Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Výšlap do výšin
Cody, Olivia, Su

"Myslím si, že na téhle plavbě se dá počítat za odpočinek všechno. Mám trochu problém se odtrhnout od práce, takže i výšlap je něco jako odpočinek," odpovím Su trochu zamyšleně.

Salát byl dobrý. Příště ale dám přednost něčemu, kde nebude syrová ryba. Nevím, proč mám neustále potřebu zkoušet, zda mi to tentokrát bude chutnat více než minule. Celkově ale chuť není špatná, ale už jsem jedla jídla, která mi sedla a chutnala daleko víc.

O to větší pozornost věnuji dostatečnému zapití a chci si tak zajistit, abych nemusela hned zkraje pít z lahve schované u Codyho. U auta zaváhám a trochu nevěřícně sleduji Su, jak si nahazuje obří batoh na záda.

Fakt je nutné sebou brát tolik věcí? zauvažuji, ale zároveň si všimnu, jak Codyho pomoc odmítá. Na jeho zádech by ten batoh vypadal tak nějak normálně velký. V duchu si nevím proč, představuji, jak asi vypadají jeho svaly pod oblečením. Zavrtím hlavou. Divné myšlenky.

Šetřím dechem a kráčím nejspíš na konci průvodu. Su jde vpředu, Cody za ní a za ním zase Olivia. Že se vpředu děje něco zajímavého mi napoví smích Olivie a halas ještě před ní. Zvednu hlavu od cesty a odhrnu rozpuštěné vlasy za ucho. Pointa míchu už je pryč.

"Díky, mě už jsi lahev vzal, víc u sebe nemám," odpovím Codymu na dotaz.

"Ale věřím, že Su ti na cestu zpět svěří svůj batoh," dodám s pohledem na záda vůdkyně.

VÝLET

Cody, Su, Kira

"Hmm.. Dobrá. Já se zařídím jinak, nevadí". Řeknu s pousmáním Su a opět vezmu tablet na který chvilku něco ťukám.. Když mám hotovo, tablet odložím, napiji se a jelikož nám přinesli jídlo, pustím se do něj. Většinou nemám ráda syrové ryby, třeba sushi mi nic neříká. Ale, tohle je docela dobré. Ta kyselost limetky rybu krásně zkřehčí a v kombinaci s rýží a kokosovým mlékem, mi to chutná. Podívám se na Kiru jak je na tom ona.

Tedy, oběd byl výborný, ale byla to velká porce. A já to snědla celé, což nevím zda byl vzhledem k naší následující aktivitě dobrý nápad, ale co, stalo se.

Když venku Su vezme ten batoh, říkám si zda je to dobrý nápad. Ona je tak drobná a ten batoh vypadá jako by v něm byly cihly. Zatím to nechávám být, ale když by později vypadala že jí třeba dojdou síly, tak jí ten batoh vezmu ať chce nebo ne a budu trvat na tom ať se napije. V takové situaci je hydratace důležitá. Ale nepředbíhejme..

Ohlédnu se přes rameno na Codyho. "Ano, řekněme že jsem na to zvyklá. Když se řídí takový kolos, je třeba autorita. Takže.. omlouvám se, pokud.." Najednou přestanu. "Děláš si že mně bžundu?" Ať tak či onak, lehce se zasměji a pokračuji dál. Mám vcelku dobrou kondici a tak nemám žádný problém. Aspoň prozatím.

Cestou se dívám po okolí a pobaveně se zasměji když pak vidím Codyho jak poponesl Su. "Zatím není třeba, ale kdyby něco, dám ti vědět Herkule". S pousmáním na něj mrknu.

Výšlap

Su, Kira, Ollivia

Je pravdou, že dneska jsem měl dobrou náladu. Spíše je tedy otázka, kdy ji nemám. I když i takové dny se najdou. Třeba když je člověk unavený, někdo mu pořád poroučí, prohraje důležitý zápas... Vlastně takových chvil je taky dost.

A to, že náš horský vůdce Su silně protestuje a odmítá pomoc s batohem který je snad větší a těžší než ona sama, mi nijak na náladě neubere. Ba právě ještě naopak.

Chvíli jsem šel vzadu a přemýšlel nad vířivkou kterou zmínila Olivie. Pak nad tím, že mi vlastně nadiktovala kdy mám udělat táborák. "Tak mě vlastně Olivie napadlo, ty máš ráda věci pod kontrolou, viď?" Zazubím se na ni zatímco levá noha střídá pravou a naopak. Terén mi nikterak nevadí, zatím není nějak náročný, i když jak pro koho. Všimnu si právě Su. A já udělám první co mě napadlo. Několik rychlých kroků abych se dostal až za ni a popadl ji do náruče i s batohem.

"Vypadáš unaveně." Pronesu jen zatímco ji rychlými kroky poponáším o několik desítek metrů vpřed. "A teď už zase sama." Začnu se smát. "Vážně s tím nechceš pomoct?" Podívám se na ten batoh.

"Nebo ty Kiro? Olivie?"

TĚŽKÁ PRÁCE ZAČÍNÁ

CODY, OLIVIA, KIRA

Kira řekla, že si chce najít víc času na odpočinek na to jsem se smutně usmála. "Tak tenhle výšlap na horu asi nebude patřit k moc k odpočinkovým zážitkům."
Atmosféra byla v pohodě a když nám donesli jídlo, tak to bylo ještě lepší. Byla jsem hrozně hladová. Bruscheta  byla dost malinká, ale tak já stejně moc nesním. Jídla ostatních vypadali dobře. Nejsme v žádné michelinské restauraci, na které jsou asi ostatní zvyklý, ale vypadalo to hezky.

Když jsem dojedli, vrátili jsme se k autu, abych vzala věci. Batoh plný vody a nějakého jídla, náhradních ponožek, nějakého oblečení, dalekohledu, foťáku a dalších užitečných věcí. Ani vysoko nad mořem nesmí klientům nic chybět a tak mi to agentura hezky nabalila. Když jsem si hodila batoh na záda, námahou jsem zavrčela. Jestli tohle vytáhnu až tam nahoru, tak zítra se už nezvednu z postele. Nebude to fyzicky možné.

A jestli by některý z hostů mi chtěl batoh vzít, budu hrozně silně protestovat. Prostě jim ten batoh nedám, ani silákovi Codymu. Maximálně řeknu něco jako. "Teď to vezmu já a pak se možná vystřídame." Ale dobře vím, že jestli bych jim ten batoh dala a dozvěděl by se to Martin, nebo někdo jiný ze společnosti, tak bych skončila.
Vykročím kupředu tma kde ukazuje tabule, že je cesta nahoru. Vstoupíme do nehustého lesu na lesní cestičku. Naproti nám jdou ti, co se z hory vracejí, vypadají vyčerpaně. To mi na odhodlání moc nepřidalo.

Ze začátku je cesta rovná, ale postupně se začíná zvedat. Chtěla bych něco říct a nahodit nějakou tému, abych je zabavila, ale měla jsem co dělat abych zvládala s dechem a asi to i na mě bylo vidět.