Colette "Doe"

Byč a pryč…

Ranní Paříž bývá už docela chladná a tak si ráda, že paní Dibuasz ti nabídla takový malý kamrlík v činžovním domě blízko kostela kam chodíš. Bylo to na přimluvení otce Luise.
Malá místnost původně asi komora se dvěma matracemi ze slámy tobě i Olimu stačili. Původně si tam bydlela sama, ale Oli byl původně v sirotčinci když jste se seznámili, ale teď když už je plnoletý musel domov pro děti opustit. Tento systém si nikdy nepochopila, a byla si ráda, že si jím ani neprošla.
Pro Oliho to bylo tehdy opravdu složité a díky tobě se nestal odpadem na dně Seiny.

Tvé dětství bylo vlastně krásné, po smrti tvých rodičů se tě ujala teta Georgeta. Teta byla sama její manžel zemřel ve válce a bohužel narukoval dřív než stihli mít i děti. Láska k alkoholu snad byla rodinným genem. Teta pracovala v malém vinařství a snad ze stesku nebo jen z utlumení bolesti života jako takového často popíjela. Umřela v nejhorší možnou chvíli, v době tvé puberty. Umřela na rakovinu, bylo to rychlé. Z úspor jsi zaplatila pohřeb, ale více peněz už nezbylo. Teta spočinula vedle svého milovaného muže, na kterého neustále vzpomínala a po boku tvých rodičů.

Život se s tebou úplně nemazlil, ztratila si vše. A to co máš je vlastně nic. Jedna placatka, jeden bezruký Olie, který navíc co spolu bydlíte je občas trochu osinou v prdeli. Ale mluvit stále jen se svým já je občas únavné.

Cestou z hotelu si zaslechla podivný zvuk, znělo to jako hádka. Prošla si jednou uličkou pak druhou a najednou jste stáli s Olim před davem hodně naštvaných lidí, otočila si se, aby si před touto hordou utekla, ale na druhé straně bylo několik četníků včetně inspektora Bascoua.

Tohle zavánělo průšvihem, občas nějaké pouliční bitky se stali, občas si je pozorovala z dálky, ale tohle vypadalo jako by si stála přímo uprostřed bojiště před prvním výstřelem. Hlahol najednou ustal, naprosté ticho se rozneslo ulicí a snad ani Olie nedýchal. Těžko říci proč, ale podivně se usmíval. Jako by se na tu řež těšil, jen mu jaksi nedocházelo, že tam kde stojíte by dostal do držky také.

Instiktivně si začala dělat malé krůčky zpět do uličky ze které si přišla a která byla kolmicí k té na které stály oba davy.
Minutu ticha narušili dva holuby, který seděli na okenní římse, jako prapor nad závodní tratí vlétly a šustění jejich křídel dal pokyn k útoku. Kolem Olieho hlavy prolétla noha od dřevěné židle z hospody.
Olie stál jako kamenný sledoval dopadající kus dřeva a v tu chvíli vyběhl první četník a na druhé straně první opilí výtržník.
Sáhla si po Olim, ale ve chvíli kdy si ho chtěla zatáhnout do uličky se svalil na zadek jako balvan.

”Co dělááááš?”
Obořil se na tebe a snažil se vstát, v tu chvíli už došlo k prvním střetu, první pěst dopadla na čelist inspektora, který neměl nejlepší pověst v tomto městě. Byl to rváč, a vše řešil nikoli domluvou, ale pěstmi.
Dívala si se do davu, zatím co si pomáhala zvedat Olieho. Když už to vypadalo, že dokážete utéct otočila si se, aby si zjistila zda jste v bezpečí.
Tvá placatka ležela na zemi, kde před okamžikem byla Olieho zadnice. Musela jsi se pro ní vrátit.
Tvá ruka se dotkla stříbrné placatky a jak si se zvedla jen si zahlédla něčí klouby blížící se k tvému obličejí.

Bolest hlavy a chuť krve v ústech tě probere z jakéhosi spánku. Otevřeš oči a vidíš betonový strop. Tenký proužek světla se protáhne skrze zamřížované okno a dopadne na tvář nějaké ženy ležící na nepohodlném lůžku proti tobě. Přetáhne si přes obličej deku a otočí se ke zdi.
Vězení. Jsi ve vězení.
”No tak co holubičko, dobré ráno. Nad okem máš dva stehy snad tě alespoň bolí hlava dostatečně na to, aby sis pamatovala, že chlastat a tropit výtržnosti se nevyplácí.”
Inspektor Bascou. Dívá se na tebe od stolu s tvým vakem a placatkou v ruce. Taky nevypadá, že by se mu všechny rány vyhnuly, ale rozhodně není v takové prdeli jako jsi právě teď ty.
”Copak to tu máme?”
Řekne když stáhne šňůrku z vaku a tím se mu naskytne pohled do vaku. Sáhne dovnitř a vytáhne z něj balíček otce Luise.
”Ale ale dáreček, že by pro mě?”
Dívá se na tebe a usmívá se.

Setkala jsi se s ním už několikrát, ale tentokrát je to jiné, jsi za mřížemi, poprvé v životě jsi na této straně. Vždy jste spolu mluvili jen přes jeho stůl a pokaždé si odešla bez nějakého postihu.
Byl to podivný chlap, jeho vlasy byly lehce narezlé a kruhy pod očima jasně vypovídaly o jeho zapálení do práce ve dne i v noci, nebo naopak o alkoholu, který během práce vypije.

”Pane inspektroe, máme už povolení k té deportaci té děvky a té jak zabila manžela. Budete ještě do seznamu někoho připisovat?”
Zaslechneš hlas, ale člověka, který právě vešel do místnosti nevidíš. Zřejmě to bude nějaký řadový četník.
”Teď jich je tam 48, včetně těch co nám dovezou z přilehlých měst.”
Bascou zaklepe tvým balíčkem a pak sáhne na šňůrku, kterou je ovázán.

Nebe? Peklo? Ráj? Hej, já chci jenom zpívat si a hrát...

Šššššš. Ticho. Nula hádek, brekotu prcka, nebo řvaní dvou divokých lvíčat. Už skoro týden je nejhlučnějším zvukem v celém bytě moje chrápání. Paráda, co? Díky, tati. Třeba se mi bude stýskat, hodně moc stýskat, aneb jak mi prorokovala matka při odjezdu a asi tisíckrát před ním, ta chvíle ale ještě nenastala. Kdepak. Poprvé v životě jsem úplně sama, volná jako vlaštovka. Nemusím se zpovídat. Můžu, co chci a kdy chci, páč teď ani nemám školu a těch pár brigád? Pche.
Labužnicky se zakousnu do čerstvé makové housky a navlhčeným ukazováčkem otočím na další stránku novin. Můj inzerát na spolubydlící tam visí jako zatuchlé prádlo.
Polknu, nespokojeně mlasknu a zadumaně si podložím bradu dlaní. Chm. Kdoví, jakou kozu schytám. Případně kozla. Mít tak prachy, sakra! Ale zase mít je, netvrdnu tady. Honosná vila se služebnictvem, dlouhou příjezdovou cestou a branou, která by se chlubila iniciálou G. Velké, zlaté G… Guevara. Mmm.
Nic, Rikki. Teď nefantazíruj.
Dopapkám housku, zhltnu mléko v hrnečku a čiperně se vyhrabu na nožky. Opláchnout se a zkultivovat! Obléknu si slušnou bílou halenku s kulatým límečkem, delší, tmavou sukni a vlasy si zapletu do dvou přísných copů. Bubububu. Strašidlo Hadr I. Počestný se hlásí k hradní službě!
Ale no co už. Je čas jít do kostela.

„Monsignore Benedikte.“ Pozdravím ho s úsměvem a jako vždy mu políbím ruku.
Proč? „Protože se to přece sluší, Roderigo!“ Samozřejmě, matko. To gesto mě stojí nanejvýš prasklou žilku za jméno, cos mi dala, a že ho on používá v plném znění.
„Daří se mi dobře. Rodiče dojeli v pořádku, děkuji za vaši starostlivost. Mám vám vyřídit jejich vřelé pozdravy.“ A možná ještě něco, ale co?
Sám monsignor ovšem vypadá, jakoby nad ránem vylezl z té nejlevnější putyky a zbytek času proklábosil s mísou... Koutky mi cuknou při té představě, ale raději se nevyptávám.
Teď budu hrát.
Obrátím se na Franka, opírajícího se o rám dveří a pobaveně kývnu. Chce krysy, zahraji si teda na Krysaře a svolám mu všechny dohromady. Vstááávat krysí ovečky! Tuhle jste neměly šťastný konec, tak co dnes? Kdo si počká, ten se dočká. Těšíte se?
Stisknu Frankovi ruku a pomůžu mu s cestou do schodů.
Varhany. Neučím se na ně pro to, že bych snad cítila jakékoliv spojení s někým, kdo mi už léta dluží prachy, chlapa a tu vilu, ale zkrátka a jednoduše, že mi hraní jde a prostě mě baví. Uklidňuje. Líbí se mi jejich zvuk, dokáže pohltit úplně všechno, i moje vnitřní já, umí mě rozesmutnit, rozradostnit, dodat energii... jsou legální droga a navíc zaplacená. Ne moc, pořád brigáda, ale vše se počítá. Jednou počítat nebudu muset… Nebudu.

Po mši se rozloučím se starým Frankem a nakonec i s otcem Benediktem.
„Děkuji vám, monsignore. Velmi si vážím vašich slov. Nezapomenu.“ Jak bych taky mohla, když mě Bůh tolik miluje?
Monsignore by byl zklamaný z mých myšlenek. Má víra je jako ono pomyslné jablko - navenek v pořádku, avšak hluboko uvnitř živí červíka pochybností.
Celá rodina je silně věřící, tak proč ne já? Tolik řečiček a přednášek. Jedním uchem dovnitř, druhým ven, avšak stále s úsměvem… ha, dokonce se mi to rýmuje! Neměla bych být básnířka? Spíš asi ne.
Kdoví, jestli Bůh opravdu je, či není. Pokud ale přece jenom existuje, mám pro něj celou listinu požadavků a oba víme, že já si je teda sakra zasloužím!

Veškeré úvahy jako tenkou nitku náhle přetrhne známý hlas. A helemese, koho nám to vítr nese…
Zamávám na svou kamarádku a ještě se naposledy otočím k monsignorovi, který mi bříšky prstů nakreslí pomyslný křížek na čelo. Nakrátko rádoby pokorně sklopím hlavu k zemi, a když ji opět zvednu, už se jen beze slova slabě usměji.

U Joanny jsem hop a skok a co se dozvím, mi skoro až vezme dech.
Ten posera že se konečně vyžvejkl?! Otřepu se jako vořech po nedobrovolné koupeli. „Má štěstí. Ještě týden a šla bych mu poradit.“
Prstýnek od něj neurazí, nenadchne, ale je symbolem. Symbolem lásky dvou trumpet. A Jim, pokud vím, zrovna zlato nevyrábí.
„Pecka. Oběma vám to moc přeji. Nebudeš už slečinka, ale paní! Co teď s tebou, holka moje?“ Zasměju se, přijmu rámě a společně vyrazíme vpřed, jen nám sukně zavlají.
„Půjdeme na náměstí omrknout pár pěkných zadků. Dokud ještě můžeš, no ne?“ Ušklíbnu se. „A večer? Večer to roztočíme! Souhlas?“

I hvězdy občas slétnou

Úsměv na jednu stranu. Cvak. Úsměv na druhou stranu. Cvak. Pohodit plavými vlasy doleva, doprava. Cvak. Cvak, cvak. Početný houf fotografů se jako o život snaží zachytit mou dokonalost v tom nejlepším úhlu a světle, zatímco sama v nejdražším modelu od nejuznávanějšího návrháře s triumfálním výrazem a vztyčenou hlavou hrdě kráčím po světoznámém přehlídkovém molu… Cvak. Cvak. Cvak… a…
„Auuuu!!!!“ Vypísknu jako myška a prudce otevřu oči. Co to.. Kde to… Pfffffff. Zhluboka se nadechnu.
„Jime! Chceš mě zmrzačit?!“ Obrátím se na toho vřeštícího paviána, co vtrhl do mého bytu jako velká voda, drze mi skočil na postel a co víc – prdelí mi přišpendlil koleno k matraci a navíc zničil naprosto úžasný sen. Prudce ho odstrčím a na chabou omluvu nijak nereaguji.
Jestli spím??? „Ne asi! Tančím!“ Prsknu nakvašeně, dlaní opatrně přejedu po bolavém koleni a jedním uchem se zaposlouchám do převratných novinek, co mi skoro hned zatepla přiběhl sdělit.
Aha. Určitě. To víš, že jo, Jimmy. Je to v podstatě milý kluk, jenže si vymýšlí tak často, že těm bludům už sám věří. Nebo snad vážně mluvil s Dogem? S tím Dogem? A o mně, jak slíbil? Na několik vteřin si oběma rukama zakryji uši a zavřu oči. Potřebuji se probudit...
„Jime, prrrr. Občas zníš lépe, když máš zavřená ústa.“ Má výtka se samozřejmě mine účinkem a než se naději, chytí mě za ramena a cloumá mnou sem a tam. Takhle rychle se zase probudit nechci!
„Dost! Slyšíš? Už dost!“ Naštěstí brzy poslechne a jako obvykle vezme útokem flašku s mlékem.
„Jak tě mám s tím knírkem brát vážně?“ Zamračím se a vytrhnu mu flašku z ruky, abych se taky napila.
„Cože??“ Málem se utopím. „Jak jako za patnáct minut? Kecáš!“ Ne, nekecá. On to sakra myslí vážně! Tohle bych neměla zmeškat…

S přívalem náhlé energie odhodím deku, vylezu z postele a poměrně rychle se opláchnu, načež zmizím za starým paravánem, kde si obléknu krátké, krajkové šaty světle růžové barvy, s poměrně odvážným výstřihem.
Klakson zahouká a Jim mě už zase popohání.
„Snad počká, ne?“ Štěknu pobouřeně a vklouznu do lodiček na vyšším podpatku. „Za to ho platíš!“ Kruci kde mám kabelku? Á, tady… Přiskočím k toaletnímu stolku a shrábnu do ní to nejdůležitější: Pudr, stíny, rtěnku růžovou a pro jistotu i červenou, co dál... samozřejmě zrcátko… šperky! Navléknu si na každou ruku jeden zlatý prstýnek, do uší dám náušnice a na ruce několik zdobených náramků.

Schody už seběhnu jako gazela a raz, dva sedím vedle Jima v taxíku.
„Proč nejedeme?“ Obrátím se na taxikáře. „Spěcháme a vy nás zbytečně zdržujete! Šup, šup!“ Obdaruji ho medovým úsměvem, a aniž bych ho poslouchala, otevřu kabelku a začnu se zkrášlovat.

Cesta netrvá moc dlouho, ale naštěstí se stačím upravit ke své spokojenosti. Ladně vystoupím z taxíku a následuji Jima k zadním dveřím baru 4 roses, které se před námi nečekaně rozletí a v nich se zjeví postarší muž. Anebo medvěd? Instinktivně couvnu o krůček dozadu a chvilku fascinovaně zírám na jeho ruce, ty dvě lopaty, celé od krve. K čertu, Jime! Ke komu jsi mě to zavedl?!!

Mé modrozelené oči se střetnou s jeho blankytně modrými a na nějaký čas ani jeden nevnímáme okolí. Čím déle ten pohled trvá, tím méně mi však připadá nebezpečný.
Pozdraví a já se mírně pousměji.
„I hvězdy občas slétnou na zem, aby potom mohly vystoupat co nejvýš.“ Odvětím sladce a v očích mi přitom zajiskří. Že by pes, který kouše jen ve správný okamžik, byl po většinu času hodným beránkem…?
Jim okolo něj panáčkuje jako správně cvičené štěně, čekající na další povel, kterého se mu vzápětí opravdu dostane. Ukliď kuchyň a nabídni dámě pití? Prosím?! Jakože se mi nebude Dog věnovat přednostně? Ohrnu ret a ostentativně zkřížím ruce na prsou. To jsem tedy vůbec nemusela spěchat!

Uražena do hloubi své ješitné dušičky co nejpomalejším krokem zamířím do kuchyně, kde se letmo rozhlédnu. Vida, srnčí… takže přece beránek.
Sebejistě pozvednu hlavu. „Kávu s mlékem a pomerančový džus.“

William Eriksson

Žít nebo přežívat…..

Když chce někdo práci v tomhle divném městě stojí ráno u přístavního mola a čeká. Tak tohle pravidlo si pochopil velice rychle. Jsi tu asi týden v New Orleans a jistě tohle město nebude patřit mezi tvé oblíbené.

”Pane, není dobrý nápad cestovat tak daleko, mnohá dobrodružství na Vás jistě čekají i zde, v evropě.”
Hlas Hanse byl vždy příjemný, ale jeho péče se základy zákonů tvého otce nebylo možné přehlížet.
Díval se na tebe skoro s otcovskou starostlivostí a bál se o tebe. Věděl, že je to zřejmě naposledy co tě vidí.
Vždy když jsi jako malý utíkal, aby si jak si říkal “poznal svět” měl nad tebou určitý dohled, byl prvním, který věděl, že už nejsi na pozemcích vašeho panství, občas si dával za vinu tvé útěky. Vyprávěl ti spousty příběhů o tom jaké to je mimo tvou zlatou klec.
Vyprávěl ti o králích a královnách, ale i o lodích, bitvách, otrocích a městech kde děti žijí na ulicích a živí se odpadky. Tenhle svět tě uchvátil, poznal si toho již hodně z toho co ti Hans říkal, ale jako každý mladý člověk, jenž je mu upíráno ŽÍT, si prostě chtěl víc. Víc poznatků, zážitků, víc lásky, víc vzteku, víc toho surového života jaký je, bez záštity, bezpečí tvé rodiny.

Cestu ti nevymlouval, chápal, že odjet musíš. O rodinné impérium jak tomu rád říkal jen v tvé přítomnosti se postará tvůj bratr, není starší, ale je poslušnější. Otec vždy doufal, že nakonec příjdeš k rozumu a doufal, že tě veškeré tohle buřičství dovede k silnějšímu pochopení, že rodina, moc a titul jsou nejvíc.
No, zatím se tak nestalo.

Amerika byla jediné možné řešení jak zmizet z dozoru, dohledu a především vlivu toho co jsi tolik nenáviděl.
”Pane, napište občas k mé sestře, adresu jsem vám vložil do Vaší příruční kabely.”
Ještě ti poupraví čepici, a smete rukou v bílé rukavici nějaké smítko z tvého ramene.
”Hodně štěstí pane, ať najdete co hledáte.”
Mluvil klidně a tiše, byly sotva čtyři ráno a on určitě nechtěl nikoho probudit a tak se rozloučil s mužem, klukem, chlapcem, kterého toho naučil v životě mnoho. Ač byl pouze komorníkem v rodině Hraběte Wilhelma Franze Von Frühela. Sáhodlouhý rodokmen anglo-německé šlechtické rodiny.
Tvá matka pocházela z Anglie a otec z Německa, kde jste celé tvůj život žili. Jedna z mála rodin kde se to nekřížilo mezi sebou bratranec se sestřenicí a podobně. V tomto ohledu byla tvá rodina inovativní. Jistota, že dement nejsi, což se o dalších se kterými jsi se potkal na plesích a bálech říci nedá.

Palubní lístek na loď do ameriky ti také zajistil Hans. A nejen tobě ale i Petrovi. Muži, který tě naučil pár chvatů a hmatů, bojový sport, kterému tě učil byl box. Špatný chlap to nebyl, trochu pruďas, ale to jsi ty také.
Po několika letech co pracoval, pro tvého otce jako tvůj učitel a byl posléze vyhozen pro “nadbytečnost” už tě neměl co učit dle tvého otce, přešla loajalita z něj na tebe, stal se tvým spaning partnerem. Jak v tréninku tak v životě, nějak jste se tolerovali a nějak jste si zbyli.

Cesta lodí do Ameriky trvala kolem 5 dní, a v životě Petra to bylo nejdelších 5 dní jeho života. Loď mu skutečně nedělala dobře, navíc na lodi chytil nějakou nemoc a během těch 5 dní zhubnul tak 10 kilo.
Když jste dorazili všechno bylo jiné než si čekal, angličtinu, kterou tě učili byla zdejším lidem k smíchu a Petr, který uměl jen německy a česky byl úplně ztracen.

Za peníze které jste sebou měli jste si pronajali byt na několik dní, chtěl si vyrazit dál, objevovat tento kontinent, ale Petr na tom nebyl vůbec dobře. Nemoc ho velice vysílila a on nebyl úplně připraven pokračovat v cestě. Tvářil se statečně, ale věděl si, že to není dobré. Lékař, kterého si našel byl spíš felčar z odkoukání než ze studií. Pouštěl mu žilou a přinesl několik sklenek čehosi, po čem Petr zvracel a ztrácel se před očima.
Z několika dní bylo několik týdnů během kterých většinu peněz spolkly léky a “doktor”. Po měsíci v americe, kdy si viděl maximálně přístav a několik přilehlých uliček vašeho bytu přišel Petr o zuby a vlasy.
”Sire…. je čas jít. Nejsme si nic dlužni a já nechci aby jste tu v poslední chvíli byl.”
Ležel na posteli a usmíval se, nebo se alespoň o to snažil. Nebylo to dobré a posledních pár dní bylo jasné, že tyto dny jsou jeho poslední.
Tehdy poprvé si přemýšlel, že by ses vrátil, že lékaři tvého otce by mu pomohli. Sáhnul si do tašky, kde měla být adresa sestry tvého komorníka. Chtěl si mu napsat, že se vrátíte, aby kontaktoval lékaře.
Vytáhl si obálku ve které byla adresa, ale nejen ona. Také peníze a dopis. Seděl si na křesle a chvíli přemýšlel od koho ten dopis je, ale cítil si to. Tu vůni jsi znal. Byl to dopis od tvojí matky.

Nejdražší Williame,
někdy si přeji, abys byl ještě malý. Ještě ne tak silný, vysoký a velký. Protože, když zavřu oči vidím jak si hraješ. Často se mi stýský po tom malém hochovi s živýma očima a bystrým úsudkem, který ti zůstal. Jsi statečnější než já, vzepřel si se a to já neudělala….

Matka se nikdy nezmínila, vždy byla stínem otce a neřekla nikdy nic. Věděl si jen, že její rodina toho příliš neměla, jen dlouhý šlechtický rod. Neměla sourozence a snad ani matku…. snažíš se vzpomenout, ale vlastně o ní mnoho nevíš. Otec si ji vzal… no přesně kvůli tomu, že byla urozená a že měla málo příbuzných, kteří by se mohli dožadovat jeho majetku. Byla zdravá a moc krásná, skvělí předpoklad ke zdravým dětem.

Od časného rána do pozdních nocí sledovala jsem jak se měníš a rosteš. A jak si odcházel, pokaždé jsem věřila, že objevíš nový svět o kterém mi budeš vyprávět.
Věřím, že bůh má dokonalý plán jak z chlapce udělat muže, a dnes jsem na tebe synu moc pyšná za všechny ty skvělé věci, které děláš.
Budu tě milovat po zbytek svého života.Naplň svůj život a nenechej se nikým omezovat.

Ze srdce a s láskou tvoje matka.

Dočetl si dopis a zůstalo v tobě mnoho otázek.

Petr té noci co jsi možná trochu odhalil tajemství tvé matky zemřel. Pohřeb byl následující den na hřbitově u kostela sv. Marie.
Hrobník byl opilý jak žok a farář tě poprosil zda by si nemohl pohřbít svého otce sám. Řekl otce a ty si ho při tom nechal.
Pršelo a zem byla lehce promrzlá. Šlo to těžce, ale vztek tě pohltil a krvavé dlaně držící krumpáč si už ani nevnímal.
Poslední lopata hlíny jenž navždy pohřbila tvého přítele byla tak těžká, že si měl pocit naprosté bezmoci.

Několik dní si se zdržel ještě, snad z nostalgie, nebo možná pro ten pocit, že tu stále je, ten kterého farář nazval tvým otcem. Ale byl mnohem víc. Byl to přítel.

Další týdny si strávil na cestách, pomáhal si s vykládáním beden z aut, pomáhal si v rybárnách, ale i rybářům na moři. Šel si od města k městu, zdokonaloval svou angličtinu a snažil se zapadnout. Přežíval si, nežil si, ale zatím to prostě takhle stačilo.

A osud tomu chtěl, že opět sedíš v New Orleans ve městě posledního odpočinku Petra a čekáš na muže, kteří ráno rozdávají práci a berou si chlapy na stavby nebo jiné těžké práce, za které ovšem dobře platí.

”Hej ty! Tebe neznám, potřebuju dva chlapy na vyklizení vyhořelé hospody a naložení nábytku na dodávky. Platím dobře pokud si střízlivej.”
Obrovský chlap s hlubokým hlasem a světle modrýma očima se na tebe dívá a v ruce žmoulá doutník. Je zarostlí, ale upravený.

Rikki

Nádech...

Je to skoro týden co se s tebou ráno matka rozloučila u vlaku a otec ti naposledy projel prstama ve vlasech.
”Buď hodná, poslouchej Monsignora Benedikta, a nedělej nám ostudu.”
Máma byla jako vždy úzkostlivá možná až přehnaně a otec se jí posmíval.
”Neboj se už o ní, je to velká holka ona to zvládne, a jde jen o jeden rok. Než se naděješ budeme zase všichni spolu.”
Poplácal svou ženu po zadku a nahnal jí do vlaku, když se vyhoupla do schodů otec se k tobě naklonil. A vrazil ti do ruky ruličku peněz.
”Kdyby něco…”
Mrkne na tebe a mizí ve vlaku za tvou matkou a dalšími tvými sourozenci. Malá Rosalie brečí, za oknem vlaku vidíš jak se jí po tvářích kutálejí slzy jako hrachy. Lepí se na sklo a několikrát do něj narazí čelem když do ní vrazí tvoji bratři, kteří se za ní rvou o to kdo kde bude sedět. Rosi se vrhne do náruče tátovi, který ji vyzvedne aby ti mohla ještě podat ruku.
”A poč nemůžeš jet taky do mekika.”
Pláče a vztahuje k tobě ruku.
”Už jsme ti to s mtatínkem říkali. Rikki je velká nadaná holka a chceme, aby tady dokončila školu a Monsignore Benedikt prosil, aby mohla hrát na varhany ještě v době svátků. Kostel bude slavit výročí, že ho postavili víš. A Rikki je moc důležitá pro lidi, kteří věří v boha a ona jim pomáhá se ho dotknout.”
Máma vždy trochu přeháněla, ale tentokrát…. no určitě je dobře, že si nevšimla tvého výrazu.

Je to tak, že před několika měsíci otci přišel dopis od jeho bratra z mexika, v době kdy jste přijeli do ameriky se bratři rozhodli, že každý půjde jiným směrem a pak si dají vědět kdo našel to pravé americké štěstí.
Tentokrát to byl Santos a jeho rodina, získal práci v dole na uhlí a pobírá vysoký plat. Vyšší než tvůj otec zde v továrně na rybí “pochoutky”.
Jelikož New York příliš přátelský k cizákům není, rozhodla se tvá rodina docela rychle odjet a odstěhovat se. Před týdnem v jedno z nákladních vlaků odjeli vaše věci, nábytek a podobně, pak odjela i tvá rodina.

Dlouhé hovory a mnoho hádek, bylo to co provázelo téměř každý večer vaší rodinu než všichni ulehli ke spánku.
Především šlo o tebe, matka trvala na tom že jedeš také. Otec nesouhlasil, chtěl aby si dokončila školu. Chyběl ti poslední rok. A především v kostele v tobě objevili obrovský talent s naprostým sluchem.
Otec tvrdil, že si téměř dospělá, matka trvala na tom, že jsi ještě dítě. Matka trvala na tom, aby si bydlela na faře, otec řekl, že Váš starý byt ti bude stačit, a že když si najdeš spolubydlící, tak Vám bude dobře. Matka trvala na tom, aby si každý druhý den telefonovala, otec řekl, že stačí když jednou za měsíc napíšeš.
Hádky a dohady, matka prolila mnoho slz a otec si bral směny navíc. Teď už víš proč. “kdyby něco”

Odjeli a ty si najednou byla sama v bytě, kde ještě před několika hodinami nebylo možné se ani pohnout. Najednou si měla pocit, že můžeš dýchat. Jako by ti někdo seděl na hrudníku a najednou odešel. Smutek po Rosie v sobě máš, i po svých šílených rodičích a bratrech co se stále rvali. Ale jako by si najednou začala vnímat sebe.

jako každé ráno vstaneš a uděláš si snídani, v novinách projedeš rubriku inzeráty, tvůj tam stále je, nabízející bydlení, ale nikdo se nepřihlásil, tedy zatím, nebo ti ta hloupá domácí Chesová, nepředává vzkazy.
Škola tě čeká až za tři měsíce, poslední ročník poštovní administrátorky, psát rychle na stroji a dělat kafe řediteli pošty není povolání, které by si chtěla, ale máma říkala, že se ti to jednou bude hodit a že dopisy chodí furt. Sice si držkovala, ale v zemi kde moc přátel nemáš si vlastně byla ráda za každý den kdy nemusíš být doma s uřvanými bratry.

Tvá rodina je silně věřící a návštěva kostela byla první zastávkou když jsi vyšla s rodiči z lodi, to byla mamka ještě těhotná a čekala Rosalii.
Už tehdy si musela políbit prsten Monsignorovi Benediktovi a už tehdy to bylo proti všemu co sis myslela.
chodila si s mámou uklízet kostel a když jsi zasedla za varhany, ohromil tě jejich zvuk a začala si hrát, bez znalosti not, nebo čehokoli si hrála a všichni poslouchali. A tvoje brigády uklízečky skončila, a stala se z tebe učenkyně hry na varhany. Učil tě starý muž jménem Frank, byl to nevěřící pijan, ale uši mu skutečně musel dát sám Bůh.

Další tvou brigádou byla kavárna v centru města, původně si tam uklízela, ale majitelka velmi nóbl panička tě nechala zaučit na servírku, řekla že tvůj krásný vzhled a tvůj španělský původ je půvabný.

Je čas jít do kostela.

Sotva tam dojdeš Monsignore Benedikt Labre stojí ve dveřích a vítá boží služebníky před mší. Všichni ho líbají na ruku.
”Roderigo….!!!”
Řekne naplno tvé jméno a tváří se radostně, ale trochu nedočkavě.
”Jak se máš má dítě, a co rodiče? Dojeli v pořádku? Jsem rád, že za tebe nebudu muset hledat náhradu.”
jeho oči jsou opuchlé, kdyby to nebyl kněz jistě by se dalo říct, že měl náročnou noc. Rukou tě posune do vnitř kostela. U dveří stojí Frank a opírá se o futra dveří.
”Jako krysy….”
Procedí mezi zubama a podívá se na tebe.
”Rikki, dneska budeme hrát krysí pochod.”
Opět z něj cítíš alkohol, zvláštní však je, že si ho vlastně nikdy neviděla pít. Jakoby to snad měl v oblečení a jen kůží to absorboval. Chytí tě za ruku on sám je poněkud nestabilní a vyjdete směrem ke schodům, které vás dovedou ke klaviatuře varhanů.
On sám si sedne stranou, už několik měsíců nehraje, jen přihlíží a čeká na první tón.

Po konci mše se opět Monsignore Benedikt loučí s věřícími co se přišli pomodlit a na tebe se usměje.
”Kdyby si cokoli potřebovala jsem tu pro tebe, a nezapomeň, že Bůh je veliký a miluje tě.”
Přes ulici zazní hlas. Dívčí hlas. ”Nevykecávej se a pojď už, no tak děléj Rikki, bůh počká já ne!”
Monsignor Benedikt se podívá směrem odkud jde hlas.
”Joana Hawkinsová….”
Ano měl pravdu, byla to Joana. Kamarádka z kavárny kde pracuješ.
”No pojď už, vydá se směrem do centra a čeká že ji doběhneš.”
Monsignor na tebe kouká a ještě ti udělá křížek na čelo.

Joana byla praštěná holka, pocházela z bohaté rodiny a její otec oficiálně vlastnil několik obchodů s galanterií, neoficiálně to byl palič první třídy. Prohibice z lidí dělá obchodníky vždy říkal. A práce finančně gramotné, proto i Joana z bohaté rodiny musela chodit pracovat, soce do kavárničky své matky, kde většina hostů byly její kamarádky, nebo manželky obchodních partnerů jejího manžela, ale pracovala. A pracovala jsi tam i ty.

”Jim mě požádal o ruku, co na to říkáš.”
Zvedne ruku a ukáže ti prsten, no na první pohled nic moc, ale vzhledem k tomu co jsi o Jimovi slyšela a jak si ho párkrát viděla, asi dobrý.

”Co budeme dnes dělat Rikki.”
Joana se ti zavěsí do rámě a několikrát poposkočí.

Paříž
Jedna ruka netleská

Stojím u stromu podél řeky Seiny a hledím na vchod do katedrály v kapse placatku s mešním vínem, při každém loku se mi po těle rozlije blažený klid. A čím víc se snažím vínem šetřit tím víc mi připadá, že mizí. Nu což, v sakristii je celý džbán, tam si trochu odleji
Zahlédnu katolického kněze a arcibiskupa v jedné osobě Louise - Ernesta Duboise, člověka, který mi mnohdy pomohl, ale hlavně mě vyslyšel. Jsem nalezenec a život mi do cesty hází nejednu překážku, ale co, heslo dne: Hlavně se z toho neposrat.
Slunce se otáčí přes katedrálu a mě tento pohled pokaždé vezme dech. Hodím nezbednou vlnu svých zrzavých vlasů za ucho, loknu z placatky a vzhlédnu ke knězi zrovna v momentě kdy mě i on zahlédne. Hlavou mi naznačí, že mohu přijít. Nejsem upejpavá, ale zase se necpu tam kde nejsem vítaná.

”Čekala jsem až se vykecáte …. teda až bude vzduch čistý.” řeknu a hlavou pohodím k odcházejícím ženám. Nejsem věřící, ale také nejsem nevěřící, já vím k pochopení je to složité, ale já mám svou hlavu a i když se otec Louis, jak já mu smím říkat, nenásilně snažil přesvědčit mě o Bohu, tak mou hlavu nepřesvědčil. Chodím sem už pár měsíců a pomáhám, kde se dá. Na oplátku dostanu něco k jídlu a občas i nějaké hadry. Mám pár pravidel, nekradu, sbírání opuštěných věcí se do toho nepočítá a neprodávám se.
Otec Louise jen zakroutí očima a odchází po schodech k velkým dřevěným dveřím vedoucím do místnosti se svěcenou vodou a vchodem do katedrály, já ho následuju.
”Colett, už jsem ti mnohokrát říkal, že můžeš přijít i když tu se mnou hovoří ovečky z naší farnosti.” řekne na moment se odmlčí, zastaví a pomalu se otáčí čelem ke mě, já měla možnost ho zatím dojít a teď tu stojím sotva na délku ruky. Otec Louis stojí schod nade mnou v černém rouchu a s rukama spojenýma k modlení hledí na mě jako by se rozmýšlel zda mi to má říct.
”Colett, dnes potřebuji abys odnesla malý balíček do kaple otci Jeanu-Philippovi. Věřím ti. Je to pro mne velmi důležité.”
”Jasný, na mě je spolehnutí.” řeknu a udělám gesto, kterým salutují vojáci.
”Nedělej si ze všeho srandu Colett. A teď pojď ukážu ti co budete dneska s Olivierem dělat. A mimochodem nevíš kam se ztrácí mešní víno z džbánku v sakristii?” jen zkřivím obličej ve snaze udělat grimasu, že vlastně vůbec nevím o čem mluví, on, ale na odpověď nečeká otáčí se a pokračuje dál ke vchodu.

Vždy jsou to práce kolem kostela, tráva, chodníky, sem tam něco odnést nebo přinést to zabere maximálně hodinu, ale odměna je jistá. Nejsem na to sama, takových ztracených existencí je tu víc, mladých i starých. Třeba takový Olivier, kluk kolem pětadvaceti bez jedné ruky a ta druhá je tak nešikovná, že je spíš s podivem, že ještě žije. Není sirotek, ale otce nepoznal a matka se ho zřekla už dávno.

”Pospěš si Oli, musíme ještě do kaple Sante Chapelle, dneska tam dávají polévku a já jsem slíbila otci Louisovi, že tam donesu jeho balíček.” polohlasně na něj křičím i když vím, že teď v kaply nikdo není jen já která zametá a Oli, který se tou jednou nešikovnou rukou snaží utřít lavice. Chvilku na něj hledím přitom se posadím na jednu z lavic a začnu se hihňat. Oli ke mě vzhlédne se zamračeným výrazem, ale dlouho to nevydrží a začne se taky smát a jak se snaží, aby byl potichu tak zní jako podsvinče, které chytili za nohu a chrochtá. To mě naprosto odbourá a do toho kostelního ticha zazní jen můj teď už hlasitý smích. Hned si to uvědomím a pusu si zakryju rukou.
”Kdyby ses viděl, co nezvládne tvoje nešikovná ruka to zachrání tvůj jazyk mezi zubama, divím se, že sis ho ještě nepřekousl.” je s podivem, že na nás nikdo nepřišel a neupozornil nás jako už tolikrát, že v kostele má být ticho, že je to místo k rozjímání. Když to celé doděláme pobídnu Oliho, aby jsme už šli. Dneska toho musíme oběhnout ještě hodně. Když chce člověk přežít musí se ohánět.
”Běž napřed, já odnesu kýbl a koště dozadu.” A doleju si víno řeknu Olimu a ukazuju směrem ven. Jdu uličkou k presbytáři kolem svatostánku rovnou do sakristie, kde ukládám koště a kýbl s hadrem. Na chvilku se zastavím a poslouchám zda někoho neuslyším, pak vytáhnu placatku a vyžahnu těch pár kapek co jsem si tam nechala. Naklopím džbánek a doliju si víno. No o jeden lok víc, to už snad nikomu chybět nebude s tím džbán přiložím k puse a dvakrát polknu. Vše vrátím tak, aby to nikdo nepoznal. Ze stolu beru balíček, který mi tam nechal otec Louis. Je to krabička velikosti krbových zápalek zabalená do několik vrstev starého žlutého papíru a omotaná motouzem zavázaným na tři uzle. Chvilku na ní hledím, potřesu s tím ze strany na stranu, ale žádný zvuk neslyším. Je mi to vlastně jedno, ať je tam co je tam.
Vyjdu před katedrálu. ”Tak pojď, stavíme se ještě v hotelu.” mrknu na Oliho a jdeme přes Seinu k naší ulici. Už to zná, mrzáka s jednou rukou nikde nevítaj s otevřenou náručí, čím dřív člověk zadanou práci udělá tím míň centů nám daj.


Jedna z uliček moji milované Paříže mě dá vždy pocit bezpečí, znám tu každý vchod, každou stařenu i staříka co pravidelně čumí po obědě z okna. Všechny krámky i lidi co je vlastní i ty co v nich jen pomáhají. A když mě to někdy zatáhne dál z předměstí Paříže do vzdálených zapadlých uliček, vždy najdu cestu zpět. Pohled na katedrálu Notre-Dame mě nikdy neomrzí. Na konci ulice La Pauvre je hotel s hospodou, barák, který byste si dobrovolně nevybrali, ale cedule venku hlásá jasně, levné jídlo a ubytování, ještě aby ne, pokoje jsou hnus a kuchyň šidí, kde může.

Občas sem zajdu umýt nádobí a poklidit pokoje. Vždycky z toho něco kápne a já můžu podporovat Olího, který to má v životě složitější než já která má obě ruce. Hospodský a majitel Hotelu CONFORT, jak příznačný název, Marco Andriue v jedné osobě, je hrozný prasák, ale vždy zaplatí a já naoplátku dělám, že ty sprosťárny neslyším. Není moc na výběr, lidí a dětí bez zázemí a hledající práci je moc a svoje fleky si držíme zuby nehty, tak ať si ten prasák říká co chce dokud na mě nešáhne.

”Dneska bude dlouhý den.”řeknu a usměju se na Oliho.

Lorelai Moretti

Setkání s horou…

Obrovská rána, která tě donutí otevřít oči je jen Jim. Nebo spíš dveře, které skoro vyrazil, aby se dostal k tobě domů.
”Ty ještě spíš?!?! Jak sakra můžeš spát? Lori, tomu neuvěříš co se stalo!!!”
Huláká jako na lesy a s cinknutím položí dvě půllitrové lahve s mlékem na stůl v kuchyni. Pak už slyšíš jen kroky k tvé posteli. Se skokem dopadne Jimova prdel na deku a bohužel i na tvoje koleno. Jo ani on si takové přistání nepředstavoval.
”Sorry Lori…”
Odsouvá tvoje koleno stranou a nevnímaje jakoukoliv tvojí reakci se zadívá z okna tvého dvoupokojového bytečku.
”Včera jsem mluvil s Dogem.”
To jméno znáš, víš, že to je nějaký hostinský co si v New Yorku otevřel takovou putyku. Přišel do města asi před půl rokem, kolují o něm řeči, že je to zabiják a že má nějakou bandu vrahů kolem sebe, taky se říká, že v New Jersey vyhladil dvě italský mafiánský rodiny a že jednu z dcer toho mafiána drží ve sklepě jako pojistku kdyby náhodou přijeli další taliáni.
Povídá se toho o něm hodně, ale to asi jako o každém kdo se tady nenarodil a kdo je náplavou.
Jim tehdy přijel s ním, našli mu byt v domě kde bydlíš a po několika šarvátkách o mléko se z Vás vlastně stali přátelé.

”No tak, nespi už! Všechno jsem mu řekl. Že pro něj makám jako šroub, že bych si zasloužil víc. Normálně jsem ho chytnul a řekl mu, že si chci vzít Joan a že chci aby Hawkinse, jejího tátu přizval do kšeftu.”
Mluví horlivě a zapáleně jako vždy. Občas se podívá z okna jinak brousí očima po tvém bytě. Jako vždy hledá co je tam jinak a zda si neměla návštěvu. Ne že by žárlil, ale nějakým podivným způsobem se pasoval do tvého ochranitele.
"A víš co von? A víš co? No to neuhodneš.”
Vstane z postele začne se smát a rozlepí zátku z flašky mléka a napije se. Nad horním rtem mu zůstane bílý knírek. Opět přiskočí k tvé posteli a chytí tě za ramena, zacloume s tebou a hledí ti do očí. Bílý knírek nad jeho rtem zůstává. Lehce změní hlas na hlubší a spustí.
”Jime, jsi nejlepší můj zaměstnanec a časem by si mohl být i můj partner najdeme ti nové bydlení a zvýším ti plat. Jsem na tebe moc pyšnej.”
Pustí tě a pak se jde znovu napít mléka.
”No dobře, to že je pyšnej neřekl, ale myslel si to.”

Jim prolistuje na stole tvoje noviny z pondělí. a pak se opět na tebe podívá.
”No co je? Vstávej, za …..”
Podívá se na hodinky a vytřeští oči.
”Dělej za patnáct minut máme být u Doga.”

Ano je pátek a Dog slíbil Jimovi, že ti najde nějakou práci, aby ses postavila na nohy. Úspory co si měla z domova se pomalu tenčí a ikdyž si odjížděla z itálie s kufrem plným peněz a další taškou plnou šperků. Jsou přeci jen cetky co prodat nechceš, ale hladem zemřít taky není vidina, která by se ti líbila.
Zkoušela jsi už kde co. Amerika…… země neomezených možností. Země kde naděje neumírá. No, umřela asi druhý den co jsi vystoupila z lodi. Prosadit se ve světě módy nebude tak jednoduché. A zjistila si, že otevřená náruč na tebe nečekala. Ale vzdát to? To ne. Tuhle vlastnost v sobě nemáš.
”Lori, sakra vykecáváš se tu a dole na nás čeká taxi. Musíme jít, tak hejbni tím svým krásným zadkem.”
Kluk jménem Jim je takové …. “střevo” nějakou dobu ho už znáš. Až na tu jeho užvaněnou hubu je to vlastně strašně fajn kluk.

Zmizí ve dveřích a pak už jen při oblékání slyšíš jak auto dole několikrát použije klakson.

Cesta do baru trvá asi dvacet minut. Jim hodí po taxikáři asi dolar a vybíhá z auta k zadnímu vchodu do baru “4 roses”
”Lori… no tak, dělej.”
Popohání tě a už sahá na kliku dřevěných dveří když v tom se dveře rozletí a z nich vychází muž. Měří něco k šesti stopám, je to obrovský chlap s velkýma ramenama a rukama co by objali deset žen. Má na sobě šedou košili vyhrnutou k loktům, tmavé kalhoty a perfektně vyleštěné kožené boty. Kostkovanou vestičku má rozepnutou a utírá si ruce od krve do kusu nějakého hadru.
Má světle modré oči a vlasy i vousy naznačují, že je to již starší pán, celkově působí trochu strašidelně, ale jakmile se tvůj pohled spojí s jeho, víš že to tak není. Jeho pohled není chladný, vypadá zamyšleně a přesto je v něm mnoho klidu.

Jim to schytal dveřma a s největší pravděpodobností je teď tapetou na jejich vnější straně.
”Dobré ránko…”
Zazní hluboký hlas s lehce nakřáplým koncem.
”Dogu….”
Ozve se zpoza dveří Jim a snaží se přes bednu dostat ze zákulisí.
Obrovský muž se stále dívá na tebe a Jima téměř nereflektuje.
”Není brzy na hvězdy?”
Řekne a zahodí hadr od krve stranou.
”Dogu to je Lorelai, říkal jsem ti o ní.”
Již je jasné, že muž před tebou je Dog, ten o kterém si lecos slyšela a ten o kterém mluvil Jim. Kývne hlavou a vyndá z kapsičky doutník, který vloží mezi rty.
Poprvé se podívá jinam. Jim přiskočí a začne mu připalovat. Dog potáhne několikrát a jeho tvář zahalý kouř.
”No ta víš jak přijela z Itálie….”
Dog se podívá na Jima, který snad pokaždé v jeho přítomnosti koktá, opět potáhne, ale už se na tebe nepodívá. Skoro to vypadá, že o ničem neví. Jim opět nesměle zakoktá.
”Potřebuje práci, říkal si, že by si možná…”
Dog ho zvednutím ruky a položením na jeho rameno zastaví v dalším mluvení. Jim polkne a podívá se na jeho stále krvavou ruku. Celý zbledne.
”Ukliď to v kuchyni a pak ji vem do baru, mám teď ještě schůzku s Benem, ale pak se jí budu věnovat.”
Řekne klidně a snad se i pousměje, v tu chvíli se na tebe podívá.
”Samozřejmě, že si to pamatuji Jime. Tak nebuď nezdvořák a nabídni dámě nějaké pití.”
Z jeho slov máš pocit, jako by se snažil Jimovi zachránit prdel tím, že potvrdí jeho historku o tom, že o tobě slyšel.
Poplácá Jima po tváři, asi aby dostal barvu.
”Jo jo jasně Dogu…. uklidím.” Vyhrkne trochu zaskočeně a pak se na něj podívá znovu trochu nevěřícně.
”Jako s Monsignorem Labre?”
Dog se začne smát a odchází směrem do baru.
”Jo přesně, černoprdelník příjde na panáka.”

Jim tě chytne za ruku a táhne tě dovnitř. Když přijdete do kuchyně je tam mladá holka kolem dvaceti let a balí srnčí maso do papíru a uklízí je do lednice.
”Dáš si něco k snídani? Vytáhl jsem tě brzy z postele.”
Jeho hlas je najednou pokorný, dívá se na tebe a utírá srnčí krev z velkého pracovního stolu.

A Bůh mlčel.....

”…..protože papež byl unesen a brzy po tom zemřel. Další papež Benedikt XI. zemřel za záhadných okolností. Následný papež Klement V. byl již podporován Filipem IV. Sličným, který si vyřešil své dluhy k Řádu templářů tak, že je nechal zlikvidovat. Byli označeni, za podpory papeže Klementa V., za kacíře. Byli obviněni, že se oddávají pohanským a perverzním rituálům. Například jim bylo připisováno vyznávání ďábla a tzvaného Bafometa.
Uhladím kleriku s červeným lemováním a udělám další drobný krok předsíní kostela směrem ven.
”Templáři věřili v jediného Boha, a také tvrdili, že se křesťanství odvrátilo od původní myšlenky a změnilo se na organizaci, prostřednictvím které Řím ovládá svět.”
“Templáři tedy nejsou katolíci?”
“Templářské cechy bývaly nábožensky založené, obzvláště ty, jejichž zřizovatelem byla církev. Na rozdíl od toho svobodné zednářství do svých řad přijímalo také vyznavače jiných náboženství, včetně ateistů.”
“Tomu nerozumím…..”
Podívám se na mladičkého hocha, kterému bylo při díkůvzdání dvanáct a pousměji se.
”Nevybral sis jednoduché téma pro dnešní učení svatého písma.”
Vzdychne a podívá se ze schodů přes ulici na svou matku, která tam na něj čeká.
”Z Bible lze vyčíst, že žil muž Lámech měl dvě ženy a s nimi čtyři děti. Ty měly údajně položit základ všech věd na zemi, a protože věděli, že přijde potopa, zaznamenali své znalosti na sloupy pro další generace. Monsignore Labre, to je přeci hřích….”


Dívám se na něj a vlastně ruzumím jeho pocitům, bible je složitou knihou a bez řádného čtení každý den není možné ji pochopit. Podobných kontroverzí je tam více. A myšlenka templářů či svobodných zednářů vlastně hříchem je. To že si spousta lidí mnoho pasáží vykládá po svém je další věc k zamyšlení.


Jak ho jen utišit.
”Netuším kolik si se toho již dočetl, ale měl by si dojít ke konci pohádky o templářích a ta zní, že někteří templáři uprchli do Španělska, kde se spojili s Řádem rytířů z Montjoie. V Portugalsku se přejmenovali na Kristův řád. A teorii vzniku společnosti zednářů z templářského řádu odmítl v roce 1782 zednářský kongres ve Wilhelmsbadu. Pohádky je konec.”
Chlapec mi políbí prsten na ruce a seběhne schody. Podívá se na matku poté na mě a pak se konečně usměje.


”Takže už tu nejsou, byly to vrahové a zloději a volali ďábla sem.”
Kývnu hlavou a mávnutím pozdravím jeho matku, která mi podivnou úklonou odpoví. Přinutím se se pousmát.


Vrazi a zloději…. jak strašně málo víš malý chlapče, jak strašně málo.
Pohladím si hruď na které mám pektorál na řetězu- Ovšem prsty cítím i jiný přívěsek, který je pod klerikou, rovnoramenný trojúhelník.
Rozhlédnu se po ulici a vejdu zpět do kostela, projdu přes předsíňku a loď vejdu do sakristie.
„My, zednáři, po obnovení naší činnosti dne 17. prosince 1820 se znovu hlásíme k myšlenkovému a mravnímu kodexu našich slavných zednářských předků. Chceme jako oni sloužit své zemi a lidstvu, pěstovat občanské ctnosti a věrně hájit, šířit i uskutečňovat všelidské ideály humanitní v duchu přátelství a tolerance, v bratrském řetězu se svobodnými zednáři celého světa. Přísaháme mlčenlivost a nikdy neprozradíme nic ze světa zednářského ani jména svých bratří.“
Šeptám si tiše a nandavám si klobouk. Je čas jít, do “práce”.




Stmívá se a já jako každý večer sedím se sklenkou vína ve svém pokoji na St. France street. krásná čtvrť téměř v centru New Yorku, výhoda bytí v římskokatolické církvi. Být co nejblíže lidem. v tento těžký čas prohibice ”Být oporou!” znovu se napiji Vína, začíná se mě zmocňovat vztek! Skleničkou vší silou hodím o zeď. Ta se tam roztříští na tisíce malých kousků.
”Komu být oporou?!?! Lhářům?!? Vrahům!? Zlodějům?!? Všem těm kurvám co pohodí dítě na ulici a to tam v lepší případě chcípne?”
Křičím sám k sobě, možná k bohu, často mu teď vyčítám, že jeho věrní, ti co hlásají jeho slova nekonají, jen hromadí majetek a sami hřeší.
”Tvým jménem si hrabou do kapsy! Tvým jménem tloustnou a stávají se hříchem!”
Vztahuju ruce ke stropu svého pokoje a tvář mám téměř rudou vzteky.
”Smilní, závidí, lakomí jsou a líní. Jejich život je obžerství. Jsou plni hněvu a nepřekonatelné pýchy.”
Praštím rukama do stolu a v tu chvíli cítím jak se mi podlomí kolena, dopadám na zem a ta malá chvíle stačí k tomu, aby se křik změnil v smích hlasitý a naprosto upřímný smích.
Klečím na zemi a rukama se zapřu do země, dívám se do podlahy a vidím několik střepů ze sklenky co jsem zahodil. těch několik střepů prstem posouvám směrem k sobě. dohromady vytvoří na zemi kříž, hledal jsem znamení a najednou ho vidím. Smích utichne a já sleduji pramínek červeného vína který proteče skrze mnou vytvořený obrazec kříže na zemi.


Přetočím se na zadek, sednu si a zapřu se zády do stolu. hlavou několikrát bouchnu do dřevěné desky a pak se znovu zadívám ke stropu.
”Až sedm kapek krve spočine na meči plameným, bezbožní a hříšníci vzplanou ohněm pekelným. Až tehdy bůh opět otevře svůj zrak, přežene se horda zemí a zažene mrak.”
začnu se opět smát. Zvednu ruku a na stole neohrabaně nahmatám láhev vína, několikrát se napiju přímo z lahve.
šeptem se otočím ke stolku na kterém je kladívko a kružítko.
”Najdu je, přísahám, že je najdu!!!”
Toho večera jsem zůstal doma. Ten večer mě nikdo nečekal v Lóži ani v kostele. Ten večer jsem měl rozmluvu s bohem. Ten večer jsem si připomněl legendu, o sedmi hříšnících, kteří jako jezdci apokalypsy dokážou změnit svět.


Jsem Benedikt Labre, řádový kněží římskokatolické církve, farař v kostele sv. Anna v New Yorku.
Ale především jsem velmistr lóže zednářské.


Letos to je sto let od znovuotevření lóže, a já hodlám splnit svou povinnost dříve než budu dveřníkem. Očistit svět od hříchu. A jak jinak než hříchem, vypuštěním toho nejhoršího co v lidech je, aby si opět zasloužili Boží lásku, aby opět pochopili co znamená Boží přikázání dle legendy to je sedm hříšníků nejhoršího přemnožení, nejhrubšího zrna a já je naleznu, spojím a… … …

Jsem DOG …..

Těžký kouř dopadne na stůl a sklouzne se po mé ruce svírající sklenku s tmavě hnědou tekutinou. Lokty se zapřu do madel židle a zhoupnu se na ní dozadu. Nohama se zapřu do balkónového sloupku a s pohupováním upiju ze své sklenky nějakou whisky.
Ušklobnutím dám najevo jak to asi chutná.
”Tohle se nepovedlo.” procedím mezi zuby.

”Hej, tak dej ránu přestaň tu odpočívat.”
Z ringu dole se neustále ozývají hlasy pobízející k boji, mezi sloupky zábradlí sleduji mladého kluka, který krvácí z obočí a dolního rtu. Je opřený o provazy a chvíli vypadá, že to chce vzdát. Namachrovaný soukmenovec podobného věku bez jediné modřinky se usmívá a bouchá jednou ovázanou rukou do dlaně té druhé. Tyto šarvátky mě vždy bavily, tohle prostě neomrzí a když jsem v té jediné vteřině viděl jiskru, která se v temném koutě blýskla pod krvavým potůčkem lemující nos toho co již několik ran schytal. Věděl jsem, že ten druhý udělal poslední krok než půjde k zemi.
Upil jsem znovu ze sklenky a v tu chvíli se to stalo, ruce zaťaté v pěst, které před chvílí přepadávaly přes lano vymezující bojový prostor se zformovaly, celé tělo se v napětí otočilo a BUM!!!
Stačila jediná rána a posměváček má venku dva zuby a veškerá jeho odvaha se válí v krvi uprostřed pole dvaadvacet stop na dvaadvacet stop.

”Dogu…. já…. chtěl jsem jenom….”
Položím sklenku na stůl a opřu se zády do židle, která tu patří jen mě. Ano, možná jsem trochu povrchní v tomto ohledu, ale tato židle byla již v mé hospodě v New Orleans a nesmí chybět ani zde. Vlastně je tou jedinou věcí, jediným kusem nábytku, který přežil požár. Nějak jsme si zbyly, JÁ a MOJE židle.
”Jime?”
“Ano Dogu?”
Vyhrkne ze sebe bleskurychle mladík, který mi před chvílí chtěl něco neobratně říct. Podívám se na něj a podám mu sklenici s hodně nepovedenou whiskou.
”Nalej mi něco normálního a po cestě si zformuluj co mi vlastně chceš.”
Neobratně hrábne po sklence, že jí tak tak neupustí a její obsah si ucmrndne na kožené boty, které párkrát již měnily podrážky.
”Jo, no jasně Dogu.”
Rychlejší chůzí běží po schodišti kolem ringu do hospody. Doutník skousnu mezi zubama a s rukama za hlavou se začnu znovu pohupovat.
Za občasného vřískotu z ringu to dnes vypadá na celkem poklidný den.

”Tady máš Dogu, jsou tam ještě dvě bedny. Ale Frank říkal, že s tím moc dlouho nevydržíme, a to co včera přivezli, je jak si řekl … na hovno.”
“Na hovno pro nás milý Jime, na hovno pro nás. Ti ochmelkové co se tu večer sejdou vypijí všechno co teče. Prohibice z chlastu dělá archivní kousky a ti co nikdy nepili s osumnáctým dodatkem začali.”
Jim na mě koukal a pokyvoval hlavou spíš strvačně, v jeho pohledu jsem viděl, že vůbec neví o čem mluvím. Nebo spíš má v hlavě svou myšlenku, kterou stále formuluje, a já svými proslovy vlastně oddaluji to co mi tak nutně chce říct a neví jak.
”Řekni Frankovi, že dnes přijede další dodávka, tak se pak domluvíme co s tím, a Sulivan přiveze pivo.”
“Jo jo dobře……. jako teď mu to mám říct?”
Vykoktal ze sebe Jim a najednou se zastavil na odchodu a bylo vidět jak je nesvůj, tohle je jedna z dalších věcí co mě dokázala rozesmát. Už jsem toho zažil hodně a asi toho vím až moc, abych dokázal zachovat kamennou tvář v této situaci.
”Ano Jime a až budeš dole v hospodě tak řekni Hawkinsovi, že s ním chci mluvit. Někdo by mu měl už říct, že s Joan čekáte dítě a že si jí chceš vzít. A nejlépe někdo koho nezabije.”
Jim lape po dechu a mám dojem, že za chvíli to s ním švihne.
“Dogu….”
Zazní z jeho úst téměř neslyšně a já vím, že má spoustu otázek. Vypiju svou whisku a podám mu skleničku.
”Dle domluvy Jime, budeš pro mě pracovat dalších pět let, já ti zařídím ten tvůj chlívek, kterému říkáš domov. Aby se u tebe Joan líbilo…..”
Mluvím klidně a dívám se přitom na Jima, který mění barvy.
”Hawkinsovi nabídnu spolupráci s tou jeho palírnou a zaručím se za tebe!”
S posledními slovy přidám důraz do hlasu, protože když se DOG za někoho zaručí, tak tím dává všanc svou pověst.
”Ale ty v těch pěti letech budeš poslouchat každý slovo co řeknu a budeš mi k dispozici ve dne v noci.”
Jim zběsile kýve hlavou, nadechuje se, že chce něco říct, pak ke mě vztáhne ruce. Chce mě obejmout nebo zardousit. V tu chvíli nevím. Chytnu ho za ramena a lehce s ním zatřesu.
”Jime….., jsi fajn kluk prožili jsme spolu toho dost a vím, že se na tebe můžu spolehnout. Dám ti vyšší plat, aby Joana nemusela jít hned pracovat, a aby ty tvoje děcka co si s ní naděláš měly parádní boty.”
Ještě hlavou nepřestal kývat, tváří se jak idiot ale šťastněj idiot, to že chrápe s Joanou jsem věděl hned jak jsem je viděl spolu uklízet bedny do sklepa. Tvářil se přesně tak jak na dobytčáku bejk, kterýho tahaj za vocas aby měl víc telat. Přesně ten pohled blázna. Ovšem nedochází mu stejně jako tomu bejkovi, že bejt vůl je jen krok nebo spíš sek. A to se svatbou právě stane.
Varovat ho nebudu, ví kdo jsem. Zná mě od mala a ví že každé zklamání, či snad dokonce zrada je přímou vstupenkou na jatka.
”Díky Dogu…. díky…. já nezklamu tě nikdy tě nezklamu. Přísahám.”
Kývnu hlavou, stisknu jeho ramena a vypustím ho do světa.

Schody bere po dvou občas po třech, dole se na mě ještě několikrát otočí a směje se jako by zrovna vyhrál Jackpot.

Rukama se zapřu do zábradlí balkónku a dívám se do ringu, doutník v puse opět skousnu a několikrát potáhnu, když sedím obvykle mě skryje stín, tentokrát kouř. Jsem rád v pozadí událostí, jsem rád když informace vyčtu z lidí a že jich znám. Znám krysy, ale i čisté duše, kterých je velice málo. Znám politiky a chudinu u stoky. Jsem v New yorku jen krátce a přesto má pověst z New Orleans šla se mnou a lidi přišli sami.
Nejsem ten co vzbuzuje strach, ani nenávist. Jsem neutrální, jsem ten co dokáže lecos zařídit, vše je možné koupit, každého je možné zabít a všechno je možné zařídit, třeba i to aby si kluk bez rodiny ze sirotčince vzal holku měšťáka, který má dodávku, deset zaměstnanců a barák v centru města.

Jsem Dog vlastním jménem John More, ale tak už mi nikdo neříká. Vlastní bar s ringem a hernou, sklepy plné chlastu a podplacené fízli co v době prohibice chodí k zadním dveřím pro výpalné.
V řadách lidí co si říkají přátelé je pár mých psů. Nájemní zabijáci, kteří se zrodili zde. Našli zde otevřenou náruč, ale zároveň řád a disciplínu, spousta těch lidí co přišli plný vzteku, se zde stali…. “lepšími”. Nebo lépe řečeno, dokázali se začlenit do společnosti bez toho aby byli nebezpeční sami sobě.
To že jsou nebezpeční ostatním je věc druhá.

Nejsem zadavatel vražd a zmizení, které mají na svědomí moji psi, jsem jen pomyslná tabule zakázek. A co z toho mám? Respekt!!!
Když za vašimi zády dýchá deset, dvanáct, patnáct nasraných psů s ostrými zuby, náboji a noži. Tak se s každým jedná lépe.
Ovšem nikoho nenapadlo, že já jsem jen bezpečný přístav, nikoli “Páníček”.
Ale komu bych to povídal, ať si každý myslí co chce.
Ať má každý svou představu o tom kdo je DOG.