Nový Svět stejný jako ten Starý

"Co člověk neudělá pro byznys."
Napadlo mne, když jsem vystupoval z lodi na zašpiněné New Yorské molo. Pocházím z dlouhé linie anglické aristokracie, můj předek tu byl před několika staletímy a měl tu čest se setkat s americkýmy gantlemany u Bunker Hill. Nutno dodat, že ani pro jednu stranu to nebylo příjemné setkání a od těch dob žádný Anderson nevkročil na Nový Kontinent.

Zajímalo by mne, kde na mne madam Greco přišla. Jistě, po rodičích jsem zdědil mimo jiné i stáj, nicméně můj podnikatelský záběr byly hlavně pozemky a zbraně. Jedno mi zůstalo po otci, to druhé zajistila souhra okolností spojená s mým působením ve štábu 1. armády generála Douglasa Haiga ve Válce. Stáj jsem přenechával těm, kteří jí rozumí. Asi dělali dobrou práci. Pokud bude tenhle zájezd ziskový, pár lidí si vyslouží vysoké prémie.

Na druhou stranu, nemohl jsem si nevšimnout jistého nedostatku informací o madam Greco. Možná jsem si s sebou měl vzít někoho na ochranu, tahle mám jen svůj věrný colt. Revolver jsem si nechal doma, blbě se nosí a nechci lidi děsit, tenhle američan je spolehlivý a můžete jej nosit pod paží aniž by vám překážel a pořád být nenápadný.

Troy je nervozní. Nedivím se mu, nikdy nebyl z domu dál, než za kopcem, Amerika se mu nelíbí. Ani mě.
"Troy, uklidni se. Jistě, koně by jsme mohli sehnat jinde, ale tato dáma se obtěžovala, aby nám napsala, navíc tato země není poznamenaná válkou. V Evropě by jsme teď za dobrého koně museli platit víc než normálně, to mi věř a museli by jsme hledat. Takhle nám příležitost sama klepe na dveře."
Vysvětluji svému prostému společníkovi že domů nepojedeme, zatímco mne perosnál hotelu odbavuje. Usměji se na hotelového recepčního.
"Děkuji, dobrý muži. A to oslovení je sire, jsem totíž Vévoda z Bethsedy."
Informuji jej mírným a vlídným hlasem. Chci se pak věnovat zase Troyovi, ale ten už mašíruje pryč. Převezmu tedy míč a následuji pikolíka do svého pokoje. Dám mu velkorysé spropitné a když klučina vymyzíkuje, naleju si z baru gin a zapálím si doutník. Výhled je opravdu skvělý.
"Tak, madam G. mne bude čekat u snídaně?"
Pomyslím si a na rtech se mi objeví úsměv. Napiji se ze skleničky a zahledím se na město pod sebou. Pokojem se začne ozývat jemné pobrukování známé melodie.
"London Bridge is falling down..."
Unikne mi nahlas jedna sloka, než opět přejdu do broukání. Vzpomenu si na ten úhledný krasopis v dopise, jenž mne sem zval.
"My..fair..."
Zašklebím se na svůj odraz v okně
..lady.."

Ráno se probudím, upravím se a obleču jako správný anglický gantlleman, nechám si trochu volné sako, abych u sebe v pouzdře podpaží mohl mít svůj colt a nikdo to nepoznal (alespoň ne nikdo se zkušenýma očima) a vydám se na snídani s onou madam G.

Colin Robinson

Za prací...

"Však lepší je o pět minut později do hrobu, než dříve." Usměji se na něj. Morbidní humor na hřbitově nemůže chybět a mám za to, že důvod, proč mě zde ve skutečnosti nechal pracovat je také jen verze nějakého morbidního vtipu, kterých má v zásobě nemálo. Sám občas vypadá a páchne, jako mrtvola, která umřela na lenost a obžerství, ale to jen jeden z dalších důvodů, proč patří mezi mé oblíbené lidi. Odporný, až by se jeden usmíval a já se usmívám opravdu, opravdi velice rád.

"Dobrá. Mrknu se na to a pak skočím pro holky, ať se dáme do díla." Počkám, až si jsem jist, že skončil a vydávám se směrem k hrobu Molinska, který byl chudák mezi prvními, které jsem pohřbíval. Je to už nějaká doba co leží pod zemí. Jeho stará mu tam stále chodí dávat svíčky pomalu každý týden. Alespoň má stará bába nějaký ten pohyb.
Děcka zasraný. Jeden, aby je přetáhl nejraději lopatou po palici. Žádná úcta. Jde jim pouze o to bavit se a nehledí na druhé. Závidím jim jejich jednoduchý život, kdy myslí jen na sex, prachy a chlast s přestávkami na chcaní a sraní. Spí si do odpoledne a večer jsou v lihu. Ráno se probudí s poblitejma kalhotama, smrdí jako žumpa a hnedle další večer jdou znovu.

Tenhle hřbitov znám velmi dobře. Dovolím si tvrdit, že i nejlépe ze všech a je mi jedno co tvrdí Tom. On sice udělal hromadu náhrobků, ale já jsem ten co si pamatuje, kde leží jaký hrub a v jakém je stavu. Večer b se tu ten mameluk určitě někde napíchl na plot, nebo nějakou tu ozdobu, které tu občas trčí u některých náhrobků.
V duchu si mapuji hřbitov a místo, kam se pak vydám, až se podívám na ten zámek. Nejlepší bude, když řeknu, že se na ten zámek podívám hned a dám si pak načas s těmi hroby. Původně jsem chtěl moji spolubydlící pohřbít jinde, al co je lepší, než být pohřben pod něčí mrtvolou.
Dvě mrtvolky nad sebou leží. Druhou se najít můžeš pokoušet stěží. Kdo ji tak ukryl, kdo ji tak zakopal, kdo ji zmrzačil a šaty jí roztrhal? Nikdo, nikdo, ten to byl. To on jí tak zmrzačil. Nechal jí trpět, přes den v rakvi spát, večer jí pohřbil a začal se smát. Přehrávám si v hlavě jednotlivá slova a dodávám si vlastní melodii. Určitě by ze mě mohl být velký hudebník, když by jsem se k tomu jako malý více dostal. Jen mít tu šanci.
Měl bych se však vrátit k tomu hlavnímu. Co bylo tamto? Proč jsem se předtím zastavil, když jsem jí chtěl říznout? Už tolikrát jsem někoho zohyzdil, ale nyní poprvé. Poprvé jsem toho nebyl schopen. Proč, ale?
Aniž bych si to uvědomoval, tak se začínám drbat na tváři, čímž si opět rozdírám starší škrábance, které teprve před chvílí stačili nějak zaschnout a krvácet.
Proč? Proč jsem se zastavil? Kvůli té tváři? Ano kvůli té tváři. Byla krásná!
Ne! Dám sám sobě facku a pokračuji v chůzi.
Je pěkná to ano, ale. Je na tom něco jiného. Musím to nechat pak na večer až si k tomu společně sedneme.

FLASHBACK
Pod kopyty koní…..

Nikdy jsem nečekal, že takhle skončím. Na statku někde uprostřed Texasu. Stádo krav a divokých koní. Celý den v sedle pak cejchování telat a kleštění býků.
Stal se ze mě farmář, statkař a honák.

Ještě před deseti lety bych se tomu smál, byl jsem zloděj, bouchač, zlatokop a vrah. Neměl jsem slitování veškerá ta rodinná atmosféra, ti spořádaní chlapi co se celý den plahočí pro pár drobných mi byli k smíchu.

Co chlapa dokáže zblbnout nejvíc? Kromě tedy zlaté horečky? Zlatá ženská.
Constance, Conty, Cony, moje víla. Žena, která z divokého koně udělala poslušného beránka. Žena, která na kopyta broušená kameny, pískem a štěrkem nekonečných prérií nasadila podkovy.

A teď tu sedím na posteli našeho dřevěného dvoupodlažního domku s lahví v ruce a sleduji jak si balí věci do kufrů.
”Constance, tohle přece nemůžeš.”
Řeknu a pohupuji lahví od pálenky starého Hankse těsně nad zemí, už v ní moc není, ale jsem pořádný chlap, aby mě těch pár doušků neskolilo.
”Cony….”
“Jonathane! Musím jít. Nemohu tu zůstat. Ani ty by si neměl, touhle cestou a svým rouháním tě bůh do své zahrady nepřijme.”
Její hlas byl vždy jako píseň, ale dnes řeže a řeže.
Když nepřijme, tak nepřijme, kdo se mu vo to prosí. Abych byl jako ostatní, modlil se a byl jeho zlatým milovaným synem…Synem! On mi mého vzal!
Jonathane mi nikdy neřekla a ve chvíli kdy vysloví jméno toho nebeského bastarda se jen prudce nadechnu a láhev letí skrze dveře na stěnu proti schodišti.
”Bůh, bůh!!! Kde byl ten tvůj zasranej bůh když se to stalo, kde byl když si ho každý den u jeho postele prosila, aby se nad ním smiloval?!?!”
Chytím Cony za paži a křičím na ni, křičím a celý rudnu. Ona se na mě dívá, strach nemá. Ale několikrát si udělá křížek jako by se při každé mé urážce toho zkurvysyna modlila za mou duši, za moje spasení.
Tím mě rozčiluje ještě víc. Chytím jí za obě ruce.
”Tak řekni Constance, kde byl? A kde je teď? Bůh není Cony!!!! Není!!!!”
Její oříškové oči se dívají do mých a já zuřím. Nechci jí ztratit, bojím se být sám, nechci aby odešla.
Tak už to pochop, to ty jsi má bohyně, to ty jsi středem tohoto světa a já bych měl být tvůj, ne nějaký bůh. Ne někdo kdo NEEXISTUJE. Cony….

”Jonathane pusťte ji!”
Zazní naléhavě hlas za mnou a já povolím sevření svých prstů kolem jejích paží.
Constance se vymaní z mého sevření a podívá se ke dveřím.
”To je v pořádku otče Bastiane, to je v pořádku.”
Svěsím ruce a Cony pokračuje v balení svého prádla do hnědého koženého kufru. Podívám se na ní.
”Neodcházej!”
Promluvím značně smířlivěji než před okamžikem, snad to i zašeptám.
Neodcházej lásko, prosím.
Zadkem padnu opět na postel a dlaněmi se zapřu do kolen. Zhluboka se nadechnu a v tom zaslechnu jak zapla přezky na kufru.
”Cony, slíbila si mi, před bohem…” Jeho jméno procedím přes zuby ”Před ním, že se mnou budeš do konce života, slibila si, že tu budeš se mnou v dobrém i ve zlém.”
Promluvím a dívám se před sebe na sošku panenky Marie, která stála na prádelníku.
Cítím její ruku na svém rameni, sáhnu po ní a zavřu oči, chci opět cítit její blízkost, blízkost jejího těla, jejího dechu, chci cítit svou ženu, svou Vílu.

Prsty jsem přejížděl po jejím krku až k hrudi, zbožňoval jsem její dekolt, byla hedvábná, a bílá. Pár pih, které jsem měl spočítané a tolikrát jsem je v noci spojoval v obrazce hvězdných znamení. Její bělostná ňadra….
Z myšlenek mě vytrhne hlas muže, který před nějakou dobou vešel do místnosti, když slyšel křik. Otec Benedikt, to k němu šla hledat vnitřní klid, to on ji do hlavy nasadil, že jen bůh dokáže utěšit její bolest.
”Jonathane, nemůžete být tak sobecký, boží láska je nekonečná a bůh miluje i Vás…”
“Držte hubu Otče, bůh je malej rozmazlenej kluk co si tu hraje na pískovišti….”
Kurva Johne co to meleš za sračky…
Vstanu z postele a držím Cony za ruku, udělám krok k otci Benedictovi přičemž on couvne. Zvednu naše ruce spojené a propletené prsty.
”Tohle je spojení, tohle je láska. Bůh není a vy to víte. Já a Cony je spojení, které tuto zemi otáčí, kvůli kterému slunce vyjde a je to láska, která má být navěky.”
Mávám svou rukou s tou Constance před jeho obličejem, opět jsem zvýšil hlas. A v tom cítím jak její z té mé mizí.
Je to jako studená sprcha. Ohlédnu se na ní a po tvářích ji tečou slzy.
Ne nééé tohle jsem nechtěl, tohle jsem nechtěl!!!
Otočí se k posteli a sáhne po kufru. Když se na mě znovu podívá, nakloní hlavu ke straně a zvedne ruku k mé tváři, ve chvíli kdy se dotknou její prsty mojí kůže, zavřu oči a slzy se mi derou zpoza víček. Stojím tam a cítím její krásnou vůni.
Její plavé vlasy s odstíny zlatorudé záře zapadajícího slunce ozdobené heřmánkovými květy. Její oříškové oči, bělostný úsměv a krásné růžové rty co jsem tolikrát líbal.
”Miluju tě Cony, miluju.”
Řeknu tiše a otevřu oči.
Je pryč, má Cony tu není. Vydechnu a cítím, že se nedokážu nadechnout, hrudník se svírá a břicho je v křeči, srdce se snaží protáhnout skrze žebra ve, chce utéct.
Padnu na kolena, natáhnu ruku ke dveřím jako bych čekal, že se najednou v nich objeví ona, že mě chytí za ruku a já se nadechnu, že mě zachrání.
Dlaněmi dopadnu na dřevěnou podlahu a začnu křičet.
Křičím,můj dech sotva stačí a já doufám, že se plíce opět probudí k životu. Už jen sýpu, hlava se mi začíná motat a já mám dojem, že omdlím. Zaslechnu zpoza oken zvuk koňských kopyt.
Cony, neodjížděj… prosím!
Myšlenka na ženu, kterou miluji mě přinutí znovu se nadechnout. rychlý nádech a ještě rychlejší výdech, střídá jeden druhý a já opět zakřičím, ale teď je to vztek! Dlaně se stáhnou do pěstí a já několikrát udeřím do podlahy.
”Nenechám tě odejít!”
Řeknu a vstávám ze země odhodlán ji zastavit.

Před vraty kláštera seskakuji z koně, zrovna vystupuje z kočáru a otec Benedikt předává její zavazadla řádovým sestrám.
”Constance!!!!! Cony!!!!”
Křičím na ni a lomcuji s bránou zámek na bráně se hýbe cvaká, říká mi že bez klíčů se tam nedostanu. Brána je vysoká a masivní, zde kovář odvedl výbornou práci. Ani já se svou sílou nedokážu bránu otevřít.
Constance se otáčí a dívá se na mě, otec Benedikt udělá krok směrem ke mě, ale ona ho zastaví, něco mu řekne a s rukama spojenýma před sebou jde prašnou cestičkou mezi travnatými záhony ke mě. Dívá se na špičky svým bot.
Dech, který jsem zastavil v doufání, že příjde blíž. Opět dýchám rychle, podobně jako kůň co mě sem dovezl. Usmívám se na ní, po čele mi teče pot a po tvářích slzy.
Ano, ano má lásko pojď, pojď blíž lásko, půjdeme domů.
Natáhnu ruku skrze mříže k ní, ale ona se zastaví.
Ne, ne pojď ke mě Cony, pojď ke mě!!!!
Ruka mi bezvládně spadne a opět se chytne mříží. Čelo se zapře do železné zábrany. Slzy kanou a dopadají do prachu.
”Pojď domů!!!!”
Hlesnu a opět skoro nemůžu dýchat.
”Já už jsem doma Jonathane. Už jsem doma.”
Mluví tiše a klidně.
”Až si jednoho dne milostivý bůh vezme našeho syna k sobě….”
“Milostivý bůh?! A čím je ten tvůj bůh milostivý???”
Hlavu mám stále zapřenou do mříží, nedokážu se na ní podívat, v hlavě mám opět rachot. Mluvím hlasitě, ale nekřičím.
”Našemu synovi se stala nehoda… byla to nehoda!!! Byla to strašlivá nehoda, ale byla to nehoda!!!”
Slovo nehoda řeknu tolikrát, že bych tomu snad i já uvěřil, nebo tomu snad už věřím?
Kroutím hlavou a snažím se vytěsnat myšlenky, které si mi honí hlavou.


”Tatííí….! Tatííí…””
Mává na mě plavovlasý klučina. Sedí na ohradníku a bosé nohy se mi houpou sem a tam. Pobídnu koně Ohlédnu se na Joea a Calvina, vědí co mají dělat, zahnat koně do nové ohrady. A vyrazím směrem ke svému synovi. Za pár dní mu bude šest, je to najednou tak veliký kluk. Na koni jezdí lépe než kdejaký honák z hor, má sílu a je opravdu bystrý, jen je občas zbrklý a trochu výbušný. Jak se říká, děti vždy zdědí to nejlepší z obou rodičů.
Pousměji se nad svou myšlenkou.
”Maminka povídala, že máš jít domů, že na tebe už hodinu čeká s jídlem.”
Sáhnu po synovi a přehodím si ho před sebe na sedlo jako pytel brambor. Tom se směje a rychle se jako žížala hbitě obrací a už sedí jako pravý Kovboj.
”Tak to by jsme měli jít, aby se maminka nezlobila, a nedejbože nám všechno nesnědla.”
“Maminka, ale musí hodně papat když má v bříšku to mimino, furt nechápu kde se tam to dítě vzalo.”
Usmívám se, jak jsem říkal byl neskutečně zvídaví.
”Tomasi, tomu se říká láska víš, když je jí tolik, že už ji dva lidé neunesou stane se takovýhle zázrak.”
“Takže já sem taky zázrak?”
Projedu mu prsty ve vlasech.
”Ano i ty si zázrak stejně jako to miminko u maminky v bříšku.”
Spokojeně se usmívá a my míříme k našemu domu.
Constance sedí na verandě ve velkém křesle. Má zavřené oči a slunce ji dopadá na obličej. Usmívá se, něco si brouká, pohupuje se a hladí si ještě skoro neznatelné těhotenské bříško.
Ukážu Tomovi, abychom byli potichu. Sesednu z koně a ukážu Tomovi ke stájím. Kývne hlavou ještě sáhne po mém klobouku a nasadí si ho na hlavu. Vypadá vtipně, je mu veliký, ale pro ten jeho vnitřní pocit velkého jezdce to asi za to stojí.
Pobídne koně a vyrazí směrem ke stájím, dělal to dnes a denně a tak jsem se v klidu otočil a šel ke své ženě.

Snažil jsem se být tiše, po špičkách jsem našlapoval na dřevěné schodnice a téměř se plížil.
”Coach and six-a little horses.
Hush you bye,
Don’t you cry,
Go to sleepy little baby.”
Zpívá si tiše a já se k ní ještě tišejí blížím, pomalu si klekám a chytám její židli na které se houpe.
”When you wake,
You’ll have sweet cake and
All the pretty little horses.”
Společně s Cony zpívám tiše další sloku. A u posledního slova se obličejem přiblížím k jejímu krásnému bříšku a tváří si na něj lehnu jako bych chtěl slyšet další zpěv od našeho miminka. Cony se usmívá a ruce položí do mých vlasů. Prsty se proplétá v mých vlasech, zavírám oči a broukám melodii písničky, kterou zpívala. Slunce mě pálí do zad a já cítím jak mě zalévá štěstí.
”Miluju tě Vílo.”
“A já tebe pejsáčku.”
Slyším jak jí tahle přezdívka, kterou mi dala opět trochu rozesmála. Prsty jí lehce přejedu po bocích. Začne se smát, je neskutečně lechtivá. Zvednu hlavu a ona mě pohladí po vousy zarostlých tváří. Usmívá se a já ji tak strašně miluju. Je dokonalá.
”Večeře můj muži, večeře.”
Zvednu se a políbím ji, pak se narovnám a pomůžu ji vstát.
Constance se rozhlédne. A pak se začne smát.
”Pošlu syna pro otce, abychom se mohli najíst a teď abych poslala otce pro syna.”
Ohlédnu se a Thomas tu skutečně ještě není. Zavrtím hlavou a trochu provinile se podívám na Cony, která si uhladí bělavou zástěru na světle modré sukni a vydá se do domu.
Otočím se ke stáji a rozhlédnu se kolem. Thomase nikde nevidím.
”Tome, večeře.”
Zavolám na něj a lehce unaveným krokem jdu ke stáji.
”Tome, no tak už mám hlad, tak ať máma nečeká.”
Blížím se ke stáji, ze které tryskem vyběhne kůň na kterém Tom odjel. Je stále osedlaný, dívám se za ním a začínám mít pocit, že je něco špatně. Zrychlím, pár kroků a najednou běžím. Chytám rukama dřevěné obložení vrat a téměř smykem se dostávám do stáje.
Rozhlížím se a za balíky slámy vidím bosé nohy.
”Tome!”
Zakřičím a sotva vteřina a jsem u něj. Leží na zemi a na kamenu vedle něj, který sloužil jako zarážka dveří byla krev.
vzal jsem svého syna do náručí a cítil jak mu krev z hlavy stéká na mou ruku a odkapává na zem.
Nemyslím na nic, se synem v náručí vybíhám ze stáje. To už vidím Cony, stojí ve dveřích našeho domu, dívá se na mě a v jejích očích je strach. Vyběhne směrem ke mě.
”Cony…… asi spadl! Krvácí, ale dýchá.”
Křičím na Cony, než ke mě doběhne, zastaví mě namístě a bere si syna do náruče, padá s ním zemi a drží ho.
”Johny!”
Cony brečí a dívá se na mě.
”Vydrž, přivezu doktora.”
Podívám se na Toma a vidím jak jeho krev barví Coniiny šaty do fialova.


”Nehoda, tragická nehoda Jonathane. Náš syn žije Jonathane. Žije a to zařídil bůh, modlila jsem se k němu, modlila a prosila o jeho milost prosila o zázrak a on mi ten zázrak dal, náš syn žije…”
Začnu cloumat s vraty a vrčím jako vzteklý pes.
”Constance!!!! To není život! To není život!!! Už tři roky leží v posteli a nedokáže se sám najíst, jediné co život připomíná je to, že dýchá.”
Křičím na ní a tentokrát se jí dívám do očí, Cony pláče, jedna velká slza za druhou se kutálí po její tváři a já se vlastně teď na ni zlobím.
”Zemřel! Cony Tomas je mrtví! Nikdy už mi nepodá ruku, nikdy mě už nerozesměje, nikdy mi neukradne klobouk a už nikdy nebude utíkat po naší zahradě.!!!!!”
Křičím a sám cítím jak slzy stékají tentokrát proudem.
”Už nežije, naše druhé dítě také ne a já teď umírám!”
opoznání tišeji padám na kolena a stále se držím mříží, čelo opřené o bránu a nekonečný smutek a pláč mě pohltí.

Měsíc po nehodě Thomase nám řekli, že chlapec bude žít, ale že nějaká část mozku byla poškozena, tehdy nám to řekl nějaký doktor z New Yorku. Doktoři v Texasu byli k ničemu a já tehdy pro něj dojel a zaplatil mu neskutečnou sumu, aby vyléčil mého syna. Než jsem přijel, Cony byla v nemocnici. Bohužel měla příliš málo sil a o naše miminko v bříšku přišla.
Doktor ho nevyléčil, ale řekl nám diagnózu, já ….. dokázal jsem to přijmout po několika litrech pálenky, několika rozbitých kusech nábytku a několika nocích v prérii jen se svým koněm. Ale Cony ne, Cony se modlila, a modlila. Tehdy její vlasy jitřní záře ztratily svůj lesk a několik šedých vlasů ji začali lemovat tvář s několika drobnými vráskami.

”Mýlíš se Johne, tak moc se mýlíš. Bůh ho zachránil. A já jsem jeho dlužník. Thomas žije, nejen v našich srdcích, ale jeho duše jeho tělo, on…. nebyl si tam Johne! Kdyby ano viděl by si jeho oči, jsou plné života a mluví…”
“Constance!!!! Přestaň, je to už jen tělo našeho syna. Jen tělo. Duše odešla už v té stáji. Smiř se s tím a vrať se domů. Jen spolu dokážeme vše překonat!!!”
Přestala plakat a zavrtěla hlavou.
”Rouháš se Johne, prosím, kaj se a modli se, popros za odpuštění…..”
“Seru ti na modlitby!!! Seru na tu tvojí víru Constance. Proklínám toho tvého Boha. PROKLÍNÁM!”
Zakřičím směrem k ní a vlastně i do nebe.

Cony si zašeptá nějakou motlibu a pohybem ruky opět udělá křížek, ukončí slovem amen a pak se otočí a odchází.
”S bohem Johne!”
Řekne klidně, sleduji její kroky směrem ke klášteru a opět mě pohlcuje ten pocit…. pocit, že právě umírám. Mé srdce odchází společně s ní a já …..?

Jsem Dog, o své minulosti nemluvím, žádná není. Pomáhám dětem, a mladým mužům zvládat horkokrevnost, možná že už chápete proč a možná, že právě tahle má vzpomínka Vám občas některé moje postoje objasní.

Constance

Taneček v kolečku a kolečka v tanečku!

Boty na kolečkách? Zvědavě nakrčím obočí. „Máš mě na háčku, pokračuj.“ Vybídnu svou kamarádku a ta se zeširoka rozpovídá.
No jo, Florida. Pláže, sluníčko, svalnatí hezouni a jeden malý, úplně přebytečný Jim. Jsem fakt zvědavá, jak to vám dvěma bude klapat, když už si teda klekl a tys souhlasila. Kdo chce kam…
Ale snědý Jackson, povídáš? Vysoký a noblesní. Pravý muž. Hm to má celkem dost palců nahoru.
„Třeba i líbil. A čí je vina, že ho ještě neznám?“ Vypláznu jazyk. Pěje ódy na dobrou partii a já si včera večer zašívala léty obnošenou sukni. Tsss tss ts. To se rozhodně nesmí tolerovat.
„Tudíž zlatko, plán je následující – do měsíce nás představíš, jsem úžasná, kus a tak, takže… no, ať nepřeháním… dvě, tři schůzky a nebude chtít jinou, na čtvrté dostanu diamant, zhruba do roka svatba. Děti až bude hotová vila a proklepnutý personál, nejsem hej ani počkej, z dešťové vody nevařím.“ Pokrčím rameny a šťouch! Dloubnu do ní bokem, až se nakrátko vychýlí z dráhy. „Hele pozor na cestu, sni si vlastní sen! Tenhle je můj!“ Rozesměju se, až z toho škytnu. „Ha. Souznění duší. Spojení dvou myslí! Ani dálka nás nezastaví! Škyt.“

Chvilku trvá, než přestanu štěkat jako nastydlá fena. Joana mezitím čile mele pantem a vede cestu kdovíkam. Jsem za to ale vlastně ráda, s mým orientačním smyslem beztak už nějak ani nevím, kde že to teď jsem. Snad pořád v New Yorku, jenže kdoví?
Každopádně její nápad mě doopravdy zaujme. Spolubydlící. My dvě. To by mi její zazobaný tatíček určitě dovybavil byt. Přece by nedopustil, aby jeho třešnička strádala, a kdo jsem já, abych mu odporovala?
Na chvililičku stopnu náš hop skok pochod, abych jí rychle líbla na tvář. „Nejlepší nápad na světě! Nechám si tě, dokud mi tě ten holomek Jim neukradne.“ Spiklenecky zamrkám a k podpoření těch veledůležitých slov zvednu dva prsty k nebi.

Z chodníku do louže, a že tam se to teda hergot klouže.
„Hele zlatko, já se už dnes koupala.“ Upozorním ji, když nás obě nedopatřením zmáčí a začnu se smát s ní. Pěkně nahlas, zplna hrdla. Není divu, že se na naše představení brzy dostaví diváci. Z vchodu naproti vylezou čtyři černoši a baví se, jako bychom byly nejlepší atrakce za dlouhou dobu.
Tůůůdle, pánové. Nezaplatili jste a zadarmo my nehrabeme. Ale že jsou to pěkní kluci a já vypadám jako nudná kostelní myš! Ušklíbnu se, rozepnu si tři vrchní knoflíčky sněhově bílé sváteční košile, rozpletu dva přísné copy a prstíky zlehka rozčísnu a počechrám něco málo po ramena dlouhé, kaštanové vlasy. Kulte ty svý očka! Je tu hezká kočka.

„Čekáme na stáří?“ Probudím Joanu a pokračujeme dál, ovšem s dvojčlenným doprovodem. Cítím, jak ji znervózňují, tiskne mi ruku a zrychluje krok, zastaví až u pootevřených dveří, vedoucích nejspíš do nějakého baru.
Černošský klub? Že by? Odpověď se dostaví dřív, než stačím přispět svou troškou do mlýna. Zaksichtím se, ale nic neříkám.
Tanečku se vám zachtělo. Protočím oči, zatímco se s nimi Joana handrkuje.
Chtěla jsem omrknout pár pěkných zadků, ne aby někdo okukoval ten můj!
Takže? Taneček, nebo kolečka?
„Pánové?“ Obrátím se na ně zpříma. „A co kdybyste se něčemu přiučili vy? Slyšeli jste o botách na kolečkách?“ Dám jim prostor pro reakci, ať už kladnou, nebo zápornou, zatímco se přiblížím k tomu, co má dost pěkný úsměv. „Hm?“ Vybídnu ho.
„Co se domluvit tak, že nejdřív zhodnotíme my váš taneček a pokud si povedete dobře a nám se bude chtít, vám ukážeme i náš taneček?“ Se ukaž, frajere.
„Troufáte si? A troufáte si nás pozvat?“ Jsou ty kapsy v upnutých kalhotách prázdné, vysypané, anebo…? Holka k životu přece jenom nakonec potřebuje víc, než jenom ten sexy zadek.

O cukru a soli

„Jime!“ Vypísknu jako ptáče, uskočím stranou a už už kontroluji, jestli mi to pako náhodou nezničilo šaty pomerančovým džusem. Tady nic, tady taky ne, tady… ufffff. Oddechnu si a dlaní teatrálně přejedu po čele. Tak tohle tedy bylo doslova o kraječku…
Zakroutím hlavou. „Poslouchej, máš celý život na to, abys byl nemehlo, nemohl by sis alespoň pro dnešek dát pauzu? Kvůli mně, děkuji mnohokrát.“ Mrknu na něj a snad bych už přidala úsměv, kdyby náhle celou kuchyní neotřásla… siréna. Jak jinak nazvat postarší ženštinu, co se zčistajasna zjeví ve dveřích, s prvním krokem otevře i pusu, nás ke slovu nepustí, ale sama haleká jako na lesy a ještě přitom rozhazuje rukama.
Chudák Jim, ten to schytá…. Prolítne mi hlavou asi vteřinku předtím, než se ta osoba zaměří na mou dokonalost. Co…. Co to???! Putata? Já?????!!!!! Prudce vydechnu nosem a v očích mi bleskne.
„Co si to dovolujete?? Jakým právem mě urážíte?! Vždyť mě neznáte! To vás ve vašem věku nikdo nenaučil základnímu slušnému chování?!“ Zavřískám na ni vše pomalu jedním dechem a v ráži se obrátím znovu na to tele.
„Jime! Přestaň se tu plazit jako zpráskané štěně a okamžitě pojď se mnou!!!!“ Nasupeně zamířím ke dveřím, když si ta baba opět přisadí.
Mě snad šálí sluch, ne?! Ty…. Ty… ty…. Ty jedna… „Strigo stará!!!! Co máte proti mým šatům???? Jsou jedním z nejnovějších kousků kolekce světově známého módního návrháře, což se o tom kusu špinavého hadru, co máte na sobě vy, tedy opravdu říci nedá! Jste jenom obyčejná, závistivá baba, co má zřejmě spoustu cukru v krvi!“ Cha. A máš to, ježibabo. Pohodím dlouhými vlasy a věnuji jí povýšenecký úsměv. „Arrivederci! Netěšilo mě.“
Tentokrát se znovu zastavit nenechám, ani nemohu, Jim mě totiž chytá za ruku a prakticky táhne pryč, směrem k lokálu.

„Hej, zpomal, mé boty nejsou určeny pro závodní sporty, nemyslíš, že….“ Zmlknu a v němém úžasu se pomalu rozhlédnu. Zvenčí rozhodně nic moc, ale zde? Více než ucházející. Ke všemu je tu zatím akorát hrstka lidí a tudíž budeme mít s Dogem relativní soukromí.
Kritickým zrakem si předběžně zvolím stůl a následuji Jima, sejdeme několik schodů a naskytne se mi pohled na ring uprostřed, se dvěma zápasníky.
Ladně se usadím, pravou nožku hezky přes levou, ruce zkřížím na prsou a s narůstajícím zápalem ty dva pozoruji.
O nelegálních zápasech jsem již cosi zaslechla a současně je mi znám i fakt, že se při nich dají vydělat slušné peníze. Ale toto? Zamračím se a mírně odfrknu. Pod úroveň. Ten vlevo je docela hezký kluk a za chvilku bude mít přinejmenším přeražený nos a možná i vylomený nějaký ten zub. Nechutné. Navíc všude samá krev… Brrrrrrr. Fuj.

Hodlám odvrátit tvář, ale v ten moment se v ringu objeví sám Dog. Zvědavost mi teď nedovolí hledět starou, bedlivě sleduji, co se dál bude dít. Okamžitě je znát, kdo je pánem situace. Dog onu nepříjemnost vyřeší několika ostrými příkazy, jejichž autoritativní razance mne zcela ohromí.
Vykouzlím na rtech obdivný úsměv, přičemž Jima, který přede mě pokládá kávu a džus, téměř nevnímám. Veškerou mou pozornost má pouze Dog.
Očima sklouznu k jeho zakrváceným dlaním a úsměv ještě rozšířím. „Nevěřím všemu, co vidím. I sůl vypadá jako cukr.“
Nemáš u mne dobrou vizitku? „Inu, máte příležitost ten prvotní dojem nyní napravit.“ Pronesu, zpola žertovně. S další odpovědí si ovšem dám na čas. Zlehka zvednu šálek s horkou kávou a několikrát opatrně usrknu, přičemž z něj nespouštím zrak.
„Jim vám dozajista nastínil, že sháním práci. Čili má otázka zní – co mi vlastně zajímavého můžete nabídnout?“

Colette "Doe"

Navždy cizinkou…

inspektor Bascou prohlédne balíček a podívá se na pečeť, byla to pečeť kněží v tomto městě. Trochu se zamračí a pak se podívá na tvá záda.
”Ty mi tak něco doporučuj zlodějko zlodějská. Beztak si to ukradla.”
Opět protočí balíček v rukách a vypadá to, že opravdu přemýšlí co má dělat, pak se podívá na seznam co mu mladý četník položil na stůl a opět se podíval na tvá záda.
Jeho obličej se změnil ve škleb.
”Pojedeš na výlet zlodějko.”
vezme do ruky pero a dopíše tvé jméno na seznam. Opět vezme nožík do ruky a chce otevřít balíček.

”A ten jednorukej co byl s ní?”
Inspektor zhluboka vydechne, vypadá to, že dotazem četníka je velice otrávený. Podívá se na něj a očima mu naznačí, aby vypadl.
Chytí opět pero do ruky a dopíše jméno Oliho na stejný seznam jako napsal to tvé.
”Vemte si to a připravte k deportaci všechny, odjedou hned zítra ráno první lodí.”
Četník se ve dveřích otočí a vrátí se pro seznam, který mi podává Bascout.

Inspektor položí balíček na stůl, zapne si sako a vyrazí ze své kanceláře pryč.

”Kdyby si nebyla držkatá mohla si být ještě v Paříži.”
Řekne žena na posteli co je ve stejné cele jako ty.
No jo držkatá, to ti řeklo už tolik lidí, a dostalo tě to do tolika problémů. Ale teď? Teď si tomu vážně nasadila frank.

Den uplyne jako voda, v kanceláři se protočí několik četníků, ale nikdo ti nevěnuje větší pozornost. Povětšinu dne jsi spala, bolest hlavy ti nedovolila příliš přemýšlet a ani být vzhůru.
Až v noci jsi se probudila a ticho noční Paříže bylo děsivé. Na podlaze v cele byla hliníková miska a v ní něco jako kaše a vedle hrnek s vodou. Zřejmě véča. Asi to nebude z hotelu Peninsula Paris, ale lepší než nic, a vlastně si celý den nic moc nesnědla, bylo i hůř, ale když je…..

V noci jsi už moc nespala a ráno bylo tak úzkostlivě blízko, že si cítila jak se ti svírá žaludek. Žena co ležela na posteli je nyní u okna a dívá se na nebe skrze mříže. Ruce má sepjaté před sebou a vypadalo to jako by se modlila.

”Tak ruce sem, dostanete pouta a jedem na výlet krasotinky.”
První hlas, který dnes slyšíš a je to inspektor Bascou a není to úplně hlas, který si chtěla slyšet, ale na výběr nemáš.
Žena u okna se sklopí hlavu a po tváři jí stečou slzy, otočí se a odevzdaně prostrčí ruce mřížemi na které ji nasadí náramky.
A teď si na řadě ty. Tak strašně ráda by si mu plivla do tváře. Už máš na rukou pouta také a cela se otevře.
Posledních pár nádechů v této budově a už tě rvou do dodávky, která stojí před policejní služebnou. Na konci dvou lavic po stranách zaplachtované dodávky sedí Oli. Má obrovský monokl na levém oku a rozražený ret. Ten se asi jen tak nedal, nebo možná bránil tebe. Dívá se do podlahy a nevnímá okolí.
Dodávka se rozjede, sedíš na konci lavice a sleduješ silnici, která rychle ubíhá a Paříž se vzdaluje.
Rozhodnutí tě deportovat nabírá na skutečnosti. Zápach ryb ti napovídá, že jste v přístavu. První lodní zatroubení ti vše potvrdí.

”Tak ven, ven a jde se na loď.”
Dostaneš svým koženým vakem ránu do břicha, tak tak ho zachytíš rukama, které máš stále spoutané.
Zbytek už ti jen splývá, kus tvého srdce zůstává tady, nebo celé? Na lodi si s Olim vůbec nepromluvila, ani jemu do řeči nebylo. Šest dní, tak dlouho jelo padesát “zločinců” z francie do ameriky. Padesát lidí, kteří již nejsou ve francii žádaní. Padesát duší, které má snad amerika napravit? Je to trest? Nebo to je výhra?

Smradlavé molo v smradlavé město. Vysadí vás na mole a sundají Vám náramky. Stojíte tam a loď se po chvíli vrací po vodě zpět k rodné francii. Vyložili všechny cestující, nalodili nové a na poslední chvíli před vyplutím vyhodili Vás. Asi nějaká pojistka, aby jste s k nově cestujícím nějak neinfiltrovali.
A tak tam stojíte. Většina neumí ani žblebtnout anglicky. Je už podvečer a přístav je téměř poloprázdný.
Oli se k tobě přimáčkne, trochu se chvěje. V ruce držíš svůj vak je pootevřený a tak v něm vidíš baliček otce Luise, zřejmě v tom shonu ráno ti ho nějaký četník hodil do vaku. Oli má v ruce látkový pytlík s nějakými věcmi z charity.
”Letty…. co budeme dělat?”
Špitne a se strachem se rozhlédne kolem sebe.

William Eriksson

Pejsánci…

Mávnul na tebe rukou a nasedl do dodávky a ty s ještě jedním klukem na korbu. To, že to nebude úplně fuška, na kterou jsi zvyklý ti bylo jasné hned jak si naskočil. Celá dřevěná podlaha dodávky byla od krve. Byly tam sice naházené hadry, ale ani ty tomu moc nemohly.


”Jsem Jim.”
Žbleptne klučina, kterému je sotva dvacet. Sedne si na nějakou bednu a opře se o dřevěné latě tvořící plotovou zábranu na korbě dodávky.
Ta si to uhání na sever New Orleans.

Město je jako každé ráno poměrně poklidné, pár lidí zahlédneš jak procházejí po ulici, ale jinak nic, navíc je neděle a to je v tuhle hodinu většina lidí v kostele. Dodávka přejede poslední most a blíží se k budově, která kdysi mohla být útulným barem ovšem dnes je to jen ohořelá ruina. Několik větších dodávek stojí kolem a před dveřmi, které leží vedle budovy a jsou na nich jasné známky po sekyře sedí asi pět mužů. Jsou oblečeni do černých obleků a z pod saka jim vykukují pouzdra na pistole. U jednoho zahlédneš i něco jako meč.
Podivná sebranka. Všichni vykuřují v rukách mají lahve s pivem a vypadají, že se důvěrně znají.

Dodávka zastaví a muž, který Vás oslovil kvůli práci vystoupí. Dvakrát dlaní douchne do latí div, že se nerozletí.
”Vystupovat.”
Jim se na tebe podívá, v mezerech mezi hraněním sleduje chlapy se zbraněmi a několikrát těžce polkne.
”přijeli jsme pracovat a nebo jsme jen krmením?”
Jeho hlas se chvěje a vlastně trochu koktá. Vystoupí až po tobě. A celou dobu se snaží držet dva kroky za tebou.

”Jsem Dog, tohle byla moje hospoda, než mi jí nějaký svině zapálili.”
Z jeho hlasu je znát, že ví kdo, a ví proč a zcela jistě už někteří zaplatili.
”Potřebuji strhnout celou budovu aby tu po ní nezůstalo vůbec nic. Vše co bylo použitelné je na vozech a jede to do New Yorku. Za měsíc tam budu otevírat novou hospodu.”
Z kapsičky u vesty vyndá hodinky a podívá se na čas.
”Je sedm, pracovat budete do dvanácti, pak vám přivezou oběd a budete pokračovat do šesti do večera.”
Mužů, kteří vypadají na práci je tu najednou asi dvacet. Zřejmě už tu pracovali dny předtím.
”Za tuhle práci vyplatím každému co se nebude flákat pět dolarů na ruku.”
V tuto chvíli se kolem rozhostil hlahol, takový prachy za jeden den práce byly velmi slušné. Tolik si mnohdy vydělali chlapi v rybárně za celý týden a to včetně víkendů.
”Kdo bude makat, může přijít i zítra.”
Ozve se opět hluboký hlas muže, který je velký jak hora, vloží mezi rty doutník a potáhne.

Ze dveří hospody v tu samou chvíli vypadne chlap, nebo spíš vyletí. Celý obličej má od krve a snaží se odplazit pryč. Chlapi se zbraněmi sedí a jen sledují podivnou scenérii. Dog přestal potahovat z doutníku a muži co přišli na práci ustoupili několik kroků zpět.
Chlapík je stále na zemi a na zádech nohyma se odráží od země a pomalu se vzdaluje od místa dopadu, dívá se do temných útrob ohořelé ruiny když najednou dveřmi projde muž, jednu ruku má od krve a v druhé drží zbraň. Má na sobě stejný oblek jako muži co sedí před budovou.
Plazící se chlap se odráží nohama co mu síly stačí šoupajíc se po prdeli dozadu, nadechuje se a chce něco říct, jakékoliv slovo zastaví kulka, která mu proletí čelem.
Muž co za ním vyšel ze dveří hospody zastrčí zbraň do pouzdra a rozhlédne se, zastaví se pohledem na Dogovi.
”Do prdele Buldogu, tady ne!!!”
Dog jen zavrčí na kluka, který není o tolik starší než ty a ten jen pokrčí rameny. V tu chvíli několik mužů co přišli bourat hospodu nenápadně odchází. Dog aniž by se otočil potáhl z doutníku a do dýmu zazněl opět jeho hlas.
”sedm dolarů.”
Muži, kteří odcházeli se opět vrátili.

Jim dýchá jak splašená kobyla položí ti ruku na rameno a pak ze sebe vysouká jedinou větu.
”Hele, tak si mymyslím, že jsme tatady jako žžžrádlo.”

Chlapy v oblecích naloží mrtvolu na dodávku ve které si přijel. Dva z nich nasednou a někam odjedou.
Dog dojde k jedné z dodávek, která je připravena k odjezdu z nákladového prostoru vyndá židli a sedne si na ní. V tu chvíli k němu přiběhne malý kluk, bez bot a s ošoupanými několikrát látovanými kalhotami.
”Hrabě Orsini, zůstal ve městě po plese ještě několik týdnů a telegrafoval za oceán, že jistý Hrabě Cornel James Hanry Hayword třetí je zde ve městě.”
Dog poslouchá slova chlapce a jen se dívá po střelci, který se zády opírá o jedinou stěnu budovy, která je zcela neponičená.
”Calvin ráno řekl Budogovi hrabě.”
Dokončí větu klučina, dostane od Doga několik centů do dlaně a uteče pryč.

Když vcházíš do budovy setkáš se tváří v tvář se střelcem, který měl zrovna namířeno zřejmě na kobereček k Dogovi.
Mladý muž stojí před tebou a jeho oči jsou tak tmavé, a postoj klidný, že jeden z Vás prostě uhnout musí. Je ale jisté, že on to nebude. Neřekne ani jedno jediné slovo. Jen lehce nakloní hlavu ke straně a černá ofina mu sklouzne po čele k levému oku.

Colin Robinson

Nekropole…

Kalifornskému městečku Colma se přezdívá město tichých nebo město duší. Důvod je velmi prostý. Drtivou většinu této okrajové části San Francisca totiž zabírají hřbitovy: židovské, čínské, ale dokonce i pro domácí mazlíčky. Počet hrobů navíc značně převyšuje počet živých obyvatel. Zatímco pod zemí jich odpočívá kolem miliónu, ve světě nahoře jich žije sotva 1500.

Zlověstná a temná aura městečkem neprostupuje, ve slunné Kalifornii by to bylo až nemožné. Mnozí by jistě řekli, že je to život až téměř idylický, navzdory tomu, že se odehrává v kulisách rozlehlých hřbitovů. Spíše než metropolí, je Colma nekropolí. A jediná skutečná úskalí zažívají obyvatelé při pohřbech, kdy se na sanfranciském předměstí tvoří kolony kvůli smutečním procesím. Rezidenti městečka jsou ovšem vždy včas upozorněni, pokud se k něčemu takovému schyluje.
Colma byla od svého vzniku v roce 1904 budována jako nekropole. V San Franciscu se totiž pohřbívání zakázalo už na přelomu století kvůli nedostatku místa na městských hřbitovech. O 12 let později se ovšem přešlo ještě k razantnějšímu kroku — mrtví byli z města doslova vykázáni. Nějakých 150 000 těl putovalo právě do Colmy, tou dobou zemědělské oblasti, kde posléze nekropole vyrostla. Mělo se tím předejít i případnému šíření chorob.

Kde jinde by si našel zrovna ty místo kde budeš nenápadný. Rušné centrum San Francisca bylo co by kamenem dohodil. Na hřbitově vás pracovalo pět coby hrobníci. Každý měl svou práci jasně danou, někdo se staral o zeleň, jiný kopal nové hroby a další spravoval krypty.

Je ráno a jako každé ráno u vstupu do hřbitova čeká správce.
”Coline, to je dost. Máš 5 minut zpoždění.”
Správce Hogins nebyl extra příjemný, ale žádný padouch to také nebyl. Panděro često vykukující mezi napnutými knoflíky na košili, druhá a třetí brada válící se na vázance a opuchlý obličej.
”Dnes potřebuju, aby ses podíval k jižní bráně, paní Molinsková si stěžovala, že je tam rozbitý zámek, a že jí tam choděj děti krást z hrobu jejího manžela svícny.”
Hogins s rozhlédne a pak se několikrát ztěžka nadechne.
”Na jižní straně vykopej dva nové hroby a až to budeš mít hotové, tak máš padla. Morty ti je označil, zítra máme dva pohřby, tak ať je to připravené.”
Nikdy ti nevěnoval dlouhý pohled, a těžko říci zda to bylo tvou vizáží nebo prostě jen proto, že se nerad koukal na živý lidi. Otočil se a kolíbavou chůzí se vydal ke své dodávce.

Na východní straně hřbitova je správní budova od které máš klíče, je v ní všelijaké nářadí, od lopat krumpáčů až po kleště a jiné. V areálu je i hřbitovní dodávka, která je ti k dispozici. V případě, že je třeba nějakých kovářských prací na plotech a brankách máte smluveného ve městě kováře, který se o to postará.
také je zde kamenictví, kde pracuje Tom, válečný veterán bez levé nohy. Je hodně upovídaný a zdejší hřbitov zná nejlépe ze všech.

Paříž
Holub v kleci

Když se na sebe podívám z dívky mám snad jen ty kudrnaté rudé vlasy a i ty schovávám pod čepicí. Nosím nohavice ne proto, že nemám sukni, ale proto, že to je pro mě pohodlnější. Můj vak je celý můj život. Mám v něm vše, ošoupaný prsten po mamince schovaný v malé kapsičce a plechová oprýskaná tabatěrka po tátovi. Vlastně si na ně moc nepamatuji, byla jsem moc malá a těch pár střípků které mi zůstaly v paměti mi spíš připadají jako z pohádky než aby to byla pravda. U tety Džídží jak jsem jí od mala říkala bylo dobře, snažila se o mě starat jako o vlastní, po smrti strýce bylo, ale všechno jinak, nad žalem ze ztráty začala pít a řekla bych, že ve velkém. Vše co po ní zbylo a nějaké úspory vystačili jen na pohřeb. Z bytu jsem si vzal jen ten starý špinavý vak a plechovou placatku. Dlouho jsem truchlit nemohla, hlad a střecha nad hlavou mě hnala dál.

Za práci se nebojím vzít, najít si job byl problém, lidé byli nedůvěřivý, ale po pár dnech se něco objevilo, díky otci Louisovi jsem sehnala i pokojík u pani Dibuaszové, možná mám ve svém krátkém životě na lidi štěstí, ale i tato dáma je hodná. Nabídla mi pokoj a tím i střechu nad hlavou. Za úklid kolem baráku a pár centů týdně. A ty díky práci v hospodě vydělám. A jídlo? To se vždycky někde sežene.

Už ani nevím jak dlouho sebou Oliho vláčím, už pár měsíců to bude, kde mi bůh vzal tam mi něco dal. A jestli ten dar má být Oli tak ho přijímám. Je to kluk jako každý jiný, sotva dovršil osmnácti let doslova ho vypustili ze sirotčince. Byl jako malé, bezradné ptáče, neuměl nic, natož se o sebe postarat. Nesnáším ten systém, nejdříve se o vás starají a pak vás vykopnou bez jakkoli pomoci. Jen se slovama ”Támhle se zeptej třeba ti pro začátek pomůžou.” Neříkám, že to chápu, ale dětí se tu toulá víc než koček.

Konečně mám nádobí umyté a můžu pokračovat dál. Písknu na Oliho, který vždycky sedí na schodě baráku vedle hospody.
”Jdeme pozdě, dneska půjdeme jinudy.” Oli se beze slova zvedl a přišoupal se ke mě.
S těma tvýma křuskama budeme muset taky něco udělat.” jenže hned co jsem zahnula do první uličky jsem věděla, že je něco špatně. Neměla jsem na výběr, čas nás tlačil a balíček ve vaku dost hořel. Jestli mám nějaké špatné vlastnosti tak nedochvilnost k nim nepatřila. Z dálky bylo slyšet hluk, chlapské hlasy, možná i křik. Ulička v pravo v levo a hned jsem pochopila, proč byla chyba jít tudy. Z malé uličky vyjdeme na hlavní kde proti sobě stojí dav násosků a na druhé policajti v čele s inspektorem Bascoutem, sráčem, který se neštítí ničeho.

No super, dneska se to, ale vůbec nehodí stojíme uprostřed "závodu", chybí mi jen ta vlajka abych to odmávla. Podívám se z jedné strany na druhou a vím, že jsme v minovém poli, dostaneme to z obou stran a aby toho nebylo málo Oli je jak v tranzu, stojí tu s úsměvem idiota, jak malé děcko co chce začít tleskat, že mu chybí jedna ruka mu asi teď moc nevadí. Udělám krok zpět a snažím se toho blba chytnout že ho zatáhnu zpět do uličky a dám nám šanci zdrhnout jako už mockrát. Do ticha zazní holubí křídla a dopadající dřevo. V tu chvíli to vše začalo, jedna i druhá strana se vrhli na útok, Oli, pořád ještě nezpracoval co se děje a svalil se jak pytel brambor.
”Co děláááš!” zakřičí na mě. Nestihnu mu ani odpovědět, což je jeho plus, protože mám chuť křičet, že je jak pytel sraček. Otočím se zda je cesta za námi volná a Oli se zatím snaží sebrat z té špinavé země, jenže jak jsem se pro něj natáhla vypadla mi placatka.
NE, do prdele nemohu jí tam nechat, udělám krok k běsnícímu davu a rychle se sehnu pro placatku, už jí cítím, pocit , který mi projede tělem je vzrušující, cítím chuť mešního vína a těším se až si pořádně loknu.

A nic …. Černo …. Pomalu otevírám oči, chuť v ústech se změnila na železitou, polykám svou vlastní krev. Motá se mi hlava a pěkně mě třeští. Světlo, které dopadá do místnosti je nepříjemné, ale tím víc se snažím rychle rozkoukat. Beton, kamenná zeď, mříže jako by to nemohlo být horší. Zkušenosti z vězení mám nulové, ale kdybych si mohla vsadit tak bych řekla, že v jednom právě sedím. ”No tak co holubičko, dobré ráno. Nad okem máš dva stehy snad tě alespoň bolí hlava dostatečně na to, aby sis pamatovala, že chlastat a tropit výtržnosti se nevyplácí.” Instinktivně k té ráně zvedám ruku a hned co se toho dotknu siknu bolestí. Nejsem z cukru, ale sešitá hlava? Jako fakt? Nedostatek alkoholu v mé krvi mě brání být drzá a suveréní. Pohled na tu krysu co drží můj vak s placatkou mě hodí do pozoru. Na některé věci jsem háklivá.
”Copak to tu máme?” řekne při rozbalování mého vaku a sahne dovnitř.
”Ale ale dáreček, že by pro mě?” Balíček od otce Louise! Tak tohle bude tvrdá bitva Mám chuť mu kopnout do té jeho zrzavé hlavy a uštědřit mu dalších pár šrámů na tom jeho ksichtu.

Navíc ani nevím co je s Olim, kde je a jestli je v pořádku. Stoupnu si abych měla šanci obhlédnout situaci, jsem v prdeli, teď jak se z tohohle dostat. Hlava mi třeští a osazenstvo se mi taky nelíbí. Zaslechnu hlas asi nějakého poskoka jak říká něco o deportaci. Začínám cítit slabost v kolenou, ale nechci tomu hajzlovi ukázat svou slabost a tak se jen zády opřu o mříže. zahlédnu ještě jak inspektor klepe s balíčkem a bere si nůžky. V hlavě mi proběhne několik myšlenek jak celou situaci ještě víc nezvorat i když tady už asi není co víc posrat.

”Já být Váma tak to neotvírám. Nevšiml jste si malé pečeti z jedné strany?” Víc slov na toho hajzla asi ztrácet nechci, stále k němu stojím zády, ruce v kapse a koukám směrem k oknu. Ať se stane cokoliv, horší než několik dnů vězení to být nemůže, nic jsem neudělala jen jsme se připletli kam jsme neměli a nebýt zabržděného Oliho tak v tomhle průseru ani nejsme. Však až vylezu tak mu to spočítám.

Patrick Gregory Anderson

Nový pohled…

”Mohl bych malou poznámečku pane?”
Zazní drobným hlasem chlap, který by z fleku mohl být hlavním hrdinou divadelní hry a Quasimodovi. Poboběhne za tebou v hotelové hale a rozhlédne se kolem.
”Mě se tady nelíbí. Sou tu fakt divný lidi a všicky vědí, že nejste odtud, budou vás chtít vojebat a nejvíc ta madam se ktejou máte schůzku.”
Toj, jak jste mu říkali je zkratka z Troy Willinks dlouho neuměl dobře mluvit a občas i teď se zasekne a vypustí nějaký podivný přežblept. Ve vaší rodině se staral o stáje, možná proto, že se mu koně nesmály za jeho trochu podivný zjev, možná proto, že ho jako dítě našli prově mezi kopyty koně.
Ať už to bylo jakoliv ve vaší rodině je od svých pěti let. Nikdy ho nikdo nebral moc vážně a čím byl starší tím byl podivnější. Na tuhle schůzku sis ho vzal jen proto, že koním rozumí a docela dobře dokáže odhadnout dostihového koně a jeho možnosti.
To ovšem nic nemění na tom, že působí poměrně zvláštně a ani ty si se v jeho přítomnosti necítil úplně nejlépe. Výčitky? Pohrdání?
”Poďme domů pane, máte krjásné koně a nový můžeme koupit i v evjopjě. Ty amejikáni nevijou jak má mít kůň vocas, pojedeme domů?”
Jeho hlas zní trochu naléhavě, možná naléhavěji než si kdy od něj slyšel.

”Vaše zavazadla jsou již ve vašem apartmá sire.”
Hotelový recepční se dívá na Troye a pak s úšklebkem luskne na nějakého pikolíka co stojí bokem.
”Jsme moc rádi, že jste si vybral právě náš hotel pane…… Andersone.”
Zaznamenáš téměř okamžitě, že mu pokaždé ve větě chybí tvůj šlechtický titul, ale jak víš v americe příliš aristokratů a šlechty nemají. Tedy vlastně se není čemu divit.
Tato země je plná chudiny co se sem naplavila z evropy. Původní obyvatelstvo kdejaké žádné.

Je večer po několika denní plavbě když se před tebou objevil “nový svět”. V americe jsi poprvé, obchody v evropě byly dosud dostačující, ale jsou občas nabídky, které se neodmítají.
Před měsícem ti přišel dopis, úhledný dopis s krásným písmem, který nejen že neopomenul tvůj titul, ale dokonce byl perfektně gramaticky správný.
Obsahoval mnoho poklon, ale i nabídku. Odkup plnokrevníků a prodej dostihových koní s rodokmenem a výsledkovými tabulkami. Dopis měl vše, aby sis řekl, že je konečně načase vycestovat a třeba jestli neuzavřeš dobrý obchod alespoň budeš mít lepší a větší rozhled.
Podpis v dopise byl madam Giorgia Greco.
Pochopitelně ses informoval, nežli si bezmyšlenkovitě odjel do ameriky. Tato žena je původem …. je jí…… dobře o její minulosti toho vlastně moc nikdo nezjistil, ale teď je to uznávaná obchodnice s koňmi a vlastní dostihový klub v New Yorku a další staví v New Orleans.
Reference o jejích obchodech jsou výborné. Telefon by byla výborná volba, avšak dosud nikdo nevymyslel jak volat přes oceán. Musel si se tedy spokojit jen s těmi několika řádky, které jste si vyměnily.

Amerika na tebe zatím extra dojem neudělala, molo bylo přeplněné žebráky a všichni zde mluví dost ošklivou angličtinou.
”Du, musím koně dostat z lodě a nechat je proběhnout ta cesta jim neudělala dobře.”
Troy se u recepčního pultíku otočí tak rychle, že mu nestihneš ani nic říct. V tuto chvíli je jasné, že apartmán s tebou nesdílí a o ubytování taky nestojí.
Chlapík za pultíkem ti po desce baru posune klíč od tvého pokoje a pikolík chytí tvoje příruční zavazadlo.
”Pane? Tudy pane.”
Naznačí rukou směr k výtahu.

Apartmán je skutečně krásný, asi tři místnosti v ložnici obrovská postel a koupelna s vanou se zlatými okraji a kohoutky. To nejlepší co tvůj komorník byl schopen zjistit a kam si ihned po příjezdu zamířil.
Tvé kufry byly již vybaleny a obleky perfektně vyskládány v šatních skříních. Pikolík odloží tvou příruční tašku na křeslo u malého baru a přejde ke dveřím.
”Příjemný pobyt pane Andersone, madam G. již potvrdila schůzku s Vámi na zítřejší devátou hodinu. Bude Vás očekávat v hotelové restauraci u snídaně.”
Klučina vyčka na spropitné a pak maže pryč.

Z okna desátého patra hotelu je krásný výhled, Centrum města osvětlené pouličními lampami, světla vozů a povozů. Dodávají městu poměrně krásný nádech určité noblesy. A možná to dělá právě jen ta výška.
Je čas jít spát, dlouhá cesta a zřejmě dlouhý následující den si žádají tvůj odpočinek.