Mezi životem a šílenstvím

"Díky za všechno, Hans." Ano to jsou moje poslední slova které povím před svým odchodem a snad poprvé v životě je myslím naprosto upřímně. Snad poprvé v životě necítím spalující jiskru ale klid. Všudypřítomný hněv v mé hrudi jako by na malou chvíli vyhasl a já se usmál, ne pro někoho. Neusmál jsem se škrobeně a společensky jako většinou ale upřímně a jen sám pro sebe. Svět. Svět je to co na mě čeká. Svět je to co mi bude klečet u nohou. Podřídí se mé vůli a tak je to správně.
Rodina, moc ani titul pro mě nejsou. Jsou jen provazy které svazují mé další kroky. O nic z toho jsem se nedokázal sám a vždy mě to sralo k nepříčetnosti. Proč se ke mě chovají jako k někomu lepšímu do hajzlu?! Nejsem jako můj bratr, nejsem poslušný pejsek který přiběhne na písknutí, nejsem žádný posraný čokl kterého uvážou na vodítko!
A bylo to. Na lodi s Petrem, jediným člověkem kterému jsem věřil a který mě byl schopný vytočit k nepříčetnosti jako málokterý jiný. Ale málokdy mi vztek vydržel dýl než tři přesné údery. Otec byl k smíchu když si myslel že mě už nemá co naučit. Byl vlastně k smíchu velmi často.
Smět Amerika a nemoc. Mě bylo špatně den, zvracel jsem přes palubu jako můj bratr když se poprvé opil venku. Ale s Petrem to vypadalo mnohem hůř. Sháněl jsem doktora, ale do hajzlu kde sehnat doktora na lodi?! A když jsme dorazili, tak jsem všem k smíchu? Prvnímu dělníkovi který se mi smál jsem v návalu zuřivosti rozplácl nos po půlce obličeje. Archaismy které mě učili pro angličtinu "na úrovni" mi tady byly stejně k hovnu jako Latina, Španělština nebo Švédština. K čemu tyhle věci vůbec umím?! Sehnal jsem nejlepšího doktora kterého jsem zvládl a věřil mu. Proč bych mu taky nevěřil? Až do poslední chvíle jsem měl naději a zuřil jsem. Zuřil jsem bezmocí nad celou situací. Věděl jsem že zpět nemůžeme, Petr by cestu zpět nezvládl ani náhodou. A tak jsem se poflakoval a doufal. Byt který jsme najali byl naprosto prostý, neměl ani vlastní kuchyň. Neměl jsem v plánu tu zůstat dlouho, jen co se zmátoří se vydáme zdolat svět. A teď se dívám na tu trosku co zbyla z mého přítele. Nemohl jsem se na něj ani podívat abych neměl chuť vymlátit z toho šarlatána duši. Věděl jsem že to nepřežije. "Byl jsi dobrým přítelem Petře. Ať přijdeš kamkoliv, udělej mi tam místo a sežeň dobrý chlast." S tím mu vtisknu do ruky flašku koupenou z posledních peněz. Je to jeho volba jestli si uleví od bolesti nebo ne. Říznutá prášky na bolest. Ale to jsem mu neřekl. Proč bych to taky dělal? Poslední úsměv, přátelský. Když se k němu však otočím zády nemám v očích nic jiného než vše požírající zuřivost. Vím že se dnes v noci opilý poperu někde v přístavní hospodě a budu doufat že ten druhý nevytáhne kudlu. Jsou čtyři ráno, pár desítek metrů ode mě někdo zvrací a já čtu dopis. Písmena mi utíkají a já se tiše směju. Směju se té absurditě. Matka byla vždy mlčenlivá ale milující. Byla silná vevnitř ale slabá na povrch. V tu hodinu jsem si slíbil že jí musím napsat. Že už jen pro to aby na mě mohla být hrdá něco dokážu.

Hrobník byl opilý, opilejší než já. A tak jsem si beze slova lopatu vzal. Alkohol nic neřeší a kopání je na střízlivost velmi dobrá. Představa že kopu hrob vlastnímu otci mě poháněla. Neúprosně jedno kopnutí za druhým. Pokračoval jsem neúprosně. Ruce sedřené do krve která ze začátku hřála zkřehlé ruce ale postupně jen klouzala. Studená. Studená jako mrtvé oči Petra. Přišlo mi to jako dny co jsem kopal, dlouhé dny a přitom to bylo sotva pár hodin. S poslední lopatou kterou jsem nechal za sebou poslední stopu svého domova mi tekly slzy. Nevnímal jsem je. Nevnímal jsem nic než spalující žár uprostřed hrudi. Nebyla to bolest, nebyl to smutek jen čirý vztek. Vztek na osud, vztek na sebe sama a na svou bezmoc. Zkrvavenou lopatu jsem zlomil a položil ji jako kříž na hrob. Poté jsem se tiše vytratil.

A tak sedím v hospodě a čekám. Čekám přesně na muže jako je tenhle upravený chlap. Na někoho kdo rozdává práci. Alkoholu jsem se od toho večera ani nedotkl a můj hlas je naprosto vyrovnaný, nemluvím už tak spisovně a archaicky. Slang je něco co přichází samo a snadno.
"Jasně šéfe, řekněte mi kde a jsem jenom váš." Kývnu lehce hlavou připravený okamžitě vyrazit na další z fušek.

Další běžný den v San Franciscu

Hledím do zrcadla s pootevřenými ústy v nevěřícném výrazu.
To. To jsem já?
Pomalu, téměř, jako bych se chtěl dotknout motýlího křídla, si přikládám ruku ke své tváři. Je to téměř dechberoucí. Nemohu uvěřit tomu co vidím. Nemohu, nechci.
Zlehka přejíždím rukou po své tváři.
Tak hladká. Tak půvabná.
Rozeznávám v ní rysy svých rodičů. Otcovy lícní kosti a rty, které tváři propůjčují jakýsi povýšený vzhled a dávají jí na váženosti, zatím co zářivé oči a krásně tvarovaný nosík dotváří tvář, kvůli které by se ženy i muži byly ochotni porvat. Tvář, která má jak mužské i ženské rysy a všechny v dokonalé harmonii, která jako by opovrhovala běžnými standarty a dávala tak vzniknout něčemu zakázanému, po čem by každý zatoužil.
Přejíždím rukou po své tváři a je mi do pláče. Opatrně si otírám slzy a zavírám při tom na moment oči.

Je to jen, jako pouhý mžik, načež se dávám do pohybu a procházím zrcadlem. Nebo zrcadlo prochází skrze mne? Nevím, ale jdu dál, jelikož bál čeká. Desítky našňořených mužů a žen. Bohatých ošklivců a mladých krásek, které mají ukázat jejich moc ve společnosti. Přesto se všichni otáčí ke mě. Ve tvářích mají lehký zmatek, který však během okamžiku zamění za výraz čirého úžasu, který doplňují jemné náznaky žárlivosti, která je mnou dlouhodobou milenkou.
Kráčím dál, přímo k té nejhezčí z nejhezčích a která tento ples pořádá. Mám na sobě krásný oděv z černé a zlaté. Doplněn jemnou vůní, která prosicuje vzduch.
Mířím až k té ženě, která ze mne nespouští oči. Navzájem se propalujeme pohledy čekajíc, kdo tím svým dříve uhne. Během okamžiku však slyším, jak se mnou otvírají dveře a jak žena přede mnou již nehledí do mých očí, ale někam za mne.
Kdo to přišel? Kdo narušuje moji chvíli slávy?
Otáčím se, během čehož vidím, že všechny tváře přítomných se již nesoustředí na mne, ale na nově příchozí.

"Ty!"
Dívám se na dospělou verzi mé sestry, který si to v čistě bílé míří přímo ke mě.
Je. Dokonalá. Tak moc dokonalá, že se neudržím a vyjedu po ní. Mé ruce však projedou pouze skrze ní a jí cítím, jak se mé ruce změnili. Už nejsou nádherně upravené, ale špinavé. Hlína za nehty a jemný zápach mě nutí opět k slzám.
"Ne. Tentokrát mi nic nevezmeš. Je to všechny tvoje chyba." Řvu na svou sestru, které se všichni v místnosti pomalu uklánějí, až dojde k té ženě, která se také ukloní a co více. Udělá ze sebe stoličku, na kterou si má sestra sedne a podívá se na mne.
"Já? Já ti nikdy nic nevzala. Ty jsi nikdy nic neměl. Nemáš nic. Jsi Nikdo."
S každým slovem, jako by rostla a já se čím dál více ocital v jejím stínu.
S posledním slovem vidím sám sebe, jak klečím a vše to krásné ze mě opadává.
Vrhám se opět po ní. Přijdu si jako smyslů zbavený. Zatím svaly na rukou snažíc se seškrábat jí z obličeje ten její úsměv. To se mi daří, ale místo toho jsem to já, kdo vykřikne hrůzou, když odhalím to co se skrývá pod tváří má sestry.
Je to má tvář. Má odporná zjizvená tvář.

Otevírám oči za zvuku pláče. Hledím na šedivý strop a dýchám chladný ranní vzduch, který se sem line skrze malou okenici.
Vstávám, aby jsem jí uzavřel, přičemž docházím k míse s vodou, ve které si oplachuji svou tvář.
Voda je chladná a je mi příjemným probuzením, který však stále narušuje pláč.
Otáčím se ke své posteli, ke které je přivázaná nahá žena. Její šaty jsou bedlivě složené vedle postele, zatím co její tělo pokrývají stopy škrábanců po mých nehtech.
V očích jí panuje hrůzu a děs, které jsou jen těžko popsatelné.
Usadím se na postel vedle ní a ze země seberu noviny ze včerejšího dne.

Ženě dochází, že pláčem se ničeho nedočká a tak pomalu utichá do pouhého vzlykání, zatím co já si opět pročítám článek, který mě tolik zaujal.
V San Franciscu je málo žen, která by nějak extra vyčnívaly z davu, ale zde v tomto článku se píše o té nejvyšší špičce ledovce, které toto odporné místo může nabídnout. Právě tato žena pořádá akci pro tu nejvybranější smetánku. Akci, na kterou byla pozvána i žena, která nyní pomalu funí nosem, zatím co má v ústech improvizovaný roubík.

"Víš proč jsem si vybral tebe?" Promluvím z ničeho nic k ženě, která na mě neustále upírá své oči plné strachu.
"Jen tak." Usměji se na ženu, která sebou při těch slovech cukne.
Už jsem si s ní užil dost. Ponížil jsem jí tolika způsoby. Zbavil jí vší té její povýšenosti, ale něčeho jsem jí stále ještě stále nezbavil. Stále je zde něco, kvůli čemu mě začne svědit mé tvář a kvůli čemu se na ní začnu drbat a rozedírat strupy po starších škrábancích.
Stále. Po tom všem. Pořád je na ní něco krásného. I když nyní vypadá jako kus hovna, kterým je. Pořád. Pořád je krásná. Kromě škrábanců, které jsem jí způsobil ze spaní, tak stále je její kůže nedotčena a zachovává si svou krásu. Její tvář sic plná strachu a pramenu nudlí a slz. Pořád je tak krásná.

Nehty rozdírají stará zranění a na prstech mi opět ulpí krev. Je to kombinace bolesti a pocitu uspokojení, které se mi dostává, jako když si podrbete komáří štípanec.
Docházím ke kuchyňskému stolku, kde beru nůž a namířím si to opět k ženě. Ta sebou při pohledu na nůž začne opět házet a tak na ní zakleknu a kolenem jí zatlačím pod žebra.
Nůž jemně přitisknu na její tvář a přemýšlím, jak bych mohl její obličej zohavit. Chytám se čepelí nože projít skrze onu jemnou kůži, ale v ten moment se i zarazím, jelikož něco ve mě je proti tomu, aby jsem něco takového udělal. Zároveň se ve mě tvoří dilema, neb já takovou tvář nemám, což mě žene k tomu, aby jsem ženu zohavil.
Je to poprvé co jsem zašel takto daleko. Doposud jsem pouze přepadal a okrádal. Dokonce i zabil a pak okradl. Tohle je však poprvé co jsem někoho unesl a umožnil si to celé více prožít. Samotného mě děsí, že jsem byl schopen tak daleko zajít, ale ve výsledku jsem z toho pouze šťasten.

Mou nerozhodnost rozhodne teprve moment, kdy mé oči zabloudí k hodinám, které mi oznamují, že se blíží čas jít do práce. Dnes to bude jako vždy krásný den. Minimálně budu mít opět čas připravit si místo na další tělo. Zároveň uvažuji nad úsměvnou představou, že na mě doma bude čekat žena, která mě přivítá, až z toho bude brečet.
Zavřu okno a vydám se ke dveřím, kde se ještě pozastavím.
"Měj se drahá. Doufám, že tu na mě počkáš. Mám pak pro tebe něco speciálního." Pomalu zabouchnu dveře, otočím zámkem a za veselého hvízdání se vydávám na svou šichtu.

Rikki

Taneček v kolečku, nebo kolečka v tanečku?

”No to taky.”
Joana se usměje a v jejích očích je patrné, že má něco zalubem.
”Slyšela si o botech s kolečkama?”
Usmívá se a štráduje si to ulicí směrem k centru. Joana byla skvělá holka. Trochu rozmazlená, trochu nafoukaná, ale jinak moc hodná. Její vztah s Jimem byl pro tebe trochu záhadou. Už kolikrát si přemýšlela nad tím, jestli to třeba nedělá jen proto, aby naštvala rodiče. Ale teď? Prstýnek, a všechno to kolem?
”Na nábřeží je jeden chlap, který je tam půjčuje, viděla jsem několik žen jezdících na nich na floridě a vypadalo to jako velká zábava. Tak pojď.”
Cestou Joana mluví o prázdninách co strávila s rodiči na floridě u nějakých svých příbuzných. Další namyšlení pracháči, hrají si téměř na šlechtu, ale vlastně zbohatli jen štěstím.
”Jim tam za mnou chtěl přijet, ale on by se tam prostě nehodil, chápeš?”
Joana tě stále drží a krok se vám tak sjednotil, že téměř nevnímáš kam jdete.

Projdete pře time square až k uličkám do přístavu.
”Byl tam i ten Jackson, něco jako můj bratranec, Rikki, ten by se ti tak líbil, to je tak pěknej kluk, snědej, víš ono tam skoro furt svítí sluníčko. Vysokej a tak noblesní, no ne jako Jim. Jackson je takovej víš….. muž.”
Joana se rozplývá nad nějakým příbuzným a vaše kroky vedou dál New yorskými uličkami.
”Rikki, jsem tak ráda, že jsi tu zůstala. To je prostě skvělí, co kdyby jsme bydleli spolu. Vaši ti nechali ten byt, mohla bych tátovi říct a on by to určitě dovolil.”
Joana si poskočí a nechtíc rovnou do louže. Pustí tě, podívá se na sukně, nohy a boty vás obou. A ikdyž to vypadá, že bude brečet, začne se smát. Směje se tak nahlas, že z vchodu naproti vám vyjde nějaký černoch a za ním další tři, aby se podívali co se to na ulici děje.

Joana se snaží rukou v krémové rukavičce alespoň z nožek dostat kapky pryč, ale příliš se jí to nevede. Ohrne ret a udělá zvuk jako když kůň řechtá.
”Sakra!”
Zakleje a pak se podívá směrem odkud vyšli čtyři černí kluci, stojí tam pořád a jak to vypadá perfektně se baví.

Když konečně očistu vzdá, jdete dál k přístavu. Joana se několikrát otočí, ti kluci co se Vám posmívali jdou stále za Vámi. Ale jsou jen dva.
Cítíš jak její ruka tě sevře pevněji a její krok se natáhne. Má strach. Kluci se drží ve vzdálenosti asi 49 až 55 stop.
Procházíte kolem dveří, které vedou určitě do nějakého baru, slyšíte odtamtud muziku je to jiná hudba, živá a provokativní, hlasy jenž zpívají jsou čisté a hluboké.
Joana se zastaví a nakoukne do dveří.
”Myslíš, že je to jeden z těch černošských klubů? Táta mi o nich říkal, prý se tam svlékají a tančí nahatí a pak….”
“A pak podřezáváme malá mimina na holích pupcích bílých panen.”
Zazní za Vámi hlas.
Joana se otočí a couvne. Černí kluci co Vás sledovali několik uliček stojí za Vámi a jeden z nich se opře o dveře do kterých Joana nakukovala.
Druhý co převaluje mezi rty zápalku se směje. Jeho bílé zuby jsou fascinující. Joana se na oba kouká a pak se začne taky smát.

”Se pojďte podívat dámy, třeba by jste mohli zatančit taky, nebo se něco přiučit.”
Joana se ušklíbne.
”Nemám se co učit tancuju skvěle.”
Pronese namyšleně a podívá se na tebe.
”Tak co? taneček nebo kolečka?”

Lorelai Moretti

Druhý pohled, stejný jako první...

Jim ohrne horní ret jak nohavici, úplně nečekal, že si něco dáš. Kývne hlavou a jde k lednici ze které vyndá sklenici od mléka ve které je ovšem žlutá tekutina. Z horní poličky sundá sklenku a nalije ti do ní džus. Ovšem jako vždy je poměrně nešikovný a tak mu vyklouzne lahev z ruky a roztříští se na zemi, na černobílých čtvercích poskládaných do krásné šachovnice.
”Madona mia Jim, ty nešikovný jsi jak una scimmia”
Rozčílí se žena v kuchyni, která zrovna vejde do místnost. Je to korpulentnější dáma asi již v požehnaném věku.
”Francesca vyhoď toho nemotoru z mojí kuchyně a pro krista pána….”
Lamentuje nad lahví rozbitou po celé podlaze a při pohledu na mladou dívku, které v papíru dává maso do lednice.
”Děvče, čerstvé maso musí vyset, nemůžeš ho narvat do lednice. Copak jsem tě už nic nenaučila?”
Mladá holčina vyndavá maso opět na pult, který Jim jen ledabyle otřel.
”A to ca tu dělá….!!!”
Prohlédne si tě žena od hlavy až k patě, několikrát se zastaví u tvého výstřihu a u šperků. V hlavě se jí to točí podívá se na Jima a znovu spustí.
”Kolikrát jsem ti říkala, že mi takové puttane nemáš vodit zadními dveřmi přes kuchyň”
“Marto promiň, já nechtěl jsem, ale přišel jsem pozdě a dnes mám jít večer požádat Joany otce o její ruku. Tak jsem nervózní.”
Jim sbírá velké skleněné střepy ze země a hází je do plechového kýble. šoupe se po zemi a džus začíná zatékat pod skříňky a stolky.
”To je Lori, Marto ona je tu se mnou, jde za Dogem. Slíbil, že ji najde nějakou práci.”
Snaží se Martě rychle odpovědět, ale nestihne skoro nic říct protože ho chytne za klopy a stáhne ke dveřím ze kterých předtím vyšla.
”Ikdyby to byla sama svatá Rosalie, u mě v kuchyni nemá co dělat. A v těhle šatech….”
Ukáže na tebe a především na tvůj výstřih. Mávne rukou jako by chtěla naznačit, že je škoda o tom mluvit.
”Jooo to paní Aurelia ta má vkus, ta má styl. Ta by si něco takového nikdy na sebe nevzala….”
Mumlá si pro sebe a stahuje tekutinu na zemi k jakémusi odtokovému kanálku.

”Jime vypadněte už do lokálu! Překážíš tady! Jdi překážet někam jinam!!!”
Křikne, ale to už tě zase Jim drží za ruku a vleče tě do útrob hospody.

Vcházíte téměř nenápadnými dveřmi do hospody.

dlouhý bar lemován barovými židličkami, za barmanem police plné alkoholu.
”Prázdné lahve, Dog si to prosadil u fízlů. Má je přidělané aby v případě nějaké rvačky nelítalo sklo. Jo a plný jsou ve sklepě v bednách, ale takový výběr už tam nenajdeš, kurva prohibice.”
Procházíte hospodou a v tuto dobu je tam asi pět lidí. Vše jsou to muži, jeden leští sklenice a další sedí u jednoho stolku a kousek dál v šeru a něco si domlouvají.
Celá hospoda působí zvláštně bez hudby, bez lidí a bez toho běžného hlaholu.

Na konci baru vlevo jsou shody, jedny dolů a druhé nahoru. Jim schází po schodech dolů a pak ještě jedno rameno schodů a ocitnete se ve velké místnosti plné stolků a židliček a uprostřed s několika mnoha světly se tyčí boxérský ring. Celá místnost je obehnaná balkónem s dřevěným zabradlím.
V ringu jsou tři kluci ve věku tak dvaceti let. mají na sobě pouze nějaké krátké kalhoty, mají ovázané ruce a jejich těla se pod krůpějem potu lesknou.

Obvykle je tu velké množství lidí. Už jsi o tom slyšela, nelegální zápasy, místo kde si kluci a chlapy rozbíjí huby a jeden odejde bez zubů a druhý s velkým balíkem peněz.

Jim vybere jeden ze stolků dál od ringu a naproti jednomu ze dvou schodišť na balkón. Podívá se nahoru ke schodišti, na kraji sedí Dog ve stínu a zahalen kouřem. Vypadá to, že se pohupuje.
”Jdu ti pro to kafe, promiň ono to je tady občas chaotický.”
Dobře, no zatím vše co se stalo nebylo vinou nějakého chaosu, ale čistě Jima.
Jim odbíhá a mizí zpět na schodech směrem do hospody.

”Johne jsi obyčejná sračka, biješ jak tvoje stará!!!! Ale ta se bije možná i líp, co kdybych za ní zašel!!!”
Vysmívající se mladík v červených trenkách druhému v šedých co si otírá krev ze rtu se odrazí od rohového sloupku nohou a jde po něm. Začne ho mlátit a jedna rána střídá druhou.
”No tak přestaň, Steeve!!! To stačíííí!!!”
Křičí postarší hubený chlapík za provazy. Vypadá to, že propadá panice, a Steve dál uštědřuje rány mladičkému hochovi, co před okamžikem měl jen krvavý ret a nyní mu červená tekutina pokrývá celý obličej.

Zaslechneš několik dunivých ran a najednou je v ringu Dog, jeho obrovská ruka chytá pěst Steva, těsně před obličejem Johna a truhnutím ji stáhne dolů. Dog přidá sílu a pěst naráží do podlahy. Kluk, který byl před okamžikem v rauši křičí bolestí. Sedí na zadku a drží si ruku od krve, která ovšem není jeho. Dog se k němu otočí a vrazí mu facku. Křik vystřídá fňukání.
Dog se nakloní k muži, který měl asi celý trénink na starosti a vezme mu z ruky pulitr s vodou. Vylije ho mlácenému na obličej.
”Zlomený nos, šití obočí, otevření levého oka.”
Chytne ho za ruku a jak hadrovou panenku mu pomůže skrze lana ven a tam ho už drží muži co jsi viděla v hospodě u stolu.
Poté se otočí a jde k bijci. Klekne si k němu chytne jeho ruku a a svými prsty narovná ty jeho. Kluk odvrací od něj pohled, jako dítě co se bojí, že od táty dostane znovu.
”Zlomenina záprstních kůstek.” snaží se pohnout jeho prsty a zápěstím. ”Možná zápěstí.”
Dívá se mu do očí a pohled kluka, co byl ještě před chvílí naštvaný, zuřiví, ublížený se změnil v pokoru. Dívá se na Doga, několikrát potáhne nudli a sklopí pohled.
Dog zavrtí hlavou a zlým pohledem přejede po starším muži u ringu. Přeskočí lana a stojí u něj.
”Už nikdy tě tady dole nechci vidět Chucku!”
Přecedí dog přes zuby a vykročí směrem ke schodům na balkón.
”Jime vyprovoď Chucka ven, a na baru zaplatí pokutu za to co způsobil. Plus zdravotní výlohy kluků.”

Sotva sis ho všimla, ale Jim stál za tebou a pokládal šálek kávy a džusu na stolek u kterého sedíš.
Jim kývne hlavou a jde za tím “trenérem”.
”Nedělej to Chucky, mlč. Dog je na tebe naštvanej, slyšel jak pobízíš Steva. Víš, že se tady hraje čistá hra. Že tohle nemá Dag rád.”

Dog se zastaví pod schody vyndá z kapsičky vestičky kulaté hodinky a podívá se na ně.
”Podruhé mě vidíte a podruhé jsem od krve. To není nejlepší vizitka pro mě.”
Otočí se k tobě a zatím co jeho nohy se dojí do kroku, ruce loví doutník a zápalky po kapsách.
”Co pro Vás mohu udělat slečno Lorelai.”
Zeptá se a sáhne po opěradle židle naproti tobě, odsune ji a přisedne si.

Colette "Doe"

Byč a pryč…

Ranní Paříž bývá už docela chladná a tak si ráda, že paní Dibuasz ti nabídla takový malý kamrlík v činžovním domě blízko kostela kam chodíš. Bylo to na přimluvení otce Luise.
Malá místnost původně asi komora se dvěma matracemi ze slámy tobě i Olimu stačili. Původně si tam bydlela sama, ale Oli byl původně v sirotčinci když jste se seznámili, ale teď když už je plnoletý musel domov pro děti opustit. Tento systém si nikdy nepochopila, a byla si ráda, že si jím ani neprošla.
Pro Oliho to bylo tehdy opravdu složité a díky tobě se nestal odpadem na dně Seiny.

Tvé dětství bylo vlastně krásné, po smrti tvých rodičů se tě ujala teta Georgeta. Teta byla sama její manžel zemřel ve válce a bohužel narukoval dřív než stihli mít i děti. Láska k alkoholu snad byla rodinným genem. Teta pracovala v malém vinařství a snad ze stesku nebo jen z utlumení bolesti života jako takového často popíjela. Umřela v nejhorší možnou chvíli, v době tvé puberty. Umřela na rakovinu, bylo to rychlé. Z úspor jsi zaplatila pohřeb, ale více peněz už nezbylo. Teta spočinula vedle svého milovaného muže, na kterého neustále vzpomínala a po boku tvých rodičů.

Život se s tebou úplně nemazlil, ztratila si vše. A to co máš je vlastně nic. Jedna placatka, jeden bezruký Olie, který navíc co spolu bydlíte je občas trochu osinou v prdeli. Ale mluvit stále jen se svým já je občas únavné.

Cestou z hotelu si zaslechla podivný zvuk, znělo to jako hádka. Prošla si jednou uličkou pak druhou a najednou jste stáli s Olim před davem hodně naštvaných lidí, otočila si se, aby si před touto hordou utekla, ale na druhé straně bylo několik četníků včetně inspektora Bascoua.

Tohle zavánělo průšvihem, občas nějaké pouliční bitky se stali, občas si je pozorovala z dálky, ale tohle vypadalo jako by si stála přímo uprostřed bojiště před prvním výstřelem. Hlahol najednou ustal, naprosté ticho se rozneslo ulicí a snad ani Olie nedýchal. Těžko říci proč, ale podivně se usmíval. Jako by se na tu řež těšil, jen mu jaksi nedocházelo, že tam kde stojíte by dostal do držky také.

Instiktivně si začala dělat malé krůčky zpět do uličky ze které si přišla a která byla kolmicí k té na které stály oba davy.
Minutu ticha narušili dva holuby, který seděli na okenní římse, jako prapor nad závodní tratí vlétly a šustění jejich křídel dal pokyn k útoku. Kolem Olieho hlavy prolétla noha od dřevěné židle z hospody.
Olie stál jako kamenný sledoval dopadající kus dřeva a v tu chvíli vyběhl první četník a na druhé straně první opilí výtržník.
Sáhla si po Olim, ale ve chvíli kdy si ho chtěla zatáhnout do uličky se svalil na zadek jako balvan.

”Co dělááááš?”
Obořil se na tebe a snažil se vstát, v tu chvíli už došlo k prvním střetu, první pěst dopadla na čelist inspektora, který neměl nejlepší pověst v tomto městě. Byl to rváč, a vše řešil nikoli domluvou, ale pěstmi.
Dívala si se do davu, zatím co si pomáhala zvedat Olieho. Když už to vypadalo, že dokážete utéct otočila si se, aby si zjistila zda jste v bezpečí.
Tvá placatka ležela na zemi, kde před okamžikem byla Olieho zadnice. Musela jsi se pro ní vrátit.
Tvá ruka se dotkla stříbrné placatky a jak si se zvedla jen si zahlédla něčí klouby blížící se k tvému obličejí.

Bolest hlavy a chuť krve v ústech tě probere z jakéhosi spánku. Otevřeš oči a vidíš betonový strop. Tenký proužek světla se protáhne skrze zamřížované okno a dopadne na tvář nějaké ženy ležící na nepohodlném lůžku proti tobě. Přetáhne si přes obličej deku a otočí se ke zdi.
Vězení. Jsi ve vězení.
”No tak co holubičko, dobré ráno. Nad okem máš dva stehy snad tě alespoň bolí hlava dostatečně na to, aby sis pamatovala, že chlastat a tropit výtržnosti se nevyplácí.”
Inspektor Bascou. Dívá se na tebe od stolu s tvým vakem a placatkou v ruce. Taky nevypadá, že by se mu všechny rány vyhnuly, ale rozhodně není v takové prdeli jako jsi právě teď ty.
”Copak to tu máme?”
Řekne když stáhne šňůrku z vaku a tím se mu naskytne pohled do vaku. Sáhne dovnitř a vytáhne z něj balíček otce Luise.
”Ale ale dáreček, že by pro mě?”
Dívá se na tebe a usmívá se.

Setkala jsi se s ním už několikrát, ale tentokrát je to jiné, jsi za mřížemi, poprvé v životě jsi na této straně. Vždy jste spolu mluvili jen přes jeho stůl a pokaždé si odešla bez nějakého postihu.
Byl to podivný chlap, jeho vlasy byly lehce narezlé a kruhy pod očima jasně vypovídaly o jeho zapálení do práce ve dne i v noci, nebo naopak o alkoholu, který během práce vypije.

”Pane inspektroe, máme už povolení k té deportaci té děvky a té jak zabila manžela. Budete ještě do seznamu někoho připisovat?”
Zaslechneš hlas, ale člověka, který právě vešel do místnosti nevidíš. Zřejmě to bude nějaký řadový četník.
”Teď jich je tam 48, včetně těch co nám dovezou z přilehlých měst.”
Bascou zaklepe tvým balíčkem a pak sáhne na šňůrku, kterou je ovázán.

Nebe? Peklo? Ráj? Hej, já chci jenom zpívat si a hrát...

Šššššš. Ticho. Nula hádek, brekotu prcka, nebo řvaní dvou divokých lvíčat. Už skoro týden je nejhlučnějším zvukem v celém bytě moje chrápání. Paráda, co? Díky, tati. Třeba se mi bude stýskat, hodně moc stýskat, aneb jak mi prorokovala matka při odjezdu a asi tisíckrát před ním, ta chvíle ale ještě nenastala. Kdepak. Poprvé v životě jsem úplně sama, volná jako vlaštovka. Nemusím se zpovídat. Můžu, co chci a kdy chci, páč teď ani nemám školu a těch pár brigád? Pche.
Labužnicky se zakousnu do čerstvé makové housky a navlhčeným ukazováčkem otočím na další stránku novin. Můj inzerát na spolubydlící tam visí jako zatuchlé prádlo.
Polknu, nespokojeně mlasknu a zadumaně si podložím bradu dlaní. Chm. Kdoví, jakou kozu schytám. Případně kozla. Mít tak prachy, sakra! Ale zase mít je, netvrdnu tady. Honosná vila se služebnictvem, dlouhou příjezdovou cestou a branou, která by se chlubila iniciálou G. Velké, zlaté G… Guevara. Mmm.
Nic, Rikki. Teď nefantazíruj.
Dopapkám housku, zhltnu mléko v hrnečku a čiperně se vyhrabu na nožky. Opláchnout se a zkultivovat! Obléknu si slušnou bílou halenku s kulatým límečkem, delší, tmavou sukni a vlasy si zapletu do dvou přísných copů. Bubububu. Strašidlo Hadr I. Počestný se hlásí k hradní službě!
Ale no co už. Je čas jít do kostela.

„Monsignore Benedikte.“ Pozdravím ho s úsměvem a jako vždy mu políbím ruku.
Proč? „Protože se to přece sluší, Roderigo!“ Samozřejmě, matko. To gesto mě stojí nanejvýš prasklou žilku za jméno, cos mi dala, a že ho on používá v plném znění.
„Daří se mi dobře. Rodiče dojeli v pořádku, děkuji za vaši starostlivost. Mám vám vyřídit jejich vřelé pozdravy.“ A možná ještě něco, ale co?
Sám monsignor ovšem vypadá, jakoby nad ránem vylezl z té nejlevnější putyky a zbytek času proklábosil s mísou... Koutky mi cuknou při té představě, ale raději se nevyptávám.
Teď budu hrát.
Obrátím se na Franka, opírajícího se o rám dveří a pobaveně kývnu. Chce krysy, zahraji si teda na Krysaře a svolám mu všechny dohromady. Vstááávat krysí ovečky! Tuhle jste neměly šťastný konec, tak co dnes? Kdo si počká, ten se dočká. Těšíte se?
Stisknu Frankovi ruku a pomůžu mu s cestou do schodů.
Varhany. Neučím se na ně pro to, že bych snad cítila jakékoliv spojení s někým, kdo mi už léta dluží prachy, chlapa a tu vilu, ale zkrátka a jednoduše, že mi hraní jde a prostě mě baví. Uklidňuje. Líbí se mi jejich zvuk, dokáže pohltit úplně všechno, i moje vnitřní já, umí mě rozesmutnit, rozradostnit, dodat energii... jsou legální droga a navíc zaplacená. Ne moc, pořád brigáda, ale vše se počítá. Jednou počítat nebudu muset… Nebudu.

Po mši se rozloučím se starým Frankem a nakonec i s otcem Benediktem.
„Děkuji vám, monsignore. Velmi si vážím vašich slov. Nezapomenu.“ Jak bych taky mohla, když mě Bůh tolik miluje?
Monsignore by byl zklamaný z mých myšlenek. Má víra je jako ono pomyslné jablko - navenek v pořádku, avšak hluboko uvnitř živí červíka pochybností.
Celá rodina je silně věřící, tak proč ne já? Tolik řečiček a přednášek. Jedním uchem dovnitř, druhým ven, avšak stále s úsměvem… ha, dokonce se mi to rýmuje! Neměla bych být básnířka? Spíš asi ne.
Kdoví, jestli Bůh opravdu je, či není. Pokud ale přece jenom existuje, mám pro něj celou listinu požadavků a oba víme, že já si je teda sakra zasloužím!

Veškeré úvahy jako tenkou nitku náhle přetrhne známý hlas. A helemese, koho nám to vítr nese…
Zamávám na svou kamarádku a ještě se naposledy otočím k monsignorovi, který mi bříšky prstů nakreslí pomyslný křížek na čelo. Nakrátko rádoby pokorně sklopím hlavu k zemi, a když ji opět zvednu, už se jen beze slova slabě usměji.

U Joanny jsem hop a skok a co se dozvím, mi skoro až vezme dech.
Ten posera že se konečně vyžvejkl?! Otřepu se jako vořech po nedobrovolné koupeli. „Má štěstí. Ještě týden a šla bych mu poradit.“
Prstýnek od něj neurazí, nenadchne, ale je symbolem. Symbolem lásky dvou trumpet. A Jim, pokud vím, zrovna zlato nevyrábí.
„Pecka. Oběma vám to moc přeji. Nebudeš už slečinka, ale paní! Co teď s tebou, holka moje?“ Zasměju se, přijmu rámě a společně vyrazíme vpřed, jen nám sukně zavlají.
„Půjdeme na náměstí omrknout pár pěkných zadků. Dokud ještě můžeš, no ne?“ Ušklíbnu se. „A večer? Večer to roztočíme! Souhlas?“

I hvězdy občas slétnou

Úsměv na jednu stranu. Cvak. Úsměv na druhou stranu. Cvak. Pohodit plavými vlasy doleva, doprava. Cvak. Cvak, cvak. Početný houf fotografů se jako o život snaží zachytit mou dokonalost v tom nejlepším úhlu a světle, zatímco sama v nejdražším modelu od nejuznávanějšího návrháře s triumfálním výrazem a vztyčenou hlavou hrdě kráčím po světoznámém přehlídkovém molu… Cvak. Cvak. Cvak… a…
„Auuuu!!!!“ Vypísknu jako myška a prudce otevřu oči. Co to.. Kde to… Pfffffff. Zhluboka se nadechnu.
„Jime! Chceš mě zmrzačit?!“ Obrátím se na toho vřeštícího paviána, co vtrhl do mého bytu jako velká voda, drze mi skočil na postel a co víc – prdelí mi přišpendlil koleno k matraci a navíc zničil naprosto úžasný sen. Prudce ho odstrčím a na chabou omluvu nijak nereaguji.
Jestli spím??? „Ne asi! Tančím!“ Prsknu nakvašeně, dlaní opatrně přejedu po bolavém koleni a jedním uchem se zaposlouchám do převratných novinek, co mi skoro hned zatepla přiběhl sdělit.
Aha. Určitě. To víš, že jo, Jimmy. Je to v podstatě milý kluk, jenže si vymýšlí tak často, že těm bludům už sám věří. Nebo snad vážně mluvil s Dogem? S tím Dogem? A o mně, jak slíbil? Na několik vteřin si oběma rukama zakryji uši a zavřu oči. Potřebuji se probudit...
„Jime, prrrr. Občas zníš lépe, když máš zavřená ústa.“ Má výtka se samozřejmě mine účinkem a než se naději, chytí mě za ramena a cloumá mnou sem a tam. Takhle rychle se zase probudit nechci!
„Dost! Slyšíš? Už dost!“ Naštěstí brzy poslechne a jako obvykle vezme útokem flašku s mlékem.
„Jak tě mám s tím knírkem brát vážně?“ Zamračím se a vytrhnu mu flašku z ruky, abych se taky napila.
„Cože??“ Málem se utopím. „Jak jako za patnáct minut? Kecáš!“ Ne, nekecá. On to sakra myslí vážně! Tohle bych neměla zmeškat…

S přívalem náhlé energie odhodím deku, vylezu z postele a poměrně rychle se opláchnu, načež zmizím za starým paravánem, kde si obléknu krátké, krajkové šaty světle růžové barvy, s poměrně odvážným výstřihem.
Klakson zahouká a Jim mě už zase popohání.
„Snad počká, ne?“ Štěknu pobouřeně a vklouznu do lodiček na vyšším podpatku. „Za to ho platíš!“ Kruci kde mám kabelku? Á, tady… Přiskočím k toaletnímu stolku a shrábnu do ní to nejdůležitější: Pudr, stíny, rtěnku růžovou a pro jistotu i červenou, co dál... samozřejmě zrcátko… šperky! Navléknu si na každou ruku jeden zlatý prstýnek, do uší dám náušnice a na ruce několik zdobených náramků.

Schody už seběhnu jako gazela a raz, dva sedím vedle Jima v taxíku.
„Proč nejedeme?“ Obrátím se na taxikáře. „Spěcháme a vy nás zbytečně zdržujete! Šup, šup!“ Obdaruji ho medovým úsměvem, a aniž bych ho poslouchala, otevřu kabelku a začnu se zkrášlovat.

Cesta netrvá moc dlouho, ale naštěstí se stačím upravit ke své spokojenosti. Ladně vystoupím z taxíku a následuji Jima k zadním dveřím baru 4 roses, které se před námi nečekaně rozletí a v nich se zjeví postarší muž. Anebo medvěd? Instinktivně couvnu o krůček dozadu a chvilku fascinovaně zírám na jeho ruce, ty dvě lopaty, celé od krve. K čertu, Jime! Ke komu jsi mě to zavedl?!!

Mé modrozelené oči se střetnou s jeho blankytně modrými a na nějaký čas ani jeden nevnímáme okolí. Čím déle ten pohled trvá, tím méně mi však připadá nebezpečný.
Pozdraví a já se mírně pousměji.
„I hvězdy občas slétnou na zem, aby potom mohly vystoupat co nejvýš.“ Odvětím sladce a v očích mi přitom zajiskří. Že by pes, který kouše jen ve správný okamžik, byl po většinu času hodným beránkem…?
Jim okolo něj panáčkuje jako správně cvičené štěně, čekající na další povel, kterého se mu vzápětí opravdu dostane. Ukliď kuchyň a nabídni dámě pití? Prosím?! Jakože se mi nebude Dog věnovat přednostně? Ohrnu ret a ostentativně zkřížím ruce na prsou. To jsem tedy vůbec nemusela spěchat!

Uražena do hloubi své ješitné dušičky co nejpomalejším krokem zamířím do kuchyně, kde se letmo rozhlédnu. Vida, srnčí… takže přece beránek.
Sebejistě pozvednu hlavu. „Kávu s mlékem a pomerančový džus.“

William Eriksson

Žít nebo přežívat…..

Když chce někdo práci v tomhle divném městě stojí ráno u přístavního mola a čeká. Tak tohle pravidlo si pochopil velice rychle. Jsi tu asi týden v New Orleans a jistě tohle město nebude patřit mezi tvé oblíbené.

”Pane, není dobrý nápad cestovat tak daleko, mnohá dobrodružství na Vás jistě čekají i zde, v evropě.”
Hlas Hanse byl vždy příjemný, ale jeho péče se základy zákonů tvého otce nebylo možné přehlížet.
Díval se na tebe skoro s otcovskou starostlivostí a bál se o tebe. Věděl, že je to zřejmě naposledy co tě vidí.
Vždy když jsi jako malý utíkal, aby si jak si říkal “poznal svět” měl nad tebou určitý dohled, byl prvním, který věděl, že už nejsi na pozemcích vašeho panství, občas si dával za vinu tvé útěky. Vyprávěl ti spousty příběhů o tom jaké to je mimo tvou zlatou klec.
Vyprávěl ti o králích a královnách, ale i o lodích, bitvách, otrocích a městech kde děti žijí na ulicích a živí se odpadky. Tenhle svět tě uchvátil, poznal si toho již hodně z toho co ti Hans říkal, ale jako každý mladý člověk, jenž je mu upíráno ŽÍT, si prostě chtěl víc. Víc poznatků, zážitků, víc lásky, víc vzteku, víc toho surového života jaký je, bez záštity, bezpečí tvé rodiny.

Cestu ti nevymlouval, chápal, že odjet musíš. O rodinné impérium jak tomu rád říkal jen v tvé přítomnosti se postará tvůj bratr, není starší, ale je poslušnější. Otec vždy doufal, že nakonec příjdeš k rozumu a doufal, že tě veškeré tohle buřičství dovede k silnějšímu pochopení, že rodina, moc a titul jsou nejvíc.
No, zatím se tak nestalo.

Amerika byla jediné možné řešení jak zmizet z dozoru, dohledu a především vlivu toho co jsi tolik nenáviděl.
”Pane, napište občas k mé sestře, adresu jsem vám vložil do Vaší příruční kabely.”
Ještě ti poupraví čepici, a smete rukou v bílé rukavici nějaké smítko z tvého ramene.
”Hodně štěstí pane, ať najdete co hledáte.”
Mluvil klidně a tiše, byly sotva čtyři ráno a on určitě nechtěl nikoho probudit a tak se rozloučil s mužem, klukem, chlapcem, kterého toho naučil v životě mnoho. Ač byl pouze komorníkem v rodině Hraběte Wilhelma Franze Von Frühela. Sáhodlouhý rodokmen anglo-německé šlechtické rodiny.
Tvá matka pocházela z Anglie a otec z Německa, kde jste celé tvůj život žili. Jedna z mála rodin kde se to nekřížilo mezi sebou bratranec se sestřenicí a podobně. V tomto ohledu byla tvá rodina inovativní. Jistota, že dement nejsi, což se o dalších se kterými jsi se potkal na plesích a bálech říci nedá.

Palubní lístek na loď do ameriky ti také zajistil Hans. A nejen tobě ale i Petrovi. Muži, který tě naučil pár chvatů a hmatů, bojový sport, kterému tě učil byl box. Špatný chlap to nebyl, trochu pruďas, ale to jsi ty také.
Po několika letech co pracoval, pro tvého otce jako tvůj učitel a byl posléze vyhozen pro “nadbytečnost” už tě neměl co učit dle tvého otce, přešla loajalita z něj na tebe, stal se tvým spaning partnerem. Jak v tréninku tak v životě, nějak jste se tolerovali a nějak jste si zbyli.

Cesta lodí do Ameriky trvala kolem 5 dní, a v životě Petra to bylo nejdelších 5 dní jeho života. Loď mu skutečně nedělala dobře, navíc na lodi chytil nějakou nemoc a během těch 5 dní zhubnul tak 10 kilo.
Když jste dorazili všechno bylo jiné než si čekal, angličtinu, kterou tě učili byla zdejším lidem k smíchu a Petr, který uměl jen německy a česky byl úplně ztracen.

Za peníze které jste sebou měli jste si pronajali byt na několik dní, chtěl si vyrazit dál, objevovat tento kontinent, ale Petr na tom nebyl vůbec dobře. Nemoc ho velice vysílila a on nebyl úplně připraven pokračovat v cestě. Tvářil se statečně, ale věděl si, že to není dobré. Lékař, kterého si našel byl spíš felčar z odkoukání než ze studií. Pouštěl mu žilou a přinesl několik sklenek čehosi, po čem Petr zvracel a ztrácel se před očima.
Z několika dní bylo několik týdnů během kterých většinu peněz spolkly léky a “doktor”. Po měsíci v americe, kdy si viděl maximálně přístav a několik přilehlých uliček vašeho bytu přišel Petr o zuby a vlasy.
”Sire…. je čas jít. Nejsme si nic dlužni a já nechci aby jste tu v poslední chvíli byl.”
Ležel na posteli a usmíval se, nebo se alespoň o to snažil. Nebylo to dobré a posledních pár dní bylo jasné, že tyto dny jsou jeho poslední.
Tehdy poprvé si přemýšlel, že by ses vrátil, že lékaři tvého otce by mu pomohli. Sáhnul si do tašky, kde měla být adresa sestry tvého komorníka. Chtěl si mu napsat, že se vrátíte, aby kontaktoval lékaře.
Vytáhl si obálku ve které byla adresa, ale nejen ona. Také peníze a dopis. Seděl si na křesle a chvíli přemýšlel od koho ten dopis je, ale cítil si to. Tu vůni jsi znal. Byl to dopis od tvojí matky.

Nejdražší Williame,
někdy si přeji, abys byl ještě malý. Ještě ne tak silný, vysoký a velký. Protože, když zavřu oči vidím jak si hraješ. Často se mi stýský po tom malém hochovi s živýma očima a bystrým úsudkem, který ti zůstal. Jsi statečnější než já, vzepřel si se a to já neudělala….

Matka se nikdy nezmínila, vždy byla stínem otce a neřekla nikdy nic. Věděl si jen, že její rodina toho příliš neměla, jen dlouhý šlechtický rod. Neměla sourozence a snad ani matku…. snažíš se vzpomenout, ale vlastně o ní mnoho nevíš. Otec si ji vzal… no přesně kvůli tomu, že byla urozená a že měla málo příbuzných, kteří by se mohli dožadovat jeho majetku. Byla zdravá a moc krásná, skvělí předpoklad ke zdravým dětem.

Od časného rána do pozdních nocí sledovala jsem jak se měníš a rosteš. A jak si odcházel, pokaždé jsem věřila, že objevíš nový svět o kterém mi budeš vyprávět.
Věřím, že bůh má dokonalý plán jak z chlapce udělat muže, a dnes jsem na tebe synu moc pyšná za všechny ty skvělé věci, které děláš.
Budu tě milovat po zbytek svého života.Naplň svůj život a nenechej se nikým omezovat.

Ze srdce a s láskou tvoje matka.

Dočetl si dopis a zůstalo v tobě mnoho otázek.

Petr té noci co jsi možná trochu odhalil tajemství tvé matky zemřel. Pohřeb byl následující den na hřbitově u kostela sv. Marie.
Hrobník byl opilý jak žok a farář tě poprosil zda by si nemohl pohřbít svého otce sám. Řekl otce a ty si ho při tom nechal.
Pršelo a zem byla lehce promrzlá. Šlo to těžce, ale vztek tě pohltil a krvavé dlaně držící krumpáč si už ani nevnímal.
Poslední lopata hlíny jenž navždy pohřbila tvého přítele byla tak těžká, že si měl pocit naprosté bezmoci.

Několik dní si se zdržel ještě, snad z nostalgie, nebo možná pro ten pocit, že tu stále je, ten kterého farář nazval tvým otcem. Ale byl mnohem víc. Byl to přítel.

Další týdny si strávil na cestách, pomáhal si s vykládáním beden z aut, pomáhal si v rybárnách, ale i rybářům na moři. Šel si od města k městu, zdokonaloval svou angličtinu a snažil se zapadnout. Přežíval si, nežil si, ale zatím to prostě takhle stačilo.

A osud tomu chtěl, že opět sedíš v New Orleans ve městě posledního odpočinku Petra a čekáš na muže, kteří ráno rozdávají práci a berou si chlapy na stavby nebo jiné těžké práce, za které ovšem dobře platí.

”Hej ty! Tebe neznám, potřebuju dva chlapy na vyklizení vyhořelé hospody a naložení nábytku na dodávky. Platím dobře pokud si střízlivej.”
Obrovský chlap s hlubokým hlasem a světle modrýma očima se na tebe dívá a v ruce žmoulá doutník. Je zarostlí, ale upravený.

Rikki

Nádech...

Je to skoro týden co se s tebou ráno matka rozloučila u vlaku a otec ti naposledy projel prstama ve vlasech.
”Buď hodná, poslouchej Monsignora Benedikta, a nedělej nám ostudu.”
Máma byla jako vždy úzkostlivá možná až přehnaně a otec se jí posmíval.
”Neboj se už o ní, je to velká holka ona to zvládne, a jde jen o jeden rok. Než se naděješ budeme zase všichni spolu.”
Poplácal svou ženu po zadku a nahnal jí do vlaku, když se vyhoupla do schodů otec se k tobě naklonil. A vrazil ti do ruky ruličku peněz.
”Kdyby něco…”
Mrkne na tebe a mizí ve vlaku za tvou matkou a dalšími tvými sourozenci. Malá Rosalie brečí, za oknem vlaku vidíš jak se jí po tvářích kutálejí slzy jako hrachy. Lepí se na sklo a několikrát do něj narazí čelem když do ní vrazí tvoji bratři, kteří se za ní rvou o to kdo kde bude sedět. Rosi se vrhne do náruče tátovi, který ji vyzvedne aby ti mohla ještě podat ruku.
”A poč nemůžeš jet taky do mekika.”
Pláče a vztahuje k tobě ruku.
”Už jsme ti to s mtatínkem říkali. Rikki je velká nadaná holka a chceme, aby tady dokončila školu a Monsignore Benedikt prosil, aby mohla hrát na varhany ještě v době svátků. Kostel bude slavit výročí, že ho postavili víš. A Rikki je moc důležitá pro lidi, kteří věří v boha a ona jim pomáhá se ho dotknout.”
Máma vždy trochu přeháněla, ale tentokrát…. no určitě je dobře, že si nevšimla tvého výrazu.

Je to tak, že před několika měsíci otci přišel dopis od jeho bratra z mexika, v době kdy jste přijeli do ameriky se bratři rozhodli, že každý půjde jiným směrem a pak si dají vědět kdo našel to pravé americké štěstí.
Tentokrát to byl Santos a jeho rodina, získal práci v dole na uhlí a pobírá vysoký plat. Vyšší než tvůj otec zde v továrně na rybí “pochoutky”.
Jelikož New York příliš přátelský k cizákům není, rozhodla se tvá rodina docela rychle odjet a odstěhovat se. Před týdnem v jedno z nákladních vlaků odjeli vaše věci, nábytek a podobně, pak odjela i tvá rodina.

Dlouhé hovory a mnoho hádek, bylo to co provázelo téměř každý večer vaší rodinu než všichni ulehli ke spánku.
Především šlo o tebe, matka trvala na tom že jedeš také. Otec nesouhlasil, chtěl aby si dokončila školu. Chyběl ti poslední rok. A především v kostele v tobě objevili obrovský talent s naprostým sluchem.
Otec tvrdil, že si téměř dospělá, matka trvala na tom, že jsi ještě dítě. Matka trvala na tom, aby si bydlela na faře, otec řekl, že Váš starý byt ti bude stačit, a že když si najdeš spolubydlící, tak Vám bude dobře. Matka trvala na tom, aby si každý druhý den telefonovala, otec řekl, že stačí když jednou za měsíc napíšeš.
Hádky a dohady, matka prolila mnoho slz a otec si bral směny navíc. Teď už víš proč. “kdyby něco”

Odjeli a ty si najednou byla sama v bytě, kde ještě před několika hodinami nebylo možné se ani pohnout. Najednou si měla pocit, že můžeš dýchat. Jako by ti někdo seděl na hrudníku a najednou odešel. Smutek po Rosie v sobě máš, i po svých šílených rodičích a bratrech co se stále rvali. Ale jako by si najednou začala vnímat sebe.

jako každé ráno vstaneš a uděláš si snídani, v novinách projedeš rubriku inzeráty, tvůj tam stále je, nabízející bydlení, ale nikdo se nepřihlásil, tedy zatím, nebo ti ta hloupá domácí Chesová, nepředává vzkazy.
Škola tě čeká až za tři měsíce, poslední ročník poštovní administrátorky, psát rychle na stroji a dělat kafe řediteli pošty není povolání, které by si chtěla, ale máma říkala, že se ti to jednou bude hodit a že dopisy chodí furt. Sice si držkovala, ale v zemi kde moc přátel nemáš si vlastně byla ráda za každý den kdy nemusíš být doma s uřvanými bratry.

Tvá rodina je silně věřící a návštěva kostela byla první zastávkou když jsi vyšla s rodiči z lodi, to byla mamka ještě těhotná a čekala Rosalii.
Už tehdy si musela políbit prsten Monsignorovi Benediktovi a už tehdy to bylo proti všemu co sis myslela.
chodila si s mámou uklízet kostel a když jsi zasedla za varhany, ohromil tě jejich zvuk a začala si hrát, bez znalosti not, nebo čehokoli si hrála a všichni poslouchali. A tvoje brigády uklízečky skončila, a stala se z tebe učenkyně hry na varhany. Učil tě starý muž jménem Frank, byl to nevěřící pijan, ale uši mu skutečně musel dát sám Bůh.

Další tvou brigádou byla kavárna v centru města, původně si tam uklízela, ale majitelka velmi nóbl panička tě nechala zaučit na servírku, řekla že tvůj krásný vzhled a tvůj španělský původ je půvabný.

Je čas jít do kostela.

Sotva tam dojdeš Monsignore Benedikt Labre stojí ve dveřích a vítá boží služebníky před mší. Všichni ho líbají na ruku.
”Roderigo….!!!”
Řekne naplno tvé jméno a tváří se radostně, ale trochu nedočkavě.
”Jak se máš má dítě, a co rodiče? Dojeli v pořádku? Jsem rád, že za tebe nebudu muset hledat náhradu.”
jeho oči jsou opuchlé, kdyby to nebyl kněz jistě by se dalo říct, že měl náročnou noc. Rukou tě posune do vnitř kostela. U dveří stojí Frank a opírá se o futra dveří.
”Jako krysy….”
Procedí mezi zubama a podívá se na tebe.
”Rikki, dneska budeme hrát krysí pochod.”
Opět z něj cítíš alkohol, zvláštní však je, že si ho vlastně nikdy neviděla pít. Jakoby to snad měl v oblečení a jen kůží to absorboval. Chytí tě za ruku on sám je poněkud nestabilní a vyjdete směrem ke schodům, které vás dovedou ke klaviatuře varhanů.
On sám si sedne stranou, už několik měsíců nehraje, jen přihlíží a čeká na první tón.

Po konci mše se opět Monsignore Benedikt loučí s věřícími co se přišli pomodlit a na tebe se usměje.
”Kdyby si cokoli potřebovala jsem tu pro tebe, a nezapomeň, že Bůh je veliký a miluje tě.”
Přes ulici zazní hlas. Dívčí hlas. ”Nevykecávej se a pojď už, no tak děléj Rikki, bůh počká já ne!”
Monsignor Benedikt se podívá směrem odkud jde hlas.
”Joana Hawkinsová….”
Ano měl pravdu, byla to Joana. Kamarádka z kavárny kde pracuješ.
”No pojď už, vydá se směrem do centra a čeká že ji doběhneš.”
Monsignor na tebe kouká a ještě ti udělá křížek na čelo.

Joana byla praštěná holka, pocházela z bohaté rodiny a její otec oficiálně vlastnil několik obchodů s galanterií, neoficiálně to byl palič první třídy. Prohibice z lidí dělá obchodníky vždy říkal. A práce finančně gramotné, proto i Joana z bohaté rodiny musela chodit pracovat, soce do kavárničky své matky, kde většina hostů byly její kamarádky, nebo manželky obchodních partnerů jejího manžela, ale pracovala. A pracovala jsi tam i ty.

”Jim mě požádal o ruku, co na to říkáš.”
Zvedne ruku a ukáže ti prsten, no na první pohled nic moc, ale vzhledem k tomu co jsi o Jimovi slyšela a jak si ho párkrát viděla, asi dobrý.

”Co budeme dnes dělat Rikki.”
Joana se ti zavěsí do rámě a několikrát poposkočí.

Paříž
Jedna ruka netleská

Stojím u stromu podél řeky Seiny a hledím na vchod do katedrály v kapse placatku s mešním vínem, při každém loku se mi po těle rozlije blažený klid. A čím víc se snažím vínem šetřit tím víc mi připadá, že mizí. Nu což, v sakristii je celý džbán, tam si trochu odleji
Zahlédnu katolického kněze a arcibiskupa v jedné osobě Louise - Ernesta Duboise, člověka, který mi mnohdy pomohl, ale hlavně mě vyslyšel. Jsem nalezenec a život mi do cesty hází nejednu překážku, ale co, heslo dne: Hlavně se z toho neposrat.
Slunce se otáčí přes katedrálu a mě tento pohled pokaždé vezme dech. Hodím nezbednou vlnu svých zrzavých vlasů za ucho, loknu z placatky a vzhlédnu ke knězi zrovna v momentě kdy mě i on zahlédne. Hlavou mi naznačí, že mohu přijít. Nejsem upejpavá, ale zase se necpu tam kde nejsem vítaná.

”Čekala jsem až se vykecáte …. teda až bude vzduch čistý.” řeknu a hlavou pohodím k odcházejícím ženám. Nejsem věřící, ale také nejsem nevěřící, já vím k pochopení je to složité, ale já mám svou hlavu a i když se otec Louis, jak já mu smím říkat, nenásilně snažil přesvědčit mě o Bohu, tak mou hlavu nepřesvědčil. Chodím sem už pár měsíců a pomáhám, kde se dá. Na oplátku dostanu něco k jídlu a občas i nějaké hadry. Mám pár pravidel, nekradu, sbírání opuštěných věcí se do toho nepočítá a neprodávám se.
Otec Louise jen zakroutí očima a odchází po schodech k velkým dřevěným dveřím vedoucím do místnosti se svěcenou vodou a vchodem do katedrály, já ho následuju.
”Colett, už jsem ti mnohokrát říkal, že můžeš přijít i když tu se mnou hovoří ovečky z naší farnosti.” řekne na moment se odmlčí, zastaví a pomalu se otáčí čelem ke mě, já měla možnost ho zatím dojít a teď tu stojím sotva na délku ruky. Otec Louis stojí schod nade mnou v černém rouchu a s rukama spojenýma k modlení hledí na mě jako by se rozmýšlel zda mi to má říct.
”Colett, dnes potřebuji abys odnesla malý balíček do kaple otci Jeanu-Philippovi. Věřím ti. Je to pro mne velmi důležité.”
”Jasný, na mě je spolehnutí.” řeknu a udělám gesto, kterým salutují vojáci.
”Nedělej si ze všeho srandu Colett. A teď pojď ukážu ti co budete dneska s Olivierem dělat. A mimochodem nevíš kam se ztrácí mešní víno z džbánku v sakristii?” jen zkřivím obličej ve snaze udělat grimasu, že vlastně vůbec nevím o čem mluví, on, ale na odpověď nečeká otáčí se a pokračuje dál ke vchodu.

Vždy jsou to práce kolem kostela, tráva, chodníky, sem tam něco odnést nebo přinést to zabere maximálně hodinu, ale odměna je jistá. Nejsem na to sama, takových ztracených existencí je tu víc, mladých i starých. Třeba takový Olivier, kluk kolem pětadvaceti bez jedné ruky a ta druhá je tak nešikovná, že je spíš s podivem, že ještě žije. Není sirotek, ale otce nepoznal a matka se ho zřekla už dávno.

”Pospěš si Oli, musíme ještě do kaple Sante Chapelle, dneska tam dávají polévku a já jsem slíbila otci Louisovi, že tam donesu jeho balíček.” polohlasně na něj křičím i když vím, že teď v kaply nikdo není jen já která zametá a Oli, který se tou jednou nešikovnou rukou snaží utřít lavice. Chvilku na něj hledím přitom se posadím na jednu z lavic a začnu se hihňat. Oli ke mě vzhlédne se zamračeným výrazem, ale dlouho to nevydrží a začne se taky smát a jak se snaží, aby byl potichu tak zní jako podsvinče, které chytili za nohu a chrochtá. To mě naprosto odbourá a do toho kostelního ticha zazní jen můj teď už hlasitý smích. Hned si to uvědomím a pusu si zakryju rukou.
”Kdyby ses viděl, co nezvládne tvoje nešikovná ruka to zachrání tvůj jazyk mezi zubama, divím se, že sis ho ještě nepřekousl.” je s podivem, že na nás nikdo nepřišel a neupozornil nás jako už tolikrát, že v kostele má být ticho, že je to místo k rozjímání. Když to celé doděláme pobídnu Oliho, aby jsme už šli. Dneska toho musíme oběhnout ještě hodně. Když chce člověk přežít musí se ohánět.
”Běž napřed, já odnesu kýbl a koště dozadu.” A doleju si víno řeknu Olimu a ukazuju směrem ven. Jdu uličkou k presbytáři kolem svatostánku rovnou do sakristie, kde ukládám koště a kýbl s hadrem. Na chvilku se zastavím a poslouchám zda někoho neuslyším, pak vytáhnu placatku a vyžahnu těch pár kapek co jsem si tam nechala. Naklopím džbánek a doliju si víno. No o jeden lok víc, to už snad nikomu chybět nebude s tím džbán přiložím k puse a dvakrát polknu. Vše vrátím tak, aby to nikdo nepoznal. Ze stolu beru balíček, který mi tam nechal otec Louis. Je to krabička velikosti krbových zápalek zabalená do několik vrstev starého žlutého papíru a omotaná motouzem zavázaným na tři uzle. Chvilku na ní hledím, potřesu s tím ze strany na stranu, ale žádný zvuk neslyším. Je mi to vlastně jedno, ať je tam co je tam.
Vyjdu před katedrálu. ”Tak pojď, stavíme se ještě v hotelu.” mrknu na Oliho a jdeme přes Seinu k naší ulici. Už to zná, mrzáka s jednou rukou nikde nevítaj s otevřenou náručí, čím dřív člověk zadanou práci udělá tím míň centů nám daj.


Jedna z uliček moji milované Paříže mě dá vždy pocit bezpečí, znám tu každý vchod, každou stařenu i staříka co pravidelně čumí po obědě z okna. Všechny krámky i lidi co je vlastní i ty co v nich jen pomáhají. A když mě to někdy zatáhne dál z předměstí Paříže do vzdálených zapadlých uliček, vždy najdu cestu zpět. Pohled na katedrálu Notre-Dame mě nikdy neomrzí. Na konci ulice La Pauvre je hotel s hospodou, barák, který byste si dobrovolně nevybrali, ale cedule venku hlásá jasně, levné jídlo a ubytování, ještě aby ne, pokoje jsou hnus a kuchyň šidí, kde může.

Občas sem zajdu umýt nádobí a poklidit pokoje. Vždycky z toho něco kápne a já můžu podporovat Olího, který to má v životě složitější než já která má obě ruce. Hospodský a majitel Hotelu CONFORT, jak příznačný název, Marco Andriue v jedné osobě, je hrozný prasák, ale vždy zaplatí a já naoplátku dělám, že ty sprosťárny neslyším. Není moc na výběr, lidí a dětí bez zázemí a hledající práci je moc a svoje fleky si držíme zuby nehty, tak ať si ten prasák říká co chce dokud na mě nešáhne.

”Dneska bude dlouhý den.”řeknu a usměju se na Oliho.