O cukru a soli

„Jime!“ Vypísknu jako ptáče, uskočím stranou a už už kontroluji, jestli mi to pako náhodou nezničilo šaty pomerančovým džusem. Tady nic, tady taky ne, tady… ufffff. Oddechnu si a dlaní teatrálně přejedu po čele. Tak tohle tedy bylo doslova o kraječku…
Zakroutím hlavou. „Poslouchej, máš celý život na to, abys byl nemehlo, nemohl by sis alespoň pro dnešek dát pauzu? Kvůli mně, děkuji mnohokrát.“ Mrknu na něj a snad bych už přidala úsměv, kdyby náhle celou kuchyní neotřásla… siréna. Jak jinak nazvat postarší ženštinu, co se zčistajasna zjeví ve dveřích, s prvním krokem otevře i pusu, nás ke slovu nepustí, ale sama haleká jako na lesy a ještě přitom rozhazuje rukama.
Chudák Jim, ten to schytá…. Prolítne mi hlavou asi vteřinku předtím, než se ta osoba zaměří na mou dokonalost. Co…. Co to???! Putata? Já?????!!!!! Prudce vydechnu nosem a v očích mi bleskne.
„Co si to dovolujete?? Jakým právem mě urážíte?! Vždyť mě neznáte! To vás ve vašem věku nikdo nenaučil základnímu slušnému chování?!“ Zavřískám na ni vše pomalu jedním dechem a v ráži se obrátím znovu na to tele.
„Jime! Přestaň se tu plazit jako zpráskané štěně a okamžitě pojď se mnou!!!!“ Nasupeně zamířím ke dveřím, když si ta baba opět přisadí.
Mě snad šálí sluch, ne?! Ty…. Ty… ty…. Ty jedna… „Strigo stará!!!! Co máte proti mým šatům???? Jsou jedním z nejnovějších kousků kolekce světově známého módního návrháře, což se o tom kusu špinavého hadru, co máte na sobě vy, tedy opravdu říci nedá! Jste jenom obyčejná, závistivá baba, co má zřejmě spoustu cukru v krvi!“ Cha. A máš to, ježibabo. Pohodím dlouhými vlasy a věnuji jí povýšenecký úsměv. „Arrivederci! Netěšilo mě.“
Tentokrát se znovu zastavit nenechám, ani nemohu, Jim mě totiž chytá za ruku a prakticky táhne pryč, směrem k lokálu.

„Hej, zpomal, mé boty nejsou určeny pro závodní sporty, nemyslíš, že….“ Zmlknu a v němém úžasu se pomalu rozhlédnu. Zvenčí rozhodně nic moc, ale zde? Více než ucházející. Ke všemu je tu zatím akorát hrstka lidí a tudíž budeme mít s Dogem relativní soukromí.
Kritickým zrakem si předběžně zvolím stůl a následuji Jima, sejdeme několik schodů a naskytne se mi pohled na ring uprostřed, se dvěma zápasníky.
Ladně se usadím, pravou nožku hezky přes levou, ruce zkřížím na prsou a s narůstajícím zápalem ty dva pozoruji.
O nelegálních zápasech jsem již cosi zaslechla a současně je mi znám i fakt, že se při nich dají vydělat slušné peníze. Ale toto? Zamračím se a mírně odfrknu. Pod úroveň. Ten vlevo je docela hezký kluk a za chvilku bude mít přinejmenším přeražený nos a možná i vylomený nějaký ten zub. Nechutné. Navíc všude samá krev… Brrrrrrr. Fuj.

Hodlám odvrátit tvář, ale v ten moment se v ringu objeví sám Dog. Zvědavost mi teď nedovolí hledět starou, bedlivě sleduji, co se dál bude dít. Okamžitě je znát, kdo je pánem situace. Dog onu nepříjemnost vyřeší několika ostrými příkazy, jejichž autoritativní razance mne zcela ohromí.
Vykouzlím na rtech obdivný úsměv, přičemž Jima, který přede mě pokládá kávu a džus, téměř nevnímám. Veškerou mou pozornost má pouze Dog.
Očima sklouznu k jeho zakrváceným dlaním a úsměv ještě rozšířím. „Nevěřím všemu, co vidím. I sůl vypadá jako cukr.“
Nemáš u mne dobrou vizitku? „Inu, máte příležitost ten prvotní dojem nyní napravit.“ Pronesu, zpola žertovně. S další odpovědí si ovšem dám na čas. Zlehka zvednu šálek s horkou kávou a několikrát opatrně usrknu, přičemž z něj nespouštím zrak.
„Jim vám dozajista nastínil, že sháním práci. Čili má otázka zní – co mi vlastně zajímavého můžete nabídnout?“

Colette "Doe"

Navždy cizinkou…

inspektor Bascou prohlédne balíček a podívá se na pečeť, byla to pečeť kněží v tomto městě. Trochu se zamračí a pak se podívá na tvá záda.
”Ty mi tak něco doporučuj zlodějko zlodějská. Beztak si to ukradla.”
Opět protočí balíček v rukách a vypadá to, že opravdu přemýšlí co má dělat, pak se podívá na seznam co mu mladý četník položil na stůl a opět se podíval na tvá záda.
Jeho obličej se změnil ve škleb.
”Pojedeš na výlet zlodějko.”
vezme do ruky pero a dopíše tvé jméno na seznam. Opět vezme nožík do ruky a chce otevřít balíček.

”A ten jednorukej co byl s ní?”
Inspektor zhluboka vydechne, vypadá to, že dotazem četníka je velice otrávený. Podívá se na něj a očima mu naznačí, aby vypadl.
Chytí opět pero do ruky a dopíše jméno Oliho na stejný seznam jako napsal to tvé.
”Vemte si to a připravte k deportaci všechny, odjedou hned zítra ráno první lodí.”
Četník se ve dveřích otočí a vrátí se pro seznam, který mi podává Bascout.

Inspektor položí balíček na stůl, zapne si sako a vyrazí ze své kanceláře pryč.

”Kdyby si nebyla držkatá mohla si být ještě v Paříži.”
Řekne žena na posteli co je ve stejné cele jako ty.
No jo držkatá, to ti řeklo už tolik lidí, a dostalo tě to do tolika problémů. Ale teď? Teď si tomu vážně nasadila frank.

Den uplyne jako voda, v kanceláři se protočí několik četníků, ale nikdo ti nevěnuje větší pozornost. Povětšinu dne jsi spala, bolest hlavy ti nedovolila příliš přemýšlet a ani být vzhůru.
Až v noci jsi se probudila a ticho noční Paříže bylo děsivé. Na podlaze v cele byla hliníková miska a v ní něco jako kaše a vedle hrnek s vodou. Zřejmě véča. Asi to nebude z hotelu Peninsula Paris, ale lepší než nic, a vlastně si celý den nic moc nesnědla, bylo i hůř, ale když je…..

V noci jsi už moc nespala a ráno bylo tak úzkostlivě blízko, že si cítila jak se ti svírá žaludek. Žena co ležela na posteli je nyní u okna a dívá se na nebe skrze mříže. Ruce má sepjaté před sebou a vypadalo to jako by se modlila.

”Tak ruce sem, dostanete pouta a jedem na výlet krasotinky.”
První hlas, který dnes slyšíš a je to inspektor Bascou a není to úplně hlas, který si chtěla slyšet, ale na výběr nemáš.
Žena u okna se sklopí hlavu a po tváři jí stečou slzy, otočí se a odevzdaně prostrčí ruce mřížemi na které ji nasadí náramky.
A teď si na řadě ty. Tak strašně ráda by si mu plivla do tváře. Už máš na rukou pouta také a cela se otevře.
Posledních pár nádechů v této budově a už tě rvou do dodávky, která stojí před policejní služebnou. Na konci dvou lavic po stranách zaplachtované dodávky sedí Oli. Má obrovský monokl na levém oku a rozražený ret. Ten se asi jen tak nedal, nebo možná bránil tebe. Dívá se do podlahy a nevnímá okolí.
Dodávka se rozjede, sedíš na konci lavice a sleduješ silnici, která rychle ubíhá a Paříž se vzdaluje.
Rozhodnutí tě deportovat nabírá na skutečnosti. Zápach ryb ti napovídá, že jste v přístavu. První lodní zatroubení ti vše potvrdí.

”Tak ven, ven a jde se na loď.”
Dostaneš svým koženým vakem ránu do břicha, tak tak ho zachytíš rukama, které máš stále spoutané.
Zbytek už ti jen splývá, kus tvého srdce zůstává tady, nebo celé? Na lodi si s Olim vůbec nepromluvila, ani jemu do řeči nebylo. Šest dní, tak dlouho jelo padesát “zločinců” z francie do ameriky. Padesát lidí, kteří již nejsou ve francii žádaní. Padesát duší, které má snad amerika napravit? Je to trest? Nebo to je výhra?

Smradlavé molo v smradlavé město. Vysadí vás na mole a sundají Vám náramky. Stojíte tam a loď se po chvíli vrací po vodě zpět k rodné francii. Vyložili všechny cestující, nalodili nové a na poslední chvíli před vyplutím vyhodili Vás. Asi nějaká pojistka, aby jste s k nově cestujícím nějak neinfiltrovali.
A tak tam stojíte. Většina neumí ani žblebtnout anglicky. Je už podvečer a přístav je téměř poloprázdný.
Oli se k tobě přimáčkne, trochu se chvěje. V ruce držíš svůj vak je pootevřený a tak v něm vidíš baliček otce Luise, zřejmě v tom shonu ráno ti ho nějaký četník hodil do vaku. Oli má v ruce látkový pytlík s nějakými věcmi z charity.
”Letty…. co budeme dělat?”
Špitne a se strachem se rozhlédne kolem sebe.

William Eriksson

Pejsánci…

Mávnul na tebe rukou a nasedl do dodávky a ty s ještě jedním klukem na korbu. To, že to nebude úplně fuška, na kterou jsi zvyklý ti bylo jasné hned jak si naskočil. Celá dřevěná podlaha dodávky byla od krve. Byly tam sice naházené hadry, ale ani ty tomu moc nemohly.


”Jsem Jim.”
Žbleptne klučina, kterému je sotva dvacet. Sedne si na nějakou bednu a opře se o dřevěné latě tvořící plotovou zábranu na korbě dodávky.
Ta si to uhání na sever New Orleans.

Město je jako každé ráno poměrně poklidné, pár lidí zahlédneš jak procházejí po ulici, ale jinak nic, navíc je neděle a to je v tuhle hodinu většina lidí v kostele. Dodávka přejede poslední most a blíží se k budově, která kdysi mohla být útulným barem ovšem dnes je to jen ohořelá ruina. Několik větších dodávek stojí kolem a před dveřmi, které leží vedle budovy a jsou na nich jasné známky po sekyře sedí asi pět mužů. Jsou oblečeni do černých obleků a z pod saka jim vykukují pouzdra na pistole. U jednoho zahlédneš i něco jako meč.
Podivná sebranka. Všichni vykuřují v rukách mají lahve s pivem a vypadají, že se důvěrně znají.

Dodávka zastaví a muž, který Vás oslovil kvůli práci vystoupí. Dvakrát dlaní douchne do latí div, že se nerozletí.
”Vystupovat.”
Jim se na tebe podívá, v mezerech mezi hraněním sleduje chlapy se zbraněmi a několikrát těžce polkne.
”přijeli jsme pracovat a nebo jsme jen krmením?”
Jeho hlas se chvěje a vlastně trochu koktá. Vystoupí až po tobě. A celou dobu se snaží držet dva kroky za tebou.

”Jsem Dog, tohle byla moje hospoda, než mi jí nějaký svině zapálili.”
Z jeho hlasu je znát, že ví kdo, a ví proč a zcela jistě už někteří zaplatili.
”Potřebuji strhnout celou budovu aby tu po ní nezůstalo vůbec nic. Vše co bylo použitelné je na vozech a jede to do New Yorku. Za měsíc tam budu otevírat novou hospodu.”
Z kapsičky u vesty vyndá hodinky a podívá se na čas.
”Je sedm, pracovat budete do dvanácti, pak vám přivezou oběd a budete pokračovat do šesti do večera.”
Mužů, kteří vypadají na práci je tu najednou asi dvacet. Zřejmě už tu pracovali dny předtím.
”Za tuhle práci vyplatím každému co se nebude flákat pět dolarů na ruku.”
V tuto chvíli se kolem rozhostil hlahol, takový prachy za jeden den práce byly velmi slušné. Tolik si mnohdy vydělali chlapi v rybárně za celý týden a to včetně víkendů.
”Kdo bude makat, může přijít i zítra.”
Ozve se opět hluboký hlas muže, který je velký jak hora, vloží mezi rty doutník a potáhne.

Ze dveří hospody v tu samou chvíli vypadne chlap, nebo spíš vyletí. Celý obličej má od krve a snaží se odplazit pryč. Chlapi se zbraněmi sedí a jen sledují podivnou scenérii. Dog přestal potahovat z doutníku a muži co přišli na práci ustoupili několik kroků zpět.
Chlapík je stále na zemi a na zádech nohyma se odráží od země a pomalu se vzdaluje od místa dopadu, dívá se do temných útrob ohořelé ruiny když najednou dveřmi projde muž, jednu ruku má od krve a v druhé drží zbraň. Má na sobě stejný oblek jako muži co sedí před budovou.
Plazící se chlap se odráží nohama co mu síly stačí šoupajíc se po prdeli dozadu, nadechuje se a chce něco říct, jakékoliv slovo zastaví kulka, která mu proletí čelem.
Muž co za ním vyšel ze dveří hospody zastrčí zbraň do pouzdra a rozhlédne se, zastaví se pohledem na Dogovi.
”Do prdele Buldogu, tady ne!!!”
Dog jen zavrčí na kluka, který není o tolik starší než ty a ten jen pokrčí rameny. V tu chvíli několik mužů co přišli bourat hospodu nenápadně odchází. Dog aniž by se otočil potáhl z doutníku a do dýmu zazněl opět jeho hlas.
”sedm dolarů.”
Muži, kteří odcházeli se opět vrátili.

Jim dýchá jak splašená kobyla položí ti ruku na rameno a pak ze sebe vysouká jedinou větu.
”Hele, tak si mymyslím, že jsme tatady jako žžžrádlo.”

Chlapy v oblecích naloží mrtvolu na dodávku ve které si přijel. Dva z nich nasednou a někam odjedou.
Dog dojde k jedné z dodávek, která je připravena k odjezdu z nákladového prostoru vyndá židli a sedne si na ní. V tu chvíli k němu přiběhne malý kluk, bez bot a s ošoupanými několikrát látovanými kalhotami.
”Hrabě Orsini, zůstal ve městě po plese ještě několik týdnů a telegrafoval za oceán, že jistý Hrabě Cornel James Hanry Hayword třetí je zde ve městě.”
Dog poslouchá slova chlapce a jen se dívá po střelci, který se zády opírá o jedinou stěnu budovy, která je zcela neponičená.
”Calvin ráno řekl Budogovi hrabě.”
Dokončí větu klučina, dostane od Doga několik centů do dlaně a uteče pryč.

Když vcházíš do budovy setkáš se tváří v tvář se střelcem, který měl zrovna namířeno zřejmě na kobereček k Dogovi.
Mladý muž stojí před tebou a jeho oči jsou tak tmavé, a postoj klidný, že jeden z Vás prostě uhnout musí. Je ale jisté, že on to nebude. Neřekne ani jedno jediné slovo. Jen lehce nakloní hlavu ke straně a černá ofina mu sklouzne po čele k levému oku.

Colin Robinson

Nekropole…

Kalifornskému městečku Colma se přezdívá město tichých nebo město duší. Důvod je velmi prostý. Drtivou většinu této okrajové části San Francisca totiž zabírají hřbitovy: židovské, čínské, ale dokonce i pro domácí mazlíčky. Počet hrobů navíc značně převyšuje počet živých obyvatel. Zatímco pod zemí jich odpočívá kolem miliónu, ve světě nahoře jich žije sotva 1500.

Zlověstná a temná aura městečkem neprostupuje, ve slunné Kalifornii by to bylo až nemožné. Mnozí by jistě řekli, že je to život až téměř idylický, navzdory tomu, že se odehrává v kulisách rozlehlých hřbitovů. Spíše než metropolí, je Colma nekropolí. A jediná skutečná úskalí zažívají obyvatelé při pohřbech, kdy se na sanfranciském předměstí tvoří kolony kvůli smutečním procesím. Rezidenti městečka jsou ovšem vždy včas upozorněni, pokud se k něčemu takovému schyluje.
Colma byla od svého vzniku v roce 1904 budována jako nekropole. V San Franciscu se totiž pohřbívání zakázalo už na přelomu století kvůli nedostatku místa na městských hřbitovech. O 12 let později se ovšem přešlo ještě k razantnějšímu kroku — mrtví byli z města doslova vykázáni. Nějakých 150 000 těl putovalo právě do Colmy, tou dobou zemědělské oblasti, kde posléze nekropole vyrostla. Mělo se tím předejít i případnému šíření chorob.

Kde jinde by si našel zrovna ty místo kde budeš nenápadný. Rušné centrum San Francisca bylo co by kamenem dohodil. Na hřbitově vás pracovalo pět coby hrobníci. Každý měl svou práci jasně danou, někdo se staral o zeleň, jiný kopal nové hroby a další spravoval krypty.

Je ráno a jako každé ráno u vstupu do hřbitova čeká správce.
”Coline, to je dost. Máš 5 minut zpoždění.”
Správce Hogins nebyl extra příjemný, ale žádný padouch to také nebyl. Panděro često vykukující mezi napnutými knoflíky na košili, druhá a třetí brada válící se na vázance a opuchlý obličej.
”Dnes potřebuju, aby ses podíval k jižní bráně, paní Molinsková si stěžovala, že je tam rozbitý zámek, a že jí tam choděj děti krást z hrobu jejího manžela svícny.”
Hogins s rozhlédne a pak se několikrát ztěžka nadechne.
”Na jižní straně vykopej dva nové hroby a až to budeš mít hotové, tak máš padla. Morty ti je označil, zítra máme dva pohřby, tak ať je to připravené.”
Nikdy ti nevěnoval dlouhý pohled, a těžko říci zda to bylo tvou vizáží nebo prostě jen proto, že se nerad koukal na živý lidi. Otočil se a kolíbavou chůzí se vydal ke své dodávce.

Na východní straně hřbitova je správní budova od které máš klíče, je v ní všelijaké nářadí, od lopat krumpáčů až po kleště a jiné. V areálu je i hřbitovní dodávka, která je ti k dispozici. V případě, že je třeba nějakých kovářských prací na plotech a brankách máte smluveného ve městě kováře, který se o to postará.
také je zde kamenictví, kde pracuje Tom, válečný veterán bez levé nohy. Je hodně upovídaný a zdejší hřbitov zná nejlépe ze všech.

Paříž
Holub v kleci

Když se na sebe podívám z dívky mám snad jen ty kudrnaté rudé vlasy a i ty schovávám pod čepicí. Nosím nohavice ne proto, že nemám sukni, ale proto, že to je pro mě pohodlnější. Můj vak je celý můj život. Mám v něm vše, ošoupaný prsten po mamince schovaný v malé kapsičce a plechová oprýskaná tabatěrka po tátovi. Vlastně si na ně moc nepamatuji, byla jsem moc malá a těch pár střípků které mi zůstaly v paměti mi spíš připadají jako z pohádky než aby to byla pravda. U tety Džídží jak jsem jí od mala říkala bylo dobře, snažila se o mě starat jako o vlastní, po smrti strýce bylo, ale všechno jinak, nad žalem ze ztráty začala pít a řekla bych, že ve velkém. Vše co po ní zbylo a nějaké úspory vystačili jen na pohřeb. Z bytu jsem si vzal jen ten starý špinavý vak a plechovou placatku. Dlouho jsem truchlit nemohla, hlad a střecha nad hlavou mě hnala dál.

Za práci se nebojím vzít, najít si job byl problém, lidé byli nedůvěřivý, ale po pár dnech se něco objevilo, díky otci Louisovi jsem sehnala i pokojík u pani Dibuaszové, možná mám ve svém krátkém životě na lidi štěstí, ale i tato dáma je hodná. Nabídla mi pokoj a tím i střechu nad hlavou. Za úklid kolem baráku a pár centů týdně. A ty díky práci v hospodě vydělám. A jídlo? To se vždycky někde sežene.

Už ani nevím jak dlouho sebou Oliho vláčím, už pár měsíců to bude, kde mi bůh vzal tam mi něco dal. A jestli ten dar má být Oli tak ho přijímám. Je to kluk jako každý jiný, sotva dovršil osmnácti let doslova ho vypustili ze sirotčince. Byl jako malé, bezradné ptáče, neuměl nic, natož se o sebe postarat. Nesnáším ten systém, nejdříve se o vás starají a pak vás vykopnou bez jakkoli pomoci. Jen se slovama ”Támhle se zeptej třeba ti pro začátek pomůžou.” Neříkám, že to chápu, ale dětí se tu toulá víc než koček.

Konečně mám nádobí umyté a můžu pokračovat dál. Písknu na Oliho, který vždycky sedí na schodě baráku vedle hospody.
”Jdeme pozdě, dneska půjdeme jinudy.” Oli se beze slova zvedl a přišoupal se ke mě.
S těma tvýma křuskama budeme muset taky něco udělat.” jenže hned co jsem zahnula do první uličky jsem věděla, že je něco špatně. Neměla jsem na výběr, čas nás tlačil a balíček ve vaku dost hořel. Jestli mám nějaké špatné vlastnosti tak nedochvilnost k nim nepatřila. Z dálky bylo slyšet hluk, chlapské hlasy, možná i křik. Ulička v pravo v levo a hned jsem pochopila, proč byla chyba jít tudy. Z malé uličky vyjdeme na hlavní kde proti sobě stojí dav násosků a na druhé policajti v čele s inspektorem Bascoutem, sráčem, který se neštítí ničeho.

No super, dneska se to, ale vůbec nehodí stojíme uprostřed "závodu", chybí mi jen ta vlajka abych to odmávla. Podívám se z jedné strany na druhou a vím, že jsme v minovém poli, dostaneme to z obou stran a aby toho nebylo málo Oli je jak v tranzu, stojí tu s úsměvem idiota, jak malé děcko co chce začít tleskat, že mu chybí jedna ruka mu asi teď moc nevadí. Udělám krok zpět a snažím se toho blba chytnout že ho zatáhnu zpět do uličky a dám nám šanci zdrhnout jako už mockrát. Do ticha zazní holubí křídla a dopadající dřevo. V tu chvíli to vše začalo, jedna i druhá strana se vrhli na útok, Oli, pořád ještě nezpracoval co se děje a svalil se jak pytel brambor.
”Co děláááš!” zakřičí na mě. Nestihnu mu ani odpovědět, což je jeho plus, protože mám chuť křičet, že je jak pytel sraček. Otočím se zda je cesta za námi volná a Oli se zatím snaží sebrat z té špinavé země, jenže jak jsem se pro něj natáhla vypadla mi placatka.
NE, do prdele nemohu jí tam nechat, udělám krok k běsnícímu davu a rychle se sehnu pro placatku, už jí cítím, pocit , který mi projede tělem je vzrušující, cítím chuť mešního vína a těším se až si pořádně loknu.

A nic …. Černo …. Pomalu otevírám oči, chuť v ústech se změnila na železitou, polykám svou vlastní krev. Motá se mi hlava a pěkně mě třeští. Světlo, které dopadá do místnosti je nepříjemné, ale tím víc se snažím rychle rozkoukat. Beton, kamenná zeď, mříže jako by to nemohlo být horší. Zkušenosti z vězení mám nulové, ale kdybych si mohla vsadit tak bych řekla, že v jednom právě sedím. ”No tak co holubičko, dobré ráno. Nad okem máš dva stehy snad tě alespoň bolí hlava dostatečně na to, aby sis pamatovala, že chlastat a tropit výtržnosti se nevyplácí.” Instinktivně k té ráně zvedám ruku a hned co se toho dotknu siknu bolestí. Nejsem z cukru, ale sešitá hlava? Jako fakt? Nedostatek alkoholu v mé krvi mě brání být drzá a suveréní. Pohled na tu krysu co drží můj vak s placatkou mě hodí do pozoru. Na některé věci jsem háklivá.
”Copak to tu máme?” řekne při rozbalování mého vaku a sahne dovnitř.
”Ale ale dáreček, že by pro mě?” Balíček od otce Louise! Tak tohle bude tvrdá bitva Mám chuť mu kopnout do té jeho zrzavé hlavy a uštědřit mu dalších pár šrámů na tom jeho ksichtu.

Navíc ani nevím co je s Olim, kde je a jestli je v pořádku. Stoupnu si abych měla šanci obhlédnout situaci, jsem v prdeli, teď jak se z tohohle dostat. Hlava mi třeští a osazenstvo se mi taky nelíbí. Zaslechnu hlas asi nějakého poskoka jak říká něco o deportaci. Začínám cítit slabost v kolenou, ale nechci tomu hajzlovi ukázat svou slabost a tak se jen zády opřu o mříže. zahlédnu ještě jak inspektor klepe s balíčkem a bere si nůžky. V hlavě mi proběhne několik myšlenek jak celou situaci ještě víc nezvorat i když tady už asi není co víc posrat.

”Já být Váma tak to neotvírám. Nevšiml jste si malé pečeti z jedné strany?” Víc slov na toho hajzla asi ztrácet nechci, stále k němu stojím zády, ruce v kapse a koukám směrem k oknu. Ať se stane cokoliv, horší než několik dnů vězení to být nemůže, nic jsem neudělala jen jsme se připletli kam jsme neměli a nebýt zabržděného Oliho tak v tomhle průseru ani nejsme. Však až vylezu tak mu to spočítám.

Patrick Gregory Anderson

Nový pohled…

”Mohl bych malou poznámečku pane?”
Zazní drobným hlasem chlap, který by z fleku mohl být hlavním hrdinou divadelní hry a Quasimodovi. Poboběhne za tebou v hotelové hale a rozhlédne se kolem.
”Mě se tady nelíbí. Sou tu fakt divný lidi a všicky vědí, že nejste odtud, budou vás chtít vojebat a nejvíc ta madam se ktejou máte schůzku.”
Toj, jak jste mu říkali je zkratka z Troy Willinks dlouho neuměl dobře mluvit a občas i teď se zasekne a vypustí nějaký podivný přežblept. Ve vaší rodině se staral o stáje, možná proto, že se mu koně nesmály za jeho trochu podivný zjev, možná proto, že ho jako dítě našli prově mezi kopyty koně.
Ať už to bylo jakoliv ve vaší rodině je od svých pěti let. Nikdy ho nikdo nebral moc vážně a čím byl starší tím byl podivnější. Na tuhle schůzku sis ho vzal jen proto, že koním rozumí a docela dobře dokáže odhadnout dostihového koně a jeho možnosti.
To ovšem nic nemění na tom, že působí poměrně zvláštně a ani ty si se v jeho přítomnosti necítil úplně nejlépe. Výčitky? Pohrdání?
”Poďme domů pane, máte krjásné koně a nový můžeme koupit i v evjopjě. Ty amejikáni nevijou jak má mít kůň vocas, pojedeme domů?”
Jeho hlas zní trochu naléhavě, možná naléhavěji než si kdy od něj slyšel.

”Vaše zavazadla jsou již ve vašem apartmá sire.”
Hotelový recepční se dívá na Troye a pak s úšklebkem luskne na nějakého pikolíka co stojí bokem.
”Jsme moc rádi, že jste si vybral právě náš hotel pane…… Andersone.”
Zaznamenáš téměř okamžitě, že mu pokaždé ve větě chybí tvůj šlechtický titul, ale jak víš v americe příliš aristokratů a šlechty nemají. Tedy vlastně se není čemu divit.
Tato země je plná chudiny co se sem naplavila z evropy. Původní obyvatelstvo kdejaké žádné.

Je večer po několika denní plavbě když se před tebou objevil “nový svět”. V americe jsi poprvé, obchody v evropě byly dosud dostačující, ale jsou občas nabídky, které se neodmítají.
Před měsícem ti přišel dopis, úhledný dopis s krásným písmem, který nejen že neopomenul tvůj titul, ale dokonce byl perfektně gramaticky správný.
Obsahoval mnoho poklon, ale i nabídku. Odkup plnokrevníků a prodej dostihových koní s rodokmenem a výsledkovými tabulkami. Dopis měl vše, aby sis řekl, že je konečně načase vycestovat a třeba jestli neuzavřeš dobrý obchod alespoň budeš mít lepší a větší rozhled.
Podpis v dopise byl madam Giorgia Greco.
Pochopitelně ses informoval, nežli si bezmyšlenkovitě odjel do ameriky. Tato žena je původem …. je jí…… dobře o její minulosti toho vlastně moc nikdo nezjistil, ale teď je to uznávaná obchodnice s koňmi a vlastní dostihový klub v New Yorku a další staví v New Orleans.
Reference o jejích obchodech jsou výborné. Telefon by byla výborná volba, avšak dosud nikdo nevymyslel jak volat přes oceán. Musel si se tedy spokojit jen s těmi několika řádky, které jste si vyměnily.

Amerika na tebe zatím extra dojem neudělala, molo bylo přeplněné žebráky a všichni zde mluví dost ošklivou angličtinou.
”Du, musím koně dostat z lodě a nechat je proběhnout ta cesta jim neudělala dobře.”
Troy se u recepčního pultíku otočí tak rychle, že mu nestihneš ani nic říct. V tuto chvíli je jasné, že apartmán s tebou nesdílí a o ubytování taky nestojí.
Chlapík za pultíkem ti po desce baru posune klíč od tvého pokoje a pikolík chytí tvoje příruční zavazadlo.
”Pane? Tudy pane.”
Naznačí rukou směr k výtahu.

Apartmán je skutečně krásný, asi tři místnosti v ložnici obrovská postel a koupelna s vanou se zlatými okraji a kohoutky. To nejlepší co tvůj komorník byl schopen zjistit a kam si ihned po příjezdu zamířil.
Tvé kufry byly již vybaleny a obleky perfektně vyskládány v šatních skříních. Pikolík odloží tvou příruční tašku na křeslo u malého baru a přejde ke dveřím.
”Příjemný pobyt pane Andersone, madam G. již potvrdila schůzku s Vámi na zítřejší devátou hodinu. Bude Vás očekávat v hotelové restauraci u snídaně.”
Klučina vyčka na spropitné a pak maže pryč.

Z okna desátého patra hotelu je krásný výhled, Centrum města osvětlené pouličními lampami, světla vozů a povozů. Dodávají městu poměrně krásný nádech určité noblesy. A možná to dělá právě jen ta výška.
Je čas jít spát, dlouhá cesta a zřejmě dlouhý následující den si žádají tvůj odpočinek.

Mezi životem a šílenstvím

"Díky za všechno, Hans." Ano to jsou moje poslední slova které povím před svým odchodem a snad poprvé v životě je myslím naprosto upřímně. Snad poprvé v životě necítím spalující jiskru ale klid. Všudypřítomný hněv v mé hrudi jako by na malou chvíli vyhasl a já se usmál, ne pro někoho. Neusmál jsem se škrobeně a společensky jako většinou ale upřímně a jen sám pro sebe. Svět. Svět je to co na mě čeká. Svět je to co mi bude klečet u nohou. Podřídí se mé vůli a tak je to správně.
Rodina, moc ani titul pro mě nejsou. Jsou jen provazy které svazují mé další kroky. O nic z toho jsem se nedokázal sám a vždy mě to sralo k nepříčetnosti. Proč se ke mě chovají jako k někomu lepšímu do hajzlu?! Nejsem jako můj bratr, nejsem poslušný pejsek který přiběhne na písknutí, nejsem žádný posraný čokl kterého uvážou na vodítko!
A bylo to. Na lodi s Petrem, jediným člověkem kterému jsem věřil a který mě byl schopný vytočit k nepříčetnosti jako málokterý jiný. Ale málokdy mi vztek vydržel dýl než tři přesné údery. Otec byl k smíchu když si myslel že mě už nemá co naučit. Byl vlastně k smíchu velmi často.
Smět Amerika a nemoc. Mě bylo špatně den, zvracel jsem přes palubu jako můj bratr když se poprvé opil venku. Ale s Petrem to vypadalo mnohem hůř. Sháněl jsem doktora, ale do hajzlu kde sehnat doktora na lodi?! A když jsme dorazili, tak jsem všem k smíchu? Prvnímu dělníkovi který se mi smál jsem v návalu zuřivosti rozplácl nos po půlce obličeje. Archaismy které mě učili pro angličtinu "na úrovni" mi tady byly stejně k hovnu jako Latina, Španělština nebo Švédština. K čemu tyhle věci vůbec umím?! Sehnal jsem nejlepšího doktora kterého jsem zvládl a věřil mu. Proč bych mu taky nevěřil? Až do poslední chvíle jsem měl naději a zuřil jsem. Zuřil jsem bezmocí nad celou situací. Věděl jsem že zpět nemůžeme, Petr by cestu zpět nezvládl ani náhodou. A tak jsem se poflakoval a doufal. Byt který jsme najali byl naprosto prostý, neměl ani vlastní kuchyň. Neměl jsem v plánu tu zůstat dlouho, jen co se zmátoří se vydáme zdolat svět. A teď se dívám na tu trosku co zbyla z mého přítele. Nemohl jsem se na něj ani podívat abych neměl chuť vymlátit z toho šarlatána duši. Věděl jsem že to nepřežije. "Byl jsi dobrým přítelem Petře. Ať přijdeš kamkoliv, udělej mi tam místo a sežeň dobrý chlast." S tím mu vtisknu do ruky flašku koupenou z posledních peněz. Je to jeho volba jestli si uleví od bolesti nebo ne. Říznutá prášky na bolest. Ale to jsem mu neřekl. Proč bych to taky dělal? Poslední úsměv, přátelský. Když se k němu však otočím zády nemám v očích nic jiného než vše požírající zuřivost. Vím že se dnes v noci opilý poperu někde v přístavní hospodě a budu doufat že ten druhý nevytáhne kudlu. Jsou čtyři ráno, pár desítek metrů ode mě někdo zvrací a já čtu dopis. Písmena mi utíkají a já se tiše směju. Směju se té absurditě. Matka byla vždy mlčenlivá ale milující. Byla silná vevnitř ale slabá na povrch. V tu hodinu jsem si slíbil že jí musím napsat. Že už jen pro to aby na mě mohla být hrdá něco dokážu.

Hrobník byl opilý, opilejší než já. A tak jsem si beze slova lopatu vzal. Alkohol nic neřeší a kopání je na střízlivost velmi dobrá. Představa že kopu hrob vlastnímu otci mě poháněla. Neúprosně jedno kopnutí za druhým. Pokračoval jsem neúprosně. Ruce sedřené do krve která ze začátku hřála zkřehlé ruce ale postupně jen klouzala. Studená. Studená jako mrtvé oči Petra. Přišlo mi to jako dny co jsem kopal, dlouhé dny a přitom to bylo sotva pár hodin. S poslední lopatou kterou jsem nechal za sebou poslední stopu svého domova mi tekly slzy. Nevnímal jsem je. Nevnímal jsem nic než spalující žár uprostřed hrudi. Nebyla to bolest, nebyl to smutek jen čirý vztek. Vztek na osud, vztek na sebe sama a na svou bezmoc. Zkrvavenou lopatu jsem zlomil a položil ji jako kříž na hrob. Poté jsem se tiše vytratil.

A tak sedím v hospodě a čekám. Čekám přesně na muže jako je tenhle upravený chlap. Na někoho kdo rozdává práci. Alkoholu jsem se od toho večera ani nedotkl a můj hlas je naprosto vyrovnaný, nemluvím už tak spisovně a archaicky. Slang je něco co přichází samo a snadno.
"Jasně šéfe, řekněte mi kde a jsem jenom váš." Kývnu lehce hlavou připravený okamžitě vyrazit na další z fušek.

Další běžný den v San Franciscu

Hledím do zrcadla s pootevřenými ústy v nevěřícném výrazu.
To. To jsem já?
Pomalu, téměř, jako bych se chtěl dotknout motýlího křídla, si přikládám ruku ke své tváři. Je to téměř dechberoucí. Nemohu uvěřit tomu co vidím. Nemohu, nechci.
Zlehka přejíždím rukou po své tváři.
Tak hladká. Tak půvabná.
Rozeznávám v ní rysy svých rodičů. Otcovy lícní kosti a rty, které tváři propůjčují jakýsi povýšený vzhled a dávají jí na váženosti, zatím co zářivé oči a krásně tvarovaný nosík dotváří tvář, kvůli které by se ženy i muži byly ochotni porvat. Tvář, která má jak mužské i ženské rysy a všechny v dokonalé harmonii, která jako by opovrhovala běžnými standarty a dávala tak vzniknout něčemu zakázanému, po čem by každý zatoužil.
Přejíždím rukou po své tváři a je mi do pláče. Opatrně si otírám slzy a zavírám při tom na moment oči.

Je to jen, jako pouhý mžik, načež se dávám do pohybu a procházím zrcadlem. Nebo zrcadlo prochází skrze mne? Nevím, ale jdu dál, jelikož bál čeká. Desítky našňořených mužů a žen. Bohatých ošklivců a mladých krásek, které mají ukázat jejich moc ve společnosti. Přesto se všichni otáčí ke mě. Ve tvářích mají lehký zmatek, který však během okamžiku zamění za výraz čirého úžasu, který doplňují jemné náznaky žárlivosti, která je mnou dlouhodobou milenkou.
Kráčím dál, přímo k té nejhezčí z nejhezčích a která tento ples pořádá. Mám na sobě krásný oděv z černé a zlaté. Doplněn jemnou vůní, která prosicuje vzduch.
Mířím až k té ženě, která ze mne nespouští oči. Navzájem se propalujeme pohledy čekajíc, kdo tím svým dříve uhne. Během okamžiku však slyším, jak se mnou otvírají dveře a jak žena přede mnou již nehledí do mých očí, ale někam za mne.
Kdo to přišel? Kdo narušuje moji chvíli slávy?
Otáčím se, během čehož vidím, že všechny tváře přítomných se již nesoustředí na mne, ale na nově příchozí.

"Ty!"
Dívám se na dospělou verzi mé sestry, který si to v čistě bílé míří přímo ke mě.
Je. Dokonalá. Tak moc dokonalá, že se neudržím a vyjedu po ní. Mé ruce však projedou pouze skrze ní a jí cítím, jak se mé ruce změnili. Už nejsou nádherně upravené, ale špinavé. Hlína za nehty a jemný zápach mě nutí opět k slzám.
"Ne. Tentokrát mi nic nevezmeš. Je to všechny tvoje chyba." Řvu na svou sestru, které se všichni v místnosti pomalu uklánějí, až dojde k té ženě, která se také ukloní a co více. Udělá ze sebe stoličku, na kterou si má sestra sedne a podívá se na mne.
"Já? Já ti nikdy nic nevzala. Ty jsi nikdy nic neměl. Nemáš nic. Jsi Nikdo."
S každým slovem, jako by rostla a já se čím dál více ocital v jejím stínu.
S posledním slovem vidím sám sebe, jak klečím a vše to krásné ze mě opadává.
Vrhám se opět po ní. Přijdu si jako smyslů zbavený. Zatím svaly na rukou snažíc se seškrábat jí z obličeje ten její úsměv. To se mi daří, ale místo toho jsem to já, kdo vykřikne hrůzou, když odhalím to co se skrývá pod tváří má sestry.
Je to má tvář. Má odporná zjizvená tvář.

Otevírám oči za zvuku pláče. Hledím na šedivý strop a dýchám chladný ranní vzduch, který se sem line skrze malou okenici.
Vstávám, aby jsem jí uzavřel, přičemž docházím k míse s vodou, ve které si oplachuji svou tvář.
Voda je chladná a je mi příjemným probuzením, který však stále narušuje pláč.
Otáčím se ke své posteli, ke které je přivázaná nahá žena. Její šaty jsou bedlivě složené vedle postele, zatím co její tělo pokrývají stopy škrábanců po mých nehtech.
V očích jí panuje hrůzu a děs, které jsou jen těžko popsatelné.
Usadím se na postel vedle ní a ze země seberu noviny ze včerejšího dne.

Ženě dochází, že pláčem se ničeho nedočká a tak pomalu utichá do pouhého vzlykání, zatím co já si opět pročítám článek, který mě tolik zaujal.
V San Franciscu je málo žen, která by nějak extra vyčnívaly z davu, ale zde v tomto článku se píše o té nejvyšší špičce ledovce, které toto odporné místo může nabídnout. Právě tato žena pořádá akci pro tu nejvybranější smetánku. Akci, na kterou byla pozvána i žena, která nyní pomalu funí nosem, zatím co má v ústech improvizovaný roubík.

"Víš proč jsem si vybral tebe?" Promluvím z ničeho nic k ženě, která na mě neustále upírá své oči plné strachu.
"Jen tak." Usměji se na ženu, která sebou při těch slovech cukne.
Už jsem si s ní užil dost. Ponížil jsem jí tolika způsoby. Zbavil jí vší té její povýšenosti, ale něčeho jsem jí stále ještě stále nezbavil. Stále je zde něco, kvůli čemu mě začne svědit mé tvář a kvůli čemu se na ní začnu drbat a rozedírat strupy po starších škrábancích.
Stále. Po tom všem. Pořád je na ní něco krásného. I když nyní vypadá jako kus hovna, kterým je. Pořád. Pořád je krásná. Kromě škrábanců, které jsem jí způsobil ze spaní, tak stále je její kůže nedotčena a zachovává si svou krásu. Její tvář sic plná strachu a pramenu nudlí a slz. Pořád je tak krásná.

Nehty rozdírají stará zranění a na prstech mi opět ulpí krev. Je to kombinace bolesti a pocitu uspokojení, které se mi dostává, jako když si podrbete komáří štípanec.
Docházím ke kuchyňskému stolku, kde beru nůž a namířím si to opět k ženě. Ta sebou při pohledu na nůž začne opět házet a tak na ní zakleknu a kolenem jí zatlačím pod žebra.
Nůž jemně přitisknu na její tvář a přemýšlím, jak bych mohl její obličej zohavit. Chytám se čepelí nože projít skrze onu jemnou kůži, ale v ten moment se i zarazím, jelikož něco ve mě je proti tomu, aby jsem něco takového udělal. Zároveň se ve mě tvoří dilema, neb já takovou tvář nemám, což mě žene k tomu, aby jsem ženu zohavil.
Je to poprvé co jsem zašel takto daleko. Doposud jsem pouze přepadal a okrádal. Dokonce i zabil a pak okradl. Tohle je však poprvé co jsem někoho unesl a umožnil si to celé více prožít. Samotného mě děsí, že jsem byl schopen tak daleko zajít, ale ve výsledku jsem z toho pouze šťasten.

Mou nerozhodnost rozhodne teprve moment, kdy mé oči zabloudí k hodinám, které mi oznamují, že se blíží čas jít do práce. Dnes to bude jako vždy krásný den. Minimálně budu mít opět čas připravit si místo na další tělo. Zároveň uvažuji nad úsměvnou představou, že na mě doma bude čekat žena, která mě přivítá, až z toho bude brečet.
Zavřu okno a vydám se ke dveřím, kde se ještě pozastavím.
"Měj se drahá. Doufám, že tu na mě počkáš. Mám pak pro tebe něco speciálního." Pomalu zabouchnu dveře, otočím zámkem a za veselého hvízdání se vydávám na svou šichtu.

Rikki

Taneček v kolečku, nebo kolečka v tanečku?

”No to taky.”
Joana se usměje a v jejích očích je patrné, že má něco zalubem.
”Slyšela si o botech s kolečkama?”
Usmívá se a štráduje si to ulicí směrem k centru. Joana byla skvělá holka. Trochu rozmazlená, trochu nafoukaná, ale jinak moc hodná. Její vztah s Jimem byl pro tebe trochu záhadou. Už kolikrát si přemýšlela nad tím, jestli to třeba nedělá jen proto, aby naštvala rodiče. Ale teď? Prstýnek, a všechno to kolem?
”Na nábřeží je jeden chlap, který je tam půjčuje, viděla jsem několik žen jezdících na nich na floridě a vypadalo to jako velká zábava. Tak pojď.”
Cestou Joana mluví o prázdninách co strávila s rodiči na floridě u nějakých svých příbuzných. Další namyšlení pracháči, hrají si téměř na šlechtu, ale vlastně zbohatli jen štěstím.
”Jim tam za mnou chtěl přijet, ale on by se tam prostě nehodil, chápeš?”
Joana tě stále drží a krok se vám tak sjednotil, že téměř nevnímáš kam jdete.

Projdete pře time square až k uličkám do přístavu.
”Byl tam i ten Jackson, něco jako můj bratranec, Rikki, ten by se ti tak líbil, to je tak pěknej kluk, snědej, víš ono tam skoro furt svítí sluníčko. Vysokej a tak noblesní, no ne jako Jim. Jackson je takovej víš….. muž.”
Joana se rozplývá nad nějakým příbuzným a vaše kroky vedou dál New yorskými uličkami.
”Rikki, jsem tak ráda, že jsi tu zůstala. To je prostě skvělí, co kdyby jsme bydleli spolu. Vaši ti nechali ten byt, mohla bych tátovi říct a on by to určitě dovolil.”
Joana si poskočí a nechtíc rovnou do louže. Pustí tě, podívá se na sukně, nohy a boty vás obou. A ikdyž to vypadá, že bude brečet, začne se smát. Směje se tak nahlas, že z vchodu naproti vám vyjde nějaký černoch a za ním další tři, aby se podívali co se to na ulici děje.

Joana se snaží rukou v krémové rukavičce alespoň z nožek dostat kapky pryč, ale příliš se jí to nevede. Ohrne ret a udělá zvuk jako když kůň řechtá.
”Sakra!”
Zakleje a pak se podívá směrem odkud vyšli čtyři černí kluci, stojí tam pořád a jak to vypadá perfektně se baví.

Když konečně očistu vzdá, jdete dál k přístavu. Joana se několikrát otočí, ti kluci co se Vám posmívali jdou stále za Vámi. Ale jsou jen dva.
Cítíš jak její ruka tě sevře pevněji a její krok se natáhne. Má strach. Kluci se drží ve vzdálenosti asi 49 až 55 stop.
Procházíte kolem dveří, které vedou určitě do nějakého baru, slyšíte odtamtud muziku je to jiná hudba, živá a provokativní, hlasy jenž zpívají jsou čisté a hluboké.
Joana se zastaví a nakoukne do dveří.
”Myslíš, že je to jeden z těch černošských klubů? Táta mi o nich říkal, prý se tam svlékají a tančí nahatí a pak….”
“A pak podřezáváme malá mimina na holích pupcích bílých panen.”
Zazní za Vámi hlas.
Joana se otočí a couvne. Černí kluci co Vás sledovali několik uliček stojí za Vámi a jeden z nich se opře o dveře do kterých Joana nakukovala.
Druhý co převaluje mezi rty zápalku se směje. Jeho bílé zuby jsou fascinující. Joana se na oba kouká a pak se začne taky smát.

”Se pojďte podívat dámy, třeba by jste mohli zatančit taky, nebo se něco přiučit.”
Joana se ušklíbne.
”Nemám se co učit tancuju skvěle.”
Pronese namyšleně a podívá se na tebe.
”Tak co? taneček nebo kolečka?”

Lorelai Moretti

Druhý pohled, stejný jako první...

Jim ohrne horní ret jak nohavici, úplně nečekal, že si něco dáš. Kývne hlavou a jde k lednici ze které vyndá sklenici od mléka ve které je ovšem žlutá tekutina. Z horní poličky sundá sklenku a nalije ti do ní džus. Ovšem jako vždy je poměrně nešikovný a tak mu vyklouzne lahev z ruky a roztříští se na zemi, na černobílých čtvercích poskládaných do krásné šachovnice.
”Madona mia Jim, ty nešikovný jsi jak una scimmia”
Rozčílí se žena v kuchyni, která zrovna vejde do místnost. Je to korpulentnější dáma asi již v požehnaném věku.
”Francesca vyhoď toho nemotoru z mojí kuchyně a pro krista pána….”
Lamentuje nad lahví rozbitou po celé podlaze a při pohledu na mladou dívku, které v papíru dává maso do lednice.
”Děvče, čerstvé maso musí vyset, nemůžeš ho narvat do lednice. Copak jsem tě už nic nenaučila?”
Mladá holčina vyndavá maso opět na pult, který Jim jen ledabyle otřel.
”A to ca tu dělá….!!!”
Prohlédne si tě žena od hlavy až k patě, několikrát se zastaví u tvého výstřihu a u šperků. V hlavě se jí to točí podívá se na Jima a znovu spustí.
”Kolikrát jsem ti říkala, že mi takové puttane nemáš vodit zadními dveřmi přes kuchyň”
“Marto promiň, já nechtěl jsem, ale přišel jsem pozdě a dnes mám jít večer požádat Joany otce o její ruku. Tak jsem nervózní.”
Jim sbírá velké skleněné střepy ze země a hází je do plechového kýble. šoupe se po zemi a džus začíná zatékat pod skříňky a stolky.
”To je Lori, Marto ona je tu se mnou, jde za Dogem. Slíbil, že ji najde nějakou práci.”
Snaží se Martě rychle odpovědět, ale nestihne skoro nic říct protože ho chytne za klopy a stáhne ke dveřím ze kterých předtím vyšla.
”Ikdyby to byla sama svatá Rosalie, u mě v kuchyni nemá co dělat. A v těhle šatech….”
Ukáže na tebe a především na tvůj výstřih. Mávne rukou jako by chtěla naznačit, že je škoda o tom mluvit.
”Jooo to paní Aurelia ta má vkus, ta má styl. Ta by si něco takového nikdy na sebe nevzala….”
Mumlá si pro sebe a stahuje tekutinu na zemi k jakémusi odtokovému kanálku.

”Jime vypadněte už do lokálu! Překážíš tady! Jdi překážet někam jinam!!!”
Křikne, ale to už tě zase Jim drží za ruku a vleče tě do útrob hospody.

Vcházíte téměř nenápadnými dveřmi do hospody.

dlouhý bar lemován barovými židličkami, za barmanem police plné alkoholu.
”Prázdné lahve, Dog si to prosadil u fízlů. Má je přidělané aby v případě nějaké rvačky nelítalo sklo. Jo a plný jsou ve sklepě v bednách, ale takový výběr už tam nenajdeš, kurva prohibice.”
Procházíte hospodou a v tuto dobu je tam asi pět lidí. Vše jsou to muži, jeden leští sklenice a další sedí u jednoho stolku a kousek dál v šeru a něco si domlouvají.
Celá hospoda působí zvláštně bez hudby, bez lidí a bez toho běžného hlaholu.

Na konci baru vlevo jsou shody, jedny dolů a druhé nahoru. Jim schází po schodech dolů a pak ještě jedno rameno schodů a ocitnete se ve velké místnosti plné stolků a židliček a uprostřed s několika mnoha světly se tyčí boxérský ring. Celá místnost je obehnaná balkónem s dřevěným zabradlím.
V ringu jsou tři kluci ve věku tak dvaceti let. mají na sobě pouze nějaké krátké kalhoty, mají ovázané ruce a jejich těla se pod krůpějem potu lesknou.

Obvykle je tu velké množství lidí. Už jsi o tom slyšela, nelegální zápasy, místo kde si kluci a chlapy rozbíjí huby a jeden odejde bez zubů a druhý s velkým balíkem peněz.

Jim vybere jeden ze stolků dál od ringu a naproti jednomu ze dvou schodišť na balkón. Podívá se nahoru ke schodišti, na kraji sedí Dog ve stínu a zahalen kouřem. Vypadá to, že se pohupuje.
”Jdu ti pro to kafe, promiň ono to je tady občas chaotický.”
Dobře, no zatím vše co se stalo nebylo vinou nějakého chaosu, ale čistě Jima.
Jim odbíhá a mizí zpět na schodech směrem do hospody.

”Johne jsi obyčejná sračka, biješ jak tvoje stará!!!! Ale ta se bije možná i líp, co kdybych za ní zašel!!!”
Vysmívající se mladík v červených trenkách druhému v šedých co si otírá krev ze rtu se odrazí od rohového sloupku nohou a jde po něm. Začne ho mlátit a jedna rána střídá druhou.
”No tak přestaň, Steeve!!! To stačíííí!!!”
Křičí postarší hubený chlapík za provazy. Vypadá to, že propadá panice, a Steve dál uštědřuje rány mladičkému hochovi, co před okamžikem měl jen krvavý ret a nyní mu červená tekutina pokrývá celý obličej.

Zaslechneš několik dunivých ran a najednou je v ringu Dog, jeho obrovská ruka chytá pěst Steva, těsně před obličejem Johna a truhnutím ji stáhne dolů. Dog přidá sílu a pěst naráží do podlahy. Kluk, který byl před okamžikem v rauši křičí bolestí. Sedí na zadku a drží si ruku od krve, která ovšem není jeho. Dog se k němu otočí a vrazí mu facku. Křik vystřídá fňukání.
Dog se nakloní k muži, který měl asi celý trénink na starosti a vezme mu z ruky pulitr s vodou. Vylije ho mlácenému na obličej.
”Zlomený nos, šití obočí, otevření levého oka.”
Chytne ho za ruku a jak hadrovou panenku mu pomůže skrze lana ven a tam ho už drží muži co jsi viděla v hospodě u stolu.
Poté se otočí a jde k bijci. Klekne si k němu chytne jeho ruku a a svými prsty narovná ty jeho. Kluk odvrací od něj pohled, jako dítě co se bojí, že od táty dostane znovu.
”Zlomenina záprstních kůstek.” snaží se pohnout jeho prsty a zápěstím. ”Možná zápěstí.”
Dívá se mu do očí a pohled kluka, co byl ještě před chvílí naštvaný, zuřiví, ublížený se změnil v pokoru. Dívá se na Doga, několikrát potáhne nudli a sklopí pohled.
Dog zavrtí hlavou a zlým pohledem přejede po starším muži u ringu. Přeskočí lana a stojí u něj.
”Už nikdy tě tady dole nechci vidět Chucku!”
Přecedí dog přes zuby a vykročí směrem ke schodům na balkón.
”Jime vyprovoď Chucka ven, a na baru zaplatí pokutu za to co způsobil. Plus zdravotní výlohy kluků.”

Sotva sis ho všimla, ale Jim stál za tebou a pokládal šálek kávy a džusu na stolek u kterého sedíš.
Jim kývne hlavou a jde za tím “trenérem”.
”Nedělej to Chucky, mlč. Dog je na tebe naštvanej, slyšel jak pobízíš Steva. Víš, že se tady hraje čistá hra. Že tohle nemá Dag rád.”

Dog se zastaví pod schody vyndá z kapsičky vestičky kulaté hodinky a podívá se na ně.
”Podruhé mě vidíte a podruhé jsem od krve. To není nejlepší vizitka pro mě.”
Otočí se k tobě a zatím co jeho nohy se dojí do kroku, ruce loví doutník a zápalky po kapsách.
”Co pro Vás mohu udělat slečno Lorelai.”
Zeptá se a sáhne po opěradle židle naproti tobě, odsune ji a přisedne si.