Prolog
Uvelebil se v křesle a v tichosti očekával příchod svého písaře. Zaposlouchal se do zpěvu ptáků a vychutnával si, jak ho ranní slunko hladilo po tváři. Cítil vůni rozkvetlé myrty, avšak nic z toho neviděl. Již si ani nepamatoval, kdy naposledy uzřel východ slunce.
Slepý básník Homér to však nepotřeboval. Jeho skutečný život se odehrával v jeho nitru a v četných příbězích, které pro něho byly více reálně než všechno ostatní. Stavy své tělesnosti se příliš nezabýval, neboť věděl, že co nevidět všichni zemřou, jejich kosti se obrátí v prach a ten odvane vítr. Jediné, co přežije, budou jména a skutky. Udatný Achilles, Hektór i Odysseus jsou toho příkladem… pomyslel si stařec a zasnil se.
Na písařův příchod ho upozornily tiché kroky a následný stisk na rameni. “Chcete začít vážně už dnes?” zeptal se mladík a Homér jen mlčky pokynul. Ano, musel začít hned, neboť právě včera mu bohové vnukli inspiraci k sepsání díla, které přežije celá tisíciletí a stane se inspirací pro desítky následujících generací – báseň o Íliu.
On, starý slepec, vdechne znovu život nikdy neumírajícím legendám, které jsou důkazem nesmrtelnosti lidské odvahy. I když jsou všichni ti hrdinové už dávno pryč, jejich jména a činy přetrvávají dodnes.
Nadechl se tedy a spustil, načež písař zapisoval: O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múso!
Hněv ten tisíce běd a strastí způsobil Řekům,
mnoho statečných duší těch hrdinů do Hádu seslal,
mrtvoly jejich však psům a dravcům napospas chystal
za kořist k bohatým hodům – tak dála se Diova vůle
… 
| 
