Promluvit? Už zase?

„Ano, samozřejmě, že vyřešil.“ Pokusím se na rty dostat úsměv, abych svoje slova podpořila. „Nemusíte mít obavy, vás ani slečny Valentine, se to opravdu nijak nedotkne. Jednalo se pouze o drobnou havárii vody, respektive povolený kohoutek v jedné z neobsazených kajut.“ Začne ze mě narychlo vypadávat vysvětlení, proč jsem tak rychle s kapitánem musela zmizet.
„Což způsobilo mírnou potopu. A bylo potřeba jednat rychle.“ Poukážu směrem k uklízecímu vozíku.
Ano, historka zní uvěřitelně, lehce teda komicky na to, na jak drahé a luxusní jachtě se právě nacházíme. Ale tak, prasknout voda může i miliardářům nebo ne?
„Takže se opravdu nemáte čeho obávat.“ Pokud tedy neuklouznete v koupelně na kachličkách a nerozrazíte si hlavu o umyvadlo. To byste pak skončil ve… Ehm. Liss. Zkus si to, co nejméně představovat nebo zase chytneš bledou vyděšenou barvu.

„Já bych spíš měla jít ohlásit kapitánovi, že je potopa zažehnána.“ Vykoktám. A opět udělám pár krůčků směrem ven z kajuty.
„A nešlo by to probrat třeba nahoře na baru?“ Pokusím se dalším chabým pokusem dostat z varianty, že opět budu s Patrickem sama v kajutě.
Vyčkávám, jestli opravdu na svých slovech bude trvat. Protože pokud ano, tak se s ním asi ve dveřích prát nebudu, takže mi nezbyde nic jiného než opět zacouvat do kajuty.

V pokoji

"Ah, tak to jste vy." Promluvím na Alissu, když ji uvidím jak se rozhlíží po mé kajutě.
" Vyřešil s vámi pan kapitán ten naléhavý problém?" Zeptám se a stojím ve dveřích dovnitř. "Je všechno v pořádku? Jestli se něco naléhavého děje co by se jakýmkoliv způsobem mohlo jakkoliv vzdáleně dotýkat mě nebo slečny Valentine, tak bych o tom rád věděl. Byla to jedna z těchto potenciálních věcí? Vzhledem k tomu, že jste na to byla povolaná vy, tak předpokládám, že o technickou potíž nešlo a není třeba se tedy obávat jakékoliv újmy kvůli technické závadě?"

Když se zkusí protáhnout okolo mě, tak ji zastavím. "Vlastně ano, to můžete... Rád bych s vámi probral pár věcí. Máte teď chvilku čas? Pokoj vypadá poklizeně" Zeptám se a ukážu rukou na barové židle v mé kajutě.

Čas oběda? Ne?

Po Patrickové kajutě jen proběhnu očima a vlastně zopakuju to samé, co jsem udělala u Love. Žádné velké uklízení, pouze srovnání věci, pozavírání případně otevřených dveří do skříní, prostě jen takový pěti minutový povrchový úklid.
Naštěstí už to mám vcelku slušně zaběhnuté. Přeci jen uklidila jsem jeden velký bordel, tři daleko menší bince a jednu kajutu, ve které bych prakticky mohla jen našplíchat voňavku a odejít. Takže během minutky proběhnu poličky a noční stolek a pak už se zastavím u postele.

Periferně zaznamenám pohyb na chodbě, tak tím směrem zvednu hlavu, a když zachytím obličej Patricka, tak stočím pohled zpátky k posteli.
„Minutka a jsem pryč.“
Chytnu do rukou peřinu a rutinním pohybem opravdu během pár sekund ustelu, srovnám polštáře a je hotovo.
Jak jsem řekla, tak i udělám a okamžitě zamířím ven z kajuty, abych mu nenarušovala osobní prostor.
„Omlouvám se, už mizím.“ Chci kolem něj projít a vzít si k sobě vozík, abych ho schovala. „Nebo snad s něčím můžu pomoct?“

Paluba

"Určitě můžeme něco podniknout, ale ještě předtím, než se tak stane, si musím něco zařídit." Odpovím. Vyhýbavá neodpověď barmana na moji otázku, ve mě vyvolala určité... pochybnosti. Možná se to může zdát divné, ale opravdu bych rád věděl, kdo všechno se bude pohybovat v mém okolí, zejména pak, když budeme na lodi, ze které se nelze jen tak... vzdálit.
"Tak se připrav a zhruba za hodinku si tě vyzvednu a někam si spolu vyjdeme..." Usměju se, vezmu Love prsty za bradu a pohladím ji bříškem palce po tváři.

Dopiju a vydám se směrem kajuty s cílem pro začátek si obhlédnout, kolik jich tu vlastně pro hosty je a jestli lze odvodit, které jsou obsazené a které jsou prázdné. Na cestě se ale zarazím, když uvidím vozík před mými otevřenými dveřmi... Nastěhoval jsem se před pár hodinami a už je u mě pokojská? Zvláštní... Místo mého původního plánu zamířím k sobě.

Paluba

Patrick

Povytáhnu obočí a nehty zaklepu na desku baru. "Takže tu jsme prakticky jediní? To si říká o převrat." zasměju se a na okamžik to i vypadá, že to myslím vážně.

Pak se protáhnu jako kočka s rukama nad hlavou a potlačím zívnutí. "Jak si ještě hodláš užít poslední dny? Nechceš si jít zaplavat nebo zkusit vodní skútry? Možná se ještě projít po pláži a někde se najíst..." nakonec se mi dnešek celý na jachtě trávit nechce.

CESTA AUTEM

Cody řekne, že pak spolu musíme něco vymyslet, aby z tohohle výletu zážitek byl. Jo, já pod tebou na zadním sedadle.
Řeknu si sama pro sebe tužbu, která se nikdy nestane. Ale jinak nic moc do čeho bych se mohla zapojit. Baví se pracháči ... miliony sem, miliony tam, koupím tohle, koupím tamhleto, mám Ferrari, já mám Bentley, já mám Rolls Royce .... raději držím pusu. Co bych řekla? Mám starý dům, nemám auto, kupuji si tampony v akci a mám podvýživu. Ah, musím se přestat litovat. Přeji jim to, aspoň někomu se daří. A všichni jsou zlatí, takže je mám ráda.


Opustili jsme město a hned za ním je skála, která byla označena za zajímavost. Jak se to jen jmenovala .... už vím.
"Tamhle nalevo je taková skála, připomíná tvar líbajících se milenců. Tak se tak i jmenuje, skála milenců. Prý každý, kdo se na ní podívá tak musí políbit svého milence, aby byli spolu po celý život. Je to hezké." Já se na skálu podívala jenom na mikro vteřinu, protože se pořád nonstop soustředím na cestu. A pořád se mi potí ruce. Doslova mi z nich tečou vodopády.

Výlet

Kira, Olivia, Su

Když se dozvím jakou má Kira sledovanost, uznale pokývám hlavou. Načež chvíli sleduji okolí.

"Au!" Vypadne ze mě a teatrálně se chytnu rukou za místo kde do mě Olivie šťouchla prstem. A když mi ukáže displej telefonu a známou tvář na něm se slovy že by mu dokázala udělat slušnou nabídku, byť jen na malou chvíli se na Olivii trochu zaraženě a trochu překvapeně podívám. "To bych pak mohl říkat že jsem si hrál s majitelkou Vikingů bowling v sukni." Zazubím se na ni ale hned zvážním. "To bych dokázal, respektive mu můžu poslat zprávu nebo zavolat. Mám jeho číslo. Nebo ti jej můžu dát a dáte si schůzku přímo. Přece jenom u takových věcí hráči normálně nejsou." A jen na malou chvíli se odmlčím. "Co to vlastně přesně děláš?"

"V zákulisí fotbalu." Zopakuji tiše to co řekne Su. "Asi nic zajímavýho. V šatně jsou to takový ty klasický chlapský řeči." A pak to, co se nemá dostat normálně ven. Co se v šatně stane, to tam má zůstat. "Tak když jsi na týhle cestě poprvý, tak něco vymyslíme aby z toho zážitek byl." Začnu se smát a v hlavě mi projel nějaký nápad.

"Chtěl bych se s tebou Kiro potom domluvit na autě, asi bych chtěl nejakou přestavbu nebo renovaci staršího auta."