Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Casteldham - Nový začátek
Družina
| |||
 | | ||
| |||
a262.jpg){kind=icon} | Nejsme tu sami Zahlédnu dvě postavy. Za této situace nerozeznám ani jednu z nich, ale když vidím, jak jedna přijde k té druhé a začne do ní bušit zezadu, na chvíli ze mne zmocní panika. Prsty v písku najdu menší kámen, do druhé si naberu hrst písku a čekám. Když spolu ale nezačnou zápasit, dojde mi, že se nejspíše jeden z nich nalokal víc vody a potřeboval pomoci ji dostat ven. S úlevou si kámen strčím do kapsy a písek vysypu na zem. Takto jsem si nepředstavoval svůj první den v životě na pláži u moře. Chvíli věnuji i modlitbě, kdy prosím o odpuštění, pokud jsem někomu ublížil. Přežil by ten důstojník ztroskotání, kdybych jej nezabil? "Zvítězila" by vzpoura? Došlo by ke ztroskotání vůbec? Neseděli bychom zpět v podpalubí a trpěli pod pomstou kapitána a jeho posádky? Začínám si dávat hlavní vinu na mrtvých okolo. A ubohá situace přeživších také. Při prohledávání méně spokojených návštěvníků pláže nenajdu nic. Všechno nejspíše kleslo ke dnu. Nebo ne? Měšce se nerozříznou jen tak. Rozhodně ne všechny. Pak mi dojde, že vlnky v písku nejsou způsobeny větrem a přílivem, ale jsou to stopy zlodějů. Podle velikosti odhaduji, že nás obrali už před nějakou dobou, stopy jsou již téměř smazané nafoukaným pískem. (Emric automaticky usoudil, že nás obrali dospělí lidé, ne goblini nebo malé děti. pozn. autora :) ) Když zaslzené oči vyplaví písek a přebytečnou sůl, rozpoznám v dálce nějakého velkého kraba, jak si pochutnává na nějakém nešťastníkovi. Je poměrně daleko a zabrán zajímavější činností, ale i tak se raději pohybuji opatrně a občas se podívám jeho směrem. Dorazím až k několika lopuchům, které jsou naplněné dešťovou nebo jinou vodou. Opatrně ochutnám. Aroma bylinek mě trochu znejistí, ale žízeň je silnější a opatrně se napiji. Napřed malý doušek a vyplivnu, abych z úst dostal písek a sůl a poté několik větších doušků. Zbytkem vody si opláchnu obličej a upravím vlasy, aby mi slaná voda nekapala do obličeje. Poté opatrně utrhnu lopuch i s vodou. Nejspíš se mi nepodaří v něm udržet vodu, proto do toho utrženého přeliji voduu z jiného a rozhlédnu se, komu bych mohl vodu donést. Ti dva "zápasníci" nejspíš ne. Dívku na pláži zatím nechám oplakávat mrtvého Keirana. Rozhodnu se jít k zubožené dívce na hromadě kamení. Má na sobě róbu z drahé látky, ale takto zmáčená vypadá jako v pytli od brambor. Vrávoravým a opatrným krokem přijdu až na doslech a chvíli počkám, jestli mě zaregistruje. Tady je trocha vody, jistě máte žízeň. Nabídnu lopuch s vodou. Pokud nereaguje, podívám se směrem, kterým ona. V dálce je stále vidět místo ztroskotání, z malého mraku stále buší blesky do míst, kde kapitán použil artefakt. Kus dál vidím jinou velkou loď, ale nerozeznám její vlajku, na to je příliš daleko pro moje oči. | ||
| |||
 | Pláž bez Crab Rave Rozhlížím se po pláži a čekám na odpověď o Kallistó. A přitom se pomalu nakláním na stranu až mám skoro v pravém úhlu, než si to uvedomím. Několikrát zamrkám, potřesu hlavou a zkusím si z ucha vyklepat vodu, protože stále slyším hučení vln. Pak si promnu oči a syknu bolestí a opět zamrkám svýma červenýma, zrudlýma očima. Podívám se opět na Kallistó a všimnu si, že je opět mimo, proto ji rychle zkontroluji jestli je alespoň 'bezpečně' mimo a ujistím se, že se její stav jen snad nezhorší. Nakloním se k ní, zjistit jestli dýchá a jestli jí bije srdce. Chvíli zaváhám než ji začnu jemnými doteky obratných prstů kontrolovat, jestli nemá něco zlomeného. "Spravedlivá Asilar, prosím tě, Pronesu rychlé zbožné přání než se pokusím postavit a opět klesnu na jedno koleno. Cesta z méno místa probuzení sem mě vyčerpala víc než bych čekala a s tím jak mi stále krev tepe ve spáncích jsem se opravdu neměla zvedat tak rychle. Napočítám do skoro devíti a pomalu se zvednu za notného opírání o mou hůl a opět se pomalu rozhlédnu po okolí. Hledám lidi se kterými jsem přišla nejvíc do styku, jako třeba Karstan. Místo něj si všimnu Hildy. Sice jsme spolu moc nenamluvily, ale ona s ostatními ano a je to známá tvář. Plus i když se nezvedla tak vypadá že je v mnohem lepším stavu než namodralé mrtvoly okolo. "Moranusi, přijmi prosím tuto duši na konci jejího života. Následovala motlitba a Akmadanovu mrtvou ženu, varianta na to co jse slíchala v chrámech kam jsem se chodila přiučit léčení. A pak přišla na řadu to poslední, stále však důležitá, sběr bylinek, kterých jsem si já osobně všimla jen díky tomu, že jsem šla pomoci Akmadanovi. Trocha štěstí v neštěstí. Sice z nich lektvary asi jen tak neudělám, ale s menší účinností se nechají použít i bez toho. Začnu opatrně sbírat rostlinky. Pk se musím podívat, jestli někdo bude moci postrádat váček nebo tak. na chvíli se zastavím a podívám se směrem ke Kallistó a Hildě, než opět začnu ohýbat hřbet pro doplnění léčitelských zásob. | ||
| |||
 | -Zelv, Sheerah, Kael, Emric- Všichni se začínáte probírat a vyrovnávat s vaším blízkým setkáním se smrtí. S mírnou pomocí od Kaela se Zelvovi podaří vyprázdnit jak jeho plíce tak jeho žaludek. Není to pěkné, ačkoliv je to převážně mořská voda. Ale konečně mohl pořádně dýchat. Všichni jste měli podobné problémy. V nasáklém oblečení bylo neuvěřitelně nepohodlno a svědila vás pod ním pokožka. Kde jste neměli oblečení jste byly olepení pískem co k vám velmi paličatě držel. Měli jste strašný hlad ale daleko hůř měli jste strašnou žízeň. Nikdo kolem ale nebyl vidět dobrý zdroj vody jenom rozbouřené moře a toho jste se napili více než dost. Pokud se snažíte pohybovat po pláži tak sebou nemotorně vrávoráte. Nemáte dobrou kontrolu nad svým tělem. Je jasné, že jste velice dehydratovaní. Při prohledávání pláže nenajdete moc. Nejsou tam žádné zbraně ani mince. Všechno kovové jen tak zmizelo zdá se. Jako zbraň mohou posloužit některé větší kameny co dobře padnou do ruky či kusy rozbitých krabic a sudů. Na pláži leží pár takovýhle prken ale jsou kompletně promočená a nevypadají, že vydrží pořádnou ránu. Mrtvoly u sebe nic mo neměli zdálo se, že je něco už dávno obralo o většinu užitečných předmětů. Můžete mezi nimi najít pár naprosto prosáklých plášťů, rozřízlé měšce a dokonce u mrtvoly jednoho piráta pečlivě zabalený tvrdý sýr. Bohužel tato část pláže byla dál od lesa, který začínal růst až na útes co vám znemožňoval postup do vnitrozemí. Ale nacházela se tam velmi hustá zelená část s podrostem. V podrostu byli obří lopuchy a k vašemu štěstí jejich masivní listy byly až po okraje naplněné vodou. Pravděpodobně od bouře. Voda má zvláštní bylinkovou chuť ale je pitná a pro rozdrásaná a žíznivá hrdla je jako chladné medové pohlazení. Jak se váš pohled zaostřuje a přizpůsobuje ve světle dne můžete poznat co si tak nadšeně pochutnává stranou v podrostu. Je to obří krab co momentálně za pomocí klepet vytahuje střeva z mrtvoly jako rudé lesklé hady a pak si je jako nudle souká mezi kusadla od kterých se ozývá ten zvláštní klikavý zvuk. Kromě kraba však můžete i lépe vidět kde se nacházíte. Písek byl bílý a bylo v něm jen pár oblázků. Z moře kolem vás vyrůstali šedé kameny a vysoko na útesu byl vidět les. Les vypadal zvláštně - Na to, že zde bylo docela teplé klima tak to byl jeden jehličnan vedle druhého. Na obzoru nebe přelétali rackové a v dálce na moři jste mohli vidět odkud jste připlavali. Daleko na obzoru z vln vyrůstal bílý pilíř a kolem něho pulzovala magická aura. Na pilířem se držel malý černý mrak ze kterého čas od času uhodil blesk. Na obzoru se nyní také rýsovala masivní loď minimálně dvakrát tak větší než Špatné znamení. Její vlajka byla v barvě červené a bíle. Z červené strany vyrůstal bílý lev a z bílé strany vyrůstal černý gryffin. Vlajka Sakónie.
Co se týkalo jídla tak výběr na pláži byl dost mizerný. Pokud jste nechtěli začít s kanibalismem mohli jste zde nalézt jen pár docela velkých škeblí ale těžko říct jak chutné budou zda je vůbec otevřete bez pořádného nože. Po pláži se také plížilo několik mnohem menších krabů než ta veliká nestvůra v podrostu, které jste s emohli pokusit chytit ale byli docela rychlí a asi neměli moc masa v klepetech a nohách. V neposlední řadě tu byly i rackové ale snažit se jednoho strefit kamenem když zrovna letěl nad zemí byla celkem výzva. Velká nestvůra v podrostu mohla být možná velká hostina ale pokud jste na ní zaútočili a nebyli připraveni tak možná by nakonec byla hostina z vás. V neposlední řadě když teď můžete vidět lépe poznáváte některé tváře na pláži. Kael rychle poznává Racka co mrtví leží na pláži. Podle jeho modré barvy umřel dlouho předtím než se vyplavil tady na souši. Ale překvapivě nyní můžete vidět i několik lidí na živu. Mladá rudovlasá žena seděla vedle těla nějakého mladíka, kterého držela za ruku a plakala vedle něj. Ti z vás co byly v kajutách jí poznáváte jako jednu z žen co lehala s mnoha piráty. Emric kdo byl v podpalubí zase může poznat mrtvého mládence jako Keirana. Ten, který se konstantně dostával do konfliktů s piráty jelikož chtěl na palubu za svou novomanželkou. Na vyvýšeném kameni poblíž záhybu co skrýval vedlejší pláž seděla mladá dívka z kajut. Stále na sobě měla svojí bílou róbu a vytaženou kapuci ačkoliv nyní připomínala zmáčenou krysu. Sklesle vyhlížela na magické představení v dálce zatímco si objímala nohy. Nikde nebylo vidu po jejím ochránci ale bylo vysoce pravděpodobné, že v celé své zbroji se okamžitě ponořil ke dnu jako bedna kamení. Sheerah projde okolo kamenu s mladou dívkou k přehybu útesu kde sebere jeden z kamenů co jí dobře padne do ruky. Odsud může vidět, že stopy vedou na vedlejší pláž kde se nachází ostatní zbytky vraku a obětí ztroskotání. Také odtamtud může vidět některé přeživší. (Landis, Tamala, Kalistó, Redrick). Druhá pláž má přístup k lesu a dalo se z ní vylézt nahoru na útes. Stopy vedli přes celou pláž a mizely někde v dálce v podrostu. -Landis, Tamala, Kalistó, Redrick- Všichni trosečníci se začínají zvedat a rozkoukávat po pláži kromě Kalistó, která stále momentálně spí natažená na pláži. Opodál leží Hilda, která také ještě spí. Všichni okolo jsou viditelně mrtví. Zdá se ale, že přeživších bylo docela dost jelikož celá pláž je posetá stopami. Pravděpodobně se jednalo o lidi co byli zkušenější s přežíváním na otevřeném moři. Pravděpodobně piráti z lodě co možná dokonce doplavali celou cestu k pobřeží a vyhrabali se nahoru po kopci zatímco vás nechali na pláži. To byla čistá teorie ale zdálo se, že většina mrtvol patřila pasažérům a ne pirátům. Všechny mrtvoly byly naprosto oškubané o jakékoliv kovové předměty nehledě na velikost a cennost. Goblini byly evidentně poctiví co se týkalo této velké loupeže. Po chvíli se začínáte trochu orientovat jak se přizpůsobíte ostrému světlu a obecně se probudíte. Hlava vám stále pulzuje nesnesitelnou bolestí a v hrdlo máte naprosto vyschlo. Pohybujete se nemotorně a trochu se motáte - Jste naprosto dehydratovaní. Ale naštěstí pro vás je nedaleko od vás do země zaražen dřevěný kůl a visí na něm tři plné měchy. Někdo to zde musel postavit - Možná jeden z přeživších? Pokud se rozhodnete zkontrolovat najdete v nich vodu, překvapivě studená s velmi příjemnou chutí narozdíl od vody co jste pili na lodi. Tato voda je čerstvá a čistá, chutná jako voda z nějakého horského potoka. Kromě měchů však na pobřeží nejsou žádné jiné zásoby. Většina věcí co by mohla být užitečná byla buď ukradená gobliny nebo se právě máchala někde v oceánu. Jediné jídlo co zde bylo k nalezení byli malí krabové co přebíhali pláž a několik ústřic co leželi v písku ale ty byste nejdříve museli otevřít. Zatímco se vám ujasňují smysly můžete se i lépe zorientovat. Byli jste na pláži, pláž byla s čistého bílého písku ve, kterém nebylo mnoho oblázků. Za vám směrem do vnitrozemí se nacházela mírná vyvýšená plocha na, které vyrůstaly trsy trávy mezi velkými balvany. Za touto skalnatou plochou se pak nacházel velký krpál a na vrcholu tohoto kopce se nacházel les. Byl jehličnatý les. S pláže vedla skoro nezřetelná vyšlapaná cesta vedla po krpálu nahoru směrem k útesům. Na druhou stranu jste mohli vidět odkud jste přišli. Daleko na obzoru z vln vyrůstal bílý pilíř a kolem něho pulzovala magická aura. Na pilířem se držel malý černý mrak ze kterého čas od času uhodil blesk. Na obzoru se nyní také rýsovala masivní loď minimálně dvakrát tak větší než Špatné znamení. Její vlajka byla v barvě červené a bíle. Z červené strany vyrůstal bílý lev a z bílé strany vyrůstal černý gryffin. Vlajka Sakónie. Také na pobřeží můžete vidět dalšího přeživšího kromě Hildy. Pár metrů od vás poblíž kamenů klečí Akmadan. Holýma rukama hrabe v zemi, zdá se, že hrabe už nějakou chvíli v té tvrdé, kamenité zemi. Muselo to být neuvěřitelně náročné a bolestivé i z dálky bylo vidět, že jeho ruce krvácí. Ale na jeho tváři bylo čisté odhodlání k této jámě co kopal, která už byla docela veliká. Vedle Akmadana leželo jedno bezvládné tělo. Akamadan byl jediný koho jste ještě mohli vidět ale podle nedávných stop a pověšených měchů tady asi někdo jiný ještě byl. Chybí tady důležitá těla, kterých byste si určitě všimli jako Mág vody či Červená. Těžko říct co se s nimi stalo ačkoliv byla možnost, že jejich těla jednoduše nedosáhli pobřeží. Chybělo tu i tělo kapitána ale bylo velmi pravděpodobné, že po tom co se stalo na lodi žádné kapitánovo tělo už neexistovalo. V kamenité oblasti kde Akmadan momentálně kopal se mezi kameny nacházelo několik rostlin. Tamala odsud může poznat několik bylin, které si musela kupovat na jihu sušené jelikož tam nerostli. Zde byli přímo čerstvé s mnohem silnějšími efekty. Byl tam Elfí srdcespoj s jeho červenými lístky ve tvaru srdcí a Sakónijská léčivá bylina, s velmi imaginárním jménem. obě byliny se silnými léčivými účinky ze kterých se vařily léčivé lektvary. Redrick zase mezi bylinami může vidět Ogrův zub. Rostlina co byla tak tmavě zelená až vypadala černá. Měla toxické účinky a zpomalovala srdce, to mohlo vést k mnoha problémům ale v malých dávkách také zpomalovala krvácení. Jed co se z ní vyavřil nebyl smrtelný ale stále docela nebezpečný. Landis se mezitím zorientuje v okolí. Podle slunce co se pravděpodobně teprve přehouplo přes stromy a útesy jste na pláži směrem na západ. Těžko říct jak daleko vás bouře zanesla každopádně jste byli na západním pobřeží Sakónie v dálce se rýsovaly hory zatímco na druhou stranu byl oceán. Hory byly tedy pravděpodobně na sever a oceán na jih ale těžko říct toto byli pouze odhady.
| ||
| |||
 | Domov? Boj na horní palubě jede zřejmě na plné obrátky, kromě křiku a řinčení zbraní do podpalubí dolehne taky pár mrtvol. Zběsile popotahuji cigaretu a dál netrpělivě očekávám, že někdo přinese výsledek bojů. Místo toho se dočkám příchodu obrněnce a skupinky několika civilistů, a téměř ve stejném okamžiku – něco co by šlo popsat jako exploze. Výbuch, který přišel naprosto z ničeho nic, mě vyhodí na otevřené moře. Podpalubí a vlastně celá loď je pryč – „Puf“. Dezorientovaný a bez možnosti jakkoliv zpracovat co se vlastně stalo, začnu instinktivně plavat směrem k jakémukoliv kusu dřeva, které by mě zachránilo před utonutím. Nakonec poslouží větší kus klády - zřejmě zbytek stěžně. Voda je ledová a moře je rozbouřené, ale adrenalin a pocit že už jsem z toho pekla venku, mě přinutí zabrat a plavat směrem k pevnině. Ovšem během několika hodin zápasení s vodou, se zdá být moje snaha vniveč a úplným vyčerpáním ztratím vědomí. **** Smrad, hluk ulice, v dálce slyšet něco jako exploze... Potichu dojdu do hospody U Okradence, očekávajíc pořádný pajzl, kde se v klidu posadím a získám od místních pochybných osobností ty potřebné informace. Přeci jen, zajistit si plavbu na Sever, z města u kterého je frontová linie v podstatě za branami, není jen tak. Skutečně se moje očekávání naplnilo a vstupuji do lokálu plného kouře, hovoru a křiku. Sem válka zatím nepřišla. Sednu si k jednomu z mála prázdných stolů a za okamžik ke mě přispěchá dlouhán, který je zde nazýván hostinským. "Co chcete?" zeptá se bez obalu a prohlédne si mě znaleckým pohledem, kterým odhaduje počet mých peněz. Usoudí zjevně, že mám docela dost a na tváři se mu rozlije úsměv. Spolu s šilhavým pohledem a křivým nosem to působí poněkud komicky. Vedle mě hrají muži, kterým alkohol stoupl do hlavy kostky. Jinak by si určitě všimly podvádějícího "krupiéra", pokud se dá tento výraz použít zde. Mile se usměji na dlouhána, a poté se však můj pohled změní do ledového, drsného profesionálního úšklebku. "Pivo a něco k tomu, nejlépe sýr. Jestli mi plivneš do piva, urvu ti koule. Jestli mi dáš přirážku z uší, urvu ti koule. Jestli se mě pokusíš okrást, tak udělám hádej co....Ano, správně!Celý ti to tady zapálím a pak ti urvu koule.." Pronesu tichým a mírným hlasem, avšak v očích je mi vidět, že na to mám. Anebo se o to minimálně pokusím..Avšak, jak káže dekorum, trošku si povzdychnu a z tajné kapsy v rukávu vytáhnu dva stříbrné a hodím je po stole hostinskému.. "Tady máš za slušné chování. Dávám rád dýško předem, personál je milejší. Jak vidíš, když se bude hrát fér, tak můžeme spolu dobře vycházet,hm? Jen se chovej jak se sluší, a vše bude v pořádku, co ty na to?" řeknu a varovně vztyčím prst.. "Jeden musí být holt za drsňáka bez servítků,aby se dostal do kruhů, kam mířím....Snad neplatí Bílý ruce za ochranu, jinak by to bylo špatné....A na pivu a jídlu by mě stejně okradl o míň než ten stříbrnej, ale takhle si aspoň zachovám tvář a donutím ho vyložit karty..On si dnes už vydělal." „Jo a … taky budu potřebovat vědět kam přesně míří ta loď … jak se jmenuje … Špatný znamení“ ****** Probudí mě prudká záře slunce a podivné šustění. Jakási zelená věc, se mi hrabe v botě, ze které vytáhne břitvu. Dehydratace a neuvěřitelná bolest hlavy způsobí to, že jediné reakce, které jsem schopen je vytřeštěný výraz plný hrůzy. Jakmile ta malá věc odběhne tak si oddychnu. Bohové jsem naživu, k smrti vyděšený a vyčerpaný ale naživu a venku z toho zasranýho pekla. Nebýt komplet v prdeli tak se začnu radovat a tancovat. Po chvilce se pomalu začnu zvedat, a rozkoukávat se. Jsem na pláži, společně se spoustou mrtvol a několika známými tvářemi. Skřetíci se mi postarali o břitvu, kterou jim milerád obětuji, jakmile se s tím budou chtít oholit tak je čeká nemilé překvapení. Stejně mi všechno kromě toho vzali piráti a nebo moře. Oblečení a dokonce nějaké to jídlo mi ale nechali, takže na žádný hon za bandou zlodějíčků nechystám. Ten co skolil Laslowa a ty dvě léčitelky se shukly k sobě. Pomalým krokem se ke skupince přeživších vypravím. Musím si dávat velký pozor, abych nezakopl o nějakou mrtvolu. Přistoupím k „bývalým spoluvězňům/cestujícím" a slyším, jak chlápek říká něco o ohni. „Na oheň se vyserte, o teplo se postará sluníčko.“ Ukáži prstem směrem nahoru. „Ale nemáte, prosím vás někdo trochu vody? Připadám si jako bych měl každou chvíli zhebnout. Takovou kocovinu jsem snad nikdy neměl.“ Pronesu chrchlavým hlasem. Podívám se směrem k moři. Vybavím si něco o …explozi? „Co se tam nahoře zatraceně stalo? A kdo teda nakonec vyhrál?“ zeptám se s debilním výrazem na tváři. | ||
| |||
| BOOM
* * * Tma. Světlo. Plameny. Kouř. Ale i vyděšené říhání koní. Kde to jsem? Kdo to jsem? ,,SKAROKRHARAK!" Temné stíny, trhající maso lidí na kusy v dáli. Děsivý smích, křikov, řev. Všude smrt, smrt, smrt. ,,KAROK KALAH!" Ohavný hlas, kterými jsem nerozuměl, spíše řev než cokoliv jiného. Jásot, a dunění, při kterém se třese zem. Ohromné černé stíny, stahující lidi z kůže, jen aby jí nosily jako pro zábavu na svých obličejích. Znásilňující ženy, děti, i jejich mrtvoly. ,,THAROK!" Hlas dunící krajinou. Nerozuměl jsem. Ničemu jsem nerozuměl. Co se to kolem mě vůbec děje? Ale kde je tatínek? Kde? Aha, támhle. Odvazuje koně. ,,Landisi, musíme jít, okamžitě" řekl mi. Ano tatínku. Šli jsme. Ale kam jsme to šli? Nevím kam jsme to šli. Kam to jdeme? Kde to jsme? Jdeme domů? Šel bych domů. Venku jsou strašidla. Neplakal jsem. Tatínek mě před strašidly ochrání. Nemůžu celou cestu přestat myslet na to, proč to dělají. Proč strašidla straší. Proč jsou takoví? Jdu s tatínkem, ale po chvilce zjistím, že tatínek je pryč. Kde je tatínek? Mám strach. Nevím kde je tatínek. Všude kolem mě je tma, jenom kouř, řev, a zvuky praskajících kostí. Ten řev koní. Nikdy nezapomenu na ten příšerný zvuk. Kde to jsem? Kdo to jsem? Co to dělám? Kam to jdu? Kdo to je? Muži v kápích, všude kolem, mrtvý muž na stromě, mrtvý muž na stole. Mrtvý muž na koni. Všechno se mi plete, ale zároveň v tom mám jasno. ,,Chlapec je prokletý" říkali. ,,Jaký to důkaz čistého zla, projevený na tak nevinné duši" Nerozuměl jsem. Nerozuměl jsem. Co to znamená? ,,Co to znamená otče?" Ptal jsem se já, nebo ten jiný muž? Ne, já ne. Já nechci mluvit. Nesnáším mluvit. Kde je tatínek? Tihle muži jsou tak zvláštní. Nejsou jako muži od nás z vesnice. Mrtvý muž na stromě. Toho uctíval můj bratranec. Ale my ne, my jedině paní Eccandis. Tváře, tváře, tváře. Plameny, maso, kosti. Bolest, utrpení, zkáza, chaos. Temnota. Temnota. Temnota. Kde je světlo? Kde? Nic nevidím. Je noc nebo den? Kde to jsem? ,,U tak ohavné věci jen těžko hádat...Ale zřejmě jde o znamení pro..." Já nechci umřít. Nechci umřít. Nechci umřít. NECHCI UMŘÍT! NECHCI... *** ,,UMŘÍT!" to slovo ze mě tiše vydechne, zatímco začnu panicky hyperventilovat. Žiju! U Eccandis! Já žiju! Kde to jsem? Na pláži! Je ráno, to ještě poznám. Bože, hlava mi snad vybuchne. A co to mám v krku? Písek, vodu? Nevím, musím si odkašlat. ,,U Eccandis..." začnu, zatímco se pokusím instinktivně zvedat, jen abych se očima střetl s... | ||
| |||
 | Na pláži a živý Boj byl krvavý. Všichni na palubě se mezi sebou zabíjeli jako smyslů zbavení. Po chvilce už bylo těžké rozeznat, kdo stojí na které straně. Viděl jsem jen zkrvavené postavy a smrt. Okamžitě se mi vrátí vzpomínky na vypálení naší vesnice. Tehdy to bylo úplně stejné. Všude kam jsem se podíval, byla smrt a já uprostřed toho všeho. Snaží se mi tím snad něco Morranus říct? Když se moje mysl vrátila zpátky do přítomnosti, tak jsem viděl kapitána, jak se pomalu plazí mým směrem. Celý od krve a s šíleným pohledem v očích. Ve strachu, že mě chce zabít, jsem pevně sevřel dýku a čekal, co bude dělat. On ale nezaútočil. Místo toho se plazil směrem k předmětu, který před bojem vypadl z beden. Vzpomněl jsem si na to, co jsem slyšel a okamžitě mě přepadl špatný pocit. Poslední věc, kterou si pamatuji, bylo jasné světlo a ohlušující výbuch. Pak už nebylo nic. Když se život opět navrátí do mého těla, tak už ležím na pláži. Loď, na které jsem se plavil, je pryč a její zbytky jsou rozeseté všude kolem. Okamžitě se rozkašlu a začnu ze sebe dostávat mořskou vodu, které jsem se nalokal. Ani nevím co dělat, prostě nechám tělo, ať se o sebe postará. Všechno nakonec vyjde ven, i když mám takový pocit, že jsem musel téhle odporné vody spolykat snad celý sud. „Wardusi … ty mořská kryso … tohle … tohle ti teda nezapomenu.“ řeknu nahlas zatím, co se vzpamatovávám. „Ale stejně děkuju.“ Na loď už ale nikdy nevlezu. Celé tělo mám rozbolavělé a je s podivem, že jsem stále naživu. Z toho důvodu se taky nikam moc nehrnu a nechám do sebe pražit teplé slunce. Po celé té cestě je to jedna z mála příjemných věcí. Z klidného odpočinku mě ale vyruší podivný cvakavý zvuk. Zaposlouchám se. Co ho asi tak vydává? To už mi ale začne fungovat i hlava a já zpozorním. Nebezpečí. Pomalu se posadím a otři si z obličeje přilepený písek. Potom začnu pohledem pomalu přejíždět celou pláž. Všude kolem jsou vyplavené trosky lodi a také těla. Jak to tak vypadá, tak několik dokonce stále naživu. Někdo prohlíží pláž a jedna žena míří někam pryč. Je mi jasné, že i já bych měl něco dělat. S obtížemi se vyškrábu na nohy a začnu zkoumat, co mám u sebe. Překvapivě skoro všechno. Jediné co chybí, je váček s penězi. Ten ale stejně nebyl můj, takže mě jeho ztráta tolik nemrzí. Rozhlédnu se kolem a přemýšlím, co dělat dál. Všude kolem je spousta stop. Není dobré se tu moc dlouho zdržovat. Náhle mojí pozornost upoutá jeden z přeživších (Zelv). Sedí na pláži, a snaží se na sebe upozornit. Zaváhám. Měl bych? Ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe, ale nezdá se, že by tu byl někdo další. Nakonec se tedy vydám jeho směrem. Nevypadá, že by byl zraněný. Podle kašle se jen spíš nalokal trochu víc vody než my ostatní. Sehnu se k němu a několika silnými údery ho poplácám po zádech. „Si v pořádku?“ zeptám se nakonec. | ||
| |||
 |
Plán se to ukázal jako velmi úspěšný. S dlouhou zbraní bodyguarda se k nám nikdo příliš blízko nedostal a střelnými a vrhacími zbraněmi zaměřovali jeho a jeho velmi kvalitní zbroj. Dostaneme se tak bez úhony až ke schodům do podpalubí. Začnu nahánět skupinu dolů, zatímco stojím nad schody a hlídám, aby se k nám nikdo příliš nepřiblížil. Díky tomu mám také výhled na situaci, která se očividně chýlí k vyvrcholení. U něho ale na palubě být nechci a tak se jako poslední vydám za ostatními dolů. Jakmile s úlevou, že se vše vydařilo, sestoupím z posledního schodu ozve se zahřmění tak hlasité, že sebou poplašeně škubnu a podvědomě se trochu přikrčím. To už se ale pode mnou protrhne podlaha a já stačím jen překvapeně otevřít pusu, než mne sevřou ledové vlny. Propadl jsem se obrovskou rychlostí do hloubky, doprovázen kusy lodi. Vzrůstající panika vypnula všechny nepotřebné systémy a adrenalin mne donutil soustředit se jen na jeden cíl - musím se dostat na hladinu. Pokusím se odrážet od smýkaných prken lodi, ale než se zadaří, hodí se mnou proud na druhou stranu. Panika se mění v zoufalství, vzhledem k tomu, že mi přijde, že hladina je stále dál a dál a bojovat proti síle moře se zdá zhola nemožné. Přijde mi to jako strašná doba, ale muselo to být jen pár okamžiků, vzhledem k tomu, že mi teprve teď tlak a nedostatek vzduchu zatlačí na hrudník. Do popředí se plnou silou dostane bolest, která tam sice byla celou dobu, ale adrenalin ji úspěšně potlačoval. Jeden prudší pohoz proudem a z úst se mi vyderou poslední bublinky tak vzácného vzduchu. Nahradí ho jen voda a zase voda. Odpusť mi, Maghi... Snad tobě to vyjde... To už mne obejme chlácholivá temnota. --- Proberu se roztažený jak dlouhý tak široký na pláži. Písek? Jeden by řekl, že není na pláži... Takže... Žiju? Jak? Rychle se ale o slovo přihlásí plné vnitřnosti slané vody. Ještě před tím, než se k aktivní mysli propracuje bolest. Prudce vystřelím do sedu, až se mi zamotá hlava a rozkašlu se. Kašel ale není dostatečný, vzhledem k tomu, že jsem vodu napolykal i nadýchal. Předkloním se a všechno jde ven. Třesu se v záchvatech zvracení spojené s kašlem, nedostatkem možností se pořádně nadechnou a samozřejmě také bolestí, avšak především zimou. Z žaludku se mi úspěšně daří vodu dostat, avšak dýchání je něco zcela jiného. Budu potřebovat pomoc. Minimálně pořádně poplácat po zádech, aby voda dostala momentum. Mezi obracením žaludku do písku se snažím v ostrém světle zapátrat, jestli je zde někdo se mnou. Trochu se mi uleví, když si všimnu Sheerah, avšak zacloumá mnou panika, když si všimnu, že se již zády ke mne vydává pryč. Naštěstí to vypadá, že vzhůru jsou i další. Nemotorně, třesoucíma rukama, ze sebe odepnu plášť, aby mne přestal studit a dostalo se ke mne ostré slunce a trochu mne zahřálo. Poté se snažím křečovitě zasignalizovat zbylým vzhůru, že potřebuji pomoci. | ||
| |||
| O pár starostí méně a více Několik okamžiků mi trvalo uvědomit si, že jsem toho důstojníka zabil já. V místě, kde stál, se vzápětí objeví Landis a bez váhání se vrhá na kapitána. Nestačím nabít další šipku a jen sleduji, jak se souboj vyvíjí a poměrně rychle končí spolu s celou bitvou. Kapitán se dopotácí k bednám a zvedá nějaký předmět. Velmi dobře si jej můžu prohlédnout a dokonce se mi podaří jej alespoň přibližně zařadit. Vždyť to je ... Nestačím polohlasem a spíše sám pro sebe dokončit. Do artefaktu, kapitána a lodi samotné sjede mohutný oslňující blesk. Nestačím si ani uvědomit, že bych se měl něčeho chytnout a už letím vzduchem, spolu s úlomky lodi. Naštěstí umím plavat. Prochází mi hlavou uklidňující myšlenka, než dopadnu do vody a ponořím se do sladkého bezvědomí. " těžké dýchání ... rozbolavělé paže, nohy, záda a natékající oko po těch úderech tréninkovými meči, před kterými jsem nedokázal včas nebo správně uhnout. Nemám čas si olizovat rány, chystá se další kolo. Stojí kolem mě a střídají se. Už toho mají taky dost a začíná se projevovat na nich únava, potlačená radostí z těch několika úspěšných úderů. Co to udělat zajímavější? Ozve se za mnou a přes hlavu mi přejede tmavý pytel. Přes něj nevidím nic, ale o to výrazněji slyším každý jejich krok, nádech, urážku. Stáhni mu ji kolem krku, ať si ji nesundá! Ozve se od někoho jiného. Cítím, jak se mi provázek utáhne kolem krku. Nedusím se, ale strach mě na chvíli ochromí a ztratím rytmus. Teď vykryj tohle! Ozve se z nečekané strany. To potvrdí i hlasy ostatních. Girkille, ne! Rozeznávám jeho krok a zlozvyk pozvednutí nohy při máchání mečem. Kvůli tomu je pomalejší, nepřesný a snadno čitelný. Skrčím se a pokusím se odkutálet na stranu, abych se vyhnul jeho tvrdému seku. Na krku ucítím stažení šňůry. Ten, co mi ji stahoval, ještě neskončil a nejspíš se snažil dokončit nějaký uzel. Spolu s pytlem na hlavě jsem stáhl dolů i jeho paže a o zlomek vteřiny se ozve zapraskání. " Probudím se se smíšeným pocitem dušení, topení a nemoci se pohnout. Následuje pálení slané vedy v ústech, očích i nose, které po marné snaze uvolnit dýchací cesty nahradí pálení obsahu žaludku. Zápach zvratků vyvolává další dávení a musím napnout všechny síly, abych se překulil pryč od místa znečištění. Prudké slunce, které jsem neviděl po celou dobu na lodi mi propaluje bolest skrze celou hlavu. Přes hlavu přehodím plášť, těžký nasáklou slanou vodou tak, abych se pod ním nedusil. Do toho se projeví přivyknutí na houpání lodi, které teď ustalo, ale tělo se kýve dál. Už mě nechte umřít. Nějakou dobu ležím a čekám na další ránu. V hlavě se mi začnou myšlenky srovnávat. Aurentia s Walrusem se vyřádili bouří, vlnami a blesky, Morranus je nasycen cyklem života ... co na nás přichystala Eccandis? Rozpomenu se i na některé cestující z lodi? Akmadan s manželkou? Svázaný Laslow? Landis, ranhojičky, vzbouření i loajální piráti? Měli tolik "štěstí" co já?. Když se mi do žil dostane dost sil, abych se začal zvedat, napřed se posadím a rozhlédnu kolem. Pláž, moře, ostré slunce. Shodím ze sebe mokrý plášť a přemýšlím, jestli začít sušit oblečení teď, nebo se napřed porozhlédnout okolo. Prohmatám kapsy, abych zjistil, že nemám vlastně skoro nic. Sušené maso bude na vyhození, nemám zbraň. Zaslechnu zvláštní zvuk něčeho, co žere něco. Směr určím poměrně snadno, přestože mám uši plné slané vody a písku. Prsty prohrábnu písek kolem sebe, jestli mi něco jen nevypadlo z kapes a poté začnu zkoumat okolí. Polosežrané mrtvole se vyhnu, stejně tak zdroji zvuku za vegetací. Krom mrtvých je zde i několik přeživších. Nemám tušení, jak daleko jsem od Castledhamu nebo jestli nás bouře neodnesla někam pryč. Téměř zoufale se snažím najít cokoliv, co bych použil k případné sebeobraně. Alespoň klacek nebo kámen. Nemám ponětí, kdo z přeživších patří k jaké straně a jestli vůbec rozdělení stále platí, když zcela jistě není loď ani kapitán. Případně se pokusím prohledat nejbližší mrtvoly. | ||
| |||
| Bájo na pláži
"Spravedlivý soud, pod Haviho okem. Tvá cesta skončila." Nedostane se mu ode mě plné motlitby, to mu nenáleží, ale jelikož jsem k jeho konci přispěla, to absolutní minimum mu neodepřu. Moji pozornost si hned na to vynutí lomoz a povyk přicházející od schodů. Zní to jako když někomu bouchnou saze on se rozpálí doruda a spustí bengál. Než si je stačím pořádně prohlédnout ozve se hromová rána při které leknutím div nevyskočím až do stropu. Pak se ohlédnu který bok lodi prorazily útesy, protože co jiného by to bylo. Hned potom zmizí bok lodi. Příď. Druhý bok a záď. A místo toho se objeví všude oheň a v jediném okamžiku je tento vystřídán vodou. Která mě okamžitě obklopí a stlačí ze všech stran a plášť nasáklý vodou se mi snaží omotat kolem nohou. Naštěstí jsem toho moc neměla v osobním vlastnictví co by mě mohlo táhnout ke dnu a s trochou štěstí se mě můj plášť přestal pokoušet zabít. Ó díky Asilar a děkuji, že jsi mě ušetřila. Prosím dopřej mi ještě štěstí se dostat na břeh. Naše cesta je správná.
| ||