Tančit v dešti

Poslouchám a balancuji, přehodnocuji a třídím jednu myšlenku za druhou, jak ke mně zrovna přijdou.
„Jim je… Jim.“ Prsty zlehka roztočím zbytek kávy v malém, čistě bílém šálku se zlatým okrajem a zahledím se na jeho dno, jako bych se chystala z něj číst. Co? Snad budoucnost? Ne, kdepak. Nevěřím na pohádky o osudu, jenž je nám dávno předurčen. Jen slabí a neschopní čekají na příležitost. Silní a odvážní si ji vytvoří sami.

Že práci nenabízíš? Způsobně odložím malý šálek zpět na talířek, protáhnu se jako kočka a změřím si Doga dlouhým, zpytavým pohledem.
Rozhostí se mezi námi ticho, které momentálně necítím potřebu čímkoliv vyplnit. Jsem si vědoma, že čeká na mou reakci. Ale já mu ji nedám, respektive ne hned. Jsem natolik pohroužena do spletitých úvah, že mi chvilku trvá, než ke mně jeho další slova skutečně dolehnou.
A vida. Tvář mi takřka okamžitě zkrášlí medový úsměv. Zdá se, že přece jen má cesta sem bude mít nakonec smysl.
Jim nám na Dogův pokyn přinese na stůl dvě sklenky se zlatavou whisky a jak rychle se zjeví, tak rychle zase zmizí. Což jedině vítám.

„Domnívám se, že bychom se nejprve měli řádně představit.“ Pronesu mile a nakloním přitom hlavu maličko na stranu. „Mé celé jméno zní Lorelai Constance Moretti. Pocházím z Itálie.“ Rozšířím sladký úsměv, než pokračuji: „A vy jste Dog… mám vám tak říkat, anebo mi též sdělíte své pravé jméno?“ Neuhnu zrakem ani na vteřinu, zatímco muž přede mnou upije whisky a přimhouří jedno oko.
„Nevyjádřila jsem se zcela přesně. Nehledám práci, mám zájem o prostory. O vhodné prostory pro mou klenotnickou dílnu, ve slušné čtvrti a za rozumnou cenu. Plus samozřejmě nějakého šikovného klenotníka.“ Nadále bedlivě pozoruji jeho výraz. Překvapený? Alespoň trošku? V tuto chvíli bych za jeho myšlenky dala snad i jeden malý diamant.
„Mým záměrem je tedy výroba a prodej šperků. Mohu vám ukázat portfolio návrhů, kompletní design a samozřejmě detailněji rozvinout plnou vizi.“ Nakloním se pro sklenku pomerančového džusu, dvěma doušky si svlažím horké rty a poté ho znovu vyhledám očima.
„Nechci, abyste ze mě přes noc udělal hvězdu. Nepotřebuji být hned na špici, abych mohla začít, ale musím nějak začít, abych se na špici dostala.“ A to se přesně stane.
„A ten nejlepší způsob je přestat o tom konečně jenom žvanit. Nečekat, až problémy zmizí a bouřky se přeženou, ale zatnout zuby a vyjít jim vstříc, naučit se tančit v dešti, bude-li třeba.“
Pokrčím rameny a zhluboka se nadechnu. „V životě je mnoho cest bez překážek, jenže ty většinou nikam nevedou...“ Natáhnu k němu levou ruku, jíž zdobí pět náramků, dva z nich oddělím a bez váhání se mu pronikavě zadívám do očí.
„Osázené pravými přírodními perlami, zhotoveny dle mých vlastních návrhů. A tak se vás ptám - je ve vaší moci mé plány zrealizovat?“

Nad čajem a kávou

Madam G.

Sjedu hotelovým výtahem do přízemí a odtud si to namířím přímo do restaurace. Venku se koná nějaké shromáždění. Tihle američani, dělají tolik povyku pro nic, holt, jiný kraj, jiný mrav. Lehce si povzdychnu a zavrtím hlavou nad touto zemí a lidmi, kteří zde žijí.

Po příchodu do restaurace s překvapením shledávám, že madam G. už je přítomna, jak mne informuje portýr. Zamířím tedy rovnou k ní. Na první pohled je znát, že i přes svůj věk se jedná o stále působivou ženu, což mne přivádí na myšlenku, že v rozpuku svého mládí musela být mimořádně překrásná a žádaná. Ještě štěstí, že je madam už starší, jinak by si se mnou pravděpodobně mohla dělat co si zamane. Co říct, jsem jednostranně zaměřený gantleman a kdo jste bez viny, hoďte kamenem (ale ne moc prudce prosím). Pečlivě vybraná garderoba, na mne trochu extravagantní, ale to je celá Amerika. To je můj první dojem.

"Madam Greco"
Ukloním se jako dobře vychovaný mladý muž a pokud je mi nabídnuta, políbím madam jemně její ručku. Pak si sednu. Automaticky se podívám dámě na ruce, kvůli prstýnku.
"Přišla jste dříve, než bylo sjednáno."
Není to žádná výčitka, nebo stížnost. Jedná se o suché, britské konstatování.
"Doufám, že jste nečekala moc dlouho. Bylo by mi líto, kdyby ano. To muži by měli čekat na pěkné dámy, nikoliv naopak."
Složím madam G. upřímný kompliment. Ke stolu mezitím přijde číšník přijmout moji objednávku.
"Jeden šálek Earl Grey prosím, dobrý muži."
Objednám si pro brita naprosto a zcela nečekaný nápoj-čaj. Omluvně, skoro až plaše se na lady G. usměji. Tohle spojení mezi angličany a jejich oblíbeným nápojem se stalo tak známé, že je mi skoro až trapně, když tomuto stereotypu čaj pijícího angličana ještě přidávám.

Zbytek času, než nám donesou naše objednávky, strávíme small talkem. Počasí, jak je město hezké a tak různě. Jistě, někdo by mohl říci, že jakožto muž bych se měl k věci naší schůzky dostat jako první já, nicméně podle etikety by madam G. jako iniciátor setkání měla mít tu čest a proto způsobně vyčkám.

Naudar Dahaka

Zaběhlý řád

Stojím na chodníku u silnice, kterou lemují domy z obou stran. Většinou se jedná o obchody se zbožím všeho druhu, ale je mezi nimi páreček, který se nebojí střelit i něco pálivějšího. Celý tenhle blok je pod ochranou irské mafie. Teda toho, co z ní v NYC zbylo.
Ale na jak dlouho? Je až směšný, jak se mezi sebou velení hašteří a nedokáží se na ničem domluvit. Přitom hned za rohem se jim roztahují Taliáni...
Potáhnu si z cigarety, přežmoulám ji v puse a zahodím nedopalek cvrknutím do louže.
"Jdeme!"

Začnu si to rázovat k jednomu z vchodů do krámu a v patách mám Johna a Billa. Dva bratři, jeden větší než druhý. Mám je docela rád, ale rozumu ani jeden nepobral. Otevřu dveře dostatečně rázně, aby to každý slyšel, ale ne dost, abych vybil tabulku skla ve vrchní části. Za pultem stojí známá tvář Tima Petersona, řezníka a majitele krámu. Vůně masa mi okamžitě vystřelí do nosu.
"Vítám vás, pánové! Vždycky rád vidím staré přátele."
Dost silně pochybuju o tom, že nás rád vidí. Moc dobře ví, proč tu jsme.
"To je zvláštní... Minule jsi dělal, že nás skoro neznáš a dnes se k nám hlásíš, jako bychom spolu chodili na pivo," říkám to nezávazně, se zamyšleným tónem.
"Ále naposledy. To jsem vás jen nepoznal. Však pršelo tolik, že všichni byli neustále zachumlaní do kabátů."

Křivák O'Brien nás poslal už druhý měsíc na stejné místo. Tenhle úsek obvykle vybírá někdo jiný, ale očividně nějaký zelenáč, protože od Tima prachy poprvé nedošly. Dneska jsme měli jít pro jistotu rovnou, aby se zase o něco nesnažil.
Přejdu k pultu, ale tam nezastavuju. Obejdu to a zastavím se přímo před Petersonem. John a Bill zůstávají stát u vchodu.
"Naposledy jsi musel rozbít prasátko a zatahat tu výlohu, kterou tě stál ten kousek s prachama. Dneska už doufám nebudeme mít žádné potíže s platbou?"
Pozorně si ho prohlížím. V očích se mu zableskla trocha nevole, ale to tak bývá.
"Samozřejmě. Platba za měsíc, přesně do poslední vindry." U toho mi podává nachystanou obálku.
"A těch patnáct procent navíc? Přece jenom sis nevážil naší ochrany a snažil ses z placení vykroutit. O'Brien tě o tom přídavku informoval dopředu..."
Takže tady bude problém.
"No, víš... Tenhle měsíc to bylo s prodejem masa docela nahouby. Lidi kvůli prohibici shánějí pití kde se dá a moc peněz na maso jim nezbyde. Nemám vůbec odbyt!"
Pořádně dramaticky si vzdychnu.
"Možná nemáš odbyt, ale to tím pádem žádnej řezník. Nevšiml jsem si, že by Collins o dva bloky dál měl problém zaplatit. A hádej co dělá? Řezníka!"
"Ksakru pochop to přece! Dva bloky dál chodí mnohem víc lidí a... a..."
Dál se ani nedostane, protože nemám čas tu poslouchat další výmluvy.

Chytím ho zezadu za hlavu a pořádně mu s ní švihnu o pult. Z nosu mu teče krev a Peterson se uslzenýma očima snaží najít dveře. Podkopnu mu nohu a on se jen řítí k zemi, jako pytel brambor. Pak se jen pomalu dosouká ke steně, kde sedí a drží se za nos.
"Běžte to prohledat nahoru. Ale na nikoho jiného nesahat!" řeknu za záda a oba hromotluci kývají hlavou. Pak se protáhnou skrze dveře, vedoucí do obyvatelné části.
Když přistupuji blíže k řezníkovi, vezmu si do ruky jeden z jeho sekáčků, který se povaluje na pultu od krve.
"K tomuhle jsme vůbec nemuseli dojít. Jediný, co jsi měl za úkol, bylo zaplatit řádně a poctivě. Platit za ochranu ve městě grázlů je standart, ale ty nám místo toho lžeš a pliveš do tváře. Myslíš, že by se Italové chovali jinak? Ti by tě ždímali mnohem hůř. Za chvilku bys neměl ani na tenhle fajnovej sekáček."
Prohlédnu si čepel. Na tak obyčejnou věc je to pěkný kousek. Obrátím ho v ruce, takže tupá strana směřuje dolů.
"Ale.. Ale... Já bych vám to zaplatil." Snaha mluvit přes haldu krve z přeraženého nosu jde téměř nazmar. Téměř.
"Šanci jsi měl. Dneska už to neklapne. Příště platí stejná suma plus patnáct procent navíc. A pro tvoje dobro doufám, že se nebudu muset vracet."
S touhle poslední větou mu stoupnu na nohu a tupou hranou sekáčku švihnu po prstech. Ozve se hlasité křupnutí a Tim vykřikne bolestí.

Mezitím se vrátili John a Bill. Z jejich úšklebků vyvozuji, že našli zbytek platby. Ať už v cennostech, nebo skrýši peněz.
"Nech si to ošetřit u Paula. Řekni, že tě posílám já. Zítra musíš do práce..."
Všichni tři jdeme z obchodu a zpátky za O'Brienem.
"Tak co Dakeu? Už sis tu holku obmotal kolem prstu? Včera to vypadalo nadějně," Bill se tomu pitomě směje a uštědřuje mi šťouch do žeber.
Dake. Takhle mi všichni říkají odjakživa. Naudar pro ně bylo těžší vyslovit. Co se příjmení týče, asi žádné nemám.
"Poslal jsem ji domů. Křivákovi vypadl nějakej kluk z ringu a neměl náhradu. Prý šlo o balík."
"Měl jsem za to, že si tě teď šetří spíše na horší věci? Kráglování a tak dál," John se ptal z druhé strany.
"Očividně ne, když tady vybíráme peníze. Co jste vůbec dělali, že nevíte o tom zápase?"
"No včera se to nějak rozjelo u Dvou šašků. Bill pak blil celej zbytek večera!" John se začne chechtat tím hlubokým, ohlušujícím řevem.
"Co to plácáš? Jak můžeš něco takovýho vědět, když si už o půl devátý ležel pod stolem!" na odpor řekne Bill.
"No tak jdeme, vy ožralové," utnu to dřív, než John přijde s odpovědí.

Luciano Iacomo, Gregory Finnigan

A Dog of One's Own

Pátek o týden dříve.

Kdesi v NY, černý Rolls-Royce projíždí ulicemi směrem od radnice. Uvnitř sedí dva muži, jeden z nich na zadním sedadle. Druhý muž je u volantu. Drobný a šlachovitý, podle přízvuku Němec.
„Je dobrý?“ začnu. V rukou držím noviny.
„Postrach z New Orleans. Pracoval pro dona Giorgettiho. Říká se.“
„Stará vlast. Je to Ital?“
„Pane?“
„Pravda, jsou důležitější věci než původ.“ Odložím noviny.
V dnešní době je tak těžké sehnat někoho spolehlivého. Zahledím se vpřed, v očích cosi nepřítomného. Prsty na levé ruce jsou tiše protahovány pravou rukou. Jeden po druhém, občas s malým lupnutím.
„Zařiď to, Hansi. Chtěl bych ho mít ke kávě… dejme tomu příští pátek. Nejpozději v sobotu. Jsem si jistý, že koncem týdne někomu ujedou nervy.“
„Jak si přejete, uvidím, co bude možné udělat.“
Usadím se pohodlněji a vrátím se k dennímu tisku.

Ten samý den, o něco později.

Slunce již zapadlo, ale NY nikdy tak docela nespí.
Dveře malého bytu za mnou klapnou. Pearl Cohan.
Ona se dokáže víc obnažit tím, že přes sebe hodí noční košilku. Věci nevylepšuje tím, že se snaží u toho tvářit decentně.
„Lucci. Chyběl jsi mi…“
„Pearl.“
„Měla jsem o tebe strach. Jen ten malý Němec, žádná pořádná ochranka – muž jako ty by kolem sebe měl mít celý regiment strážců. Pro onen svět by tě byla škoda.“
Levá ruka se vkrade pod noční košilku. Stiskne její záda a přitiskne jí blíž – pevně. Druhá ruka projede učesané vlasy – a pak sdhodí ten zbytečný kus poloprůhledného saténu…
„Stačí jen jediný: správný hlídací pes, který umí trhat, Pearl. A teď už zavři oči – nebudeme přeci mluvit, když máme tak málo času…“

Vše je jen o vyvažování. Na každé misce vah musí být přesně daný počet mincí, který pohne celkovým ekvilibriem žádoucím způsobem. Právě nyní vkládám poměrně velké množství bankovek na jediného muže, ale nevěřím, že je to sázka.

Je čtvrtek.

Zatímco piji kávu, přemýšlím.
Don Gino Giorgetti. To je muž, od kterého se lze lecčemu přiučit, i když je to trestuhodný tradicionalista. Potkal jsem ho jen jednou a už je to pěkně dávno – a jsem rád, že Cosa Nostra tady v New Yorku není pod jeho rukou.
To by si muž jako já ani neškrtl.

Zastavili se u mě lidé z radnice. Chtějí víc – jinak půjdou s pravdou ven. A navíc si myslí, že jsem je ošidil a přivlastnil si peníze od Italů, které měli být pro ně.
O pár minut později, přesně jak jsem domluvil, dovnitř vchází Giuseppe Carozza.
„Dobré ráno, signori,“ řekne. Radní umlknou. Kývne na mě. Já kývnu na něj. Už měsíce mi říká, že nemám dost respektu. Prý si nevážím toho, co pro mě La Cosa Nostra dělá.
I to je součást té hry s rovnováhou. Nikdo nesmí být příliš spokojený… nikdo si nesmí být příliš jistý sám sebou…
Nakonec mě tenhle capo přišel vytáhnout z brindy. Protože „Naše Věc“ mě potřebuje – potřebují svou holubici, která dělá Italům dobré jméno, i když mě třeba nemají rádi. Potřebují někoho na radnici.

Giuseppe osloví radní: „Signori – myslím, že o tom, co se tu projednává, už jsme spolu mluvili. Máme přece jisté… porozumění. Náš obchod stále platí. Nikdo nemusí chodit a vyhrožovat ostatním tím, co o nich ví… nebo snad ano?“
Vše je rychle a snadno vyjasněno. Máme pár tajemství, která je trápí.
Když je po všem, kývnu na ně s úsměvem: „Pánové – doprovodím vás…“ Moje společnost je jim příjemnější než Giuseppeho.

Pak se vše seběhlo poměrně… rychle. Nebyl jsem překvapen – ale potěšilo mě, že má nová investice má tak rychlou dobu návratnosti. Útočník je z cesty. Chvíli jsem se téměř bál, že ho poslala mafie… ale Gregorymu netrvalo víc než den dozvědět se, že je to Řek, který dělá na vlastní pěst, jen s pár spolupracovníky.

Neděle.

Práce nečeká, ač si to přikázání přejí trochu jinak. Nikdy jsem nebyl zas až tak dobrý katolík, navzdory mé výchově a mému vystupování.
Potkám Gregoryho u snídaně. Vypadá, že se dobře zabydlel.
„Dobré jitro. Doufám, že nemáš na dnešní večer žádné plány, Gregory,“ řeknu přátelsky.
Pohled, který na mě vrhl, je tak trochu chladný. Neplatím mu malé peníze… ale vlastně jsem rád, že si nehraje na žádného patolízala. Těch je ve městě dost a dost.
Nakonec jen zavrtí hlavou.
„Výborně. Dal jsem vědět některým svým známým, kdo tě nyní zaměstnává. Budu rád, když mě dnes přes den budeš doprovázet. Město se stává čím dál více nevyzpytatelným a vyplatí se mít v záloze pojistku. Nebo lépe… odjištěného psa,“ řeknu s trochu pokřiveným úsměvem.
Gregory mě nechá se v klidu nasnídat. Není příliš povídavý. Nevyptává se, jak jsem se o něm dozvěděl, ani jak jsem si ho vybral… nebo jak jsem zařídil vše, co se stalo. Mám pro něj připravenou celou hrst odpovědí, ale on nechce jedinou.

V průběhu dne navštívím kostel, strávím chvíli na kávě u Pearl a zajdu do několika svých podniků, které ani v neděli nezavírají. Také představím Gregoryho pár dobrým spolupracovníkům, kteří ví, jak sehnat kontraband za příznivé ceny. Můj nový hlídací pes také dostane svou první výplatu… i když se nezdá zas tak zaujatý penězi.

Než se naději, blíží se večer. Do doků jedeme společně. V autě jsem jen já, Hans a Gregory. Tiše kouřím doutník.
„Giuseppe mi nabídl tři soldati k ruce, spolu se svou vlastní pomocí,“ poznamenám mimo řečí. Gregory Giuseppeho nezná, ale muž jako on si obraz dokreslí.
„Ano, pane?“ řekne Hans.
„Jak se cítíš, Gregory?“ zeptám se ho klidně.
Jedeme sami. Jsme jen tři. Dodávám přátelsky: „Nebudeš-li protestovat, rád bych nechal práci na tobě, Gregory. Jen na tobě. Hans je tu pro případ, že by se něco pokazilo. A já se především chci podívat na tváře těch mužů, kteří od nás chtějí krást… a možná udělat menší představení.“
Společensky na něj kývnu. Auto zabrzdilo v docích. Zajímalo by mě, jak je dobrý. Italové v záloze vše pojistí… ale o Gregorym se říkají až neuvěřitelné věci…
Bylo by dobré poslat některým lidem tu správnou zprávu.

Colin Robinson

Klid jak na hřbitově

Tenhle kus šrotu už to má stále za sebou a nechápu proč na to lidi nechtějí dát peníze. Jako jo. Mrtví můžou být všem úplně u prdele, ale na druhou stranu si sem mrtví chodí odpočinout od živých, což je něco co jim celkem závidím, ale zatím živý lidé dovedu být i celkem fajn. Navíc není nic složitého je případně tohoto problému života zbavit a pak je klid také.
Možná, když bych si tu na ty děcka počkal a jedno tu pověsil na výstrahu, tak by byl na nějakou dobu klid. Aktuálně však opravdu nepotřebuji, aby tu čmuchali chlupatí, nebo nějací jiný čmuchalové.
Každopádně. Tahle brána to má už za sebou a je jedno kolik drobných oprav na ní udělám. Tohle už prostě zachránit nejde. Ne bez vynaložení nějaké té sumičky peněz.
Hmm. Možná by stačila cedule, že kdo bude přistižen, že tu dělá hovadiny, tak s ním bude nakládáno, jako s vykradačem hrobů. Jednou jsme tu jednoho měli. Pokud si to pamatuji dobře, tak leží nějakých 23 metrů od velkého dubu.

"Co mě tu kurva lekáš Tomane?" Vyjedu s veselím ve hlase na svého přítele.
"A co vůbec, že jsi zvedl tu svojí prdel a dopajdal až sem?" Podám rovnou navazující otázku, kterou zazdím jeho slova o dvou nebožtících, kteří si ještě projdou procesem zkrášlování, aby se na ně dalo vůbec koukat.

Promnu si bradu.
"Chápu. Asi dneska přijdeš i o tu druhou."
Vypadá to, že mě však ignoruje, takže si odfrknu a jdu pro Luisu a Stef. Moje dvě zlatý holky, s kterýma jsme vykopali nespočet hrobů. Luisa má krásné křivky, štíhlá pas a pevné boky, zatím co její spodek krásně zajede do jakékoliv půdy. Stef je pak ta tvrdohlavá, která řeší věci způsobem: když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou. Ukázalo se, že kromě hlíny a kamení si děvčata poradí dokonce i s kostmi. Hlavně pak Stef.

Fakt, že dneska to bude opravdu neskutečněj voser, jsem věděl už co jsem šel do práce. Nebesa nás kropej chcankama a chtěj, aby jsme se s tím nějak vypořádali, i když tohle byl jen malý deštík. Znám větší chcance. Jeden takhle kdysi odkryl moji prví zakopanou oběť. Tehdy jsem se z toho málem posral, jak jsem se jí rychle snažil zbavit uprostřed tý bouře.
Země je měkká a lepivá, ale Luisa si s tím krásně poradí. Jen to bláto je k naštvání. Jde to dokonce hůř dolů, než mozek toho mamrda, které se tam nedávno přilepil. Musel jsem tvrdit, že jsem tím mlátil nějakýho škůdce, který lezl k popelnicím, když za mnou Hogins přišel s tím, od čeho jsem jí ksakru zasral.

"Kurva." Vydechnu, když konečně dokopu první z děr, kterou jsem musel vykopat ještě o něco hlubší, jelikož tam dneska večer budu strkat jedno tělo navíc. Hlíny je tedy o jeden metr více, než by mělo být a moje ručičky ubohé myslí jen na to, jak si dají pauzu. Zapřáhnu tedy vosla a hurá na pauzičku.
Joo. Když by z toho nebyly prachy, prostě bych na to sral a dělal hroby s kopečkem. Určitě by to mělo svůj styl, ale prachy jsou prachy.

"Až zjistíš co, tak mi dej prosím vědět a ne, že to bude jako minule." Nakonec se ukázalo, že to jeho svědění je podělaná vyrážka, která se mu udělala na zbytku pahýlu. Tehdy s tím tak vyšiloval, že když se nic nestalo a přišel s tímhle, tak jsem mu chtěl vykopat taky jeden hrob.
S tím se usadím naproti němu a vyndám si svůj skromný oběd, který když bych se dal na kanibalizmus by mohl obsahovat mnohem více masa než nyní. Přeci jen, i jedna je více než nula.
V tomhle závidím, že Tom má manželku, která mu dělá jídlo. Moje žena si teďka hoví a ani nehne prstem líná potvora. Měl bych jí pak donutit se trochu více hýbat a taky jí nechat, aby pro mě něco udělala, i když. No, tu debatu jsem chtěl nechat na večer a nyní myšlenky stranou.
Raději tedy uvažuji co by se dnes mohlo podělat, že se z toho Tom chce posrat.

Patrick Gregory Anderson

Hotelová restaurace

”Madam, Vaše auto je připravené. Pan Depsey už na Vás čeká ve voze.”
Jack Dempsey úřadující mistr světa těžké váhy. Je dobré se ukázat po jeho boku. Několik správných fotografií v tisku a pozornost, která se mi dostane zařídí správné obchody i podpisy.
Kývnu hlavou. Řidič odejde z velké haly mého domu a jen slyším jak za ním zacvaknou dveře. Sejdu několik schodů z prvního patra a poupravím knoflíčky na tmavě červeném saku. Popotáhnu rukávy blíže k dlaním. Zastavím se u zrcadla v chodbě, na stolek pod ním položím kabelku.
Ze skleněné misky s výbrusy květinových vzorů zvednu rudou růž na rty a poupravím již natřené rty. V zrcadle zkontroluji celkové nalíčení, poté nasadím malý klobouček černé barvy a přetáhnu přes část obličeje černou krajku. Pod krkem poupravím límeček bílé košile a na poslední knoflíček na krku připnu brož s červeným rubínem. Prsty pohladím kámen a pousměji se. Z prvního šuplíku stolku vytáhnu šál z liščí kožešiny, zrzavé chlupy jsou vyčesané krátké a dokonale se lesknou. Ovinu si jej kolem krku a uhladím.

Ještě naposledy se prohlédnu v zrcadle. Jsem spokojena.
Sir Patrick Gregory Anderson….
Těch několik řádků co jsme si vyměnili mi o tomto muži nic moc neřekli. Pár zdvořilostí, pár správně zvolených slov.
Sáhnu po malé černé kabelce ještě se naposledy prohlédnu.
Očekávám chlápka kolem padesáti, slizouna co koním nerozumí. Informace, které mi o tomto muži zjistila detektivní kancelář Allana Pinkertona. Moc toho nebylo přeci jen zámoří není jejich dvoreček.
Obchodník s penězi a titulem, a…. Spooooustou peněz!
Brouknu si když vycházím ze dveří svého domu, komorník Alfréd mi otevřel dveře.
”Krásný den Vám přeji madam.”
“Děkuji Alfréde, přichystejte večeři na sedmou prosím.”
“Budete večeřet sama?”
“Nikoli Alfréde, nikdy nevečeřím sama, těch dob jsem si již užila mnoho a nehodlám na ně navázat.”
Alfréd jen kývne hlavou, podá mi rukavičky a vydá se zpět do domu.

Dojdu k autu u kterého stojí řidič a otevře mi dveře na zadní sedačky. Nasednu do vozu a v tu chvíli již cítím na koleni ruku Jacka Dempseyho.
”Moc ti to sluší Giorgie. Proč si včera nepřišla do klubu Babets? Čekal jsem, že příjdeš.”
Jeho ruku dám na jeho klín a začnu si nandavat rukavičky přičemž se snažím, aby mi nebyla vidět zjizvená zápěstí, která obvykle zakrývají zlaté náramky, jen dnes by se poněkud nehodily.
”Jacku, řekla jsem ti přece, že do takovýchto podniků nechodím s koloušky, navíc jistě sis to užil beze mě dostatečně. Dámy v klubu Babets umějí být pozorné a tím víc k takové hvězdě a fešákovi jako jsi ty.”
V jeho pohledu zahlédnu, že si dnes v noci zcela jistě zašukal, blažený úsměv prozradí mnohé a fakt jak přistupuje ke mě, je mi více než jasné, že to nebyla jedna nebo dvě holky co dnes v noci uspokojovali tohohle boxera.
Jack se opět snaží dát mi ruku na koleno, které je odkryto pod dlouho temně rudou sukní těsně lemující mé nohy. Opět mu ruku vrátím do jeho klína, on se zapře do sedačky. Vypadá uraženě.
Nedělám to proto, že bych žárlila, nebo mu něco zazlívat. Prostě to nechci, ne každý může mít co chce a někdy stačí jen pocit, že to co chceš je nablízku. Ohledně těchto psychologických tahů jsem měla několikaleté školení, takže vím co s lidmi dělá pocit, že to mají nadosah.
Lidi spojují jen dvě síly - strach a zájem.
Rozdíl mezi mnou a Jackem je jednoduchý, on má své mužské pudy a klukovské sny o hrdinovi. Já mám motivaci. Oba si můžeme být prospěšní, jen on to zatím neví.
”Proč jedeme do toho hotelu?”
Zeptá se a uraženě kouká z okna.
”Máš tam tiskovou konferenci s novináři o tvém posledním zápase hřebečku a já obchodní schůzku s jedním britským aristokratem.”
Odpovím a sleduji domy jak se objevují a mizí na cestě za námi.
Tihle mladí kluci, chtěli by všechno. Nevědí, že vůle k vítězství, touha uspět, snaha naplno využít svůj potenciál... to jsou klíče, které vám odemknou dveře. A tak ten, kdo byl poražen a znovu sbírá síly, je větším vítězem než ten, kdo se těší ze včerejšího vítězství jako lenivec ze sklizně, a spěje už jen k smrti.
Opět jeho ruka na mém koleni, ovšem to už auto zastavuje před hotelem. Počkám až řidič vystoupí.
Chytím kliku dveří, které se mi bude chystat otevřít a přidržím ji. Podívám se na Jacka.
”Dnes bychom mohli spolu povečeřet pokud ti to zde dobře dopadne, a kdyby si chtěl v klubu Babets je dnes nové vystoupení tanečnic s Philadelphie myslím, že se to jmenuje Neptunovi dcery. Už jsem ti sehnala lístky.”
Dlaní v rukavici položím ruku na tu jeho co mi opět jezdí po koleni.
Večeřet spolu nebudeme drahoušku, ani dnes ani jindy. Stačí jediná fotka jakmile vystoupíme z tohoto automobilu a už o mě neuslyšíš.
Jack dychtivě hltá každé mé slovo a je zřejmé, že má nabídka na nahé kozaté holky u Babats je pro něj lákavá a tím víc jsem přesvědčena, že zvolí možnost číslo dva, když je mi jasné jak si dnešní noc s těmi štětkami užil.
Než stačí cokoliv říct pustím kliku za kterou již tahal řidič a ladným krokem vystoupím, venku uhladím svou sukni a poupravím si plavý drdol svých vlasů.

A to už novináři u dveří spozorní a dívají se směrem k autu, jakmile Jack vystoupí sesypou se kolem nás. Pár zářivých úsměvů, ruka na jeho rameni uhlazení jeho kravaty. Zcela určitě z toho bude nějaký pěkný snímek na titulku.
”Pane Dempsey, jak se vám líbí v New Yorku?”
“Řekněte, je pravda, že jsem měl v rukavicích železa?”
“Technický K.O. ve třetím kole. Willard utrpěl zlomeninu čelisti, jeho manažer vás obviňuje, že jste použil kovové výztuže v rukavicích.”
“Kdo bude další Jacku.”
Hrnou na něj otázku jednu za druhou. Na všechny tyto otázky již odovědi sepsal můj právník a Jack je pouze přečte. Ruka ruku myje.
”Madam Greco, jaký je Váš vztah s pane Dempseyem?”
Pousměji se a udělám krok kupředu do hotelu.
”Náš vztah je pracovní, navíc jak jistě víte mám ráda sportovce.”
Novináři se začnou smát. Jen jeden to asi nepochopil, podívá se na mě, zalistuje v sešítku a pak se zeptá.
”Ale vy přece vlastníte stáje, nikol boxerský ring.”
Ostatní se začnou smát, ale čekají na mojí reakci.
”Mladý muži, až budou boxeři vydělávat tolik co moji koně, budu jich mít plnou stáj.”
Odpovím mu a nesměle vykročím znovu k hotelu přičemž mi smějící se novináři udělají prostor a opět ho uzavřou a sypou své otázky na Jacka, kterého se už ujímá jeho lékař a doprovází všechny do hotelového salonku.

Přicházím do restaurace, kde se mě ujímá číšník a vede mě ke stolu.
”Krásný den Madam Greco, Váš obchodní partner ještě zde není, jdete brzy.”
Přikývnu, portýr mě usadí u stolu v restauraci, která je v tuto hodinu téměř prázdná.
”Sir Anderson, má za sebou dlouhou cestu, jistě brzy příjde.”
Řeknu a pohodlně se usadím na židli. Kabelku odložím na stůl a posunu malý talířek s prostíráním po stole o kousek dál.
”Prosím černou kávu, prozatím než přijde Sir Anderson Děkuji.”
Číšník přikývne a odchází od stolu. Rozhlédnu se po restauraci, je to jeden z nejkrásnějších hotelů v tomto městě, a jeho interiéry jsou kouzelné.

Sedm dní ke smrti nebo novému životu?

Seděl jsem na tom betonovém patníku snad několik hodin. Díval jsem se na loď v západu slunce jak mizí a s ní i vše čemu jsem posledních pár let mohl říkat “rodina” a domov. Snad poprvé po velice dlouhé době jsem měl pocit, že jsem ztracený. Odjet s nimi jsem nechtěl, ale zůstat tu také ne.
Vše co jsem znal, všechny kterým jsem věřil jsou pryč. Don Gino, Aurelie, Salvatore, Luigy. Jediný kdo zůstal v této zemi byla Gina a ta mou ochranu nepotřebovala, měla Vita, který tu musel zůstat kvůli tomu štěněti Riccovi. Gina nyní řídila chod obchodů rodiny Giorgetti zde v New Orleans a mimo jiné dohlížela i na opravu domu a jeho renovaci.

Potáhl jsem z cigarety a zadíval se na žhaví tabák z temně rudé přešel v barvy západu slunce a poté úplně ztmavnul do černa.
Opět jsem byl sám, opět jsem ztratil něco co jsem miloval, opět odešla a vzala si kus mého srdce.
Bylo to mé rozhodnutí. To já nechtěl odjet. Odjet ze země ve které jsem již pochopil pravidla a snad byl i něčím víc než jen hrabě.
Nedopalek z cigarety dopadl na hladinu moře a já si přitáhl černý kabát k tělu a zapnul několik knoflíků, prsty v kožených rukavicích jsem poupravil a utáhnul kravatu. Krempu klobouku si stáhl více do obličeje a po mole se vydal do města.

Buldogu, nemůžeš tu běhat po městě a střílet jak tě napadne. Vím, že to nerad slyšíš, ale potřebuješ nad sebou vedení. Don Gino jede pryč a já bych nebyl dobrým pánem. Přijeď za mnou do New Yorku až rodina Giorgetti odjede, slíbil jsem Donovi, že na tebe dohlédnu.
Hlavou mi proletí vzpomínka Dogových slov. A pak i její.
Gregory, děkuji. Prosím buď na sebe opatrný, abychom se opět mohli příští jaro setkat v naší kavárně na promenádě.
Aurelia přejela prsty po mé ruce a já chtěl, chtěl ji políbit. Místo toho jsem jen přikývl a slíbil jí, že tu na ni počkám. Don Gino mě otcovsky poplácal po zádech a jen se na mě dlouho zadíval, v tom pohledu bylo vše a já v tu chvíli měl pocit, že jsem malý kluk, který otci v jediném kývnutí hlavou slibuje, že mu nebude dělat ostudu. Don Gino je pro mě otcem, učitelem a přítelem a já ho nehodlám zklamat.
Než se vrátí…. Najdu si práci u někoho kdo bude alespoň trochu jako on.

Luciano Iacomo……
Tohle jméno jsem slyšel poprvé v baru ještě v New Orleans. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, to až ve chvíli kdy jeho jméno bylo na seznamu pod Věncem.
Podivná nástěnka u Doga v baru ke které mohou jen psi. Jsou to jména lidí a pod nimi suma za kterou objednavatel zaplatí za jeho smrt. Je to vavřínový věnec z nějakého hrobu. K tomuto seznamu se moc lidí nedostane a ten kdo ano a někoho si vybere, papír se jménem na nástěnce obrátí a napíše na něj své jméno a tím je kontrakt otevřen pouze pro jednoho člověka.
Nikdy si s ostatními nelezeme do zelí a cizí job je pro nás uzavřený. Každý pes musí vědět na co stačí a na co ne, když neuspěje zaplatí svým životem, který má ceny stovky tisíc dolarů..
Je to vymyšlené chytře. Dog má pojištěné všechny psy na 500 tisíc dolarů. V případě, že některý ze psů nesplní svou práci je tu možnost, že pro svou pojistku bude zabit a tato suma v nějakém procentu přijde objednavateli. Tím Dog ručí za kvalitu nabízených služeb.
V praxi to funguje asi takto.
Nástěnka --> jméno budoucího “nebožtíka”, vezmu lístek se jménem Luciano Iacomo → 50 tisíc dolarů otočím ho, na zadní stranu napíšu Buldog a vrátím pod věnec. Následně mám týden na jeho zprovození ze světa jakýmkoliv způsobem si vyberu.

Pondělí
Vydám se po informacích běžně dostupných, v denním tisku je článek o tom jak radní městské části severní Queens pan Iacomo Luciano je podezřelý z uplácení a zfalšování voleb nového starosty New York City.
Dostat se k veřejně známe osobě nebude až tak velký problém a už vůbec nebude problém ho zastřelit. Těch možností, je hodně. Tak pokračuji ve zjišťování informací.
Holičství, kdo by měl vědět víc, pár správně mířených otázek pod nůžkami postaršího pána a mám další informace.
Svobodný, žena mu zemřela před mnoha lety, od té doby se neoženil, má milenku Pearl Cohan, pracovala jako tanečnice v klubu Babes, který Iacomovi patří stejně jako několik dalších kasín a údajně vlastní i bordel, ale to holič úplně nepotvrdil.
Je to především obchodník a má velmi dobré vztahy s černochy z harlemu, který mu jdou údajně na ruku stejně jako většina z policajtů v okresku.
Několikrát přednášel na zastupitelstvu a poté i třeba v klubu zastánkyň ženských práv a protialkoholního výboru na téma alkohol a prohibici vítal.
Další informace, které jsem získal s břitvou na krku chlápka co se motal kolem radnice a několikrát se ptal na Luciana jsem zjistil, že má několik doků ve kterých má sudy a bedny s chlastem pošovaný z kanady a irska. Chlápek byl z pobřežní stráže a chtěl svůj podíl. Musel sem se smát, jestli Luciano spoléhá na takové přizdisráče, asi nemá všech pět pohromadě. Ale něco mi na tom nesedělo, takhle rychle by nikdo nevyklopil vše.
Ještě ten večer jsem do doků zajel.
Razie federálu na doky Iacoma. Samozřejmě nic nenašli. Luciano po městě vyslal kafky, které roznesly fámy, aby se Luciano očistil před veřejností a udělal ze sebe oběť. Perfektní politický krok.
Ovšem kdyby se podívali o dva doky dál našli by tam bedny s chlastem s razítkem Dublin a Halifax.

Úterý
Tehdy jsem ho viděl poprvé. Hubený možná trochu šlachovitý muž, v nejlepších letech. Oblečen do obleku nejméně za dva tácy, přesně padnoucí tmavě modrý oblek s jemnými černými proužky. V ruce měl vycházkovou hůl a potřásal si rukou s nějakým mužem. Poté nastoupil do rolls royce, jeho osobní řidič je takový prďola, jmenuje se Hans Schroder a je původně z Německa. Je mu věrný až za hrob údajně.
Celý den strávil na radnici, poté odjel do klubu babes a pak domů.
Bydlel v jednom bloku činžovního domu. Tři patra, dva vchody. Dvě služebné a jedna kuchařka. V prvním patře bydleli jen ty dvě služebné a osobní sluha Hans. Kuchařka odchází kolem třetí a ráno přichází v šest, dveře otevírá vždy Hans.
Milenka Paarl má vlastní byt ve kterém ji Luciano navštěvuje. Do domu nechodí pouze se stavuje ve voze pro kapesné, které ji po předchozím telefonátu donese Hans.
Je zvláštní kolik toho po pár panácích a pár dolarech prozradí služebné. Ale takhle to je vždy, alkohol rozvazuje jazyky a odbourává ostražitost.

Středa
Luciano navštěvuje nemocnici a otevírá nové křídlo popáleninového centra na kterou přispěl nemalou sumu. Odpoledne navštěvuje veterány v jejich centru, u kterého položil základovou desku a před rokem bylo dokončeno.
Docházím k názoru, že objednávka bude od někoho kdo chce Luciana odstranit pouze kvůli obchodu s chlastem.
Čím více toho chlapa poznávám, tím více si říkám, kolik mají tihle Italové společného.
Co společnosti vezme na nelegálních obchodech to jim vrátí v podobě nemocnic, center a různých darů.
Ochranka vlastně žádná. Přemýšlím, jestli si je tak moc jistý, že ho nikdo nezabije, nebo je smířený se smrtí.
Začíná mě zajímat čím dál víc.
Večer navštěvuje slečnu Cohan v jejím apartmá, celou noc se nezdrží, po několika hodinách odjíždí automobilem domů.

čtvrtek
Od rána je v domě Iacomi živo, přišlo několik mužů v oblecích a pak i muži připomínající poskoky dona Giorgetti.
A co máme dnes na práci. Upiju kávu a podívám se oknem v protějším domě do oken pracovny Luciana.
Z gestikulace a mávání balíčkem peněz pochopím, že se jedná a o nějaký obchod a zřejmě nevyšel úplně dle představ. V tu chvíli si všimnu muže, který je opřený o lampu a kabát má tak volný, že je jasné že pod ním má nejednu bouchačku, nebo jednu, ale pořádně velkou.
Další pes? Nebo jen samozvaný hrdina?
Rekapituluji informace o Lucianovi a monitoruji dění před domem, ale i v něm.
Narozen na lodi italským emigrantům, otec Luciano matka Helen, přijeli do New Yorku s Lucim, který je jedináček, chtěli svůj americký sen, který se začal dařit, otec se stal zástupcem šerifa a Luciana vedl k pokoře a poslušnosti. Vše se zdálo jako dokonalé, hodný malý Luci chodil do katolické školy poté na univerzitu. Vše změnila až razie jeho otce ve které byl zastřelen. Bohužel pro Luciana v jeho nejtěžším období a tím byla puberta. Následná smrt matky a poté i milované ženy.
A máme tu pohyb, z domu odchází měšští radní a poté i muži, kteří pracují pro Luciana, v patách jim jde pán domu osobně.
Všichni nasedají do vozu, a já čichám průšvih, nikdo si toho chlapa nevšiml, sahám po odstřelovací pušce a její hlaveň sunu po parapetu ven, mířím na Luciana.
Ten je můj!!!
Pomyslím si a prst mám na spoušti. Druhým okem sleduji muže, jakmile se Luciano přiblíží k autu muž rozhrne dlouhý kabát a vytáhne brokovnici, kterou namíří na Luciana.
Chvíle přemýšlení, sekunda pochybností a muž s brokovnicí padá k zemi. Jediná rána nad levé oko stačila k jeho eliminaci.
Hans skočí před Lucciana a zakryje ho vlastním tělem. Ten ovšem stojí rovně a jen se podívá do okna ze kterého jsem střílel. Naše pohledy se poprvé setkají. na malý okamžik nežli ti jeho chlapíci vyskáčou z auta a jdou do domu kde jsem se několik dní schovával. zmizel jsem přes střechu a rovnou zamířil k Dogovi do baru.
Pod věncem papírek s mým jménem nebyl. Díval jsem se na zem, a všude kolem, ale nikde. Večer jsem strávil v baru, jako pro zlost tu dnes Dog nebyl, aby mi to vysvětlil.

Pátek
setkávám se s Dogem. O žádné zakázce na Luciana neví. Přemýšlím jestli už jsem se nezbláznil. Chvíli se procházím po nábřeží, dám si kávu v kavárně u slečny Fiony a když vstanu připraven odejít si po svém přisedne si ke mě Luciano Iacomo.
”Také sem rád chodím. Dnes jsi tu brzy Gregory.”
Opět se posadím na zadek. Dívám se na toho muže, kterému jsem během posledních dní pronikl do soukromí.
”Nemám rád tyhle hry Gregory, vím o tobě mnohé a ty o mě taky. Je tu jen jediná otázka.”
Několikrát polknu a pak kývnu hlavou.
”Výborně, můžeš začít již dnes. Pokud chceš zůstaň v bytě naproti, pokud ne budu rád, když se přestěhuješ do pokoje u mě v přízemí. Hans ti přichystal pokoj. Vyzvedni mě na radnici řekněme ve tři hodiny.”
Zvedne hrnek s kávou jedním douškem ho vypije a jak rychle přišel tak rychle odchází.

Sobota
Jsem vzhůru dřív než přišla kuchařka v kuchyni u stolu piju kávu, večer jsem prošel dům schoval si na některá místa pistole, prošel ho po tmě a naučil se kde co je.
Luciano přijel pozdě. Byl u slečny Cohan a Hans pro něj jel a já se měl ubytovat.
”Dobré ráno, stav se v márnici a zjisti kdo byl ten chlap s brokovnicí.”
Luciano mě zastihne při odchodu z kuchyně.
Kývnu hlavou a odcházím z domu, kterým má být teď mým domovem.
Vracím se pozdě odpoledne. Se všemi informacemi, chlapík s brokovnicí byl Sterios Samaras, je to jeden z tří bratrů z řecké familie co dorazili z Atlanty. Několik týdnů se snaží najít cestu k pašování chlastu a vypadá to, že si udělali zálusk právě na ten Luciana.
”Zítra chtějí udělat Váš dok pane. Oba sklady chtějí vyrabovat. Oba bratři Samaros a pár chlápků z hospody co si najali.”
Řeknu a stojím ve Dveřích Lucianovi kanceláře, ten se probírá nějakýma papírama.
”Dobře Gregory, ráno moudřejší večera, ale řekl bych, že si tam na ně asi počkáme ne?”
Koutek mi vyjede nahoru.
Kdo si počká….

Neděle
Opět jsem v kuchyni první. Skoro o hodinu později odchází Hans se snídaní na podnose do třetího patra k ložnici Luciana.

Colin Robinson

Klid před bouří...

Oprava brány ti příliš času nezabrala, ale bylo jasné, že to nebude nadlouho, brána je na odlehlém místě a večer tu kolem nikdo nechodí, takže ať už ti výrostci lezli na hřbitov kudy chtěli překonat tuhle bránu pro ně nebude znovu žádný problém. Již několikrát si na to upozorňoval, že by bylo dobré udělat novou, ale na to nemělo ani město ani občané prachy. A proč by taky investovali do mrtvých, když živí mají co dělat aby se uživili.

tahle doba je na hovno a štěstí přeje bohatým a krásným. Nebo to tak není?
”Přestaň tu okounět ty zevláku a masti na ty hroby, v kapli už čekají dvě mrtvoly.”
Ten hlas znáš, je to Tom, ale je zvláštní, že došel až sem. Většinou počká až dojdeš sám za ním. Nepsanou tradicí se stalo, že kolem oběda se setkáte u hrobu nějakého Simpsona Jeffersona co tu leží už deset let a na jeho desce si dáte pivo a něco k jídlu co přinese Tomova žena.

”Mám podivný pocit v noze co nemám. Dneska se kurva něco stane.”
dívá se skrze bránu ven a očima téměř nepřítomnýma se snaží najít něco, něco co je jinak nebo nějakou indícii toho proč je tak neklidný.
Otočí se a jde pryč, slyšíš, že si něco žvatlá, což není nic neobvyklého.

Včera lehce sprchlo a tek vykopání hrobů nebude nejjednodušší práce, hlína je jak lepidlo, lepí se ti na lopatu a je těžká jak čert, za těhle okolností ten hrob budeš dělat třikrát delší čas, což znamená, že se domů vrátíš později než obvykle.
První díru máš nahrubo hotovou, stačí to jen trochu upravit a připravit na následné zahrabání. Pomocí lopaty nandáš jednu třetinu hlíny do připraveného povozu ke kterému pak zapřáhneš osla a odvezeš to.
Část hlíny se vždy musí odvézt, přeci jen s rakví se tam už všechna nevtěsná, a vtipně část peněz co je na údržbu hřbitova plyne z květinářství vedle. Jo kdyby ty paničky co si do bejváků kupují květiny věděli, že si domů nesou hřbitovní hlínu asi by čuměli.

Teď tedy ještě druhý hrob, ale už je čas na jedno pivo a nějaký ten oběd s Tomem. Hodiny na kostelíku odbíjí poledne.

”Coline… dneska se něco stane, to cejtim kurva.”
Prohlásí Tom a na kamennou desku položí v hadříku zabalený bílý chléb, pořádné dva krajíce ve kterých je nějaký salát a zřejmě uzená ryba, alespoň jak lze určit podle vůně.
Sám se posadí na hrob a zakousne se do chleba. Pořád se dívá kolem sebe, dnes je nezvykle tichý což ti přijde zvláštní, ale to i fakt, že ho svědí koleno u nohy co nemá.

Rikki

ONLY WHITE...

Oba mládenci na Vás hledí a nepřestávají se usmívat, ten se zápalku k tobě vystřelí ruku.
”Jackson a tady to je Noah.”
Zápalku vyplivne a ještě více rozšíří úsměv. Má hluboké oči a jeho tvář je dokonale hladká, na sobě má bílou košili zapnutou až ke krku a kšandy co mu drží kalhoty, které končí lehce pod kotníky. Boty nejsou nejnovější, ale jsou poměrně udržované a vyleštěné. Kožené tkaničky několikrát napojované.

Podívají se na dveře, a ten co se opíral o dveře Noah jen kývne hlavou, ten má alespoň sako, pruhovanou bílou košili a o něco lepší boty.
”Dobře, tak nejdřív my a pak vy.”
Je zřejmé, že se pánům líbíte, ale Joana je taková nesvá. Zřejmě jí dochází, že by ji otec s černochy asi nerad viděl. Pozoruješ jak jí to v hlavě šrotuje, jít nejít jít nejít. Nakonec se usměje tak kouzelně jak to umí jen ona. Zavěsí se do tvé ruky, udělá otočku na patě a vyrazí směr molo.

Kluci vyrazí za Vámi. Chvíli si něco šeptají a pak se začnou smát. Celá atmosféra se uvolní. Joana povolí sevření a snad jí je už i jedno, že ti kluci jsou černí. Hází po očku úsměvy na Noaha. Ten jí její pohledy opětuje.
”Boty na kolečkách, už jsem viděl jak se na tom dámy projíždí po promenádě.”
Řekne Jackson a přidá do kroku, aby byl vedle tebe, než udělá ten poslední. Podívá se na tebe.
”Můžu?”
Čeká na tvou odpověď zatím co Noah z druhé strany kde jde Joana už svůj krok sjednotil s jejím a jde vedle ní, ruce má v kapsách a něco si povídají.Ona se hihňá a on se nesměle usmívá.

Dojdete k molu a skutečně, zřejmě velká novinka, která konečně dorazila i sem. Spousta lidí na kolečkových bruslích jezdí po promenádě a dokonce i po silnicích.
A kolem spousta čumilů co si zapůjčení nemohou dovolit nebo škodolibě čekají kdo si první rozbije ústa, a že za tu chvilku si několik pádů viděla.

”Pojďte blíž dámy a pánové pojďte blíž, pojďte si půjčit kolečka, sedí na všechny typy bot!!! Podívejte se na ty děti jak jim to jde, no tak pojďte se projet!!!”

Hlas láka širokou veřejnost a z velkého proutěného koše vyndavá několik podložek s kolečkami a koženými pásky a mává s nimi nad hlavou.
Joaně se rozsvítí oči, naprosto unešená sleduje všechny co jezdí kolem. Svou ruku co měla zakleslou do tvého rádoby rámě vytáhne a zvedne jí nad hlavu.
”Tady, tedy my…..!!”
Huláká jako na lesy a vydá se kupředu, nejdříve pomalu, pak se podívá na Noaha a zrychlí krok, směje se a běží snad i s tím pocitem, že Noah se rozběhl za ní.
”Jako malé děti.”
Jackson sleduje, jak jeho kamarád s Joanou běží k chlápkovi co půjčuje brusle. Pak na tebe mrkne a rukou ti naznačí, aby si vykročila, že tě bude za nimi následovat.
”Mám rád New Yorská léta, vždy mám dojem jako by ….”
Svou větu už nedořekne, proti němu jde rázným krokem Noah, když ho míjí drcne ho do ramene, vypadá fakt naštvaně. A v tu chvíli slyšíš už Joanu.
”Jak to myslíte jen pro Bílé?”
Chlápek zamává před jejím obličejem kartonem na kterém je jasný nápis ONLY WHITE.

”Tak někdy jindy krásko……. možná v jiném světě.”
Usměje se na tebe, mrkne jedním okem. Poté se otočí za Noahem a rychle ho doběhne. Vidíš jak ho zpomalí když mu dá ruku kolem ramen a jdou odkud jste přišli. Na druhé straně stojí Joana a dívá se na onu zatracenou ceduli a vypadá bezradně.

Lorelai Moretti

Známá neznámá...

Zapřu se do židle a potlačím chuť se zhoupnout. Doutník zapálím jednou sirkou, dávám si na čas a dávám jí, prostor k těm pár slovům, který mi mají něco říct.
Zvednu ruku nad hlavu a doufám, že jeden z těch pikolíků co stojí ještě u ringu to pochopí, a hle je to tu. Do ruky mi přilétne nějaký kus hadru. Utírám si krev z prstů a přimhouřím jedno oko když v něm ucítím doutníkový kouř.
”Slečno Lorelai, jak jistě víte s Jimem je to občas trochu složité, sám už neví kdy mluví pravdu a kdy si přibarvuje. A bohužel v posledních týdnech jsem si povšiml, že už ani neví co komu říká.”
Jak ti kulantně říct, že o tobě nemám ani páru? Přiznat, že něco nevím je hloupost a říct, že Jim je debil je patrné z toho co jsem právě řekl.
Opět potáhnu z doutníku a pak si ho vložím mezi ukazovák a prostředníček až ke kloubům. Hadr od krve zahodím někam pod stůl a pak se lokty zapřu do stolečku u kterého sedíme.
Jak se tak na tebe koukám, tak do bordelu asi nepůjdeš.

”Já práci nenabízím slečno Lorelai.”
Dívám se na ni a přemýšlím koho mi připomíná, je jako jablíčko, krásné, uzrálé, jablíčko…. Z ráje, utrhnu ho a budu navždy zatracen….
Usměju se svojí myšlence. Tyhle “božské” vtipy mě baví čím dál víc, asi proto jsem souhlasil s osobní schůzkou s tím bílým límečkem. Musím na to myslet, nalehal již tolikrát, že se chce sejít, ale tentokrát byl tak neoblomný, že dokonce využil Vrabčí expres.
Což pro mě znamená, že ví víc než bych chtěl, a když souhlasil, že se sejdeme zde, asi to nebude o tom, že jsem v neděli nepřišel na jeho brebtání…
Opět se trochu pousměji, dívám se stále na ní, prohlížím si její tvář a ikdyž myslím, na něco jiného v hlavě mi koluje myšlenka kde už jsem tuhle holku viděl, je to jako červíček, který hlodá a hlodá….
”Nabízím možnosti, zprostředkovávám setkání a dávám kontakty.”
Nevodím děti za ruku….
”Víte slečno….Jak to říct kulantně, aby nenafoukla hubu….chodí za mnou mnoho slečen, abych jim dal práci, abych z nich udělal hvězdy, ale já nedokážu z hovna udělat zlatou cihlu.” Dogu, mluvíš jako dřevorubec, tohle je jiná liga, podívej se na ty šaty a šperky. Ta holka ví co chce.
Znovu se opřu do židle a všimnu si Jima ve dveřích, stojí daleko na to, aby nás slyšel, ale dost blízko na to aby pochopil. Zvednu ruku a prstem udělám kolečko. Jim kývne hlavou a zmizí.
”Řekněte co můžete nabídnout vy … a ne mě, ale sobě. Řekněte co byste chtěla, co dokážete…” ještě žádná nedokázala odpovědět, tak se ukaž Cony… Lori Tahle myšlenka mě naprosto uzemní…. zhluboka vydechnu a doufám, že Jim s tím panákem přijde co nejdřív.

Chvíli přemýšlím jak bych měl pokračovat, ale v tuhle chvíli….
”Řekněte… a já Vám pak řeknu co pro Vás mohu udělat, aby jste toho dosáhla.”
Chci být zpěvačka, no a já herečka, chtěla bych se vdát za bohatýho chlapa, a chci a chci a chci pečené holuby rovnou do papuly.
Povrchní holky s povrchními sny, neznajíc život a jeho principy. Nikdo ti nic nedá zadarmo, nikdo tě nechytí až budeš padat. Hodím ti lano, ale vyšplhat se musíš sama.

Na stůl přilétnou dvě sklenky s whiskou. Jim se nadechuje, ale rukou ho zase vyprovodím do jeho bezpečné vzdálenosti.
Je to krásná holka, přitažlivá, koketuje pohledem.
Zhoupnu se na židli a upiji ze sklenky. Stále si ji prohlížím, je to zajímavá osoba. Musím si utřídit myšlenky a zastřelit toho červa, protože to skoro vypadá, že někde v koutku, úplně vzadu na něj zabrala nějaká štika, která má prostě a jednoduše spát.