Lorelai Moretti

Setkání s horou…

Obrovská rána, která tě donutí otevřít oči je jen Jim. Nebo spíš dveře, které skoro vyrazil, aby se dostal k tobě domů.
”Ty ještě spíš?!?! Jak sakra můžeš spát? Lori, tomu neuvěříš co se stalo!!!”
Huláká jako na lesy a s cinknutím položí dvě půllitrové lahve s mlékem na stůl v kuchyni. Pak už slyšíš jen kroky k tvé posteli. Se skokem dopadne Jimova prdel na deku a bohužel i na tvoje koleno. Jo ani on si takové přistání nepředstavoval.
”Sorry Lori…”
Odsouvá tvoje koleno stranou a nevnímaje jakoukoliv tvojí reakci se zadívá z okna tvého dvoupokojového bytečku.
”Včera jsem mluvil s Dogem.”
To jméno znáš, víš, že to je nějaký hostinský co si v New Yorku otevřel takovou putyku. Přišel do města asi před půl rokem, kolují o něm řeči, že je to zabiják a že má nějakou bandu vrahů kolem sebe, taky se říká, že v New Jersey vyhladil dvě italský mafiánský rodiny a že jednu z dcer toho mafiána drží ve sklepě jako pojistku kdyby náhodou přijeli další taliáni.
Povídá se toho o něm hodně, ale to asi jako o každém kdo se tady nenarodil a kdo je náplavou.
Jim tehdy přijel s ním, našli mu byt v domě kde bydlíš a po několika šarvátkách o mléko se z Vás vlastně stali přátelé.

”No tak, nespi už! Všechno jsem mu řekl. Že pro něj makám jako šroub, že bych si zasloužil víc. Normálně jsem ho chytnul a řekl mu, že si chci vzít Joan a že chci aby Hawkinse, jejího tátu přizval do kšeftu.”
Mluví horlivě a zapáleně jako vždy. Občas se podívá z okna jinak brousí očima po tvém bytě. Jako vždy hledá co je tam jinak a zda si neměla návštěvu. Ne že by žárlil, ale nějakým podivným způsobem se pasoval do tvého ochranitele.
"A víš co von? A víš co? No to neuhodneš.”
Vstane z postele začne se smát a rozlepí zátku z flašky mléka a napije se. Nad horním rtem mu zůstane bílý knírek. Opět přiskočí k tvé posteli a chytí tě za ramena, zacloume s tebou a hledí ti do očí. Bílý knírek nad jeho rtem zůstává. Lehce změní hlas na hlubší a spustí.
”Jime, jsi nejlepší můj zaměstnanec a časem by si mohl být i můj partner najdeme ti nové bydlení a zvýším ti plat. Jsem na tebe moc pyšnej.”
Pustí tě a pak se jde znovu napít mléka.
”No dobře, to že je pyšnej neřekl, ale myslel si to.”

Jim prolistuje na stole tvoje noviny z pondělí. a pak se opět na tebe podívá.
”No co je? Vstávej, za …..”
Podívá se na hodinky a vytřeští oči.
”Dělej za patnáct minut máme být u Doga.”

Ano je pátek a Dog slíbil Jimovi, že ti najde nějakou práci, aby ses postavila na nohy. Úspory co si měla z domova se pomalu tenčí a ikdyž si odjížděla z itálie s kufrem plným peněz a další taškou plnou šperků. Jsou přeci jen cetky co prodat nechceš, ale hladem zemřít taky není vidina, která by se ti líbila.
Zkoušela jsi už kde co. Amerika…… země neomezených možností. Země kde naděje neumírá. No, umřela asi druhý den co jsi vystoupila z lodi. Prosadit se ve světě módy nebude tak jednoduché. A zjistila si, že otevřená náruč na tebe nečekala. Ale vzdát to? To ne. Tuhle vlastnost v sobě nemáš.
”Lori, sakra vykecáváš se tu a dole na nás čeká taxi. Musíme jít, tak hejbni tím svým krásným zadkem.”
Kluk jménem Jim je takové …. “střevo” nějakou dobu ho už znáš. Až na tu jeho užvaněnou hubu je to vlastně strašně fajn kluk.

Zmizí ve dveřích a pak už jen při oblékání slyšíš jak auto dole několikrát použije klakson.

Cesta do baru trvá asi dvacet minut. Jim hodí po taxikáři asi dolar a vybíhá z auta k zadnímu vchodu do baru “4 roses”
”Lori… no tak, dělej.”
Popohání tě a už sahá na kliku dřevěných dveří když v tom se dveře rozletí a z nich vychází muž. Měří něco k šesti stopám, je to obrovský chlap s velkýma ramenama a rukama co by objali deset žen. Má na sobě šedou košili vyhrnutou k loktům, tmavé kalhoty a perfektně vyleštěné kožené boty. Kostkovanou vestičku má rozepnutou a utírá si ruce od krve do kusu nějakého hadru.
Má světle modré oči a vlasy i vousy naznačují, že je to již starší pán, celkově působí trochu strašidelně, ale jakmile se tvůj pohled spojí s jeho, víš že to tak není. Jeho pohled není chladný, vypadá zamyšleně a přesto je v něm mnoho klidu.

Jim to schytal dveřma a s největší pravděpodobností je teď tapetou na jejich vnější straně.
”Dobré ránko…”
Zazní hluboký hlas s lehce nakřáplým koncem.
”Dogu….”
Ozve se zpoza dveří Jim a snaží se přes bednu dostat ze zákulisí.
Obrovský muž se stále dívá na tebe a Jima téměř nereflektuje.
”Není brzy na hvězdy?”
Řekne a zahodí hadr od krve stranou.
”Dogu to je Lorelai, říkal jsem ti o ní.”
Již je jasné, že muž před tebou je Dog, ten o kterém si lecos slyšela a ten o kterém mluvil Jim. Kývne hlavou a vyndá z kapsičky doutník, který vloží mezi rty.
Poprvé se podívá jinam. Jim přiskočí a začne mu připalovat. Dog potáhne několikrát a jeho tvář zahalý kouř.
”No ta víš jak přijela z Itálie….”
Dog se podívá na Jima, který snad pokaždé v jeho přítomnosti koktá, opět potáhne, ale už se na tebe nepodívá. Skoro to vypadá, že o ničem neví. Jim opět nesměle zakoktá.
”Potřebuje práci, říkal si, že by si možná…”
Dog ho zvednutím ruky a položením na jeho rameno zastaví v dalším mluvení. Jim polkne a podívá se na jeho stále krvavou ruku. Celý zbledne.
”Ukliď to v kuchyni a pak ji vem do baru, mám teď ještě schůzku s Benem, ale pak se jí budu věnovat.”
Řekne klidně a snad se i pousměje, v tu chvíli se na tebe podívá.
”Samozřejmě, že si to pamatuji Jime. Tak nebuď nezdvořák a nabídni dámě nějaké pití.”
Z jeho slov máš pocit, jako by se snažil Jimovi zachránit prdel tím, že potvrdí jeho historku o tom, že o tobě slyšel.
Poplácá Jima po tváři, asi aby dostal barvu.
”Jo jo jasně Dogu…. uklidím.” Vyhrkne trochu zaskočeně a pak se na něj podívá znovu trochu nevěřícně.
”Jako s Monsignorem Labre?”
Dog se začne smát a odchází směrem do baru.
”Jo přesně, černoprdelník příjde na panáka.”

Jim tě chytne za ruku a táhne tě dovnitř. Když přijdete do kuchyně je tam mladá holka kolem dvaceti let a balí srnčí maso do papíru a uklízí je do lednice.
”Dáš si něco k snídani? Vytáhl jsem tě brzy z postele.”
Jeho hlas je najednou pokorný, dívá se na tebe a utírá srnčí krev z velkého pracovního stolu.

A Bůh mlčel.....

”…..protože papež byl unesen a brzy po tom zemřel. Další papež Benedikt XI. zemřel za záhadných okolností. Následný papež Klement V. byl již podporován Filipem IV. Sličným, který si vyřešil své dluhy k Řádu templářů tak, že je nechal zlikvidovat. Byli označeni, za podpory papeže Klementa V., za kacíře. Byli obviněni, že se oddávají pohanským a perverzním rituálům. Například jim bylo připisováno vyznávání ďábla a tzvaného Bafometa.
Uhladím kleriku s červeným lemováním a udělám další drobný krok předsíní kostela směrem ven.
”Templáři věřili v jediného Boha, a také tvrdili, že se křesťanství odvrátilo od původní myšlenky a změnilo se na organizaci, prostřednictvím které Řím ovládá svět.”
“Templáři tedy nejsou katolíci?”
“Templářské cechy bývaly nábožensky založené, obzvláště ty, jejichž zřizovatelem byla církev. Na rozdíl od toho svobodné zednářství do svých řad přijímalo také vyznavače jiných náboženství, včetně ateistů.”
“Tomu nerozumím…..”
Podívám se na mladičkého hocha, kterému bylo při díkůvzdání dvanáct a pousměji se.
”Nevybral sis jednoduché téma pro dnešní učení svatého písma.”
Vzdychne a podívá se ze schodů přes ulici na svou matku, která tam na něj čeká.
”Z Bible lze vyčíst, že žil muž Lámech měl dvě ženy a s nimi čtyři děti. Ty měly údajně položit základ všech věd na zemi, a protože věděli, že přijde potopa, zaznamenali své znalosti na sloupy pro další generace. Monsignore Labre, to je přeci hřích….”


Dívám se na něj a vlastně ruzumím jeho pocitům, bible je složitou knihou a bez řádného čtení každý den není možné ji pochopit. Podobných kontroverzí je tam více. A myšlenka templářů či svobodných zednářů vlastně hříchem je. To že si spousta lidí mnoho pasáží vykládá po svém je další věc k zamyšlení.


Jak ho jen utišit.
”Netuším kolik si se toho již dočetl, ale měl by si dojít ke konci pohádky o templářích a ta zní, že někteří templáři uprchli do Španělska, kde se spojili s Řádem rytířů z Montjoie. V Portugalsku se přejmenovali na Kristův řád. A teorii vzniku společnosti zednářů z templářského řádu odmítl v roce 1782 zednářský kongres ve Wilhelmsbadu. Pohádky je konec.”
Chlapec mi políbí prsten na ruce a seběhne schody. Podívá se na matku poté na mě a pak se konečně usměje.


”Takže už tu nejsou, byly to vrahové a zloději a volali ďábla sem.”
Kývnu hlavou a mávnutím pozdravím jeho matku, která mi podivnou úklonou odpoví. Přinutím se se pousmát.


Vrazi a zloději…. jak strašně málo víš malý chlapče, jak strašně málo.
Pohladím si hruď na které mám pektorál na řetězu- Ovšem prsty cítím i jiný přívěsek, který je pod klerikou, rovnoramenný trojúhelník.
Rozhlédnu se po ulici a vejdu zpět do kostela, projdu přes předsíňku a loď vejdu do sakristie.
„My, zednáři, po obnovení naší činnosti dne 17. prosince 1820 se znovu hlásíme k myšlenkovému a mravnímu kodexu našich slavných zednářských předků. Chceme jako oni sloužit své zemi a lidstvu, pěstovat občanské ctnosti a věrně hájit, šířit i uskutečňovat všelidské ideály humanitní v duchu přátelství a tolerance, v bratrském řetězu se svobodnými zednáři celého světa. Přísaháme mlčenlivost a nikdy neprozradíme nic ze světa zednářského ani jména svých bratří.“
Šeptám si tiše a nandavám si klobouk. Je čas jít, do “práce”.




Stmívá se a já jako každý večer sedím se sklenkou vína ve svém pokoji na St. France street. krásná čtvrť téměř v centru New Yorku, výhoda bytí v římskokatolické církvi. Být co nejblíže lidem. v tento těžký čas prohibice ”Být oporou!” znovu se napiji Vína, začíná se mě zmocňovat vztek! Skleničkou vší silou hodím o zeď. Ta se tam roztříští na tisíce malých kousků.
”Komu být oporou?!?! Lhářům?!? Vrahům!? Zlodějům?!? Všem těm kurvám co pohodí dítě na ulici a to tam v lepší případě chcípne?”
Křičím sám k sobě, možná k bohu, často mu teď vyčítám, že jeho věrní, ti co hlásají jeho slova nekonají, jen hromadí majetek a sami hřeší.
”Tvým jménem si hrabou do kapsy! Tvým jménem tloustnou a stávají se hříchem!”
Vztahuju ruce ke stropu svého pokoje a tvář mám téměř rudou vzteky.
”Smilní, závidí, lakomí jsou a líní. Jejich život je obžerství. Jsou plni hněvu a nepřekonatelné pýchy.”
Praštím rukama do stolu a v tu chvíli cítím jak se mi podlomí kolena, dopadám na zem a ta malá chvíle stačí k tomu, aby se křik změnil v smích hlasitý a naprosto upřímný smích.
Klečím na zemi a rukama se zapřu do země, dívám se do podlahy a vidím několik střepů ze sklenky co jsem zahodil. těch několik střepů prstem posouvám směrem k sobě. dohromady vytvoří na zemi kříž, hledal jsem znamení a najednou ho vidím. Smích utichne a já sleduji pramínek červeného vína který proteče skrze mnou vytvořený obrazec kříže na zemi.


Přetočím se na zadek, sednu si a zapřu se zády do stolu. hlavou několikrát bouchnu do dřevěné desky a pak se znovu zadívám ke stropu.
”Až sedm kapek krve spočine na meči plameným, bezbožní a hříšníci vzplanou ohněm pekelným. Až tehdy bůh opět otevře svůj zrak, přežene se horda zemí a zažene mrak.”
začnu se opět smát. Zvednu ruku a na stole neohrabaně nahmatám láhev vína, několikrát se napiju přímo z lahve.
šeptem se otočím ke stolku na kterém je kladívko a kružítko.
”Najdu je, přísahám, že je najdu!!!”
Toho večera jsem zůstal doma. Ten večer mě nikdo nečekal v Lóži ani v kostele. Ten večer jsem měl rozmluvu s bohem. Ten večer jsem si připomněl legendu, o sedmi hříšnících, kteří jako jezdci apokalypsy dokážou změnit svět.


Jsem Benedikt Labre, řádový kněží římskokatolické církve, farař v kostele sv. Anna v New Yorku.
Ale především jsem velmistr lóže zednářské.


Letos to je sto let od znovuotevření lóže, a já hodlám splnit svou povinnost dříve než budu dveřníkem. Očistit svět od hříchu. A jak jinak než hříchem, vypuštěním toho nejhoršího co v lidech je, aby si opět zasloužili Boží lásku, aby opět pochopili co znamená Boží přikázání dle legendy to je sedm hříšníků nejhoršího přemnožení, nejhrubšího zrna a já je naleznu, spojím a… … …

Jsem DOG …..

Těžký kouř dopadne na stůl a sklouzne se po mé ruce svírající sklenku s tmavě hnědou tekutinou. Lokty se zapřu do madel židle a zhoupnu se na ní dozadu. Nohama se zapřu do balkónového sloupku a s pohupováním upiju ze své sklenky nějakou whisky.
Ušklobnutím dám najevo jak to asi chutná.
”Tohle se nepovedlo.” procedím mezi zuby.

”Hej, tak dej ránu přestaň tu odpočívat.”
Z ringu dole se neustále ozývají hlasy pobízející k boji, mezi sloupky zábradlí sleduji mladého kluka, který krvácí z obočí a dolního rtu. Je opřený o provazy a chvíli vypadá, že to chce vzdát. Namachrovaný soukmenovec podobného věku bez jediné modřinky se usmívá a bouchá jednou ovázanou rukou do dlaně té druhé. Tyto šarvátky mě vždy bavily, tohle prostě neomrzí a když jsem v té jediné vteřině viděl jiskru, která se v temném koutě blýskla pod krvavým potůčkem lemující nos toho co již několik ran schytal. Věděl jsem, že ten druhý udělal poslední krok než půjde k zemi.
Upil jsem znovu ze sklenky a v tu chvíli se to stalo, ruce zaťaté v pěst, které před chvílí přepadávaly přes lano vymezující bojový prostor se zformovaly, celé tělo se v napětí otočilo a BUM!!!
Stačila jediná rána a posměváček má venku dva zuby a veškerá jeho odvaha se válí v krvi uprostřed pole dvaadvacet stop na dvaadvacet stop.

”Dogu…. já…. chtěl jsem jenom….”
Položím sklenku na stůl a opřu se zády do židle, která tu patří jen mě. Ano, možná jsem trochu povrchní v tomto ohledu, ale tato židle byla již v mé hospodě v New Orleans a nesmí chybět ani zde. Vlastně je tou jedinou věcí, jediným kusem nábytku, který přežil požár. Nějak jsme si zbyly, JÁ a MOJE židle.
”Jime?”
“Ano Dogu?”
Vyhrkne ze sebe bleskurychle mladík, který mi před chvílí chtěl něco neobratně říct. Podívám se na něj a podám mu sklenici s hodně nepovedenou whiskou.
”Nalej mi něco normálního a po cestě si zformuluj co mi vlastně chceš.”
Neobratně hrábne po sklence, že jí tak tak neupustí a její obsah si ucmrndne na kožené boty, které párkrát již měnily podrážky.
”Jo, no jasně Dogu.”
Rychlejší chůzí běží po schodišti kolem ringu do hospody. Doutník skousnu mezi zubama a s rukama za hlavou se začnu znovu pohupovat.
Za občasného vřískotu z ringu to dnes vypadá na celkem poklidný den.

”Tady máš Dogu, jsou tam ještě dvě bedny. Ale Frank říkal, že s tím moc dlouho nevydržíme, a to co včera přivezli, je jak si řekl … na hovno.”
“Na hovno pro nás milý Jime, na hovno pro nás. Ti ochmelkové co se tu večer sejdou vypijí všechno co teče. Prohibice z chlastu dělá archivní kousky a ti co nikdy nepili s osumnáctým dodatkem začali.”
Jim na mě koukal a pokyvoval hlavou spíš strvačně, v jeho pohledu jsem viděl, že vůbec neví o čem mluvím. Nebo spíš má v hlavě svou myšlenku, kterou stále formuluje, a já svými proslovy vlastně oddaluji to co mi tak nutně chce říct a neví jak.
”Řekni Frankovi, že dnes přijede další dodávka, tak se pak domluvíme co s tím, a Sulivan přiveze pivo.”
“Jo jo dobře……. jako teď mu to mám říct?”
Vykoktal ze sebe Jim a najednou se zastavil na odchodu a bylo vidět jak je nesvůj, tohle je jedna z dalších věcí co mě dokázala rozesmát. Už jsem toho zažil hodně a asi toho vím až moc, abych dokázal zachovat kamennou tvář v této situaci.
”Ano Jime a až budeš dole v hospodě tak řekni Hawkinsovi, že s ním chci mluvit. Někdo by mu měl už říct, že s Joan čekáte dítě a že si jí chceš vzít. A nejlépe někdo koho nezabije.”
Jim lape po dechu a mám dojem, že za chvíli to s ním švihne.
“Dogu….”
Zazní z jeho úst téměř neslyšně a já vím, že má spoustu otázek. Vypiju svou whisku a podám mu skleničku.
”Dle domluvy Jime, budeš pro mě pracovat dalších pět let, já ti zařídím ten tvůj chlívek, kterému říkáš domov. Aby se u tebe Joan líbilo…..”
Mluvím klidně a dívám se přitom na Jima, který mění barvy.
”Hawkinsovi nabídnu spolupráci s tou jeho palírnou a zaručím se za tebe!”
S posledními slovy přidám důraz do hlasu, protože když se DOG za někoho zaručí, tak tím dává všanc svou pověst.
”Ale ty v těch pěti letech budeš poslouchat každý slovo co řeknu a budeš mi k dispozici ve dne v noci.”
Jim zběsile kýve hlavou, nadechuje se, že chce něco říct, pak ke mě vztáhne ruce. Chce mě obejmout nebo zardousit. V tu chvíli nevím. Chytnu ho za ramena a lehce s ním zatřesu.
”Jime….., jsi fajn kluk prožili jsme spolu toho dost a vím, že se na tebe můžu spolehnout. Dám ti vyšší plat, aby Joana nemusela jít hned pracovat, a aby ty tvoje děcka co si s ní naděláš měly parádní boty.”
Ještě hlavou nepřestal kývat, tváří se jak idiot ale šťastněj idiot, to že chrápe s Joanou jsem věděl hned jak jsem je viděl spolu uklízet bedny do sklepa. Tvářil se přesně tak jak na dobytčáku bejk, kterýho tahaj za vocas aby měl víc telat. Přesně ten pohled blázna. Ovšem nedochází mu stejně jako tomu bejkovi, že bejt vůl je jen krok nebo spíš sek. A to se svatbou právě stane.
Varovat ho nebudu, ví kdo jsem. Zná mě od mala a ví že každé zklamání, či snad dokonce zrada je přímou vstupenkou na jatka.
”Díky Dogu…. díky…. já nezklamu tě nikdy tě nezklamu. Přísahám.”
Kývnu hlavou, stisknu jeho ramena a vypustím ho do světa.

Schody bere po dvou občas po třech, dole se na mě ještě několikrát otočí a směje se jako by zrovna vyhrál Jackpot.

Rukama se zapřu do zábradlí balkónku a dívám se do ringu, doutník v puse opět skousnu a několikrát potáhnu, když sedím obvykle mě skryje stín, tentokrát kouř. Jsem rád v pozadí událostí, jsem rád když informace vyčtu z lidí a že jich znám. Znám krysy, ale i čisté duše, kterých je velice málo. Znám politiky a chudinu u stoky. Jsem v New yorku jen krátce a přesto má pověst z New Orleans šla se mnou a lidi přišli sami.
Nejsem ten co vzbuzuje strach, ani nenávist. Jsem neutrální, jsem ten co dokáže lecos zařídit, vše je možné koupit, každého je možné zabít a všechno je možné zařídit, třeba i to aby si kluk bez rodiny ze sirotčince vzal holku měšťáka, který má dodávku, deset zaměstnanců a barák v centru města.

Jsem Dog vlastním jménem John More, ale tak už mi nikdo neříká. Vlastní bar s ringem a hernou, sklepy plné chlastu a podplacené fízli co v době prohibice chodí k zadním dveřím pro výpalné.
V řadách lidí co si říkají přátelé je pár mých psů. Nájemní zabijáci, kteří se zrodili zde. Našli zde otevřenou náruč, ale zároveň řád a disciplínu, spousta těch lidí co přišli plný vzteku, se zde stali…. “lepšími”. Nebo lépe řečeno, dokázali se začlenit do společnosti bez toho aby byli nebezpeční sami sobě.
To že jsou nebezpeční ostatním je věc druhá.

Nejsem zadavatel vražd a zmizení, které mají na svědomí moji psi, jsem jen pomyslná tabule zakázek. A co z toho mám? Respekt!!!
Když za vašimi zády dýchá deset, dvanáct, patnáct nasraných psů s ostrými zuby, náboji a noži. Tak se s každým jedná lépe.
Ovšem nikoho nenapadlo, že já jsem jen bezpečný přístav, nikoli “Páníček”.
Ale komu bych to povídal, ať si každý myslí co chce.
Ať má každý svou představu o tom kdo je DOG.