ruky od lekte až k zápěstí.
”Všechno bude dobré, nějak to zvládneme, ale teď pojď nemůžeme tu zůstat stát.” nechci s ním víc diskutovat, nic tím nevyřešíme ani si nepomůžeme když se tu oba zhroutíme.

Procházíme několika uličkami pak projdeme parkem za kterým zahlédnu věže nějakého kostela. Přidám do kroku, začíná být čím dál tím větší tma. Za chvilku stojíme před kostelem o mnoho menším než se zdálky zdál. Chvliku před ním stojíme než se rozhodneme jít dál. Je chladno a z kostela jde ještě větší zima. Dva schody a jsme před otevřenýma obrovskýma dřevěnýma dveřma, všude jsou tam zapálené svíčky, uvnitř zahlédnu dva lidi. Otočím se na Oliho a hodím hlavou jako, že jdeme dovnitř. Na pravé straně vedle lavic otírá starší žena nějakou skříňku, přistoupím k ní a potichu na ní promluvím. ”Bonsoir, pouvez-vous m'aider ?” Žena zvedne hlavu a jen na mě kouká. Nekřičí, neutíká tak pokračuju. ”Je dois parler au prêtre.” dál jen zírá a nemám pocit, že by mi slova rozuměla. Ještě jednou zopakuji, že hledám kněze, ale nic. Přidám i ruce a mluvím po slovech.”Je regarde…….prêtre……évêque…..pasteur” už sama nevím jak jinak toho muže nazvat, ale žena se pokřižovala a asi pochopila moje máchání rukama. Zopakovala po mě slovo pastor a já se zaradovala, že to nejhorší je snad za mnou. Začala kývat a ukazovat na oltář. Víte jaké to je když někomu něco vysvětlujete a on vás stejně nechápe? Už jsem byla unavená, víc než týden jsem pořádně nespala a tohle vysvětlování bylo k ničemu. No, ale když si myslíte, že už je všechno marný přijde vysvobození, pro mě by to teď byl panák něčeho vostřejšího, ale jeden černá sutana stačila. Ze sakristie vyšel malý pupkatý chlapík v klerice a já věděla, že to je ten s kterým chci mluvit. Otočila jsem se k němu na tváři úsměv od ucha k uchu a spustila jsem. ”Pére…pére je te cherche.” pár kroků a jsem u něj, ne že bych před něj chtěla klekat, ale tak nějak se tomu chtělo, já zakopla a už jsem mu ležela u nohou. ”Zvedni se dcero.” koukám na něj z té země a vůbec mu nerozumím. Kroutím hlavou a obličej se mi zkroutí v beznaděj. ”père….nous…..nous avons besoin……aide…..était…..tu es…..les notres…..espoir” každé slovo říkám zvlášť a stejně vím, že mi nerozumí, pomalu se zvedám a hledím na něj, on se na mě usměje a plynnou francouzštinou na mě promluví. ”Jsem zdejší farář John C, Cox, sloužil jsem v jednom francouzském kostele v době války, už je to nějaký čas, ale myslím, že se domluvíme. Teď vstaň a řekni mi co tvou duši trápí.” Chytl mě za rukáv a vedl mě k lavicím. Ukázal ať si sednu a povídám.

Řekla jsem mu vše, od zatčení až po vylodění zde. Máchala jsem rukama ze strany na stranu, ukazovala jsem na Oliho na stařenku a nebyla jsem schopna se zastavit. Pak jsem vytáhla balíček z vaku a podala mu ho. ”Já nechci, aby si otec Louis myslel, že jsem utekla a balíček si nechala, prosím vemte si ho.” řeknu už klidným hlasem.

Colin Robinson

pořád se něco děje...

Sotva dojíte své krajíce chleba s rybou Tom si zapálí cigaretu a jednu ti nabídne také. Potáhne a kouř se kolem jeho hlavy rozptýlí. Začalo hustěji pršet, ale Tom sedí dál. Dívá se na hlavní bránu hřbitova a jeho pohled je nepřítomný, rukou si mne koleno.

K bráně přichází dvě ženy, obě mají deštníky, věkem budou hodně přes padesát. Jednu z nich poznáváš je to paní Montgomeriová, pochovala už tři manželi a každý den jim chodí zapalovat svíčky.
Ta druhá je ti také povědomá, ale zřejmě sem nechodí příliš často.

Obě ženy projdou branou a společně jdou směrem k Vám, bez toho aby Vám věnovali jediný pohled pozdraví sotva slyšitelně a společně vás obchází k jižním koutům hřbitova.
”Našli ji uvázanou…”
“Ano ta chudinka byla celá od krve.”
Zaslechneš jejich rozhovor, pomalu se vzdalují a švitoří si dál.

Tom se za nimi otočí a pak se na tebe podívá.
”No vidíš, pořád se něco děje.”
Ušklíbne se, zvedne se z hrobu Simpsona a jde směrem ke své chatrči s náhrobními deskami. Jakmile sáhne po klice od domku u brány zastaví dvě auta, černá auto jako mají policajti z města. Z aut vystoupí asi pět mužů, rozhlédnou se kolem sebe a pak projdou bránou na hřbitov.

Pajdavý kameník se zamračeně na ně podívá, potáhne ještě z cigatery a pak ji zahodí do louže.Něco zamrmlá a vyjde směrem k mužům co jsou na hřbitově zřejmě úplně poprvé.
”Pohřeb Steimana bude až zítra.”
Muži udělají poslední dva kroky a pak se zastaví, jeden z nich sáhne do kabátu a něco z něj vyndá, ani déšť a ani vzdálenost ti nedávají moc možností pořádně zaostřit a zjistit co Tomovi ukazuje.
Začíná víc pršet a muži si zvedají límce a přitahují si je ke krku. Kapky deště houstnou a čím více prší tím méně je slyšet.
Jeden z mužů mluví a Tom jen mhouří oči. Dívá se pouze na něj a a pokyvuje hlavou. Pak rozhodí rukama.

Tři muži odchází směrem ke svým autům a dva muži jdou směrem k domku kam měl původně namířeno Tom. Vypadá to, že si tě vůbec nevšimli. Tom je následuje, pajdá za nimi a opírá se o svoji hůl. Sleduje špičky svých bot a vypadá poměrně zaskočeně, několikrát zavrtí hlavou a pak jen vidíš jak všichni tři mizí v domku kameníka. Dveře se za nimi zacvaknou.

K bráně přijede další automobil, ale ten znáš. Je to správce Hogins, nenamáhá se ani vystoupit, stáhne okénko a čeká až tři muži s černými kabáty dojdou k němu. Jakmile se takto stane Muži s ním promluví a on skrze ně ukáže rukou tvým směrem. Muži se otočí a pak se vydají bránou opět na hřbitov.

Cesta na výsluní

Tak to je kurva skvělý, teď ze mě bude zasraný nedobrovolný dárce orgánů nebo nějaká posraná ovce na porážku?!
Ano, to je první věta která mi proletí hlavou když vidím zaházenou krev na korbě. Ale co, nějak to dopadne. Kdo by si dával práci nás sbírat kurvadrát? "Will." Zabručím automaticky na kluka aniž bych se na něj podíval. Zavřu oči a dám tomu volný průběh, co jiného bych vlastně měl dělat?

Vzbudím se se škubnutím když nás vyhání z korby. Vyskočím ven a rozhlédnu se. Chlapi s bouchačkama. Rvačka? Vyřizování účtů? Asi mi do toho absolutně není ani hovno. "Kdyby nás chtěli zabít, tak nás sem nevozí ty osle." Uchechtnu se a je mi jedno že mě se mě snaží používat jako živý štít. Kdyby nás chtěli nakrmit olovem, tak mu to stejně nepomůže.
"Rozumím, ty věci co jedou za novou hospodou, nepotřebuješ tam někoho kdo by ti je vyložil? Tohle město mě už sere." odvětím místo dalších keců kolem. Ty jsou naprosto zbytečné. A pak vypukne celá scenérie. Už jsem viděl pár krvavých rvaček a nožů ale tohle je nové...ale nevzbudí to ve mě ani malou jiskřičku strachu. Naopak cítím divný klid. Tihle chlapi jsou profíci, tihle chlapi ví co dělají a co si můžou dovolit. I když jsem ten výstřel čekal trochu se mnou škubne. Mozaiku na téma mozek v rudé opravdu vidím prvně. Myslím že by se stejně na aukci neprodávala moc dobře. "Dogu, je tady místo kde se vyspat před ranní fuškou ať se netrmácíme zpátky?" Dění nemá cenu komentovat a lidi co odchází asi ty prachy nepotřebujou. Já jo a sere mě to. Ale práce nebude hrozná, u práce člověk aspoň nemyslí. Pak ucítím ruku na rameni a pomalu se otočím, na tváři vystavím klidný úsměv. "Mrtvých je dost, teď potřebujou lidi co budou makat, to ti snad jde, ne? Tak mazej pro nářadí a jdem na to. Žádné sraní Jime, nejsme žádní zasraní flákači, ne? Jdem si ten oběd zasloužit. Jdeš mi pomoct nahoru." Hlas mám jistý a snažím se do něj nedat jedinou nepříjemnou notu. Ten kluk může být posránek ale s každou rukou je to míň práce pro mě. A vypadá jako někdo kdo by mohl poslouchat na slovo. Vzít nářadí a vyrazit do budovy. Obhlédnout to a začít, to je nejlepší co můžem teď udělat, a tak prostě vyrazím.

Sotva vejdu vidím kluka co střílel. Nepotřebuju si dělat nepřátele hned v první hodině, uhnu já. Nijak rychle, nijak zbrkle. Prostě jako člověk co míjí jiného na ulici, když ho však míjím na chvilku se pozastavím. "Už tam není nikdo kdo by nám dělal problémy? Teda aspoň nikdo kdo by měl umělecký nástroj na malby?" Kývnu k jeho zbrani. Ať mi vlastně řekne cokoliv vím že dneska budu makat jako by zítra nebylo, u těchto chlapů je dobré si udělat očko. A v hlavě se mi rodí pomalý nápad že by vlastně nebylo vůbec na škodu jednou stát na jeho místě.

Black Jack

„Rikki.“ Zmáčknu mu ruku a oplatím úsměv. Prostě Rikki, čarodějnici Roderigu papá rozpálená pec.
Jackson a Noah. Moment - Jackson? Ha. Má jméno jako tvůj opěvovaný bratranec, Joan. Tak to ani nemusím na tu Floridu, co? Ačkoliv… Přimhouřím hnědé oči a beze studu si ho prohlédnu, pomaloučku od hlavy až k patě. Bílá košile, kšandy a boty co si už hádám několik sezón aktivně zachodily, přesto jsou ale chvála Bohu čisté! Cukne mi v koutcích. Co dál? Zuby rovné, úsměv odzbrojující. Dlaň mu příjemně hřeje a jeho pohled mě skoro až nutí se červenat. Podtrženo sečteno, celkem slušná bilance.

Nejdříve oni a potom my. „Máme dohodu.“ Pokrčím rameny a kouknu na svou kamarádku. Ale copak, Joan? Nelíbí? Chvilku dumá, až jí jde od hlavy pomyslná pára, ale nakonec přece jenom kapituluje. Rozzáří se jako zbrusu nová žárovka, zavěsí se mi do rámě a hurááá směr molo!
Pánové jdou sotva pár kroků za námi a cosi si důležitě špitají. No, co asi. Jsou to chlapi. Hodí si mincí?
Kupodivu se výběr obejde bez jakékoli podobné teatrálnosti. Po Joanině boku se ocitne Noah a mě osloví můj hezoun Jack.
Můžu? „Jasně.“ Zazubím se. Co je tohle za zbytečnou otázku? Určitě dobře víš, že máš moc pěkný zadek na to, abys dostal košíkovou.
A tak ji nejenže nedostane, ale společně, ovšem na rozdíl od Joany a Noaha víceméně beze slov, čile dojdeme na dohled samotného mola, kde se všichni zastavíme a zvědavě rozhlédneme.

Jo, tak tomu říkám mraveniště. Lidí, že snad ani nemám číslovek, hemží se sem a tam, na promenádě, ale i po silnicích, ve dvojicích, v davu, jezdí rychle i pomalu, část padá a hrdinsky vstává, další se předvádí, dělají různé kreace a to vše za hlasitého volání, smíchu a komentářů od samotného pořadatele, neúnavně vybízejícímu k účasti ostatních přihlížejících. A že má úspěch. Joanu zláká na první dobrou, vyškubne se mi z rámě jako střela a s Noahem se řítí vstříc nevšednímu zážitku.

„Kdo dřív žuchne, je shnilá padavka a platí večeři.“ Ujistím Jacka a nenechám se pobízet. S úsměvem a mírně houpavou chůzí vykročím vpřed, ale poměrně brzy se zastavím a nechápavě zamračím.
Co to sakra… Jen pro bílé?
Joana se tváří bezradně, Noah zuří a Jack se loučí a kope do vrtule, aby doběhl kamaráda.
Hej? Nevěřícně nakrčím čelo. Taneček v kolečku, nebo kolečka v tanečku? Já chci oboje, vy ne?

Ostře hvízdnu a počkám, zda se pánové otočí. Raz, dva… a na tři je tu máme! Ukazováčkem k zemi dám celkem nekompromisně najevo, ať chviličku počkají a s drzostí mouchy žďuchnu bokem do Joany. „Přece to tak nenecháme.“ Oznámím jí a obrátím se na pořadatele.
„Prodáváte? Chci je koupit. Kolik za kolečka pro pár?“ Optám se a bez dovolení si najdu a vypůjčím Joaninu peněženku, abych z ní vylovila potřebné penízky.
„Dík, zlatko. Jsi nejlepší!“ Zasměju se, vrátím peněženku a než si vezmu zakoupená kolečka, natáhnu se pro tu blbou kartonovou ceduli s ještě blbějším nápisem.
Only white… Opovržlivě se ušklíbnu.
„Koleček máte hodně, velká škoda, že ne v palici.“ Roztrhnu ceduli vejpůl a hodím ji za sebe, popadnu kolečka pro jednoho, Joaně dám ty další, čapnu jí za ruku a než ten tajtrdlík stihne kváknout, společně se rozeběhneme za kluky.

„Soukromá jízda?“ Zamávám jim před očima naší trofejí a zcela pochopitelně se zařadím po Jacksonově boku.
„Jak jsi to říkal? Máš rád New Yorská léta, máš dojem jako by… hm? Pokračuj, Jacku. Mám tu dvě zvědavá a umytá ouška jenom pro tebe.“ Mrknu na něj a obejmu ho volnou rukou kolem pasu. „Možná občas tenhle svět stojí za starou bačkoru, ale já na nějaký další čekat nehodlám. Ty ano?“